Projekt Lambwool s novou deskou nevypráví sny, ale servíruje zhudebněnou úzkost. Francouzský producent Cyril Laurent proměnil několik dní panického stavu po vypuknutí války na Ukrajině v hutný, až dokumentárně působící dark ambient. Ten má podobu sedmi sevřených skladeb se stopáží mezi čtyřmi a sedmi minutami, naplněnou pomalu se srážejícími drony, praskající elektronikou, tlumenými perkusemi a úryvky orchestrálních témat, do nichž vstupují autentické terénní zvuky převzaté z novinářských záznamů – sirény, útržky hlasů, ozvěny rozbořených míst. Výsledkem je album, které nepůsobí jako „zvuková kulisa“, ale jako exorcismus – pokus vytlačit strach a bezmoc do tvaru, jenž se dá unést. Koncept se propsal nejen do zvukové architektury, ale i na obal (malba Laurenta Chedmaila) držící se odstínů šedi. To vše odpovídá hudbě: bez útěchy, ale také bez laciného patosu. Lambwool přitom navazuje na vlastní historii ambientních a filmových ploch, které rozvíjí už více než dvacet let. Ashes je ale sevřenější, tvrdší v jádru a bližší pocitu, že „dějiny se dějí teď“. Volně vrstvené syntezátorové akordy a perkusivní ostinata se tu setkávají s mikroskopicky rozklíženými samply tak, že původní zdroj mizí, přesto v sobě nesou váhu svědectví. Není to politická deska, a přitom je politická svou materií. Není to sound design, a přitom je precizně modelovaná. V detailu funguje jako film pro zavřené oči – vrstvy se přelévají, mizí, vracejí, jako by posluchač obcházel trosky a zkoušel si je znovu poskládat. V tichu mezi zvuky slyšíte tep – a když si album pustíte ve tmě a nahlas, jak doporučují jiní recenzenti, začne se onen tep přelévat do vlastního dechu. Nejde o krásu navzdory hrůze, ale o krásu vyrůstající z hrůzy: křehké světlo na konci chodby, které neumlčuje, jen dovolí projít. To je možná největší síla Ashes – že dokáže spojit osobní katarzi s vědomím kolektivního traumatu, a přitom zůstat hudbou, k níž se chcete vracet.

Album Moravian Rhapsody – Moon Sleeping In The Cradle se točilo v dubnu 2024 v Praze, ovšem vyšlo jako limitovaná edice na audiofilském 2LP u japonského labelu Venus Records (na jehož objednávku ostatně vzniklo v roce 2009 i album Sinfonietta s Georgem Mrazem a Lewisem Nashem). Tudíž chvíli trvalo, než se nahrávka ze Země vycházejícího slunce dostala, díky autorovi, před můj recenzentský obzor. Ale v případě nadčasové muziky jistě nebezpečí z prodlení nehrozí.

Množstvím štací sehrané trio, s basistou Petrem Dvorským a bubeníkem Jirkou Stivínem jr., se pohybuje v důvěrně známé Viklického krajině. Ta ovšem v každém okamžiku a z různých druhů pohledu nabízí trochu jinou a vždy krásnou scenérii. Čemuž pochopitelně napomáhá i dramaturgie dvojalba, epicky rozvržená, jak se na rapsodii sluší: Jako cesta od úvodního dramatického Andventure In Black And Yellow přes autorské ohlasy, inspirace či úpravy moravských lidových písní (U Dunaje, u Prešpurku…), uchopení kusů Vernona Dukea a Herbieho Hancocka až do Japonska, prostřednictvím opět svižného autorského finále Tamagawa Blues. Hezky to vystihl spisovatel a překladatel Haruki Murakami v poznámce k albu: „Klavír Emila Viklického… je jako ladná řeka, protékající moravskými rovinami.“ A s Tamaragawou můžeme přidat i krajinomalbu japonskou… s dvanáctitaktovým výhledem až do Ameriky.

Samozřejmě opět nesmí chybět ani Janáček, konkrétně úprava tématu klarinetu ze Sinfonietty: Pan Emil už v minulosti vysvětlil, jakou má vydavatel, pan Tetsuo Hara, pro tuhle kompozici (i marketingově motivovanou) slabost. Asi netřeba historku připomínat.

Album Moravian Rhapsody je každopádně výtečným „best of“ Viklického současné jazzové tvorby (vedle té artificiální) a hry, jak ji chvalně známe i z pódií. Rozvážné, brilantní, vystavěné hudebníkem s mimořádným citem pro melodii i frázování, myslícím v improvizacích hodně taktů – a tahů – dopředu.

Po šestnácti letech ticha se Kwoon vrací s deskou, která si svůj název nevybrala náhodou. Odyssey není sbírka písní, ale cesta – nejprve po hladině, pak nad mraky a nakonec dovnitř sebe sama. Pařížský projekt kytaristy a „výrobce snů“ Sandyho Lavallarta se historicky hlásí k post-rocku, ale vypráví jinak: místo rutinních katarzí po vzoru Mono nebo Mogwai staví své skladby na pomalém dýchání motivů, shoegazovém šeru, teplých klávesových tónech i podobně laděné elektronice a jemně prosvítajících melodiích, které zůstávají v uchu, aniž by křičely. V tracklistu se objevují mořské i kosmické orientační body – Leviathan, King of Sea, Fisherman, White Angels, Blackstar – a opravdu nové Kwoonovo album tak i zní: někdy jako táhlá plavba, jindy jako náhlé tmavé víry, v nichž se drobné kytarové jiskry proměňují v orchestrální panoramata. Podstatné je, že Kwoon i v této rozmáchlé poloze zůstává intimní. Zpěv je tlumený, až důvěrný, jako zápisník, do kterého se nevejdou velká gesta, ale zato se v něm přesně popisuje světlo spatřené na hladině. Skladby se přelévají s filmovou trpělivostí – od námořnických obrazů King of Sea a Fisherman přes nadzemské White Angels a Blackstar (s kosmickými samply) až k bazarovému hemžení Life a zádumčivé Last Paradise. Tohle dramaturgické kormidlování dává albu soudržnost i tah: plyneme vpřed, ale neztrácíme vnímání detailů na palubě. Lavallartův rukopis je přitom stále propojen s vizualitou. Kwoon dlouhodobě převádí skladby do ohromujících obrazů (vzpomeňme jeho živé performance na horských štítech nebo u majáků, které lze nalézt na jeho YouTube profilu), což se na Odyssey promítá do zvukové architektury: kytary jako horizonty, syntezátory jako proudy, rytmika jako dech posádky. To všechno činí z desky nejen návrat, ale i potvrzení, že francouzská odnož post-/art-rocku může být současně filmově rozmáchlá a zároveň niterná, osobní. Ať už vás k Odyssey přivedou jména Mogwai či Pink Floyd, anebo jen touha po velkorysém, ale citlivém zvuku, tohle je cesta, na níž se neztratíte.

 – King Of Sea

Prokletý měsíc, Cursed Month (败月), je termín odvozený z čínské astrologie, kde se říká, že ke každému z dvanácti zvířecích znamení patří nepříznivý měsíc, období a čas, jimž se nelze vyhnout. Z téhož pro sedm skladeb zkomponovaných mezi lety 2021–2024 na svém prvním albu čerpal inspiraci velice neortodoxní čínský kytarista, absolvent skladby a kytary na New School v New Yorku.

Dramatické tóny, dunivé akordy a neustále se měnící taktové skoky = rázy = důrazy v úvodní Ritual Fire mohou snad připomenout vliv jazzovějších kousků King Crimson, ovšem i s dokonalým popřením a „rozlomením“ jazzu do fragmentárních kulišáren. Svižně se k Yangovi připojuje newyorský pianista Shinya Lin, který má dosti působivý životopis, jelikož je externím pedagogem na zmíněné New School, a brooklynský bubeník a perkusista Asher Herzog. Je to cokoli, jen ne standardní trio kytara/klavír/bicí. Lze spíše slyšet nejrůznější modifikace rozšířené klavírní a kytarové techniky (včetně přebuzeného čtvrttónového elektrického zvuku) smíchané s elektronikou a mnoha na první poslech neznatelnými dalšími prvky. Linovy ​​bleskurychlé rytmy a zlomprsty na klavíru třeba v Moondial mezitím přinášejí na desku o něco tradičnější bebopové pojetí. Naopak v drtivé Send Off the Ghosts je nespoutaná mánie, kde Lin buší, mlátí a řeže klaviaturu, zatímco kytarista Yang čtvrttóny stavbu drtí na prášek a nově staví a bicista Herzog rozverně nahazuje maltu, aby ti dva blázni neslepili barák totálně nakřivo. Ale některé kusy začínají v jemných aranžích (The Song of the Mist a Spring Snow), než se zřítí do kinetické, bouřně hlučné, celotriové souhry. Na albu je pozoruhodný relativně organický přístup k chaosu. I v těch nejfrenetičtějších momentech se stále držíte jen klavíru, bicích a kytary. V triu se není kam schovat. Když jsou závěrečné akordy na konci poslední The Sound of the Mountain nemilosrdně utlumeny, posluchač je příjemně vtlačen do sluchového podrobení touto často free bouřlivou bestií.

Francouzská producentka, DJka a hudebnice Barbara Braccini se v kruzích spojených s internetovou a klubovou post-ambientní scénou začala pohybovat v desátých letech. Realizuje se mimo jiné jako DJ Lostboi a Belmont Girl, největšímu ohlasu ale čelí právě s deníkově laděným projektem Malibu. V Česku se představila poprvé AV setem v rámci letošního Lunchmeat Festivalu.

Braccini sama mluví o Malibu jako o nejtemnějším ze svých projektů. Vyjadřuje se v něm skrze intimní sonické krajiny a táhlé syntezátorové plochy a přes zdánlivou jemnost se noří do obdivuhodné hloubky.

Vanities jsou autorčinou debutovou dlouhohrající deskou. Podobně jako ve své dosavadní tvorbě se i zde drží tlumené elektroniky, minimalistických harmonií a snově éterické povahy zvuku. Pracuje s terénními nahrávkami a jejich vrstvením, oproti předchozím počinům ale ubírá na efektech a tvaruje zvuk do podoby bezrozměrné plující hmoty. Celým albem prostupuje jednotný pocit bezčasí.

Přes zmíněnou neuchopitelnost má nahrávka jasné dělicí čáry a lze v ní sledovat pohyb a gradaci. Od pomalého ponoření do hlubiny zvuku v otvíráku Nu se přelévá v rozsáhlejší kompozici A World Beyond Lashes a eskaluje v So Sweet & Willing, kde se autorčin hlas poprvé stává artikulovaným a přibývá také part cella. Braccini střídá dlouhé a krátké stopáže, dvě skladby plní roli interludií spojujících závažnější kusy. Pomyslné vrcholy alba pak tvoří Spicy City a Lactonic Crush. První z nich pracuje s urbanistickými samply a ohledává něžné nuance v agresivním hluku velkoměsta, druhá skrze mohutně pulsující elektroniku a tajemný šepot příjemně uhýbá od nálady první poloviny desky.

Vanities svým názvem odkazují k pomíjivosti, nejsou ale prvoplánovým povzdechem nad marností světa, spíše tichým apelem na křehkost emocí a důležitost instrospekce. „Myslím, že na poslech mé hudby se musíte nacházet ve velmi specifickém stavu mysli, nejde ji poslouchat náhodně,“ vysvětluje Malibu. Její nejnovější deska je důkazem toho, že stojí za to se do takového stavu dostat.

Alžběta Sadílková

Nahrávky z koncertů, které proběhly 24. června ve Společenském domě ve Zruči nad Sázavou a 29. června 1972 v Závodním klubu ČKD-Polovodiče v pražské Krči, již zčásti vyšly, tato edice však má logiku: Plastici totiž končili období převzatých kousků od Velvetů, Zappy či The Fugs a začínali zpívat více česky, rostl i podíl původních Mejlových kompozic. A také, byl to poslední koncert před příchodem Vráti Brabence. I. M. Jirous nejdříve uvede kapelu, včetně „Paganiniho českého beatu“ Jiřího Kabeše či Paula Wilsona z Ontaria, samozřejmě Mejlu Hlavsu, bubeníka Pavla Zemana, kytaristy Jiřího Števicha a Josefa Janíčka, a pak ještě dodá, „přeji vám příjemný večer, a to je vše, co k tomu mohu dodat“. A není také co! Zazní i Magorova dobře míněná rada: „Nesmí se nikdo vysvlíkat na parketě. Čili kdo se bude vysvlíkat, bude okamžitě vyveden. Jinak, pokud jde o váš způsob tance, není nejmenších námitek ze strany pořadatelů.“ Uvádíme to pro dokreslení atmosféry, co vše bylo tehdy třeba řešit.

Atmosféra byla nicméně ve Zruči i v Krči výborná, kapela hrála bez chyb a díky Ondřeji Ježkovi hraje výborně i CD. Chválí-li Jirous Števicha, právem, jeho dlouhé sólo v Indian Hay je výtečně vystavěné, v logice skladby, výborně si poradil i s instrumentálním pojetím Zappovy Take Your Clothes Off When You Dance. V Indian Hay se dlouze blýskne i Janíček na klavifon a jak je u něj dodnes pravidlem, nepředvádí se, ctí ducha písně, v nevydané Crematorium Smoke slyšíme motivy z pozdější Písně brance. Pro Hlavsu byly po celou dobu vždy důležité texty, zde si vybíral z Jiřího Koláře (Růže a mrtví a Na sosnové větvi), Williama Blakea (Never Seek To Tell Thy Love a The Tyger) a Williama Shakespeara (The Fairy Queen) – řadu z nich známe z jiných koncertů, ovšem třeba Růže a mrtví je zde delší, stejně jako The Tyger. Byl zmíněn Zappa – jeho Trouble Every Day je těžké sousto a ve Zruči měla trochu těžký zadek (dvojLP obsahuje další dva FZ). Celkově: výtečný počinn.

Švýcarský kytarista a skladatel už jako malý školák hořel jazzem. Horečku srážel intenzivním studiem hry na všemožné nástroje, kytara přinášela největší úlevu. Různé druhy a odnože kytary. Po absolvování Berklee College of Music (učili ho mistři Trilok Gurtu a Elvin Jones) založil vlastní skupinu, s níž křižoval celou Evropu. Meier tvoří hudbu, která má jistý pel world music – jemné stopy Středního východu, v (jazz)rocku prvky flamenca i třeba prastarých křesťanských arménských nápěvů. Což lze slyšet na všech jeho devíti předchozích albech od Orient (2005) po v pastorálnějších formách nesené Peaceful (2019), kde hraje pouze na akustické nástroje různých zvukových barev, včetně jedenáctistrunného bezpražcového glissentaru, zde mnohonásobně zvukově i evokačně suplujícího arabskou loutnu oud. Byť je každá deska samozřejmě unikátní v instrumenty různě nesené náladě i energii.
Jen s málem kytaristů se mistr Jeff Beck sžil a souzněl natolik jako s Nicolasem Meierem. Ten byl Beckovým parťákem na světových turné, včetně Prahy v roce 2022 s hostujícím sidemanem Johnnym Deppem, a album Last Sunset je jeho poctou tomuto jedinečnému kytaristovi. Všechny věci napsal pro Becka během první štace v letech 2013–2015 a pár jich hráli na koncertech. Tady se Meier spojil s těmi, kteří s Jeffem dlouho spolupracovali: bubeníci Vinnie Colaiuta a Gary Husband, basáci Jimmy Haslip a Arran McSporran, plus Lizzie Ball a Richard Jones s houslemi, navrch hosté s kytarami Dewa Budjana a Krissy Matthews. Jejich až symbiotický hudební vztah je okamžitě patrný. Meier je právem respektován pro svou schopnost propojovat středomořská a blízkovýchodní témata a rytmy. Tady se však pevně drží rockového a fusion teritoria s až hutně výraznou metalovou řízností, že by i Steve Vai hodil ručník do ringu (Plan 9 nebo Blasts from the Past). Vábivá jemnost tureckého medu v Bosphorus se táhne dráždivou melodikou. Ale stejně – je to beckovská grandióznost a vlastně nářez.

Nemám nic proti moderním úpravám hudebního folkloru, naopak. Lidověk 2.0 ve mně ale budí jisté rozpaky, byť asi z jiných důvodů než u folkloristů – konzervativců. První Lidověk (2022), lehce folkrockový, trošku najazzlý, harmonicky i aranžérsky méně podbízivý, byl fajn. 2.0 ovšem cítím jako vývoj k horšímu. (Asi jako u Windows 11…) Působí dojmem hudby, jakou může hrát Evropa 2, což není lichotka. Zkrátka v řadě písní beaty a synťáky znějí hodně popíkově a levně, jako snaha o popularitu čechomorského střihu (ale nic proti muzikantsky vytříbené popularizaci folkloru), jen o generaci později. Ale věřme, že nahrávka vznikla s dobrými „pop-ularizačními“, ne „pop-ulistickými“ úmysly. O poctivém přístupu M. M. Štrunce, díky rodinným kořenům a jeho nezpochybnitelně hlubokému vztahu k folkloru, není pochyb.

Po stránce muzikantského provedení nenajdeme kaz, ale je škoda nevyužitého potenciálu. Vždyť výtečný hráč na cimbál Michal Grombiřík, ten z ConTRIOlogy, kteří spolu s Tomášem Vtípilem zacházejí s Janáčkovými sběry moravských písní opravdu objevně, moderně a vůbec úchvatně, by se zajímavějšího ponoru do materiálu jistě nebál. Jenže utlouct jinak interpretačně pěkné uchopení Dzifče rovným tanečním beatem, působícím jako devadesátkový popový remix, byla prostě škoda. Stejně jako by balada V javorových horách s přesvědčivým zpěvem hostující Markéty Irglové vyzněla lépe zvukově nepřehlcena, v duchu úvodu skladby.

Ne, pořád nejde o nevkus. Varovná Ej eště dneskaj s výstižnými samply funguje. Krásným momentem je Keby som bol vtáčkom s hostující Hanou Ulrychovou. A zvláště dnes je chvályhodné připomenout samplem novoroční projev pana Václava Havla z roku 1997. Jenže i přes profesionalitu a upřímný projev muzikantů (výtečný ženský folklorní sbor LADA) rozpaky nemizí. Ale pořád jsou natolik mírné, že se albem vyplatí zabývat (nepadá do kategorie „o blbostech nepsat vůbec“), a třeba je překoná Lidověk 3.0.

Stay in Tune je trio pianisty Jiřího Levíčka s basistou brazilského původu Luanem Gonçalvesem a bubeníkem Jakubem Tenglerem. Levíček píše, že se jedná o spontánní projev jednoho odpoledne, leč výsledek prozrazuje záměr vzdát hold písňové tvorbě, z níž se rodily standardy. Úvodní a titulní Happily Ragged nás autor a sólista Levíček programově naladí svěží náladovou fúzí raně swingových klavírních stylů, v závěru s basovým sólem. Následuje rozvážný song Pojď ke mně můj milý s melodicky folklorním podtextem, v romantické stylizaci. Hned dvěma tituly je na albu zastoupen Thelonious Monk: svižným songem Nutty (1957) a v superhitu moderního jazzu Straight No Chaser Levíček překvapí hrou na altsaxofon, v improvizaci až s tónovou něhou. Dokola dokolečka je rozverný „besední“ taneček v rychlém tempu, v němž se předvede sólem také Gonçalves. Ze standardů ještě zazní Darn That Dream, muzikálový hit z konce 30. let Jimmyho Van Heusena, a Levíček jej ozvláštní hrou na Fender Piano; basové sólo před závěrem komentují zvonivé tóny elektrického piana: melodie písní mají svou nadčasovou platnost a záleží vždy na jazzových muzikantech, jak ji po svém uchopí – zde se to povedlo výtečně. Z Ellingtona si Levíček vybral zamyšlenou I Got It Bad (And That Ainʼt Good) z počátku 40. let, hraje ji opět na altku, úvod patří kontrabasu. Následující náladou lehce funebrální Průvod otvírá smyčcové sólo kontrabasu, klavír do nálady vnese něco lyrismu. Triem vokalizované Pivo teče je humorná vložka vymykající se náladě alba, klavír nás opět zavádí někam do historie populární hudby, místy až k ragtime. Poslední dva tituly patří k tomu nejhezčímu z alba: Into Each Life Some Rain Must Fall od skladatelky a zpěvačky Doris Fisherové (1944). Baladický song nádherně zazpívá sametový alt Levíčkovy ženy Chaazi. Závěr alba tvoří Levíčkovo vyznání Dobre tu je; temně uváděné kontrabasem, spíše než o smutnění však zpívá o kráse života.

Dorota Barová překročila další pomyslný milník, když se rozhodla natočit skoro celé album, až na jednu výjimku, v češtině. Obavy, že jí bude chybět jemnost a zpěvnost polštiny, ve které zpívala přednostně od dob Tara Fuki, se nenaplnily. Frázováním, modulací hlasu, a hlavně feelingem nebo spíš kouzlem osobnosti dosahuje i s tvrdším jazykem stejně delikátní zpěvnosti, stejného ponoru do oceánu odstínů a významů. Ne, nepíše v češtině vlastní texty. Jenže v tomhle případě to ani nebylo záměrem, jazyk volila, protože se dokonale vcítila… ne, doslova vžila do básní Michaely „Mi“ Vejnarové (1979–2023), se kterou se důvěrně přátelila. „Když se mi do ruky dostaly její sešity plné skic a textů, vznikl nápad na album, kde budou nejen její zhudebněné básně, ale také obrazy. Vybrala jsem sedm básní, které zrcadlí její vnitřní, snový svět a její milé poťouchlosti,“ vysvětlila Dorka Barová hlavní impuls ke tvorbě. Sama si tentokrát napsala jediný text, v polštině, ve které si je jistější. K titulní písni – osobní vzpomínce na Mi Vejnanovou.

Na třetím sólovém albu se Dorota Barová drží spolupráce s ustáleným triem s kytaristou Miroslavem Chyškou a basistou (počínaje obdobím druhého alba Dotyk, 2021) Milošem Klápštěm. Proč by také sestavu měnila, funguje intuitivně, ostatně Klápště je také cellistčiným nejčastějším pódiovým spoluhráčem. A všestranný Chyška má v „rejstříku“ i ambientně rozostřený sound, který písním skvěle slouží. Novum ovšem zaznamenáme, a velmi zajímavé, v podobě hostování Jana Krejči. Jeho barokní loutna v souhře s cellem je naprosto zásadní v písní Svítá. I tato spolupráce má ovšem delší historii (ad koncerty Barové s ansámblem KontraMoment i v menších sestavách s Krejčou v barokním, soudobém i autorském repertoáru), a proto do Dorčina hudebního světa tak přirozeně zapadne. Ke zvukové barevnosti alba vůbec přispívá „různorodá střídmost“, se kterou Barová přistupuje k aranžmá, kde stejným kladem je i nástroj vynechat. A skladbičku O čem zpívat mám si nazpívala à capella, sama s použitím looperu.

Dorota Barová mívá spoustu nápadů na různé projekty, před časem mluvila například o obsazení kapely s cellem a dechovými nástroji. Ale ono je vlastně svým způsobem jedno, jaké hudebníky osloví ke spolupráci (díky intuici vybere ty správné). Stejně jako není až natolik důležité, v jakém jazyce zpívá, byť čeština je pro našince samozřejmě sdílnější, polština měkčí a zvukomalebnější… Ne, že by nezáleželo na tom, jak osobitě muzika zní, a na zmíněné pestrosti, jakou Dorka „umí“ i ve střídmých sestavách! Chci tím jen konstatovat, že nejdůležitější jsou samotné písně, jejich nesporná originalita, nezaměnitelná nálada, poetičnost, důvěrnost, snivost a jistá tajemnost. Jejich povznášející krása až k dojetí. Alba Dorky Barové patří k těm vzácným, ke kterým se vracím i po letech, navzdory neustálému náporu nových a nových nahrávek. Píseň pro Mi se k nim zařadí.