Patnácté album od roku 2009 kytaristy a skladatele Juliana Lage je jeho stylově nejpestřejší. Mimo jedné sólové skladby jsou všechny jeho skladby hrány kvartetem nebo sextetem. V žádné sestavě nechybějí jeho stálí spoluhráči z posledního období – kontrabasista Jorge Roeder a bubeník Dave King. Kvartetní sestavu ještě doplňuje hráč na piáno Kris Davis, střídající se s Patrickem Warrenem – ten barvu kapely ještě v některých skladbách obohacuje hrou na keyboards různých typů. Lage je stylový všežravec, nemá jediné těžiště hudby, z níž by většinově vycházel. Proto je spektrum jeho hudby tak pestré. Na albu najdeme sólově hranou skladbu Myself Around You, jako vystřiženou ze sešitu klasické kytarové literatury. Coby kytaristu ho samozřejmě lákají latinskoamerické inspirace – slyš hned úvodní Hymnal, krásný melodický nápad s lehkým, téměř nevnímatelným podkresem klávesových smyčců a vibrafonu. A hned následuje osminový pregnantní dupavý rytmus v Northen Shuffle ve stylu jazzrockové scény; ke zvuku skladby výrazně přispějí všichni členové sextetní sestavy. Nato kvarteto rozezní typickou „americanu“ Omission. Doslova podvečerně milenecká, ač hraná na elektrickou kytaru, je rozněžněná Serenade. Zvukově bohatě zní South Mountain – připomene atmosférou Jazzové nebajky Velebného SHQ ze 70. let. Titulní Speak To Me je odkazem na dávné rock´n´rollové instrumentálky, s přímočarým sólem elektrické kytary. Tanečně swingující instrumentálkou je zase Two And One, se sóly akustické kytary a kontrabasu. Roeder s Henryho altklarinetem si krásně vyhrají ve Vanishing Points. Rockově odvázaně zní skladba se záhadným číselným názvem 76 (rozhodně to není Julianův věk, je mu 36), v níž se vyřádí na piano i Davis. Uklidňující písní Nothing Happenes Here se kompletní sestava s posluchači loučí, leč název tvrdící, že tady se nic neděje, se netýká tohoto alba, které je od Lage svou barvitostí nejlepší a hudebně nejzajímavější.

Skoro dekádu trvalo, než Neysa Mae Barnett a Emile Larroche, které se potkaly v roce 2013 v Ivry-sur-Seine, dotáhly práce na autorském materiálu k vydání debutové desky. A čekání evidentně stálo za to. Vždyť dva roky starý debut Touch The Lock, který mladé Francouzky natočily na jedné lodi zakotvené v Oxfordu na břehu Temže, vychválil slovutný portál Pitchfork v recenzi jako dechberoucí „prizmatický synth pop“. UTO v nastoupené dráze pokračují i na letošním následovníku. Co to konkrétně znamená? Neysa Mae Barnett, která je hudebním tahounem dvojice, má evidentně naposlouchány hodiny britské taneční hudby – od progresivních spádů Leftfield přes indielektronickou hvězdu Four Tet až po taneční hrátky s hudebními odkazy minulých dekád à la Matthew Herbert. Pop je ve středu zájmu UTO, každá skladba ale míří jiným směrem. Energický, pozitivně ubíhající otvírák Art & Life může připomenout Moloko, mnohem špinavější následovník Plumbing přehlednou melodii nabourává kouzlením v duchu Aphex Twina, zatímco třetí položka 2MOONS může zastřenými vokály připomenout shoegaze kapely, ale i dodnes fungující Garbage. Asi nejvíce devadesátkově načichlou položkou je Napkin se zcela signifikantní rytmickou smyčkou, doplněnou i pro tehdejší kapely typickými vokálními výkřiky. UTO ale nejsou popoví revivalisté. Unshape je dramatická položka nasáknutá současnou analogovou elektronikou a dětským sborem, Midway pak může svou estetikou připomenout například Flume. Na albu When All You Want To Do Is Be The Fire Part Of Fire je nejlepší, že se v něm, jako na každém správném popovém albu stále něco děje. Laťka předvídavosti je snížena na nejnižší možnou míru, a tak po půlhodině, kterou recenzovaná kolekce má, nemá posluchač problém pustit si desku znovu. Připomíná mi dnes již předposlední album domácích Tolstoys, které bylo také napěchováno mladistvou energií, silnými nápady, které byly oproštěny od jakýchkoliv kudrlinek, sól nebo natahovaných dojezdů.

Z přehršle kooperačních projektů amerického bubeníka/skladatele Marka Holuba, dlouhá léta žijícího v Londýně a dnes naturalizovaného Vídeňáka, je pravděpodobně nejznámější účinkování v modern-jazzy-rocky kvintetu Led Bib, který založil v roce 2003 během studií na London Middlesex University. Debut Arboretum (2005) vyděsil znalce natolik, že kapelu bez velkých rozmyslů ocenili prestižní Peter Whittingham Jazz Award. Pak už to s Led Bib úspěšně svištělo desku po desce až k výbornému čtvrtému albu Sensible Shoes (2009) s nominací na cenu Mercury Prize. Kapela prý pořád existuje, byť zahybernovaná, jen snad, doufám, po posledním albu It’s Morning (2019) a přesídlení Marka Holuba do Vídně a vytížení, tohle své první velké muzikantské bandové dítě Mark nehodil přes palubu.

Druhozrozenec jeho Anthropods je opravdu z jiného ranku než poněkud, pardon, tzv. novojazzoví Led Bib. Když eponymní debut popsal časopis Jazzwise jako „bohatě eklektický soubor příjemné a nezařaditelné hudby oslavující radost z kolektivní souhry“, tak Abundant Shores přináší totálně nové směry a zkoumá prostor mezi kompozicí a improvizací. Název Anthropods může být analogií bezobratlých členovců, třeba stonožek, jejichž hemolymfa je podobná krvi obratlovců a vzájemně si ji předávají plazmatem otevřené tkáně do segmentovaných částí=těl=členů bandu. Osmidílná suita je až skoro zákeřně vykomponována. Ono „skoro“ je v dávkách prostoru k improvizaci pro kapelní těleso: violoncello Clemes Sainitzer, housle Irene Kepl, basklarinet Susanna Gartmayer, tenorsaxofon Jakob Gnigler. Basklarinet s violoncellem přebírají basové povinnosti a jdou od nejhlubších až po nezvykle vysoké oktávy. Pastorálně nebeské melodie, ohnivě neklidný free jazz, hutné groovy. Flexibilita textur nástrojů tu dosahuje svých zvukových extrémů, jejich barevnost tvoří místy divočišnými impro kousky průvazný tok mezi velejemnými proudy melodiky a hypnorytmy se spádem vřícím v bouřný vír nekonečného vodopádu.

Nejistota je v dnešní době zdánlivě na jistotu sázející název. Tísnivý. Kladenská kapela ho ovšem myslí trochu jinak. Vlastně pozitivně. „Všichni čekají, až se vrátí starý dobrý svět. Bude to ale nejistota, která nás obejme, aby všechny osvobodila,“ uvádí autor textů, zpěvák a kytarista Jakub Mühlfeit v tiskové zprávě. Jasně, nejistota s odhodláním přizpůsobit se tomu, co přijde, je pořád o hodně užitečnější životní pocit než rovnou defétismus, beznaděj nebo útěk k řešení typu carpe diem, po nás potopa.

Po muzikantské stránce se na čtvrtém řadovém albu KolHal prezentuje už jen jako duo. Druhým ze členů je bubeník, příležitostně zpěvák Tomáš Příkaský. Ale paradoxně zní deska svým způsobem pestřeji a soudržněji než předchozí nahrávky. Kapele totiž nadstandardně, včetně obstarání partů baskytary a syntezátoru a hlavně diskusí o tvorbě, přispěl producent Tomáš Havlen, jinak z dua post-hudba. Písně dostaly ještě „popovější“, elektroničtější, syntetičtější nátěr. V případě Kolektivní halucinace ale bez negativních popových rysů jako podbízivost a prvoplánovost.

V hloubce pak nejsou skladby vůbec popové. Stále tu jde o autentické vyjádření, nikoliv o „libost“ a oddechovost. A deklamovaný Mühlfeitův zpěv je vše jiné než chytlavý. Originálnější a důležitější než hudba pak zůstávají texty. Autentická poetická pozorování reality jsou tím, čím je Kolektivní halucinace nejzajímavější: „Král vysílá vojsko pro Helenu Trojskou/pro starou pokojskou, co tančí tu s mopem/a tanečním krokem se posouvá chodbou/a už u schodů ví, že něco nehraje/že se jí nestane, co četla v Blesku nebo na Super“ (Soucit). „Postavte ty lidi mezi hospodu a divadlo/ať se vidí, co si vyberou … A oči mají temné a zlé, něco je špatně / ale o co tu jde, laciná kořalka jim napovídá, že je tu špatně nejspíš všechno“ (Horníci). Silné. Byť samozřejmě s tím, že právě elektrický, cca electro-rockový sound textům tvoří odpovídající platformu.

Chorobopop mají živnou půdu v rožnovské scéně 90. let, trio tvoří mj. bývalí členové v rámci HC/punkové komunity věhlasné kapely Telefon. Ale „na žánry“ si nehrají. Oni si hrají „se žánry“. Třetím albem totiž trio, koketující také s ironií nové vlny a zarputilostí HC undergroundu, docela překvapilo. Rozdělilo ho na dvě strany, a protože kromě CD a downloadu vychází i na LP a MC, tak i doslova. Na jednu část dejme tomu post-punkovou, a druhou synthpopovou. Pochopitelně jde o synth pop hodně „undergroundový“ a nervní. A vůbec to nepůsobí křečovitě. Kapela sdílí názor, že není důležitý styl, ale píseň. Sdělení, atmosféra, přesvědčivost. V tom se hlučně kytarová a synth strana neliší. Vyjadřují hněvivou tíseň ze světa, cituji: „na úsvitu vzrůstu omezování svobod, vzniku nových válečných konfliktů, dezinformací, umělé inteligence a dalších nejistot“.

Kytarová strana zběsilostí a stručnými stopážemi písní potěší ctitele HC estetiky. Ovšem od „čistého“ HC ji odlišuje třeba to, jak Chorobopop vyřešili nespolehlivost bubeníků. Automatem, což dodává písním strojovou údernost. I když se trio jinak sympaticky vyhýbá vulgarismům (k syrovému vyjádření nejsou třeba), začíná deska štěpným kusem Reprezentant ko*otů. Není třeba dlouho přemýšlet, koho, kdo „uspěl s byznysem“ a „strach má jako plán“, oním reprezentantem myslí. Jistě by řídil stát jako firmu. Někdy je myšlenka vyjádřena poetickým opisem („informační kalba/trollí identita/varianty verzí/monitorům svítá“, Blabla), jindy velmi konkrétně („Hitler svýho Stalina/Rusko svýho Putina… svět co má řád/svět co je na dvě půlky/svět plný stád/stád lidí ze škatulky,“ Zeptám se).

Písně ze „syntetické“ strany se liší soundem a tím, že zpěv není tak „křičený“. Ale poselství zůstává totožné: „Svět seskládaný ze sekvencí/úsměv a úspěchy na poli trollů/nahoru někdy že znamená dolů“ (Úsměv a umělá inteligence). Dvě strany mince. Z frustrace pomáhá vyřvat se i vyzpívat.

Nečekané překvapení pro všechny, kdo se ztrácejí v hinduistánských ragách a v experimentální elektronice jakbysmet aneb dotýkání se majestátu hudební blaženosti s předpokladem, že kdo se připojí, uvidí a pocítí zvuk; alespoň tak to tvrdí indicko-americká elektroproducentka a zpěvačka, zprvu si říkající Modular Princess, to protože jejím hlavním nástrojem jsou modulární syntezátory. Nejde u ní o nějakou ambientní new age, protože namísto usínající meditace se celou dobu vrtíte zvědavostí, co to jako má být. Nakonec zjistíte, že vás tahle hodně „divná indická hudba“, volně plynoucí v minimálně rytmickém oparu elektronické mlhoviny a znepokojujících dronů, přivedla do stavu zklidnění, i když jste po něčem takovém vůbec netoužili.

Do osmnácti let se učila klasickou indickou hudbu a žádnou jinou prý neznala. Během amerických studií informatiky ovšem s pocitem, že by jí okolí neporozumělo, zpěvu nechala. Teprve s přestupem do třídy výzkumu elektronické hudby, kde se podílela na programování nástrojových softwarů a objevila modulární syntezátory, se před ní otevřel úplně nový hudební svět, a hlavně našla vhodný hudební jazyk, umožňující komunikovat jak s indickou hudbou, tak s hypnotickou elektronikou, a nakonec i s hlasem. „Prosím, neříkejte mi indická klasická zpěvačka,“ žádala ovšem každého.

Zatímco se na debutu Under The Lilac Sky (2021) zabývala časem, prostorem a stavem mysli při východu slunce, novinka Delight je hodně autobiografická. Vycházela prý z karnatických rág bageshri, vztahujících se nádhernými melodiemi k milostným tématům, a zaměřila se na osobní filozofii všudypřítomné rozkoše, kterou lze údajně nalézt všude, kde ji člověk správně hledá. Do syntezátorových ploch také poprvé přidala smyčce, saxofon, flétnu nebo marimbu a hlas zdeformovala reverbem. Rozdíl mezi akustickým a elektrickým zvukem nevnímáte, jen se necháváte víc a víc stahovat do nadčasové hudební esence a přitom se modlíte, aby ji po vás nechtěl nikdo popsat.

Švédsko-česko-slovenské kvarteto zaujalo už debutem Journeys (Amplión 2019). Spolužáci z konzervatoře v Rotterdamu, kytarista Alf Carlsson a trumpetista Jiří Kotača, se mentálně sešli v citu pro silné melodie podložené harmoniemi, které jsou posluchači libé. Souzvuk křídlovky či trubky s akordy a melodickými linkami elektrické kytary zní intimností, při nichž se žádný z nástrojů nesnaží hrát prim; při sólech se podporují, doplňují, a tentýž rovnocenný vztah mají s nástroji rytmiky. Do své muziky vás kvarteto vtáhne hned úvodní Carlssonovou skladbou Wanderer, kde vedle zpěvného tématu zní krásné rytmické bicistické pasáže s basou, komentované tóny kytary. V prologu hudbu zdramatizuje táhlý elektronický podkres. Většina řečeného o úvodní skladbě je v modifikacích použitelná u ostatních skladeb. Kotača modeluje náladu – vedle křídlovky a trubky také používá dusítko. Díky sordinované trubce je zasněné Kotačovo Faith, s bopově odvázanou improvizací v druhé části skladby – kytara zůstává doprovodem a komentátorem. Soulový odpich posluchači poskytne Alf´s Groove, s kytarou v jazzrockovém modu. Zajímavý sound stvoří souzvuk trubky s basovými tóny hranými legato smyčcem v Kotačově Reliefu. V melancholické skladbě Air-Conditioned JK téhož autora akusticky znějící kytara v závěru „vystřeluje“ krátké elektrické tóny reagující na tóny trubky. Krátkou Before the Storm si Peter Korman napsal jako sólo na kontrabas – skladba pak přejde v Supercell, jak známo úkaz provázený tornády: skladba má tomu odpovídající vzrušující průběh, zakončený sérií virblů bubeníka Kristiana Kuruce. Vše se vrací do klidu v Carlssonově Hotel Piast, táhlými a rovnými tóny trubky, místy zasněně zabarvenými, které charakterizují styl Jiřího Kotači. Brno Boyz ve mně vyvolali náladu hudby brněnské rockové nové vlny 80. let – jaká radost, dalo by se podotknout! A totéž platí pro hodnocení celého tohoto alba. 

Dva roky staré album Unfamiliar Minds zachytilo zpěvačku a skladatelku Elenu Setién zaseknutou v covidovém meziprostoru, využívající syntezátory, smyčce a spolupráci s producentem Xabierem Erikiziou. Po letech se, i texty v baskičtině, obrátila směrem ke své domovině. Na Moonlit Reveries se vrhla novým směrem. Odstranila řadu elektronických efektů a digitálních manipulací a vytvořila mnohem akustičtější a částečně více rytmicky orientovanou kolekci, která nezní tak potemněle a fatalisticky. Přesto si zachovává autorčiny občasné expresivní, energičtější a více zneklidňující výpady na všechny strany. K ruce pro tuto příležitost přibrala bubeníka a skladatele Glenna Kotche. Tomu poslala soubor s hrubými rytmickými vzorci, ke kterým Glenn přimíchal řadu svých perkusivních ornamentů (Surfacing, Hard Heart nebo Asking). Na albu ale najdeme ještě více skladeb, kde rytmický pulz mizí nebo hraje pouze okrajovou roli. Od skladeb vycházejících z odkazu Laurie Anderson se plynule přesouváme k latinské hudební siestě Halado Negra (Coloured Lizards, Losing Control nebo Mothers) a ještě niternějším náladám kytarového introverta F. S. Blumma (Strange, Moonlit Reveries nebo Morning Song). V tento moment Elena s chutí zapojuje do hry piano Fender Rhodes nebo flétnu. V Moonlit Reveries autorka prochází už objevenými zvukovými postupy svých čtyř doposavad vydaných alb a přidává k nim nově nalezenou rovnováhu reprezentovanou často níže posazeným vokálem hlavní protagonistky. Z impulzivního prohrabávání se vlastním zlatodolem se postupně zklidňujeme za doprovodu akustické kytary a drobných elektronických či klávesových vyhrávek postupně k zenovému tichu zpívaných kompozic, často se obracejících směrem do přírody. „Matky také potřebují růst/ stejně jako rostliny na břehu řeky,“ šeptá Setién v předposlední Mothers. Jako by pro ni komplikované covidové období bylo definitivně minulostí. Pozitivní tečka zajímavé kolekce.

– Asking

Joel Chadabe (1938–2021) proslul jako průkopník vývoje interaktivních hudebních systémů, propojování soudobé hudby s elektronikou, úzkou spoluprací s vynálezcem Robertem Moogem. Pod dohledem Chadabeho syna Bena vydaná kolekce Emergence ale nemá vypíchnout konkrétní témata či období tvorby, o to už se postaraly tituly Chabade & Moog (2017), Electronic Sounds (2017) nebo Dynamic Systems (2020). Bere si jiný, neméně zajímavý úkol. Vyhmátnout vývoj kompozičního modelu, jak ho popisoval samotný Chadabe: „Když se mě lidé ptají, co jako skladatel dělám, vysvětluji, že nekomponuji ‚kusy‘, ale ‚aktivity‘. ‚Kus‘, bez ohledu na jeho obsah, je konstrukce se začátkem a koncem, existuje nezávisle na posluchačích a v rámci svých vlastních časových ohraničení. Zatímco ‚aktivita‘ se odehrává podle způsobu, jakými ji lidé právě interpretují; ‚aktivita‘ tudíž probíhá v živoucím čase, a umění se tím blíží životu.“

Album obsahuje nově nahrané „aktivity“, s výjimkou záznamů Conversation Piece (2017) a One World 2 (2020), neb ty jsou prakticky recentní, dokládající různé periody Chabadeho tvorby. Řazené téměř chronologicky dle doby vzniku. Album zahajují zcela akustická dílka z roku 1967 jako Diversions For Two Pianos či Prelude To Naples (pro flétnu, klarinet, klavír, cello a dirigenta), jejichž partitury byly původně publikovány v časopise Source: Music Of The Avant Garde. Vývoj ‚aktivit‘ pokračuje např. přes Street Scene (1968, pro magnetofonový pás, syntezátor, recitátora Ferlinghettiho básně The Long Street a anglický roh), Settings For Spirituals (1976, natočeno nově s věhlasnou mezzosopranistkou Jeanette Blakeney) či Rhythms For Computer & Percussion (1981) až po zmíněná nedávná díla. Zdánlivě tak jde o album nesourodé už kvůli aranžmá a rozdílné v roli elektroniky. O to lépe ovšem vynikne Chadabeho naplněná snaha dosáhnout stejného živoucího, měnlivého hudebního dobrodružství rozličnými prostředky.

Amelia White se léta protloukala na bostonské a pak seattleské scéně, až se nakonec usadila v Nashvillu. Albový debut Shine publikovala už v roce 1996. Vysloužila si lichotivá přirovnání k písničkářkám jako Lucinda Williams a Aimee Mann nebo nálepku Tom Petty v sukních. Nic z toho pochopitelně nijak přesně nesedí, ale zároveň o lecčems vypovídá. Vydáváním kvalitních, specializovanou kritikou aplaudovaných desek, a přitom stálým setrváváním mimo větší pozornost si vysloužila řazení do vzmáhající se škatulky „alternative roots music“, která neznamená nic jiného, než že když už se americana dostala do hlavního proudu, musí ti „méně masově přístupní“ interpreti tvořit nějakou alternativu. Albem Rhythm Of The Rain (2019), a především (vyjma lockdownů) vražedným množstvím odehraných klubových koncertů se ale Amelia přece jen více zviditelnila, a stává se z ní paradoxně „nový objev“. Vlastním nákladem publikovala výtečnou, během covidu zkomponovanou desku Rocket Rearview (2022) o „izolaci, násilí, lásce v temných časech a nalezení sebe sama prostřednictvím bolesti“. A letošní titul Love I Swore je snad jejím nejlepším.

Ty písně jsou vlastně na první poslech jaksi normální. O profláklé romantice dálnic. O vztahu obětovanému muzice a životu věčně na turné: „Co se to stalo s domovem / s tím, se kterým jsem počítala / procházím prázdnými pokoji / je to jako když se znovu otevře nezhojená rána,“ zpívá Amelia v titulní písni. Ale na druhý poslech, uvěřitelnost a prožitost vlastně není vůbec „normální“. Prozrazuje dokonalou zralost vrcholného písničkářského řemesla. Vše tu nabízí empatii. Slova a hudba se přesně vyvažují. S výběrem písní, „cenzurou z venku“ a celkovým vyzněním alba sice vypomohla uznávaná nashvillská písničkářka Kim Richey, skvělá je i kapela, dobarvující kytarový retro-folkrockový sound s hammondkami i akordeonem lecčím nenápadně současným, ovšem výpověď a opravdovost zůstala Ameliina.