Ivan M. Jirous: Magorova oáza

Když v roce 1997 Torst vydal Magorův zápisník, byla to opravdová událost. Ta kniha se stala stvrzením Jirousova významu jako recenzenta, esejisty a ideového mluvčího undergroundu. Byly to především texty vzniklé již před mnoha lety; některé měly v podzemní kultuře klíčovou roli, jiné znal málokdo a teprve teď došly patřičného… Číst dál...

Kora Et Le Mechanix: Pouť krkonošská

Scénická hudba je nedílnou součástí tvorby Michala Kořána, protože ambient, jemuž se věnuje, je pro podobné užití velmi vhodný. Spojení s divadlem mu však pomohlo nejen v tom, že měl více možností tvořit, ale také ho posunulo dál za hranice žánru, což potvrzuje zatím poslední nahrávka dua Kora Et Le Mechanix, hudba k máchovské inscenaci… Číst dál...

LAKOU MIZIK: HaitiaNola

Haiti vnímáme jako území extrémně chudé, zmítané mnoha katastrofami, naposledy třeba velkým zemětřesením v roce 2010. O tom, že je to ve skutečnosti krásná a inspirativní země, se letos pokoušela návštěvníky fóra Melting Pot v Ostravě přesvědčit zpěvačka Moonlight Benjamin. A o totéž se nyní snaží osmičlenná kapela… Číst dál...

Zamilovaná do Hallelujah

Vystudovala literaturu a hudbu, mluví plynule francouzsky, pohybuje se mezi žánry, dokáže originálně interpretovat Pink Floyd i Leonarda Cohena. Korejská zpěvačka YOUN SUN NAH, která v létě oslavila kulaté jubileum, přivezla na Colours of Ostrava 2019 své nové album Immersion.

 

 

 

Studovala jste literaturu. Má to nějaký vliv na výběr repertoáru, který zpíváte? Soustředíte se třeba více na texty písní?

Ať už si vybírám do repertoáru převzatou píseň, nebo sama skládám, vždy se v první řadě soustředím na melodii. Ale text je pro mne samozřejmě také velmi důležitý. V okamžiku, kdy stojím na pódiu, stávám se postavou, která vypráví svůj příběh. Myslím ale, že toto je u zpěváků a zpěvaček běžné, že si přizpůsobují text tak, aby vyzníval jako jejich vlastní příběh. Mimochodem některé texty se mi nedaří interpretovat. Nemohu třeba zpívat o tom, že jsem prožila dětství ve Francii, i kdyby taková píseň měla krásnou melodii. Nezpívala bych totiž pravdu. Slova písně mě tedy musí oslovit, musím jim rozumět a musí se mi dařit předat je jako své poselství nebo emoce publiku.

V roce 1995 jste se z rodné Koreje přestěhovala do své oblíbené Francie. Jak Francie změnila vaši uměleckou dráhu?

Myslím, že Francii hodně dlužím. Přijela jsem tam studovat jazz a francouzský šanson, nejprve jen na tři roky, po kterých jsem se měla vrátit do Koreje. Tři roky se nakonec protáhly na více než dvacet. Považuji za čest, že jsem mohla se svými koncerty objet celou Francii. Francouzští muzikanti byli také první, s nimiž jsem jako profesionální zpěvačka spolupracovala. A Paříž je město, ve kterém vystupují ti nejlepší hudebníci z celého světa. Objevila jsem tam spoustu hudby.

Takže se z vás prakticky stala Francouzka… Co ve vás zůstalo korejského?

(smích) Doufám, že Korejkou zůstanu až do konce svého života. V Koreji jsem vyrůstala. A hudba, kterou posloucháte v dětství a především v době dospívání, vás přece ovlivní na celý život. Je pravda, že korejská lidová hudba mi moc blízká nebyla, protože ta je i pro nás Korejce na poslech velmi náročná, ale měla jsem třeba ráda korejský pop. Jeho atmosféra a emoce ve mně zůstanou, i když je to spíš podvědomé. Aniž by to byl záměr, něco korejského ve mně samozřejmě zůstává.

K hudbě vás doma vedli rodiče, kteří se věnovali sborovému zpěvu, respektive muzikálu. Ale poslouchal se u vás doma jazz?

Ne, jazz jsem objevila právě až ve Francii. Samozřejmě jsem předtím něco slyšela v rádiu, ale ani jsem netušila, že je to jazz. Skutečně poslouchat jsem jej začala opravdu až ve Francii.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Skládám hudbu pro psy

Jaroslav Kovaříček (1944) je australský rozhlasový režisér, hlasatel a skladatel – z východních Čech. V roce 1968 v Praze jako vysokoškolský student spoluzakládal Společnost pro lidská práva, srpnovou okupaci zažil jako přímý svědek. Coby emigrant neznalý angličtiny přistál v Austrálii, kde se stal prvním rozhlasovým hlasatelem – cizincem. Známý australský novinář a spisovatel Richard Fidler nedávno na rezidenčním pobytu v Praze vzpomínal, jaký dojem na něj dělaly Kovaříčkovy pořady. Jaroslav Kovaříček dnes přednáší o tónech, skládá relaxační a meditační hudbu. Pro lidi i pro psy.

 

Jak se vám podařilo začít pracovat pro rozhlas, když jste přijel jako emigrant do Austrálie?

Anglicky jsem neuměl vůbec, začal jsem se učit… a dostal jsem místo v rozhlase jako poslíček. V ABC, tedy Australian Broadcasting Corporation. Roznášel jsem balíky, jenže šéf byl vzorový vůl. Nemohl si zapamatovat mé jméno, tak se rozhodl, že mi bude říkat Tome. Mluvil jako člověk z lidu, a odehrávaly se různé trapasy. Řekl mi třeba: „Tom, take this fucking parcel to that fucking music department“, já jsem rozuměl music department a pochopil jsem, co je to parcel. Ale to ostatní už ne. Tak jsem vyjel do příslušné redakce, kde byla hezká sekretářka, která se mi líbila, položil jsem před ni balíček a řekl jí: „Here is your fucking parcel.“ Chudák holka málem spadla ze židle. Nakonec jsem dal výpověď a problémy pokračovaly.

Vzal byste ve své tehdejší pozici jakoukoli práci?

Všiml jsem si třeba, že hledají otvírače ústřic. Řekl jsem si: To umí každý vůl. Jeden krajan mě naučil ten potřebný trik. Tak jsem tam volal a příjemná slečna mi řekla, že platí podle toho, kolik jich otevřu. Něco jsem plácl a ona se zaradovala: Přijďte, to budete mít pět set dolarů týdně. Tehdy měl bankovní manažer týdně sto dolarů. Přišel jsem se tam podívat, tam byli hoši z Itálie, z Řecka, kteří vyrostli u moře, ústřice se jim jenom točily v ruce. Šéf na mě koukl, bylo mu všechno jasné, nabídl mi pár ústřic na ochutnání a poslal mě pryč. Dělal jsem všechno možné, také v knihovně.

A proč jste se vůbec ve Vídni v uprchlickém táboře rozhodl pro Austrálii?

Byl jsem vystudovaný muzikolog a věděl jsem, že o tuto profesi není ve světě zrovna rvačka. I když jsem měl specializaci na sdělovací prostředky, kupodivu ani Američané neprojevili zájem. Australané tehdy lákali lidi a ještě říkali, že jim tam jezdí samí technici a dělníci, ale umělců málo. A já jsem od dětství toužil poznat pacifické ostrovy. Netušil jsem ovšem, že tam zůstanu.

Otvíračem ústřic jste se ale nakonec nestal.

S pomocí jiných jsem se nakonec vrátil do ABC, ale už do techniky. A zase, když se člověk dívá zpátky a něco se mu jeví v daném okamžiku jako mizérie, může se to ukázat jako nesmírně užitečné. Když už jsem pracoval jako režisér, těžil jsem právě z těch svých zkušeností. Jako režiséra mě hned tak někdo z techniků nenapálil, protože jsem znal všechny triky, které na režiséry zkoušeli. Takže to už šlo.

A jak jste se stal hlasatelem?

V roce 1975 udělali ředitelem v rozhlase jednoho kreativního člověka, měl odstartovat stanici v Adelaide a obrátil se na mě, abych mu pomohl. To už bylo jiné kafe. Byl jsem v Austrálii teprve sedm let, takže angličtinu jsem hodně předstíral. Ani mě nenapadlo, že bych dělal za mikrofonem. Nesmysl. V té době ani rodilí Australané nemohli pracovat jako hlasatelé, protože měli akcent, brali jenom Angličany. Já jsem byl první člověk z neanglického prostředí, který začal působit ve sdělovacích prostředcích. Svým způsobem to byla legrace, ale také šílený zápřah. Věděl jsem, že jsem prubířský kámen. Takové zkušební morče. Takže jsem nechtěl zklamat.

V jakých pořadech jste vystupoval?

Ta stanice byla něco jako Vltava, převážně zaměřená na klasickou hudbu. Měli jsme tam ale i mluvené slovo, rozhlasové hry, a v těch sedmdesátých letech, to byla taková trochu divoká doba plná experimentů. Jeden večer jsme udělali živý přenos ze života. Nechali jsme na radnici namontovat stereo mikrofon, aby snímal zvuky hlavní ulice ve středu města, a začali v šest vysílat. Mezi jednotlivými programovými segmenty jsme vždy přepojili na ten mikrofon a také nahráli asi půl minuty městských zvuků. Záměrem bylo těsně před půlnocí sestřih těch zvukových úlovků přehrát a demonstrovat tak měnící se zvukovou atmosféru města. Jenže jsem Adelaidu neznal. Najednou, po desáté, jsem měl pocit, že nám ten mikrofon někdo ukradl. Já jsem nevěděl, že Adelaide byla tehdy mimořádně provinční město a že v deset večer život z centra zmizel.

Jak jste to vyřešili?

Kolegu naštěstí napadlo poslat tam kamaráda se saxofonem, aby tam s ním chodil a hrál. Za šest minut byl na místě. Pak nám zase volali z policie, že zatkli pro rušení nočního klidu nějakého člověka, který tvrdí, že hraje pro rádio. Pak kolegu napadlo, když jede někdo náhodou kolem radnice, ať zatroubí. A lidi tehdy rozhlas dost poslouchali. Ještě nedávno jsem se potkal s taxikářem, který si pamatoval, jak tehdy troubil. Dělali jsme ale i seriózní pořady, poezii, rozhlasové hry.

Myslíte, že vám při zvládání angličtiny pomohlo muzikologické vzdělání, nebo spíš cit pro zvuk?

Jistě. Ucho, to je výhoda. Nikdy jsem neuměl pořádně jazyky, ale dovedl jsem je velmi dobře napodobovat. Australština je pro mě dost těžká, ovšem umím v ní dělat různé akcenty: francouzský, čínský, řecký…

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu