Hudba

Ta kapela si dala trefný název: v obou svých sestavách opravdu vždy vystupovala dva roky. První, relativně známější etapa trvala od podzimu 1981 do podzimu 1983, kdy ji členové uzavřeli natočením téměř celého repertoáru (podomácku, ale překvapivě kvalitně). Dva ze čtyř členů – bubeník Zdeněk Konopásek a kytarista Martin Vik – pak skupinu koncem roku 1987 pod stejným názvem obnovili, čímž však do její historie vnesli nemalý zmatek; tahle druhá Dvouletá fáma totiž měla zcela odlišný repertoár i zvuk. Hlavní postavou se stal zpěvák Radomil Uhlíř, osoba velmi robustního zjevu i projevu a zároveň autor krajně nekonvenčních textů.

K remakům mám nedůvěru nejen u filmu, ale i u hudby. Snaha přetočit staré skladby většinou nevyjde, zvuk je sice lepší, ale často se vytratí původní esprit. Ještě horší bývají aktualizace starého materiálu. S obavami jsem proto přistupoval k nové desce Richter Bandu Crème Électrique, která nabízí nové verze sedmi písní z třicet let staré Smetany. Umocňoval je fakt, že kultovní minimalisticky laděná nahrávka má velmi specifický zvuk stojící na kombinaci nezaměnitelné Richterovy elektrické kytary a fidlerofonu připomínajícího balijský gamelan. Výsledek ale dopadl nad očekávání dobře i proto, že Richter Band připravoval písně ze Smetany pro neuskutečněný výroční koncert. Ve zvuku nechybí fidlerofon, protože se k Pavlovi Richterovi a jeho synovi Jonášovi přidal nejen trumpetista Bharata Rajnošek, ale také Štěpán Pečírka, který hrál na původní Smetaně.

Nové verze písní jsou jiné, o něco uhlazenější s propracovanějšími plnějšími aranžemi, ale hned úvodní At The Museum si zachovává pestrost i hloubku, i když není tak syrové. Svůj charakter si podržel i Chinese Rivulet / Half Grabbing, jemuž stále dominuje melodie fidlerofonu, byť je nové pojetí zvukově bohatší. Czech River oživená trubkou získala temnější charakter a drive, protože se ve zvuku objevilo více hlubokých tónů. Velmi povedená je nová verze Nothing, která získala na nervnosti a dodává albu další dimenzi, když kus přibližuje k fredfrithovským experimentům, byť na úkor tajemnosti.

Slovenský písničkář Richard Vávra alias Archívny chlapec na novém albu záměrně vyměnil bohatý zvuk za jednoduchost. Uvědomil si prý, že dopředu se dá jít i tak, že k sobě člověk začne být upřímný a přestane se stylizovat do něčeho, čím není. Neznamená to, že by fanoušek musel nutně začít odmítat Vávrovu „stylizaci“ na pečlivě proaranžovaném minulém albu Tranzit. Na druhou stranu nový zvuk, který Vávra nabízí na Zapadákovu, je při své jednoduchosti také působivý a i zde písničkář nabízí různé možnosti výkladu a rozklíčování.