Martin Salajka, FOTO: Adéla Zlámalová

Festival Otevřené ateliéry Praha otevře dveře uměleckých ateliérů již počtvrté

Desítky pražských uměleckých ateliérů a rezidenčních domů otevřou své dveře veřejnosti již počtvrté. V termínu 14. 6. – 16. 6. se mohou zájemci zdarma podívat do zákulisí vzniku umělecké a designerské tvorby, či se seznámit osobně s autory v neformální atmosféře ateliérů. Tvorbu přiblíží také bohatý doprovodný program, včetně komentovaných prohlídek po ateliérech Prahy 9 a Prahy 10 nebo workshopy a přednášky. V letošním roce bude otevřena také celá řada nových lokalit.

 

Festival Otevřené ateliéry Praha se uskuteční letos již počtvrté a otevře přes sedmdesát uměleckých a designérských ateliérů po celé Praze. Ty mohou návštěvníci navštívit zdarma a podívat se tak do zákulisí současné umělecké tvorby, bez bariér a v neformální atmosféře. Zájemci se mohou osobně seznámit s umělci a umělkyněmi jednak ve velkých rezidenčních domech jako je Inkubátor Krenovka na pražském Žižkově, v industriálním areálu Art Lieben Contemporary za nádražím Libeň, ale nově také například v historické továrně Koh-i-noor Waldes ve Vršovicích nebo ateliérech Garage Gallery v Karlíně. Své dveře otevře poprvé také prostor bývalé pošty v Hybernské ulici na Praze 1, kde sídlí například Studio SKULL, fotografka Bet Orten, umělec Matěj Hájek z umělecké skupiny Ztohoven nebo malířka Anna Vopátková.

 

Festival Otevřené ateliéry Praha se snaží přiblížit současné umění veřejnosti, umožnit zájemcům nahlédnout do prostředí, kde umělecká díla vznikají a propojit autorky či autory s novým publikem. “V otevírání uměleckých ateliérů vidíme skvělou příležitost, jak představit současné umění veřejnosti v autentickém a živém prostředí místa, kde přímo vzniká.”, říká o festivalu jedna ze zakladatelek, kurátorka Petra Widžová. Festival dlouhodobě rozvíjí také doprovodný program – zejména komentované prohlídky po vybraných lokalitách a výtvarné workshopy, na které narazíte například v ateliéru Františka Bílka nebo bývalém ateliéru Zdeňka Němečka na Praze 8 (dnes Olgoj Chorchoj). Ateliéry významných zesnulých umělců zařazuje festival v letošním roce vůbec poprvé.

 

Právě osobní setkání s umělcem, ale i ateliéry samotné, které často dýchají jedinečným geniem loci, vytváří unikátní zážitky. Díky festivalu se návštěvníci dostanou do běžně nepřístupných prostor, soukromých ateliérů i kreativních komunit, které se mnohdy nacházejí v architektonicky významných lokalitách. Umělecké ateliéry se stále mění a každý rok některé místo zanikne a naopak se objeví nové. Díky festivalu tak můžeme sledovat příběhy budov, které díky dočasnému využití ožívají a zamýšlet se nad jejich významem pro kreativní život metropole.

 

Během festivalu otevřou své ateliéry například Martin Salajka, Kateřina Ondrušková, Inkubátor Krenovka, Bubahof, ateliéry v Post-A, Studio Bubec, Studio AB3, Kafkárna, Kristýna Šormová, Garage gallery a mnoho dalších.

 

Festival založily v roce 2021 kurátorky současného umění Petra Widžová a Josefína Nedvědová společně s managerkou Ivonou Lorencovou. Jejich cílem je propojit současné výtvarné umělce a designéry s veřejností neotřelým způsobem, představit zákulisí tvorby a vytvářet nové impulsy pro osobní setkání nebo poznávání vlastního sousedství.

 

Vstup na akci je zdarma. Více informací: www.otevreneatelierypraha.cz

 

Čtvrtý ročník Otevřených ateliérů Praha se bude konat 14. – 16. 6. 2024 po celé Praze, festival organizuje spolek Otevřené ateliéry Praha z.s.

 

 

 

WOLF LOST IN THE POEM: Indigem

Je radost, radost až k dojetí, slyšet tak chápavé a uvěřitelně rozjitřené okouzlení poezií. Odzbrojující, cituplnou reflexi básnického jazyka písničkářem milovaných básnířek, respektive jejich tvorby. Přitom řemeslně dokonalou reflexi a slovo řemeslo tu pochopitelně nemyslím jako nadávku na rutinu, ale naopak coby ocenění brilantního kumštu. Práce s tříbením a barvením slov a jejich rytmem, harmonií a melodií. S empatií středověkých malířů, jejich dobou taktéž vnímaných jako řemeslníků, „jen“ variujících dané téma. To vše platilo už pro titul Nepřipoutaný (2017), předchozí album Jana Žambocha alias vlčiska toulajícího se a inspirovaně větřícího básně. Akorát tenkrát se ťapkalo kolem výrazných literárních stop světových básnířek, jako Emily Dickinson, Marceline Desbordes-Valmore nebo Anny Barkovové. Zatímco na Indigem se Žamboch vyznává z obdivu a nechává ovlivnit… ne, to není přesné, spíš ho k ohlasům doslova „duchovně dokopaly“ verše domácích autorek, a většinou současných.

„Osudy českých básnířek, jejich krásný a mnohdy trnitý verše přikládaly do mýho vlčího ohně vždy, když skomíral, a jsem jim za to vděčný. Indigem jsou pro mne hojivý drásy a med,“ píše Žamboch o albu s dedikacemi Jitce Bret Srbové, Martě Veselé Jirousové, Olze Wawracz i Ludmile Maceškové (1898–1974, psala pod pseudonymem Jan Kameník), Simonettě Buonaccini (Ludmila Šebestová-Bučanová, 1893–1935) či Vladimíře Čerepkové (1946–2013). S jazykem i obsahem přitom pracuje Wolf Žamboch tak, aby netrčely generační rozdíly. Což je vlastně přirozené, mluví jak za básnířky, tak za sebe, tady a teď. Ženské poetické myšlení (pokud někdo z hlediska dnešní snad až přepálené genderové korektnosti myslí, že nic takového není, ať si to klidně myslí dál, ač těžko chápat, co by na tom mělo být špatného) mu sedí. Svým hrdinkám se snaží rozumět jako sám sobě, což z principu nejde (známe přece nedosažitelnou limitu gnótni sautón), ale o to hezčí je čenichat a hnát se za tím porozuměním. Vlk poetický (Canis lupus ssp. poeticus) tak činí ještě lépe než na Nepřipoutaném jistě i proto, že si už styl „ohlasové“ tvorby vytříbil, ale určitě proto, že je mu svět vybraných básnířek v prostoru, a převážně i čase blízký.

Gender přitom nebere Žamboch nijak vypjatě a důsledně. Skladbu NCHP tak mohl věnovat Jaroslavě Oválské, což je společný pseudonym Olgy Stehlíkové a Milana Ohniska, a Jiskry zároveň Haně Stince Lundiakové i Jáchymu Topolovi.

Slova jsou na prvním místě, ale hudba je nese, a Žamboch ji vycizeloval. S pomocí hostů i samplů dokreslujících atmosféru, jako je hlášení staničního rozhlasu ve skladbě Jiskry, vedené rytmem jedoucího vlaku. O decentní bicí se postaral Pavel Koudelka (Dunaj), vokály přidala Jana Vébrová, Gabriela Vermelho zase zahrála na housle a kvinton. Atd.

Krásné je tohle toulání i prodírání se po vlčích stezkách velebnými lesy i temnými a pichlavými houštinami slov. Posluchačům – stopařům poetična se jen tak neomrzí.

Zlatá lýra: Marián Amsler

Režisér Marián Amsler sepsal a v nitranském divadle nastudoval rozsáhlou, téměř tříhodinovou show, mapující dějiny československého hudebního festivalu Bratislavská lýra, který byl především ve svých počátcích hojně a se zájmem sledován (jak fanoušky, tak dohlížejícími orgány, které za minulého režimu podrobovaly veškerou kulturu nevybíravému tlaku). Amsler, úspěšný v poslední době hlavně v Čechách, se nevyhýbá velkým ani rozsáhlým tématům. V Praze lze teď navštívit jak jeho verzi Mefista podle Klause Manna (činohra ND v prostorách Státní opery), tak zpracování nesmírně populární tetralogie Elly Ferrante Geniální přítelkyně (na scéně Městských divadel pražských ABC). Obě směle vybudovaná jevištní panoramata s prodlouženou stopáží považuji – s drobnými výhradami – za umělecké úspěchy. O převyprávění dějin Bratislavské lýry to však tvrdit nemohu. Reprízu prezentovalo Divadlo Andreje Bagara v pražské Hybernii jako slavnostní představení ke dvacátému výročí vstupu Slovenska do EU.

Celá show je pojednána jako televizní přenos, z každé strany jeviště stojí kamery s patřičnou obsluhou. V první části, věnované „zlatým šedesátým“, přezpívali písně, které získaly v počátcích festivalu nějaké ocenění (zlatou, stříbrnou či bronzovou lyru) slovenští herci v plném, tří až čtyřminutovém rozsahu. Živý orchestr pod taktovkou Jána Cibuly (ten si stihne zahrát i roli Waldemara Matušky) hraje původní festivalové aranže, zazní Mám rozprávkový dom, Oh baby, baby, Don diri don, Rekviem, Cesta, Píseň o mé zemi. Ne dosti na tom, při připomenutí okupace z osmašedesátého se ozvou (opět v plném rozsahu, a nikoliv třeba z nahrávek v originále) Modlitba pro Martu i Krylův Bratříček. Čeho je moc, toho je příliš. Nitranští herci během většiny songů slušně intonují, což ovšem nestačí. Čestnou výjimku reprezentuje Andrej Remeník, herec velmi muzikální a s patřičnou pěveckou technikou, předvede docela elegantně Gottův Rozprávkový dom a později i Duchoňovou Zem pamätá. Poslech některých dalších songů se blíží tortuře, týkalo se to při pražské repríze hlavně Cesty, s níž Marta Kubišová vyhrála v roce 1968. Písně se střídají s groteskními výjevy, v nichž cenzoři zasahují proti textům, plakátům na festival a podobně, také jsou připomenuty osudy interpretů: Matuškova emigrace, zákaz, který postihl Martu Kubišovou, později také Duchoňův alkoholismus i fatální nehoda Mariky Gombitové. Dojde též na vynucené vrácení „lyry“ Karlem Černochem. U Matušky jsou „satiricky“ zobrazeny pomluvy o jeho skandálním soukromém životě, za zpěvu Don diri don se postupně svléká i je svlékán do spodního prádla. A Karola Duchoně (tedy Remeníka) musí ostatní na jeviště přinést, ten pak píseň suverénně „vystřihne“ a z ceny, kterou byla symbolicky jakási „minilyra“, se hodlá napít. Promítají se přednatočené scénky i skutečné archivní záběry s poměrně dlouhou prezentací Dubčekova úsměvu a také z pohřbu Jana Palacha. Během přestávky pak plochu divadelní opony přizdobí Husákův projev, vyjde to tak, že agresivně přisprostlý politikův atak běží i v prvních minutách druhé části, tehdejší „první muž“ ve státě se vyjadřuje také ke Gottovu krátkodobému pokusu o emigraci. Po přestávce znějí už v drtivé většině oceněné slovenské festivalovky, a protože jich je hodně, už ne naštěstí všechny v plné stopáži, přesto jde o nálož velmi únavnou, i když hercům repertoár více sedí. Songy, které při federálním klání prezentovali třeba Modus, Elán či Miro Žbirka, fungují během této podívané přirozeněji. Žbirkovu Atlantidu Juraj Ďuriš imituje téměř dokonale (mám na mysli i styl původního interpreta), jako nejlepší číslo celého večera (také choreograficky) se pak jeví Posledný valčík pre Európu Robo Grigorova v podání Mariána Viskupa. Pozadu pochopitelně nezůstává ani politický rozměr či komentář k oněm letům, v parodickém výstupu kontroluje pověstně pruderní náměstkyně televizního ředitele Balašová mravné oblečení těch, co v televizi vystupují, ano, opět dojde u některých na prezentaci spodního prádla. Při rozšupovačce Pár not, se kterou zvítězila v roce 1976 Jana Kocianová, se objevují na plátně už jaksi předem novinové protichartovní titulky včetně takového jako Kdo je profesor Patočka? Rozumím tomu, že režisér úmyslně propojuje zcela disparátní výjevy, žel ne vždy to vychází. Přiznám se, že jsem netrpělivě očekával ono historické bratislavské vystoupení Joan Baez, neboť jsem toužil po tom, aby opulentní představení směřovalo k nějakému finále. A opravdu, po nějaké době přichází dlouholetá opora nitranského souboru Eva Pavlíková coby Baez na jeviště, uvolněně si prozpěvuje Lennonovo Imagine, přistoupí k mikrofonu, pozdraví Chartu 77 a Václava Havla, představí Ivana Hoffmana. A dál, jak už i nám pamětníkům připomíná historie, dochází ke zpěvu Hoffmanovy protirežimní Nech mi nehovoria, zběsilá aktivita po celou dobu představení „škodícího“ soudruha vyvrcholí vypnutím mikrofonu, ozývá se jakýsi sílící hukot, vidíme na plátně boření zdí (nikoliv té berlínské) a do toho zní pověstný Havlův „vstupní“ projev: Naše země nevzkvétá. Konec inscenace. Historizující revue o festivalu se tedy uzavírá totálně nefestivalově.

Přes výhrady, které jsem tady prezentoval, musím ocenit desítku interpretů, kteří byli všichni téměř stále na jevišti, zpívali tak i onak, výborně se pohybovali. A jejich nasazení bylo nepřehlédnutelné. Zajímalo by mě, jak toto jevištní dílo funguje na Slovensku. Působí vlastně dost didakticky. Zaujme ještě ty mladší, kteří už onu bratislavskou slavnost u televizních obrazovek neabsolvovali? Pro nás pamětníky jde o vzpomínání poněkud těžkopádné.

KAFKAesque

Výstava Kafkaesque začíná a končí tmavou chodbou. Od vchodu vede dlouhý děsivý vstupní prostor, kde se na stěnách rozsvěcí a zhasínají bílé texty s citáty Franze Kafky; na opačném konci chodby je ohromující projekce O.E.U., kterou tvoří upravené scény z filmové adaptace Procesu Orsona Wellese. Dezorientace způsobená na samém začátku jen tím, že vejdeme dovnitř, je účinná a trvá dlouho.

Odtud se mohou návštěvníci volně procházet a nechat na sebe působit filmy, instalace, malby, kresby, fotografie, litografie, sochy i zvukové umění více než 30 světových umělců. Kurátoři výstavy, Otto M. Urban, Leoš Válka a Michaela Šilpochová, jejich díla shromáždili ve městě, kde se Kafka za Rakouska-Uherska v roce 1883 narodil. Výstava se koná u příležitosti stého výročí Kafkova úmrtí – zemřel 3. 6. 1924 ve věku 40 let.

Pozornost upoutají dvě černé kresby Josefa Bolfa – na jedné je na zdi nakreslený obrovský plačící chlapec, kterému slzy kanou na zem, zdánlivě až na betonovou podlahu. Celou výstavu provázejí podobně temné, děsivé či zlověstné scénáře zmatení, vzteku a žalu. Nejpříznačnější jsou litografie Davida Lynche, který o Kafkovi prohlásil, že je jediný umělec, u kterého cítí, že by mohl být jeho bratrem. Lynchův cyklus „Muž a stroj“ (2007–2010) tvoří absurdní scénáře, které staví lidské bytosti do nebezpečných či banálních situací, někdy doprovázených vtipnými poznámkami, jako např. „kam jdeš, ty pitomej idiote?“ Vypadají jako návrhy scén nebo snových sekvencí Lynchových filmů. Je třeba poznamenat, že ve třetí řadě seriálu Městečko Twin Peaks – Návrat se objevuje v různých scénách Kafkův portrét jako skutečný hold jednoho umělce druhému.

Z dalších surrealistických filmařů jsou na výstavě zastoupeni bratři Quayové nebo Jan Švankmajer s krátkým filmem z raného období i s nejnovějšími plastikami. Díla ze Švankmajerova cyklu Fraktury, hrůzyplné kresby a dvě instalace mučení od dvojice Jake & Dinos Chapman a tittoreliovský Kafkův portrét od Marka Thera vynikají zobrazením odvážného erotismu a sexuality v absurdním a skličujícím byrokratickém kontextu, který je v Kafkově světě vždy hojně zastoupen.

Volker März zasazuje Kafku do moderního politického chaosu naší doby v cyklu Kafka v Izraeli (2007–2013), kdy si představuje, že Kafka v roce 1924 nezemřel, ale žije dál až do současnosti jako zapálený kritik izraelské vlády a chová se přátelsky k Palestincům. Na fotografiích jako malá figurka nahý protestuje, nechává se zatknout, na střeše cvičí střelbu z pistole a leze po čtyřech podél zdi oddělující Židy a Araby.

Na konci výstavy je za černým závěsem skrytá malá místnost, kde se promítá krátký film od Josefa Bolfa Chodba (2010). Na filmu je patrný Lynchův vliv, a tedy i sepjetí s Kafkou, a pro výstavu funguje jako dokonalá dekompresní zóna zobrazující loutky chlapce a dívky. Ti jako porcelánové panenky tápou po červeném pokoji, který je temně melancholický a celkově fascinující.

Miroslav Černý: Tsagiglálal – vyprávění indiánů z náhorních plošin

Tsagiglálal je Ta, která všechno vidí. Mytická indiánská náčelnice, jež se proměnila ve skálu – v době, kdy ji Kojot varoval, že ženy už náčelnicemi nebudou. Tato úvodní historka dobře ilustruje přelévavou, nejednoznačnou povahu indiánských příběhů, které Miroslav Černý ve své knize shromáždil. Ten úvodní příběh lze pojmout jako genderovou anekdotu, vyprávění o pramáti lidstva nebo třeba o nadřazeném vědění zvířat, či spíše jejich duchů.

Amerikanista, etnolingvista a spisovatel Miroslav Černý se ve své knize věnuje příběhům indiánů z náhorních plošin, rozkládajících se na území amerických států Washington, Oregon, Montana, Idaho a v kanadské Britské Kolumbii. Vysvětluje, že se nedočkali takové známosti jako jiné kmeny, protože se jich neujali romanopisci ani filmaři. Žili také poněkud odlišně než mnohem známější Apačové, Komančové, Čejeni či Lakotové. Lovili především ryby, nikoli bizony, a stavěli si i jiné příbytky než týpí. Magickou číslicí byla v jejich představách pětka – proto kniha obsahuje po pěti příbězích od pěti kmenů.

Českého čtenáře možná na indiánských vyprávěních zaujme obrácená perspektiva. Sám mám ve velké oblibě úvodní větu „v době, kdy zvířata byla ještě lidmi“. Zcela vyvrací sdílený pocit, že zvířata zůstala na vývojové linii jaksi pozadu a lidé je předběhli. Ne, zvířata z nějakého důvodu lidských schopností pozbyla. Domyšleno do důsledků to vytváří daleko důkladnější základ pro solidaritu se živými tvory, než jsou romantické představy o „charakterních“ zvířatech podobných lidem. Možná to všechno bylo daleko složitější…

Dalším původním prvkem indiánské mytologie jsou představy o vzniku světa, kdy ho jeho tvůrci – zvířata či zvířecí duchové – vytvářeli hravě, soutěživě, s nečekanými výsledky i omyly. Čtenář může tušit, že to vystihuje spirály evoluce jaksi přesněji než čistě náboženské nebo čistě racionální představy. Do indiánských mýtů navíc vždy proniká realita zábavným způsobem. Černý ostatně říká v průvodních textech, že úkolem mýtů bylo poučit i pobavit (tedy to, nad čím si lámou hlavu evropští pedagogové po staletí).

Líbezná jsou také vyprávění o tom, jak zvířata – anebo zvířecí duchové – naučili lidi různé dovednosti. Například příběh o Sojce, která během vánice poučila lovce, jak postavit kožené týpí kolem kmene stromu. Každý, kdo má nějakou zkušenost se spaním venku, zvláště v zimě, najde v tom příběhu nečekaný ozvuk vlastních zkušeností a pocitů.

K příběhům indiánů, stejně jako dalších přírodních národů, patří i vztahovky. Ty tady zastupuje například příběh o dvojnásobné nevěře s nečekaným dějovým závěrem, který by dnes byl ozdobou leckterého televizního seriálu. Jen ta míra násilí je poněkud větší, než jsme tomu zvyklí v „civilizované“ společnosti, kde se ho dopouštíme spíše slovem než nožem.

Kontaktní bod s jinými mytologiemi představuje příběh o tom, jak lidé získali oheň. Ten průnik je tak výmluvný a těsný, že produktivně otřásá představou o nadřazenosti evropské civilizace nad těmi dalšími. (Jako by nestačily všechny ty dovedně vyprávěné indiánské příběhy o lidské povaze zvířat.)

V době pečlivě rozčleněné žánrové literatury znamenají indiánské mýty osvěžující mix podobenství, pohádky, anekdoty, etnografie a historie… M. Černý ostatně příběhy „dopovídá“ faktografickými informacemi.

Tsagiglálal v podobě skály naslouchá od své proměny příběhům vyprávěným u indiánských ohňů. A emocionálně se tyčí i nad touto knihou. „Tsagiglálal“ – doporučuji vyslovit její jméno nahlas, pro ten zvláštní, neobvyklý zvuk. Nečekaný zvuk hlásek vystřídá zvláštní harmonie. Podobný výsledek se může dostavit, když se na zvířata, která potkáte na cestě lesem, podíváte jinak. Možná byla kdysi lidmi. Jako tehdy, kdy „Kojot byl přítelem člověka“. – Pro knihu je charakteristické, že po tomto „lidském“ úvodu následuje příběh o fatální lásce Kojota – k hvězdě.

Alena Zemančíková: Nějaké ženy a jacísi muži

Bezpředsudečnost. To je asi hlavní rys autorského přístupu dramatičky, dramaturgyně, redaktorky a spisovatelky Aleny Zemančíkové v jejích prózách. Střídá v nich žánry – glosuje, portrétuje, píše črty, svého druhu i reportáže a povídky… A její disparátní texty spojuje jednak uvážlivý hlas vypravěčky, jednak hodnotové nastavení směřující spíše k pochopení než k odsudku.

Tematicky ty texty zřetelně zrcadlí autorčinu životní zkušenost z neprivilegovaných západních Čech z doby před sametovou revolucí, z doby dnes tak vzdálené, že se jeví jako nepředstavitelná. Stejně jako osudy lidí, kteří tíhli buď k umění, nebo alespoň k samostatnému životu, a vzhledem k politicky sešněrované společnosti se mohli projevovat leda amatérsky. V tomto ohledu jsou ty texty etnografickým dokumentem oné doby.

Ovšem i literárně stojí za pozornost – kvůli svébytné odvaze, s níž se autorka pouští do témat, která jsou jaksi ve stínu, ve škvírách mezi velkými příběhy. Jejími hrdinkami a hrdiny jsou ony ženy a oni muži z titulu, kterým se v životě spíše nevedlo, než vedlo. Alena Zemančíková je doprovází do zralého věku a vypisuje jejich příběhy jako přehlídku minulých iluzí, jež se nenaplnily. Stárnutí, tloustnutí, vybledávání vlasů i osobnosti jsou obecné téma. Nešlo by je zfilmovat či uvést v rozhlase, jak říká autorka. „Je to příběh, který se dá pouze napsat a vyprávět.“

Čteme například o osudu Čechoameričana, který za druhé světové války osvobozoval rodné Čechy včetně svých příbuzných, mimo jiné sestřenic. Tady by správně měl začít vyklenutý milostný příběh, jenž by mohl skončit buď emigrací jedné sestřenice spolu s osvoboditelem do Ameriky, anebo odloučením za železnou oponou; stýskáním, toužením, případně vězením. Ovšem Alena Zemančíková ví, že „Člověk nikdy není docela šťastný, a to nezáleží na něm“. Tudíž když obě sestry v devadesátých letech konečně mohou Ameriku navštívit, najdou osvoboditele, jak… ale nebudu prozrazovat. Snad jeden z trefných postřehů z textu, z dopisu osvoboditele coby staršího pána vládnoucího přibližnou češtinou: „Já nemám ten dojem, že sem tak starej, jen když chci chodit nebo si něco pamatovat.“

V jiném příběhu autorka líčí putování autobiografické hrdinky s mužem a dětmi v devadesátých letech po českém pohraničí, a to na voze s koněm. Opět by se mohlo schylovat ke svobodomyslné, romantické vztahovce on the road. Ovšem text přináší spíše jemný popis vzájemných vztahových rozepří, kde postarší kůň slouží jako metafora bezvýsledného úsilí a zotročení realitou.

Postavy próz Zemančíkové si vůbec často nemohou pomoci. Přes veškeré nasazení – a často jsou jejich příběhy zprvu plné energie, nadšení a úspěchů, se dostávají na hranici svých možností. Především vztahových. Rozhovor tří zralých žen o tom, jestli žít s mužem, samy nebo se ženou, je toho důkazem. „Už nevěřím, že existují muži, kteří by nechtěli ženu trápit nebo využívat.“ Ovšem síla A. Zemančíkové je v tom, že se v tomto bodě nezastaví, ani ho nerozvede do obžaloby druhého pohlaví. „Žádné takové kolem sebe nevidím,“ zní následující povzdech, který do jisté míry neutralizuje potenciální radikálnost soudu. – Co když ty tři prostě neměly dost štěstí? – Při domyšlení této možnosti čtenáře pravděpodobně lehce zamrazí, což je zřejmě přesně to, oč jde …

Půvabně nejednoznačné příběhy Aleny Zemančíkové ovšem mohou mít i pozitivní vyznění. Jako vyprávění o českém studentovi, který propadl polskému avantgardnímu divadlu 80. let 20. století Tadeusze Kantora a Jerzy Grotowského, s jejich divadly Cricot 2 a Teatr – Laboratorium (faktograficky více k těmto tvůrcům v rozhovoru s Ondřejem Hrabem v jednom z předchozích čísel UNI). Vlastně jde o popis, jak v mizerné době najít to své a zažívat čiré divácké i tvůrčí potěšení. V dnešní době přesycené možnostmi jde o téma tak odlehlé, že je možná nepochopitelné. I když snad je na ně právě ten pravý čas.

Viki Shock: Půlnoční rapsódie

„Plat jsem měl snový, takže jsem z něj neviděl ani korunu.“ Uvedený citát vystihuje paradoxní komičnost snáře Vikiho Shocka (spisovatel, kolážista, muzikant…). – Pokud se čtenář chopí knihy sestavené z něčích snů, snadno se může dostavit podezření: Nebude to příliš osobní? A tedy zaměřené výhradně na osobu autora? – Půlnoční rapsódie tyto pocity podložené zkušeností snadno rozežene. Jedná se o prozaické (i básnické) texty vyrovnané kvality, kde sice autor často vystupuje jako nedobrovolný hrdina vlastního snu, ale vlastně zůstává kdesi v pozadí.

Hlavní roli má totiž komika odbržděných představ, krátkých spojení, absurdních setkání a nepravděpodobných konců. Příběhy jsou obvykle rychle rozehrané – krátký úvod, a jde se na to. Nejpozději od třetí věty se pak příběh problematizuje, a tím napětí narůstá. A tak příběh či sen nazvaný Synovská láska (na zavádějící názvy je Shock vůbec expert) začíná takto: „Ocitl jsem se v jakémsi šantánu, kde se bujaře oslavovalo. Ke svému překvapení jsem tam potkal i rodiče, měli už hodně vypito.“ A nyní kýžená třetí věta: „Neměl jsem peníze na zaplacení, jen jakési nedokonalé padělky.“ Příběh dále v několika větách postihuje synovské pocity viny, které nevyhnutelně patří k běžnému rodinnému vztahu, a ve svobodě snu se jich zbavuje překvapivou akcí.

Logika příběhů je rozporuplná, dějové zvraty rychlé, ironie všudypřítomná. Zajímavý je naprosto vyrovnaný styl. Jde o jakýsi pseudoúřední zápis, kdy se starostlivě, jazykově a stylově správně kladou vedle sebe detaily, situace a příhody ve výbušných kombinacích. Zkráceně by šlo knihu přirovnat k jedné dlouhé, nekončící anekdotě, která funguje tím lépe, čím méně vtipu v ní je. Humor je zde přítomen jaksi nedopatřením, ba bezmála podvratně.

Zřetelně se tu navazuje na avantgardu, zvláště surrealismus, ale bez potřeby surrealistů hodnotit a klasifikovat.

Dle strohé závěrečné poznámky jde o sny jak okamžitě zapsané, tak z odstupu si vybavované. Tím můžeme dojít snadno k závěru, že jde především o literární texty. Vynikají sebevražednou snahou vrhat se po hlavě z věžáku racionality. Jsou neseny pevnou vírou, že člověk může létat – a podobným způsobem že lze i psát.

Hledáte-li odpočinek od rozvíjeného děje, postav, dramat a katarzí, zde se vám nabízí. Přesto ty jednotlivé texty mají své závěry a pointy, někdy hned několik. Namátkou kosmonautický text Nehoda končí takto: „Nakonec vidíme průběh nehody až do doby, kdy jsem v zatopeném lomu vyndal externí disk. Ze záznamu ale není možné jasně určit, co bylo její příčinou.“

Záznamy katastrof ovšem mohou začít i pointou svého druhu, z níž se vychází. Například v básni Záhada, která začíná takto: „Jakémusi muži/ stojícímu u jezera/ se zničehonic vznítil knír.“

Pokud trpíte představou, že žijete ve světě, kde se může stát všechno – tak zde se může stát opravdu všechno.

Daniel Majling: Gemer. Den první

Gemer je region na Slovensku, při hranici s Maďarskem. Mají tam docela fotogenické trosky hradu z 12. století, chutný minerální pramen a taky Dobšinskou ledovou jeskyni, osvěživou zvláště v letních vedrech. Posledních pár měsíců jim pak dělá promo nejnovější komiks Daniela Majlinga. Jmenuje se prostě Gemer, a podle informace na obálce je to první díl plánované trilogie.

Majling, ročník 1980, publikoval v češtině zatím tři knihy, všecky pod hlavičkou pražského Labyrintu: komiksy Rudo (2014) a Zóna (2020) – a sbírku povídek Ruzká klazika (2018). Zatímco v komiksu spojil docela chytlavě nejrůznější tajemnosti a bizarnosti (v příběhové lince) s cynismem a mizantropií (v profilu hlavního hrdiny), v Ruzké klazice, se vydal cestou mystifikace a pořídil antologii falzifikátů ruské literární klasiky; ta se ale dvakrát nepovedla, Majling touhle knihou hlavně ukázal, že jeden „dobrý nápad“ literární jaro nedělá.

S Gemerem je to ale jinak; jakkoli má čtenář a vlastně i divák od počátku trochu pocit, že se Majling textem i obrazem nápadně přiblížil poetice slavné dvojky Vojtěch Mašek–Džian Baban, proslavené asi nejvíc trilogií, kde má hlavní part Fred Brunold a jeho kočovný monstrkabaret. Podobná černobílá kresba v expresivním, pochmurném stylu – podobně digresivní vyprávění, špikované divnostmi všeho druhu. Pokud byl mizantrop Rudo obratem svůj, komiksový Gemer se jeví rychle jako někdo jiný, jako ohlas. Ale možná je to jenom zdání. Ten příběh každopádně stojí za přečtení i zhlédnutí.

Na začátku je roura. Roura v zemi, do které podle dramatických slov jisté babky spadne děcko. Záchranáři mají výborný nápad: spustí za ním do té roury trpaslíka; je z pomezí, takže se jmenuje Zsolt. Jenže trpaslík se v rouře vzpříčí, a tak přijdou na řadu příběhy, co mají ulevit jeho rozbolavělé, překrvené hlavě. Jeden příběh je o brutálně stornované svatbě a následných lánech smutku. Jiný o fantazírovaných láskách – k Jon Bon Jovimu a Natalii Portmanové. Třetí je pak o falešném a pravém psychologovi, respektive pravém a falešném pacientovi, kteří se navzájem osočují, že jeden toho druhého hraje…

Bizarní panoptikum se nezadržitelně rozrůstá o další a nové figury – a sází na zdání a klamy, podvojnosti a odrazy. Přesně jako Mašek ve svém sólo albu Sestry Dietlovy. V Gemeru jedno dítě zmizí a jiné se zase objeví. Možná je pod tou zemí na slovensko-maďarském pomezí labyrint, neznámý systém chodeb, propojené jeskyně. Něco jako podvědomí. Paměť je samozřejmě nespolehlivá a zdání klame. Reál se tady druží s fantazií jako ryba s vodou nebo duše s tělem. A sem tam přijde na řadu, nejspíš jako bonus, pár mizantropických hlášek, kterými se definoval zmiňovaný Rudo. Třeba bajka o bažantovi a lišce: „Musí v tobě dřív či později vzklíčit podezření, že to postihlo i lidi, že se mezi sebou rozhodli kopulovat jen agresivní, nezodpovědní blbci… s hysterickými zákeřnými krávami. A jejich děti to už celé roky vedou do sraček.“

Možná na tom děsivém zvuku, co se nakonec ozve z roury, kam zahučelo dítě a kde skonal nešťastný trpaslík Zsolt, něco je. Třeba to vypovídá o současném Slovensku, třeba o nás, třeba o stavu celého světa. Uvidíme v druhém nejpozději ve třetím dílu.

Michael Crummey: Zloději řek

Indiáni jsou v českém prostředí tak zatěžkaní zábavním průmyslem, že se pod všemi těmi vrstvami dají sotva zahlédnout. Dobrodružné knihy a filmy vykonaly svou práci. Tím větším překvapením může být, když narazíte na knihu, která tu kanonickou představu rozbíjí a nabízí něco nečekaně protikladného.

Když ji vezme do rukou milovník mayovek – nebo třeba současný zájemce o reenacting indiánského života v české přírodě – bude možná zklamán. Anebo také ne. Indiánské příběhy se u nás většinou traktovaly jako zábavní literatura, historicky nebo etnograficky. Michael Crummey (1965) je ovšem etablovaný kanadský spisovatel, který prakticky za každou svou knihu dosud sklidil jednu či více literárních cen, anebo alespoň nominací. A je to zároveň prozaik a básník. A navíc rodák z Newfoundlandu čili z prostředí, které popisuje.

Nejdřív asi zaujme jazyk. Hutný, sošný, plný metafor. Jako příklad úryvek z lovu tuleňů: „… pozorovali Johna staršího, jak vede jeden řez dokola krku tuleně a druhý, podélný, přes břicho až k ocasu. John starší uchopil silnou vrstvu tuku a srsti, rychlými tahy nože ji oddělil od masa a krvavé tělo vyklopil z kožešiny jako spáče z prostěradla.“ Nenechte se ale prosím nachytat představou, že se jedná o literaturu od muže pro muže, takříkajíc chlapskou. Kromě působivých popisů lovů v knize najdete neméně působivé zachycení vztahů.

John starší je totiž traper žijící v divočině, který pro svého syna Peytona našel vychovatelku – osamělou Cassie. Vznikne nějaký vztah mezi Johnem a Cassie? A jaký vztah se zrodí mezi Cassie a Peytonem? Zmiňme, že Cassie přibyla do jejich rudimentární domácnosti se svými knihami a ze všeho nejdřív se Peytona zeptala, jestli je čtenář. A pak se starala o jeho výchovu tak, že mu předčítala z klasických spisů – z Blakea, z Miltona… a domáhala se odpovědi, jestli jim (a jí) rozumí. Takže nečekaně rozehraný vztahový příběh, který ani nejde nazvat trojúhelníkem.

Vztahové dusno pěkně naznačí následující úryvek: „… a uvnitř zastihl Cassie v neckách před krbem. Stála ve vodě po kolena, v jedné ruce žínku, vlasy sepjaté nahoře na šíji. Chvíli civěl, ohromený, jako by mu někdo vyrazil dech. Sluneční svit šikmo dopadající okny, prachová smítka tančící ve vzduchu valčík. Nikdy předtím jej nenapadlo, že by ji mohl mít pro sebe. Že by ji chtěl. Nijak se nepokusila zakrýt, jen na něj upírala divoký, vědoucí pohled. Dech prudce odcházející nosem, vlhká kůže zářící jako okenní tabulka při západu slunce.“ V zájmu čtenáře této recenze neprozradím, kdo Cassie v neckách objevil…

Civilizaci v příběhu zastupuje poručík Buchan pověřený obtížným rozkazem: Má přerušit dosavadní spirálu násilí, která se dosud rozvíjela mezi bílými osadníky a místními indiány, Beothuky. Osadníci obsadili jejich loviště a postupně je vytlačili do vnitrozemí. Doprovázely to vzájemné střety, přepady, vraždy, loupeže a odvetné akce. Co Crummey vykresluje pronikavě, je míra vzájemného neporozumění. Osadníci nevědí o indiánech nic, ani nic vědět nechtějí – potřebují, aby indiáni byli dehumanizovaní divoši. Co si myslí indiáni, to se nedozvíme. A civilizační role poručíka Buchana je od počátku beznadějná. Indiáni jsou nyní sice „pod ochranou koruny“, ale způsob, jak to sdělit osadníkům i jim, vlastně neexistuje. Dobré úmysly se setkávají s nelítostným spádem reality. Ostatně první Crummeyho básnická sbírka se jmenovala tak trochu podobně: Hádky s gravitací. Crummey názvy opravdu umí: Tvrdé světlo, Pod kýlem (v obou případech básnická sbírka). Ostatně i Zloději řek jsou působiví, zavádějící i přesní. Kdo to totiž jsou, ti zloději? Čtěte knihu.

Klad perspektivy českého čtenáře, zatíženého veškerým popkulturním balastem, je v tom, že zpočátku nebude vědět, jestli nečte fiktivní příběh. Není ta vztahová vraždírna jenom literární horůrek, kde každá prolitá kapka krve (i té tulení) má příjemně rozdráždit kohosi z blahobytné střední Evropy? Není tomu tak. O tom svědčí dovětek románu věnovaný skutečným Beothukům. Nebudu prozrazovat. Nicméně Zloději řek nejsou rozhodně román o vině, která by se dala snadno najít a aplikovat. V době, kdy se rozdávají obvinění z kolonizace, ne-li rovnou genocidy, napravo nalevo, je nadmíru osvěžující přečíst si román, který to všechno bere jinak. Rozporuplněji a hlouběji.

Rváčov 2: Džian Baban, Richard Fischer

Scénárista Džian Baban a ilustrátor Richard Fischer dokázali ve druhém dílu komiksu Rváčov, že se jim podařilo něco víc než jen přinést vzrušující, tajemný příběh z neotřelého prostředí. To by samo o sobě nebylo málo, ve Rváčovu ale nenápadně vznikla kronika jedné doby – druhé půle dvacátého století. A protly se v ní několikeré subkultury, které z různých důvodů nestojí o pozornost veřejnosti. Vontské a postvontské hnutí, trampové a další party a spolky se svébytnými kódy, kostýmy a obyčeji.

Baban a Fischer získali své informace prostřednictvím trpělivé terénní práce, kdy nejprve museli přesvědčit nositele klubových tajemství, že je nezneužijí. Situace, příběhy a postavy tedy odpovídají, ale jména se nedozvíte. Navíc Baban a Fischer nakládají s orální nebo spíše legendární pamětí – s tím, co se vypráví, traduje, ale ne vždy dokumentuje. Přesto vytvořili kroniku doby, protože koneckonců to, co je na okraji, může překvapivě nasvítit střed.

A tak je Rváčov 2 stejně jako první díl komiksu přehledem taktik, které používala totalitní moc proti mládeži, jež se nechtěla organizovat ve strukturách řízených komunistickou stranou, ale vytvářela si své paralelní světy. Od brutálního nátlaku v 50. let po nepolevující dohled v letech sedmdesátých a osmdesátých, kdy prosycení společnosti konfidenty bylo zásadní, vzájemná důvěra lidí minimální. Oba díly Rváčova vlastně po svém ilustrují základní otázku české společnosti v daném období: komu se dá věřit, a komu ne.

Od Vontů nelze odpárat reálného spisovatele Jaroslava Foglara. Komiks neodpovídá na otázku, jestli se inspiroval už existujícím hnutím, nebo vzniklým na základě jeho knih. Paradoxně a vtipně ale zachycuje třeba to, jak reální představitelé hnutí na jeho knihy reagovali. Foglarův příběh je známý, ovšem propletence dalších, nejednoznačných postav v komiksu vypovídají o soupeření ambicí, přesvědčení a povah v sešněrované společnosti. Kromě kroniky doby je Rváčov 2 stejně jako „jednička“ i kronikou místa – pražského Starého Města. A nejde o žádná Stínadla, topografie je přesvědčivá, byť o vontských kótách se příliš konkrétního nedozvíte.

Ve Rváčovu 2 je pozoruhodně zachycená pachuť devadesátých let s intenzivní proměnou společnosti, kterou leckdy ovlivnily dravé povahy bez skrupulí. Komiks zachycuje zápas o charakter Starého Města, ve kterém samozřejmě utajené vontské hnutí nemohlo zvítězit. Popis nehodnotové dravosti tady má výrazný prvek – pátrání po hrobu svaté Anežky České  v klášteře na Františku. Velká témata jsou ovšem dovedně zapuštěna v příbězích part v průběhu času. Rváčov je v tomto ohledu naprosto mezigenerační a bude zajímavé sledovat, jak zarezonuje. Dá se očekávat zájem milovníků vontsko-pražského tajemna, ale Rváčov 2 i 1 zafunguje podle mě i pro ty, kteří uvažují, co se s naší společností během desítek let po komunistickém převratu a pak sametovém od-převratu stalo.

Jaksi samozřejmě se může jevit opuletní scénáristická práce s provazováním množství dějových linií a extenzivní, poněkud sebevražedná ilustrátorská technika, spočívající ve vytváření obrázků z různých druhů barevných papírů, vystříhaných, ořezaných a navrstvených. Vydání Rváčova 2 navíc na rozdíl od „jedničky“ dokázalo zachytit plastičnost ilustrací, jejich trojrozměrnost. Vypravěčsky i ilustrátorsky jde o testování možností žánru, což odpovídá tématu – příběhům, které nás přesahují. Sledujte znamení na zdech – anebo v tomto komiksu.

Další články
sinekfilmizle.com