Literatura

Radek Fridrich Nordort

Vracíme se na místo činu,
jezevcova srst se venku zbarví do šediva.
V noci se mi zjevil Janus,
vytesán božím majzlíkem do pískovcového kužele,
díval se dvěma směry.
Vpředu žádná budoucnost,
vzadu ochcaná psí kost. celý článek

Patrik Linhart

Alkomagie města Vídně / Alkomagie von der Stadt Wien
Zápisky stipendisty v Muzeum Quartier v říjnu 2011

Florenc. Hommage á Thomas Bernhard

Vídeň, navzdory očekávání není jen navoněné místo, kde si podávají ruce frajle s metrouši, ani takové místo jako přístav v Liverpoolu, kde se už jen nostalgicky a bez peněz vzpomíná na byvší slávu. O to víc zamrzí srovnání s Florencí. Všechny stánkaře s levnými jídly vyfakovali a natáhli tam cenově přeexponované mrdky od Starbuck´s po Burger King, nejlidštější byl jakýsi italský krám s olezlou bagetou za čtyři pětky. Kam se, kurva, poděli konsumenti levných jídel? U Thomase Bernharda, tohle se nedá snést!

Dead Kennedys sbližují národy

„Hned sem věděl, že si budeme rozumět,“ řekl mi můj soused Mirko Mielke z Berlína pár hodin poté, co jsme se seznámili. „Jak jsi seděl na zahradě s naprosto nepříčetným výrazem, pil pivo, kouřil a poslouchal Dead Kennedys.“ „Já jsem měl trochu obavy. To jak jsem na stole viděl tvou flašku od bionády.“

Děcka od skákavého poníka

„Navštíví nás střední škola z Hannoveru. Jdou se podívat, jak žijou umělci v residenci,“oznámil mi Mirko. Vzápětí informaci doplnil o svou oblíbenou větu: „To je stres. Vůbec nevím, co mám dělat.“
„Nic,“ odtušil jsem.
Vzápětí se do naší bambusové zahrady vrhnulo asi třicet studentů. Zoufalý Mirko je pozval k sobě. Já zatím klidně vyčkával a popíjel víno s notně již opilým anglickým kuchařem, se kterým jsem se seznámil v hospodě. Sám jsem byl červený jak paprička. A to jsem chtěl dneska uvážlivě odpočívat.
Po půl hodině třída vyšla a zamířila ke mně. „A vy jste taky malíř? Můžeme se podívat na vaše obrazy?“ dožadovala se učitelka.
„Ne, jsem básník. A mám tu jen takovou knížku,“ řekl jsem, jak nejskromněji jsem dovedl a otevřel Spící Hrůzu na stránce s fotografií svého moudí, ze kterého dýmala cigareta.
„Aha,“ řekla učitelka a chystala se vyklidit nejistý prostor.
„A teď vám řeknu něco já o umění,“ ozval se náhle kuchař a začal překvapené grupě vykládat cosi německy.
Učitelka třeštila oči, z Mirka se řinul pot a já jsem si raději sedl a střídavě se usmíval a mračil v naději, že se jaksi intuitivně trefím do emoční hladiny nezastavitelného proudu kuchařova blábolení.

Vernisážníci v pohybu

Pokud jste na jakékoli veřejné akci, ať výstavě či presentaci kosmetiky, s Němcem, nikdy ho neupozorňujte na chyby pořadatelů. Na popisce pod obrazem chybělo v anglickém překladu jedno slovo. Upozornil jsem na to Mirka. Především proto, aby poznal, jak grandiosně ovládám oba jazyky a taky proto, aby viděl, že i já jsem pünktlichář. Následující hodinu strávil tím, že hledal pořadatele. Marně jsem mu radil, zpátky povel dej a užívej vína a života. Oslovila nás fotografka s tím, zda nejsme vystavující. Zdálo se jí, zjevně, že jsme tak málo extraavantgardně oháklí, že to musíme mít na háku, a tudíž jsme umělci. Věděl jsem, co se stane. Mirko do nebohé holčiny hustil tak dlouho, že musí sjednat nápravu chyby na popisce, až utekla. A to jsme mohli být na titulních stranách výtvarných magazínů! Čistě ze zlomyslnosti jsem ho upozornil na další chybu.

Vrznout si u Mozarta

Hřbitov St. Marx je, jak patrně víte, poslední relikt biedermayerovské pohřební kultury. Koncem října je to obzvláště pochmurné místo, ale jen do okamžiku, když u Mozartova (hromadného) hrobu natrapírujete na párek libující si v eschatologickém sexu. Jiný by na mém místě skočil přímo mezi ně, já jsem se však choval nanejvýš pietně a zapreludoval jsem několik tónů z Kouzelné fl étny. Znělo to spíše jako vítězný motiv z Indiana Jonese. Párek se přestal pohybovat a strnul. Bylo mi to žinantní a tak jsem napodobuje šílený smích Amadeův (který jsem uměl imitovat velmi dobře) odkráčel alejí k východu.

Elektra Gödel

Robert Redford se ve filmu Podraz ohrazuje: „Ožralu jsem nikdy neobral!“ Ale jsou jisté chvíle, kdy nevíte… Stalo se to jednou nad ránem na třídě Mariahilfer poblíž hostince Elektra Gödel (bývalé prodejny elektra). Bylo to nádherné až kýčovité klišé: po sinusoidě se chodníkem potácel ukázkový pankáč ve skotském kiltu. Zjevně neměl dost a zamířil ke stánku s piváky a párky. Můj věčně neklidný německý soused a já jsme rovněž neměli dost a postavili jsme se za maníka do fronty. Pankáči při placení upadla 2 eura. Mirko a já jsme čekali, co se stane. Pankáč se sehnul, upadl rovněž, ale minci stačil sebrat. Čekal jsem, co udělá Mirko. Ten evidentně rozladěn pravil: „To je hovno pankáč, když kouká na každej pětník. Mohli jsme tak mít levnější pivo.“
Tak vidíte, ožralu jsme jsme sice neobrali, ale bylo to ve vzduchu. Bylo to ve vzduchu jako ZEITGEIST.