DVA: Medvědi můžou být různí

Duo DVA své předchozí řadové album vydalo už před deseti lety. Zpěvačka a saxofonistka Bára se pak dvojnásobně věnovala mateřským radostem a rodinu si pořídil i zpívající kytarista Honza. Není tak divu, že na čas z pódií klubů i festivalů úplně zmizeli. Jak ale oba říkají, jako nějakou pauzu ve fungování to ani v nejmenším nevnímají. Čerstvé a energicky svěží album Piri Piri ovšem často bývá označováno jako „comebackové“…

Pauza, kterou jste měli, byla opravdu dlouhá. Nebojíte se, že už na vás všichni zapomněli?
Bára Ungerová: Pro nás nijak dlouhá nebyla, protože jsme vlastně vůbec neměli tvůrčí pauzu. Po celou tu dobu jsme normálně tvořili – jenom jsme nekoncertovali. Je jasné, že zvenčí to tak vypadá – že když kapela nekoncertuje a nevydává nahrávky, tak jako by nebyla. Ale to vůbec nemusí být pravda. Když vyšlo album Nipomo, což bylo 2014, tak jsme ještě dva roky poměrně intenzivně koncertovali. Pak jsem byla doma s dětmi, ale pořád jsme vytvářeli hudbu k videohrám, a od roku 2022 už jsme zas koncertovali a začali vymýšlet nový materiál. A ještě předtím taky proběhl covid se všemi těmi lockdowny.

V tomhle období jste se i scházeli, nebo tvoříte spíš na dálku, korespondenčně?
Bára Ungerová: Spíš jsme se častěji scházeli. Ale z domova to dnes samozřejmě jde taky.
Honza Kratochvíl: Mě na tom nejvíc překvapilo to, že někdo mluví o pauze, protože já jsem to tak vůbec nevnímal. Pro mě to byla stálá, kontinuální práce, jen trochu jiným způsobem, ale pořád jsme něco dělali. Jenomže to hudební prostředí a prostředí videoher – což mi vůbec nedošlo – jsou dva zcela odlišné světy, a jsou naprosto oddělené. I proto mě zaskočilo, že to mnozí vnímali tak, že jsme z toho hudebního prostředí načas zmizeli.

Ano, přiznám se, že mě překvapilo, že jsem v té době zaznamenal jeden video-soundtrack – ale ony ve skutečnosti mezitím vyšly tři…
Bára Ungerová: Problém navíc je, že když vyjde podobné soundtrackové album, tak se obecně nebere jako plnohodnotná deska. Ale přitom objem práce je na nich mnohem větší než na běžném řadovém albu. Nicméně nemá smysl si stěžovat – ten mediální obraz je prostě takový.
Honza Kratochvíl: Soundtracky děláme pro Amanita Design a Charles Games Studio. Pro Amanitu děláme i hudbu i zvuky, pro Charles Games jsme dělali jen hudbu. Ale 80 % toho, co člověk slyší ve videohře, jsou právě ty zvuky. Hudba se dá vytvořit poměrně rychle, ale právě ty zvuky a jejich testování – zda fungují tak, jak mají, a na správných místech – zabere hrozně času. Navíc na tom soundtracku vždy vyjde až ten výsledný, spojený tvar – ale pro každý z nich jsme objemově vytvořili množství hudby zhruba na tři běžné desky.

Za tu dobu, co jste nekoncertovali, dorostla celá nová generace nezávislých tvůrců – namátkou Amelie Siba, Anna Vaverková, něco něco a další… Sledujete je? Vnímáte je jako někoho, s kým se budete o publikum dělit?
Honza Kratochvíl: Vůbec je nemám tendenci považovat za konkurenci. Třeba Anna Vaverková se mi hodně líbí, rád ji poslouchám. Hodně mě baví a zaujala mě i Ursula Sereghy. Amelie Siba i něco něco taky. S něco něco jsme měli i dva společné koncerty a myslím, že to dohromady fungovalo skvěle. Ale to, že je nepovažuju za konkurenci, možná souvisí i s tím, že na tom, co děláme, nejsme existenčně závislí. Pro naši možnost dělat hudbu a obživu, jsou asi důležité spíš ty videohry. Je to pevný bod, o který se můžeme opřít a desku pak nahrát takovou, jakou chceme, aniž bychom například museli kalkulovat s její prodejností. A tak když bude mít Anna Vaverková někde jinde vyprodáno, tak z toho můžu mít jen radost.
Bára Ungerová: Já časově zvládám domácí scénu vnímat asi míň a možná moc povrchně, ale za poslední dobu mě potěšil nový zvuk a energie Amelie na koncertu. Pak jsem se nadchla pro Josefínu Dusk, u který oceňuju živelnost na pódiu, vnímám se v tom (možná drze) na stejný vlně, takže taky radost. Těší mě tvorba Petry Hermanové, kterou sleduji, a mrzí mě, že nemám příležitost ji zastihnout naživo. Annu Vaverkovou jsem potkala v komorní verzi a bylo to skvělý. Ráda bych si s jakoukoli z těchto holek zahrála společně.

Měli jste po té pauze u nového alba větší pocit zodpovědnosti? Byl tam třeba větší odpad nepoužitých nápadů než dříve?

Honza Kratochvíl: Ani ne. Vlastně jsme myslím nepoužili jen jednu písničku. Postupovali jsme tak, že na každý koncert jsme se snažili zařadit jednu novou skladbu. V únoru 2022 nám manažer Prokop Holoubek dohodnul vystoupení na večeru cen Vinyla, a my jsme měli trochu obavy, abychom na té akci nebyli za dinosaury, co dělají svůj vlastní revival. Takže jsme den předtím nazkoušeli novou písničku, která je nyní i na desce, jmenuje se Dance, a tu jsme tam zahráli. A od té doby jsme vždy při každém dalším koncertu zahráli novou písničku a vypustili nějakou starší.
Bára Ungerová: Koncertů nebylo moc, před každým jsme museli mít zkoušku, protože to nebylo jako dříve, kdy jsme hráli pořád, a zkoušet tak nebylo třeba. Tak jsme na ní vždy i dotvořili a vznikla tam ta novinka. A zároveň jsme si mohli na koncertě hned ověřit, jak na ni lidé reagují, a jestli třeba raději nechtějí ty staré. To se nám ale naštěstí nestalo, a ty nové měly lepší odezvu. Byl to takový příjemný, pomalý proces, kdy jsme byli ujišťováni i zvenčí, že ten směr je správný.
Honza Kratochvíl: Navíc se na koncertech tak nějak samy vylouply ty struktury. Už jsme pak věděli, jak se nám co hraje, měli jsme v tom postupně už jasno. Takže když jsme pak nahrávali demo, nebylo už potřeba nic moc měnit.

Jsou ty písničky pro vás něčím jiné než dřív? Nějaká obava ze sebevykrádání či opakování při tvorbě nenastala?
Honza Kratochvíl: Já jsem tu obavu neměl. Vycházelo to právě z toho, že jsme si řekli, že na každém příštím koncertu zahrajeme jednu novou. Tím na nějaké obavy nebyl čas a všechno to dostalo energii a náboj.
Bára Ungerová: Vlastně si nikdy ani nevolíme předem podobu či žánr, v jakém to uděláme. Zásadní je, aby ty písničky bavily nás.

Honza Kratochvíl: Ale určitě jsme chtěli, aby oproti minulosti ty písničky byly energičtější a měly i jiný zvuk. Aby byly míň hravé… nebo spíš hračičkovské – dříve jsme jako nástroje hodně využívali i dětské hračky – a aby byly i víc taneční. Víc jsem tentokrát pracoval se samply – vždy jsem si vytvořil nějakou terénní nahrávku a tu pak dál upravoval, vytvářel z ní melodie… V průběhu času mě to ale přestalo bavit – i v souvislosti s prací na těch videohrách – koupil jsem si nějaké synťáky a dostal strašnou chuť už používat hlavně tradiční nástroje. Opravdové, žádné VST plugginy v počítači. Aby tam byla ta neodhadnutelnost, to že se ty nástroje pokaždé chovají trochu jinak, nedokážu je nikdy přesně nastavit stejně, a tak i nikdy nahrát dvakrát stejně… To všechno mě na tom hodně začalo bavit.
Bára Ungerová: Zároveň myslím, že máme dobrou pozici v tom, že u nás jsou lidé zvyklí, že jsme sví, a že i nás vyhledávají hlavně ti, kteří tu jinakost oceňují. Nemyslím, že by se od nás cokoli očekávalo. Můžeme si svobodně přijít s čím chceme a co nás zrovna baví.
Honza Kratochvíl: Samozřejmě, že když někdo něco dělá, tak nemá odstup a jen těžko si může uvědomit, zda to pro ostatní nebude pořád to samé. Na Žamberecku jsme potkali takového kluka, který maluje obrázky. A když mu řekneš, aby namaloval medvěda, namaluje medvěda. Ale když mu řekneš, aby namaloval sklenici, namaluje něco, co stejně připomíná medvěda. Namaluj stůl… a zas namaluje medvěda. Prostě ať mu zadáš cokoli, stejně mu z toho vždycky pak vyleze ten medvěd. Takže jasně, ta obava, že zas znovu namalujeme toho medvěda, tu vždycky je. Texty, loopery, Bářin tanec… v tom nikdy jiní nebudeme.
Bára Ungerová: Ten medvěd ale jednou může být grizzly, podruhé baribal, pak zas kodiak… baví mě hledat v tom ten můj aktuální a čerstvý pohled.
Honza Kratochvíl: … a taky ten medvěd třeba někdy může připomínat lišku… (smích)

O albu sami říkáte, že to je „soundtrack léta“ a také kázka“. My se ho zeptali, zda se mu do toho chce, a on odpověděl: „Pojďme to udělat.“ Pak už se jen domluvili s Ondrou Ježkem, v jehož studiu jsme nahrávali, a bylo to.

Jak se vám s ním spolupracovalo?
Bára Ungerová: Nejdřív, když přiletěl, přijel za námi na venkov do Lubné a pak nastala ta scéna: Tenhle producent našich oblíbených a slavných Young Fathers sedí na vesnickém dvorku v Lubné a my mu z oken stavení hrajeme ty písničky. Chtěli jsme mu totiž ukázat, jak znějí na koncertech. Slyšel už to demo, tak jsme chtěli, aby získal kontext a viděl i to, jak to vypadá naživo. A bylo to super.
Honza Kratochvíl: Ve studiu jsme pak byli skoro dva týdny a po celou dobu tam s námi byl. S Ondrou si docela sedli a vytvořili skvěle spolupracující duo. Vždycky je to trochu risk – nikdy člověk neví, jaký člověk přijede. Už jsme to zažili s Jayropem, co s námi dělal první desky. Něco člověk čeká a neví. Naštěstí to dopadlo skvěle – Tim byl ještě lepší, než jsem si představoval. Je neskutečně poctivý v přístupu, ale zároveň je trochu punkáč. Neřeší drobné chyby, ale zároveň udělá vše pro to, aby se na nahrávku propsala ta energie. Ale když se mu něco nelíbí, tak ho nikdo nedonutí to udělat. Nic moc jsme neopravovali, většina zpěvů byla na „první také“. I proto byla velká výhoda, že už jsme ty písničky uměli hrát.
Bára Ungerová: S Ondřejem si hodně notovali, k tomu základu se dohrávalo hodně perkusí a synťáků, Tim vždycky řekl, že by se mu tady líbil nějaký zvuk, a Ondra okamžitě odněkud vytáhl nějaký starý syntezátor, a hned ho tam nahráli. A i když byl někdo třeba unavený, bylo vidět, jak Tim umí ostatní motivovat. Měl vše hodně promyšlené a vždy byl opravdu konstruktivní. Limitovaní jsme byli jen tím, že jsme si dopředu řekli, že vždy budeme dělat každý den jednu písničku. A taky tehdy zrovna bylo skoro 40 stupňů, takže občas, když jsme byli už úplně hotoví, byla hotová i ta písnička.
Honza Kratochvíl: Tim byl ale opravdu hodně profi. Když se náhodou rodilo něco autentického, nechal tomu volný průběh, ale jak jsme to dokončili, okamžitě už věděl, co se bude dělat dál. Bylo znát, že měl vše dost rozmyšlené a naplánované dopředu. Pro nás to tak byl i vynikající workshop v nahrávání.
Bára Ungerová: Měli jsme dvanáct dní na jedenáct písniček – a zbyl i jeden den na společný výlet na Ještěd!

K albu proběhne turné a křty, ale co plánujete dál? Dříve jste hodně hráli v zahraničí, to předpokládám nyní, když máte oba děti, už tak snadné nebude…
Bára Ungerová: Nebude.
Honza Kratochvíl: Jak to bude dál, zatím nevíme. Nejbližší, ale zároveň dlouhodobý plán je, že děláme na další počítačové hře, což bude tak na dva až tři roky…
Bára Ungerová: …a co se týče dalších koncertů máme spíš zatím nápady a sny. Prokop třeba pracuje na turné v Polsku, což by bylo skvělé, protože Polsko je pro nás takový druhý domov. A jako sen máme projet – s oběma našimi rodinami – Ameriku. Alespoň nějaké malé turné…
Honza Kratochvíl: …po západním pobřeží…
Bára Ungerová: Tak, aby nám to aspoň zaplatilo ten výlet.

Box 1:
Tour 2024:

10/10 Olomouc, Jazz Tibet

11/10 Litomyšl, Kotelna

12/10 Boskovice, Prostor

16/10 Praha, Palác Akropolis, křest

18/10 Chomutov, Druhé patro

23/10 Brno, Kabinet MÚZ, křest

24/10 Pardubice, Divadlo 29, křest

26/10 Bratislava, Pink Whale

06/11 Košice, Tabačka

08/11 Prešov, Wave

09/11 Trenčín, Lúč

Box 2:
Diskografie DVA:

– Fonók (Indies Scope, 2008)
– Hu (Indies Scope, 2010)
– Botanicula Soundtrack (Minority records, 2012)
– Nipomo (Northern Spy, 2014)

– Cherries on Air / Chuchel OST (Minority records, 2018)
– Happy Game (Amanita Design, 2021)
– Attentat 1942 / Svoboda 1945: Liberation (Charles Games, 2022)
– Piri Piri (BumBum Satori, 2024)

Uchamžiky

Tak nám pozvolna končí „brat summer“. Léto spojené s albem Brat Charli XCX. Tento trend byl napůl marketingem a napůl přirozenou mánií, která zasáhla více i méně pravověrné fanoušky. Charli ale nestavěla na vodě. Už víc jak deset let vydává desku za deskou a nestojí na místě. Občas se dotkne mainstreamu, ale zároveň se nebojí prozkoumávat i méně líbivé zákruty současného (alternativního) elektronického popu. Takže i když to může vypadat, že se najednou proslavila přes noc, ve skutečnosti těch nocí bylo přibližně čtyři tisíce. Těžko říct, kdy nastal ten oBrat. Brat je slovensky bratr, ale anglicky fracek, drzoun. A že se XCX chová frackovitě a bez obalu, ukázala už obalem. Pouze plocha zelené barvy v ne příliš pěkném odstínu (PANTONE® 3507 CP), kde se uprostřed vyjímají ona čtyři černá, ale rozostřená (jakoby v nedostatečném rozlišení zvětšená) písmena. Na první pohled až amatérský obal byl nablblý i rafinovaný zároveň. Svým způsobem to byl totiž digitální ekvivalent spreje a šablony. Pohrdavé „to bych uměl i já“ se rychle změnilo v nadšené „vždyť to bych uměl i já!“ a sociální sítě brzy zaplavily fanouškovské adaptace této brat-estetiky. Což kulminovalo tím, že ji pro svou internetovou kampaň využila i prezidentská kandidátka Kamala Harris.

Ještě k obalu. Jeho drzost by samozřejmě nefungovala, kdyby ji použil neznámý začínající umělec. Potvrzení, že jde o umělecký záměr, a ne diletanství nebo nedostatek rozpočtu, tomu dodává právě „váha“ interpreta. Oprsklost se tak stává součástí vizuální hodnoty. Párkrát už to takhle v popmusic zafungovalo. Jako obvykle, jeden z prvních a zároveň nejhlubších zářezů mají The Beatles. Udělat čistě bílý obal bezejmenné desky (pouze s decentně vyraženým názvem kapely) chce odvahu a sebevědomí. Podobně výrazný ne-obal mělo i comebackové Bowieho album The Next Day; recyklovaný obal staré desky s bílým čtvercem, který většinu z něj překrývá, také skýtá příležitost k nekonečným debatám, zda je tak dobrý, nebo tak špatný. Podobně zábavně lakonický přístup projevili i P.I.L., jejichž album Album se jmenovalo na každém nosiči jinak – podle toho kterého nosiče. Výtvarně pak odkazovalo na extrémně nevýrazná, levná, prázdná hudební média.

Ve vizuální frackovitosti měla tedy Charli XCX své předchůdce. Na rozdíl od nich má ale výhodu současné internetové instantnosti, kdy si takový nápad může okamžitě začít žít vlastním životem. Ale přeci jen, ať je obal desky jakkoli (ne)nápaditý, hlavní je její obsah. Kdyby si na kritiky kompilujícím serveru metacritic.com nevysloužila skóre 95 % (letos zatím nejvyšší!), žádné brat summer by se asi nekonalo. Nebo by bylo jen velmi vlažné.

Postila

Posledně jsme lovili, avšak jenom na chvíli. Místo hostů do domu vylovili jsme bačkoru a s bačkorou Nedomu. Ten urazil moji ženu, lepší ženu neseženu. Dneska ulovíme – to už nyní víme – když chceš, můžeš třikrát hádat, jaké z toho bude dada.

Post illa verba dodávám, že nejen knihy, ale i vlajky mají své osudy. Například vlajka Rychlých šípů, na níž jsou zobrazeny šípy letící zleva doprava, jako když se o nich píše, což činím – s veškerým svým náčiním – i já. Nejprve vlajku Rychlým šípům ukradla jakási Vlasta, předsedkyně konkurenčního spolku, na rozdíl od výhradně chlapeckého sdružení Rychlých šípů, v jejichž kronice se vůbec nevyskytuje ženské pohlaví. Až na zmíněnou Vlastu a jakousi čarodějnici zvanou Mata Hari se k slovu nehlásí žádný „vlastenec“.

Korunu vlaječným krádežím nasazuje rakouská sociální demokracie. Mějme za to, že vídeňští socialisté neukradli vlajku Rychlým šípům, ale Vlastě. Mirek Dušín by rozhodl, ať si to s těmi socany vypořádá Vlasta, které by se v kontroverzi nepochybně zastal.

Svého času vystoupil Magor na stůl a halasně – ke zděšení vrchního Fandy – veškerým hostům sdělil: „Foglarovec nesouloží“. Popravdě řečeno, on to sdělil pádněji, vlastně nejpádněji, jak to šlo. A měl recht. Někdy je třeba pravdu řádně zdůraznit. To proto, drazí, aby nebyla považována za polopravdu. Ostatně, i pravda, jako téměř vše, je dělitelná do aleluja. V určité fázi dělení se přinejmenším opticky ztrácí. Foglar se však nemusí otáčet v hrobě. Vše ostatní z jeho dílny bylo geniální. Počínaje Rychlými šípy a nekonče lovením bobříků. Pro domo sua finišuji zaslouženou sebechválou: Touto postilou jsem ulovil jednoho z bobříků, a sice bobříka odvahy jako doklad, pravý poklad skautské povahy.

Jak známo, bobr hráze neničí, nýbrž je buduje. Když jsou hráze, jde vše snáze.

Ad hot

V soudobé hudbě, jíž se stále nepřesně a archaicky říká vážná, třebaže tvůrci preferují terním koncertní, není neobvyklé užívání prostředků jaksi ,odjinudʿ, např. rockové rytmy, baskytara, zkreslená sólovka atd. Prvek zvaný looper čili digitální zařízení, které umí zaznamenat a ihned třeba do aleluja opakovat právě zaznělý úsek ve smyčce, případně další nahrané vrstvy, se chystal užít u svého koncertu pro cello a orchestr pražský skladatel Petr Wajsar. Nakonec se ale rozhodl vytvořit živou smyčku symfonického tělesa. Které na několika místech díla Violoncelloops skutečně opakuje melodické i rytmické myšlenky po sólovém instrumentu. Jehož part je ostatně nesmírně bohatý na četné flažolety, glisy a jiné technické finesy a obsahuje také až krkolomné pasáže. Skladbu vznikající na výzvu České filharmonie s autorem průběžně konzultoval vyvolený hráč Václav Petr, koncertní mistr nejprestižnějšího českého orchestru. A při světové premiéře 19. září v rámci festivalu Dvořákova Praha hrál dokonce zpaměti. Takže se mohl uvolnit a předvést. V kompozici pestré, vtipné, vynalézavé po zvukové stránce. A ČF, která dělala dojem, že ji úkol precizně zvládnout tak náročnou věc vyloženě baví, vedl německý specialista na soudobou hudbu Ingo Metzmacher jako avantgardní suverén. I pozitivní reakce působily spontánně.

Petr Wajsar patří k okruhu autorů vesměs studujících v 90. letech (Ondřej Adámek, Ivan Acher, Martin Hybler, Michal Nejtek, Miroslav Srnka, Jana Vöröšová a další), z nichž někteří už pronikli do světa. To v jejich ranku nebývalo, tradičně se prosazují komorní ansámbly, sólisté instrumentální i vokální a samozřejmě dirigenti. Že o sobě dávají vědět i mladší skladatelé, je asi pro leckoho překvapení. A zaplaťbůh, reagují na to dramaturgové festivalů a orchestrů. I když pořád střídmě, přece jen musí brát ohledy na konzervativnější a přitom nemalou část publika. Takže nové kompozice nezaznívají zas tak často. Ale občas přece ano. I v tak prestižních souvislostech jako Wajsarovo Violoncelloops. Cosi se děje a jistě to souvisí s postupnou generační obměnou posluchačů.

Jazz půjde opět Hradcem

Hradec Králové ožije ve dnech 8.–12. října mezinárodním hudebním festivalem Jazz Goes to Town / Jazz jde městem. Již potřicáté přinese nevšední hudební zážitky, české i světové premiéry, jazzové hvězdy i mladé talenty.

Z domácích účinkujících je třeba zmínit například trio kytaristy Davida Dorůžky, flétnisty Roberta Fischmanna a bubeníka Martina Nováka, jehož album Gilgul zvítězilo jak v odborné anketě Českého rozhlasu Jazz, tak v jazzové kategorii cen Anděl. Na festivalu trio vystoupí v sestavě rozšířené o dechovou sekci.

V programu festivalu tradičně převládají zahraniční formace, a to vesměs v českých premiérách. Berlínské kvarteto PHILM zvítězilo v prestižní Deutscher Jazzpreis jako kapela roku 2021. Polské duo zpěvačky Maniuchy Bikont a kontrabasisty Ksaweryho Wójcinskiho ve své hudbě evokuje jaro, svatby, milostné písně, ukolébavky a zasazuje je do příběhů mapujících koloběhy přírody a lidského života. Akustické písňové tvorbě se věnuje zpěvačka Maja S. K. Ratkje s kytaristou a zpěvákem Stianem Westerhusem. Jejich repertoár asociuje např. Kristianii 19. století nebo salony norských imigrantů na Středozápadě.

Tradiční rezidenční soubor The Shape of Jazz to Come vol. 5 letos doplňují dva zahraniční hosté – řecká saxofonistka a improvizátorka Niki Kokkolli a polský skladatel a bubeník Szymon Gąsiorek. Českými členy ansámblu, který vytvoří nový program exkluzivně pro festivalový koncert, budou basista Miloš Klápště, kytarista Jan Bára a saxofonista žijící v Portugalsku, Jan Michálek. Po nich zahraje výbušná skandinávská smršť Horse Orchestra, v jejichž hudebním vesmíru se klasické New Orleans 20. let setkává s freejazzem 60. let, stejně jako s hip hopem a soudobou vážnou hudbou.

Vyvrcholením festivalu bude dvojkoncert výjimečných amerických projektů. Zpěvačka a skladatelka s indickými kořeny Amirtha Kidambi přiveze kvintet newyorských hudebníků Elder Ones, který strhne odvážnými improvizacemi rozostřujícími hranice jazzu, lidové hudby a elektroniky, navazující na duchovní a politický free jazz 60. let. Peter Evans EXTRA je nový projekt virtuózního trumpetisty. Společně s legendou newyorské downtown scény, bubeníkem Jimem Blackem, a uznávaným švédským basistou Peterem Eldhem tvoří výbušný koktejl rytmických sofistikovaných kompozic a bezbřehé improvizace.

V rámci festivalu se představí i řada dalších účinkujících, nechybějí ani doprovodné akce. Podrobný program najdete na webových stránkách festivalu.

Praha zazní stylovou všehochutí

Velká světová jména jazzu, soudobé vokální hudby, elektroniky, alternativního hip hopu i world music na pomezí s klasikou, české premiéry a unikátní jednorázové projekty. To vše přinese na deseti koncertech 28. ročník mezinárodního festivalu Prague Sounds, který proběhne letos od 3. do 20. listopadu v Praze. Přijede jeden z největších saxofonistů posledních čtyřiceti let a trojnásobný držitel Grammy Branford Marsalis se svým virtuózním kvartetem, nekompromisní londýnská saxofonistka Nubya Garcia nebo excelentní klavírista Tigran Hamasyan, propojující jazz s arménskou lidovou hudbou. Americký alternativní rap se strhujícími hlasy i angažovanými texty budou reprezentovat Moor Mother, billy woods a McKinley Dixon. Živelný jihoafrický violoncellista Abel Selaocoe s britským ansámblem soudobé hudby Manchester Collective nabídne v české premiéře zážitek bez žánrových hranic na pomezí klasiky, jazzu a africké world music. Rovněž poprvé u nás vystoupí průkopnický americký vokální soubor Roomful of Teeth s kompozicí Partita for 8 Voices skladatelky Caroline Shaw, oceněnou Pulitzerovou cenou. Prague Sounds také přichází s dvěma novými původními festivalovými projekty ─ zpěváci David Koller a Richard Müller vzdají na jediném koncertě v Rudolfinu poctu Karlu Krylovi. Poprvé také proběhne kurátorovaný večer s výjimečnými mladými českými a slovenskými talenty. Letos na něm ve výběru umělkyně Katarzie zahraje slovenská dvojice Lash & Grey a české písničkářky Nika a Johanela. Kompletní program najdete na webových stránkách festivalu.

Kapela Sýček jako fénix vstává z popela

Sýček je známý jako posel smrti, ale v české alternativní hudbě byl vždy přízviskem pro hudební antižánr krautrock, který tuzemské kapely do svých repertoárů zařazovali jen velmi sporadicky. Motorické bicí, hypnotické melodie, repetitivní struktury, minimalistické texty a heslo méně je více ale tuto kapelu charakterizovalo od prvních songů. Jejich debutové album  „I” (vyšlo u NAAB) bylo v roce 2017 nadšeně přijato hudebními kritiky (nominace na cenu Vinyla a zařazení do TOP10 českých desek za rok 2017 mezinárodního magazínu Beehype). Po tom, co kapela hojně koncertovala a absolvovala i několik evropských tour, ale přišlo delší odmlčení zapříčiněné rozpadem původní jihočeské sestavy.

Sýček jako fénix vstává z popela v minulém roce, kdy frontman a zpěvák skupiny Libor Staněk II. společně s kytaristou Richardem Steinem (Pokora) do nové formace přizvali Jakuba Zháňala (ex Acute dose), Ambroze Šuleje (Krstní Otcovia) a Adama Křizovenského s Nataly Středovou (GRÜNT).

 

V současnosti už tedy česko-slovenská kapela Sýček na podzim 2024 vydává po sedmi letech druhou studiovou desku s lakonickým názvem „IV“. Nové uskupení se navrací tam odkud Sýček vzlétl poprvé: ke krautrockovému vzývání, které fanoušky uvádí do intenzivního transu. Znovu je velký důraz kladen i na české texty, ve kterých se objevují aluze na indiánskou poezii Ladislava Nováka, trapnou poetiku Egona Bondyho, ale i současnou českou poezii v podobě veršů Radka Štěpánka nebo Štěpána Alexandra. Kapela se v textech rovněž inspirovala Symfonii hrůzy Nosferatu od DG307 na motivy slavného filmu F.W. Murnaua. Artwork desky má na starosti výtvarník Štěpán Blaschko.

 

Vydání limitované edice vinylů proběhne v kooperaci s Českou ornitologickou společností (https://www.birdlife.cz) a bude reflektovat fakt, že sýček je jedním z nejohroženějších druhů sovy na českém území. K té příležitosti vyjde i speciální zin, který bude k LP přiložen. Nahrávka vyjde v česko-slovenské koprodukci na hudebních labelech Poli5 (CZ) a Vlna records (SK) za podpory www.soundczech.cz. Kapela desku nahrála a smíchala ve Studiu Jámor Ondřeje Ježka.

 

Sýček k příležitosti vydání desky chystá na podzim speciální tour v Německu, Slovensku a České republice. Hlavní křest vinylu proběhne v říjnu v pražské MeetFactory společně s kapelou SABOT. “Je pro nás velkou ctí, že nás Sabot přizvali na svůj dlouho očekávaný křest. Srdce naší kapely a hlavní zkušebna Sýčka je ale v současnosti u Chrise Rankina na legendární Cestě v Táboře. Náhody neexistují” dodává Libor Staněk II.

 

 

Kapela: Sýček

album:  IV

vydavatelé: Polí5/Vlna

datum vydání: 17. 9. 2024

katalogové číslo: EPP 265-1

EAN: 8588154870

formát vydání: LP včetně download kódu; digitální streaming na standardních platformách

 

foto: ThomasRabsch

Legendy Einstürzende Neubauten již 18. října v Praze. Představí novou desku s pop music pro paralelní vesmíry a mezisvěty

Legendární německá kapela Einstürzende Neubauten vystoupí již 18. října v pražském Foru Karlín. Naživo představí své nové album nazvané Rampen (apm: alien pop music), které vyšlo letos v dubnu. Nahrávka vychází z volných živých improvizací, které její členové Blixa Bargeld, N. U. Unruh, Alexander Hacke, Jochen Arbeit, Rudolph Moser a Felix Gebhard hráli před dvěma roky na turné k zatím poslední desce Alles in Allem. Přináší novou uměleckou formu pojmenovanou apm – alien pop music: popovou hudbu pro paralelní vesmíry a mezisvěty, pro hyperprostory a mezizóny. Mikrokosmickou a mezigalaktickou zároveň. Předprodej vstupenek probíhá v sítích Ticketmaster a Ticketportal. Koncert pořádá agentura 10:15 Entertainment.

 

Těžko hledat v hudebním světě jméno, které by bylo více synonymem pro experiment a novátorství, než kapelu Einstürzende Neubauten. Od svého vzniku před čtyřiceti čtyřmi roky v Západním Berlíně se formace proslavila nejen tím, že používá vlastnoručně vyrobené nástroje z kovového šrotu a předmětů denní potřeby, ale především neúnavnými a neustále novými hudebními experimenty a zkoumáním neprobádaných zvukových území. Ovlivnila řadu dalších kapel a uměleckých žánrů – od tanečního divadla po výtvarné umění a film.

 

Einstürzende Neubauten vznikli 1. dubna 1980 vlastně náhodou. Blixa Bargeld byl požádán, zda by si nechtěl zahrát v berlínském klubu Moon, načež podle svých slov „prostě zavolal několika přátelůmˮ. A kdo měl ten večer čas, stal se zakládajícím členem této formace. Od debutového alba Kollaps v roce 1981 kapela měnila parametry mainstreamu a subkultury, aby nechala zaznít neslyšitelné – a možná i to dosud neslyšené. Tento experimentální terénní výzkum se nyní dostává do nové fáze – fáze „ramp”, ve které se kapela vrací ke svým kořenům a zároveň se znovu definuje. A vytváří vlastní žánr nazvaný apm – alien pop music.

 

Album Rampen (apm: alien pop music), na kterém se kapela dle svých slov představuje ze svých nejnepředvídatelnějších a nejnekonvenčnějších stránek, vychází z tzv. „ramp” živě zahraných na turné k desce Alles in Allem. „Rampa” znamená v interním jazyce kapely improvizovanou živou skladbu, kterou Einstürzende Neubauten vždy zařazují do programu svých koncertů. Tyto „rampy” pak využijí jako nápady nebo inspiraci pro nové album.

 

„Vždy jsme při koncertech improvizovali – v minulosti více než dnes. Později, když jsme měli k dispozici více materiálu a skladeb, improvizace se stala vzácnější, ale vždy zůstávala součástí našich koncertů. V jazyku naší kapely nazýváme tyto improvizace před publikem ´rampy´. Mnoho písní, které se ocitly na nahrávkách, vznikly právě jako takové rampy,” vysvětluje frontman Blixa Bargeld. Publikované verze ale nepochází z koncertů jako živáky, často třeba zvuk neměl dostatečnou kvalitu. Místo toho je kapela rekonstruuje jako vylepšené verze ve studiu. Někdy také vezme více verzí z různých koncertů.

 

Blixa Bargeld následně vysvětluje vznik aktuální nahrávky: „Na turné v roce 2022 jsme hráli částečně ukotvené rampy – tj. dopředu jsme se dohodli na minimálních východiscích: kdo začne, čím nebo jaké akordy. Po skončení turné jsme se rozhodli nejlepší rampy dodělat a nahrát na album. Z celkem 23 ramp jsme vybrali 15 a skladbu po skladbě jsme je nahráli ve studiu Candy Bomber v Berlíně. Nahrávali jsme způsobem jako kapely v 60. letech – všichni dohromady najednou. Samozřejmě, že někde jsme použili střihy, ale v základu jde o ´živou´ nahrávku. A takto vzniklo aktuální dvojalbum.”

 

„Rampen (apm: alien pop music) je popová hudba pro paralelní vesmíry a mezisvěty – pro hyperprostory a mezizóny. Je mikrokosmická a mezigalaktická zároveň. Je to všední nárok mimo všechny fyzikální zákony, s nímž Einstürzende Neubauten vstupují na stylovou půdu nikoho mezi minulostí a budoucností. Na jedné straně je tu návrat ke kořenům, na druhé straně vzniká z mohutných erupcí hluku, které se setkávají s kryptickými, často fragmentárními texty, nová umělecká forma: populární hudba pro cizince a vyděděnce. Z antipopu se stal mimozemský pop,” popisuje kapela.

 

Ne náhodou čistá grafika desky připomíná ikonický obal Bílého alba Beatles. „Vychází to z myšlenky, že Einstürzende Neubauten jsou v jiné sluneční soustavě stejně slavní jako Beatles v našem světě,” uzavírá Blixa Bargeld a poznamenává, že jde o balancování mezi avantgardou a jazykovou drzostí, provokací a popkulturní diskontinuitou. Tento přístup také přímo definuje ústřední téma, které se jako společná nit táhne všemi písněmi: změna, utopické myšlenkové hry a pomíjivost.

 

Nové album je k poslechu zde.

 

Předprodej vstupenek probíhá v sítích Ticketmaster a Ticketportal.

 

Více informací na http://www.1015.cz/. Koncert pořádá agentura 10:15 Entertainment.

 

Einstürzende Neubauten – Alles in Allem: https://www.youtube.com/watch?v=0Nz9t_4XLcc

Einstürzende Neubauten – La Guillotine de Magritte: https://www.youtube.com/watch?v=Qu27ILI4B0c

Einstürzende Neubauten – Nagorny Karabach: https://www.youtube.com/watch?v=hd-6WweqD0Y

foto: Eliška Dobnerová

Z podzemí rovnou do prvorepublikové vily. Kino Utajeno chystá druhou akci sezóny.

Za Třetím mužem ještě duní kroky Starou čistírnou a my vám přinášíme pozvánku na říjnové Kino Utajeno!

Nový ročník jsme zahájili další neopakovatelnou akcí, tentokrát v monumentálních prostorách, navíc s prvním černobílým filmem našeho projektu. Site-specific filmové promítání s gamifikovanými prvky, lektorským úvodem a participativní divadelní performance vám ale nabídneme i v říjnu a film zůstane jako vždy utajen!

foto: Eliška Dobnerová, Radka Staňková
foto: Eliška Dobnerová, Radka Staňková

Secese, parní stroje a tajemné podzemí

V rámci zářijové akce jsme vás zavedli do prostor Staré čistírny odpadních vod. Jednu z našich dosud největších akcí doprovodila performance, která diváctvo provedla zákoutími komplexu. Cihly tak střídaly dlaždice, o které se opíraly kroky hereček a herců. Ti tentokrát ztvárnili performance na motivy promítaného filmu Třetí muž od režiséra Carola Reeda. Jaký film ožije tentokrát?

 

Vila P651

Cihly vystřídají rozvrzané parkety a ornamentální zdobení. Vraťte s námi půvab Vile P651. Tato prvorepubliková stavba s pohnutou historií stojí na rohu ulic Pevnostní a Dělostřelecká. V roce 1928 byla postavena manželi Běhalovými a brzy se stala sídlem kulturního života a to až do začátku druhé světové války, kdy vilu začali okupovat nacisté a později ji zabavili komunisté. Dům byl rodině vrácen v restituci a tak do ní můžeme znovu společně vdechnout kulturu.

 

Lístek do časů minulých

Vstupenky na akci ve Vile P651, která se bude konat 17. října, jsou sice již vyprodané, ale brzy můžete na našich sociálních sítích začít vyhlížet spuštění předprodeje na listopad.

 

Děkujeme všem, kteří Kino Utajeno tvoří

O chod projektu se stará kolektiv studentstva z vysokých škol FAMU, DAMU, AVU, FF UK v Praze a nově i FaVU. Kino Utajeno bylo oceněno jako nejlepší magisterský producentský počin na FAMU.

___

Projekt je realizován s finanční podporou Státního fondu kinematografie, Akademie múzických umění v Praze (Mezifakultní spolupráce AMU), Ministerstva kultury České republiky a hl. m. Prahy. Akce vzniká ve spolupráci s FAMU a za podpory majitelky Vily P651 Ilony-Anne Wiss a architektonického studia asi-metr. Mediálními partnery akce jsou magazín art2friends a Girls in Film. Partneři doprovodného programu jsou Bis.tro a F.H. Prager.

___

Sledujte nás na:

Facebook: https://www.facebook.com/kinoutajeno

Instagram: https://www.instagram.com/kinoutajeno/ 

V říjnu vyrážejí světoví multiinstrumentalisté Radim Zenkl & Ondra Kozák na podzimní turné po České republice

Radim Zenkl (mandolína, flétny, didgeridoo, zpěv) a Ondra Kozák (kytara, housle, dobro, baskytara, zpěv) založili toto hudební duo jako svůj evropský koncertní projekt. Posluchači se mohou těšit na skladby a písně z vlastní tvorby obou hráčů, doplněné o bluegrassové, swingové, keltské a „world music“ tradicionály v osobitých aranžmá. Svoji spolupráci zahájili před třemi roky a mají za sebou řadu úspěšných koncertů v ČR, na Slovensku, Německu, Dánsku, Švédsku a Francii. Koncem roku 2022 vydali u nás své první společné CD „Eastern Grass“, které následně vyšlo i v USA u společnosti Acoustic Disc. Webové stránky: www.zenklkozak.com.

Radim Zenkl se narodil v Opavě, od roku 1989 působí také v USA, kde v roce 1992 zvítězil v prestižní celoamerické mandolínové soutěži s mezinárodní účastí „Winfield Mandolin Championship“. Natočil osm sólových CD, spolupracoval jako studiový hráč na více než 60 CD a vynalezl speciální mandolínovou techniku „Zenkl style“, při které nástroj zní jako dva nástroje současně. Koncertně a studiově spolupracuje s hráči nové akustické hudby jako je např. Béla Fleck, Jerry Garcia, David Grisman, Mike Marshall, Jerry Douglas, Stanley Jordan a další. V České republice spolupracoval s hráči a skupinami jako je např: Druhá tráva, Buty, Čechomor, Jiří Stivín, Vlasta Redl, Hradišťan, Bratři Ebenové, Vladimír Mišík, Karel Plíhal, Waldemar Matuška, Jaroslav Samson Lenk, Petr Bende a v televizních pořadech Na plovárně, Gejzír, Noc s Andělem a dalších. Webové stránky: www.zenkl.com.
Ondra Kozák pochází z Orlové, získal 5x titul „Kytarista roku“ v Anketě Bluegrassové asociace ČR.
S různými skupinami jako zpěvák a hráč vyhrál celkem 4x prestižní soutěž o evropskou kapelu roku na francouzském La Roche Bluegrass Festivalu. Při různých příležitostech spolupracoval s významnými osobnostmi světové hudební scény, jako je např. Mike Marshall, Dan Crary, Tony Furtado, Beppe Gambetta, Dale Ann Bradley, Steve Gulley, Cia Cherryholmes, Mike Compton ad. Organizuje hudební workshopy, připravuje podcast pro muzikanty, založil online hudební dílnu a je autorem několika výukových publikací.
Webové stránky: www.ondrakozak.com, www.atamusic.eu.
3. 10. Velešín
         Vinárna Zlatá růže, 19:00
         Radim Zenkl & Ondra Kozák
22. 10.  Svitavy
Alternativní klub Tyjátr, 19:00
https://tyjatrklub.cz/akce/radim-zenkl-a-ondra-kozak/664
Radim Zenkl & Ondra Kozák.

23. 10. Chrudim
Spolkový dům, 19:00
Radim Zenkl & Ondra Kozák.

24. 10. Ostrava
Klub Parník, 19:00
https://www.klub-parnik.cz/detail/4294/900001/0/Radim-Zenkl–Ondra-Kozak
Radim Zenkl & Ondra Kozák.

25. 10.  Velké Karlovice
Hotel Lanterna, 20:00 – 22:30
Radim Zenkl & Ondra Kozák.

26. 10. Lanškroun
Jazzový festival ‚Jazz a Little Otherwise‘
https://www.kclanskroun.cz/festival/jazz-a-little-otherwise/
Zámek Lanškroun, nám. A. Jiráska 1, Lanškroun, 19:00 – 20:00
Radim Zenkl, Ondra Kozák & Ivo Morys (jazzový klavír).

5. 11.  Vyškov
Besední dům, 19:00
Radim Zenkl & Ondra Kozák, Slávek Janoušek

6. 11. Brno
Cafe Práh, 19:00
Radim Zenkl & Ondra Kozák.

7. 11.  Lysá nad Labem
Kino
Radim Zenkl & Ondra Kozák.

8. 11. Kladno
Klub ‚Pod třešní‘
Radim Zenkl & Ondra Kozák.

Od progresivních staveb po bizarnosti ve veřejném prostoru – festival Film a architektura zahájil předprodej

Mezinárodní filmový festival Film a architektura zaplní již od čtvrtka 26. září do úterý 1. října 2024 kina v Praze, Brně a dalších více než 40 městech po celé České republice a na Slovensku. Unikátní přehlídka filmů o architektuře, městech a designu nabídne na čtyři desítky celovečerních dokumentárních a hraných filmů i krátkometrážních snímků. Letošní podtitul „Divnosti a jinakosti“ je inspirován aktuálním výročím spisovatele Franze Kafky a dává prostor pro pochopení dosud přehlížených či jiných vrstev architektury. Festivalové snímky nabídnou nejrůznější stavební bizarnosti i utopické projekty, ale i výraznou progresivní současnou architekturu nebo zamyšlení nad její budoucností a udržitelností. Program představí významné osobnosti, jako jsou například architekti a architektky Eileen Gray, Mies van der Rohe, Bálkršna Dóší, Rem Koolhaas, Álvaro Siza Vieira, Sigurd Lewerentz, Karl Schwanzer a Emilio Ambasz.

Festival nabídne na 40 celovečerních i krátkometrážních snímků. Letošní dva bloky tzv. Archi shorts zvou na filmy ze zahraniční produkce i od českých tvůrců – studentů, absolventů či nezávislých filmařů. Autoři se prostřednictvím architektury zamýšlejí nad širšími sociálními a environmentálními výzvami.

Letos si návštěvníci mohou v Praze poprvé pořídit tzv. archeditaci na šest hlavních filmů uváděných ve Velkém sále pražského kina Světozor. Vybrané projekce doplní besedy s tvůrci filmů nebo architekty, diváci se mohou těšit i na satirické duo z Čelistí radia Wave. Kompletní program včetně možnosti zakoupení vstupenek je k dispozici na www.filmarchitektura.cz. Pořadatelem festivalu je spolek Kruh.

 

Festivalové sekce letos nesou názvy Divnosti a jinakosti, Proměna, Hlavy a již tradiční Inspirace. Divnosti a jinakosti – hlavní sekce letošního ročníku – zkoumá ve své době nepochopené stavby a jejich společenský kontext či proměnu jejich interpretací v čase. „Zaměřili jsme se na stavby, které byly v minulosti často kontroverzní nebo přehlížené, ale dnes jsou považovány za významné. Program zahrnuje filmy, které zábavnou a někdy i absurdní formou odhalují tyto neortodoxní přístupy v architektuře, čímž přináší nový pohled na jedinečné a často bizarní tvůrčí počiny,“ přibližuje sekci divákům kurátor festivalu Václav Ševčík. Vtipná dokumentární road movie Soviet Bus Stops představí sovětský fenomén autobusových zastávek jakožto jednu z mála cest možného svobodného uměleckého vyjádření. Výjimečné a nadčasové budovy postavené v období od světové výstavy EXPO 58 do roku 1989 na území tehdejšího Československa i fascinující a mimořádnou tvůrčí energii, která jejich vznik provázela, představí nový celovečerní dokument Architektura ČSSR 58–89. Režisér Jan Zajíček a autor námětu, hudebník a multimediální umělec Vladimir 518 budou hosty pražské a brněnské projekce.

Snímek 27 pater: Utopie Alterlaa zve do Vídně. Režisérka Bianca Gleissenger ve svém filmovém debutu poodkrývá fungování života v utopickém projektu sociálního bydlení Alterlaa, které se stalo „městem ve městě“. Protagonisty zábavné filmové hříčky DEPOT – Reflecting Boijmans jsou architekt Winy Maas ze světoznámého studia MVRDV a tehdejší ředitel muzea Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu Sjarelem Exem. Společně diváky zasvětí do procesu vzniku stavby depotu umění, nového landmarku města, od architektonického návrhu až po komplikovaný proces přesunu uměleckých děl. Podobnému tématu, avšak v naprosto jiném měřítku a prostředí, se věnuje dokument Point of Origin: Building a House in Austria. Režisérovi Fransovi Parthesiusovi se podařilo zachytit zrod minimalistické horské vily na úpatí Alp podle návrhu věhlasného architekta Rema Koolhaase, od odvážné myšlenky až po samotnou realizaci.

Švýcarský film Ženy kolem Miese hledá odpovědi na otázku, zdali by Mies van der Rohe dosáhl světového věhlasu bez neustálé podpory a spolupráce výrazných žen v jeho blízkosti. Promítání brněnské projekce se uskuteční přímo v jedné z nejznámějších Miesových realizací – vile Tugendhat. Tento snímek je součástí sekce s názvem Hlavy, která ukáže svěží přístupy k tvorbě životopisných filmů o ikonách světové architektury. Vedle Miese van der Rohe se diváci mohou těšit na portréty významných architektů B. V. Dóšího, Álvara Sizy či Sigurda Lewerentziho.

Ty nejlepší filmy z předchozího ročníku kanadského festivalu Le FIFA do České republiky přiveze na festival Film a architektura jeho umělecký a výkonný ředitel, Philippe U. del Drago, v rámci sekce Inspirace. Do českých kin tak zavítá např. blok krátkých a přitažlivých filmů Liam Young: spekulativní architektura. Po projekci se diváci mohou zapojit do diskuze na téma spekulativního designu a architektury, které zkoumá dopady nově vznikajících technologií právě na oblast architektury a urbanismu.

Název další sekce Proměna odkazuje ke stému výročí úmrtí slavného spisovatele Franze Kafky, kdy se v roli Řehoře Samsy tentokrát nachází architektura. Diváci se mohou těšit na intimní a poetické zamyšlení nad údělem architektury a její udržitelnosti ve snímku slavného režiséra Victora Kossakovskyho Architecton. Film sklidil úspěch jak při premiéře na Berlinale, tak na letošním festivalu v Karlových Varech. Milostné i nenávistné vztahy tří umělců se odehrávají v kulisách ikonické stavby E.1027. Snímek formou dokufikce s názvem E.1027 – Eileen Gray and the House by the Sea vypráví příběh architektky Eileen Gray, o síle ženskosti a touze mužů ji ovládat. Po projekci snímku Jak má vypadat ráj o střetu západního myšlení a východní kultury se ujmou glosování Aleš Suchý s Vítem Schamrcem z pořadu Čelisti Radia Wave. Ve Veletržním paláci Národní galerie se uskuteční světová premiéra filmu Concrete time. Režisér Igor Ivanov v dokumentu mapuje zásadní projekty období masivní výstavby v brutalistním stylu v makedonském hlavním městě Skopji po ničivém zemětřesení v roce 1963. Film doplní výstavu Žádný pocit netrvá věčně. Sbírka solidarity ve Skopji.

 

Festival v rámci doprovodného programu nabízí řadu netradičních setkání. Například neformální příspěvky expertů z oborů architekutra a umění Půllitru piva. V rámci festivalových dní si jejich hosté připravili tipy na filmy, ve kterých je oslovila architektura, scénografie nebo prostorová kompozice snímku. Festival dále nabízí přednášku historika architektury Adama Štěcha V zajetí snů a fantazie – architektura a design pod vlivem surrealismu.

 

Paralelně s festivalem Film a architektura se každoročně koná také festival Den architektury, který v termínu od pátku 27. září do čtvrtka 3. října nabídne po celé České republice i na Slovensku stovky nejrůznějších procházek za architekturou či exkurzí ve společnosti architektů a odborníků na dané téma, přednášek a řadu dalších akcí. Letos má festival podtitul „Proces proměny“. Odkazuje také na 100. výročí úmrtí Franze Kafky, které bude jednou z hlavních programových linií a připomene nejen stavby spojené s tímto autorem či budovy související s literaturou, ale pozve i na místa s kafkovskou atmosférou. Další z programových sekcí budou věnovány například tvorbě architektů Josefa Fanty a Karla Hubáčka i jeho spolupracovníků.

–

Festival Film a architektura je jediným mezinárodním filmovým festivalem zaměřeným na architekturu design a umění u nás. Každoročně nabízí převážně v české premiéře pestrou kolekci snímků, které se vedle architektury věnují i výtvarnému umění. Podněcuje diskuze o architektuře a urbanismu prostřednictvím projekcí autorských dokumentů, inovativních, experimentálních i hraných filmů. Přispívá k debatám mezi architekty, politiky a veřejností o podobě, potřebách a proměnách měst, nezbytných pro další rozvoj naší společnosti a díky vstřícnosti filmového média oslovuje nejširší publikum. Pořadatelem festivalů Film a architektura a Den architektury je spolek Kruh, který se více jak dvě desetiletí věnuje propagaci a popularizaci architektury.

–

Odkazy:
 web: www.filmarchitektura.cz
 Facebook: www.facebook.com/filmarchitektura
 Instagram: www.instagram.com/filmarchitektura/


Pořádá: Kruh z.s.

Pod záštitou: Česká komora architektů
Hlavní partner: mmcité a.s.

Za finanční podpory: Ministerstvo kultury ČR, hlavní město Praha, statutární město Brno, Nadace české architektury, Velvyslanectví Nizozemského království, Velvyslanectví Dánského království, SIPRAL a.s.

Partner: Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, Centrum architektury a městského plánování

 

Další články
sinekfilmizle.com