Přelom roku je na hudební scéně plný výročních žebříčků, které z domácí scény zmiňují celou řadu zajímavých nahrávek. Ani v jednom nefiguruje album Aphonie od ambientního tvůrce Lišaje, který si svou novou nahrávku vydal sám bez pomoci vydavatelství, a album se stalo v očích zasvěcených „jednou z nejlepších letošních nahrávek, o které mnoho z nás neslyšelo“. Co to konkrétně znamená? Hudební projekt se doposavad ve studiové tvorbě odkazoval ke geograficky konkrétním místům. V Ostravě, Olomouci a dalších aglomeracích vznikla první nahrávka Marianskohorsk, v Polsku na mořské kose Hel následující EP Szara a současné bydliště na Bruntálsku definovalo dnes už předposlední kolekci Mezina. Na nové album Aphonia jsme museli čekat kvůli rodinným i pracovním konstelacím šest let. V rozhovoru pro Radio Wave Mikuláš Odehnal, jak zní Lišajovo občanské jméno, přiznal, že se jedná o nahrávku, která je primárně zaměřená dovnitř. Do vnitřního prožívání autora. I z toho důvodu zaujme hned na první poslech menší využití samplů a oproti tomu výraznější využití živého hraní. Všechny vstupní ingredience jsou ale zasazeny do výrazně atmosférických koláží, které jen tu a tam pohání decentní rytmika. Lišaj do svých pomalu plynoucích skladeb zasazuje i texty, které jsou ale hluboko zanořeny do celkových aranží desky. Mikuláš tak jasně dává najevo, že dle něho je nejlepším způsobem, jak konzumovat novou desku, soustředěný poslech. „Přehlcení deformuje vnímání hudby jako takové, stále více hledám klid,“ vysvětloval Lišaj název alba německým výrazem značícím nemožnost vydávat zvuky a zároveň odkazoval na verš „tolik slov všude kolem“, který hypnoticky recituje v úvodní skladbě loňské novinky. Aphonie je zkrátka mimořádně poklidnou nahrávkou s čilým, vícevrstevnatým vnitřním životem, která rozkvétá s každým dalším poslechem. Autor jí umístil na svůj Bandcamp profil za cenu, kterou sami uznáte za vhodnou. To je také sympatický krok, že?

Skříně někdy neskrývají kostlivce, ale poklady. Tak mohlo vzniknout album Okná dokorán, deset let po vydání předchozího titulu s novým repertoárem Jolanka (2014), v pro Szidi Tobias nejlepším, dokonale prověřeném autorském tandemu. V oné skříni totiž ležel schovaný štůsek dosud neznámých veršů zpěvaččina zesnulého manžela a zároveň textaře Petera Lipovského (1968─2015). Působí texty dojmem odložených „zbytků“? Ale kdepak! Jde o brilantní, ucelenou, dotaženou kolekci plnou typické imaginace. Lákají vylétnout nad ránem otevřeným oknem a skrýt se v ptačím hejnu (Okná dokorán). Navštívit fiktivní městečko a tančit Tango Macondo, pochopitelně s odkazem na Sto roků samoty, který se ovšem přes dramatický oblouk dobere k intimní romantické pointě. Je tu něco „neaktuálního“? Ani náhodou. Co může být nadčasovější než téma samoty (Samotáři) nebo věčného hledání štěstí (duet To jednou k večeru, kde roli ztrácejícího a hledajícího vyzpíval Jarda Svoboda). A je tu i spousta naděje (Od stvoření duhy). Jen jen zhudebnit a zazpívat. Což se naštěstí stalo.

O hudbu se samozřejmě postaral, s jednou výjimkou v režii Ivana Táslera (ale pop rock a la IMT Smile nečekejte), od repertoáru Szidi Tobias neoddělitelný Milan Vyskočko Vyskočáni. Prý tak, že „naložil muzikanty na zaoceánskou loď a procestoval Blízký východ, Balkán, Indii, Budapešť, Moravu, a vrátil se domů“. Nerýpejme, že zvláště zaoceánská plavba na Moravu by nás zajímala. Protože přirovnání muziky k inspirativní pouti z krajiny šansonu po romských stezkách až do zemí orientálních výtečně vystihuje Vyskočániho osobitou, pestrou a přitom soudržnou žánrovou fúzi. Vyskočáni si také střihl stylový sólový zpěv mužského textu Objetí, což dramaturgii desky nenaruší, ale ještě oživí.

A samotná Szidi Tobias coby svrchovaná Šansoniérka s velkým „Ch“? Úžasná, jako vždy. Fráze, recenzente, samá fráze a velká slova, můžete mi vyčítat. Jenže je to tak: Zpívá srdcem.

Kdo si dal od britského folku na čas pauzu, bude novým děním možná zaskočený. A upřímně, představit si to ještě před pár lety by znamenalo zapojit bujnou fantazii na maximum a říkat tomu folk pouze ve výjimečných případech. Žít ještě publicista Colin Irwin, jeho velký znalec, nejspíš by nám všechno jako vždycky v pár větách vysvětlil, nebo také ne: s kolonialismem, LGBT, rasismem a feminismem to v jeho éře nebylo ve folku přece jenom zas tak horké. Takhle na to musíme přijít sami, ale snadné to není. I z toho důvodu, že většina autorů z nového folkového prostředí nepochází a do tradiční hudby vkládají zkušenosti klasiků, punkerů, avantgardistů, rockerů nebo osobní překvapení z toho, jak v ní dokázali nalézt odpovědi na otázky ohledně aktuálního dění, ačkoliv pocházejí z písní starých třeba tři století. To sice není dobrá vizitka pro současnou Británii, devítičlennému londýnskému kolektivu Shovel Dance to ovšem dává příležitost vyjadřovat se k politice, a tím pádem i potřebu původní vyznění balad přetavovat v něco temného a znepokojivého. K novému uchopení lidových písní na rozdíl od jiných nepotřebuje elektroniku ani do zásuvky zapojené nástroje z různých období, kterých má ve sbírce bezmála třicet. Dokáže s nimi vytvořit neuvěřitelné plochy budící dojem autorských skladeb, pod nimiž neustále hučí drone a nad nimi zlověstné varhany. Osm zpěváků pak oslňuje nádhernými harmonickými vokály, z nichž vyčnívá baryton kytaristy Mataia Austina Deana.

Když před sedmdesáti lety odstartoval Ewan MacColl revoluční folkový revival, tradiční britské hudbě udal směr, kterého se scéna drží víceméně dodnes. Kladl důraz na dělnickou městskou třídu, takže pokud by žil, musel by z proletářsky naladěného kolektivu skákat nadšením. Horší by to bylo s jeho pochopením pro nové hudební pojetí. Takovou nálož experimentování by asi nevydýchal. Třeba úpravu balady o smrti a nešťastné lásce The Grey Cock ze 17. století, ve které mrazivě ztišený falzet Nicka Granata připomíná Anohni.

Pařížské vydavatelství InFine představuje kolekci hudby produkované Kaitem, ambientním projektem japonského techno veterána Hiroshi Watanabeho. Album obsahuje remasterované a znovu vydané skladby z covidových let 2020–2022, původně vydané stran mediální pozornosti na Watanabeho vlastním labelu Cosmic Signatures. Každý dobu charakterizovanou řadou omezení prožíval jinak. Někdo hltavě lapal každou zprávu a křečovitě přežíval mezi čtyřmi stěnami, jiný si vychutnával prázdnou přírodu, očištěnou od všemožných civilizačních hluků. Z Hiroshiho hudby se dá odtušit, že Japonec spadal do druhé kategorie, i když je možné, že své procházky prožíval pouze ve virtuální, smyšlené podobě. Každopádně devět jeho instrumentálních kompozic můžeme brát za takové uklidňující lety nad naší planetou, kde přírodní scenérie nám předvádí tak dechberoucí představení, že my nemáme ani čas si uvědomit, že trpíme strachem z výšek. Éterické elektronické kompozice jsou utkány z vícevrstvých klidných tónů a hukotů, doplněných emotivními a elegantními melodiemi, které gradují do euforických vrcholů. Na rozdíl od stovek newage meditačních projektů Kaito nabízí ve svých kompozicích, které autor na novince nabízí v nově editovaných verzích, mnohem více než jen atmosféru pro nerušenou meditaci. Tichý otvírák Summer Mood je lehce nostalgickým momentem odkazující na analogově elektronické, psychedelické předchůdce, zatímco Birds Of Passage staví na jemných texturách z upravených klávesových motivů. Summer Sketch zaujme nečekanými jazzovými vyhrávkami, které dohromady s pastorální atmosférou a elektronickým základem mohou i názvem připomenout a odkazovat na Sketches Of Spain od Milese Davise. Rytmy podbarvené skladby nás zase zvou do jiných končin. Silent Cloud připomíná tvorbu labelů Mo Wax či Massive Attack a Silent Sky je basovou lahůdkou plnou jemných, spirálovitých detailů. Ty mohou evokovat downtempo elektronické klasiky konce devadesátých let, jako například Suspirii Carla Craiga či Tranquillizer od Terre Thaemlitze.

Před dekádou bylo jméno Icarus na nezávislé elektronické scéně ceněným pojmem. Z původně drum’n’bassových kořenů se bratranci Ollie Bown a Sam Britton brzy přeorientovali do žánrově volnějšího sdružení, kdy nejmenovaný britský časopis označil muzikanty za „slony v porcelánu, kteří náhodou dospěli k pozoruhodnému přiblížení současné avantgardy k estetice postdarmstadtské elektroniky“. Co si pod tímto označením máme představit? Například živé improvizace, které ve vypjatých momentech nekonečných breaků připomínají rojení uprostřed mraveniště, v klidnějších pasážích rozvíjejí ducha musique concrète. Ránu do fungování dvojice přineslo Ollieho přestěhování na druhou stranu zeměkoule – do australského Sydney. Aktivity obou muzikantů neustaly – Ollie je činný v rámci kvarteta Tangents, Sam vede label Non Applicable a sám se nejčastěji projevuje jako sólista s legračním pseudonymem Isambard Khroustaliov. Po více než dekádě naštěstí došlo k oživení Icarus. Hned úvodní vteřiny kolekce nás vrací o dekádu nazpět, do hustého rytmického lesa, kterým neprochází žádná přímá dálnice, pouze síť různě pokroucených stezek, které nás často zavedou do několika rozdílných částí vykolíkovaného území. Máme zde několik rytmických náporů, přes které (doplněné o podobně nervní mikrosamply) není možné se prokousat k pohledu na modré nebe. Na druhou stranu deska obsahuje i několik pasáží, které jsou něco mezi prosluněnými palouky, kde jemné elektronické plochy a melodie hřejivě podtrhují relativní klid ve světě Icarus nebo jsou svým minimalismem oporou v tektonicky nestálém světě Angličanů. Návratové album má poměr mezi oběma polohami vyvážený, což nebylo v minulosti pravidlem. Pokud se pánové po letech sešli, aby uzavřeli příběh zvaný Icarus, podařilo se jim to s grácií.