Toyen – s jiřím Šimečkem o turné po USA

Před několika dny jste se vrátili z Ameriky. Jak dlouho jste tam byli?
Odlétali jsme 7. listopadu do Frankfurtu a odtud přímo do New Yorku. Bylo to jako sen. Ubytováni jsme byli na Broadway v pětihvězdičkovém hotelu a dívali jsme se na Time square. To je výstavná část Manhattanu. První koncert jsme měli devátého v sobotu, a sice v Shutting galerii. Na tento koncert nás americká strana, která všechno sponzorovala, zavezla černým kadilakem z dob Elvise Presleyho, kde byly sedačky proti sobě, a řidič nám otevíral dveře a vyndával nástroje z kufru. Tento koncert byl velice prestižní, byli tam pozváni zástupci gramofonových firem, důležití lidé od muziky a samé potřásání rukou. Dámy ve velmi odvážných róbách a pánové třeba i s motýlkem. Měli jsme rozsáhlou propagaci. Byli jsme představeni jako jedna ze špičkových československých rockpopových skupin. Oni s námi rok a půl spolupracovali, navštívili pět našich koncertů v Praze. Měli 25 našich kazet natočených v Hrnčířích a od července 200 CD. Ty byly vyrobeny tak trochu na jejich objednávku, proto jsou v angličtině.

Na objednávku? Nahrávání tedy zaplatili?
Oni sponzorovali celou cestu, všechny koncerty i všechno to luxusní zacházení s námi. Nahrávku podpořili, ale ne plnou částkou. Od začátku naší vzájemné spolupráce chtěli iniciovat zájem také v nás. Snad aby se přesvědčili, že dokážeme všechno dotáhnout do konce. Ne, že strýček z Ameriky dodá peníze a nehodný synovec vše propije. Předpokládám, že se další spolupráce bude vyvíjet v podobném smyslu. Všichni manažeři a sponzoři byli velmi hákliví a pečlivě hlídali, kdyby se na nás někdo lepil. Veškeré kontakty, veškeré cesty od nás vedou přes ně a zrovna tak od zájemců k nám.

Jaké byly ohlasy na CD a na vaše koncerty?
Byli jsme pozváni do studia v Long Beau far, kde nahrávali Rolling Stones. S CD byli velmi spokojeni, ptali se nás, kde a za kolik jsme jej natáčeli, na jakém aparátu. První reakce na koncert byly také velice příznivé. Dostali jsme nekompromisně jednoznačnou nálepku, že jsme jako U2.

Kolik koncertů jste odehráli?
Tři. Dva v New Yorku a jeden ve Wusteru. Ze strany producentů to bylo naplánováno velmi chytře. Ten první v Shutting galerii byl velmi důležitý, především společensky. Druhý v klubu CBGB, to je hudebně prestižní klub. Třetí byl v klubu ve Wusteru. Klasický klub s větrákem nad pódiem, jak to známe z živých videoklipů, s mlácením půllitrů o pódium. Lidé tancovali, strkali do sebe, zkrátka se přišli bavit. Vytvořili skvělou atmosféru. Té nesmírně pomohla i naše předkapela. Ta v průběhu svého vystoupení hlásí za dvacet… za patnáct minut přijde Toyen…my hrajeme poslední věc a Toyen coming. Takže, když jsme nastoupili, byla atmosféra připravena.

Takže ta „vopruzovací“ nálada mezi kapelami neexistuje?
Nejenže nám zapůjčili veškeré vybavení, ale předkapela opravdu podpoří „hvězdu“ večera. Nejenže jsem se nemusel dohadovat, kdo bude hrát první, a jestli bude zvukař ochoten dát na bicí mikrofony a jestli má vůbec dobrou náladu. Spolupráce byla fantasticky jednoduchá. My jsme jen přijeli, naladili si nástroje a hráli.

Co se v klubech hraje?
V Shutting galerii a CBGB jsme měli předkapelu Hill People. To je typicky americká skupina se zpěvačkou, která má výborný hlas a taky třásně na rukávech kožené bundy. Muzika je postavena na kytarách – akustické a elektrické, je v tom kus Simona a blues a kus amerických kovbojů. V našich poměrech by byli neobvyklí, ale tam je to cosi jako střední proud. Ve Wusteru jsme měli také místní skupinu Creatures of Hebit. To je něco mezi začínající Patty Smith a tvrdou americkou kytarovou školou. Viděli jsme i další skupiny a kluby. Americká strana byla tak korektní, že nás vždy den před koncertem vzala do klubu, abychom viděli, co se tam děje a abychom si zvykli na prostředí. Byli jsme v metalovém klubu i v novovlnném. Vesměs malé kluby. Úroveň kapel odpovídá těm našim.

Existuje rozdíl v organizaci?
Zázemí, propagace, informace, konkrétní příprava vystoupení je pro nás neuvěřitelná. Po prvním koncertě následovala tisková konference a první článek vyšel ještě v průběhu našich koncertů. Myslím, že tak jako před několika lety hledaly gramofonové společnosti nové zdroje v irské muzice, sondují teď střední Evropu.

Byl tedy o vás zájem?
Při posledním koncertu jsem byl úplně dojatý, když po sedmém přídavku objímal našeho kytaristu nějakej černoch a plácal ho po zádech a ode mě chtěl jakýsi chlapík koupit zpocené tričko. Kolik jsme podepsali plakátů a prodali CD, to nemá cenu ani povídat. Tři čtvrtiny kapely tvoří bývalí hráči Letadla. To byla velmi kultovní kapela a měla skvělé koncerty, ale Amerika překonala i to Letadlo.

Rýsuje se další spolupráce?
Byl připraven živý záznam z CBGB, který máme s podporou americké strany vydat. Pro ně je to další propagační materiál. Neustále zdůrazňovali, že CBGB je velmi prestižní klub a americké kapely se pokoušejí získat termín na hraní třeba i třičtvrtě roku.

Předpokládám, že jste zpívali anglicky?
Jasně. Náš repertoár můžeme prezentovat jak v angličtině, tak češtině. Anglické texty nám dělá Jirka Štefl. Umět cizí řeči je nesmírně důležité. Myslím, že kdyby nebylo mé angličtiny, kdybych se s nimi nemohl domluvit (našli si nás po koncertě v Rock Café), nebylo by nic.

Máte vůči sobě nějaké závazky?
O spolupráci projevují velký zájem, chtějí, abychom zůstali nezávislí. Žádné smlouvy jsme nepodepisovali, vše je gentlemanská dohoda. Všechny cesty do Ameriky a naopak půjdou přes ně.

Je pátek 22. listopadu. Vrátili jste se v neděli. Kolik jsi už udělal rozhovorů?
Mám domluven exkluzívní pro Melodii, byli jsme v rádiu Hello World. Budeme v Rock and Popu, máme hotový Mladý svět, byli jsme u Ivana Cafourka v Popservisu, následuje rádio Golem, Rádio 1, Evropa 2. Zájem je ze všech stran.

Není to zvláštní? Předtím ticho po pěšině a nyní si redaktoři podávají dveře?
Ono se teď zas tolik neděje a to dřívější ticho není taky docela pravda. Hrajeme od roku 1989, za tu dobu jsme se dostali do povědomí kritiků a odehráli spoustu koncertů. A doposud jsme s naší muzikou neobchodovali. My obchodníci asi nikdy nebudeme. Všechny koncerty, články. Triangl apod. vznikly tak, že pořadatel zavolal nám a nabídl. Já to nějak neumím, vnucovat se. A tak vydáváme a asi nadále budeme vydávat pod svou značkou.

Zažili jste pocit hvězd. Jak se vám bude hrát nyní?
Jsem Čech, narodil jsem se v Praze a na nošení beden a na to všechno kolem jsem si zvykl. To nebude žádný problém.

Máš ještě něco zajímavého?
To ano. V Americe lidi nekouří, nepijou a skoro nejedí maso.

Foto: Ondřej Kubíček

Sisters of Mercy

„Jsem unavenej, tak strašně unavenej“, prohlásil Andrew Eldritch po návratu z letošního amerického turné. The Sisters of Mercy křižovali Státy společně s jednou z nejnebezpečnějších skupin na světě – Public Enemy. Turné skončilo předčasně, už po dvanáctém koncertu v Miami. Na Sisters, kteří vystupovali v Německu před šedesátitisícovým davem, přišla ve Washingtonu pouhá tisícovka lidí. Zdá se, že mladí Američané se raději honí za Guns NʼRoses nebo Janesʼ Addiction… Jak vlastně došlo k symbióze skupin tak odlišných, jako jsou The Sisters of Mercy a Public Enemy? Andrew vysvětluje, že Public Enemy jsou jedni z mála, kteří intelektuálně i prakticky pochopili dynamiku popu: „I přes názory většiny lidí si myslím, že máme hodně společného. Oni mají podobné povědomí o tradici šoubyznysu, což využívají samozřejmě přesně opačně, než se všeobecně očekává. To není obyčejný černý radikalismus nebo pop, oni prokazují hloubku pochopení obého.“ O Americe Andrew říká: „Lidi si myslí, že já nenávidím Ameriku, protože poukazuju na její rozsáhlou zvrhlost. Ale naopak, ve skutečnosti pobývám v Americe rád, protože tam je čtyřiadvacetihodinová všehochuť. Mezi dvěma koncerty jsme si vyšli na snídani do nonstop nude baru. Všechen personál jsou tam hrozně pěkný holky, na sobě ani nitku, který krouží svýma genitáliema přímo před tebou, zatímco do sebe cpeš snídani. To u nás nenajdeš. A koneckonců já rád zkouším takový věci, pro mě je to část té světlejší stránky života. Sisters vystoupili na letošním „nabitém“ festivalu v Readingu ve společnosti The Fall, Nirvana, Carter the USM, Iggyho Popa, Sonic Youth, Nitzer Ebb a dalších hvězd. Andrew, tentokrát ostříhaný a v kvádru, nezapomněl ani na starší časy – zazněly Alice. Possession, Body and Soul…
Angličtí fanouškové přivítali své „goths“ s nadšením, přesto asi „americký komplex“ v Eldritchovi hlodá: „Na světě je průsečík, kde Kierkegaard splynul s Elvisem, a to jsem bohužel já.“
Z Melody Makeru přeložil a upravil

Petr Štěpán v dobách HNF, foto: archiv

Bytosti XIII. století

„Kola dějin skřípou v posledním tažení…“, prorokuje v písni Kainovo znamení naléhavým hlasem Petr Štěpán, vedoucí osobnost, zpěvák a kytarista jihlavské formace XIII. STOLETÍ. Její nejnovější goticky pochmurný pořad patří dnes mezi tu nejvýraznější a nejosobitější tvorbu, jakou můžeme na našich značně umrtvených rockových pódiích vidět a slyšet. I když hrát tento postpunkový směr v dnešní době je přece jen anachronismus, vždyť anticipátoři celého gotického stylu – skupina Siouxsie And The Banshees – vydali svá nejlepší alba již před více než deseti lety…
Při koncertech jihlavské skupiny se vzadu na pódiu majestátně tyčí jako středověký erb velký černý emblém s bílou římskou číslicí XIII. Vůbec celá atmosféra vystoupení kapely působí tak, jako by se diváci náhle ocitli ve třinácté komnatě nějakého prokletého zámku. Neboť z reprobeden se kromě drtivě potemnělé kytarové hudby valí spirituálně záhadné obrazy plné studených kamenných hradních zdí, otevřených hrobů vampírů, kouzelných amuletů, splétajících se pavučin strachu, pohřebních věnců, nesmazatelných Kainových znamení, skličující půlnoční samoty, rytířů ozbrojených křížem a růží i mrazivých pohledů krásných, leč děsivě chladných markýz z obrazů… Analogie s anglickým gotickým románem přelomu 18. a 19. století, plným hrůzostrašných příběhů a strašidelné romantiky, je očividná. Členové XIII. století si zpočátku říkali hodně provokativně HRDINOVÉ NOVÉ FRONTY. Toto punkové trio, ostré jako břitva, prvně zazářilo v roce 1987 na druhém ročníku Rockfestu svým nadrženým programem Obyčejní hrdinové, který se vyznačoval vztekle ječícími kytarami, výborným stylovým a přesto srozumitelným zpěvem, neuvěřitelně rychlou rytmikou a náležitě rozzuřenými, ale přitom nikoliv jednoduchými texty. Na příští ročník Rockfestu přišli HNF s novým repertoárem Dům na demolici, který se od prvních dvou „válečných“ programů (ten starší se jmenoval Barikády nové fronty) lišil civilnější tematikou textů, hudebně však znamenal určitou stagnaci. Průřez repertoárem HNF, který byl značně ovlivněn americkým hardcorem Dead Kennedys, dnes posmrtně zachycuje album Válečný území. Poslední koncert HNF punkáči odpogovali v Lucerně 4. prosince 1988 – a pak začaly kolovat zprávy, že základní trio (Petr Štěpán – kytara, zpěv, Leoš Kostelecký – baskytara a Pavel Štěpán – bicí) k sobě přibírá dalších pět členů, mění název na XIII. století a začíná inklinovat k tzv. gotickému rocku, založenému na klášterně tajemnému soundu dvou kláves. Nicméně dlouho očekávaný návrat ex-HNF po celý rok 1989 nepřišel. Zavinily to jednak určité neshody v kapele, jednak autohavárie, která postihla několik členů skupiny. Až počátkem roku 1990 se XIII. století konečně objevilo – pouze ve čtyřčlenné sestavě se saxofonistou Petrem Komárkem – ve velice zajímavém pořadu Upíří písně. Číro i kožená bunda Petra Štěpána byly tytam. Místo toho se zpěvák objevil s dlouhými, rozevlátými havraními vlasy a ve vlajícím drákulovském plášti. Výrazné pohyby, naléhavá gesta, stylizace i hudba XIII. století připomněly britské průkopníky gotiky Bauhaus a jejich mírně šíleného zpěváka Petera Murphyho. Těžká, zádumčivá, dramatická (a přitom propracovaná) kytarová hudba znovu potvrdila instrumentální schopnosti všech členů XIII. století. Oproti předešlým anarchistickým pamfletům a apokalyptickým výjevům HNF se výrazně změnily texty skupiny, vycházející nyní ze starých legend a pověstí, ale také z Bible a navozující stísňující středověkou atmosféru plnou upírů, tajemných zřícenin, divokých obřadů čarodějnic a vyjících smeček vlkodlaků. Melodicky výrazná Agnes, dramatický příběh Starý hrabě a bolestně patetické Smutné časy patřily k nejzdařilejším kouskům tohoto upířího programu.
Dnes však hraje XIII. století již zcela jiný pořad – v trochu pozměněném obsazení. Bez saxofonu, ale zato s druhou kytarou a elektrickými bicími. Vnější stylizace kapely dnes spíše připomene gotické zaprášené kovboje Fields Of The Nephilim, černé brýle a „vřelý“ zpěv Petra Štěpána v některých momentech zase Husseye z pop-gotických Mission. Nový repertoár – přestože je pokračováním Upířích písní – se zdá být vyzrálejší. Vyrovnanější, ostřejší, dravější, a přitom melodicky přitažlivější. Punkovou, někdy až hardcorově se ženoucí rytmiku doplňují přehledné kytary, plné výrazných motivů a výborných sól. Určitou výhradu lze mít, stejně jako u Upířích písní, k textům. Opět vycházejí z náboženských příběhů, tajemných rituálů a vampírské tematiky. XIII. století v nich používá trochu jednotvárně velice efektní, symbolické obrazy, které však jsou na sebe někdy poněkud násilně (a povrchně) naskládány, takže celkové vyznění není tak přesvědčivé, jako jednotlivé textové části a obraty. To samé platí i pro „got-love story“, které rovněž v textu nevyužily plně atraktivních námětů (viz hudebně výtečná Justina). A to je určitě škoda. Nicméně písně jako Tělo na kříži, Kainovo znamení, Kníže temnoty, Bytosti, Demonia a další patří ke skladbám, jež se víc než jasně hlásí o gramofonovou desku. Takže až bude příště XIII. století zvát posluchače do tajemné země Transylvánie, rád se znovu dám zlákat.

Domov v hlavě Warrena Defevera

Jestliže je možné zhudebnit lidské pocity, myšlenky a fantazii, které procházejí hlavou těsné před usnutím, pak tím musí být druhá deska michiganské skupiny HIS NAME IS ALIVE, nazvaná Home Is In Your Head, jež nedávno vyšla pod vlajkou 4AD Records. Třiadvacet písní, jejichž osobitým autorem je samotářský skladatel a textař (či spíše básník) Warren Defever. se podobá úchvatné zvukové paletě, na níž jsou pečlivě smíchané kousky zvonivé, krystalické hudby a jemného ticha, surové brutální destrukce a andělsky Čistých dívčích hlasů. Chrámová hudba His Name Is Alive je vskutku posvátná – konečné Melody Maker nadšeně zdůraznil, že působí jako „zázrak zjevení, písečná bouře a hromová rána“. Skladby, v nichž se jako světlo a stín střídá křehká něha se šílenou schizofrenií, jsou plné obavy, hledání, bolestného smutku, mučivého napětí, rozechvělých citů, strachu, děsu a touhy po lásce, jejíž sílu si uvědomíme až v tom momentě. Kdy ji sice ještě máme na dosah, ale přesto jsme ji už definitivně ztratili. Album Home Is In Your Head je díky rozšířenému – dnes již pětičlennému – obsazení skupiny o něco pestřejší než výtečný debut Livonia. nicméně koncepčně je někdy jeho až příliš zjevným pokračováním. Skladby se znovu rozplývají jedna ve druhé a aranže jsou postavené na kontrastu krásy a hrůzy, respektive nádherné akustické melodie a zvukové elektronické apokalypsy. Britská kritika výstižně postřehla paralelu se spiritismem Dead Can Dance, kytarovými kolážemi Pale Saints i podobnost s kostelními sbory Les Voix Bulgares. Nicméně toto album zní především jako His Name Is Alive. Jako nejniternější myšlenky Warrena Defevera. Jeho jméno je živé.

Diskotékový kabaret Niny Hagen

Tak to nám NINA HAGEN snad udělala schválně! Těsně po uzávěrce UNI č. 4, kde jsme o ní psali, se totiž objevila její nejnovější deska STREET (vydaná u Mercury), kterou náš profil „Andílek s pohledem kata“ již nestačil zachytit. Takže tady je malý dodatek: Nina Hagen se svým plamenným hlasem, oscilujícím někde mezi šansonem Edith Piaf a teatrální absurditou, na své nejnovější desce, jež je oproti předcházejícímu albu méně bombastická, přináší řečeno slovy Melody Makeru „disko ostré jako břitva“. Bývalá punková šansoniérka na něm zpívá německy, anglicky i francouzsky. Na ječivě řezavém albu nejvíce zaujmou skladby: Berlin Ist Alright Now, Gretchen, Blumen Für Die Damen a Divine Love, Sex And Romance. Zkrátka – hamburský diskotékový kabaret.

Nine Inch Nails

S depkaři to začíná nějak jít z kopce. Cure již dávno opustili své temné pornografické vize, ošklivá káčátka Gira a Jarboe se na posledních deskách proměnila v opravdové labutě a z Rozparovače Nicka Cavea se stal Hodný syn. Naštěstí se vyplnil známý slogan a do čela dekadentů, vyvrhujících na publikum své frustrace a obvinění, se postavili noví, pořádné nabroušení bojovníci – Devítipalcoví Hřebíci.
HEJ BOŽE, PROČ Ml TO DĚLÁŠ. MYSLÍM, ŽE Ml DLUŽÍŠ POŘÁDNOU OMLUVU.
Nine Inch Nails mají tu výhodu, že se jako kapela nemohou rozpadnout. Ledaže by došlo k dezintegraci Trenta Reznora, autora hudby i textů a jediného člena. Člověka, který si dovolí vynadat nejvyšší instanci, vodí za nos FBI, říká nehorázné lži a ještě o tom natočí desku.
CÍTÍM, JAK MOJE NENÁVIST NARŮSTÁ, HEJ BOŽE, JE TEN SVĚT VÁŽNĚ TAK SMUTNÝ, JAK VYPADÁ?
Reznor nemá špatné vztahy jen s Pánem Bohem. On vlastně ani žádné vztahy nenavazuje. Je sám se svou hudbou a depresí, znechucený světem, životem i sám sebou. „Čím plněji žiju, tím míň dělám muziku, rozhodl jsem se tedy na pár let z jednoho vypadnout, jenom abych viděl, co ve mně je. I když můj život bude zpackaný, vyprodukuju dobrou hudbu a budu spokojený.“
POTŘEBUJU NĚKOHO, NA KOHO BYCH SE MOHL SPOLEHNOUT…
„Nechtěl jsem se moc vázat na nějakou konkrétní osobu, nechtěl jsem, aby mě někdo zdržoval…“
ZTRATIL JSEM SVOU NEVĚDOMOST, BEZSTAROSTNOST A ČEST, JSEM SÁM VE SVĚTĚ, KTERÝM MUSÍŠ POHRDAT. UVĚŘIL JSEM SLIBŮM A LŽÍM…
Trent pochází z Merceru, zapadákova v Pensylvánii. Pokud se člověk nechce stát naftařem, může udělat kariéru ještě tak na kukuřičném poli. Nic pro outsidery. Rok pobyl Reznor na univerzitě, pak se nějaký čas motal po Státech, hrál na klávesy v několika kapelách, prodával elektroniku, až se konečně dostal k tomu, co ho bavilo, k práci ve studiu. Tam přes den nahrával pro druhé, po nocích točil vlastní demo. Udělal desku, podepsal kontrakt, díky skandálu s videoklipem k Down In It získal publicitu (i když Trent tvrdil, že to žádný reklamní trik nebyl). N.I.N. dostali v USA přezdívku Cure devadesátých let. A ty sliby a lži? „Moje kariéra pokračuje dobře, lépe, než jsem čekal. Je to fajn, ale jsou z toho nepříjemnosti. Nejhorší bylo, když jsem zjistil, že hudební byznys se vůbec netýká hudby…“ Ale, ale, kdo by čekal takovou naivitu u člověka, jehož život se točí kolem slov Bůh, Lži, Smrt a Sliby, pro kterého je láska jenom prázdným skřípáním postelových per a po jehož vystoupení se aparatura na jevišti mění v hromadu trosek?
Deska, o které je řeč, se jmenuje Pretty Hate Machine. Vyšla již před dvěma lety. Jaký pán, takový krám. Album odpovídá Reznorově image – je temné, agresivní‘ a plné energie. A nyní to hlavní. Trent má rád Public Enemy a Prince, což znamená: zapomeňte na všechny ty existenciální kecy a běžte tancovat, protože N.I.N. představují především výborný elektronický pop. To je asi jediná skutečná pravda o Devítipalcovém Hřebíku.
P. S. Fragmenty textu jsou vybrány z hitu Terrible lie.

Teenage Funclub

…Everything Flows. Catholic Education a Critical Mass jsou rozkoše kopanců do žaludku (pokud vám kopáni do žaludku působí slast), a jejich řazení je perfektní. Doporučuji…
Option

Zakouřená hospoda, že není vidět na špičku nosu (na ten si někteří nevidí tak jako tak), splavené oči, všudypřítomné aróma marihuany, pivní pěna, stékající nejen z půllitrů ale i se stolů a „kdesi“ pódium, kde se začne hrát, až budou všichni přítomní pod obraz. V takovémto prostředí bych přísahal, že písnička Everything Flows je tou největší peckou, jakou jsem kdy slyšel, album A Catholic Education tím nejlepším, co kdy bylo vydáno a skupina, která to vše má na svědomí… Ježíšmarjá, přece nebudu nevěrnej svým Cure!!! Každopádně lepší bigbítový nátěr s odpichem a absolutním nadhledem jsem, snad s výjimkou alba Ragged Glory od Neila Younga, již pořádně dlouho neslyšel. Norman Blake: „Jestli jsme součástí nějakého krátkodechého módního vrtochu v Británii? Nebereme britskou hudební scénu zase tak vážně. Lidé v Británii se zajímají o módu víc než o hudbu samu – možná za to může velikost naší země, je totiž dost malá. Podívejte se třeba na manchesterskou hudební scénu s tím jejím stylem oblékání – hudba je tam vyloženě druhořadou záležitostí. Za pět let budou ti lidé prostě vypadat jen hloupě – taková je móda.“
Teenage Fanclub na sebe strhli za poslední rok neuvěřitelně velkou pozornost. „Je jich všude plno“, a přitom muzika, kterou hrají, není vůbec objevná. Ale, co je dnes objevného, že? Obdobně jako většina interpretů současné nezávislé scény, zhlédli se v hudebních směrech šedesátých let. V jejich případě však nejde o nějakou psychedelii či Mersey beat, což jsou nejčastější vlivy, ale o klasický a již stokrát zatracovaný garážový bigbít. Teenage FC se jej snaží převážně vlastními písněmi přenést do současnosti, a to v jeho nejsyrovějším stavu. Bez větší námahy se jim daří zachovat původní archaičnost. Libují si v kvílení zpětných vazeb a v bigbítu vždy hrozící upracovanost a těžkopádnost snadno překonávají vzdušnou lehkostí a hravým nadhledem. Jak sami přiznávají, americká scéna šedesátých let je jim bližší než evropská. Ostatně jejich LP debut se občas o blues nemálo otírá.
Teenage FC vznikli ve chvíli, kdy Norman Blake a Raymond Mc Ginley opustili posádku jménem Boy Hairdressers, nebof své kolegy nedokázali přesvědčit o nutné změně kursu plavby. Postavili tedy novou plachetnici, posílili se o zdatné námořníky – Brendana OʼHareho, Geralda Loveho a Francise Mc Donalda – a až nečekané rychle nabrali rázný vítr do plachet. Po pouhém týdnu zkoušení nashromáždili 5 000 liber a nahrnuli se do studia natočit své první LP, které pojmenovali pomalu dříve, než sami sebe (rozuměj kapelu). Tak snadno, rychle a na tamní poměry levně, vzniklo bezvadné album A Catholic Education, o jehož přednostech si může nechat zdát i David Bowie se svou kapelou Tin Machine. Ač se 0 něco podobného pokouší a prostředků k realizaci má nepoměrně více, k výslednému efektu se přes svůj „ztěžklý zadek“ sotva někdy dopracuje. Inu, v jednoduchosti a lehkosti je síla a ne všechno se dá za peníze koupit. Vedoucí osobnost TFC Norman Blake to objasňuje ještě z jiného úhlu pohledu: „Myslím, že je to proto, že album je prosté, nijak nezdobené a nemá v sobě moc over-dubů. Nestrávili jsme nad tím moc času a zřejmě jsme ho nijak nepokazili, jak tomu bývá, když máte ve studiu celé týdny a měsíce času.“ Když jsem je naposledy viděl na fotografii v NME, byli vymóděni po vzoru obávaných fotbalových rowdies při zlověstném destrukčním tažení Evropou. K tomu přiřaďme fakt, že pocházejí z Glasgowa, města, které se vždy úzkostlivě dělilo na katolíky a protestanty a ke střetům docházelo a stále dochází zejména na fotbalových utkáních (Celtic versus Rangers).
Rivalita těchto klubů jde tak daleko, že Blake a spol. odpověděli na otázku „na čí straně jste“ raději ještě dříve, než se jich na to někdo stačil zeptat. Název alba A Catholic Education, je výsměchem oné vzájemné nevraživosti až nenávisti. Tento neutrální postoj vlastní nezávislosti chtěli původně praktikovat 1 při distribuci svého díla. Nakonec neodolali a svěřili se začínajícím firmám, které byly nejpohotovější. Doma podepsali Paperhouse, pro Ameriku si vybrali Matador a jak se sluší a patří vyrazili na propagační evropské turné, a to ve společnosti Sonic Youth. Od letošního roku jsou již TFC u významné a nezávislé společnosti Creation. Natočili pro ně fantastický čtyřpísňový singl, opírající se o dvě verze hitu Star Sign a o bigbítovou podobu někdejšího hitu Madonny Like A Virgin. V září následovalo druhé album The King. Obdobně jako vše, co dosud TFC vydali, neměla ani tato deska velký problém s dosažením předních míst na žebříčku independent. Protentokrát se však dlouho na výsluní neohřáli. Důvod je celkem jasný. Natočit čistě instrumentální desku (s výjimkou singlu Like A Virgin), která svým „drnčícím“ hřmotem zrovna moc nelahodí nevytrénovaným uším, to už je značně velká dávka odvahy. Nejsem sice obeznámen s důvodem, který je k tomuto značně nekomerčnímu činu vedl, ale domnívám se, že tu bude určitá spojitost s kritikou předchozí LP. I když bylo totiž A Catholic Education tiskem vesměs příznivě přijato, objevily se výhrady k textům. Možnou svéráznou odpovědí je The King. kde jediná skladba „milostivě“ obdařená textem pochází z tvůrčího týmu již zmiňované americké pophvězdy. Kdybych měl z A Catholic Education doporučit nejlepší skladby, navrhl bych všech jedenáct. The King tyto ambice postrádá, a to nikoliv z důvodu nějaké tvůrčí krize, ale zejména proto, že tu chybí hlavní melodický nástroj – hlas Normana Blakea, osobnosti přirovnávané nejen k Ray Daviesovi z The Kinks, ale zejména k J. Mascisovi z Dinosaur Jr. Je sympatické, že Norman Blake se těmto přirovnáním nebrání… „Myslím, že lidi prostě musí mít nějaké přirovnání, a tohle s Dinosaur Jr. je dost nasnadě, vzhledem ke špinavé kytaře. Dinosaur jsou fandy Neila Younga a my taky – možná z toho vzniklo to srovnání.“ Zdá se, že za vším, co má něco společného s pravým hospodským bigbítem, načichlým kouřem a pivem, stojí Neil Young a jeho kapela Crazy Horše. I tento názor Blake nevyvrací „Víte, ten Young, to je ten právej chlap, ten o tom něco ví!“

Překlad citátu z Option Petr Štembera

P.S. Asi mě z těch „nezávislejch“ jednou hrábne! Necelé dva měsíce po The King vydávají TFC další album – Bandwagonesque.

Pixies – Trompe Le Monde

„TOHLE NENI ŽÁDNEJ VOPRUZ, TO JE PLANETA ZVUKU.“ řve nesmlouvavě Black Francis jakoby přes megafon ve skladbě Planet of Sound. Čtvrté album Pixies, očekávané stále větším počtem fanoušků, bylo nahráno v Los Angeles pod dozorem producenta Gila Nortona. V prodejnách se objevilo koncem září. Název Trompe Le Monde je variací na malířský termín „trompe roeil“, kterým je označován způsob malby využívající optického klamu. O albu se v létě šířily zprávy, že bude obsahovat prvky heavy-metalu, na což reagoval Francis slovy: „Řekl bych, že je to spíš tvrdý rock než heavy-metal. Nejsou tu žádná kytarová sóla nebo podobná klišé, ale zeppelinovské věci se tu najdou. Jisté je, že nové album je zatracené tvrdé. Sledujeme MTV, známe tedy skupiny Nelson a Warrant a myslíme si, že je možné dělat tento druh hudby líp.“
Trompe Le Monde obsahuje patnáct pro skupinu typických zkratek, které se podle mého názoru příliš neliší od prvních dvou projektů Come on Pilgrim a Surfer Rosa. Návrat ke starému hutnějšímu zvuku s ostrým dialogem dvou sólových kytar je asi záměrný, protože předcházející LP Bossanova bylo přes komerční úspěch pro mnohé příznivce zklamáním, prázdnou sbírkou béček.
Na Trompe Le Monde rozhodné nechybí to. co je pro Pixies již typické – plocha, vyplněná jen rytmikou a Francisovým nadrženým zpěvem, na kterou se v refrénu vrství kytarová stěna. Téměř zmizel zpěv Kim Deal, což je škoda, když si vzpomeneme například na starý singl Gigantic. Přesto je nové album překvapivě pestré i díky zvonivým klávesám Erica Felmana (ex Captain Beefheart).
V úvodní melodické Trompe Le Monde nasazuje Francis dívčí zpěv, ale nenechme se mýlit. Následuje trashový nářez Planet of Sound – znamení, že doby Bossanovy jsou nenávratně pryč. Jedna z nejpřesvédčivějších věcí Alec Eiffel s roztomilým nápěvem je reminiscencí na Alexandra Eiffela, autora věhlasného monumentu města Paříže, jenž se také zabýval aerodynamikou. A vesmírné lety, UFO a pobyt na jiných planetách se staly pro Pixies hlavním tématem alespoň pro polovinu desky. Nářez Sad Punk pojednává podle Francise o klucích, ploužících se ulicemi s myšlenkami na všechny ty kosti dinosaurů pod nohama, což možná poznáte v refrénu podle křiku „vyhynuli“.
Převzatá verze Head ort od Jesus and Mary Chain s pozměněným textem je samozřejmě mnohem dravější, i když se z toho vytratila uvolněná atmosféra. Nicméně pověst praví, že Jesus a Mary Chain slyšely tuto verzi živě v Brixton Academy a reagovaly na to slovy: „Do…, takhle to vlastně má znít“.
Na albu najdeme i punkově primitivní U-Mass, kde Francis účtuje s Massachusettskou univerzitou, kterou navštěvoval společně s kytaristou J. Santiagem, před tím, než se rozhodli založit skupinu a se školou skončit: „Polib svět, polib oblohu, polib mi…“ a v refrénu Francis zařve: „Je to výchovné!“
Svůj hlasový rozsah zkouší leader skupiny za doprovodu klavíru v něžné Bird Drearn of the Olympus Möns (název pohoří na Marsu), což by mohlo naznačit příští vývoj skupiny. Eric Felman totiž nahrál s Pixies desetiminutovou instrumentálku, která by se měla objevit na příštím albu, možná prý akustickém, možná prý… Kdo ví?

UNI v Londýně …a ještě dodatek

Ocitnete-li se najednou v Londýně a chcete se rychle orientovat ve zdejší nabídce kultury, nelitujte 1,20 libry za týdeník Time Out. Začínal jako alternativní časopis, dnes podává vyčerpávající přehled všeho, co se v daném týdnu (od středy do středy) v Londýně bude dít – filmy, divadla, rock, pop, jazz a vůbec všechny druhy hudby včetně klasické, programy klubů, televize, výstavy, diskotéky, festivaly, kabarety, politické akce, recenze koncertů, desek, knížek, videofilmů atd., atd., to  všechno na zhruba 160 stránkách. Je-li Vám líto peněz, podstatně méně honosné týdenní průvodce (např. The Good Times) lze obdržet zadarmo na frekventovaných místech (nádraží Charring Cross) ve středu, čtvrtek a pátek. Nezapomeňte zajít do dvou londýnských „Pakulů“ – kulturních komplexů Barbican Centre a South Bank Centre. V každém je minimálně jeden koncertní sál, jedno divadlo, jedno kino a několik výstavních síní. Vždy tu najdete něco zajímavého k vidění či slyšení, přičemž se opět můžete obecně dozvědět co, kdy, kde a jak. Stojíte-li o prohlídku slavného stadiónu ve Wembley, pořídíte ji za 3,50 i s průvodcem (když tam zrovna nikdo nehraje – zato ale uvidíte místa, kam se normální návštěvník koncertu nedostane). Zaměřte svou pozornost i na Hammersmith Odeon, Royal Albert Hall a Brixton Academy – hrají zde většinou ti, co sice zrovna nevyprodají Wembley, ale jsou příliš slavní na to, aby je bylo možno strčit někam do klubu. Pánové z Rock a Popu již psali, že trh s nahranou muzikou ovládají v Londýně v zásadě čtyři firmy (HMV, Virgin, Our Price, Tower Records), které si zrovna nepotrpí na malé obchody. Často několikapatrové „megastores“ jsou přehledné členěny na oddělení desek, kazet, CD a videa a dál podle hudebních žánrů na jazz, soul, rap, dance music, rock + pop, metal + hardcore, folk, world music, reggae, easy listening, classical aj. Malé obchůdky a „secondhands“ s deskami sídlí např. v Soho nebo Brixtonu. Lze se také pohrabat na bleších tržištích (Camden Lock, Portobello). To všechno je však jen nouzové řešení či doplňková koupě. Budete-li něco kupovat, obejdéte napřed několik obchodů (Virgin a HMV jsou třeba na Oxford Street, Tower Records na Piccadilly Circus) a srovnejte ceny – mohou se u jednoho a téhož titulu lišit. Kazeta i deska od stejného titulu mají zpravidla stejnou cenu, CD je asi o třetinu dražší. Ve velkých obchodech je možné koupit i lístky na koncerty, které jinak obstaráte v rozsáhlé síti předprodejních agentur (např. Keith Prowse) s dvaceti až pětadvacetiprocentní přirážkou.
A ještě tisková oprava – v UNI 3/91 jsem chybně uvedl název knihy o skupině Doors. Správný název zní „No one here gets out alive“. A to už je opravdu všechno.

Simply Mind

Life In A Day (79), Real To Real Cacophony (79), Empires And Dance (80), Sons And Fascination/Sister feelings Call (81), Celebration (výběr z prvních tří alb, 82), Themes For Great Cities (best of – pouze pro USA, 82), New Gold Dream 81-82-83-84 (82), Sparkle In The Rain (84),Once Upon A Time (85), L/Ve In The City Of Lights (živá nahrávka, 87), Street Fighting Years (89) a konečně Real Life (91), toť výčet všech LP desek skotské rockové legendy. Z původní sestavy, která v roce 1977 založila skupinu Johnny And The Self Abusers, posléze přejmenovanou na Simple Minds, vyjeli na letošní turné již pouze nerozluční kamarádi, zpěvák Jim Kerr a kytarista Charlie Burchill. Tenkrát v rodném Glasgowě je na pětici doplňovali klávesista Mick Mc Neil, bubeník Brian Mc Gee a baskytarista Derek Forbes. Prvně jmenovaný opustil kapelu letos, a to prý jen na nějaký čas, druhého nahradil v roce 1982 dodnes platný člen, zvláště ceněný Mel Gaynor. Třetího střídal nejprve John Giblin v roce 1985, načež toto ožehavé místo letos zaujal Malcolm Foster, známý i ze svého čtyřletého působení u Pretenders. Kapely, která měla se Simple Minds vždy něco společného (nejen pro nepříliš vydařené manželství duší obou souborů, Chrissie Hyndeyové a Jima Kerra). Zbývá ještě doplnit jméno klávesisty pro letošní turné, často najímaného hudebníka Marka Taylora, kterého jsem už zaregistroval i v doprovodné sestavě Sinéad OʼConnor.
„Máme štěstí, že dnes už je konečně lepší počasí, už neprší, akorát je prudký vítr. Potřebujeme lepidlo,“ svěřuje se novinářům Jim Kerr před hannoverským koncertem na otevřeném stadiónu. Proč lepidlo? „No, abychom si přilepili paruky, než nám odletěj,“ zavtipkuje Jim a mizí na zvukovou zkoušku, která se vždy odehrává kolem šestnácté hodiny. Po ní následuje pravidelný „zdravotní“ spánek a pak už samotný koncert. V Hannoveru se na ně přišlo podívat 18 000 diváků. To je zhruba průměr jejich evropských koncertů po větších městech. Ve Vídni 20 000, v Paříži 17 000…, oproti tomu na americké části turné, kam zavítali po dlouhých pěti letech, pouhé dvou až třítisícové haly. Obdobně je tomu v malých evropských městech. Jedním z nejbližších Praze při jejich turné 91 byl německý Pasov. Nedalo mi to. Včlenil jsem se tedy mezi předáky kulturní agentury AG kult, svezl se autem a v duchu se ptal, kolik krajanů (vzhledem k výši vstupného 50 DM) na tomto koncertě potkám. Prakticky žádné. Pouze při prohlídce města jsem se srazil s trojicí šéfů z klubu Rock Café. Koneckonců ani místní fanoušci se zrovna moc nehrnuli. Přibližně pětitisícová tělocvična s nečekaně dobrou akustikou se zaplnila sotva do poloviny. Dobré vystřízlivění z úvah o hvězdnosti kapely, co říkáte?
Simple Minds prý ještě nikdy neodřekli koncert. Stalo se tak až letos a doplatil na to Záhřeb, myslím, že z jasných důvodů. Na evropské části turné se kapela dopravuje od města k městu speciálně upraveným autobusem, který má co nejvíce ulehčit a zpříjemnit mnohdy dlouhé přejezdy. Autobus je vybaven špičkovou klimatizací, soláriem, kuchyní, osmistopým studiem, osmi postelemi a pěti televizory se satelitními programy. I přes tento slušný komfort občas někteří členové raději volí cestu ve vypůjčených autech.
Jako předkapela hráli v první části turné Transvision Vamp se značně atraktivní zpěvačkou Wendy James. S nápadem zařadit tuto kapelu do programu přišel Jim Kerr, jeho spoluhráči se k tomu stavěli spíše odmítavě. Kerr si však prosadil svou a na obhajobu celkem výstižně sdělil: „Nikdo neobdivuje Transvision, ale když Wendy vstoupí na pódium, jsou z toho všichni vedle.“ Sám se přiznám, že jsem se těšil na tuto sexy před kapelu pomalu více než na hlavní chod. Nakonec na Transvision Vamp k mému velkému zklamání nedošlo a Simple Minds vystoupili sami. Jejich program obsahoval i s přídavkem osmnáct skladeb. Největší zastoupení měla celkem logicky prozatím poslední deska Real Life (osm písni). Dalších deset bylo selekcí největších hitů minulosti. Belfast Child, Alive And Kicking, Sanctify Yourself. Someone Somewhere In Summertime, Oh Jungleland, Don’t You, ale i úplně první hit skupiny Love Song – top výčet písní, které jsem společně s těmi osmi z Real Life bezpečně identifikoval. U zbylých tří jsem si nebyl stoprocentně jist… Inu, zas tak fanatický příznivec skupiny nejsem.
Na jedné straně byl pro mě koncert Simple Minds velkým, až životním zážitkem. Dokonalý mohutný zvuk, maximální čitelnost jednotlivých nástrojů, basové vibrace hrudi, klenutý pompézní mainstream nejtěžšího kalibru, úžasná a u nás málokdy vídaná souhra světelného parku, syté barvy zahalující pozadí za siluetami muzikantů, plačící dívky při hitech, které bezpečně zabíraly, na úplný závěr doják Belfast Child, u kterého jsem vlhnu! i já… Na druhé straně jsem se ovšem neubránil opačné reakci, spojené s několika nepříjemnými dotazy, které bych kapelníkovi rád položil: Je nezbytně nutné tvářit se jako spasitel světa, jenž přinese této planetě mír, blahobyt a souznění mezi národy? Je nutné tuto bezpochyby dobrou a soběstačnou hudbu aranžovat do tak křiklavého až bombasticky nabubřelého hávu mainstreamu? Z kolika procent to myslíte, pane Kerre, vážně a upřímně a naopak z kolika procent je to jenom hra a kalkulace? Jistě, Simple Minds jsou skvělou kapelou. Neubráním se však pocitu, že tak od roku 1985. tedy od desky Once Upon A Time vám nejde jen o muziku a vlastní seberealizaci, ale také o pěkně velké prachy. Nemusí kapat, lepší když prší, že.
A vůbec, není z vás už jen pouhý řemeslník?

Další články