The Creatures

Nejen při příležitosti koncertu legendární Siouxsie v Praze (Lucerna, 1. 11. 1991) předkládáme výňatky z nevšedního rozhovoru Melody Makeru s paralelní skupinou The Banshees, která si říká THE CREATURES (Bytosti, Tvorové). Tvoří ji pouze dva členové Banshees – temná zpěvačka Siouxsie a mlčenlivý bubeník Budgie. Netradičně pojatý rozhovor se netýkal ani tak muzikantských otázek, ale spíše některých obecných životních postojů a názorů obou hudebníků, které částečně vysvětlují jak smysl existence The Creatures, tak do jisté míry i změnu image skupiny Siouxsie And The Banshees.
Bitva pohlaví (Melody Maker, 24. února 1990, str. 14–15, D. Ridgers) Společně s hodnocením alba „Boomerang“, které se objevilo v roce 1989, Siouxsie a Budgie našli nový smysl života. Povídáme si se Siouxsie o problémech a o dalších věcech, které se jí týkají. O polekaném muži, o silné ženě a o rozdílech mezi nimi. The Creatures jsou v Nomis, aby nacvičili své následující turné. Bude to jen Siouxsie, Budgie a množství složité techniky. Budgie to má moc rád: „Muzikanti hovoří jeden s druhým. Stroje to dělají také, ale neodmlouvají.“
Album „Boomerang“ je mlhavá a nejasná záležitost a trochu připomíná poslech básně čtené cizím jazykem. Všechno je tak, jak by mělo být, ale nic není jisté.
Musíte být na něj asi velmi pyšná?
„Jsem na to hrdá,“ odpovídá Siouxsie, „protože jsem překvapená způsobem, jakým to šlo. Z nějakých důvodů jsme to udělali na nejtěžší možné cestě do Španělska, do zcela nekontrolovatelné situace, bez kontroly nad vybavením. Bylo to něco jako jet poprvé na dovolenou do kempu a uvědomit si, jak vypadá život bez koupelny.“
Nejhezčí moment „Boomerangu“ je Standing There, atak proti nesporné zpustlosti mužů. To co nás ale zajímá víc, je, jak moc může osoba tak odmítavá jako Siouxsie utrpět rukou muže. Trpěla jste?
„V každodenním smyslu ano. Víc než profesionálně.“
Je těžké uvěřit, že mnohá z přídavných jmen aplikovaných na ženy mohou být aplikována i na vás.
Vaše celkové způsoby chování a vůbec všechno ostatní říká, že jste velmi svá, nezranitelná.
„To je dobře, že se to tak zdá, hlavně když se cítíte být zraněn.“
Mají muži nervy na to, aby vás zranili?
„Hm, když jich je dost. Vždycky si myslím, že když projdu nějakou situací osamělá nebo něco takového, tak nevíte nic o tom, co se děje. Ale víte, že takový zmítající se jedinec s několika dalšími jako je on se bude cítit silnější. A to je jen proto, že cítí, že této síly, lze použít a zneužít.
Myslíte si, že takoví muži diskriminují ženy?
„Ne. Řekla bych, že před dvěma generacemi mělo mnohem víc mužů vymyté mozky a diskriminovali ženy. Teď si myslím, že oddělení pohlaví je méně přísné, lidé už nechtějí sexuální stereotyp.“
Všichni muži diskriminují ženy, Budgie?
„Právě přemýšlím o mužích a ženách dohromady, co se zdá být příznačné pro muže, je způsob jakým jsou žoviální a veselí, a najednou jak se rychle změní v něco úplně opačného. Úsměvy, šťouchání a pohledy se mohou náhle změnit v hrubost.“
Budgie pokračuje: „Mám ale na mysli i to, že existují také agresivní ženy. V Liverpoolu jsou agresivní ženy, které chodí ve skupinách a jsou velmi hrubé.“
„Možná jsem považována za agresivní,“ říká Siouxsie, „agresivnější, než mnozí muži, ale záleží to na určité situaci. Mám na mysli to, když stojíte na rohu – tak co kdo udělá? Buď roh zaoblíte anebo do něj kopnete.“
Myslíte si, že děsíte muže?
„Možná,“ odpovídá Siouxsie.
Těší vás to?
„Ano.“
Mohla byste definovat sílu, kterou zneklidňujete lidi?
„Ne. Nikdy jsem nebyla analytik vlastního já.“
Myslíte si, že se muži děsí silných žen?
„Jenom slabí muži, jenom opravdu nejistí muži. Také si myslím, že silné ženy nejsou silné ve smyslu agresivity. Jen nezůstávají na dně a ani se na dno nenechají dostat.“
Jsou tedy definovány rozdíly mezi mužem a ženou?
„Myslím si, že muži mohou mnohem víc pít. Muži inklinují k práci se stroji, ženy se krásně bojí techniky. Ale opět nevíte, zda to není jenom podmínkami a prostředím.“
„Domnívám se,“ říká Budgie, „že jak ženy, tak muži jsou v pozici síly, a mohou zneužít svého postavení stejným způsobem. Žena ve vedení společnosti může zneužít své moci a často muži ve stejné korporaci budou uplatňovat názor, že nediskriminují ženy právě proto, že žena je šéfem této korporace…“
Myslíte si o sobě, že jste dobří při odhadu a posouzení charakteru? „Jo, je to hezké když zjistíte, že jste se moc nezmýlili,“ říká Budgie.
„Nevím“, přemýšlí Siouxsie, „stane se, že když posuzujete člověka, můžete sám sebe šokovat větou: Nenávidím toho člověka‘ , ale nemáte k tomu důvod a téměř sám sebe tělesně ztrestáte, že jste takhle neférový. A čas může plynout a vy objevíte, že jste měl pravdu. Je to forma instinktu, ten pocit je velmi primitivní a stává se, že někdy zůstanete úplně mimo, když se spolehnete pouze na tento instinkt.“
„Myslíš si, že jste vy ženy v tomhle lepší?“ ptá se Budgie.
„Ano,“ říká Siouxsie. „Když se držíš toho instinktu, pak směřuješ k tomu, abys ho přenesl i do své činnosti.“
Máte určitý druh přátel, jsou si v něčem podobní?
„Ano a předpokládám, že hlavní v čem si jsou podobní je, že je opravdu zajímá a baví to, co dělají. Nezajímají mě lidé, kteří jen dělají něco proto, aby vyplnili čas. Fakt nenávidím lidi, jejichž přístup je: ‚ Myslím si, že je to lepší, než nedělat nic.‘ „
Vy dva máte ovšem schopnosti, ale většina lidí projde životem, aniž by věděli, co mají na světě dělat…
„Nevím,“ říká Siouxsie. „Nejsem si jistá, zda věřím, že je to pravda.“
„Myslím,“ uvažuje Budgie, „že starší hůře rozumí lidské motivaci. Jsem si jist, že ostatní lidé nerozumí naší motivaci, nechápou proč to děláme. Předpokládám, že většina si musí myslet, že je to skutečně kouzelně magické.“
Hrozně se staráte o způsob, jakým se prezentujete…
„Ano,“ připouští Siouxsie. „Ale je to hlavně vědomí image, kterou máte… I neformální oblečení může být image, může to být zamýšlený image. Já osobně se ráda převlékám, užívám si tento rituál, zatímco idea některých lidí je trávit příjemný čas v džínách a nedělat nic.“
„Myslím, že celá věc, kterou děláme“, říká Budgie, „to co jsme vždy dělali, privilegia, která jsme měli, mají vytvářet vzácné, skvostné chvíle.“

Překlad: Pavla Kučerová, foto: archiv

Carter: The Unstoppable Sex Machine

„The Coldest Stream Guards of them all sang God Save the Queen, Bloodsport for All“ – tenhle refrén skladby „Bloodsport for All“ způsobil takový rozruch v BBC, že organizace vydala zákaz rozhlasového vysílání. Šlo totiž nejen o parafrázi na státní hymnu, ale hlavně o urážku britského aristokratického regimentu „Cold Stream Guards“. A to vše v atmosféře militantní nabubřelosti kolem války v Zálivu. Skladba, která kritizuje rasismus a šikanování v armádě, stačila před zákazem dosáhnout první příčky žebříčku „Indies“.
Viníkem toho všeho jsou Carter – the Unstoppable Sex Machine – tedy dvojice z Brixtonu Jim Bob (voc. g.) a Fruit Bat (g.).
Na začátku letošního roku vydali u „Rough Trade“ své druhé album „30 Something“ – jeden z mála svěžích nářezů bez křečí a vypočítavosti od dob „Psychocandy“. Zvuk alba je vystavěn na symbióze kytarové stěny se syntezátory v orchestrálním zabarvení, snadno se posluchači vybaví povrchní zvuková podoba s Pet Shop Boys. Ostatně u nás je od Carter nejvíce známá starší věc „Rent“ – hardcorová verze hitu Pet Shop Boys, jak Carter říkají napůl vtip a napůl poklona.
Britská kritika napsala o albu „30 Something“ – „Jestliže tohle nerozpumpuje adrenalin ve vaší krvi, tak jste asi dlouho brali nějaký špatný drogy“. Vřele souhlasím, každá skladba totiž nápaditě graduje k ničivému závěru a po pětatřiceti minutách palby album zvolna přechází k baladě „Falling on a Bruise“ a kocovině z toho všeho „The Final Comedown“.
Carter si berou na mušku válku v Perském zálivu – „pokud to neumíš říct květinou, neříkej radši vůbec nic“ (Say it with Flowers), vysmívají se komerčnímu průmyslu a bezhlavému konzumu – „kamkoliv přijdeš, všude je nádhernej svět, na kterým můžeš něco trhnout“ (Anytime Anyplace Anywhere), násilí, alkohol…
Ale nejen to, Carter skládají výstřižky z popové kultury (samply z filmů, TV) do příběhu obyčejných lidí. Krátce po vydání debutového alba „101 Damnations“ na jaře 90 koncertovali Carter i u nás, tedy v zemi „kde kapely zněj i vypadaj jako Dire Straits“. Byly to čtyři výborné koncerty v Praze a Pardubicích a na ten pražský v ÚLUVu vzpomínají jako na nejpod i vnější vůbec: „Když jsme vylezli na pódium napadlo nás, že je to stupidní hrát v místnosti narvané obrazama a sochama. Kolem 3 ráno jsme končili a polovina těch věcí už byla rozflákaná těma zlitejma Čechama a skupinou Američanů kolem Ginsberga. Vopřel jsem se o jednu sochu a rozbil ji…“ Nadhled se správnou dávkou drzosti a ironie, přímočaré epické texty, vlastně nic nového od zlatého roku 77, přesto se tenhle pocit v Británii trochu utápí v záplavě kýčovitých Inspiral Carpets nebo Farm…
Na dotaz „Co pozitivního přinášíte?“ Carter jednomu novináři odpověděli: „Asi je náš přínos větší než skupin jako Happy Mondays a dalších, my totiž napravujeme tu škodu, jsme takovej nezávislej Cliff Richard. Většina skupin totiž říká: „Vyraž si ven, užívej si, nacpi se drogama, proháněj holky a chovej se jako bastard“. Kdežto my říkáme: „Trochu se napij, vem si trochu drog a buď divokej – někdy“.

Babes In Toyland

Modrooká blondýnka stvořená pro role těch nejkrásnějších princezen, elegantní černovláska s jemností a šarmem Enyi a rozpustilá baculka s červenými dreadlocks, to jsou Babes In Toyland. Čekali byste po tomhle popisu, že hrají jinou hudbu než zasněně romantickou? A ejhle, žádná svůdná křehkost, ale pěkně ostrý a drásavý sound srovnatelný s produkcí Sonic Youth a zařaditelný tak někam k Sub Pop. Trojici Kat Bjelland, Michelle Leon a Lori Barbero táhne v průměru na šestadvacet a „To Mother“ je jejich druhá LP deska. Babes In Toyland pocházejí z Minneapolis a jak už to bývá téměř tradičním zvykem u těchto žánrově spřízněných kapel, mají větší ohlas v Británii než doma v Americe. „To Mother“ je jednoznačně nejúspěšnější LP deska červencového Independent Top.

Zatančíme si v kině?

Jistě se dohodneme na tom, že Stop Making Sense je jeden z nejlepších hudebních filmů, chcete-li záznamů koncertu, co kdy byl v 80. letech natočen. Strhující rytmus, civilismus, absence rockového manýrismu, filmařský švih a tempo. Prostě nepromarněná šance. Žádné velké kecy kolem. Respektovali to samotní Talking Heads, i bez filmu báječní, i americký režisér Jonathan Demme, u nás známý pouze ne nezajímavým dílkem Melvin a Howard.
V celé jeho dosavadní filmografii jde o zcela ojedinělý pokus spolupracovat s rockovou kapelou tímto stylem a s typem muzikanta, jakým je David Byrne. Oběma se zdařilo smést z povrchu veškerá klišé, jimiž obvykle hudební filmy oplývají. Tímto dílkem se nechala inspirovat Laurie Andersonová při režírování vlastního Home of The Brave a ani to neskrývala. Po necelém roce potom ji a dalšího newyorského supermuzikanta Johna Caleho požádal Demme o muziku do svého filmu Something Wild (Něco divokého), který se právě nyní promítá i u nás. Filmová nabídka se značně zpestřila, výběr je vcelku velký, ovšem těch špičkových děl jako v letech minulých je v poměru ke komerci stále jako šafránu. Demme nám ovšem nabízí kvalitu, věřte tomu, že ano. Co upoutává na téhle krásně nelogické projížďce ukradenými auťáky? Skoro všechno. Od úvodní Byrneho „brazilské“ písničky jako ozubená kolečka do sebe zapadají události, nad kterými není radno moc přemýšlet, je třeba je brát tak, jak jdou. Nikdo v téhle trochu nostalgické komedii nepadá na hubu o každou slupku banánu, neteče tady šlehačka a neblázní tu Amerikou traumatizovaní intelektuálové. Cestování ústřední dvojky Jeffa Danielse (Charlie) a v některých momentech až neskutečně se Laurii Andersonové podobající Melanie Griffithová (Lulu) ze státu do státu, sem a tam nějaké nezaplacení či bouračka, loupežička, noční ježdění auty, sex, to všechno je nadmíru inteligentní pohled na Ameriku zase trochu jinak.
A do všech těch projížděk a bláznivin slyšíte nepřeslechnutelné hudební miniaturky Johna Calea a Laurie Andersonové. Už dlouho nebylo vidět tak kompaktní celek, jaký tvoří v tomto filmu obraz, atmosféra a muzika. Andersonová, stále věrná svým „klokotavicím“ tady rockuje jak blázen, je slyšet i při společném zpěvu. S Calem tím tvoří neobyčejně zajímavé duo, až si člověk v tu chvíli pomyslí, co kdyby tihle dva náhodou, někdy… Cale je bigbíťák a tak jsou kytary dominantní. Zdá se, že on měl v tomto filmu s muzikou navrch.
Zajímavé by jistě bylo čtení textů, titulky tentokrát zůstaly doma. Vůbec některé pasáže, na kterých spolupracovala pozorným okem Sharon Boyleová, podmalované tepající rockovou hudbou, jsou mimořádně sugestivní a tím, že to není rozplizlé donekonečna trvajícími „projížďkami městem či přírodou“ a je to zhuštěné do maximálně desetivteřinových úseků, účinek se tím mrazivě zvyšuje. Nudit se nebudete. Jo a až půjdou závěrečné titulky, mrkněte se schválně, kdo hrál ty dvě roztomile žvanící stařenky v krámě s hadry. Fakt, byly to máti Demmeho a Davida Byrneho. Někdy má člověk pocit, že celá ta newyorská scéna je jedna velká rodina.

Opožděná vzpomínka aneb třetí pokus

Zhruba čtyři roky po pověstném Lochotínském skandálu, kdy byli z Československa vyhoštěni Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten, se konečně Zbořené novostavby dočkaly místo policejních obušků možnosti zabušit si trochu do našich diváků. A to opět díky současným dovozcům největší kvality z oblasti avantgardy – agentuře 10:15 Promotion. Hlavní šéf kapely Blixa Bargeld se nechal slyšet, že v případě, že to ani tentokrát nevyjde (jednalo se už o třetí pokus u nás vystoupit), asi se o to hodně dlouho snažit nebudou. Díky bohu (nebo spíše jakému si industriálnímu božstvu) se to nakonec povedlo!
Koncertu samotnému předcházela tisková konference, které se kromě Blixy zúčastnil ještě perkusionista F.M. Einheit a nějaká Blixova kočička, kterou náš fotograf párkrát blejsknul a odměnou se mu dostalo od Blixy několika oplzlých poznámek ohledně jeho činnosti v temné komoře. Po zkušenostech z Lochotína, kde jsem Blixu zažil přece jen v dosti nepříčetném stavu a vůbec jako člověka, s nímž je velice obtížná komunikace, jsem byl poněkud překvapen jeho uhlazeným zjevem a zdánlivou laskavostí. Záhy jsem však poznal, že je to v podstatě jenom maska a bavil jsem se zoufalými pokusy svých kolegů vytáhnout z obou členů skupiny nějakou kloudnou informaci. Chlapci se však většinou omezovali na výroky, že industriální hudba neexistuje  (F.M.) či že veškerá hudba je industriální (Blixa), přičemž tu prý nejde o rozdílný pohled na věc. Na přání konkretizovat sólové projekty jednotlivých členů pak odpovídali jmény všech členů kapely tím, že každý něco dělá. Rozdíl mezi svými počátky a dneškem charakterizovali termínem jedenáct let. Nejvtipnější však byla odpověď na otázku, co Blixa poslouchá. Odpověděl na ni vyjmenováním svých hudebních zážitků za posledních 24 hodin, tedy i se zvuky linoucími se z výstavy (včetně místní dechovky).
Vlastní koncert začal ve znamení Blixova temného hlasu a industriálních rachotů, aby se po několika minutách rozplynul ve výpadku proudu.
Ten však působil zpočátku spíše jako happening, při němž Blixa megafonem sdělil publiku, že se ti přiblblí novináři neustále ptají na sjednocené Německo, tak že on se na oplátku zeptá , co je novýho u nás. Potom zahráli akusticky Ein Stuhl in der Hölle (Židle v pekle), pěknou bluesovou dupárnu, při níž to smažili nějakejma tyčema do podia. Pak to poprvé zabalili a pokračovalo se až po čtvrt hodině.
Poměrně záhy zazněl jejich pravděpodobně největší hit Yü-Gung (Fütter mein Ego), který v poslední době lomcuje i našimi rozhlasovými přijímači a nechybí pochopitelně ani na kompilaci Strategies Against Architecture II.
Živě je to ovšem daleko větší nářez, zvláště tedy baskytara Marka Chunga, který se v dalších skladbách věnoval též oblíbenému industriálnímu instrumentu – vrtačce. Nejméně nápadný člen kapely – N.U. Unruh se zvláště v závěru velice odvázal a při pokusech rozřezat pilou nákupní košík ze supermarketu se neuvěřitelně zpotil. Zvláštní pozornosti si však jistě zaslouží hlas Blixy Bargelda, který kupodivu vyznívá živě mnohem melodičtěji a muzikálněji, než z nahrávek a odhaluje ho tak jako kromobyčejně tvárného zpěváka. Kytarista Alexander Hacke je pak nejrockovějším elementem tohoto hudebního tělesa a jeho kytara je živě také mnohem průraznější, než jeho spodky na deskách. Jako první přídavek zaznělo také Hirnlego (Mozkolego), další písňová dupárna a potom snad ještě něco, ale každopádně bylo těžko určit, kdy kapela odchází kvůli nespokojenosti se zvukem nebo proto, že už chce končit. Nakonec ale odešli a v hale se všem rozhrnul nad hlavami černý samet a bylo po všem. Kéž by tu byli každý týden.

Foto: Michal Jánský

Blanka Šrůmová – Tichá dohoda

Viděl jsem ji poprvé někdy v roce 1987. Odehrálo se to za trochu směšných okolností. Chodil jsem s dívkou s odlišným náhledem na pop-music a proto, abych ji dostal na nějaké dobré koncerty, musel jsem absolvovat i ty její. Asi tak tři ku jedné, čímž se stalo, že jsem se zjevil i na Baletu Petra Hejduka a oddával se sterilitě a plytkosti předváděné produkce. Další vynucenou štací měl být Olympik, to už však naštěstí nastala doba rozchodu. Po odchodu z Baletu zavedl osud Blanku Šrůmovou do Tiché dohody, kapely pro mne mnohem a mnohem zajímavější. Pohodový pop Dana Šustra, nezatížený komplexy a chytráctvím, mě dosti očaroval, a tak jsem se stal příznivcem té hle skupiny. Jsem rád, že právě v Tiché dohodě působí Blanka Šrůmová. Mám pocit, že zde našla svou parketu.
Dal jsem si s ní spicha na Žofíně, půjčil si na hodinu lodičku, dojel s ní doprostřed Vltavy a sdělil jí: „A teď mi neutečeš.“
Utíkat se jí opravdu nechtělo, ani prý neumí moc plavat, ale za to se náruživě chopila vesel a po proudu si to nasměrovala až k jezu u Karlova mostu. Úvodní čtvrthodinu času vymezeného pro rozhovor jsem tedy strávil tím, že jsem se pracně vracel nazpět. Teprve v klidnějších místech se opět chopila vesel Blanka a já konečně mohl zahájit zpověď téhle půvabné zpěvačky.
…žbluňk, plesk, žbluňk, žbluňk…

Když jsem tě naposledy potkal, tvrdila si, že tě štve, že se s tebou táhne pověst „sračky“ a to díky tvýmu dřívějšímu působení v Baletu.
Nech toho, dej to pryč, nemusíš mi to dávat až do… takhle, no. (Reakce na diktafon.) Hodně lidí si o mě udělalo obrázek a už ho nehodlají měnit. Třeba ve státním rozhlase. Rozhodně bych nikdy nečekala, že to bude mít tak dlouhý trvání.

Kolik ti bylo, když jsi začínala v tom Baletu?
Osmnáct.

A jak se na to s odstupem díváš dnes?
No, já jsem se… jééé asi narazíme (smích) já otočím jó… No, k čemu lidi za nějaký čas dospějou, tak to jsem si odbyla na začátku. Všechno bylo bez práce, všechno bylo hned bez hnutí prstem, najednou jsem byla docela známá zpěvačka. Jezdila jsem po festivalech, měla solidní peníze. Prostě jsem se vezla v něčem, co bylo prodejný, co bylo produktem určitých lidí. Teprve, když mě spolu s Malíkem vyhodili, tak jsem poznala, zač je toho loket. Kolik obtíží vyvstane, když se máš sám postavit na vlastní nohy a chceš se uplatnit.

Jakej byl Hejduk. Nelitoval později svýho odchodu z Olympiku, kterej pořád jede?
Nevím, do jaké míry toho litoval, on by to stejně nikdy nepřiznal, (smích) Ten Balet, to byla čistě lejna profesionálů. Tohle se dělá a tohle se nedělá a takhle musíš vypadat, neexistuje, abys vypadala jinak. Třeba mě se předkládalo, že musím zpívat jako Iveta Bartošová.
… žbluňk, šplích, žbluňk, žbluňk…

A po Baletu už byla Tichá dohoda?
Už během Baletu jsem s Danem dělala nějaké písničky. Potom jsem se k němu přidala a dáli jsme dohromady novou Tichou dohodu.

U Arty by vám mělo vyjít CD. Trvá to už ale nějak dlouho?
To jo. V září to bylo natočený a teď je srpen a stále to ještě není venku. V dnešní době snad není nutný, aby deska vycházela po roce. Problémy byly především s obalem, kde byl natisknutej špatnej pořadník písniček. I na tom kompaktu to bylo natisknuto jinak než na obalu. S tím jsme nemohli souhlasit, a tak se obal dělal znova. V jednu chvíli už to vypadalo, že ten kompakt nikdy nevyjde. (Už vyšel, pozn. red.)

Proč jen kompakt? Předpokládám, že většina vašich příznivců CD přehrávač nevlastní?
Arta desky nedělá a jiná firma to nebyla ochotná vydat. Vyjde ještě kazeta.

Kolik je tam nahrávek?
Na kazetě jich bude deset, na CD o šest navíc.

Který skladby z toho máš nejraději?
Já to nechci takhle posuzovat, já to takhle necejtím.

Dobře. CD Tichý dohody točil Dan Šustr sám, nebo mu pomáhali i jiní muzikanti?
Dan natočil všechny kytary a někdy i klávesy a taky to všechno aranžoval. Basu dělal Pavel Krtouš, bicí Franta Honig, tedy převážnou část. Jedno sólo na klavír tam hraje Pert Malásek, v písničce „Chci přežít“ hraje na saxofon Franta Havlíček a s vokály vypomohli Zuzana Hanzlová a Pavel Holý z Dr. Maxe.

Kolik máte v průměru měsíčně koncertů?
Jé hele, leklá ryba… Koncertů? Takovejch šest až osm, teď přes léto téměř nic.

Dá se z toho žít, anebo je to veliká, veliká bída?
Živit se tím nedá.

A co teda děláš?
No tak různě.

Bejt tady teď někdo z ODS, tak by ti rezolutně řekli: „Jdi makat.“
(smích) Muzikant nemůže jít makat, to by se na tu muziku mohl vykašlat. Neumím si představit, že bych šla ráno v šest někam dělat, vrátila se ve čtyři odpoledne a po večerech zkoušela s kapelou. To se nedá zvládnout, jsou z toho šílený nervy. Dělat muziku na úrovni a chodit do práce, to prostě nejde.

Co říkáš Madonně jako sexy symbolu Ameriky, co říkáš tomu, jak dokáže prodávat svý tělo?
Dokáže ho prodávat výtečně. Asi není na světě nikdo, kdo by to dokázal lépe, a ke všemu ještě se ctí. Tohle se většinou všude odsuzuje, ale u ní se to bere jako umění.

V Anglii jsou sexy symbolem Tracey Tracey (Primitives) a Wendy James (Transvision Vamp) a nebudu zastírat, že mi je v lecčems připomínáš. Jak se stavíš k problému, že by třeba diváci chodili víc na tebe, než na Tichou dohodu? Že by víc očumovali než poslouchali.
To by bylo docela fajn (smích)… jé kam to zase jedem… já si myslím, že to může být v pořádku. Vzhled a způsob vystupování k pop-music patří. Já se taky ráda podívám na pěknýho chlapa. Třeba na Mick Jaggera.

Ježíšmarjá, proč zrovna na Jaggera? No budiž, a jaký zpěváci tě ještě přitahujou?
Já nemám ráda takový ty hezouny jako je třeba Hutchence z INXS. Já mám ráda chlapy, kteří jsou něčím roztomilí. Třeba ještě Roberta Smithe.

Taková Madonna, aby si udržela postavu, tak ji velice málo. Četl jsem, nebo někde slyšel, že na jednom japonském turné byla její pravidelná celodenní strava pouze jablíčko a kokosové mléčko. Co děláš pro svou postavu ty?
Mně se udržuje sama. Občas chodím cvičit, chodím na Klárov na kulturistiku, ale to je všechno čistě pro formu. Necejtím potřebu se nějak dřít, nemám na to náturu.
Tohle veslování proti proudu (mimochodem asi čtvrt hodiny jsme se nehli z místa a to i přesto, že Blanka usilovně a pravidelně veslovala), to taky asi pomáhá, že jo? (smích) Mohli bychom častěji chodit na lodičky.

Myslíš si, že Dan Šustr je hodně talentovanej muzikant?
Určitě nejvíc z těch, který jsem kdy poznala. Podle mne jsou v Praze dva velice talentovaní muzikanti Dan na hudbu a Pepa Vondráček z Jižního pólu na texty, jo a taky Ivan Hlas, ten komplexně.

Tichá dohoda už byla párkrát před televizníma kamerama. Má to nějakej komerčně reklamní dopad, přináší to širší popularitu?
Pokud nemáš schopnej management, tak to velkej význam nemá. Bejt jen na obrazovce a to ještě zřídkakdy, to zdaleka nestačí.

Poslední otázka. Chceš prostřednictvím tohoto časopisu někoho poslat do prdele?
Néééééééé.

Ale nech toho. Neříkej, že neexistuje člověk, kterýho bys s chuti poslala do prdele.
Stopni to, já si to musím rozmyslet. To mám vybrat jenom jednoho?

Klidně jich jmenuj víc, úplně v pohodě, to se snese.
Tak dobře. Chtěla bych poslat do prdele (cenzura)
…žbluňk, šplouch, žbluňk, žbluňk….

Foto: Daniel Vojtíšek

Toyen

„Jsem tak v roce šedesát a bloumám po stopách mrtvých železnic, proč spíš?“
Vývoj britské rockové scény s nálepkou „nezávislá“ se s určitým zpožděním odráží i u nás. Typické je to pro revival šedesátých let, odstartovaný souborem THE SMITHS, jehož vlna „nevinných kytarových kape!“ se přelila i přes Prahu.
Právě tady vzniká začátkem 89 roku skupina TOYEN, pojmenovaná po pseudonymu české malířky z období meziválečného surrealismu. Jádro tvořili kamarádi z novovlného LETADLA – kytarista Ivo Heger, bubeník Jirka Šimeček a baskytarista Petr Václavek, kteří přemluvili tehdejšího člena skupiny NIC Petra Chromovského ke zpívání. Ten po odchodu Jiřího Křivky (kytara) k Půlnoci přebírá i španělku.
TOYEN se poprvé dostali do širšího povědomí skladbou „Po stopách zmizelých železnic“, úspěšnou v hitparádě Větrníku, ze které vyzařuje lehká nostalgická nálada pražské periférie a podvědomého tušení atmosféry let šedesátých. Jirka Šimeček k tomu říká: „Miluju šedesátý léta, protože v nich byl znatelný pohyb duše.“
Nástup punku a nové vlny to všechno spojil dohromady a s tímto pocitem se kdysi dalo dohromady LETADLO, na které, stejně jako na Jižní Pól, TOYEN navazuje.
Skupina stála při zrodu sdružení „Nový Horizont“ postaveného na myšlence pomoci pražské nezávislé scéně k získání vlastního klubu a propagaci vůbec. V dnešní době se nám „horizont“ jaksi zúžil pouze na peníze, zásluhou nejmenovaného předáka Rock-Café.
Na desce se TOYEN objevují prostřednictvím firmy „Monitor“ a jejího sampleru „NH“, kde je skupina zastoupena skladbami „Ten druhý“ a „Byl tu chvíli“. Zvukově je to deska ještě na hranici poslouchatelnosti, což už se nedá říci o dalším sampleru s účastí TOYEN – „Monument“, který byl asi tím posledním hřebíčkem do rakve sdružení NH. Mezitím TOYEN hojně koncertují nejen v Praze, ale třeba i v norimberském klubu, odkud si přivážejí pocit, že západní publikum je přirozenější a spontánnější než naše. Skupina sama sází na přirozenost, oproštěnou od image, na texty podané sebezpovědí, které ukazují romantiku v té civilnější podobě.
Nedávno TOYEN natočili asi dvacetiminutový kompakt disk, a to na vlastní náklady, pod vlastní firmou. Obsahuje čtyři písničky v anglicky zpívaných verzích (včetně „Železnic“) a vyjde v nákladu 1000 kusů. Půjde o to, ověřit si poptávku nejen u nás a zajistit si podmínky pro první album, které vyjde v zimě.
Zmizelé železnice zanechaly stopu v roce šedesát. Najde tento revival svoje místo i v dekádě let devadesátých?

…a co dál Doktore…

Z hnoje a pomejí, kterými nás v minulých letech krmil náš gramofonový průmysl, se jen málokterá deska dala brát vážně, nebo dokonce poslouchat. A co se náhodou povedlo, byly jen střípky. Ty se v drtivé většině pokoušel skládat Panton. A ten je dnes ve srabu, z kterého se asi jen tak nevyhrabe. Něco dobrého přece jen zůstalo. Mezi jinými i dva singly a dvě LP desky skupiny Dr. Max. (1984 „Jak se máš a co ty jsi zač“, 1985 „Salto mortale“ a „Meziměsto“, 1986 jedinečné album „Vaše tělo uletělo“ a podzim 1989 LP „Plastické můry“). Skupina vznikla v roce 1979 a tradičně prošla personálními kotrmelci a názorovými a stylovými změnami. Z tvrdého rocku přes „české reggae“ se na LP „Vaše tělo uletělo“ vyklubal lehounký novodobý romantismus s mnohobarevnými aranžemi zdobenými tikavými vyhrávkami tehdejšího kytaristy Daniela Šustra a zvonivými klávesami Romana Holého (ani ten již v dnešní sestavě nefiguruje). LP Plastické můry již signalizuje přechod k tomu, co dělá Dr. Max dnes, k podstatně hutnějšímu zvuku a vůbec tvrdšímu, agresivnějšímu vyjádření. Všechno ale spojuje zpěv Pavla Holého – lehký až ležérní a jednoznačná filozofie výtečných textů Dušana Hejbala. Šla jsem si proto s Pavlem Holým popovídat o tom, kam se ztratili a co bude dál…?

V roce 1986 jste vydali 1. LP. Přestože šlo o výjimečné dílo hudebně, textařsky i zvukově…
Jo? Víš co je zajímavý? V poslední době to slyším po několikáté. Ano, i já se k tomu vracím až teď. Jak je to možný?

No to je právě to, na co jsem se tě chtěla zeptat, než jsi mě přerušil. Jak si to vysvětluješ ty?
Nevím, snad se nám povedlo udělat nadčasovou desku.

Mně se líbí i proto, že to nejsou sebrané spisy, ale kompaktní útvar, zkrátka album. Proč jste od toho ustoupili na své druhé desce?
To je jednoduchá věc. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli půjdem točit a pak nám 14 dní předem řekli: „Jdete do studia.“

Mně se zdá horší i zvukově…
Já si myslím, že je právě naopak zvukově daleko lepší.

Obě desky prošly bez většího ohlasu. Proč vás není slyšet v mediích?
Mluvil jsem s více lidma a ti mi řekli, že teprve teď si je začínají pouštět. A pak, já jsem nikam neběhal, aby mi je pouštěli.

Tenhle článek chci nazvat …a co dál Doktore… Proč nehrajete? Točité další LP? Co je s vámi, spíte nebo co?
Já bych ti nejdřív raději řekl, proč jsme udělali tu pausu. Velký podíl na tom má Pavučina (Pavlův rockový klub na Petřinách – bohužel v srpnu končí – pozn. red.), ne proto, že by mi zabrala tolik času, ale proto, že jsem viděl tu tragedii, ty kapely, na který lidi dneska choděj. Na vlastní oči. A v tu chvíli jsem si řekl, že v tomhle období nemá cenu hrát. Byl to odraz doby. Ale už to skončilo, vše se zlepšuje, lidi zase začali poslouchat normální muziku.

Mluvíš strašně otráveně, měl jsi tam kapely, které se ti líbily?
Třeba taková kapela z Jihlavy…

Izolace?
Ano, a pak se mi líbila Nová Růže. Asi nejsou zvyklí na kontakt s lidma a tady, jak měli publikum půl metru od sebe, byli z toho tak vysraný, že hráli jako o život, bylo to úplně jinak než v hale, to jsem odešel.

A co se ti vysloveně nelíbilo, co konkrétně se ti nelíbí na muzice, na kterou dnes lidi chodí?
Vysloveně punk, tedy náš punk. Tři sestry a skini, mně to nic neříká.

Ale v tvém klubu tyto kapely často hráli?!
Ekonomická záležitost.

Tvrdíš, že jsi přesvědčenej, že se vše zlepšuje, proč jsi tak otrávenej, proč se nevrhneš do práce?
Já nejsem otrávenej z muziky, ale z lidí, kteří s muzikou nemaj nic společnýho. A to jsou úředníci – dřepěli, dřepěj a dřepět budou. Mám chuť je všechny poslat do prdele.

Vrátím se ke kapele. Co tedy teď děláte?
Jsme v jednání s Bontonem. Jestli všechno klapne, natočíme na podzim 3. desku, vyjde i na kompaktu a na kazetách.

Bude pojatá zase tak kompaktně?
Ano, všechny texty udělá zase Dušan, už jsem mu dal muziku.

Bude myšlenkově nebo tematicky posunuta oproti předešlým?
Myšlenkově, to těžko, Dušan je výhradní autor. Chtěl bych ji udělat trochu drzejší.

A hudebně se vrátíte ke stylu té první, nebo pokračování druhé?
No, bude to tvrdý jako prase. Před chvílí si ale agresivitu kritizoval… Ne agresivitu ale jednoduchost. Serou mě texty o pivu.

Počítáš s tím, že složitější muziku bude problém komerčně uplatnit?
Jsem přesvědčenej, že jsou na ní 3 až 4 hity, který to potáhnou.

Tváříš se šalamounsky. Na desku se už těším. Kdy začnete koncertovat?
Na podzim.

Myslíš, že se muzikou uživíš?
(cha cha cha) Už jsem se smířil s tím, že je to koníček.

Kam tedy míříš dál?
Chci natočit dobrou desku a jezdit koncerty s novým programem.

Díky za rozhovor.

The Laʼs

Nemusíme poslouchat Beatles, a přesto je slyšíme všude kolem nás. Když už duch Lennona nedokáže navrátit do. Žebříčků písničky a alba téhle nadfenomenální čtveřice, tak alespoň pěstuje a šlechtí nové kapely, které natolik čerpají z odkazu šedesátých let, že se tak či onak od jména Beatles, neodpoutáme. A co se těmhle neviditelným silám podařilo s rozdmýcháním vlny zájmu o Mersey beat, tak předtím klobouk dolů. (Pokud to je ovšem dostatečné vyjádření úcty a obdivu.) Vždyť téměř přes noc se desítky skupin vzhlížejících se nejen v tvorbě Beatles, ale i Hollies, Searchers, Monkees aj., staly aspiranty na přední místa žebříčků a to nikoliv jen těch nezávislých.
Zpěvák a kytarista Lee Mavers: „Domnívám se, že lidé chtějí něco přirozeného, něco reálného.“ V tom nejlepším a nejpřesvědčivějším vydání prezentují Mersey beat především Laʼs, mladíčci z rodného města Beatles. Jsou tři a zdá se, že energie, talentu a sebevědomí mají na rozdávání. Na jejich debutovém LP – „Laʼs“ je nashromážděno dvanáct odpichových, převážně tříminutových písní, které se vyznačují vším tím, co Beatles udělalo slavné. Všechny skladby jsou melodicky zpěvné, dostatečně sladké a okouzlujícně naivní, nechybí jim přímočarost, uvolněnost a křehkost projevu. Žádná komplikovaná a ztěžklá instrumentální sóla tu nenajdete. Prim hraje ladnost, mladistvá svěžest, typické zvonivé vícehlasy a celokapelový zvuk zdařile dotažený do podoby soundu 60 let. Lee Mavers dal dohromady tuhle skupinu už v roce 1988. Dva úvodní, v malých nákladech, vydané singly „Way Out“ a „There She Goes“, však na první pokus příliš nezabraly. Teprve po podepsání smlouvy s velkou firmou Go! Discs (znamenající i určité kompromisy) se Laʼs dostali do povědomí. Gramofirma s ohledem na úspěchy Stone Roses začala cítit svou šanci, rozjela propagační kampaň a chytlavou hitovku „There She Goes“ znovuvydala v obměněném kabátě. Následovala LP deska, turné, zkrátka tak, jak to chodí. Tedy zdálo by se, že se vše vyvíjí jak ke spokojenosti firmy, tak Laʼs, ovšem…
Lee: „Serem na to, jak to vyšlo. To není deska, jakou jsme chtěli, je to parodie na naše písničky. Kdybych měl něco o tý desce říct, řekl bych, nekupujte ji.“
A zde narážíme na odvěký problém: velká firma hledící především na rychlý a okamžitý zisk, versus kapela, která chce být nezávislá. Go! Discs najali extra studio, prvotřídního producenta (Steve Lillywhite) a přitlačili muzikanty tam, kde je chtěli mít. Laʼs nedokázali vzdorovat. Konečné mixování, výběr z návrhů na obal a pořadí skladeb na desce nebylo podle jejich vůle. Cítí se poškozeni, zneužiti a částečně i podvedeni.
Lee: „Když si vezmou do hlavy, že máš mít rád děti, tak je musíš mít rád.“ Tak, co s tím. Kapela se bouří, ale konečný výsledek je přitom nadprůměrně dobrý. Firmě se podařilo Laʼs (ostatně i v jejich zájmu) prosadit a o to přece všem aktérům tohoto dění šlo. Koneckonců, výtkám Laʼs se dá přičíst i jistou dávku exhibicionismu a až nepatřičného perfekcionalismu. Teprve druhá deska ukáže, co v nich je, případně jak dalece sebou nechají manipulovat.
Lee: „Jediný co potřebujem, jsou čtyři nebo osm stop, to je všechno. Pak najdem nějakej způsob, aby byl zvuk přírodnější.“
P. S. Víte, proč se pojmenovali „Laʼs“? Protože prý většina jejich písní zní jako La La La.

The Legendary Pink Dots

Edward Ka-Spell je tajemný a do sebe uzavřený člověk. Je to záhadná osobnost, o které se ví velmi málo určitého. „Meditativní schizofrenik“, chtělo by se říci, když čtete texty z jeho poslední LP – The Maria Dimension. Již od roku 1982 vydává se svou skupinou přinejmenším zajímavá alba, která relaxují náš mozek. Musíte domýšlet, dotvářet, dát volnost své fantazii. Takovýchto alb vydal se svými The Legendary Pink Dots už třináct a přitom, když se někoho zeptáte na tuto kapelu, zpravidla pokrčí rameny, protože ji prostě nezná. Poslechněte si písničku Belladonna a neříkejte mi, že by se s tím nedalo nic „dělat“. Takovéto zvukomalebné skvostné desky vycházejí v mnohem větších nákladech a s mnohem větší publicitou. A v tom právě spočívá tajemnost Ka-Spella. Nikam se nehrne a zřejmě se ani nesnaží prosadit svou hudbu. Zdá se, že si v podstatě komponuje jen pro sebe a dejme tomu, že ještě pro okruh svých přátel. Jeho osobnost je v něčem neurčitém duchovně spjatá se Sydem Barrettem, ranými Pink Floyd a německým Kraut rockem. Kapely jako Can, Amon Düül či Tangerine Dream bereme jako asi jediné možné vlivy, z nichž pocitově křehká hudba L.P.D. vychází. V Londýně, kde jsou na prosazení nezbytné ostré lokty se Ka-Spellovi celkem pochopitelně nevedlo, proto žije v mnohem poklidnějším Amsterodamu. Od počátků až dodnes vydržel v jeho kapele už pouze Phil Knight, ostatní posty se čas od času střídají a tak ani nemá smysl jmenovat současnou sestavu. Hudba L.P.D. se neváže k žádným hmatatelným kořenům rockové muziky, o to víc je nadnášející, éterická a snově rozvláčná. Jde o určitý druh psychedelie, postavený více na meditativním než rockʼnʼrollovém základě. Je to druh hudby, která se v našem uspěchaném životě stává čím dál tím více vzácnější. Je třeba si ji pěstovat, šlechtit a dávat pozor, aby nevyhynula.

Po jejich pražském koncertě 2. 5. 1991 v KD Eden se uskutečnilo následující interview:

První a snad trochu nezbytná otázka. Jaké jsou vaše pocity z dnešního koncertu v Praze? Jste spokojeni?
Jsme naprosto spokojeni. Opravdu. Většina publika možná ani L.P.D. neznala a tuto hudbu nečekala. Mohli jste si všimnout, jak atmosféra v průběhu koncertu narůstala. Postupně až do konce. Někteří i zpívali naše skladby. Myslím si, že takhle by mělo vypadat dobré vystoupení.

Tento koncert v Praze znamená současně i první vystoupení L.P.D. ve východní Evropě?
Ne, ne, jeden jsme už měli v Budapešti před dvěma lety. Další až tento.

A když už se bavíme o vašich koncertech… Co vlastně máte raději, práci ve studiu nebo živá vystoupení? Ptáme se především proto, neboť ve studiu dosáhnete daleko čistšího zvuku.
Ano, samozřejmě. Ve studiu děláme s dokonalým zvukem a navíc je to hudebně velmi tvůrčí práce. Koncert, to je něco úplně jiného, myslím, že je to více osobní záležitost, osobní lidské cítění.

Ptáme se na to proto, že si myslíme, že L.P.D. není typická koncertní kapela. Jsou tady jiné skupiny, třeba New Model Army, kteří jsou na pódiu strhující. Ale přitom jsme si mohli všimnout, že při dnešním koncertu gradovala i vaše nálada na jevišti.
Je to otázka komunikace s publikem, jestli existuje určitá zpětná vazba. Mám dojem, že mnoho lidí pravděpodobně ani přesně nevědělo, co jsme to vlastně hráli. A to je ono. Hrát pro lidi, kteří nás prostě neznají. To, co hrajeme, není žádná komerce. Mám za to, že to je dost zvláštní hudba.V naší tvorbě bychom chtěli vypíchnout něco, co je v citech křehké. Najít sílu a vzlétnout. A právě dnes večer to bylo povznášející. Rozhodně to nebyl běžný rockový koncert.

Jak se díváte na rozdíl mezi první deskou a tou zatím poslední – The Maria Dimension? Co si myslíte o vývoji ve vaší práci a co plánujete do budoucnosti?
U nás je to velice neuspořádané. Nikdy si třeba nesedneme a nedumáme: Teď uděláme tohle. To fakt ne. Nekalkulujeme. Všechno vychází spíš z našich pocitů a nálad. A pokud jde o pohled na období mezi první deskou a tou zatím poslední, určitě jsme dnes lepší hudebníci než tehdy. Máme asi lepší představy o naší práci, ale znovu zdůrazňuji, že ty představy jsou velmi neuspořádané.

Proč vlastně žijete v Holandsku?
Opustili jsme Anglii asi v roce 1984. Bylo to v podstatě kvůli tamnějšímu ovzduší. Nesnáším Tower of London. To, co je v Anglii, je fašistický režim. Nevěděli jsme, co máme dělat. Byli jsme úplně ignorováni, připadali jsme si hrozně. Rozhodli jsme se tedy opustit Anglii a přestěhovat se do Holandska, což je vlastně země Anglii velmi blízká.

Existuje něco, nějaká kapela, která vás ovlivňuje či ovlivňovala?
Složitá otázka. Jsme pod vlivem jakéhokoliv zvuku. Určitě nějaké vlivy jsou, ale ještě nikdy se nestalo, že bychom psali nějakou píseň s tím, že má být taková jako od té a té skupiny. To, co posloucháme, jde od undergroundových kapel až po avantgardu, etnickou i vážnou hudbu. Pokud nám jakákoliv hudba cosi říká, tak ji posloucháme.

Máte nějaké kontakty s jinými kapelami. Máte nějaké přátele mezi jinými kapelami?Ano, například Mechanic Comando, Dead Can Dance.

Žijete v Holandsku a my mluvili s mnoha Holanďany a ptali jsme se jich na kapely od nich. Zjistili jsme, že oni neznají mnoho kapel ze své země, dokonce ani Clan Of Xymox. Je podivné, že mnoho lidí z Holandska nezná své vlastní kapely…
Přesně. Například právě Mechanic Commando je dobrá kapela a nikdo je nezná.

Nedávno tu před vámi hráli Blind z Eindhovenu a bylo to velmi dobré. Je Holandsko bohaté na dobré kapely?
Naopak, myslíme si, že je to v tomto směru chudá země.

Poslední otázka bude velmi provokativní. Co kdyby třeba EMI nebo RCA nabídli milión dolarů za podepsání smlouvy a natočení desky. Samozřejmě s podmínkou, že by to muselo být více komerční…
Fuck off, poslali bychom je někam. To je jediná možná odpověď. Nikdy jsme nedělali žádné kompromisy.
Jsme velice šťastní, že si můžeme dělat, co chceme.

Standa Zíma, Pavel Rejholec
Foto: Milan Homola

Další články