Kyšperský–Pilgr–Doubrava–Nikl: čtyři frontmani vydávají společné album Chunta

Ryzí radost z tvorby kontrastuje s klipem Cit, který je postavený na amputaci emocí

Čtyři výrazné osobnosti české hudební scény – Martin Kyšperský a Aleš Pilgr (Květy), Marek Doubrava (Hm…) a výtvarník a hudebník Petr Nikl – vydávají společné album Chunta. Nahrávka vznikla bez předem připravených písní, bez hierarchie a pevně daných rolí, poháněná ryzí radostí z tvorby. První singl Cit nyní uvádí klip, který místo tváří a doslovnosti volí motiv amputace emocí. Křty alba a další koncerty hudebníci chystají na březen.
Videoklip k písni Cit vznikl spontánně ve zkušebně Marka Doubravy v Praze pod vedením režiséra Milana Novotného. Vychází z jednoduchého a radikálního vizuálního vtipu – amputování očí jako nositelů emocí. Vedle záběrů ze zkoušky ho doplňují animace postav všech čtyř protagonistů z grafiky alba od Anny Niklové.
Neveřejný odkaz na klip Cit: https://youtu.be/OiHZgjtoyTs
Kvarteto se na albu Chunta vědomě vzdalo modelu jednoho lídra. Role frontmana se zde přirozeně střídají – podle písně, momentu i tématu – a jednotlivé skladby tak nesou rozdílné autorské perspektivy, které se vzájemně doplňují a konfrontují. „Chunta je pro mne skupinou čtyř autorsky produktivních tvůrců. Tím pádem nemá jednoho frontmana, ale funguje jako čtverá směs. Umožňuje překvapivé souzvuky, kontrasty i vzájemnosti a posouvá úhel hudebního pohledu každého z nás,“ říká Petr Nikl.
Základ alba vznikl týden před Vánoci 2024 na chatě v Jimramově na Vysočině. Čtveřice tam přijela bez dem, bez hotových textů i bez domluveného konceptu. Několik dní společně bydleli, vařili a nahrávali vše, co během improvizací vzniklo. „Neměli jsme vůbec nic připraveného. Improvizovali jsme na různá schémata, nálady a styly, až jsme najednou měli základy písniček,“ vzpomíná iniciátor projektu Martin Kyšperský.
Proces tvorby byl založený na otevřenosti a rychlém rozhodování. Často se stávalo, že jeden z autorů začal psát text, jiný ho zahlédl na monitoru a okamžitě k němu nazpíval melodii. Tak vznikla i píseň Cit, která se stala pilotním singlem. „Během nahrávání druhého podkladu začal Petr psát text. Marek si ho přečetl a hned ho začal zpívat. Natočili jsme to – a tak už to zůstalo. A takhle to jelo celé čtyři dny,“ popisuje Aleš Pilgr.
Album Chunta obsahuje 12 skladeb, které se pohybují mezi intimitou, humorem, fyzickou tělesností i existenciálními tématy. Texty pracují s obrazností, absurditou i křehkostí – objevují se motivy lásky, paměti, těla, úzkosti i konce světa. Často se v nich potkává lehkost s tíhou, poezie s groteskou. Hudebně je album otevřené a barevné: vedle kytar, kláves a bicích zaznívají také banjo, foukací harmonika, bisernica, buzuki, autoharfa nebo waterphone, což podtrhuje jeho hravost a zvukovou rozmanitost.
„Je to ryzí radost ze společné tvorby. Radost jako základní hnací motor. Tvorba jako výzkum, jakými různými způsoby jde píseň vytvořit. Sám bych nic takového nikdy nevytvořil. Baví mě, že se střídají frontmani a že je to skutečně kolektivní dílo,“ uzavírá Marek Doubrava. Album kvarteto dokončilo v závěru loňského roku, mix a mastering následně ve svém studiu obstaral Broněk Šmid.
Všichni čtyři umělci zůstávají výrazně aktivní také ve svých domácích projektech. Martin Kyšperský a Aleš Pilgr se skupinou Květy v loňském roce vydali EP Svačina, Petr Nikl připravil dvojalbum Pozp8tku a Marek Doubrava souběžně pracuje na nových písních kapely Hm… a věnuje se také scénické hudbě pro divadlo Minor a Divadlo loutek Ostrava.

Album Chunta vychází 23. ledna 2026 u Indies Scope. Naživo jej kvarteto pokřtí 3. března v brněnském Kabinetu MÚZ a 5. března v pražské Čítárně Unijazzu. Další jarní koncerty se uskuteční 4. března v Ostravě, 6. března v Příbrami a 8. března ve Vodňanech.

14. ročník Noci divadel se ponese v duchu havlovského tématu Pravda, absurdita, odvaha

V sobotu 28. března 2026 po celé České republice proběhne již čtrnáctý ročník Noci divadel. Největší divadelní svátek každoročně nabízí prohlídky, divadelní dílny, diskuze s tvůrci, představení, performance a další. Jedná se o výjimečný program, který diváci a divačky ve zbytku sezóny nezažijí a je nabízen zdarma nebo za symbolické vstupné. Letošní Noc divadel nese podtitul Pravda, absurdita, odvaha a připojuje se tak k oslavám 90. výročí narození jedné z nejvýraznějších osobností našich dějin – dramatika, esejisty, politika a státníka Václava Havla.

Stejně jako každý rok i letos nabízí téma Noci divadel široké spektrum interpretací. „Podtitul 14. ročníku začal vznikat jako připomínka výročí narození Václava Havla, abychom si postupně uvědomili neuvěřitelnou aktuálnost jeho myšlenek a témat. Žijeme v době, kdy pravda často zapadne ve změti polopravd, lží a banalit, absurdita se stává běžnou součástí veřejného prostoru a odvaha – být slyšet, pochybovat a klást otázky – je možná zase důležitější než dřív. Divadlo má v takovém světě jedinečné postavení: dokáže tyto jevy pojmenovat zároveň s lehkostí i vážností, poeticky i politicky, a nabídnout prostor pro zamyšlení nebo i dialog. Noc divadel tak není jen oslavou umění, ale i pozvánkou ke sdílení, hravosti a občanské odvaze v každodenním životě,“ shrnuje možnosti a záběr letošního tématu Michal Lázňovský, vedoucí proexportní kanceláře českých scénických umění PerformCzech Národního institutu pro kulturu.

V tuto chvíli jsou již otevřeny registrace pro divadla, soubory a kulturní instituce, které se chtějí do akce zapojit a připravit speciální program. Návštěvníci a návštěvnice se mohou například těšit na Divadlo z dvora, které ve Slovenském institutu v Praze uvede frašku o třech dějstvích Naše tetka delegátka. Dále mohou zhlédnout monodrama v podání Marie Štípkové, přinášející strhující zpověď ženy o hledání spravedlnosti v soudním systému PRIMA FACIE / Na první pohled ve Švandově divadle. Vršovické divadlo MANA připravilo Vaňkování v MANĚ – cyklus scénických čtení představí postavu Ferdinanda Vaňka a aktovky českých autorů 20. století. Brněnské Mikro-teatro zařadilo do programu monodrama na hraně skutečného svědectví a mystifikace, inspirované životem Cataliny de Erauso – La Pícara.

Noc otevřených divadel a výjimečných zážitků prezentuje divadlo tvořivým způsobem v netradiční formě. Termín Noci divadel se váže k Mezinárodnímu dni divadla (27. března) a připadá vždy na sobotu nejblíže tomuto divadelnímu svátku. Národní institut pro kulturu koordinuje Noc divadel v České republice již od roku 2013. Noc divadel každoročně navštíví několik desítek tisíc návštěvníků a do programu zapojí kolem 80 souborů a divadel z přibližně 30 měst. Jedná se tak o akci s mimořádným potenciálem na mnoha rovinách – regionální propojení, reprezentace rozdílných žánrových přístupů, prezentace kulturních aktivit a divadelních institucí či propojení tvůrčího a diváckého světa. Noc divadel je zkrátka divadelní událostí, která vítá každého.

Aktuální program najdete na webu Noci divadel, kde je k dispozici také anotace letošního tématu, vizuál (autorem je Jaroslav Mašek) a další užitečné informace.

Spaceship Enterprise: Budova Velvyslanectví České republiky v Berlíně se poprvé představuje v Praze

Vesmírná loď, významná brutalistní budova českého velvyslanectví v Berlíně od manželů Machoninových, se přesune do Prahy. Galerie Prostora na nadcházející výstavě představí depozitáře této stavby: archivní materiály, originální mobiliář a původní objekty, které jsou součástí ambasády, ale i současná umělecká díla, která budovu nově interpretují. Vernisáž se uskuteční ve středu 4. února od 18 hodin.

Výstava Spaceship Enterprise představí české veřejnosti dosud málo známou, ale významnou ikonu brutalistní architektury – budovu Velvyslanectví České republiky v Berlíně, vrcholné dílo manželského páru Věry a Vladimíra Machoninových. Ta si po svém dokončení v roce 1978 vysloužila přezdívku „Enterprise“ – vesmírná loď, která přistála na území nikoho, nedaleko Berlínské zdi. V současné době budova čeká na rekonstrukci a návštěvníci galerie Prostora mají výjimečnou možnost se seznámit s objekty, které se v budově nacházejí, dále s archivními dokumenty, ale i díly současných umělců, kteří tuto stavbu nově interpretují. Součástí výstavy jsou originální autorské kusy nábytku a svítidel, tapisérie a výtvarná díla a filmy věnované budově českých i mezinárodních autorů a autorek. Druhé pokračování výstavy koncipovaly kurátorky Helena Huber-Doudová (NGP), Simona Binko (ČC Berlín) a Marcela Steinbachová jako site-specific projekt pro galerii Prostora.

Budova dodnes zůstává v téměř původní podobě. Podle německého historika architektury Felixe Torkara je „jedinečná svým výrazným a soudržným designem, který je zřetelný jak v hlavních objemech stavby, tak i v nejmenších detailech, které se navíc dodnes zachovaly v téměř nezměněné podobě jako v opravdové časové kapsli.” Samotná stavba je na rozdíl od hotelu Thermal nebo obchodního domu Kotva české veřejnosti málo známá, protože v době jejího dokončení se již Machoninovi potýkali s profesní nepřízní normalizační nomenklatury, a tak budova nebyla publikována ani vystavena. Dnes se řadí mezi uznávané příklady vysoce kvalitní architektury pozdní moderny a patří mezi nejvýraznější stavby centra Berlína.

Věra Machoninová (1928) a Vladimír Machonin (1920–1990) patří mezi nejvýznamnější české architekty druhé poloviny 20. století. Do tváře českých měst se zapsali návrhem festivalového hotelu Thermal v Karlových Varech (1964–1977), obchodním domem Kotva (1969–1975) a Domem bytové kultury (1968–1981) v Praze. Budova Velvyslanectví České republiky v Berlíně (1970/1972–1978) se stala jejich poslední společnou realizací. K ocenění díla Machoninových dochází zpětně od roku 1990. Věra Machoninová získala Cenu za celoživotní dílo Grand Prix Obce architektů (2006), Poctu České komory architektů (2014) a Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury (2017).

V současné době se budova připravuje na rozsáhlou rekonstrukci, díky čemuž mají návštěvníci jedinečnou možnost obdivovat původní autorské objekty z berlínské budovy v Praze, např. od keramičky Aleny Kroupové, která by v roce 2026 oslavila sté narozeniny, nebo textilní výtvarnice Věry Drnkové-Zářecké. Původní objekty a archivní materiál jsou představeny v konfrontaci se současným uměleckým pohledem. Fotografové architektury Simon Schnepp a Morgane Renou v sérii fotografií Velvyslanectví ČR v Berlíně (2021–2022) zachycují na pečlivě komponovaných fotografiích vybavení budovy, křesla, židle, lampy a umělecká díla, často v inscenovaných situacích. Textilní výtvarnice Karla Kislingerová se ve svém souboru tapisérií Kde domov můj (2023) věnuje otázce státní reprezentace a národní identity. Ideovému odkazu budovy a jeho významu pro současnost (nebo i budoucnost) se věnuje i režisérka Greta Stocklassa ve svém krátkém filmu Raumschiff Enterprise (2025). Naopak fyzické tvary a geometrické působení architektury budovy podrobili malířskému pohledu Markus Huemer a Vladimír Houdek, jehož subtilní koláže se točí kolem „pohledu” na architekturu. Budově se též věnovali studující z Fakulty architektury ČVUT, jejichž model ambasády bude také vystaven.

Prostora je galerie v centru Vinohrad, za kterou stojí architektka Marcela Steinbachová, zakladatelka ateliéru Skupina, spolku KRUH a ředitelka jeho aktivit (přednáškové cykly o architektuře, festival Den architektury a festival Film a architektura, vydávání publikací). Prostora sídlí od června roku 2023 v bývalých telefonních ústřednách v Blanické ulici 9 nad náměstím Míru, v 1. patře a představuje již desátou sbírku vizuálních umělců. Prostora se v minulém a současném roce zaměřuje na představení sbírek současných uměleckých osobností.

Spaceship Enterprise
Vernisáž ve středu 4. února 2026 od 18 hodin
Výstava potrvá od 5. února do 6. března 2026

Galerie Prostora
Blanická 9 (první patro)
Praha 2, Vinohrady
120 00

Otevírací doba
středa–pátek: 14:00–18:00
dle předchozí dohody i sobota: 14:00–18:00
či na vyžádání (ve státní svátky zavřeno)

Umění v éře klimatické krize: tři nové výstavy v Pragovka Gallery o vodě, městech, lidských maskách a vzájemných výhodách

Pragovka Gallery vstupuje do nové výstavní sezóny, kterou propojuje společné téma „vzájemné výhody“ – od klimatických zásahů do počasí, přes městský život holubů až po společenské maskování a mezigenerační zkušenost. V roce 2026 zde proběhne celkem 11 výstavních projektů. První tři výstavy zahájí galerie vernisáží už ve čtvrtek 22. ledna v 18 hodin a návštěvníkům budou otevřeny do 30. dubna.
Jedná se o skupinovou výstavu Jak mluvit s oblačníky, výstavu ukrajinské umělkyně Oksany Sadovenko Where Do Pigeons Sleep? a také společnou výstavu rezidentky Pragovky Kateřiny Adamové Linhartové a mladé umělkyně Mai s názvem Endemitní kultivar.
„Téma vzájemné výhody jsme zvolili ve volné návaznosti na témata růstu a nerůstu či zdrojů v předchozích letech. Opět ho v rámci celoroční činnosti zkoumáme z různých úhlů pohledu, důraz je ale kladen na význam péče, reciprocity a sdílené odpovědnosti pro fungování současné společnosti.“ vysvětluje Veronika Přikrylová, zástupkyně kurátorského týmu Pragovka Gallery.

Jak mluvit s oblačníky – kdo má právo měnit počasí? A jak se voda stává politickým tématem?
Výstavní projekt polské kurátorky Joanny Glinkowské Jak mluvit s oblačníky se prostřednictvím různých uměleckých přístupů zaměřuje na vodu, počasí a klima. Výstava představuje devět polských umělkyň, umělců a uměleckých dvojic – Centrala (Małgorzata Kuciewicz & Simone De Iacobis), Aleksandra Cieślewicz, Kornelia Dzikowska-Demirska, Anna Klimczak & Sefa Sagir, Marta Krześlak, Diana Lelonek, Agnieszka Mastalerz & Michał Szaranowicz, Alicja Patanowska a Sara Rodowicz-Ślusarczyk. Vyjadřují se k tématům, jako jsou regulace řek, přístup k pitné vodě či ovlivňování počasí, a zároveň upozorňuje na sociální problémy spojené, které jsou s vodou neoddělitelně spjaty.
Pokusy lidí zasahovat do atmosférických jevů sahají až do středověku a od 19. století jsou spojeny s vírou v technologická řešení, od protikroupových děl po umělé osévání oblaků. Podobné experimenty dnes probíhají například v Číně nebo ve Spojených arabských emirátech, jejich skutečný dopad však zůstává nejistý. Výzkumy naopak ukazují, že klíčovou roli při ovlivňování srážek hraje obnova krajiny, zejména zalesňování a revitalizace mokřadů.
Výstava připomíná, že technologický pokrok sám o sobě nemůže nahradit proměnu našeho vztahu k životnímu prostředí ani zabránit klimatické krizi. Zároveň upozorňuje na to, že téma klimatické změny je někdy využíváno k zastírání škod způsobených přímým a dlouhodobě neudržitelným využíváním přírody.

Where Do Pigeons Sleep? – noční městská ekologie a tichý mutualismus holubů
Výstava ukrajinské umělkyně Where Do Pigeons Sleep? zkoumá skrytý noční život holubů a jejich hledání místa v nejistém světě antropocénu. Velkoformátové malby a křehké sochařské práce odhalují jemné vzájemnosti i citlivé městské ekologie. Kurátorkou výstavy je Jana Písaříková.
Holubi, kdysi divocí, poté domestikovaní a později lidmi odmítaní, se znovu navracejí k městské divokosti. Přestože žijí v bezprostřední blízkosti člověka, jejich místa ke spánku zůstávají skrytá a obtížně postřehnutelná, hledají bezpečí v nenápadných úkrytech rozptýlených po městě.
Prostřednictvím jemných, pozorovatelských maleb a sochařských objektů výstava nahlíží holuby jako tiché aktéry městského mutualismu a otevírá témata mezidruhové péče, soužití a křehkých sítí, které udržují ekologický i sociální život.
Projekt, inspirovaný myšlenkami Donny Haraway, jež přirovnává mozek holuba k mozku tříletého dítěte, se zamýšlí nad pozorností, odolností a sdílenou městskou zkušeností a vybízí diváky k přehodnocení vztahu a odpovědnosti vůči více než lidským sousedům.

Endemitní kultivar – mezigenerační sonda do společenských masek, normality a sebeobranných mimikry
Poslední z nových výstav v Pragovka Gallery s názvem Endemitní kultivar spojuje autorky dvou různých generací Kateřinu Adamovou Linhartovou a Mai. Prostřednictvím kresby a objektové instalace se herním i kritickým způsobem vyrovnávají s významovou mnohoznačností zdánlivě samozřejmých společenských daností, standardů a normalit.
V základním půdorysu výstava naplňuje formát mezigenerační sociální sondy. Tematizuje afirmační realitu společenského maskování; mimikry, do kterých jsou jedinci vtahováni mnoha způsoby a mechanismy, nebo které si sami vytvářejí jako svého druhu sebeobranu. Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.

Doprovodný program k výstavám
10. 3. 2026 18:00 Doprovodný program k výstavě Endemitní kultivar, komentovaná prohlídka, křest katalogu
19. 3. 2026 18:00 Doprovodný program k výstavě Where Do Pigeons Sleep?, komentovaná prohlídka, křest katalogu a koncert Richarda Hronského
16. 4. 2026 18:00 Doprovodný program k výstavě Jak mluvit s oblačníky, komentovaná prohlídka, křest katalogu, setkání s Katarzynou Roj, programovou ředitelkou BWA Wrocław Galleries of Contemporary Art, a promítání filmu Andrzeje Kondratiuka Hydrozáhada.
Aktuální informace najdete na www.pragovkagallery.cz.

Partneři
Projekt je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, hl. m. Prahy, Státního fondu kultury ČR, Ministerstva kultury a národního dědictví Polské republiky a městské části Praha 9. Spoluorganizátorem výstavy Jak mluvit s oblačníky jsou BWA Wroclaw Galleries of Contemporary Art a jejími partnery jsou Adam Mickiewicz Institute, Polský institut v Praze, Polsko-japonská akademie informačních technologií.

Malá inventura 2026

Malá inventura, festival toho nejzajímavějšího ze současného českého nezávislého divadla, nabídne výpovědi o společnosti, ale i kolečkové brusle, loutkový rap, rave party či performativní procházky

Obnažení – pod tímto leitmotivem proběhne letos již 24. ročník festivalu Malá inventura, který tradičně v únoru uvádí výběr nejzajímavějších představení, která vznikla v České republice za uplynulou sezónu v oblasti nového, tedy současného a nezávislého, divadla napříč žánry. Program nabídne od 19. do 28. února na 16 pražských místech 26 inscenací, které vybrala dramaturgická rada z téměř 130 přihlášených. Nejen inscenace loutkové, objektové, taneční, dokumentární, interdisciplinární a participativní, ale letos také například alternativní komorní operu, stand-up, loutkový rap, představení s kolečkovými bruslemi, divadelní performance trvající 6 hodin, rave party, scénický koncert nebo performativní audioprocházku v přírodě. Inscenace často reflektují současná politická či sociální témata – krizi demokracie, postavení žen ve společnosti, ekologii, Rusko, LGBT+, zapojení mladých do kulturních akcí a v olympijském roce také sport. Bohatý divadelní program tradičně doplní diskuze, networking, procházky, herny pro děti nebo workshopy pro divadelní profesionály a profesionálky, kteří si na Malé inventuře mohou vybírat představení a uvést je poté v regionech nebo i v zahraničí. Festivalovým centrem se stane opět ARCHA+ v centru Prahy. Více informací, kompletní program i předprodej vstupenek na www.malainventura.cz.

„Program festivalu v posledních letech ukazuje, že současné divadlo se – napříč generacemi – výrazně vztahuje k aktuálním společenským otázkám. Není mu lhostejné, co se děje ve společnosti ani v politice, a reflektuje jak vnější realitu, tak vnitřní světy těch, kdo tvoří. Zároveň je zřejmé, že experiment v divadle nelze chápat pouze jako přechodnou fázi spojenou s mládím či začátky kariéry. V programu festivalu se objevuje jako dlouhodobý a vědomý tvůrčí postoj, k němuž se hlásí i etablovaní umělci a umělkyně – nikoli jako fáze hledání, ale jako svébytná disciplína, v níž se pohybují s jistotou, zkušeností a překvapivou lehkostí,“ říká na úvod umělecký ředitel festivalu Petr Pola. A zdůrazňuje, že stále hlavním kritériem pro výběr inscenace do programu zůstává kvalita, unikátnost a zajímavost jejího divadelního zpracování.

A jak chápat letošní leitmotiv Obnažení? „Jde o obnažení jak ve fyzickém smyslu, tak i metaforicky. Jako gesto odkrytí, osvobození od zbytečných vrstev a možnost přímého setkání. V letošních inscenacích se obnažení objevuje v mnoha podobách – jako odhalení toho, co může znepokojovat, jako přímá konfrontace s tím, co je třeba vidět jasně a bez clon, jako gesto, které setřese nánosy všeho, co bránilo vidět v ostrých konturách. Obnažuje se divadelní mechanismus, ukazuje se, jak je dílo uděláno, komentuje se divadelní systém, vystavuje se zkoumání, reflexi, revizi. Vybrané scénické tvary demaskují to, co je pod fasádou, odkrývají struktury myšlení, obnažují normy, které určují naši realitu,“ vysvětluje dramaturgyně Karolina Plicková.

Do programu Malé inventury tak byly letos vybrány tyto soubory a inscenace: 23Poems: RAPTURE, 8lidí: 8 miliard lidí hoří, A.J. Nosorožec: Blackout, Alica Minar & col., Dorota Michalak: LUSH BLAST: Tasting the Untamed, Anička a letadýlko: Dojdi s košem, ARCHA+: ALEX, Beautiful Confusion: Iconic Program, Boca Loca Lab: Matko Boží, vyžeň Putina, Cirk La Putyka: St.art, DAMU: Hodinka ošklivosti, Divadlo Setkání: Lovci majú oči pre plač, FRAS: Kawloon: Největší dům na světě, Ghost Compost: Jsme, Chobotnice, Jitka Sara Páníková: SLIP GRIP, KHWOSHCH: Brrr & Skrrr, Masakr Elsinor: Your Silence Will Not Protect You, Peter Gonda a kol.: Lil Drama, PINKBUS Platform: LEMONADE (No Other Troy), R405: Plechovka, maják a ryba, RUN OPERUN: Proč je taková?, Simulakrum: SYNESTHETIC FLESH, Spitfire Company: DVACETjedna, Terén: V záři blesku, Unkulunkulu: Inventúra, Wariot Ideal: Vrčení – theatrum suis generis a ZDRUHESTRANY, Viktor Černický: PNEU.

Důležitou součást festivalu představuje doprovodný program. „Festival je platformou pro sdílení zkušeností, navazování nových spoluprací a reflexi aktuální praxe. Prezentace a tematická setkání přinášejí prostor pro hlubší porozumění současnému divadlu, tanci, loutkovému i objektovému divadlu i dalším performativním žánrům. Organizované prezentace, neformální debaty a networking vytvářejí prostředí, kde se rodí nové nápady a partnerství,” zdůrazňuje Plicková.

Návštěvníci festivalu se tak budou moci vydat pod vedením DISCOllective a dalších performerů například na dvě performativní procházky nazvané Applaus, kdy se na cestě mezi prostorem ARCHA+ a kulturní stanicí Galaxie setkají s nejrůznějšími objekty, situacemi i bytostmi. Tématu interrupcí v českém kontextu se bude věnovat performativní přednáška Všem matkám i ne-matkám doplněná moderovanou debatou s publikem. Rovněž v Galaxii proběhne premiéra performance One Gesture mladých tanečníků z divadelně-taneční skupiny Temporary Collective vytvořená jako živý taneční proud z digitálního světa, sociálních sítí a osobních snů. Na stejném místě bude k vidění work-in-progress projektu Nenásilná těla slovenského autora a performera Karola Fila. Festival také nabídne networkingové setkání umělců, umělkyň a kulturních promotérů a promotérek z Čech i zahraničí nazvané Sbal ho*ji*to!, Sympozium ART-IN-RES letos věnované novému evropskému projektu Bridging the AIR (BtAIR), kulatý stůl o udržitelném financování nezávislé scény, setkání dramaturgů a dramaturgyň, komentované procházky po třech divadelních scénách a také festivalový večírek. Nebudou chybět herny pro děti v prostoru Korza Národní galerie Praha – Veletržním paláci.

Malá inventura 2026 – festival nového divadla
19. – 28. února 2026, Praha – různá místa
A studio Rubín, Alfred ve dvoře, ARCHA+, Divadlo X10, Jatka78, Klub Letka, NGP – Veletržní palác, Palác Akropolis, Studio ALTA, Tvůrčí dům Elišky Peškové, Divadlo NoD, Galaxie kulturní stanice, Fuchs2, PONEC – divadlo pro tanec, Venuše ve Švehlovce
www.malainventura.cz
Inscenace 2025
● 23Poems: RAPTURE
● 8lidí: 8 miliard lidí hoří
● A.J. Nosorožec: Blackout
● Alica Minar & col., Dorota Michalak: LUSH BLAST: Tasting the Untamed
● Anička a letadýlko: Dojdi s košem
● ARCHA+: ALEX
● Beautiful Confusion: Iconic Program
● Boca Loca Lab: Matko Boží, vyžeň Putina
● Cirk La Putyka: St.art
● DAMU: Hodinka ošklivosti
● Divadlo Setkání: Lovci majú oči pre plač
● FRAS: Kawloon: Největší dům na světě
● Ghost Compost: Jsme, Chobotnice
● Jitka Sara Páníková: SLIP GRIP
● KHWOSHCH: Brrr & Skrrr
● Masakr Elsinor: Your Silence Will Not Protect You
● Peter Gonda a kol.: Lil Drama
● PINKBUS Platform: LEMONADE (No Other Troy)
● R405: Plechovka, maják a ryba
● RUN OPERUN: Proč je taková?
● Simulakrum: SYNESTHETIC FLESH
● Spitfire Company: DVACETjedna
● Terén: V záři blesku
● Unkulunkulu: Inventúra
● Wariot Ideal: Vrčení – theatrum suis generis
● ZDRUHESTRANY, Viktor Černický: PNEU

Popdivnosti: Marie April & The Fools

Hudba dvacetileté pražské písničkářky, kytaristky a houslistky Marie April se pohybuje na pomezí soulu, jazzu, rocku a indie popu. První singl heal a soul vydala Marie April koncem roku 2023. Od začátku roku 2024 vystupuje se šestičlennou kapelou. V květnu loňského roku vydala své první album tangerines, na kterém pracovala několik let s producentem Tomasem Seanem Pšeničkou. Hudba na albu je nečekaně vyzrálá, a když se k tomu připočtou silné melodické nápady, dokonale zvládnutý zpěv a někdy až drásající schopnost předat emoce, tangerines činí z Marie April jeden z největších českých hudebních objevů nejen tohoto roku.

Tvé album produkoval Tomas Pšenička. Jak se vaše spolupráce zrodila?

Je to docela vtipný příběh. Když mi bylo asi patnáct a jemu šestnáct, potkali jsme se úplnou náhodou někde v hospodě. Moc jsme se nebavili, ale začali jsme se sledovat na Instagramu. O pár měsíců později slyšel můj cover písně od Franka Oceana, kterého má strašně rád, a napsal mi, že bych mohla někdy přijet k němu do studia. Tak jsem přijela – a zkoušeli jsme spolu něco tvořit. Ze začátku to moc nešlo, pořád jsme něco rozpracovávali, nechali to ležet třeba dva měsíce v šuplíku, a mně se to po čase už nelíbilo. Ale pak jsme začali pracovat na písni heal a soul – a ta vyšla.

Jak velký vklad byl Tomasův vklad do výsledné podoby alba?

Velký a hodně pozitivní. Já sama produkovat neumím – kdybych to dělala bez něj, znělo by to jako skřípot dveří v pokoji. Tomas do toho přinesl energii a hudební cit. Mnoho písniček, které byly původně spíš pomalé a melancholické, dokázal oživit, dal jim rytmus a šmrnc. To album by bez něj znělo úplně jinak.

Zvukové útržky, hlasy a ruchy, které se na albu objevují, byly jeho nápad?

Mejdan se Stones Throw Records: 30 let urban ostrova svobody uprostřed nezávislé kultury

Kalifornský label Stones Throw Records se za tři dekády existence stal díky cílevědomé práci Chrise Manaka jedním z nejpozoruhodnějších nezávislých vydavatelství na světě. Vznikl z osobní ztráty, poháněla jej tvrdohlavá víra v tvůrčí svobodu a už od devadesátých let dokázal zásadně ovlivňovat podobu alternativního hip hopu, elektroniky i soulových experimentů. Jeho příběh je příběhem proměny amerického undergroundu. A také toho, jak jedna malá značka přerostla vlastní žánr a stala se kulturním fenoménem. Vzhůru na západní pobřeží Spojených států!

Zakladatelem Stones Throw Records je DJ a sběratel vinylů Peanut Butter Wolf (vlastním jménem Chris Manak). Ten o tomto kroku začal uvažovat po tragické smrti svého blízkého přítele a rappera Charizmy. Oba totiž spolu vytvářeli hudbu od počátku devadesátek, měli připravené album a čekali na vhodnou příležitost jej vydat. Když byl však Charizma v roce 1993 zastřelen zlodějem aut, zbyly po něm jen demokazety, vzpomínky a nedokončené plány.

Manak se rozhodl vydat jejich společnou práci sám. A tak se v roce 1996 zrodil label Stones Throw Records. První releasy tak nebyly jen katalogovým číslem, ale smutným, zároveň však hrdým mementem tvůrčího partnerství, které nestihlo dozrát. Koncem devadesátých let začalo být zřejmé, že Stones Throw dokáže vytvářet vlastní ekosystém. Label nedbal na tehdejší „pravidla žánru“, nedržel se radikálně boom-bapové linie rapu, která tehdy vládla urban scéně, ani se nesnažil proniknout do rádia. Naopak vyhledával autory, kteří do hip hopu vnášeli zvukovou archaičnost, jazzové samply, vinylový prach a retro-futuristickou imaginaci. Navíc se primárně soustředil na živou urban subkulturu tím, že své nahrávky nabízel primárně na vinylech.

Značka rychle přitáhla jména jako Lootpack, Oh No nebo až mysticky působícího beatmakera Madliba, který se stal jedním z pilířů stáje. Právě Madlibův závratný tah na branku v přelomových letech 1999–2005 posunul vydavatelství do centra pozornosti. Jeho projekt Quasimoto, improvizované jazz-rapové koláže Yesterday’s New Quintet, společná práce s kapelou The Last Electro-Acoustic Space Jazz Ensemble či ikonická spolupráce s MF Doomem na desce Madvillainy – to vše vymezilo estetiku, která se dodnes považuje za jeden z vrcholů alternativní beatové kultury.

Stones Throw se tak stalo katalyzátorem něčeho mnohem většího: hnutí, v němž se hip hop přiblížil konceptuální hudbě, jazzu i abstrakci. Zcela samostatnou kapitolou je působení J Dilly, jednoho z nejvlivnějších producentů moderní hudby. Přestože jeho tvorba zasáhla mnohem širší scénu, právě Stones Throw vydali jeho zásadní počin Donuts – album dokončené na nemocničním lůžku, které vyšlo tři dny před Dillovou smrtí v roce 2006. Deska se stala manifestem křehkosti, hravosti a lidskosti v hudbě založené na samplingu. Po „svatém období“ alternativního hip hopu se label začal otevírat dalším směrům. Přicházejí Dam-Funk se svým moderním „funkadelic“ zvukem, soulová a velmi intimní Aloe Blaccova tvorba, psychedelické experimenty Gaslamp Killera či soft-rocková melancholie Conana Mockasina.

Stones Throw tak přestalo být

TIP

Rjúnosuke Akutagawa: Život jednoho blázna

překlad Jan Levora, doslov Alice Kraemerová, Malvern 2025
Zatímco u nás se mleli Slované s Germány a máme pořád hodně mlhavou představu o českých dějinách, v osmém století již existovala japonská literatura. A kolik známe jmen moderních japonských spisovatelů kromě obou Murakamiů (Haruki a Rjú)? Možná Abe, Óe, Sakaki, Kawabata, Dazai, Mišima. A konec… Na začátku 20. století působící Rjúnosuke Akutagawa (1892–1927) je považován za zakladatele moderní japonské prózy, napsal kolem sto padesáti povídek. U nás vycházel v překladu Vlasty Hilské, nově Jana Levory. „S hlavou na polštáři svého skepticismu vonícího růžemi četl knihu Anatola France.“ Takhle píše Akutagawa, žádné infantilní mudrování, jak známe například z čínské tvorby, a to literární i filmové. Akutagawův rozpoznatelný styl je jasnou uměleckou odpovědí na sérii reforem, začínající v zemi koncem 60. let 19. století (období Meidži), které proměnily Japonsko v moderní stát (při zachování kulturního dědictví). A bez jeho povídek by nenatočil Akira Kurosawa film Rašómon (1950).

 

Ondřej Vaculík: Propadliště

Novela bohemica, Praha 2025
Možná by stálo za to, vydat nějakou knihu s komparacemi literárních děl psaných příbuznými, lépe řečeno řadou rodiče–děti–vnuci. Hereckých rodin (i třígeneračních) je hojně, méně jich je v případě hudby a výtvarného umění. U Ludvíka Vaculíka by to byli Cecílie Jílková (jež je navíc vnučkou Jana Procházky) a Ondřej Vaculík. Jeho román Propadliště, s viditelně biografickými rysy, začíná v době normalizace a končí 2018. Přestože otec podepsal Chartu 77, dostane se hrdina na DAMU, i když tam patří k outsiderům. Odchází do angažmá v oblastním divadle ve Slezsku, kde se „prosadí“ malými rolemi a alternacemi (ty mu jdou lépe než původním hercům). To je docela fungující vzorec: Být jakýmsi nezbytným doplňkem jedné divadelní komunity, antihrdinou (ve smyslu nemít hlavní role) a prožívat své lásky v proměňující se společnosti, ale mimo centrum dění. Do toho Vaculík umně zaplétá detektivní prvky (oba hrdinovi rodiče záhadně umírají). Směs absurdity, ironie, naivity plus postmoderní vysvětlovací odbočky (architektura, technika).

Veronika Bílková: Bohuslav Martinů

Verzone Praha 2025
Nejdůležitější český skladatel vážné hudby 20. století, a z té často opakované čtveřice Smetana, Dvořák, Janáček ten nejméně známý. „Chybou“ Bohuslava Martinů (1890–1959) bylo, že odešel v roce 1923 do zahraničí a už se domů nikdy nevrátil (i když ho v 50. letech nejvyšší českoslovenští státní představitelé lákali). O důvodu svého odchodu napsal: „To, co já jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy ani impresionismus, ani hudební projev, ale opravdové základy, na nichž leží západní kultura…“ Ať to čtete, jak chcete, vychází z toho, že tady kolem Řípu bylo možná útulno, ale chcípnul tu pes, otevřeně řečeno. V cizině nacházel Martinů náměty pro svou tvorbu i ve zcela neuměleckém prostředí, v němž pokud funguje estetické měřítko, tak úplně jinak (třeba fotbal). Výtvarnice Veronika Bílková po „svých“ verzích Ludwiga van Beethovena a Bedřicha Smetany přichází opět s konceptem propojení textu (vlastního!) s ilustracemi. Obávám se, že sebelepší text muzikologa by nepůsobil tak, jak působí její promyšlená autorská kniha (včetně barevnosti). Paráda!
Jakub Šofar

Leopoldo María Panero: Nemocná růže

vybral, uspořádal a doslov napsal Petr Zavadil, Dybbuk 2025
„Cválám po ostří verše / a na hřbetu tygra / abych věděl, že člověk nic nezmůže / a že sám čelím nicotnosti / člověka / bídného člověka, který jediný existuje / a zítra znovu naplivu na život / básní, jako zvuk / verše nebo hrdinství vlka.“ Tohle není ani od Šebka, ani od Artauda, i když ono „ostří verše“ nebo „naplivat na život / básní“ jsou jasné indicie. Španělský básník Panero (1948–2014), který část života strávil po psychiatrických klinikách (drogy, sebevraždy a předtím „opium“ komunismu), má blíže k Artaudovi. Zatímco Šebek je jako sopka, chrlí nápady a jejich variace, jak se najde vhodná příležitost, Panero je přiznaně programový reprezentant té druhé strany, těch, kdo jsou za hradbami, odděleni – a tím mnohem svobodnější. Překladatel Petr Zavadil přeložil sbírky z let 1981 až 2014, vybavil knihu velice poutavým doslovem, aniž by jakkoli exhiboval. Dokonalá práce. Tenhle „objev“ by měli milci poezie zařadit do své knihovny a občas, po čtení současné české produkce, si dát „panáka“ z Panera na zlepšení nálady.

Tomáš Vilímek: „Vážený soudruhu prezidente“

Dopisy československých občanů prezidentům republiky v letech 1968–1989
Academia 2025
Obracet se na „vrchnost“, to bývala vždy poslední, často zoufalá možnost něco řešit. A nezměnila to ani proměna feudála ve zvoleného/dosazeného představitele státu. Zvláště u nás, kdy Tomáš G. Masaryk (a po něm všichni další prezidenti) pokračovali v sezení na hradě (Pražský hrad) a měli a dosud mají různé feudální možnosti, jak zasahovat do chodu společnosti, včetně udílení amnestií. Autor dlouhodobě zkoumal desetitisíce dochovaných dopisů, které občané posílali Ludvíku Svobodovi, a především Gustávu Husákovi. Žádosti a prosby přesvědčivě vypovídají o okruzích společenských problémů (od nedostatku bytů přes sociální problémy po pracovní vztahy; stejně jako dovolávání se ústavních práv) a jsou důležitým historickým materiálem pro analýzu období normalizace. Dokazují také trvající autoritu prezidentského úřadu. Součástí knihy jsou rovněž kapitoly o korespondenci různých kverulantů a obzvláštníků.

FEJETON

Padada…

Dada má letos v únoru sto deset let, ale některé zdejší nakladatelské subjekty slaví kontinuálně. Už od stovky v roce 2016. Hlavně pražská Academia, kde vychází v prestižní řadě Europa jeden dada-titul za druhým. Melchior Vischer, Richard Huelsenbeck, Raoul Hausmann – a před pár týdny nejnověji Walter Serner. Vteřina mozkem, Doktor Billig v koncích, Dada kurýr – a Tygřice a jiné gaunerské povídky. Pokud má ještě někdo dadaismus zafixovaný prvořadě s Tristanem Tzarou, je nejvyšší čas nasát širší kontexty a nastalou situaci přehodnotit.

Proč? Těch důvodů se najde víc. Od těch nejobecnějších a čekaných – až po ty nečekané. Zaprvé: Dada je živé! Neposedné, těkavé, v neustálém provokativním pohybu do všech stran a směrů. Jedenáct křížků by mu nikdo nehádal. Ty texty z pomezí reality a snu, skutečnosti a fantazie, ty ostré, revoltní tahy proti válce, proti civilizaci, proti modernímu člověku jsou pořád čtenářsky i myšlenkově víc než nosné. A možná čím dál nosnější. A nezáleží, jestli čteme víc původní příspěvky k věci (Vischer, Serner, Huelsenbeck) anebo spíš doku-rámec celého toho podniku (Hausmann).

Zadruhé: Dada nikdy nebylo věcí výrazovou, otázkou stylu. Huelsenbeckův Doktor Billig by mohl vyprávět asi nejpřesvědčivěji. Vždycky v něm byly jasné stopy expresionismu. Ostatně ani praotec zdejší dada-osvěty Ludvík Kundera nemluví ve své monografii a dalších příspěvcích k tématu jinak. Ale funguje to i z druhé strany: Dada někdy prodlužuje své elány směrem k surrealismu. Vývojová logika? Anebo něco víc? Třeba fakt, že dada nikdy nebylo věcí výrazovou, otázkou stylu – ale vždycky mu šlo o myšlenku, ideový náboj; o to, co říká, spíš než jak to říká?

Nejvíc možná znovu Huelsenbeck, který viděl dada jako nástroj k totálnímu obratu. Jako potřebu velkého kroku zpět, až ke kořenům, které je třeba prostříhat, ošetřit, přenastavit – a teprve odtud, z této nově formátované báze, nechat vyrůst jiného člověka, jinou civilizaci. Pravdivější, hlubší, pohyblivou spíš v souzvucích a harmoniích než válečných a nenávistných běsech a ničení. Mimochodem podobně to měl Milan Nápravník ve svém přemýšlení o rubu a líci surrealismu. Mimochodem vybrané práce Milana Nápravníka vycházejí pod hlavičkou nakladatelství Rubato, které sleduje výběrově taky dada; tady vyšly v roce 2024 tituly Kurta Schwitterse (Anna Poupě) nebo Emmy Hennings (Cejch).

A zatřetí: Dada se propisuje dost silně do textů řady současných českých spisovatelů. Třeba Ewalda Murrera nebo Ivana Wernische, třeba Eugena Brikciuse nebo Patrika Linharta. Toho posledně jmenovaného nejspíš. Tady se to všecko mele na dada-způsob: možné s nemožným, první, druhý, třetí plán; sranda i provokace, jazyk, styl – a čekané i nečekané obsahy. Co Linhart svým psaním sděluje, je nasnadě: Čti a při čtení kriticky mysli a intenzivně sni a při tom myšlení a snění zapomeň na sebe – a při tom zapomínání na sebe pamatuj na dada! Padada…

Dokuř, běž spát, zhasni

Je to už dávno, co jsme se viděli naposledy. Nejspíš v roce 2012, kdy jsme skládali dohromady jeho knížku básní. Poslední knížku, co mu vyšla. Teprve na konci roku 2025 mi ale přišla zpráva, že umřel. Že se zabil. Už v únoru 2017! Vladimír Pospíšil.

Znali jsme se od kraje nového tisíciletí. Potkali jsme se na básnickém festivalu v Nezdenicích, který organizoval Jaroslav Kovanda. Pospíšil tam recitoval. Definoval ho hlavně hlas. Létal, vystřeloval, tryskal mu z úst na všecky strany, nahoru, dolů. Mluvil překotně, spontánně, živelně. Veršoval jako reprezentanti těch nejnabušenějších avantgard v nultých, desátých a dvacátých letech. Ponětí o nich měl ale spíš mlhavé. Futurismus, dada, surrealismus pro něj byly nanejvýš nálepky na luxusních urnách s dávno vychladlým popelem. Básnil spatra, jak se mu zrovna namanulo. Často mimo sémantiku, vyráběl si obratem slova podle svého. Co slova, taky zvuky! Vlastně to byla fónická poezie. Chvíli zpíval, chvíli kokrhal, chvíli prostě mlel páté přes deváté. Do toho všeho pak vplétal v konkrétní akci pohybové možnosti vlastního těla: protáhlého, šlachovitého, s velkou a výraznou holou hlavou. Čili taky fyzické básnění.

Vydal tři básnické sbírky. Tu první (Obyčejný den, 2003) vlastním nákladem, tu druhou (Kalikrů kalikým, 2007) v patafyzickém Clinamenu, tu třetí (Sančo a Jasno na cestách, 2013), zřejmě nejviditelnější (jistě i díky ilustracím Davida Böhma), v nakladatelství Pulchra. Byl rodák z Jihlavy (27. října 1976). Vyučil se strojním mechanikem. Pracoval jako zámečník, mj. v mladoboleslavské Škodě Auto. V letech 2004 až 2007 žil v Severním Irsku. Po návratu ho zaměstnali jako hlavního seřizovače na úseku ohýbaných trubek ve společnosti Cooper Standart. Svou poslední knížku uzavřel básní „Pět minut před usnutím“: „V noci bez usnutí / den dlouhý byl / debil blábolivý // Divy podivné / počítá se počítá / jsou divy nedivy / na ostrově Maledivy // Oko se jen zadívá / tabatěrka se prázdní / dokuř / běž spát / zhasni.“

Vladimír Pospíšil dokouřil 26. února 2017. Zhasnul za sebou dokonale. Skoro nikdo si jeho odchodu do tmy nevšiml. Proto aspoň tohle malé světlo – na památku.

TIP

G. Sapgir, I. Cholin, J. Kropivnickij: Průvod idiotů

vybral, uspořádal a doslov napsal Miroslav Olšovský, překlad Tomáš Vůjtek, Dybbuk 2025

Geinrich Sapgir, Igor Cholin, Jevgenij Kropivnickij. Dva žáci a jeden učitel. Tři ruští básníci. Ročníky 1928, 1920 a 1893. Životní zkušenost osudová, brutální – prostě typicky ruská, potažmo sovětská. Revoluce, lágry, válka. Chlast, děvky, násilí a smrt. Citový marasmus, zoufalé myšlenky; černota všedního dne, všedního života. Jak z toho ven? Přes civilismus, minimalismus, komiku. Jako když básní děcko, jako když se píše verš poslední možnosti, nebo spíš nemožnosti. Trochu folklor – a hlavně: jasná příbuznost s totálním realismem Bondyho a trapnou poezií Vodseďálka. Nesmyslná každodennost přepsaná svou vlastní hyperbolou; ještě realističtější, ještě trapnější, ještě totálnější, ještě poetičtější. Bravurní překlad (Tomáš Vůjtek), pádný doslov (Miroslav Olšovský). Jedna sloka z Kropivnického na ukázku jako pars pro toto: „U plotu si kurva rovná / svoji sukni skrčenou. / V domě číslo devět zrovna / snědli zelí s kačenou.“

Alva Noto a Fennesz: Prague Sounds

Dlouho očekávaná událost – koncert dvou zásadních veličin laptopové scény se konala v prostorách Archy+. Carsten Nicolai, známý jako Ava Noto, a Christian Fennesz se pokusili oživit ducha nedávno zesnulé legendy elektronické avantgardy, klavíristy Ryuchiho Sakamota, jemuž byla věnována hodinová skladba Continuum v rámci multižánrového festivalu Prague Sounds. Fennesz na sebe strhl pozornost svým přelomovým albem Endless Summer z roku 2001, které přineslo na svou dobu ojedinělou syntézu kytarového zvuku a glitch ambientu. Ava Noto proslul svou sérií alb electro minimalu pod názvem Xerrox vol 1.–4., vydanou v letech 2007–20, nebo spoluprací s Blixou Bargeldem. V Arše šlo o jejich společnou poctu Sakamotově celoživotnímu dílu, jež čítá desítky sólových alb a filmových soudtracků (Little Buddha, Revenant), kterou ukončila zákeřná rakovina v jeho jednasedmdesáti letech. Oba s ním v minulosti spolupracovali na různých nahrávkách i live vystoupeních. Oba se k němu vztahují jako ke svému příteli, tak i jako inspirátorovi jejich tvorby.

Archa+, jak se dalo předpokládat, praskala ve švech, a tak sehnat valné místo a netlačit se v davu bylo poměrně náročné, ne-li nemožné. Kompletní scénu připomínající jakousi designovou kancelář vesmírné lodi blízké budoucnosti mohl přehlédnout jen ten, kdo si obstaral místo na balkóně. Hudební produkci střídala Fenneszova emotivně rozostřená kytara a kvantově přesný analytický chlad Alva Notova zvukového rejstříku. Nešlo však o lítý souboj hudebních titánů, ale spíš o kontinuální synergii dvou svébytných autorských veličin, které elektronickou hudbu, respektive ambient vnímají sice každý po svém, přesto je spojuje několik styčných bodů, vlastních i Sakamotovi. Rádi vytvářejí minimalismus, kterým dosahují maximálního účinku, čehož se skvěle ozvučené Arše dostalo plnými doušky.

Trochu zklamáním pro mě však byla širokoúhlá vizualizace, která slibovala neopakovatelný zážitek. Šlo o škálu geometrických struktur a horizontálních křivek. Nicméně v době AI bych očekával přeci jen sofistikovanější či interaktivnější produkci. Vizuály připomínaly spíš generativní obrazce z audio přehrávačů nultých let, i když v poněkud složitějším provedení. Je jasné, že i zde chtěli oba protagonisté dosáhnout minimem maxima, nicméně Fenneszovy první koncerty u nás v nultých letech (Archa, NOD byly přeci jen organičtější a emotivněji laděné). Tentokrát hrály prim spíš Alva Notova algoritmická střídmost a matematická rozvaha.

Archa zažila slušně pulsující sound art, připomínající zlaté časy experimentální elektroniky po přelomu milénia, pánové však nepřišli s něčím v zásadě inovativním, co bychom od nich už neslyšeli. O to ale v poctě Sakamotovi asi ani nešlo. Zvukový pomník hudební legendě to byl důstojný.

Další články
sinekfilmizle.com