Pavel Herot
Sliz
Možná jednou odejdu
Zbavím se knih plných pytlů
Každá z nich smyslem šílená
Takových co jde do tisíců
Poskakují mi doma než
Spolčí se proti sobě
Proti mně vytáhnou jízdní řád
Ze svých řad neuspořádaných
Zaplatí si jízdné
Do sběrny
Kde už budou na ně čekat
V zaprášených košilích
Lehnu si s nimi
Slisován
Nepopsaný papír
Bude první básní tohoto světa
***
Zdá se mi o svých snech
V domovech zamčených
Kde nespím skrze slepotu svojí
Pláče mi nad láskou stesk
V zimě kdy rozkvetou stromy třešní
Jako unáhlený blesk náhle se oblečou
Doba je krutá život ovšem přenádherný
díky lidem pospávajícím v blátě
co nemají nic a přesto dají poslední
kapku z flašky co v ní mají…
A o těch snech se mi zdá
Láska co žije
Neumírá
***
V řece Styx ubývá vody
Propíjí se do němohry
Včely nad ránem se rojí
Na dlaní pohlazení
Slepý Cháron a starý
Naposledy převáží
Samotnou Smrt
Na věčnost věků Odpuštění
Vystavena tu z vosku
Jako přemilá vzpomínka
V muzeu Život
***
Havran ze šikma seděl na
obráceném stromě
A nepokrytecky zkoumal…
-hořící větrák poblíž křičel
nesrozumitelně ale spisovně-
Točící se zeměkoule
Otáčela se telepatickým
pokynutím očí černého ptáka
s prošedivělým peřím dávno věku
Troška větru pouze zacloumala
okolními stěnami skrze přízemní
okno nahrazující uzamčené dveře
Na posteli přikryté
Ubrusem potištěným akty
červených jitrocelů
spí den
V domě mírumilovného vynálezce
ostatní pohybují se
v plynových maskách
***
Žluté tváře kroky dlouhé
menší než na Měsíci
Bojové skřeky rudá hvězda
nová stará svatozář
Z Hradebního balkonu
na kabátě trikoloru
řve Nesmrtelný vůdce světa
Mao-ce-tungovy žvásty na vás
Přeoperovaní šikmoocí Češi
vypasení jako prasata
Cinkají klíči a křičí
než nedaleko strhnou
sochu sv. Václava
ďábelským polibkem milenců
Už nás nezachrání
ani poslední pomazání
před životem
Jako v nejděsivějším snu posledních
soudných dnů Evangelia
tajně se modlící hrstka věřících
pod balvanem v díře mezi lvy
nad popravištěm
Fabrika na výrobu mozků
Budou se tě ptát
Jak dlouho tady žiješ
Ještě že nevyplodí otázku
Jak dlouho tu míníš pobývat
Budou listovat v papírech
Olizovat prsty mýdlem
Potom zvednou se z židle
Je jich deset dvanáct dvaadvacet
Čtyřicet čtyři tolik jich není
Příliš mnoho lidí pohromadě
vyvolalo by alespoň
v jednom z nich soucit
a to oni vědí
několik málo zahřátých židlí zaskřípe
hudbou podobnou blití
A oni zakřičí –
Vivat zmizelým
pod hladinou sebezapření
Slyšet nejsou to jenom
Jejich záhrobních vlků vytí
Do exploze telefonů po kapsách
Ta bezmocnost co nás trápí
Není naše beznaděj
Ale shovívavost
k hromadné souloži
bezpohlavních skřetů výšin
