„Lidi říkají, že mi někdy nejsou schopni porozumět, ale oni nejsou spíš schopni se do našich písní vcítit – vždyť v nich není jen zábava, ale především zkurvený životní situace. A někdy se do nich dostane opravdu všechno: lidi, příbuzenský vztahy, milenci… Je v tom mé povědomí, když píšu…“
Kat Bjelland

Ve středověku by trojici děvčátek z americké skupiny BABES IN TOYLAND asi upálili na hranici jako čarodějnice. Proč? Stačí si jen poslechnout jejich uječený drásavý zpěv, hlučné skřípající kytary a nezkrotné tepy rachotících bicích, jež se ženou někdy rychleji něž divoká jízda kalifornských provokatérů Dead Kennedys. Babes In Toyland jsou zkrátka synonymem pro pekelně uřvaný rock, který kapelu řadí někam mezi Sonic Youth (však s nimi také jezdí na společná turné), Husker Du, holčičí formace UT, L7 a Hole, ale především mezi skupiny nahrávající na značce SubPop. Ovšem ještě drastičtější a provokativnější než hudba jsou texty: Jejich hlavní náplní je totiž sexuální tematika. Ovšem žádnou romantiku, krásu a něžnost od těchto tří neviňátek nečekejte, spíš si představte nemilosrdný cynismus, jenž se snoubí s poněkud vulgární nesentimentálností. O lásce a milování Babes totiž zpívají takovým způsobem, že by to k dobrovolnému celibátu patrně přimělo i Terezu Orlowski: „Vyvrhni mé srdce/ a roztáhni mi nohy…“ vřískají v písničce Vomit Heart. V jiné skladbě zase popisují krvavé, ulomemé končetiny jedné dívky, která v závěru překvapena konstatuje: „Panebože, tak tohle je tedy to zamilování?“ Babes In Toyland je zkrátka brutální, orgastické delirium podmalované nervním, neurovnaným a eruptivním kytarovým rockem. Melody Maker dokonce jejich první album označil za „jeden z nejdrásavějších hudebních exorcismů roku 1990“, ale především za „nádherný debut předních minneapoliských hlasatelů no wave“. Přidrzlá kůzlata, jejichž prudké, krátké a přímočaré písničky působí jako propustka do psychiatrické léčebny, se dala dohromady již před čtyřmi lety v Minneapolis. Ironičtější název (Děvčátka v zemi hraček) si blonďatá, modrooká kytaristka a zpěvačka Kat Bjelland, černovlasá basistka Michelle Leon a henou odbarvená bubenice Lori Barbero opravdu nemohly dát. Jejich země hraček skutečně není světem, v němž se v růžové vaně koupe dětská kurtizána Barbie. S hraním měla dřívější zkušenosti pouze Kat, i když rockovou hudbu nadšeně poslouchaly všechny tři – a jakou jinou, než newyorský punk a no wave. Až do roku 1990 o Babes hudební svět nic moc nevěděl – na trhu se objevilo jen pár bezvýznamných singlů. Radikální zlom však nastal poté, co Babes nahrály na své debutové album SPANKING MACHINE jedenáct písniček, které v sobě míchaly „comicsové násilí s ječivým zpěvem a strnulou kytarou“. Kritikou i posluchači velmi kladně přijatá deska sice nevyniká zvlášť oslnivými a výraznými melodiemi a působí trochu jednotvárně, zato ji však nahrály tři rockerky s horkými hlavami i krví, z nichž sálá ohromná živočišná energie (viz skladby Never, Doog, Lashes). Z desky se na posluchače doslova valí kruté, eroticko-epileptické záchvaty. Možná že by podobně zněly Throwing Muses, kdyby Kristin Hersh nasadili svěrací kazajku a zavřeli ji do blázince.
Hned úvodní Swamp Pussy působí znepokojivě a děsivě. Zničující Pain In My Heart, v němž se ve vlastní šťávě smaží smutní milenci Kat, zní jako „nejdrahocennější klenot na světě, jenž je drahocenný právě proto, že je zbavený lesku svou vlastní krásou“. Hysterický ryk v Dust Cake Boy představuje vrchol sebevražedného šílenství na celé desce. Vrcholem hudebním je pak výtečný epilog Fork Down Throut, jenž připomíná gradující kolotoč „litánií nenávisti a znechucení“. Deska zkrátka pojednává o zborcených vášních, divoce vzrušených citech, o prapodstatě všech špatností, ale i o zoufalém rozhořčení soucitu a vykřičené bolesti. Jak výstižně napsal New York Times, Babes In Toyland jsou „nejiepší, když ječí o svých bývalých klucích“. A Kat k tomu dodává: „Všechno je to míněno vážně! Ale svým způsobem je to taky zatraceně veselé!“
Zatraceně veselé jsou i kocenrty Babes, které připomínají svou jiskřivou atmosférou nejlepší časy punk-rocku. A pohled na tři malé čarodějničky na pódiu je opravdu úchvatný: Zatímco bubenice Lori stále pokládá své nohy na mikrofony, basistka Michelle během vystoupení zdatně bojuje s obsahem láhve whisky. A mezi nimi ve vysokých botách stojí pištící Kat, která se proměňuje v hrůzostrašné monstrum. A když koncert skončí a publikum nadšením šílí, odjíždějí tři děvčátka svým Babesmobilem (v němž občas přespávají ve starém a špinavém spacím pytli) někam za společnými nákupy, aby si vybraly ty nejzajímavější boty a nejvýstřednější punčocháče… Holky se zkrátka nezapřou! „…její jméno je Mary/ Byla na poloviční cestě do mého náručí/ Napůl předstírala velkou bolest/ a pak se okouzlena odebrala na toaletu a zkurvila tam sama sebe/ Ze svých očí vystřelila zlaté a svaté perly/ a pak přišla bolest…“ Těmito šílenými vizemi začíná brilantní skladba Catatonic, otevírající výtečné minialbum Babes In Toyland nazvané TO MOTHER, které vyšlo u firmy Twin/ Tone v polovině loňského roku a suverénně obsadilo první místo v nezávislém žebříčku. Na obalu desky vidíme obrázek matky Kat, když byla ještě děvčátko, protože album je věnováno jí. Podle Melody Makeru je To Mother „vitální, zuřivá a vášnivá deska, plná maniakálního popu, který vychází z hlasitosti a rychlosti“. Ale když posloucháte pozorněji, za decibely objevíte ukryté temné citové hloubky a uslyšíte také „děsivé ozvěny svých vlastních nočních můr“. To Mother je deska o ošklivosti, úzkosti, deziluzi a nenávisti. Minialbum otevírá zběsilý feministický hardcore Catatonic, v němž Kat melodicky zpívá (!) schizoidní veršovánky typu: „Raz, dva, tři, čtyři, pět/ jsem ráda že nejsi naživu…“ Většina skladeb je charakteristická „šíleným tryskem bicích a přiškrceným vřískotem Kat Bjelland, jejíž kytara škrábe neuspořádaná poselství, jako když utíká od nějaké nevýslovné hrůzy, o níž ví, že jí stejně nadlouho neunikne“. Skladba Ripe připomíná jakýsi skok do vlaku plného přízraků. Vrchol desky patrně představuje touhou vybičovaná písnička Primus, kterou civilním hlasem zpívá bubenice Lori. Její umrtvená hysterie v hlase, jež je rozhodně zajímavější než projev v jednom kuse vřeštící a ječící Kat, se utápí v ohnivé kytarové bouři a procítěně vypovídá o nedodržených slibech, krvavě červených růžích a zlomených srdcích: „Chci tě tak jako ty mě – Hned teď – Černé na bílém, ksakru nevidíš tamhlety černé mraky, co se drží nad tebou i mnou a chystají se nás zabít? Copak to nevidíš? Tvá láska mě nakazila jako prudká ošklivá nemoc, tvá láska mě dočista postihla“. Největším překvapením desky je však závěrečná romantická, něžně tklivá instrumentálka The Quiet Room. Jemná, křehká a průzračná skladba působí po všech těch předcházejících hrůzách jako očištění. Že by ty malé ďáblice měly v sobě přece jen kousek zasněného dívčího srdce, i když se ve svých písničkách soustřeďují výhradně na ty nejhorší „traumaticky zfakované“ situace v životě? Kat však vysvětluje proč: „Když se máte dobře, nesoustředíte se na očištění sebe sama. Naše písničky jsou zkrátka jako návštěva kostela – nebo tak něco…“

„Mnoho lidí dosáhlo vrcholu a zase spadlo/ sledoval je někdo po tom všem?/ Najednou nikoho z nich nikdo nezná/ z těch cizinců v ráji/ Jó, každý potřebuje domov/ domov pro tebe, chlapče…“
Iggy Pop, Home (z LP Brick By Brick)
Snad každý už zaslechl jméno IGGY POP. Není důležité, zda v souvislosti s Iggyho pěveckými začátky v legendě amerického pra-punku, kvartetu The Stooges, jejichž tříakordové desky obsahovaly na svou dobu tolik energie, že by to rozjelo i parní lokomotivu, nebo zda ho posluchači poznali až jako extrovertního sólistu. Jako člověka, pokračujícího v sebezničující sadomasochistické show, ve které nechyběla extáze z řítící se hudby a skutečná krev, když si přímo na pódiu řezal do vyholené hrudi skleněným střepem. Nebylo to tedy žádné divadlo, ale až perverzní soucítění s divokými představami jeho zjitřené umělecké obrazotvornosti. Není důležité, v jaké fázi jeho hudebního vývoje ho kdo z nás objevil, důležité je, co Iggy Pop (vlastním jménem James Jewel Osterberg, narozen 21. 4. 1947 v americkém Michiganu) stačil dosud udělat. Střídavě vynášen vlnami úspěchu a nadšení nad jeho (některými) deskami, aby vzápětí klesl až k samému dnu drogové závislosti a psychického zlomení, dokázal na vinylu gramofonových drážek zachytit nikdy nekončící boj – jak s vlastním osudem, tak i s nevděčným a nevypočitatelným rockovým publikem. I když teď už zbyla z Iggyho divokých a spalujících let jen nikdy nehasnoucí vzpomínka, desky, které toto období mapují, zůstávají nedílnou součástí cesty, po níž se lze dobrat nejen ke kořenům a smyslu rocku, ale vůbec k principu lidské tvořivosti, výlučnosti jejího génia a boje o vlastní identitu. I když on sám sebe považuje především za smolaře, prý proto, že svůj talent, invenci i energii z velké části spálil při představeních pro zborcené a vyčerpané party ostrých hochů, než se dokázal zařadit mezi velikány rocku.
The Stooges stáli při zrodu pověstné detroitské školy tvrdého rocku, na kterou Iggy rád vzpomíná: „Každej chtěl hrát v co nejtvrdší kapele a budit dojem pořádně ostrýho řízka, ale byla to doba, kdy to pořádně šlapalo…“ Na počátku sedmdesátých let jezdili The Stooges napříč Státy a stýkali se stále se stejnými lidmi – bez peněz a bez vlivu. Tenkrát Iggy dokonale poznal ostré hrany života těch, kteří se ocitli na dně, což se nemohlo neodrazit jak v jeho tvorbě, tak v jeho životě. Proto téměř po deseti letech mohly z jeho desek nasávat divokost a zpupnost první z punkových kapel, které tak opět vyzvedly Iggyho talent před zapomínající publikum. I když je skutečností, že po rozpadu The Stooges se jeho invence začíná pozvolna vytrácet a jeho hudební vitalita je rozmělňována veškerými světskými lákadly, jimž nedokáže odolávat, i přes tento handicap se na jeho deskách objevují perly rockového rebelantství. Ať už tvořil s The Stooges hypnotické a jednoduché melodie (The Stooges 1969, Fun House 1970) anebo když k bratrům Ashetonovým přibral kytaristu Jamese Williamsona, aby v roce 1973 vydali jedno z nejlepších a nejhutnějších Iggyho alb Raw Power. S bratry Salesovými pak natočil o tři roky později album Kill City. Se svým ochráncem a šťastnou hvězdou, ale možná i vysávajícím upírem Davidem Bowiem, vytvořil dvě desky, na kterých nabírá nové síly i tolik potřebný úspěch (The Idiot 1976, Lust For Life 1977 a rovněž koncertní pecku T.V. Eye Live 1978). S Klausem Krugerem (ex Tangerine Dream) a kytaristy Scottem Thurstonem a Jamesem Williamsonem vznikla pestrá deska (New Values 1979), navazující na předchozí úspěch. Novou jistotu se pokusil nalézt sestavením doprovodné skupiny nebývalých individualit (Glen Matlock – ex Sex Pistols, Steve New a Ivan Král – oba ex Patti Smith Group, Barry Andrews – ex X.T.C.), ovšem výsledek zůstal daleko za očekáváním (Soldier 1980). Potom Iggy vydává doslova propadák (Party 1981), který ho stojí kontrakt s gramofonovou společností Arista, takže následuje téměř soukromě vydaný výlisek u Animal Records (Zom bie Birdhouse 1982). Další ze svých krizí překonává geniálním spojením s agresivním kytaristou Stevem Jonesem, který dodával nebývalé jiskření a vzpouru deskám Sex Pistols a společně s Iggym navázali na předchozí úspěšné roky skvělými alby (Blah, Blah, Blah 1986 a především dravým a skoro punkovým Instinct 1988). Otázku, co dalšího připravil Iggy, aby překonal útočnost a jednoduchost Instinctu, zodpověděl vydáním zatím posledního LP Brick By Brick (1990). I zde spolupracuje s hudebníky, kteří by jeho projektu měli dodat dravost a expresi (především Slash a Duff McKagan z Guns NʻRoses, jež Iggyho písním vtiskují skutečně pouliční drzost a ledabylost), ale objevují se zde i skladby akustické a pomalejší, než bylo dříve Iggyho zvykem (na těch zase obsluhují nástroje W. Wachtel, D. Lindiey a Ch. Drayon). A to včetně relativních sladkostí typu „Candy“ nebo „MoonIight Lady“, které dodávají jeho poslední desce nádech kompromis i komerce. Úspěch se ale dostavil, takže Iggy může být spokojen, že své nápady dokáže ještě dnes správně investovat a že drogy a alkohol jej o všechno neobraly. Slabší už je to s jeho pověstnou show, na pódiu se (prý) už stává jenom parodií slavné a zuřivé hvězdy, jíž kdysi býval. Už dávno nerozbiji bubny, nepředstírá smrtelné křeče po poslední dávce drog, o kapajícím žhavém vosku po vlastním těle nemůže být ani řeč. Ale pravdou zůstane jednou provždy, že „Iggy dojil vlastní krev, když Sid Vicious ještě čmáral křídou po tabuli“. Nyní na scéně působí unaveně a chladně, a když šílí při „Just For Life“, zdá se, že je to jen divadlo. Ale stále se snaží publiku přiblížit tajemný a omamující let své pološílené duše. To když se rozkročí před první řadou vyzáblý jako kdysi, a svým hlasem, díky němuž je považován za jednoho z nejlepších rockových barytonů, hystericky vyznává: „Zase jde Johny Yen/s chlastem a drogama/ a tahle žravá mašina/ ho nutí napsat další kousek závěti“. V tu chvíli je to zase ten starý Iggy Pop, stále v zaujetí svých mystických a chorobných představ a celou dobu se pohybující na rozhraní mezi cválajícím životem a zbytečnou smrtí.

Není to tak dávno, aby se dalo zapomenout. Nedělní, téměř pravidelné zátahy VB na Letné či v Motole, na burzách diskofilů, fanoušků a nadšenců muziky, kterou jsme v obchodech postrádali. Cítil jsem se jako psanec, jenž si musí „snad povinně“ vytrpět své, pokud chce poslouchat něco jiného než Gotta, Olympic a Puhdys. Někdy jsem až podléhal pocitu, že je to oprávněné, že to tak má být, že já jsem ten špatný, že my jsme ti špatní… V té době (1980–85) byli pro mne Uriah Heep nejlepší kapelou, symbolem svobody (Sweet Freedom), bezproblémového lehkého života (Easy Livinʼ) a hippiesovského nazírání na svět (Lady In Black).
Mick Box: „Uriah Heep vždy dělají to první. První a nejlepší.“ Už jako – náctiletému se mně je podařilo zkompletovat. Byli první z řady rock-star, kteří mě duchovně oslovili, kvůli nimž jsem ukápnul slzu – to když se na čas rozpadli. Byli první rockovou legendou, které se podařilo prorazit to neuvěřitelné vakuum zahraniční muziky na našich pódiích (prosinec 1987 – 2x Ostrava, 1x Hradec Králové). Byli… Mick Box: „Jsme mezi prvními, kteří hráli ve Východním bloku. V Jugoslávii, Maďarsku, u vás… a rádi se sem vracíme. V Rusku jsme byli velmi rozšířeni na černém trhu, až nakonec za námi poslali agenta, jestli prý bychom nemohli vystoupit v Moskvě. Nakonec z toho byla série fenomenálních deseti koncertů pro celkově 180 000 lidí. Byli jsme takoví první vyslanci rockʼnʼrollu.“ … A jsou první ze stárnoucích legend, jež k nám opětovně zavítaly (6. a 8. prosince 1991 Košice respektive Praha). Onehdy v Hradci Králové jsem byl přítomen i jejich téměř hodinové zvukové zkoušce, nyní jsem absolvoval i poněkud rozpačitou tiskovku. Rozpačitou v tom smyslu, že z dvaceti přítomných novinářů jsme otázky kladli pouze čtyři – já, Ilja Kučera, Špuláka Alex Švamberk. Ostatní byli přítomni zřejmě jen proto, aby se dostali zadarmo na koncert, že pane Lipčíku?
„Bohužel nemáme představu, v jakém nákladu vyšla naše poslední deska“, odpověděl diplomaticky na jednu z mých otázek Mick Box a nenechal se překvapit ani další, cílenou do slabin Uriah Heep – jaké období bylo pro Uriah Heep nejúspěšnější a naopak?
Box: „Nedá se to takhle říci. Prodej byl vždy dosti vyrovnaný. Nejlépe se nám dařilo snad prvních pět let a zejména albu Demons and Wizards.“ Mick Box zkrátka nepřipustí, že Uriah Heep dnes žijí především díky své hvězdné minulosti, že zájem o jejich nová LP a koncerty stále klesá. Přizná jen, že doma v Anglii na tom nijak růžově nejsou… „Je to tam pro nás velmi těžké. Je to zejména proto, že muzika se v Anglii stále a velice rychle mění. Náš hard rock tam prostě nefrčí. Hrajeme doma jen jednou ročně a je to vždy příjemné, i když je to pro malej dav.“
Mít určité sebevědomí a růžové brýle je však vždy pro muzikanty důležité. Kdyby Uriah Heep obého neměli na rozdávání, asi by to už dávno zabalili (nejspíš už v roce 1976 po odchodu zpěváka Davida Byrona), a to by byla velká škoda. Jejich muzika je totiž stále příjemná, vkusná a neurážející a nic na tom nezmění ani fakt, že poslední dvě desky – Racing Silence (1989) a Different World (1991) – zdaleka nedosahují kvalit těch, jimiž se prezentovali v sedmdesátých letech. Ale zpět k tiskovce. Nejvíce se mluvilo o tom, že jejich publikum se za ta léta v podstatě nezměnilo, že koncertují po celém světě – nedávno byli v Malajsii – ovšem nejlépe se jim vede v Německu. Další turné prý rozjedou 10. února 1992, a to možná společně s Nazareth. V závěru se řeč stočila na Kena Hensleye, v minulosti nejvýznamnější skladatelskou osobnost Uriah Heep. Od skupiny odešel po desce Conquest (1980) a od té doby Boxově partě jeho hitový rukopis citelně chybí. Je vůbec reálné, že by se Ken Hensley ještě někdy vrátil do kapely? Box: „Ne. On je teďkon úspěšný obchodník. Prodává nějaké zesilovače a pochybuji, že by opouštěl tak dobrou pozici, jakou má.“
Téměř přesně, tedy o půl sedmé, to Uriáši spustili pro zhruba 3 000 diváků, kteří naplnili prostory Pyramidy na Výstavišti. Bylo sympatické a zároveň odvážné, že se neuchýlili jen ke starým a mnohokráte osvědčeným hitům. Z nejúspěšnějších let 1970–73 zahráli jen Gypsy, Lady In Black, July Morning, Wizard, Easy Livin a Stealin. Ostatně z tohoto období byli na pódiu jen Mick Box – kytara a Lee Kerslake – bicí. V současné sestavě je doplňují basista Trevor Bolder, který v kapele působil již v letech 1977–78 a natrvalo je tu od roku 1985 a dále klávesista Phil Lanzon a zpěvák Bernie Shaw, kteří se stali členy Uriah Heep až o dva roky později. Žel, ani o jednom ze jmenovaných se nedá říci, že by ve všem všudy nahradil či dokonce převýšil někoho z legendární trojice Gary Thain, Ken Hensley a David Byron, kteří spolu s Boxem a Kerslakem tvořili nejsilnější a nejstabilnější sestavu historie Uriah Heep. Historie, která byla pro kapelu nejkrizovější v první polovině osmdesátých let, kdy se často mluvilo o definitivním zániku. Z těchto let zazněly dvě skladby, a to Thatʼs The Way That it Is (1982) a The Other Side Of Midnight (1983). Současné složení se dále prezentovalo jednou ze svých prvních společných nahrávek – Mister Majestic (1987), připomnělo předposlední desku písní Bad Bad Man a celkem pochopitelně se dostalo i na ukázky z nové desky Different World – Blood On Stone, Which Way Will The Wind Blow, One On One, Different World a First Touch. Žádné velké super show se samozřejmě nekonalo. Spíš pohladila ona muzikantská bezprostřednost, očividná radost ze hry (a to už Box koncertuje přes dvacet let!!!), či sebezapření Kerslaka, který dohrával s bolestivými křečemi zad, a přesto to nevzdal. Nejkrásnější okamžiky? Zcela určitě ten, když Box hecoval zpěváka v July Morning a hnal ho do závratných výšek, kterými tolik proslul David Byron. Dále závěrečná Lady In Black, při které slzelo nejedno oko přítomných mániček v sále. A konečně – vrátíme-li se na tiskovku – odpověď veterána Boxe na otázku, co bude dělat o vánočních svátcích a na Silvestra…
„Nejdříve pojedu do Mexika, abych viděl svého malého synka, potom poletím do Austrálie, abych viděl svoji manželku.“ Inu, kořeny Uriah Heep jsou prorostlé celým světem. Mick Box je světoběžník, a tak je docela možné, že k nám se svou partou ještě někdy zavítá. Nenechám si to ujít.

Foto: Tomáš Turek

„Myslím, že jsme nejlepší skupina u4AD“. Jim Beattie
Skotská pětičlenná skupina SPIREA X, jež je vedle oduševnělé zpěvačky Heidi Berry nejnovějším objevem Ivo Watts-Russella, vydala konečně koncem října uplynulého roku své první album FIREBLADE SKIES. Výhradním autorem všech skladeb na této desce je vůdčí osobnost souboru Jim Beattie, který dříve hrával na kytaru v „neo-psychedelické“ skupině Primal Scream. Komerční tlak velké nahrávací společnosti Warner Brothers a naprostý nedostatek času byly pro Beattieho však natolik neúnosné, že v roce 1988 Primal Scream opustil. Ovšem ještě před tím, než zformoval svou novou skupinu Spirea X, prošel tento zvláštní člověk, napůl arogantně drzý, napůl lehce zranitelný, velmi těžkým životním obdobím, během něhož tiše směřoval k šílenství a k trvalému pobytu v psychiatrické léčebně: „Byl jsem duševně dočista v prdeli. Byla to devastace času i prostoru“, vzpomíná dnes Jim Beattie na období, kdy přestal chodit ven, nebyl schopen nastoupit do vlaku, v ústech cítil chuť černého inkoustu, a kdy byl zkrátka totálně paranoidní. Zážitky z této složité doby možná tak trochu vysvětlují jeho dnešní, mírně řečeno neskromné výroky.
Beattie skupinu Spirea X sestavil v Glasgowě v létě roku 1990. Záhy ji však opustil basista a kytarista, takže v kapele zůstali vedle Beattieho jen jeho přítelkyně, zpěvačka a kytaristka Judith Boyle abubeníkAndy Kerr. V této sestavě Spirea X nahrála u 4AD dvě kladně přijatá EP Chlorine Dream a Speed Reaction, jež svou úchvatnou kytarovou linkou může posluchače přivést až k mámivé závrati. Několik skladeb z těchto dvou projektů se objevuje i na LP Fireblade Skies. Spirea X představuje typický model dnešní „nezávislé“ kapely neorockové kytarové školy druhé poloviny 80. let. A to je hudba, kterou silně ovlivnila „zlatá“ 60. léta: Navzájem se proplétající, zvonivé kytary, jež jen velmi opatrně občas trochu přitvrdí, a jako by do sebe zahleděný, zastřený Beattieho hlas podpořený astrálním dívčím vokálem – to jsou nezaměnitelné znaky skupiny. Ne neprávem napsal Melody Maker, že „Judith zní, jako by byla Venuše a Jim zní, jako by byl ze Skotska“ – přesto však spolu vytvářejí krásnou vokální harmonii. Charakteristický zvuk ještě občas zpestřují melodické varhany (opět se nedá přeslechnout vliv 60. let) a folk-rockově znějící foukací harmonika (Signed D.C.). V podstatě všechny skladby na albu se vyznačují velmi uvolněnou a uklidňující atmosférou a výraznými, až hladivě melodickými popěvky. Zkrátka stávají se přímo učebnicovou ukázkou současného kytarově barvitého indie-popu. Kritička Melody Makeru S. M. Joy souboru vyčetla, že až příliš často „švitoří jako Byrds“ a že by v celkovém zvuku věčně „utopený“ Jimův hlas bylo vhodné poslouchat leda tak ve vaně při koupeli. Na druhou stranu všask zdůraznila jeho vzácnou schopnost napsat melodicky přitažlivou písničku, která si posluchače dokáže na první poslech podmanit. Ústřední motiv skladby Nothing Happened Yesterday je dokonce tak sladce vtíravý, že může až někomu lézt na nervy. Mimo Signed D. C., jež pojednává o“zpečetěné lásce“ a Speed Reaction, která popisuje paranoidní pocity v davu lidí, na albu nejvíce potěší skladby Smile, Sisters And Brothers a výjimečně přitvrzený Rollercoaster. Ovšem jak se zdá, tou nejzajímavější a nejvýraznější písničkou je instrumentálka Spirea 9, která připomíná „cestu beduínských velbloudů škobrtajících přes útesy a skály“. Fire And Light pro změnu koketuje s uctíváním Ďábla.
Spirea X se opravdu moc dobře poslouchá, nicméně přece jen bývá zvykem, že kapely hájící barvy společnosti 4AD se oproti uniformitě ostatních „nezávislých“ skupin odlišují nezaměnitelným a osobitým zvukem. U skupiny Spirea X, kterou dnes doplnil bubeník Jamie 0 ʼDonell a kytarista Thomas Mc Gurk, mi však tato originalita zatím poněkud schází, i když sám Beattie ji charakterizuje jako „nejpřístupnější kapelu nahrávající u 4AD“. Ave své ambiciózní přidrzlosti jde ještě dál: „Jsme jako valící se tank, který odstrkuje každého stranou. Vím, že to můžeme dělat. A jsme odhodláni to dělat, protože máme nejlepší písně, nejlepší aranžmá, nejlepší všechno…“ Melody Maker však debutové album kapely příliš neopěvoval. A to i přesto, že Beattie o sobě tvrdí, že je Bůh (to pro případ, že byste zapomněli jeho jméno) a že „na světě není nic takového jako Spirea X“. Skupině však nelze upřít jedno: Je velmi příjemné nechat se unášet po jejích kytarových vlnách až někam do dosud ještě nezkažených vod lndi(e)ckého oceánu, kde třeba uvidíme Jima Beattieho, jak kráčí suchou nohou po hladině a přitom „se usmívá jako psychopat, který se za minutu duševně zhroutí“.

„V místě, odkud pocházím, si jeden člověk vyšel ve dvě v noci zařádit. Byl to sedmnáctiletý příležitostný dělník. Nejprve nachytal spoustu králíků, pak jim usekal hlavy a napíchal je na antény aut. Potom ještě vykuchal vnitřnosti a ty věšel starým dámám na prádelní šňůry. A to jde o malé městěčko se 600 obyvateli.“ Tak toto líčí Andy, kytarista tříčlenné hardcorové party Therapy?, pocházející ze Severního Irska, tedy země mnohem méně zalidněné a rozlohou jen o málo větší než kupříkladu Středočeský kraj. Země, která byla v pop music vždy jen chudým příbuzným sousedního Irska, pyšnícího se U2, Sinéad O’Connor, Clannad a v neposlední řadě – The Pogues.
„Jó a před králíky tady byl onen chlapík, který koupil svému synovi motorku BMX“, pokračuje se zjevným zaujetím Andy. „Nechtěl syna učit jezdit rovnou na silnici, a tak ho vzal na pole, kde si myslel, že to bude bezpečnější. Brzy však přišli místní farmáři a řekli – Vypadněte z naší půdy. Ovšem ještě než ten chlapík stačil cokoliv udělat, dostal kosou do hlavy. Zemřel a jeho syn byl na intenzívní péči dva měsíce. A ti farmáři vůbec nepopírali, že to udělali. Říkali, že si to zasloužil, protože byl na jejich půdě.“
Připomíná mi to pověstné morbidně masochistické filmy pana Bunuela, kde jsou obdobné scény zcela běžné. Třeba ta, kdy malý chlapeček vytrhne myslivci cár papíru z ruky, načež ho v rozradostněném nic netušícím skotačení zasáhne do zad přesně mířená střela. Následuje ještě jedna, již do nehybně ležícího těla… Ale zpět k Therapy? Andyho kumpány tu jsou zpívající basista Mickey a bubeník Fyfe. Všichni tři spolu bydlí v Belfastu, epicentru náboženských konfliktů mezi irskými katolíky a anglickými protestanty chráněnými armádou. Mohlo by se zdát, že to je ten pravý a zásadní důvod k založení kapely. Ale v případě Therapy? tomu tak není.
„Žijeme sice nyní v Belfastu, ale pocházíme ze zcela klidných venkovských měst“, vysvětluje Fyfe. „Nemáme s tím nic společného. Nikdy jsme se nijak nemíchali do politiky, my prostě rádi hrajeme hlasitou, agresívní muziku. Je to spíš typem lidí, kterými jsme, než prostředím, z kterého pocházíme.“
Ten důvod je jinde, hledejme ho v Andyho vzpomínkách. Pro Therapy? znamená jejich učebnicový hardcore uvolnění, vybití nashromážděné agrese. (Ovšem pozor! Pozitivním způsobem, nikoliv destruktivním.) Kapela je fascinována nepřirozenými způsoby smrti. Zajímá se o životní příběhy a osudy masových vrahů, o podstatu jejich činů, o důvody, jež je k tomu vedly. Středem jejich zájmu jsou Ted Bundy a Charles Manson… Andy: „Spousta mnohonásobných vrahů si zvolila, že zrovna takhle chce naložit se svými životy. A byli skutečně odhodlaní. Je to jako určitá kariéra, kdy si lidé něco usmyslí a nic je v cestě nezastaví. Zdá se, že mnohonásobní vrazi chápou své místo v životě jako vraždící lidé, ať už vymyslí provedení jakkoliv.“
„Někteří lidé se zabývají aspektem senzačnosti,“ dodává Fyfe. „Jak to udělali a co udělali. My jsme víc zahloubaní do duše toho člověka – proč to udělal.“ Svůj první singl Meat Abstract  si vydali v srpnu loňského roku na vlastní značce s ojedinělým, a o to více fascinujícím názvem – Multifuckingnational (Mnohošokunárodní). „Probuďte se… je čas zemřít!“, jsou prvá slova onoho singlu – vskutku razantní a přímočarý odpich, co říkáte? Therapy? nepolevili ani na následujícím debutovém LP – Babyteeth (již pod značkou Wiiija) a svou třicetiminutovou skládanku zakončili v pořadí sedmou písní DancinʼWith Manson (Tančení s Mansonem). Mohlo by to zavánět metalovým klišé, ovšem v případě této partičky jde o hlubší, intelektuálnější pohled na věc. Obdobně jako v pojetí hudby, kterou produkují. Zatímco z hardcore se dnes stává grind či trash core, Therapy? se vracejí k samé podstatě této hudby. Tedy, namísto zpravidla samoúčelného zrychlování, mnohdy vyústěného v nepřehledný rachot, sázejí na čitelnost a účinnou jednoduchost. Hardcore s lidštější tváří a jazzrockovými manýry, řekl bych. Každý ze tří nástrojů – kytara, basa, bicí – tu má svůj prostor a zároveň možnost předvést se v sólovém výletu. Tak jako svého času Thin Lizzy, tak i Therapy? na mne působí až čítankovým dojmem, jako „doporučená četba“ pro začátečníky i pokročilé. „To má co dělat s kapelami, do kterých jsme udělaní“, směje se Fyfe, „a většina z nich pochází z Chicaga. Jsme opravdovými fandy firmy Wax Trax a kapel jako Jesus Lizard, Big Black či Touch And Go. Pocit úzkosti nepochází ze života v Belfastu – to nemá vůbec žádný odraz v naší hudbě. Kdybychom byli z Londýna, poslouchali bychom Ministry a dělali hlasitou muziku!“
Ale zpět k Andyho myšlenkám, ty jsou totiž pro Therapy? nejtypičtější. „Mohl bych chápat, jak může někdo někoho zabít. Myslím, že to projde myslí každého v nějakém stádiu, obzvláště ve chvíli hněvu. Ale pak můžeš vždy racionálně zdůvodnit, proč to neudělat. Ale jak může někdo plánovat vraždění a jít za tím nemilosrdně a účelně?!“
Zdá se, že Andy už ani nemluví o ničem jiném a dokonale tím „nakazil“ své kolegy, z nichž Fyfe naznačil možné řešení… „Možná, že kdyby hrál Ted Bundy na kytaru, nepozabíjel by všechny ty lidi. Charles Manson byl odmítnut Beach Boys, chápete?“

Překlady: Emila Hadač; foto: archiv