Hudba

První písničkářská deska Generácia Y jako teze, třetí čistě elektronické album Antigona jako antiteze a čtvrté album Celibát s výraznou rolí elektronických i akustických nástrojů jako synteze a zároveň jakýsi návrat po spirále k druhému albu Agnostika. To je dosavadní diskografie slovenské autorky a zpěvačky Katarzie ve zjednodušující kostce. Paralela mezi druhým a čtvrtým albem je pak i v tom, že Agnostika vycházela zčásti ze zpěvaččiny stejnojmenné diplomové práce, v níž byl vedlejší postavou teolog žijící nemorálním životem. Celibát pak může odkazovat i k životu kněží, nicméně v Katarziině případě jde o osobní zkušenost, „celibát těla“ jako samotu, psychologický i filozofický koncept, který se prolíná jednotlivými písněmi včetně – překvapivě – zhudebněné básně Václava Hraběte Blues o dešti („Jdu sama v dešti…“).

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přihlášení | Registrace

Tvůrčí spolupráce básníka a recitátora Jaromíra Typlta a skladatele a instrumentalisty Michala Rataje trvá již jedenáct let. S projektem Škrábanice poprvé vystoupili v létě 2009, hráli na literárních festivalech, přehlídkách soudobé hudby i na výtvarných akcích. Roku 2014 jim u Polí5 vyšlo zdařilé CD Škrábanice; následovala další živá provedení, často s různými hosty. V letech 2018 a 2019 Rataj s Typltem vystupovali také v Německu, na jejich hudbě bylo postaveno i taneční představení choreografky Mirky Eliášové.

Teď tedy následuje druhé album, publikované už jen jako download. Nahrávka vznikla loni v prosinci ve studiu Michala Rataje, spoluúčinkují na ní kytarista Ivan Boreš, baskytarista a kontrabasista Tomáš Liška a hráč na šakuhači Marek Kimei Matvija.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přihlášení | Registrace

Na albu se Kubíci představili poprvé v roce 2012 titulem Krev není voda, v názvu potvrzujícím příslušnost houslistů Pavla a Petra Kubíkových ke slavnému horňáckému muzikantskému klanu. Počátky cimbálové muziky přitom sahají mnohem hlouběji. A na letošní druhý titul muzikanti také nespěchali. Z toho můžeme mezi řádky vyčíst, že natáčení desek nepatří k prioritním snahám kapely.

Kubíci se programově snaží „prezentovat hudební folklor Horňácka v jeho nestylizované, přirozené podobě a napodobovat hru starých hudců“. To znamená, že se spíše vyhýbají průvodním jevům folklorismu, jako je cizelování a uhlazování lidového materiálu, obvykle upřednostňované vydavateli.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přihlášení | Registrace

Už dlouho se neobjevila tak provokativní nahrávka, jako je Šlápla na hrábě. Nic na tom nemění jistá nedotaženost, přílišná prvoplánovost nebo opakování témat. V nejlepších chvílích vyvolávají skladby ducha Nudy od Z kopce nebo Výhledově a Hodinového hotelu od Mňágy či Jižáku Manželů. Sice jsou trochu skicovité, ale album vystihuje předkoronavirový dnešek, onu hédonistickou povrchnost, kdy je dojem důležitější než obsah, protože přece jde jen o to mít úspěch (před ostatními).

Biomasha tepe své vrstevníky a vrstevnice, aniž by se dělala lepší, jako egoistická potvora je přesvědčivá, dokáže být ostrá jako břitva. A když nepomůže „dlouho opakovat, co je dobrý, nice“, jak zpívá v lehce orientální Nádhernici, tak tam, „kde tramal zklamal, xanax pomáhá“. Jen času se uniknout nedá: „Jde to s tebou od desíti ke třiceti laserová špachtle pomůže tvý unavený pleti zjasnění a vyčistění, první zdání. Letmý pohled řekne všechno, co je uvnitř, po tom nikomu nic není.“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přihlášení | Registrace