Holandská darkfolková zpěvačka a skladatelka Kati Rán se na hudební scéně pohybuje delší dobu. Svou hudbou obohatila televizní seriál Vikingové: Valhalla, který běžel na Netflixu. Na pódiu pak podporovala svou hrou a zpěvem třeba paganfolkové veličiny Wardruna nebo Myrkur. Po mnoha letech příprav vydává novou desku, která nese název Sála, což prý ve staronorštině znamená „duše a moře“. Autorka nic neponechala náhodě, a tak si přizvala do třináctiskladbové kolekce dlouhou řádku hostí. Mimo jiné Gaahla (Gaahl, Wyrd, Wardruna), Mitche Harrise (Napalm Death), Karla Seglem (norská jazzová a folková legenda), Borgara Magnasona (Björk, Sígur Rós, Brian Eno), členy Heilung, islandský ženský sbor Umbra nebo Pálla Guðmunssona (Hilmar Örn Hilmarsson, Steindór Anderssen, Sígur Rós). Pravou Katinou rukou byl ale multiinstrumentalista a producent Jaani Peuhu (Swallow the Sun, IANAI, Lord of the Lost, Hallatar), který se zpěvačkou při natáčení desky zcestoval celé Norsko, Island, Dánsko, Finsko a rodné Nizozemí. Přesto celé album, na kterém Kati pracovala více než čtyři roky, je primárně o ní. Katin hlas z nahrávky vyčnívá a vede posluchače dlouhými kompozicemi, kdy nejdelší dosahuje úctyhodné čtvrthodinové stopáže. Smyčcové nástroje, perkuse všeho druhu, píšťaly, harfa a pouze hrstka elektroniky, která má pouze dokreslující funkci. Jednou zabrousíme k magickým Clannad, podruhé se dotkneme světa legendárních Dead Can Dance, během hodiny a čtvrt dlouhé stopáže dojde i na několik okamžiků, kdy nám z mlhy kyne Fever Ray. To je hudební vizitka desky, která se tematicky zaměřuje na ženská témata v severské mytologii. Historickou literaturu a mytologický zdrojový materiál ze severu Kati míchá s vlastními poetickými texty, přičemž pro autentičnost se Rán uchyluje pouze ve výjimečných případech od staronorštiny k mezinárodní angličtině. Pomalý tok hudby darkfolkové desky Sála nemá tak fatální vyznění jako alba Wardruny nebo Heilung. Je spíše něžným pohledem na tematiku v letní, zklidněné době.

Jasně, všichni jsme Jediní na světě, ale Bára Zmeková patří k těm, kteří jsou na světě moc hezky. Což nemyslím jako povrchní lichotku umělkyni. Ani nechci odvádět pozornost od duchovního obsahu titulní písně. Jen to konstatuji po poslechu alba se vzácným darem těšit. Alba pochopitelně zralejšího, ale stejně poetického jako Lunaves (2019).

S Bárou Zmekovou často spojovaná křehkost písní tentokrát, co se hudby (ale nikoliv textů) týče, trochu ustoupila průraznější rytmičnosti a hutnějšímu soundu. Rázná rytmika hraje prim nejen v úvodní písni Santiago, pohybující se v tempu odhodlané poutnice. V Přestalo pršet dokonce dojde na málem diskotékový beat. Nevadí, i když z celku trochu trčí a, jediná výtka, asi by písni bylo lépe bez něj. Jedno klišé ale mnohokrát vynahradí netuctovost ostatních písní. Například folklórní melodie Mezi panely, zajímavě přišpendlená na elektronický, rytmicky „zborcený“ základ. Na desce ale pochopitelně nechybí čiročiré, rozvolněné až rozechvělé, více-či-méně klavírní balady Nevěděl či Symboly obrazy.

Autorka jako zdroj inspirace zdůrazňuje koncertní křídlo „s příběhem“, Steinway z roku 1892. U něj písně vznikaly během tříměsíční rezidence Zmekové v gotické budově v Úštěku a zní i z nahrávky. I tentokrát přispěla řada brilantně hrajících hostů, namátkou basisté Tomáš Liška a Petr Tichý. Hostování si zopakovala cellistka Francesca Mountford, jež svoji zvukovou stopu poslala od protinožců. Ale tím, co zůstává v tvorbě Zmekové nejpoutavějším, není (kvalitní) hudba, ale opět texty. Básně. Třeba prolínání intimních pocitů s prvky přírodní lyriky v Za dveřmi: „Až strom prorazí tmou, ke které vzhlížel / až se slunce zabydlí v korunách / až zakoření hlouběji, že každá svízel / bude proti tomu mělká / bude mysl má spokojená.“ A co teprve horečnatě/zimničná óda na Prahu Na konci světa se potkáme znova: „Uprostřed zimy nebe roztrhaný na cucky (…) my sami jsme si bouří…“

Beyond The Ghost je temný ambientní projekt francouzského hudebníka Pierra Laplacea. Laplace byl dekádu lídrem experimentální rockové kapely Vera Clouzot, poté sám vydal dvojici akustických alb jako Kenyon a v současnosti je polovinou atmosférického folkového dua The Sandman’s Orchestra, pro které napsal a produkoval tři dlouhohrající kolekce. Všechny tři vyjmenované projekty, přestože byly primárně orientované na písničky, oplývaly i bohatou atmosférickou texturou. Takže když v roce 2019 přišel s prvním albem projektu Beyond The Ghost, pro řadu posluchačů pouze učinil krok, který se v jeho kariéře vysloveně nabízel. Domovským prostředím sólového projektu je dark ambient. Snový, atmosférický, postavený na elektronickém základu, který je ale doplňován o bohatou paletu akustických instrumentů. Všechna alba mají navíc svou příběhovou kostru. Zatímco poslední deska Sundown se věnovala věštění evropské budoucnosti, na nové desce Neon Twilight se projekt se svou snivou hudbou naopak zanořil do padesátých let minulého století. Přesouváme se do amerického Las Vegas, kde prošedivělý detektiv pracuje na svém posledním případu: brutální vraždě zpěvačky připomínající Marilyn Monroe, kterou našli uškrcenou a pobodanou v její šatně. Dark ambient se nám často pod rohožkou stěhuje do baru, kde atmosféru zakouřeného lokálu dobře reprezentují skladby s typicky smooth jazzově línými vyhrávkami klavíru nebo saxofonu. Laplace na albu hodně experimentoval s texturami a atmosférami, takže přechod z baru směrem do pouště obklopující Sin City reprezentuje skladba Haunted Man s kvílející harmonikou a bezeslovnými vokály, která může vzdáleně připomenout Morriconeho doprovody slavných kovbojek, následující se dostává do míst, které byly před lety vlastní Brianu Enovi na deskách s Haroldem Buddem. Po výletech poctivě vykreslujících příběh se Pierre vždy poctivě vrací do dark ambientního lůna. Necelá hodina alba Neon Twilight tak uplyne jako voda.

Napadlo by vás, že Marlene Dietrich by dnes mohla být alternativní rocková šansoniérka se značně noirovým vkusem? Micka Harveyho ano. Kdyby se mu dostala do producentských rukou a udělal s jejím repertoárem to, co s Ich hab‘ noch einen Koffer in Berlin (Harveyho baladické přepracování, ve kterém by se temnota dala krájet, se zove A Suitcase In Berlin), tak určitě.

Ale bez legrácek a pustých spekulací: Ač Harvey nikdy nebyl plodným autorem, jeho aranžérské či spíše přetvářecí schopnosti jsou geniální. A nejen, že umí cizí skladby překopat k obrazu svému, takže působí, jako kdyby je vymyslel. Ať už jde o relativně neznámý kus jako Alone With The Stars od italské kapely Ofeliadorme nebo notoricky známý evergreen. Dokáže také naprosto různorodé kusy sestavit do celistvého alba s jasným příběhem. Extrémně zpomalená a beznadějně chmurná verze Like A Hurricane od Neila Youga tak klidně může navázat na Marlenin Kufr a zní to jako nejpřirozenější věc na světě. I kdyby šlo původně o pustý doják, vše logicky zapadne do koncepce alba Five Ways To Say Goodbye, která není ani veselá, ani originální, ale naprosto uchvátí a uhrane svojí… krásou? Jako řada dalších rockerů, v jejichž lese se už mocně kácí, totiž pětašedesátník Harvey dumá nad smrtelností, ztrátami blízkých, tragickými loučeními a steskem.

Harvey sice není plodný autor, ale když už něco napíše, stojí to za to. Jako zpověď At Heaven’s Gate. Nebo ještě působivější reflexe stárnutí a ztrácení When We Were Beautiful And Young: „Léta jen letěla jako okvětní lístky v bouři / lidé přicházeli a odcházeli a já zapomněl zavřít dveře…“

Možná tohle album raději neposlouchat, když jste v depresi. Ale vlastně, možná právě tehdy. Je to svým způsobem povznášející, osvobozující, nadějné. Harvey o tom má ještě jednu písničku, napsal ji spolu s vrstevníkem, australským písničkářem Louisem Tillettem: The Art Of Darkness. Umění temnoty.

Přivézt svou jazzovou tvorbu s kapelou k symbióze se symfonickým soundem je těžká disciplína, má-li dostát soudržnosti. Přeci jen je to vstup na území, kde v podstatě jazz není doma, partitura má větší váhu, improvizace má daná místa. Už při prvním poslechu díla basisty, skladatele a kapelníka Jaromíra Honzáka bylo zřejmé, že v této nahrávce si jazzu užiju hodně. Na celkovém vyznění má významný podíl orchestrace již zkušeného pianisty a skladatele Tomáše Sýkory, který s autorovým záměrem pečlivě vážil míru vstupů symfonického orchestru pražského rádia. Dlouhý název alba i skladeb jim dodává literární podtext. Po krátké klavírní introdukci pianisty Víta Křišťana, předznamenávající téma skladby By September, We  Are Usually Still Fresh, and So is the Air nás o názvem vyřčeném přesvědčí svěže rozjásaný sopránsaxofon Luboše Soukupa, komentovaný klavírem s vlastním sólem a příjemně modulovaným zvukem kytary Davida Dorůžky – skvělý začátek předznamenávající náladu celého díla. Závěr skladby zahustí krátký vstup smyčců. Jako chytání různých vesmírných modulací zní následující How Many Times a Do You Fly into Space? se zvonivým Rhodes Pianem a bručivými tóny hry smyčcem Honzákova basového sóla – v dravém závěru se přidávají v minimalistické frázi smyčce a vzrušující skladbu bez pauzy zklidňuje skladba  He Always Spent a Good Part of His Summer Dreaming by the Little Hitachi, skutečně nejzasněnější kvůli klarinetu Soukupa a kytaře Dorůžky. Melancholický minimalismus rozeznívají smyčce v krátké The Sight Made Their Heads Spin, So Is Still Hope. Intimní lyrikou zní klavír s basou a perkusemi, k nimž se pak přidá také Soukup v I Have to Think, So They Didn´t Disturb Him. Hudebně opulentní, zvukem i sóly, rytmem i úlohou symfoniků, téměř jedenáctiminutová And Now, the Blues, toto pozoruhodné album, živě natočené na koncertě v DOX+ loni v listopadu, uzavírá.

Debut Hejno černejch koček (2022) zněl nadějně, ale od té doby Kvietah (Magdalena Fendrychová), promiňte vnucující se výraz, ještě rozkvetla. Jistě i do krásy, její melodie jsou vkusně chytlavé. Ale hlavně co do intenzity textařské výpovědi, poetické hloubky komentářů chmurné reality. Vymanila se povětšinou z „ich pocitologie“ a odvážila se do sféry zásadních obecných témat. A když je osobní, tak zajímavě: „Spojujou nás bolesti jak med, no tak díky, díky včely…“ Ty tam jsou vyložené naivity.

Důkazem budiž vracející se námět ruského vpádu na Ukrajinu. Přitom psát o čerstvých a hrůzných reáliích, aniž by to znělo příliš pateticky či nedej bože povrchně, je výzva z největších: „Mami, schovej se pod schody / ohnivý včely brázděj nebesa…“ (Mami).

V písni MPJ (odkaz na aktivismus a tragickou smrt Marshy P. Johnson) se Kvietah pustila i do exponovaného tématu většinová společnost versus transgender. I zde se ovšem dokázala vymanit z pasti frází prostřednictvím příběhu. Dokonce ani texty týkající se věčného dilematu víry a pochyb se neutopí v prázdných schématech, ale nesou originální niterný otisk: „Ležím na matraci, Ježíš na kříži / s žebrama venku, jak jsem to vždycky chtěla / je prázdno mezi náma, dneska nevěřím na vzkříšení těla / o srdce uchází se různý handlíři / a jsou i u kostela…“ (Ježíš).

Autorsky si vystačila Fendrychová sama, jenom do skladby Režim si přizvala hosta, jenž si rapovou pasáž napsal pochopitelně osobně: Poetika Jakuba Čermáka (Cermaque) přitom do písně dokonale zapadne a dělá, co má. Podpoří myšlenku hlavní autorky, byť je Cermaque jako textař zkušenější a, ehm, „kviethnatější“: „Být nebo přežít / debilní dilema / jsou roky užovek a chvíle mamb…“

Hudba? Módní indie pop s důležitou rolí elektroniky, s přesahy do rockovějšího zvuku. Na velmi slušné hráčské a produkční (Nikola Šolaja, v jednom případě Jan Skorunka) úrovni. Jistě, nic pro hledače náročných a objevných hudebních výbojů, jenže o to v písních nejde. Zbytečné harmonické neobvyklosti a experimentování by strhávalo pozornost od sugestivního citového projevu písničkářky a ubralo výpovědím na přímočaré působivosti. Kritici staré školy by jistě nenechali nit suchou na zpěvaččiných „chybných“ přízvucích češtiny, nepřirozeném natahování frází atd. Jenže mně je tohle úplně putna. Obsah a feeling je přece důležitější než pomyslná „správná forma“.

I pro Kvietah (zatím) platí nešťastný paradox zdejší scény: Zatímco třeba na Ostrovech by s hudbou, jakou dělá, patřila k indie popovým hvězdám omílaným v médiích, u nás zůstává pořád, z hlediska popularity, ve škatulce alternativa. Jenže o to je její tříbení vkusu ctitelů módních trendů, kterým může otevřít cestu k obsažnější hudbě a skutečné výpovědi, cennější. Ale třeba právě Kvietah se podaří prorazit do mainstreamu, aniž by dělala kompromisy v neveselém a v tom nejlepším smyslu „nepopulárním“ poselství písní, a „učinit ho mnohem lepším místem k poslechu“.

Festival je rakouskou paralelou našich Folkových prázdnin v Náměšti. Komorní rozsahem, multižánrový náplní, spřízněný i zeměpisně, Kremž je od česko-rakouské hranice zhruba stejně daleko na jih jako Náměšť na sever. Kompletní program trvá přes dva týdny, ale ta nejdůležitější část – finální partie, zde recenzovaná, probíhá během závěrečného prodlouženého víkendu.

Námětem na sociologickou studii je ovšem věková struktura publika. V Náměšti převládá mladá generace, kdežto v Kremži dominuje střední věk. Zatímco Náměšť nabízí camping a noční radovánky u táboráku, do Kremže dojíždějí dobře situovaní diváci z nedaleké Vídně, kteří ale podobně jako publikum v Náměšti milují hudební dobrodružství.

Naznačuje to už název Glatt und Verkehrt, Hladce a obrace, čímž organizátoři sdělují, že v programu se střetávají extrémně protichůdné styly. Tuto filozofii dobře vystihla záhřebská dvojice Dunjaluk. Zpěvačka Dunja Bahtijarević v devíti letech v době války utekla z Bosny a nyní znovuobjevuje své kořeny, což jsou křehké balady sevdalinka. Jejím partnerem je chorvatský kytarista, který studoval jazz ve Vídni a zvukově čerpá z noise a Sonic Youth. Pro hudební puristy to je zážitek drastický, ale též oprošťující od folklorních klišé. Konflikt zkreslené kytary s tradičními baladami vás zkrátka přinutí vztah k balkánské hudbě přehodnotit. V Kremži s dvojicí navíc vystoupilo trio s avantgardně znějícím názvem wh/m, v jehož čele stojí v Rakousku vysoce respektovaná basistka Beate Wiesinger, na bicí hrál v Česku narozený Michał Wierzgoń.

Následující set čtvrtečního večera naopak působil jako balzám na duši, hráli dva z nejvýraznějších jazzových veteránů, americký kytarista John Scofield a anglický basista Dave Holland. Oba prošli desítkami legendárních sestav včetně spolupráce s Milesem Davisem, a oba spojuje cit pro jemně plynoucí groove i virtuózní práce s melodií.

Trefnou ilustrací principu „hladce a obrace“ byla následující den zpěvačka Beth Gibbons, v 90. letech zakládající členka bristolské trip-hopové skupiny Portishead. Ředitel Glatt und Verkehrt, Albert Hosp ji znovuobjevil loni na spřízněném festivalu v Rudolstadtu, v kostele, s doprovodem akordeonu. „Ten hlas mě okamžitě uzemnil. Tehdy jsem zrovna poslouchal nové album velšské skupiny Vrï, a tak jsme domluvili společný koncert.“ Na pódiu se k nim připojila skotská zpěvačka a kytaristka Heather Cartwright, všechny dohromady spojovaly keltské kořeny, výsledkem byla široká a stylově brilantní paleta nálad, od jemných balad až po ostré taneční jigy.

Druhá polovina pátečního koncertu patřila Ensemble B11 z Venezuely. Kombinace pěti zpěvaček a čtyř zpěváků-instrumentalistů vytvářela velmi proměnlivé a tvárné těleso: chvíli zpěv à capella, chvíli detailně proaranžované písně s baskytarou a minikytarou cuatro, chvíli palba afro-latinských perkusí. Vrcholem byl ležatý buben cumaco, na němž jeden hráč sedí a paličkami tluče do blány. V průběhu skladby se k němu nenápadně připojí další hráč zvaný „palitero“, skrčený za jeho zády, který buší do těla bubnu, vyrobeného z masivního dutého kmene avokádového stromu.

Sobotní koncert začala estonská zpěvačka Mari Kalkun,

Problémem malých festivalů zůstává jejich minimální mediální dosah, takže lidé často vůbec netuší, že se na našem území nacházejí hudebníci světového formátu. Tak jako letos v Poličce. Další zádrhel: world music scéna má své hvězdy a nezpochybnitelně velká umělecká jména, adorovaná odborníky, vlivnými magazíny a žebříčky, nicméně mimo tuhle, řekněme bublinu, jejich velikost a renomé běžné publikum dopředu nedocení. Dramaturg před něj tudíž nechává v mnoha případech nastoupit vlastně zcela neznámé hudebníky bez výhody, jakou disponují prověřená domácí jména typu Zrní nebo Midi Lidi. Úspěch podobných malých festivalů s věrným publikem ale ze značné části stojí na víře v dramaturga, takže když Dušan Svíba někoho doveze, lidé předpokládají, že to bude stát za to, respektive na kapelu alespoň lidově řečeno „hodí oko“, a předem si ji nevyškrtnou z osobního seznamu. Což na druhou stranu v „areálu“ Colour Meeting dost dobře nejde: je tak malý, že ji z jakéhokoliv místa uslyšíte, a dokonce uvidíte.

Malý festival pod hradbami v uplynulých jednadvaceti letech dosáhl toho, že se tu cítíte jako u někoho v baráku. S domácí, opravdu domácí kuchyní na porcelánu a vnímavými lidmi okolo sebe. Sem se nejezdí pařit, ale poslouchat, a třeba šapitó letos praskalo ve švech jak na sonickou expedici Field s Vaškem Havelkou, tak na českou hráčku na citery Barboru Xu; a to rozhodně nebyly koncerty k nějakému juchání. Což se nedalo říct ani o Beatě Hlavenkové s Leošem Hortem aka HRTL nebo syrsko-libanonské elektrodvojici Rust, u nich jste se ale hned na začátku měli přece jen čeho chytit: hvězdnosti Beaty nebo ostře nasazeného arabského rytmu.

Festivaly s kostelní scénou mají dopředu vyhráno: v chrámu Páně musí být přece něco mimořádného a výjimečného, předpokládají lidé, a tak tam zamíří na jistotu. A dramaturg by byl blázen, kdyby jim takový zážitek nepřipravil, a prostoru nevyužil pro unikátní koncerty, které by venku nezafungovaly; Dušan Svíba blázen není, a když pozval britskou dvojici Vega Trails – kontrabasistu Milo Fitzpatricka a saxofonistu Jordana Smarta – věděl, že v kostele běžně hrají a mezi jeho klenbami a stěnami nechávají „doznívat a žít tóny své hudby“ a pracují s tichem. Proto u jejich elektro-akustického nu-jazzu lidé ani nedýchali.

„Sledujete flamenkového zpěváka a vzápětí se dozvíte, že se za nic takového nepovažuje. Přitom byste přísahali, že právě sedíte na flamenkovém koncertu,“ píše se ve festivalovém průvodci, zatímco na místě to bylo naopak: lidé přišli na španělského flamenkového zpěváka, ale při odchodu z koncertu si tím jistí nebyli; za to pochopili, proč se o něm mluví jako o noční můře současného moderního flamenka. Niño de Elche s kytaristou Raúlem Cantizanem při absenci elektroproducentky Susany Hernandez (nečekaně zrušený let) hodně improvizovali a Niño předvedl snad všechno ze svého úžasného vokálního rejstříku, včetně alikvotního zpěvu a napodobování zvuků z přírodní říše. Ve flamenkovém módu, je nutné dodat. Že šlo o vrchol festivalu, pak nikdo z přítomných nepochyboval.

Prudká bouře s vichřicí a deštěm se nevyhnula ani Poličce a festival byl nucený na hodinu zastavit: přesně v čas, kdy měla vystoupit ceněná maďarská skupina Mordái. A protože nebylo v silách dramaturga ji v následujícím čase nějak vtěsnat do line-upu, kapela odjela domů. I to se prostě stává. Smutek nám z hlavy pomohla vyhnat na latinsko-karibské taneční rytmy orientovaná kapela Conjunto Papa Upa. A po ní Midi Lidi ve výtečné formě.

Pověsti překvapení veletrhu Womex dostála slovenská zpěvačka Jana Kozáková s excelentní romskou kapelou Manuša a sympaticky působila také mladá skupina Hard to Frame, autor těchto řádků při nich ale už myslel na českou premiéru britských pankáčů, rockerů a elektroniků Stick In The Wheel. Naplnil se mu dlouholetý sen slyšet naživo cenami ověnčené experimentování s britským folkem a na rozdíl od trochu zaskočeného publika byl nadmíru spokojený. Dostal to, co čekal, a ještě hodně navíc. Možná z toho důvodu, že většinu skladeb dobře znal, ale hlavní problém vězel v tom, že zatímco kytarista Ian Carter s lidmi občas komunikoval, zpěvačka Nicola Kearey ani nemukla a ke všemu se tvářila dost znuděně. Možná to ale k východolondýnským proletářům patří.

Debutové album kyperské kapely BuzZ’ Ayaz u labelu Glitterbeat vyšlo až měsíc po festivalu, ale už z fantastického koncertu vyplynulo, že půjde bez debat o událost podzimu. Turecko-kyperský bluesrock s elektrifikovanou loutnou tzouras, basklarinetem, kontrabasistou, bubeníkem a elektronickým spodkem se totiž nabourával i do hradebních zdí, jakou měl údernost.