Janáčkovy úpravy lidových písní pro zpěv a klavír ze sbírky Moravská lidová poesie v písních, folklor sám, volná improvizace, netradiční pěvecké techniky, rozšířené techniky hry např. na akordeon, elektronika. Jde to vše dát dohromady? Proč ne. Lidový materiál, ale i materiál „starších“ mistrů, byl odjakživa vstřebáván a přetvářen do nové artistní podoby. Od dob klasických skladatelů přes folkloristy, populár a jazz až po soudobou avantgardu. Jde přece o bohaté východisko, ač rýpal by mohl napsat něco o autorském alibismu, kdy je snazší vycházet z tvorby obecně známé a uznané než se snažit prosadit nápady od základu nové. A ne, nemyslím, že by ConTRIOlogy byli oni alibisté, spíš originálně dělají to, co mají rádi. Navíc právě tím, že přetavují k obrazu svému ono obecně uznané, umělecky riskují. Snadno si představit výtky puristů.

Nakonec záleží jen na tom, s jakým citem a s jakou invencí tvůrci předlohu uchopí. Trio interpretů soudobé hudby i experimentálního jazzu Jana Vondrů (zpěv, elektronika, známá mj. spoluprací s Ensemble Opera Diversa, Filharmonie Brno, Brno Contemporary Orchestra, ale i Dust In The Groove), Žaneta Vítová (akordeon, harmonium, zpěv, Opera Diversa, duo s Annabellou Plum, Dust In The Groove) a Michal Gombařík (cimbál, zpěv, Janáčkova filharmonie Ostrava, Orquestra Simfonica de Castellonon, Brno Contemporary Orchestra či Opera Diversa) měli citu pro míru i invence dostatek. Předlohy nepřepínají, rozvíjejí je intuitivně, bez křeče, bez experimentu pro experiment. Ctí práci s motivem, ale zároveň, kde jim improvizační instinkt velí, nebrzdí fantazii, mění frázování, tempa i melodie a soud obohacují prvky nečekanými. Leč nerušivými. Totéž platí pro Tomáše Vtípila. Dodatečně přidanou elektronikou spíš příjemně mlží, než atakuje, věnuje se i preparované baskytaře, trubce a houslím. Leoš J., sám novátor, by jistě proti osobitému vnímání hudebníků neprotestoval.

Nenápadné působení kytaristy Jonnyho Fryera přineslo v krátké době hned dvě alba. Loni na podzim čtvrté pokračování dua Tout, které tvoří s Nickem Downesem, a hned zkraje letošního roku sólovou kolekci Saudade. I když je toto album pojmenované výrazem nejvíc spjatým se stylem fado, příliš spojnic s tímto portugalským kulturním pokladem nenajdeme. Jonny nabízí instrumentální kolekci písní, kde hlavní slovo má akustická kytara. Přesto jistý druh nostalgie může sedmička kompozic vyvolat. Zatímco Tout na své novince přivítali hned několik hostí (především z řad dechařů), kteří přinesli do hudby dua nervního ducha jazzu, sólové písničky na Saudade snesly vedle autora pouze jediného hosta – kytaristu a kolegu ze stejného vydavatelství Adama Coneye. Vedle přediva akustických kytar najdeme řadu míst, kde do atmosféry zasahují terénní nahrávky. Titulní skladbu výrazně ovlivňuje příboj moře, zatímco dvoudílná kompozice Roma je zase na několika místech plná městské atmosféry s dopravním hlukem a výkřiky hrajících si dětí. Do druhé části stejné nahrávky pak překvapivě vstoupí jednoduchý, jak z levného, plastového piánka znějící bossa nova rytmus, a pár záchvěvů elektrické kytary. Jemný latinský feeling, daný zdánlivě nenuceným monologem, případně dialogem dvou kytar s nylonovými strunami, ale i decentní využití brazilského strunného nástroje berimbau vysloveně vybízejí ke snění se zavřenýma očima. Ovšem ne s krvavým šrámem v srdci, jak bychom očekávali od fado muzikanta. Snění Jonnyho Fryera je lehčí, jako když na dovolené máte volný den na prázdné pláži u moře, kde zvuky přírody nepřerušuje reprodukovaná hudba, ani hluk dalších plážových povalečů. Čas se zastavil a vy máte možnost si užít po delší době čas nicneděláním. Žádné termíny, žádné schůzky ani pracovní hovory. Dokonce ani reakce dětí či partnera. Teď je čas na to, nechat věci volně plynout. A deska Saudade tvoří k této bohulibé činnosti vkusný hudební rámec.

Vyšlechtit u příležitosti páně Němcových pět krát patnáctiny Jablko Ró byl nejen přirozený, ale i přínosný nápad. Nejde jen o to, že tu funguje personální průnik a kapely Jablkoň a Krajina Ró spojuje Němcova poetika, jak textová, tak hudební. Nevznikla totiž jen kolekce ve stylu jedna píseň víc fantaskně potrhle jablkoní, druhá víc poťouchle rockově róvská, ale spíše nová soudržná entita. Taková Ró-krajina plná Jablkoní. Malebná i ježatě spletitě trnitá. Plná překvapivých zákoutí, ale rozprostřená pod jedním trochu škodolibým sluncem, na jedné živné půdě.

Jestli něco vyčnívá, tak tím nejkrásnějším způsobem hostování gratulantky Ivy Bittové v písni Stvoření světa. Ona má zkrátka dar vynikat, ale zároveň nezastiňovat. I milé návštěvy Bittové navíc mají jablkoní minulost. A paní Ivě netradičně rocková naléhavost moc sluší. Osobité a vynikající jsou samozřejmě i dvorní zpěvačky Němcových kapel, současné i někdejší (Marie Puttnerová, Anna Břenková, Josefína Carvanová, Anna Duchaňová), které se zde sešly. Byť hlavní pěvecká role z logiky věci připadá oslavenci.

Aranžérsky je vše vychytané, propletené dohromady kytarou Tomáše Frolíka. Hudba je zároveň vstřícná i neotřelá, dar Němce a spol. odjakživa. Do čehož hází nezvyklé harmonie i další z hostů Michal Nejtek. Ale ze všeho nejlepší je typický Němcův třeskutý optimismus: „A potom nebude nic (…) / Jednou to zkrátka přijde / ani nevím proč jsem sem lez / když všechno to pokaždý končí / nahoře dole všude bez“ (5×15). Nebo: „Letěli jsme letěli a byli jsme už jen atomy / jako světlo jsme letěli a pomalu se ztráceli / letěli jsme letěli / a přitom jsme už nebyli“ (Atomy). Ne, neironizuju, myslím to zcela vážně, s tím humorně brutálním vědomím konečnosti se nějak veseleji žije.

Hezký dárek nám posluchačům ten pan Němec ke svým X krát patnáctinám nadělil… Hele, není to nějak naopak? Co mu dáme? Zaslouženou pozornost a ovace vestoje.

Nebývá zvykem, aby nás tak mladá dívka poučovala o tom, že pokud se nám má v životě a sexu dařit, měli bychom se zbavit strachu ze smrti. Róis aka Rose Connolly z Belfastu si ale téma konceptuálního alba nevycucala z prstu: její předci takovou úvahu vložili do dvou irských pohřebních tradic.

Už dříve bylo zřejmé, že posloucháme zpěvačku s nevšedním hlasem přiznaně inspirovanou Meredith Monk nebo Marinou Herlop. Nově byste na ně už nepomysleli, to spíš na ranou Sinéad O’Connor, až natolik se Róis proměnila v lamentující Irku napojenou na starobylý irský způsob zpěvu sean-nós.

Irské pohřební plačky (keening) ovládaly naprosto specifický způsob zpěvu se spontánními promluvami do rytmu udávaného boucháním do rakve. Nevyjadřovaly smutek nad tím, že někdo zemřel, kvílením umožňovaly zesnulé duši opustit tělo a pozůstalé katarzně zbavovaly zármutku a strachu ze smrti. Drsný a hlasitý komunitní akt se jako vrcholná umělecká vokální forma v Irsku předával z generace na generaci až do 50. let minulého století, kdy katolické církvi došla trpělivost a tradici pocházející z pohanských časů v podstatě zatrhla.

Irský pohřební kar se nazývá wake a setkání rodiny a přátel u otevřené rakve donedávna provázela odvázaná zábava. „Wake nebylo jen o truchlení, šlo také o přijetí nejzákladnějších prvků života – sexu, lásky a smrti. Potkat se a pomilovat v pokoji vedle zesnulého představovalo perfektní způsob, jak jej oslavit tady a teď,“ tvrdí Róis, podle které obřad deklaroval život v jeho nejsyrovější a nejupřímnější podobě.

Zpěvačka, skladatelka a multiinstrumentalistka intenzitu zanikajících tradic s producentem Johnem „Spudem“ Murphym ze skupiny Lankum umocnila progresivním elektropopem, ambientem, drone, darkwave a zvony Angelus. S baterií syntezátorů a japonským nástrojem taishogoto autorské i nasamplované archivní skladby rozmáchli do teatrálnosti podávající si ruku s klavírem a vysokým, občas zkresleným hlasem Róis. Až tak, že zapomenete zavřít pusu.

Do sváru mozkových center, do jejich pekla, do ohně, se skáče rázně a leckdy bez rozmyslu. Deváté album Astro Therapy Brain Repair zapeklitě nepopsatelné kapely PsychoYogi se od debutu Consumption Wheel (2011) do toho nejvnitřnějšího žáru adaptovalo natolik čistě a přímo, jak by to nesvedl žádný živočišný element. Tady musí působit snad vysoká magie. Každá deska je jiná. V Česku máme k pojmu jiná příhodnější slovo jinaká, což pasuje na unikátně rozpoznatelnou stylodivnost téhle kapely. Kam a komu je připodobnit není žádná sranda. V recenzi na předchozí album Brand New Face (2023) jsem se v nadsázce k možnému vývoji PsychoYogi dopustil sousloví o zappistických Beatles nebo beatlesovaného Zappy bez Lennona. Pořád to platí. Jen bych tady přidal Beefheartův Magic Band v jejich střízlivě nejhudebnějším období. Navíc jistá pozitivistická nervnost dechových nástrojů semtam vloudí klezmerovštinu. V žádném případě není mix výše jmenovaných žádná kopírka. Ať už v jejich hudbě slyší kdokoli cokoli, od jazzu přes artistní progerské divnosti po folk, PsychoYogi jsou bezesporným okamžitě rozpoznatelným unikátem.        

Na tomto albu více než kdy předtím vyzřejmí kontrast muziky s texty. To vede šéfa kapely, kytaristu a zpěváka Chrise Ramsinga k ještě elementárnějšímu výrazivu vokální melodiky a divadelní deklamace. Texty jsou zhuštěně podané příběhy, žádné nadbytečné opisy pocitů, jen čistá esence stavu či emoce. Ta muzika totiž sama vypráví. Vznešeně fanfárový úvod třetí písně And rychle přejde v neklidně zbustřený hlavní spodní riff pozaunerského kila v protipólu k jemným housličkám. Byť vám to zprvu zní jako komorní hudba, onen spodní prazáklad všech písní je rock až na dřeň – mj. Cro-Magnon Man, kde (pokud si to fantazijně transformujete do halového schématu) se v mikrosólech mezi slokami pere kytara s pozounem a k tomu, uf, jazzy bicí s metličkami. Každý poslech otevírá další ukrytou vrstvu. Zatím prý není, ale chci koncertní nahrávku!

Pokud jste v 90. letech hltali nádherné pokusy o rekonstrukci písní trubadúrů, jak je hrál třeba Ensemble Unicorn s hostující zpěvačkou Marií Dolors Laffitte, tohle bude deska pro vás. I když je úplně jiná. Jak jiná? Nejde o snahu o rekonstrukci jako v případě „Ansámblu jednorožců“, ale o nové zhudebnění veršů okcitánských básnířek 11. až 13. století. Přesto působí jaksi autenticky. Nejsem fundován vytvořit muzikologický rozbor, ale na první dobrou je nejlepší těšit se tím, jak nadžánrový skladatel (a improvizátor) Michal Nejtek využívá kánony středověké hudby a vzápětí je hladce „porušuje“ soudobými prvky, které by středověký autor nepoužil. I když co my víme. A nemyslím jen zvukové experimenty v interludiích.

Nové zhudebnění veršů není žádný plezír, ale jediná možnost, jak dávné písně oživit. Vysvětluje zadavatelka oné skladatelské labour of love, Barbora Kabátková, vedoucí Tiburtina Ensemble: „S poezií a hudbou středověkých trubadúrů jsem se jako zpěvačka setkala již před mnoha lety. Fascinovala mě natolik, že jsem se pustila i do studia společnosti a prostředí, ve kterém tvořili. Na cestě k trubadúrům jsem tehdy narazila na velmi inspirativní svět jejich ženských protějšků – básnířek hudby, trubadúrek. A protože s jejich básněmi se nedochovala téměř žádná hudba, a navíc mě zajímají ženská témata, rozhodla jsem se propojit staré s novým a představit svět a roli středověkých žen z trochu méně známé perspektivy.“

Že v propojování starého a soudobého se dámy z Tiburtina Ensemble cítí jako rybky ve vodě je jasné, stačí připomenout Apokalypsis (2013) s triem Davida Dorůžky. Tentokrát je ovšem instrumentace stylově „pseudo“ archaická. Byť třeba o pozdější skandinávské nyckelharpě (hraje na ni Marco Ambrosini) ve středověké Okcitánii netušili nic. No a?

Album je výstupem objednávky festivalu Pražské jaro 2022. Je moc dobře, že se program dočkal kvalitního studiového zakonzervování.

Starším může konstatování britsko-egyptské historičky Hannah Elsisi o africkém původu moderních elektro tanečních beatů a rytmických stylů přijít jako dobře známá a opakovaná pravda, jenomže na ně ona nemíří, projekt je určený mladým generacím, to snad aby si nemyslely, že dancehall, baile funk, reggaeton, electro-shaabi nebo jiné globální styly spadly z nebe a nejsou zatíženy otrokářstvím, nucenou emigrací, válkami, kolonizací a klimatickými změnami. Chromestezii, tedy vnímání hudby skrze barvy, usadila do historie africké diaspory a připomíná kulturní ping pong, který mezi sebou po staletí hrála Afrika, obě Ameriky a Karibik. Zatímco v minulosti trvalo hudbě roky, než s kupci, armádami a námořníky doputovala na druhý konec světa, v éře internetu jde v podstatě o mžik. Princip zůstává stejný: tam, kam je přivezena, se nasytí místními tradicemi a po návratu jimi ovlivní ty domácí, aby se zanedlouho vydala nazpět a došlo k tomu samému. A přestože cesta lokálních stylů do globální popkulturní nabídky je daleko snadnější, Elsisi trvá na důležitosti zdůraznění, jak potřebné je dosud nezapsané dějiny často nucené hudební migrace zmapovat a uvést do kontextu. „Chci, aby lidé přemýšleli o tom, odkud hudba, která s nimi hýbe v tanečních klubech, pochází, ale také o tom, že ji ovlivnila koloniální historie,“ uvedla Elsisi předtím, než na interaktivní rezidenční pobyt v Egyptě pozvala na dvě desítky elektroproducentů, raperů, zpěváků a hudebníků z dvaceti lokalit afro-latino-karibsko-arabské diaspory, aby sdíleli své příběhy a zkušenosti a vložili je do společných skladeb. Julmud, Deena Abdelwahed, DJ Babatr, Maurice Louca, Lord Tusk nebo 3Phaz jsou pak dostatečně atraktivní umělecká jména, aby k projektu přilákala pozornost. Veřejně byl prezentován během třináctihodinového koncertu na festivalu Le Guess Who? a byl uveden prvním albem, které byste rozhodně neměli minout, byť vám třeba taneční a experimentální elektronika nic neříká. Pouze o ni totiž nejde, to je snad jasné.

Kyjovská Narajama prodělává výměnu části sestavy. Dvojalbum 2024 (což se ale z titulky obalu nedozvíte, spíš působí jako fórek odkazující k taktéž nepojmenovanému 2LP jistého kvarteta) pak je jistým vyvrcholením více než třicetileté dosavadní cesty. Ještě tu hrají pro sound zásadní cimbalistka a zpěvačka Bohdana Menšíková a kytarista Roman Kouřil, kteří ohlásili odchod. A s nimi navíc jako hosté členové prvního obsazení Narajamy z let 1991 až 1994, kytarista Petr Walos a zpěvák Michal Mihal. „Měli jsme pocit, že je to naše poslední album, tak jsme si řekli, že je načase oslovit i dva původní členy… A také Briana Tjepkemu, který s kapelou roky spolupracoval jako tvůrce obalů i dvou textů na stále nevydaném prvním albu Narajamy. Tentokrát recituje svou báseň v závěrečné skladbě,“ vysvětlil baskytarista a zásadní autor repertoáru Igor Judas. S tím, že už si to o poslední desce nemyslí, neb tisková zpráva říká „půl kapely v novém složení chystá nové album a také plánuje udržovat odkaz Narajamy při životě“.

I díky hostům vznikla pestrá nahrávka, což formátu 2LP svědčí, rozdílné nálady udrží pozornost i v rozmáchlé stopáži. Začíná se vtipným vyznáním Frank. Muzikantskou poklonou, kdy pro Narajamu typický cimbál nahradí zvuk vibrafonu ve stylu zásadní členky Zappových sestav Ruth Underwood a kytara napodobí „zappovské“ sólo s charakteristickým chrlením shluků tónů. A také textovou, s citacemi názvů Zappových alb i veršů. Mimochodem, kytara ─ skladbu Znovu i leckteré další kompozice prolínají sóla a vyhrávky dosti „frippovské“, ze Lstivých skřítků vykoukne zvuková zechovaná inspirace jistým Gilmourem. Čímž nemá být řečeno, že by tu šlo o plagiát, jen o hru s odkazy. Narajama si zachovává originalitu. Ve druhé, tišší polovině 2LP, se Narajama přehoupne až k folklorním ohlasům písně Ráno či křehké baladičnosti kompozice Řeka. A kam ta řeka poteče příště budí příjemnou zvědavost.