Američan Brad Rose je už téměř dvě dekády výraznou figurou hlukové scény. Během let se jeho osoba obtiskla výrazným způsobem do análů freak folku, analogového noisu, ale i křiklavých psychedelických experimentů. Vedle toho dokázal na vybraných nahrávkách odskočit i do vod dream popu nebo drone ambientu. Vedle autorské tvorby stojí jeho osoba i za významným portálem Foxy Digitalis a dnes nefunkčním vydavatelstvím Digitalis Recordings. Dnes se ale soustředíme na album s fatálním názvem „Bojím se umírání“. Autor v předmluvě přiznal, že materiál desky vznikl v noci, v době, kdy nemohl usnout. „Moje mysl se přepne do pracovní polohy a způsobí, že nemohu zabrat,“ přiznává Rose. Skládá tedy instrumentální ambientní, měkkou elektronickou hudbu, obroušenou od disonancí, výrazných basů, často s využitím přírodních field recordings. Nečekejte ale přeslazenou, povrchní new age hudbu. Materiál na desce lavíruje od statických hlukových kusů à la Celer nebo Chihei Hatakeyama přes space ambientní momenty v duchu Steve Roache až k melodickým dreampopovým nahrávkám, které mohou připomenout Oneohtrix Point Never nebo Williama Basinského. A jak souvisí s nahrávkou název kolekce? Znovu předávám slovo autorovi: „Kdysi jsem se bál, že onemocním, ale neumřu. Pořád se bojím, že onemocním, ale nechci, aby moji blízcí jednoho dne museli sbírat kousky, které po sobě zanechám. Bojím se, že s nimi nebudu. Nikdy to tak nebylo, ale blížím se k padesátce, polovina mého života pravděpodobně skončila. Svým nočním hraním tu a tam probudím svou malou dceru. Když ji jdu uložit ke spánku, přemýšlím o tom, co by dělala, kdybych tu nebyl.“ Novou nahrávku Brada E. Rose tedy můžeme považovat za hudebně alternativní uspávanku, ale i jako podklad pro hlubší osobní přemítání. Je na čase vyměnit ohrané těhotenské album Ego Ex Nihil od německého industriálního projektu Fetish Park za novou, atmosférou podobnou nahrávku. Deska I’m Scared of Dying tyto parametry má.

– I’m Scared of Dying VI

Tradice písničkářů s kytarou je pro tvůrce stále přitažlivá. Pravda, ti mediálně nejnápadnější jsou spíše baviči s kytarou s repertoárem častušek. A i když nechci generalizovat a nikoho urážet, i všelidové bavičství má jistě svůj smysl, víte na první dobrou, co mám na mysli. Naštěstí se stále objevují také autoři s osobitou, neprvoplánovou poetikou. Patří k nim i melancholik (co se týče písní, o psychologickém profilu a temperamentu mi není nic známo) Jan Váňa. Jeho soustředění na skutečně básnický text je nejen sympatické, ale i zdařilé.

Za názvem alba, veršem vytrženým z písně V zahradě („na druhým břehu už vycházej lampy / a na Jordán dopadla tma“), nehledejme žádné biblické podobenství. Autor prostě pochází z Tábora a rád využívá lyrických popisů krajin, atmosfér a pocitů. Jejich prostřednictvím píše hlavně o sobě, nejde mu např. o společenské komentáře nebo vypichování „hlubokých pravd“. Ale zároveň volí témata nadčasová, se kterými se posluchači snadno ztotožní. Třeba stesk po rodném městě, podaný ovšem s vědomím, že hnízdo je třeba opustit a neidealizovat: „Doma prej letos napad sníh / teď po něm zbylo jenom bláto.“ Nebo introspekce v jedné z nejzdařilejších písní Kdo jsem: „Možná jen krev nočních ptáků ve špinavým saku / ulice slepý a střepy co slepit už nepůjdou / bolavý vzpomínky na blízký lidi / který tu nejsou a stejně je vidím…“

K nahrávání Váňa přizval producenta Prokopa Korba (alias badfocus), pohybujícího se na elektronické scéně, a pár muzikantů. Pro písně přesto zvolil nejpřirozenější aranžmá. Akustické, střídmé, jen lehce dobarvené elektronicky rozvlněným zvukem kytary či piana, kontrabasem či terénní nahrávkou v pozadí.

Osm vyrovnaných písní, záměrně kratší stopáž, hezký debut. Bude zajímavé sledovat, jestli se Váňa v budoucnu třeba oprostí od ich formy nebo půjde v sebezpytu ještě hlouběji. Zda utáhne i tematicky pestřejší materiál či obsáhlejší kolekci skladeb.

Něžná noc neztrácí kouzlo. Pokud kdy někdo pochyboval, že (zdánlivě?) nesourodé partnerství Blanky Šrůmové a Jana Hedla nevydrží dlouho, naštěstí se pletl. Funguje báječně po autorské (řada písní vznikla spoluprací) i muzikantské stránce. A podle souznění jistě i po té osobní. Což možná symbolizuje i ono Člověče, nezlob se, snímek na titulce třetí desky kapely Něžná noc. A pozitivní chápavý text Hrajem si až moc, byť jde zároveň o obecné téma a Hedl dávno v rozhovorech vysvětlil, že „není přímo svým životopiscem“. On: „Co bude se mnou, až u soudu sednou a skončí sen.“ / Ona: „Projdu se tiše a pohlídám skrýše, než půjdeš ven.“

Nosný zůstal i model téměř „permanentního duetu“, dialogu výrazných pěveckých / vypravěčských (v Hedlově případě, a není to myšleno ani náhodou negativně) osobností. Baví i inspirace v moderní country jako Živou mě nedostanou. Nebo Moje kára drahá, autorská óda Šrůmové na „taky už míň mladé“ auto, se kterým „z města uniká“, kdy naschvál banálnější text nepůsobí nepatřičně, naopak příjemně odlehčuje temnější poetiku. Zaslechnout lze i nikoliv nepříjemný nostalgický odkaz novoromantismu 80. let, třeba v Hedlově sólové písni O čem se bavíme.

Oproti předchozím dvěma albům se kromě šéfa a šéfky totálně změnila sestava kapely. Ale vlastně to není znát, natolik jsou hlasy a autorské rukopisy Hedla a Šrůmové pro Něžnou noc určující. Osobně mi trochu nesedí pouze použití automatických bicích. Jediná skladba Nějak se ztrácím s bicími živými, které nahrál současný bubeník Něžné noci (mj. ex-Tichá dohoda) Pavel Attel, najednou sound alba „rozsvítí“. Což není výtka, jen věc vkusu.

Album Hrajem si, hrajem slaví deset let existence kapely. A bude jen dobře, když po dokončené dekádě otevře i ta další. I když o sobě Hedl v jednom rozhovoru řekl, že „nikdy neaspiroval na hledačství nových cest“, společná pěšinka se Šrůmovou může vést ještě daleko a na další krásná místa.

Příběh téhle desky kytaristky Sam Wilson, rodačky z maloměsta Scotsburn na nejvýchodnějším kousku Kanady, může (vy)znít až pohádkově. Scotsburn je asi 150 kilometrů od Halifaxu, hlavního města provincie Nové Skotsko. Kdo z pradávných evropských mořeplavců kdysi jako první přirazil k americkým břehům, je sice sporné, ale tahle malá oblast se od nepaměti nazývá Pictou County, z latinského picti = pomalovaní, podle malého a nikdy Římany neporobeného kmene Piktů ze severního Skotska. Nejen etnologa jistě zarazí příbuznost, ba stejnost ve způsobu myšlení, názvosloví i ritech s indiánským kmenem Mikmaků (Mi’kma’ki = pomalovaní), jejichž krev v sobě Sam Wilson nosí. U nás ani zbla neexitují podpůrné programy jako v případu Sam Wilson vládní agentura Canada Council for the Arts (CCftA, pro filmaře je tu Canada Film Board), které lidem ze všech uměleckých směrů umožní překlenutí-přežití-pomoc v tzv. mrtvých časech. Vůbec ne z jakýchsi „fondů“ vydělované prachy s procenty pro přidělovavší mocné. Talentované autorské hudebnici, byť nepříliš známé, hodil záchranný kruh právě CCftA.

Moudrost vyrůstá z těžkostí, což prý vytváří velké umění. Pandemický lockdown v Sam spustil nikdy před tím nenaznačenou chronickou depresi, a zachránilo ji rázné rozhodnutí (za pomoci CCftA) k přesunu po rovnoběžce z východního na západní pobřeží Kanady na ostrov Galliano v Britské Kolumbii. Její hudba tady rozkvetla v přenádherné a mimořádné pozitivum. Na cestě ji provázejí výteční spoluhráči: bubeník Jen Yakamovich a Geordie Hart s e-basou a kontrabasem, který místy smyčcem promění ve violoncello. Napříč deseti instrumentálními skladbami pohlcující kontemplace v kreacích blues jazzového idiomu vytvářejí brilantní hybrid komorních stylů, které se volně přelévají v často až vrcholné melancholické pastorále. Sam to nazývá bi-coastal, dvoupobřežní, což s titulem Wintertides (Zimní přílivy) a stejnomennou skladbou, která tohle přenádherné album uzavírá, je nad všechny slovní popisy.

„Lepím k sobě rýmy, nenacházím žádné / už mě asi nic nového nenapadne,“ zpívá Merta v úvodní písni (konečně!) tzv. řadové desky České sny po sérii (samozřejmě taktéž cenných) archivních titulů. Ona malomyslnost je naštěstí falešná, byť ji třeba pokorný a sám k sobě kritický autor myslel upřímně. Mertu toho napadá hodně. Jistě, posluchač a jistě i tvůrce je v pokušení srovnávat písně nové s těmi časem prověřenými. Jenže to je nesmysl. Stojí přece za to poslechnout si, jak se v mertovské poetice i melodice odrážejí současné, resp. nedávné reálie.

Třeba pokušení písničkářů – rebelů nechat se dekorovat mocnými tohoto světa v Zatím to vím. Nebo válka na Ukrajině, z netradičního úhlu pohledu mukla hozeného báťuškou do mlýnku na maso v dumce Píseň brance. Dojme Umřel rabi Cohen, rozcitlivělý odkaz na „vzdáleného Leonarda, který nám zanechal tajemnou směs líbivosti a krutosti, s níž se prozpíval ke vzkazu ‚jsem připraven‘“. I když možná nejhezčí je nadčasová parafráze – nadějeplná polemika s Paulem Simonem: „Musí být padesát způsobů, jak získat zpátky ztracenou lásku“ (Padesát způsobů…).

Merta neztratil ani smysl pro hraní různých rolí. Pro situační i slovní komiku, tedy hodně posmutnělou komiku: „Nejsem hrdina sametu, nepůjdu volit / nemám na vybranou, dorazil mě covid (…) Kdo neskáče, není Čech, jednu ti vrznu / ale pak pro jistotu zdrhnu“ (Demagog). Možná právě tyto momenty působí trochu levněji a povrchněji. Možná nejrychleji zplaní a zestárnou. Jenže tady a teď na první dobrou řeknou to, co mají. Tvůrce si přece pořád nemusí házet na záda břemeno snahy o nadčasovost.

„Kde jsou mí posluchači? Mám vůbec ještě nějaké?“ táže se Merta řečnicky ve sleeve-note. No, bez obav. Však on ví, že je má. Album České sny vychází jako první díl volné série Nejisté jistoty, prostřednictvím které chce Merta zpřístupnit „nově natočené, neznámé, pozapomenuté i dosud nedokončené písně“. Výborně. Sem s nimi.

Věkem nezlomný muzikant Charles Lloyd (86 let) nás dokáže překvapovat nejrůznějšími sestavami spoluhráčů, často s kytarami (loni na festivalu Jazzpad ve Wroclawi vedle Marvina Sewela s Ocean Trio II hrál ještě Jakob Bro), přesto nejhlubší ponor do Lloydovy duše poskytují jeho kvarteta s klasickou rytmikou p+cb+ds. Proto letošní novinka září jako další skvost jeho diskografie; vedle mnohaletého spoluhráče na klavír Jasona Morana se ale inovačně objevila spolehlivá a sehraná dvojice kontrabasisty Larryho Grenadiera a bubeníka Briana Bladea. Z 15 titulů mimo jednoho tradicionálu a Lift Every Voice and Sing, černošské to hymny bratrů Johnsonových, je hudba především Lloydovým autorstvím. Rodák z Memphisu Lloyd se považuje za dítě jihu, proto jeho muzikantství obsahuje široké spektrum hudby: prehistorii jazzu, zemité blues, spirituály a gospely, vše přetavované do nadčasového znění moderního jazzu, na odkaz hard bopu, dokořeněné dle potřeby ozvuky dálných hudebních kultur, také modernisty artificiální hudby. Blade vnáší do rytmu písní stylizaci africké etnické rituálnosti a Grenadier jej basovými tóny podporuje. Za pozornost stojí i přiznání se k odkazu stylu Theloniouse Monka, nejen Moranem, ale i samotným Lloydem, jak to činí ve velmi zdařilém Monk’s Dance. Nádherně basa předzpívá The Goast of Lady Day – hold Billie Holidayové. V nádherném tématu The Water Is Rising se sejdeme s náladou Pralesních květů Lloydových šedesátých let. Neobvyklostí je minutové Lloydovo dueto pro altovou a basovou flétnu Late Bloom, uvádějící následný spirituál Balm In Giled. Sám Charles Lloyd v nezvykle dlouhém vlastním textu v bookletu spokojeně na závěr konstatuje „…a tak, všichni moji blízcí, můj sklon odložit saxofon a vrátit se do lesa, byl na další sezónu zažehnán.“ Lloydova hudba patří k nejniternějším a nejduchovnějším projevům moderního jazzu, hudby bez zbytečných efektů a muzikantských exhibicí.

Karel Markytán bývá logicky spojován s kapelou AG Flek. Ostatně i na jeho druhém sólovém albu se objevují i muzikanti ze sestav AG Fleku, klávesista Milan Nytra či kytarista Petr Hoffman. Písně z desky Je muzika! by klidně zapadly do repertoáru Markytánovy domovské kapely. Písničkář pochopitelně nemění rukopis, proč taky, to by byla křeč. Ovšem sólová alba se točí proto, aby dovolila autorovi být osobnější a „monotematičtější“ (bez hanlivého podtextu), což platí i pro to Markytánovo. Větší jednotvárnost nemusí být negativem, umožňuje autorovi hlubší ponor do (sebe)vyjádření a posluchači lepší soustředění na podstatu sdělení.

Je muzika! působí hluboce osobně. Vypráví o stárnutí, vztazích, posedlosti i daru být muzikantem. „To se tančí, když neneseš na hrbu léta,“ zpívá Markytán v písni Advent. Duet Kafe na mrakodrapu (Ech, Synku) je mimo jiné o setkávání generací, kde „synka“ zpívá Martin Kyšperský z Květů. Podobně jako Svět můj i tvůj (Ach, dcerunko), duet a autorská spolupráce s písničkářkou Eliškou Lajdovou, s dobře využitým odkazem na Nohavicův text („ráda hraju si, že jsem mladičká básnířka / zavazuju si korálky nad kotníky“). Titulní píseň pak je zdánlivě naivním, jenže krásně platným vyznáním hudbě: „A obzvlášť, když se šeří / tak to zkouší na mě panika / ještě tady, ještě tady – je Muzika!“

Po žánrové stránce, Markytánovi sedí forma balady či folkrockových kusů ve středním tempu, s nerušivou instrumentací vystavěnou nad zvonivou doprovodnou kytarou a decentní rytmikou, tak proč by se svého kopyta nedržel. Trochu jinými než „markytánovskými“ harmoniemi pak kolekci zpestřují epizodní spoluautorství, třeba hudba Petra Vavříka k milému podobenství o láskou zkrásnělém rezu i stáří Plechové boudy.

Upřímné, uvěřitelné a „posluchačsky friendly“ album. Nepovedlo se něco? No, obal. Ale nesuďme Markytána podle přebálky, abychom parafrázovali v anglosaských zemích rozšířený idiom don’t judge a book…

Zpěváka a hráče na loutnu buzuki postihla strašná rodinná tragédie – životní příběh Syřana kurdského původu žijícího dnes v Irsku ale nakonec přece jenom skončil dobře. Hodně se o něm mluví, jeho debutové album boduje v žebříčcích a loni v Corku za velkého nadšení otevřel koncert irské skupině Lankum.

Zdravotní bratr chirurgického oddělení nemocnice v syrském městě Rakka bral zpočátku hraní jako relax po práci. V roce 2011 ovšem přišla válka, tři roky na to se stala Rakka centrem Islámského státu a brzy na to Syfkhan uslyšel v telefonu: „Uřízli jsme tvému nevěřícímu synovi hlavu a zahráli si s ní fotbal.“

S rodinou za děsivých podmínek přepluli na gumových člunech do Řecka, odkud byli v rámci přerozdělování uprchlíků přesunuti do Irska, kde se od roku 2016 usadili. Než by nezaměstnaný Syfkhan seděl doma, začal hrát po Irsku na svatbách a večírcích pro syrskou a kurdskou diasporu. A nakonec mu štěstí přišlo naproti a William Stewart z labelu Nyahh Records se stal jeho agentem a vydavatelem.

Co od něho máte čekat? Rozhodně ne pouze levantské taneční dabke jako třeba od Omara Souleymana, tak přímočaře rychlopalně Syfkhan neuvažuje, ačkoliv krajanův raný a bez debat pořád nejskvělejší model vlastně přejímá, akorát že na zpěv, loutnu a syntezátor je úplně sám. Ne tak na albu, kde se k němu přidali cellistka Eimear Reidy s jazzovým saxofonistou Cathalem Rochem, dobarvující středomořskou směs poháněnou rytmy darbouky neobvyklými harmoniemi, a my tím pádem neposloucháme dalšího ceremoniáře extatické svatební party, ale tvůrce domýšlejícího svou budoucnost bez toho, aby stavěl na story uprchlíka a panarabských klišé. Syfkhan pochopitelně hodně straní kurdské hudbě, a to i tehdy, když zpívá vlastní skladby, k vrcholu alba ovšem dospěl nevšední úpravou nesmrtelného milostného vyznání Layla wa Layla (One Thousand Nights and a Night), složeného v roce 1969 Balighem Hamdim pro legendární egyptskou zpěvačku Um Kulthum.