Jan Švihálek: Je dobrý vrátit se k prostotě hudby

Už dávno neplatí pouhé „řekneš-li blues v Brně, ozvěnou se ozve Švihálek“. Pověst tohoto svérázného kytaristy, zpěváka a autora už přesáhla hranice lokální scény a jeho otevřenost a schopnost přirozeně navázat kontakty mu umožnila to, že si dnes plní jeden muzikantský sen za druhým. Cestu k tomu našel prostřednictvím své povahy: stejně jako jeho idolům ze Severního Mississippi mu odjakživa bylo lze jeho muziku věřit. Zajděte někdy na koncert Band of Heysek, Honzovy už třetí kapely, kterou mají pod vydavatelskými křídly Indies. Přesvědčíte se, že taková muzika se fakt z nějaké vypočítavosti nebo potřeby exhibovat dělat nedá.

 

Mám tě spojeného se třemi kapelami. Rád bych si v tom na úvod udělal trochu pořádek. Nejstarší, Hoochie Coochie Band, pořád existuje, ale hraje spíš výjimečně. Nuck Chorris Gang neexistuje, ale na narozeninovém koncertě Indies se výjimečně sejde a zahraje. A Band of Heysek je v současnosti tvoje hlavní kapela. Je to tak?

Je to přesně tak, díky, že jsi v tom udělal pořádek i mně. HCB je už něco jako širší rodina, která se sejde na narozeniny, Vánoce, všichni jsou spolu v kontaktu, mají se rádi, dávají si svobodu, podporují se a nedají na sebe dopustit, víš, že tam ti lidi pro tebe vždycky budou, ale vlastně se nepotřebují vidět každý týden a nějak tlačit pilu, vymýšlet nové věci. Ta občasná setkání jsou pak ale velice příjemná, hraje se nám spolu pořád hrozně dobře, jsme na sebe velmi dobře napojení a občasné hraní si fakt užíváme. Hrajeme tak osmkrát až desetkrát do roka.

Co ta čistá bluesová stylovost HCB pro tebe dneska znamená? Něco jako relax?

Je to pro mě „back to roots“ co se týče jednoduchosti zvuku. Žádný krabičky, hraní s omezenou hlasitostí, je vždycky dobrý se vrátit k prostotě hudby, rytmu. Proti zvuku Band of Heysek je to neuvěřitelně „nahý“. O to víc soustředěné emoce a vnitřního rytmu do toho musíš dát, jinak to stojí za houby, protože tam vlastně nic jinýho než ten vnitřní rytmus a pocit není. Uvolňující je i fakt, že vlastně jak jsme starší, hrajeme mnohem klidněji, nikam to neženeme, je to pomalejší a usazenější. Lidi to vnímají, ještě pořád na nás chodí fakt hodně lidí na koncerty. Kdykoliv hrajeme ve Staré pekárně nebo Kouřícím králíkovi, je plno. Teď nedávno jsme slavili 25 let fungování HCB a bylo plný Metro, přes 250 lidí. To mě strašně těší, zároveň to úplně nechápu, hrajeme pořád ty stejný písničky, poslední desku jsme vydali myslím v roce 2006, nemáme žádné promo, manažera, vlastně je to jenom šuškanda a „hora cukru – Zuckerberg“…

Posuňme se k Nuck Chorris Gangu…

To byla ambiciózní rozjetá kapela, která měla třeba padesát koncertů za rok, dokonce dvojáky. Což pro kapelu, která se tím živí, není moc, ale nás hudba nikdy neživila, vždycky jsme měli ještě normální práci, do toho nahrávání atd., takže toho bylo dost. Navíc v té době byl HCB docela aktivní taky, takže jsem nevěděl, co dřív. Myslím, že jsme se docela vyčerpali fyzicky, psychicky, a uzavřeli jsme to v pravou chvíli. Navíc, když dneska naše desky poslouchám, tak přestože jsem na ně fakt docela pyšnej (myslím, že je tam spousta energie a skvělý texty), mám dojem, že jsme ten model taky docela vyčerpali, že moc nebylo kam jít dál. K tomu se navíc začaly mezi námi trochu kazit nějaké osobní věci, měli jsme docela hustý konflikty, který sice teď už odvál čas, ale v tu chvíli jsme si nedokázali představit, že bychom v tom pokračovali. Taky je pravda to, že rapeři PapaVeny a PapaZdeny (ale hlavně Veny) do toho chtěli jít mnohem víc, víc zkoušet, prostě jet na max, a my s Lukášem a Bobem jsme to měli trochu na háku, takže z toho taky vznikalo hodně napětí.

Když jsme spolu dělali v roce 2008 do UNI rozhovor, byl jsi zrovna nadšen z právě vydaného debutového alba Nuck Chorris Gangu. Byl následný vývoj kapely podle tebe z dnešního pohledu pozitivní?

Jo, já z toho byl fakt hrozně nadšený, měl jsem hodně velký oči, co se úspěchu první desky 100% karate týče, myslel jsem, že to způsobí poprask. Nakonec to až na pár výjimek kritika docela sjela, někdo podle mě skoro zbytečně (např. Apačka, budiž jí země lehká), prostě to přijetí bylo jednoznačně mnohem chladnější, než jsem čekal. Myslím, že tohle byl taky zásah do ega a sebevědomí NCG, se kterým jsme se vyrovnali tak, že do druhé desky Lovu zdar jsme už ani nešli s takovým entuziasmem. Album je to sice povedený, ale čekali jsme na něj hrozně dlouho, bylo tam nekonečný mixování, prostě jsme ho zbytečně „přepekli“. Ale když odhlídnu od toho, co si pamatuju, a hodnotím jenom ty nahrávky, tak podle mě jsou fakt dobrý a v českým prostředí určitě unikátní.

Myslíš tedy, že po NCG zůstala na domácí scéně díra?

Ne, to si nemyslím, my jsme vznikem NCG žádnou díru nezaplnili, takže ani žádná nezůstala, když jsme to odpískali. To, co jsme dělali, bylo fakt trošku mimo. Není to nic k zaplnění někým jiným, tuto „ránu“ může zase zacelit pouze NCG. Svojí slzou, která nikdy neukápne.

Zdráhali jste se přijmout nabídku na jednorázové vystoupení v Sono Centru? A nedá se předpokládat, že to bude „nový začátek“?

Nezdráhali, je to pro nás čest, radost i zadostiučinění. Hrozně se na to těšíme, dokonce jsme už měli zkoušku, kde jsme lovili, co jsme tam hráli. Ale je to stoprocentně jednorázová záležitost, nemáme s tím žádný další plány. Z karate soundu jsme vytřískali maximum!

Tvou nynější hlavní kapelou je tedy, jak už jsme si řekli, Band of Heysek…

Ano, tam se naplno realizuju co se hudby a zvuku týče, tak jak jsem si to vždycky představoval.

To, že do Band of Heysek přešli všichni tři instrumentalisté NCG, tedy kromě tebe i bubeník Lukáš Kytnar a basista Bob Sabolovič, byl cíl nebo náhoda?

Byli jsme sehraní, cítil jsem, že by to mohlo odpovídat tomu, jak si to představuju, hlavně ta otevřenost ze strany Boba a Lukáše. Hodně si sedíme po lidské stránce, já už ve svým věku potřebuju vědět, že když s někým pojedu čtyři hodiny v autě, tak to bude v klidu, nebudu se potit a modlit za to, abychom tam už byli. A taky jim nevadí když hraju nahlas... To v HCB bohužel takhle řádit nemůžu, tam je Kulička (kontrabasista Pavel Všianský – pozn aut.), kterej začne koulet očima a je nadevše jasný, že mi to dá sežrat, takže to radši ztlumím...

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Uchamžiky

Jsou dva druhy lidí. Jedněm je jedno, že nevědí, jak se jmenuje písnička, která zrovna hraje. Druhým ne. Pochopitelně patřím k těm druhým. Odjakživa, když jsem slyšel nějakou písničku, jsem chtěl vědět, jak se jmenuje. Ať už se mi líbila, nebo ne. Buď jsem o ní chtěl vědět víc, nebo jsem chtěl alespoň vědět, čeho se vyvarovat – člověk… Číst dál...

Jaromír Kratochvíl – Od undergroundu k folkloru a jazzu

Jaromír Kratochvíl, šéf labelu Indies Happy Trails, je ze tří majitelů nástupnických vydavatelství nejstarší věkem, ale nejmladší služebně. Vstoupil do Indies coby již etablované společnosti v roce 1996. Dnes se vedle nových titulů soustřeďuje mimo jiné na jazzové reedice a na zajímavé koncertní záznamy.
 

Jaromíre, do vydavatelství Indies Records jsi vstoupil později než Milan Páleš a Miloš Gruber. Jaké máš na Indies nejranější vzpomínky?

Značku Indies jsem zaznamenal ještě v souvislosti s první půjčovnou v bytovém prostoru. Asi dvakrát nebo třikrát jsem si tam něco vypůjčil. Po nějaké době jsem pak potkal Milana Páleše, který mi řekl, že otevřeli novou půjčovnu hned naproti, a tam už jsem pak chodil pravidelně.

Později jsi pro vydavatelství Indies domlouval distribuci v Praze. Jak to probíhalo?

Pracoval jsem v té době v Praze v teplárně v Michli pro jednu brněnskou firmu. A Milan Páleš se mě zeptal, jestli bych nechtěl po Praze rozvážet jejich už vydané tituly. Souhlasil jsem a vedle obchodů, s nimiž Indies už spolupracovali, jsem objevoval nové prodejny, ve kterých jsem začal domlouvat distribuci. Skončilo to tak, že v létě 1996 mě kluci oslovili, jestli bych nechtěl do Indies vstoupit jako spolumajitel.

To bylo zrovna období, kdy tituly v katalogu přibývaly rychleji než kdy dříve. Jak jsi v té době Indies vnímal?

Byla to prestižní značka. Úplně první vydané tituly mě až tak neoslovovaly, protože jsem poslouchal jinou muziku. Ale když se v katalogu objevili Psí vojáci, Narajama, Původní Bureš nebo Už jsme doma, byl jsem velice spokojený a byl jsem hrdý na to, že takové tituly mohu distribuovat.

Vzpomeneš si na první titul, na kterém ses podílel jako spolumajitel vydavatelství?

Když jsem do Indies vstoupil, připravovali jsme zrovna album Uprostřed slov od Už jsme doma. A první titul, který jsem sám vyprodukoval, byla deska High Fidelity od tria Janota/Fidler/Richter. To bylo první album, o které jsem se staral sám od začátku do konce.

Které tituly z celé historie Indies vnímáš jako důležité mezníky?

Mám takové mezníky tři. Prvním z nich je Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka. To byl titul, který vznikl nedlouho poté, co jsem do Indies vstoupil, a já jsem s ním zažil první velký boom. Organizovali jsme velký křest v Brně na Musilce, deska se hodně objednávala. Druhým zlomem bylo album O slunovratu od Hradišťanu. To byla nahrávka, která nám i ekonomicky hodně pomohla. Vzpomínám si, jak nám volala nějaká paní s dotazem, jestli máme tu desku, „jak se na ní zpívá o té vodě“. A třetím mezníkem bylo vydání koncertního alba The Frames v roce 2002.

Ještě v rámci jednotného vydavatelství jste se postupně začali každý orientovat na trochu jinou hudbu a nakonec se společnost rozdělila na tři samostatné labely. Jakým směrem ses vydal ty?

Nechci, aby to vyznělo, že jsme se v Indies museli neustále dohadovat. Změna byla v tom, že po rozdělení jsem si musel zaplatit, co jsem chtěl vydat. Zisk byl můj a ztráta šla také na mé konto. Já jsem se ještě v rámci společných Indies začal víc orientovat na folklor a vydal jsem také undergroundové desky, například DG 307 – Koncert. Také jsem vydal písničkáře Karla Vepřeka a věnoval jsem se své oblíbené kapele Původní Bureš. Po rozdělení společnosti jsem začal vydávat i jazz, který ve starém katalogu – s výjimkou CD Jaromíra Honzáka – neměl místo. A také jsem se zaměřil na reedice archivních nahrávek, protože mám rád starou muziku. Jsem ostatně z Indies nejstarší. Reedice některých desek daly zabrat, ale snad udělaly posluchačům radost.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

HIROMI: Spectrum

Po sérii triových alb a rovnou dekádu od předchozí nahrávky pro sólové piano Place To Be (2009) se Hiromi znovu rozhodla zaznamenat klavírní recitál. A prohlásila zdánlivou samozřejmost: „Když dělám desku pro sólové piano, hlavní rozdíl tkví v tom, že je to jenom piano a já. Musím být zároveň bubeníkem i basistou,… Číst dál...

UŽ JSME DOMA & BUCHTY A LOUTKY: Pět ran do čepice aneb písně Krysáků

Kdepak, nejde o pouhý soundtrack ke druhé řadě večerníčků o Krysácích. Hudební miniatury vzniklé pro potřeby pohyblivých obrázků přepracoval autor hudby a textů Miroslav Wanek do podoby „plnometrážních“ písní, aby vytvořily program celého vystoupení pro děti. Nezůstalo však u koncertu, členové Už jsme doma… Číst dál...