Slezsko má už asi napořád pověst temného kraje s drsnými podmínkami k životu, s „černou“ Ostravou na východě a historickým respektem z velkého Polska na severu. Možná i proto není náhoda, že jedna z nejlepších temných a hlasitých kapel poslední doby, opavští Mayon, vznikla právě tam. Trochu jako bájný Fénix, protože se v nich sešli členové dvou rozpadajících se kapel: kytarista Crack a baskytarista Radek předtím více než deset let hráli v místním legendárním hlučném triu Social Party, zatímco kytaristé Petr a Faki a bubeník Porky zas byli členy post-rockových I Killed Many People For Money. Původně sice mělo jít jen o vedlejší projekt, ale nakonec z toho v létě 2020 byla regulérní kapela. Žánrově si ji všichni zjednodušují nálepkou „post-metal“, ale ve skutečnosti se jedná o poměrně invenční a pestrou směs, ve které se potkávají post-rocková zamyšlenost, noise-rocková energie, metalová hutnost, stoner-rocková magie a alter-rocková soustředěnost. „V IKMPFM už byla určitá vyhořelost,“ vzpomíná Petr. „Faki už byl možná duchem u kytary a ne basy, nebyli jsme schopni dohrát ani plánované album. A promítaly se do toho i osobních důvody a pády. V té době přišli Sociálové a nejspíš nás zachránili.“ Kolega Crack mu přikyvuje: „Nedávno jsme si uvědomili, že každý z nás má za ta léta svůj rukopis. To už poznáš, kdo přinesl jaký riff nebo nápad. Každopádně Social Party tou dobou trpěli personální dysfunkcí, což podtrhuje název nevydaného alba My, co se nemáme rádi…“ Propojení obou celků tak bylo logické a zafungovalo prakticky od začátku. V červnu 2021 přišla nabídka zahrát na respektované lokální přehlídce Oakfest, což s sebou přineslo potřebu vymyslet název, a pětice s nezvyklými třemi kytarami se inspirovala jménem tichomořské sopky. „Z těch stovek nápadů to první vyřkl Faki,“ vzpomíná Petr.
V nové formaci se všichni shodli na tom, co jim v předchozích působištích nejvíc vadilo. „Pro mě to byl určitě přechod k demokratickému přístupu. Každý je zodpovědný za svůj part a zvuk. Hlavně ať to hraje dohromady. Přineslo to obrovskou tvůrčí svobodu. A je super výzva dělat i na věcech, které tě na první dobrou nechytly, ale víš, že je jen na tobě z toho udělat něco, co tě bude bavit hrát,“ vysvětluje Crack. „Snažíme se o profesionálnější přístup a o důležitost si uvědomit, že to děláme hlavně pro sebe, pro své uspokojení, katarzi,“ doplňuje ho Petr. V roce 2022 Mayon debutovali EP Kaldera. Mluví o něm jako o momentu, kdy bylo důležité si vyzkoušet novou cestu a kde u vzniku nestála snaha nahrát něco přelomového, ale spíš se pokusit o opravdu osobní zpověď. Zpětně čtyřskladbovou nahrávku, vzniklou pod Amákovým dohledem ve studiu Golden Hive, hodnotí jako určitou tečku za předchozími kapelami a výchozí bod k nové tvorbě. „Zařekli jsme se, že nebudeme hrát určitý styl nebo kopírovat nějakou kapelu. Každý z nás experimentuje se zvuky a nápady a všechny nás to baví,“ shrnuje Crack. Nejspíš k tomu patří i to, že v téhle partě nenajdete silná ega a kromě toho, že nikdo nediktuje ostatním, co a jak mají hrát, nemají ani frontmana. Na pódiu se snaží o co nejvíc kompaktní vyznění a o vokály se dělí všichni tři kytaristé.
A ačkoli se považují za poněkud nešikovné v sebepropagaci a zviditelňování, poměrně brzy se jim podařilo vymanit se z jen regionální pavučiny a vyrážet na koncerty po Čechách. Společně bylo možné je vidět po boku ostřílených i vycházejících skupin, jako jsou Illegal Illusion, Nuummite, Drom, Sorry holka, Buchty/nouze nebo Acid Row. A například v Praze se poprvé představili jako support lotyšských Tesa. Sami říkají, že by nejspíš koncertovali rádi mnohem častěji, ale vzhledem k tomu, že jsou již třicátníky a mají rodiny, tak je nutné volit kompromis. „S odstupem a vyšším věkem zjistíš, co tě doopravdy naplňuje. Kapela je skvělý útěk z každodenního stereotypu,“ konstatuje Petr.
V létě 2023 se vrátili do studia k Amákovi, aby nahráli regulérní debutové album. Dostalo název V těle a zemi a kapela ho nabídla několika labelům, ze kterých si nakonec vybrala respektované MetalGate, což ovšem ve finále vyústilo v čekání, až bude mít vydavatelství kapacitu, a tak album nakonec vyšlo až v květnu 2025. Půl nákladu na krásném barevném vinylu. „Nikdy nelituju ničeho, co bylo, jen je blbý, že to trvalo tak dlouho. Od nahrání do vydání to jsou dva roky, a to nepočítám, že ty songy vznikaly delší čas předtím, než jsme šli do studia,“ krčí rameny Crack. Nelituje ani Petr: „Pocity jsou smíšené, osobně jsem do toho nedal sto procent. Ale je to vývoj, a pokud se budeme hledat, tak jsme na dobré cestě, posunout se vždy o kus dál. Nápadů je spousta. Tvorba nového materiálu, klip, tour. Myslím, že to vše bereme čím dál vážněji.“
Vlastně je to celkem radost zjistit v dnešní době nejistot, projektů, které stejně rychle vznikají i zanikají, aniž by vlastně něco smysluplného řekly, a kapel, u kterých je po pár minutách jasné, že je zúčastnění mají jen jako asi pátého koníčka a sami nevěří v jejich budoucnost, že existují i tací, kteří mají své plány a myšlenky celkem srovnané. Mohutné, temné a magické stěny valící se hudby kapely Mayon jsou toho důkazem. „Ten určující motor je pro nás radost z tvorby a sdílení té radosti na koncertech. Je to super ventil. Ale když to chceš dělat dobře, tak pak přistoupíš i na to, že musíš krmit sociální sítě a budovat si jméno, aby ti vůbec někdo přišel na koncert a koupil si desku nebo tričko. A pak se musíš trošku soustředit i na to, aby to nebyla jen úplně černá díra na peníze,“ vypočítává Crack. A Petr s úsměvem dodává: „Říká se tomu láska k hudbě.“
Fug You! XXXIV.Namířeno k prohře
V zatím posledním pokračování jsme uzavřeli diskografii The Fugs z jejich prvního období, logicky se tím naznačuje, že bylo i jakési druhé, možná i třetí období, a také, že nutně muselo dojít k nějaké pauze. Ovšem ještě, než se dostaneme k dočasnému přerušení činnosti kapely, než úplně uzavřeme první etapu historie The Fugs, musíme se podívat na jejich souputníky, tedy přinejmenším v samých počátcích – jsou jimi muzikanti z kapely The Holy Modal Rounders.
Již jsme na tohle uskupení se zvláštním názvem několikrát narazili, pro připomenutí – nejen že se členové tohoto přinejmenším na newyorské scéně neobvyklého souboru podíleli na nahrávání debutového alba The Fugs. Mno, členové, byli to tedy, přinejmenším v počátcích kapely, pouze dva hudebníci, houslista a banjista Peter Stampfel, který hrál i na harmoniku a zpíval, a kytarista Steve Weber. Ale také jsme jejich nahrávky našli na kompilačním albu Fugs 4, Rounders Score z roku 1975. A hlavně, byla to vážně hodně zajímavá parta, zaslouží si tedy připomenutí. Ostatně kytarista Velvetů Sterling Morrison, a ten by asi měl vědět, o čem mluví, o nich prohlásil: „The Fugs, The Holy Modal Rounders a The Velvet Underground byly tři jediné autentické kapely z Lower East Side. Byli jsme skutečné kapely, co hrály na skutečné scéně pro skutečné lidi.“
Folk, anebo ne?
Konec 60. let přinesl početnou řadu střetnutí mezi folkovou muzikou a zhulenou psychedelií, což by bylo naprosto nepředstavitelné nejen v době folkového rozpuku počátkem 60. let, ale i počátkem rozkvětu folk-rocku. Kritik Richie Unterberger uvádí pár signifikantních příkladů: album Oar kytaristy kapely Moby Grape Skipa Spence (tedy ještě, než mu hráblo), album Dino Valente kytaristy Quicksilver Messenger Service Dina Valentiho (ovšem v rodném listě měl napsáno Chester William Powers, Jr.) a původní verzi Dazed and Confused, jak ji v roce 1967 nahrál její autor Jake Holmes. Mimochodem poté, co ji slyšel Jimmy Page, ještě coby člen The Yardbirds, nahrál ji ještě s nimi, a o rok později, s jiným textem a pozměněnou vokální linkou, skladbu nahráli Led Zeppelin na svůj debut, samozřejmě i s vlastním autorstvím. Holmes se ale v roce 2010 ozval, došlo k mimosoudnímu vyrovnání a od té doby je za Pageovým jménem dodatek „inspirováno Jakem Holmesem“.
Jak pokračuje Unterberger, všechny zmíněné nahrávky byly sice natočeny za pomoci instrumentace, jež se příliš nelišila od toho, co bychom mohli slyšet počátkem 60. let v nějakém folkovém klubu v Greenwich Village, „přesto by ani nad jednou zarytí posluchači folku nejásali, měly totiž roztříštěnou strukturu, koketovaly s vazbami a elektrickými nástroji a obklopovala je halucinogenní aura vybuzeného strachu a extáze. A často tyto písně popisovaly vědomí, které nejenže se nacházelo v pozměněných stavech, ale přímo na pokraji rozpadu“.
A přesně do tohoto stádečka zapadala tvorba Holy Modal Rounders, a ještě než se na ně podíváme zevrubněji, vysvětleme si onen neobvyklý – tedy, ne že by si tehdy kapely dávaly nějaká běžná jména – název. Peter Stampfel jej objasňuje takto:
Mládí Andyho Warhola
V kontextu letošní výstavy Žitý sen Andy Warhola v pardubické Gočárově galerii v prostoru Automatických mlýnů vyvstala po čase opět otázka jeho dětství, jež bylo v mnohém formativním obdobím, kde se dají vysledovat jeho pozdější umělecké tendence a směřování.
Již samotné datum Warholova narození je dodnes zahaleno tajemstvím. Obvykle se udává několik dat, počínaje rokem 1928 až po rok 1931. Nejčastěji se však uvádí datum 6. srpna 1928. Sám Warhol tvrdil, že jeho veřejně známý rodný list z roku 1930 je pouhý falzifikát, který musel vytvořit kvůli úřadům, aby mu byla přiznána vůbec nějaká občanská identita. Narodil se pod civilním jménem Andrew Warhola v průmyslovém městě Pittsburghu v státě Pesnsylvánie. Byl třetím synem horníka a stavebního dělníka Ondreje Warholy (rozeného Varchola) a jeho ženy Julie Justiny Warholové (rozené Zavacké). Oba pocházeli z tehdejších Horních Uher (pozdějšího Československa), z obce Miková u slovenských Medzilaborců, kde v devadesátých letech vzniklo Warholovo muzeum. Oba patřili k rusínskému etniku Lemků, žijícímu v Zakarpatské oblasti Ukrajiny.
Andyho otec přišel do USA „za lepším“ jako dělník v roce 1912 a jeho žena za ním z důvodů přeměny území z Rakousko-Uherska na Československo mohla přijet teprve v roce 1921. Státní přeměna rodného místa jeho rodičů ho zřejmě motivovala k pozdějšímu výroku: „Já pocházím odnikud“. Což konvenovalo i přísně střežené záhadnosti jeho osobnosti.
Warhol měl dva starší bratry Paula (Pavla) a Johna (Jána), kteří se stali oba stavebními dělníky po otci, a původně nikdo z nich neměl umělecké ambice. Warholova rodina společně žila ve velmi skromném a chudě zařízeném bytě na ulici Beelen 55. Jejich majetková situace se tak nijak zvlášť nezměnila ani v emigraci v Americe, ale byli v centru dění, v zemi zaslíbené, která se však v té době propadala do velké hospodářské krize a nezaměstnanosti.
V útlém mládí Andy trpěl nemocemi, byl křehčí konstituce, stále pobledlý a měl slabý zrak. Jako dítě se tak třikrát nervově zhroutil. Poprvé, když mu bylo osm, a poté ještě dvakrát během dvou let. Pravděpodobně trpěl tzv. tancem svatého Víta (dnes medicínsky nazývaném Chorea), což je mimovolný třes obličeje a rukou, připomínající prapodivný rituální tanec. Když byl upoután na lůžko, starala se o něj starostlivá a rozmazlující matka. Vyprávěla mu rusínské pohádky a příběhy z mládí a zpívala mu rusínské písně, které si pamatovala ze své vzdálené domoviny za „velkou louží“. Andy tak mluvil až do věku šesti let, až do doby, než nastoupil školní docházku, pouze rusínsky. Teprve ve škole se naučil mluvit anglicky. To někteří vnímají jako příčinu jeho pozdější plachosti v komunikaci s veřejností, jež byla pro něj signifikantní. Se svou matkou, která se za ním později přistěhovala do New Yorku a vařila mu, mluvil vždy až do její smrti pouze rusínsky. S tímto jazykem tak byl celý život spjat.
Při rekonvalescenci v jeho nemoci v mládí rád vymalovával omalovánky a kreslil si. První jeho samostatná kresba byla prý kopie reklamy Maybelline. K dispozici měl i malý fotoaparát, aspoň tak to sepsala původem italská umělkyně a femme fatale Salvadora Dalího Ultra Violet ve své knize Má léta s Andy Warholem. Umělecké nadání Andy „zdědil“ po matce, která byla už v době, kdy žili v Mikové, nadaná jak hudebně, tak výtvarně. Uměla prý nazpaměť celou náboženskou liturgii a zpívala v kostelním sboru, což tehdy mohli jen muži. Později se nechala najmout v malířské dílně tvůrců pravoslavných ikon, kde míchala barvy a obdivovala malířské dovednosti. Když žila v USA, měla doma spoustu plechovek od potravin, které kreativně používala k jiným účelům, třeba k výrobě plechových květin nebo jako obal na modlitební knížku. To vše muselo Andyho značně ovlivnit v jeho popartovém stylu, kde jen pravoslavné ikony zaměnil za ikony popkulturní nebo za fascinaci předměty běžné potřeby jako slavná Campbellova polévka nebo láhev od Coca-Coly.
Warholova rodina byla řeckokatolického vyznání (pro pravoslaví odpadlictví), které sice provádí byzantský ritus, ale uznává hlavu katolické církve – papeže. To stmelovalo rusínské emigranty v Americe a nedělalo jim problém chodit do katolického kostela. Později, když se Andy setkal s papežem Janem Pavlem II., mluvili spolu rusínsky, protože i papežova rodina pocházela ze stejné oblasti a patřila etnicky k Lemkům. Warholovi rodiče byli hluboce věřící a náboženství plnilo pevnou úlohu v jejich rodinném životě a vytvářelo pocit spojnice s jejich starou domovinou na Slovensku. Jak se svěřil bratranec Warhola James v knize Rudo Prekopa a Michala Cihláře Andy Warhol a Československo: „Řeckokatolické mše poskytovaly rozkoš pro smysly – vizuálně, hudebně i aromaticky. Jestliže Andy vyrůstal v blízkosti těchto spirituálních zážitků, nemohl se, ať chtěl, či nechtěl, vyhnout tomu, aby ho to hluboce poznamenalo.“
Sám Andy Warhol se do konce života pravidelně účastnil
Francouzské delikatesy: Utajený sochařský obdélník na pařížském Montparnassu a jeho vrcholy
Sochy tvoří nedílnou součást veřejného prostoru – pravidelně se objevují v městské krajině, zabydlují náměstí, parky i křižovatky. Paříž v tomto směru není výjimkou. Díla slavných umělců dotvářejí atmosféru města a umožňují nám na některých místech uměním doslova procházet. A to mnohdy bez nutnosti vstoupit do muzea.
V elegantních zahradách Jardin des Tuileries u Louvru jsou mezi stromy a fontánami rozesety mediteránní ženské akty Aristida Maillola. V západní části parku pak spočívají plastiky amerického modernisty Gastona Lachaise, francouzského kubisty Henriho Laurense, neofigurativního Paula Belmonda, subverzivního Jeana Dubuffeta, expresivní Germaine Richier. Najdeme tu také mikrokrajinářské instalace italského umělce Giuseppa Penoneho, čelného představitele hnutí Arte pověra, nebo hravou zahradu francouzské sochařky Anne Rochette.
Zcela odlišnou atmosféru nabízí čtvrť La Défense, představující futuristický prostor obchodní a administrativní zóny, kde se tyčí monumentální sochařské objekty 20. a 21. století. Výrazným příkladem je Le Pouce (Palec) od Césara nebo červená ocelová konstrukce Alexandra Caldera L’Araignée rouge (Červený pavouk), která působí kineticky i bez pohybu. Joan Miró zde zanechal svou barevnou Dvojici fantastických postav, zcela odlišně hmotu ve svém díle Slat pojal americký minimalista Richard Serra. La Défense je doslova galerií pod širým nebem.
Na opačné straně města, v parku la Villette, vznikl koncept 26 „folies“ (příměstských vil) – červených architektonicko-sochařských struktur rozmístěných po celém areálu. Postmoderní objekty neslouží tradičním funkcím, ale narušují očekávání návštěvníků a povzbuzují je k novému nahlížení prostoru.
Zatímco městské ulice vystavují hotová díla, jiný – intimnější – zážitek přinášejí místa, kde sochy vznikaly. Položíme-li si otázku, zda existují v Paříži nějaké sochařské dílny, odpověď nás zavede na pařížský Montparnasse – kolébku jedné z nejvýznamnějších uměleckých scén 20. století. Dnes se celá čtvrť nachází ve stínu stejnojmenného mrakodrapu, jehož těžkopádná silueta pohltila také budovu nádraží, odkud do Paříže před sto lety proudily zástupy Bretonců hledajících práci a nový život. Přesto se v okolí zachovala řada míst, jež svědčí o někdejším kulturním tepu.
Už od dvacátých let zde umělecký život pulzoval v kavárnách jako La Coupole, La Rotonde či Le Dôme, kam si dodnes můžete zajít na sklenku. Výčet spisovatelů, dramatiků, básníků a výtvarníků – žen i mužů – kteří se u jejich stolků a barových židlí vystřídali, by byl dlouhý. Stejně tak jména umělců moderny, kteří přicházeli tvořit do zdejších ateliérů, po nichž zůstaly legendární názvy – Villa Vassilieff, Cité des artistes v rue Campagne-Première, la Ruche či Impasse Ronsin. Montparnasse tehdy tvořil živoucí kulturní ekosystém, v němž vznikala díla, která dnes považujeme za zásadní pro dějiny moderního umění.
A právě zde – v bývalém „uměleckém lahůdkářství“ – se dochovala čtyři místa spojená v pomyslný geometrický tvar. Jedná se o vrcholy, na nichž se setkávala dobová sláva s tvůrčí avantgardou, svobodná myšlenka s tvárnou hmotou. Nenápadný „sochařský obdélník“ na Montparnassu je skrytým klenotem – určeným k návštěvě a ochutnání každému, kdo chce porozumět, kde a jak se rodila krása.
Nejznámějším z těchto míst je bezpochyby Bourdellův ateliér, jenž se nachází v ulici nesoucí umělcovo jméno. Ukrývá se za vysokou cihlovou zdí, necelých dvě stě metrů od ruchu nástupní haly montparnasského nádraží. Dnešní muzeum sídlí přímo v prostorách, kde Antoine Bourdelle (1861–1929), žák Augusta Rodina, od konce 19. století žil a tvořil. Ateliér působí autenticky a zároveň monumentálně – vysoké stropy, dřevěné trámy a neomítnuté cihly vnějších zdí prosvětluje uvnitř rozptýlené denní světlo. Celý rozsáhlý areál, který dobře vypovídá o finančním úspěchu autora, doplňují obytné a výstavní prostory, komorní zahrada. V prvním patře navíc najdete sympatickou, citlivě zrekonstruovanou kavárnu s přátelskými cenami.
Antoine Bourdelle ve své tvorbě propojoval klasické ideály s modernistickým přístupem. Jeho umění vyrůstalo z hluboké inspirace antickou tradicí – snoubil v něm obdiv k řecké plastice, heroickým postavám i touhu po nalezení architektonické harmonie. V ateliéru nalezneme řadu děl, která dokládají jeho postupný odklon od akademické stylizace směrem k expresivnějším formám a osobitému výrazu. Jako žák Augusta Rodina vycházel nepochybně z realismu, ten však přetvořil v originální, silně individualizovaný jazyk. Jeho sochy nesou jasně rozpoznatelný rukopis. Poznáte je podle masivních, výrazně modelovaných figur. Vyzařuje z nich napětí a vnitřní energie, která překračuje anatomickou studii.
Bourdelle měl silný vztah k hudbě. Výrazným motivem v jeho tvorbě byla postava Beethovena, kterou ztvárnil v celé řadě plastik, reliéfů i bust. Skladatel pro něj představoval zosobnění umělecké geniality, vášně a utrpení. V zahradě ateliéru se nachází i drobnější plastika věnovaná československému kvartetu, jež si v meziválečném období vydobylo mezinárodní uznání.
Bourdellovo dílo neslo výraznou dekorativní složku, ovlivněnou secesí a art decem – vyznačovalo se ornamentální linií, stylizovanými drapériemi a symbolickými motivy. Prvky se nejvýrazněji uplatnily v reliéfech a veřejných architektonických zakázkách, kde plastika nefungovala jako izolovaný objekt, ale přirozeně zapadala do širšího prostoru. Atmosféra prvních dvou desetiletí 20. století dodnes z ateliéru doslova dýchá.
Kromě vlastní tvorby byl Antoine Bourdelle také vlivným pedagogem. Působil na Académie de la Grande Chaumière, která se nacházela nedaleko montparnasského boulevardu. Ovlivnil celou generaci mladých sochařů – včetně Alberta Giacomettiho. Mezi návštěvníky jeho dílny patřila i řada dalších jmen, například významný český sochař Otto Gutfreund, který zde našel inspirativní prostředí pro rozvoj vlastní tvorby.
Bourdellův ateliér zůstává skutečným skrytým pokladem Paříže – útočištěm, kde je dodnes možné, ve stínu fíkovníků na zahradě, nahlédnout do duše sochaře, jenž dokázal spojit sílu antiky, citlivost symbolismu a energii moderny.
Druhým bodem pomyslného sochařského obdelníku je místo, které
Ji.hlava začíná za čtyři dny! Cenu za přínos kinematografii získá bolivijský filmový kolektiv Grupo Ukamau
Devětadvacátá Ji.hlava začíná už tento pátek a přiveze více než tři stovky filmů z celého světa. Diváci se mohou těšit na nové české i zahraniční dokumenty, výjimečné retrospektivy i to nejlepší z filmového experimentu. Festival nabídne také speciální projekce určené rodičům s dětmi a nově i seniorům a seniorkám. Z domácí tvorby vyniká snímek Při zemi režiséra Tomáše Elšíka, který s poetickou citlivostí zachycuje ticho a proměny české krajiny. Cenu za přínos světové kinematografii letos převezme bolivijský filmový kolektiv Grupo Ukamau, jenž prosazoval film jako nástroj společenské změny. Do Jihlavy se po loňské návštěvě vrací i jeden z nejvýraznějších asijských tvůrců, Tsai Ming-liang, který zde natočí svůj nový snímek z proslulé „chodecké série“.
Devětadvacátý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava začíná za čtyři dny. Nabídne 305 filmů v soutěžních i nesoutěžních sekcích, z toho 76 ve světové, 28 v mezinárodní a 15 v evropské premiéře.
„Ji.hlava je oslavou dokumentárního filmu, svobodné, nezávislé a inspirující části kinematografie,“ říká ředitel MFDF Ji.hlava Marek Hovorka. „Osobně se velmi těším na setkání s režiséry a režisérkami i dalšími filmovými profesionály, kteří do Ji.hlavy za pár dnů přijedou. Jde například o významnou francouzskou režisérku Claire Simon, jejíž tři filmy byly uvedené na festivalu v Cannes a získala Cenu za nejlepší dokument na festivalu v Benátkách, Alisu Kovalenko, výjimečnou ukrajinskou režisérku, která se rozhodla bojovat v první válečné linii a o této zkušenosti natočila svůj nejnovější film Můj drahý Theo, či švýcarsko-kanadský režisér Peter Mettler, který na festivalu uvede svůj sedmihodinový opus v hlavní soutěži festivalu. V rámci Industry aktivit festivalu vystoupí také Inna Ševčenko, členka ukrajinské protestní skupin FEMEN, která připravuje svůj filmový debut a o které zároveň vzniká film. Není náhoda, že všichni jmenovaní se do Ji.hlavy vracejí, protože festival je téměř třicet let místem živého zájmu o dokumentární film ve všech jeho podobách,“ dodává Hovorka.
Všechny letošní hosty a hostky naleznete zde.
Slavnostní zahájení se Simonou Lewandowskou a Adinou Šulcovou
Slavnostní zahájení letošního ročníku proběhne v pátek 24. října v režii česko-švédské dokumentaristky Grety Stocklassy. Ceremoniál se ponese v duchu letošního vizuálu a hlavního tématu festivalu – Vzhůru, které vybízí k novým perspektivám a odvaze překračovat hranice. Večerem diváky a divačky provedou herečka Simona Lewandowská a režisérka Adina Šulcová. Při slavnostním zahájení festivalu budou tradičně uděleny tři ceny. Cenu za nejlepší dokumentární knihu, kterou MFDF Ji.hlava uděluje již popáté, převezme vítězný autor či autorka spolu s diplomem a voucherem v hodnotě 30 000 Kč z rukou zástupce nakladatelství Martinus, který je partnerem ocenění. Cenu Respektu za nejlepší audiovizuální reportáž s politickým či společenským tématem předá kulturní publicista a vedoucí kulturní rubriky týdeníku Respekt Jan Vitvar. Třetí ocenění, Krátká radost, určené vítěznému filmu diváckého online hlasování o nejlepší krátký dokument, nabídne vítěznému snímku distribuci a propagaci na platformě DAFilms v hodnotě 3 000 eur. Cenu předá ředitelka portálu DAFilms Nina Numankadić. Festival zahájí snímek Virtuální přítelkyně režisérky Barbory Chalupové, který nahlíží digitální intimitu a proměny vztahů prostřednictvím protagonistek aktivních na platformě „pro dospělé“ OnlyFans.
Znělka Sergeje Loznici je poctou Ukrajině
Autorem znělky 29. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava je renomovaný ukrajinský režisér Sergej Loznica a je poctou válkou zmítané Ukrajině. Znělka se odehrává v metru ukrajinského města Dnipro. „Záběry pocházejí z materiálu natočeného na jaře roku 2023 v rámci projektu The Invasion. Chtěl jsem zachytit život obyčejných Ukrajinců po celé zemi – od Charkova po Lvov, od Kyjeva po Oděsu – a pozorovat, jak válka ovlivňuje každý aspekt civilního života a proměňuje jednotlivce i společnost jako celek,“ vysvětluje Loznica, jehož filmy pravidelně soutěží na nejprestižnějších festivalech světa – od Cannes přes Benátky až po Berlinale – a patří mezi nejuznávanější současné evropské dokumentaristy.
Cena za přínos světové kinematografii
Cenu za přínos světové kinematografii letos na MFDF Ji.hlava převezme bolivijský filmový kolektiv Grupo Ukamau, který vznikl v šedesátých letech kolem režiséra Jorgeho Sanjinése a scenáristy Oscara Sorie jako jeden z nejvýraznějších představitelů tzv. třetího filmu – radikálního hnutí, které odmítalo komerční i elitářské pojetí kinematografie a prosazovalo film jako nástroj společenské změny. Grupo Ukamau ve svých dílech systematicky dávala hlas původnímu obyvatelstvu Bolívie a zachycovala jeho zápas s útlakem, kolonialismem a mocenskými strukturami. Ji.hlava uvede jejich slavný snímek Krev kondora (1969), který patří k nejvýznamnějším dílům politického filmu v Latinské Americe. A program nabídne i masterclass. „Letos jsme se v programu zaměřili na filmové kolektivy – fenomén, k němuž se dokumentární, experimentální i umělecká scéna v posledních desetiletích znovu vrací. Autorské kolektivy kladou důraz na společné autorství, tvorbu bez hierarchických struktur a
představují alternativu k tradičnímu filmovému průmyslu. Jde o radikální rozhodnutí autorů a autorek, kterému chceme vzdát hold. Proto jsme se rozhodli věnovat letošní Cenu za přínos světové kinematografii právě jednomu z těchto výjimečných filmových kolektivů, kterým je bolivijský Grupo Ukamau,“ říká k ocenění Marek Hovorka.
Festival letos nabídne velkou sekci Kolektivní film.
Při zemi na Vysočině
Divácky oblíbená soutěžní sekce Česká radost letos nabídne 18 českých a slovenských snímků. Jedním z nich bude také film Při zemi režiséra Tomáše Elšíka. Na pomezí lyrické eseje a environmentální detektivky vznikl film, který s mimořádnou citlivostí zachycuje ticho a proměny české krajiny. Klára se svými psy pátrá po travičích ohrožených dravců, zatímco Pavel ručně kosí jarní louky a obnovuje mokřady zasažené suchem a odlesňováním. Oba vnímají přírodu jako živý organismus, jehož jsou sami součástí, a věří, že má smysl jej chránit, i když jde zdánlivě o marný boj. „Jedním z témat filmu je vymezování lidské společnosti vůči přírodě. Přeji si, abychom pochopili, že příroda – ať už si pod tím pojmem představujeme cokoli – není jen zdroj. Je naší pevnou a neoddělitelnou součástí. To je snadné říct, ale aby to byla pravda, musíme to skutečně prožívat. A to je mnohem náročnější, než se může zdát,“ říká Tomáš Elšík.
Tsai Ming-liang bude natáčet v Jihlavě
Jihlava inspiruje! Do Jihlavy se po loňské návštěvě vrací přední tchajwanský režisér Tsai Ming-liang, který zde loni převzal Cenu za přínos světové kinematografii. Letos během festivalu natočí nový díl své slavné série „chodeckých filmů“, který zde zároveň uvede ve světové premiéře. „Tsai Ming-liang patří k nejvýraznějším asijským tvůrcům, jehož tvorba se pohybuje na hraně mezi filmem a výtvarným uměním. Jsme poctěni, že se rozhodl natáčet právě v Jihlavě. Je to velká pocta pro Ji.hlavu jako festival i Českou republiku, která se tím připojí k Hongkongu, Malajsii, Francii nebo USA, kde Tsai Ming-liang natočil předchozí díly,“ říká ředitel festivalu Marek Hovorka. Na filmu budou spolupracovat studenti FAMU v rámci mentoringového programu, přičemž postprodukce proběhne ve Studiu FAMU. Premiéra filmu je plánována na 1. listopadu. Natáčení filmu finančně podpořilo Ministerstvo kultury Tchaj-wanu.
Projekce bez rezervace
Projekce bez rezervace jsou vybrané filmové projekce, na které nebude možné si zarezervovat místo prostřednictvím rezervačního systému. Vstup na tyto projekce bude umožněn pouze s platnou vstupenkou nebo s akreditací do naplnění kapacity sálu. Vstupenky budou k dispozici buď jednotlivě (za 220 Kč), nebo ve zvýhodněném balíčku tří vstupů (za 440 Kč). Tyto vstupenky lze využít na libovolnou projekci označenou v programu jako Projekce bez rezervace.
„Díky desetidennímu festivalu můžeme vymýšlet nové způsoby, jak propojit filmy s novými i staronovými diváky. Právě Projekce bez rezervace jsou loňskou novinkou, která umožní snadno se dostat do kina opravdu každému,“ říká Marek Hovorka.
Ji.hlava i letos usiluje o větší přístupnost. Proto nachystala i projekce i pro rodiče v doprovodu dětí a také speciální projekci určenou přímo pro seniory a seniorky, kteří budou mít přednostní vstup do kinosálu. Projekce budou upraveny s ohledem na potřeby těch, pro které jsou určeny. Více informací naleznete zde.
Projekce bez rezervace / sobota až pátek v 19:30 v DKO II
po zakoupení speciálních vstupenek „bez rezervace“ nebo s akreditací
Minimum lásky, Kino DKO II, 25. 10. 19:30
Co s Péťou?, Kino DKO II, 26. 10. 19:30
Má to cenu!?, Kino DKO II, 27. 10. 19:30
Hlas lesa, Kino DKO II, 28. 10. 19:30
Velký vlastenecký výlet, Kino DKO II, 29. 10. 19:30
Osm milimetrů rodiny, Kino DKO II, 30. 10. 19:30
Amoosed: losí odysea, Kino DKO II, 31. 10. 19:30
Projekce bez rezervace – Last minute / 2. 11.
po zakoupení speciálních vstupenek „bez rezervace“ nebo s akreditací
Slyšíš mě?, Kino Dukla – Edison, 2. 11. 16:30
Velký vlastenecký výlet, Kino DKO II, 2. 11. 17:00
Amoosed: losí odysea, Kino Dukla – Reform, 2. 11. 17:00
Projekce pro seniory a seniorky / zdarma
Království mýdlových bublin, Kino DKO I, 30. 10. 10:30
Fittko: Odpor a exil + Kaprálová, Kino Dukla – Edison, 1. 11. 10:00
Projekce pro rodiče v doprovodu dětí / zdarma
Elektrárna, Kino Dukla – Edison, 29. 10. 10:30
Má to cenu!?, Kino Dukla – Edison, 30. 10. 14:00
Hranice věrnosti, DIOD, 2. 11. 17:00
Projekce pro neslyšící a nedoslýchavé
Slyšíš mě?, Horácké divadlo – Velký sál, 25.10. 14:00
film bude s titulky pro neslyšící, diskuse po filmu bude tlumočena do znakové řeči
Čtení s Ji.hlavou!
Ji.hlava nejsou jen filmy. Letos popáté festival udělí Cenu za nejlepší dokumentární knihu. Vítězný titul vyhlásí tradičně 24. října na slavnostním zahájení festivalu. Doprovodný literární program, který proběhne v Městské knihovně Jihlava a v Hudebním stanu, nabídne čtení a besedu nejen s vítězem či vítězkou Ceny o nejlepší dokumentární knihu, ale i dalšími autory a autorkami. Vstup je zdarma.
Sobota 25.10. I Čtení a beseda (vítěz či vítězka Ceny o nejlepší dokumentární knihu), Městská knihovna Jihlava
Neděle 26. 10. I debata ke knize Snaha je patrná (Martina Sľúková), Městská knihovna Jihlava
Čtvrtek 30.10. Čtení s autogramiádou: Vrbětice: ruská operace, která změnila Česko (Jaroslav Spurný), Hudební stan
A kdo zasedne letos v porotách?
Pětičlenná porota v sekci Opus Bonum rozhodne nejen o držiteli či držitelce hlavní ceny, ale také o nejlepší kameře, střihu nebo sound-designu. Zasedne v ní srbský režisér a scenárista Ognjen Glavonić, irská filmová kritička Jessica Kiang publikující v americkém magazínu Variety, v britském Sound and Sound, od roku 2024 je také členkou programové rady Berlinale, britský režisér Dominic Lees, gruzínská producentka Tekla Machavariani a česká dokumentaristka Jana Ševčíková.
Profesní ceny budou uděleny také v sekci Česká radost, která se v Ji.hlavě setká ve složení: polská kulturní socioložka Ludmila Dobrovolná Wladyniak, česká dramaturgyně a scénáristka Ilona Smejkalová, slovenská kameramanka Simona Weisslechner a čeští režiséři Tomáš Hlaváček, který si odnesl hlavní cenu v této kategorii v loňském roce, a Aleš Suk, který dlouhodobě žije a tvoří v Chorvatsku.
Udělena bude i cena za nejlepší první film v sekci První světla. O laureátovi rozhodnou mimo jiné filmová kurátorka bruselského Bozaru Juliette Duret, slovenská filmařka Mira Fornay a americká spisovatelka a kurátorka Rachael Rakes.
O výherci nejlepších experimentálních filmů v sekci Facinace a Exprmntl.cz rozhodne tradičně rodinná porota, letos ve složení švýcarský kurátor Patrick Huber, švýcarská umělkyně Christine Koch a Jil Charlotte Koch, která je studentkou vizuální komunikace v Bernu.
V porotě Svědectví zasednou palestinsko-kanadský lékař a mírový aktivista Izzeldin Abuelaish a maďarská filmová střihačka a mediální umělkyně Szilvia Ruszev.
O vítězném filmu VR sekce pak rozhodne tříčlenná porota, ve které zasedne česká je herní vědkyně Tereza Fousek Krobová, italský filozof Luca Marchetti nebo britská kurátorka Tate Modern Valentine Umansky.
Na Ji.hlavu s dětmi
Tématem 8. ročníku Ji.hlava dětem bude hra.nice – slovo, které v sobě spojuje hravost i hranice. Festivalový dětský program letos zve k objevování hranic osobních, společenských i přírodních. Malí návštěvníci a návštěvnice se naučí poznávat a chránit své osobní hranice i respektovat hranice druhých, zkoumat předsudky, které mezi lidmi staví bariéry, a přemýšlet o tom, jak můžeme žít ve světě s větším pochopením a empatií.
V programu nebude chybět Hledačka Ji.hlavy dětem, která děti provede festivalovými místy a odmění všechny, kdo splní zadané úkoly. Nejmenší se mohou zabavit v dětském koutku se službou hlídání, zatímco starší školáci si užijí herní koutek ve Stříbrném domě s každodenními workshopy. Starší děti se mohou zapojit i do filmařských dílen Centra dokumentárního filmu, kde si vyzkoušejí základy natáčení a střihu, nebo se zúčastnit večerního čtení a projekcí ČT:D.
Program doplní filmové projekce, diskuse i výtvarné a pohybové dílny – například workshop Petry Tejnovské Pospěchové Chroust, chramst, hryz o jídle v neprovařených souvislostech, projekce a masterclass Evy Matejovičové O lýkožroutce, či loutkové divadlo Mikro-teatro s inscenací Vítr z plechet. Nebudou chybět ani autorská čtení – například Petra Stančíka z který je autorem oblíbené série o jezevci Chrujdovi.
Dětská akreditace je zdarma, vstup na jednotlivé workshopy činí 80 Kč (nutná rezervace). Dětský koutek je otevřen denně od 9:30 do 18:00, služba hlídání je zpoplatněna 150 Kč/den nebo 100 Kč za celý festival. Program Ji.hlava dětem probíhá po celou dobu festivalu ve Stříbrném domě na Masarykově náměstí.
Ji.hlava Vibes: battle dance i módní přehlídka
Nabitý program nabízí i Ji.hlava Vibes pro dospívající a mladé dospělé. Návštěvníci a návštěvnice se mohou těšit na sérii workshopů, na diskuse, koncerty, autorská čtení, módní přehlídku nebo street dance battle. Konkrétně se návštěvnictvo může těšit třeba na Audiolab, což je experimentální duo místních umělců Jendy & Matěje, koncert místní jihlavské kapely Academic Fools nebo třeba pohybový workshop Marty Sýkorové s názvem Jak nebýt ani málo, ani příliš?, který vezme zájemce a zájemkyně na cestu sebepoznání skrz pohyb, hlas a příběh a chybět nebude ani arteterapeutický workshop skládání volné poezie nebo upcyklační oděvní dílna.
Program Vibes je přístupný zdarma v Galerii MB24. S akreditací, která je pro návštěvnictvo do 19 let za 800 Kč se lze účastnit celého programu festivalu.
Na Ji.hlavu i bez akreditace! Kam a kdy?
Festival Ji.hlava myslí i na návštěvnictvo bez akreditace – nabízí bohatý program zdarma, který se odehrává v centru města i na festivalových místech. Bezplatný program čeká děti, teenagery a všechny nad 65 let. Děti do 15 let mají vstup zdarma s dětskou akreditací, teenageři mohou navštěvovat všechny akce v rámci Ji.hlava Vibes bez akreditace.
O víkendech proběhnou hudební večery Noční scény DKO / Night Beats s živými koncerty a DJ sety, např. Ambergris a DJ Hrnečku vař (pá 24. 10., 22:00 a 00:00, DKO), Epoché B2B Oumuamua (so 25. 10., 22:00), Noch Einmal (ne 26. 10., 22:00) nebo Lydia Brunch (pá 31. 10., 22:00).
Zajímavé diskuze nabídne Inspirační fórum v Horáckém divadle Jihlava, například Jak mít pevné vztahy v křehkých časech (po 27. 10., 10:30), Jaká je budoucnost Evropy (út 28. 10., 10:30) či Jak spolu mluvit, i když se neshodneme (ne 2. 11., 10:30). Chybět nebude ani fotografická přednáška Antarktida: Všechno nebo nic s Petrem Janem Juračkou a Kateřinou Kopalovou (čt 30. 10., 14:30, DIOD) nebo sítotisková dílna Knedlo Zelo Wear (pá 31. 10. a so 1. 11., Hudební stan).
Podcastová scéna nabídne pestrý výběr živě natáčených podcastů – Hodný, zlý a kritický LIVE (po 27. 10., 18:00, Hudební stan), Dělníci kultury LIVE: Začne se naše kultura vařit podle slovenského receptu? (út 28. 10., 18:00), Pitch LIVE: Radovan Síbrt mezi autorským dokumentem a reality show (st 29. 10., 18:00) i Film a doba LIVE: Slepé skvrny českého dokumentu a nejlepší filmy prvního čtvrtstoletí (čt 30. 10., 18:00).
Pro seniory a seniorky je celý program zdarma, stejně jako pro držitele ZTP/P a jejich doprovod. Připraveny jsou speciální projekce s volným vstupem, např. Království mýdlových bublin (st 30. 10., 10:30, DKO I) nebo Fittko: Odpor a exil + Kaprálová (so 1. 11., 10:00, Kino Dukla – Edison). Rodiče s dětmi mohou zdarma navštívit projekce Elektrárna (st 29. 10., 10:30, Kino Dukla – Edison) nebo Má to cenu!? (čt 30. 10., 13:30).
Festival tak otevírá Jihlavu všem. Podrobnosti zde.
Vyzdobte si okno či výlohu a vyhrajte luxusní pobyt
MFDF Ji.hlava i letos vyhlašuje soutěž o nejlepší festivalovou výzdobu! Ti, kdo si vyzdobí okno či výlohu v duchu ji.hlavského festivalu a fotografii pošle na media@ji-hlava.cz do 2. listopadu, může získat luxusní pobyty v Chateau Herálec a Panský dvůr Telč. Soutěže se může zúčastnit kdokoliv napříč celým Jihlavskem, vyzdobit lze okna v rodinném domě, bytě i firmě. Kreativitě se meze nekladou – lze využít letošní vizuál nebo prostě jakkoli ztvárnit svůj vztah k Ji.hlavě. Využít k tomu můžete nejen festivalové plakáty, ale také například fotografie z oblíbeného ji.hlavského filmu, letošní motiv zajíce či festivalové barvy. Letošní festivalové plakáty si můžete vyzvednout v Centru dokumentárního filmu v Jihlavě.
V soutěži budou uděleny dvě hlavní ceny, další čtyři ocenění obdrží letošní festivalový merch. Vítěz v kategorii nejlepší festivalová výloha získá dárkový poukaz na 1 noc pro 2 osoby v Chateau Herálec Boutique Hotel & Spa by L’Occitane. Autor vítězného festivalového okna bude oceněn dárkovým poukazem na 2 noci pro 2 osoby v glampingovém posedu Panský dvůr Telč. Vítěze zvolí tým MFDF Ji.hlava. Soutěž probíhá ve spolupráci s Jihlavskými listy.
29. MFDF Ji.hlava proběhne 24.10. až 2. 11. 2025. Více informací: www.ji-hlava.cz, Facebook, Instagram.
PARTNERSTVÍ A SPONZORSTVÍ
S hlavní podporou
Ministerstvo kultury ČR
Státní fond audiovize
Statutární město Jihlava
Kraj Vysočina
Kreativní Evropa MEDIA
Generální mediální partnerství
Česká televize
Hlavní mediální partnerství
Český rozhlas
Exkluzivní mediální partnerství
Respekt
Za podpory
Mezinárodní visegrádský fond
Ministerstvo kultury Tchaj-wan
Tchajpejská ekonomická a kulturní kancelář Praha
Taiwan Culture In Europe 2025
Francouzský institut
Velvyslanectví Nizozemského království
Rakouské kulturní fórum
Velvyslanectví Španělska
Italský kulturní institut
Státní fond kultury
German Films
Česká centra
Velvyslanectví Kanady
Zastoupení vlámské vlády v ČR
Lisztův institut – Maďarské kulturní centrum Praha
Portugalské centrum Praha
Švýcarské velvyslanectví v České republice
Unifrance
Polský institut
Nadace Život umělce
Jan Barta
Serge Borenstein
ČEZ
GEMO a.s.
Partnerství Industry programu
Kreativní Evropa MEDIA
Státní fond audiovize
Mezinárodní visegrádský fond
Central European Initiative
Ministerstvo kultury ČR
Asociace producentů v audiovizi
Statutární město Jihlava
Kancelář Kreativní Evropa ČR – MEDIA
České filmové centrum
Chorvatské filmové centrum
Austrian Films
Partnerství ocenění Ji.hlava New Visions
AmDocs Film Festival
Cannes Docs – Marché du Film
Documentary Association of Europe
Docs by the Sea
EURODOC
Lightdox
Sheffield DocFest
Soundsquare
UPP
#Docs Connect Taskovski Film Training
Partnerský projekt
DAFilms.cz
Hlavní partnerství Inspiračního fóra
Nadace Rosy Luxemburgové
Partnerství Inspiračního fóra
Kancelář Evropského parlamentu v ČR
Zastoupení Evropské komise v ČR
Nadace BLÍŽKSOBĚ
Mezinárodní visegrádský fond
Financováno Evropskou unií – Next Generation EU
Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice
Culture for Future
Archa+
Kancelář Kreativní Evropa
Slovensko-český ženský fond
Česká centra
Velvyslanectví Kanady
Partnerství Matchmakingu IF
Nadační fond IOCB Tech
Technologická agentura ČR
Partnerství IF Lab
Spolufinancováno Evropskou unií
Státní fond kultury
Ministerstvo kultury ČR
Partnerství IF News
Novinářský inkubátor
Akademie ČTK
Partnerství konference o etice v dokumentárním filmu
Mezinárodní visegrádský fond
Kancelář Kreativní Evropa MEDIA
Centrum pro mediální etiku a dialog (CEMETIK)
Fotografické partnerství
Nikon
Regionální partnerství
Business for Breakfast
Citypark
Enviropol
Halíře dělají talíře
Hotel Savorsky
Legacy Club
#DoJihlavy
Saunabar Jihlava
Mitech
Nominal
WFG Capital
Zoologická zahrada Jihlava
Partnerství udržitelnosti
MALFINI, a.s.
Profil Nábytek
Plastia
we are ferdinand
Artic Bakery
Partnerství Soutěže o nejlepší dokumentární knihu
Martinus.cz
Partnerství VR Zone
Agentura pro rozvoj Broumovska
Go360
PLAYzone agency
Oficiální pivo festivalu
Pivovar MadCat
Oficiální doprava
Auto Dobrovolný
Oficiální dodavatelské firmy
AZ Translations
BIOFILMS
BOKS
Dřevovýroba Podzimek
ECO krabičky
Father’s Coffee Roastery
Flexipal
GLOBIT CZ, s. r. o.
Husták
KINOSERVIS
KOMA
Little Urban Distillery
Oatly
On Lemon
OOO.Wine
OnSinch
Repas Point
Zmrzlina Snová
Partnerství Ji.hlava dětem
Kraj Vysočina
Brána Jihlavy
Jihlavský architektonický manuál
Dům Gustava Mahlera
#DoJihlavy
Na mysli
Evropský klimatický pakt
Rodinný park Robinson
RASL čalouněný nábytek
ČT:D
Rádio Junior
Festival Děti, čtete?!
DAFilms Junior
Dětský lesní klub Hájenka
FilmED
Goethe-Institut
Nikon škola
LAGUS
Bistro na tři tečky
HUSTÁK CZ
LEGO Build the Change
Partnerství Ji.hlava Vibes
České vize
Střední uměleckoprůmyslová škola Jihlava-Helenín
DIOD – Divadlo otevřených dveří
Dále spolupracujeme
Aerofilms
Bombus Natural Energy
DIOD – Divadlo otevřených dveří
DKO – Dům kultury a odborů Jihlava
Dopravní podnik města Jihlavy
Horácké divadlo Jihlava
Kino Dukla
Kino Máj Třešť
Lucy Sweets
Masarykova univerzita
Městská knihovna Jihlava
Národní filmový archiv
Newton Media
Opero
Psychologická poradna Mojra
Sensay
Prádelna a čistírna Jihlava
Mediální partnerství
A2larm
Film a doba
Heroine
Radio 1
Refresher
Seznam Zprávy
Voxpot
Regionální mediální partnerství
City.cz
Deník.cz
Hitrádio Vysočina
Jihlavská Drbna
Jihlavské listy
Mediální spolupráce
A2
Art2Friends
ArtMap
ČSFD
Dějiny a současnost
Deník N
dok.revue
Full Moon
HIS Voice
Host
Kult.cz
Listy
Nový prostor
Kulturní magazín Uni
7.G
Wired
Zahraniční mediální partnerství
Variety
Cineuropa
Modern Times Review
Business Doc Europe
Kapitál
Kinema.sk
Kino Ikon
Flashbacky klavíristy Jiřího Levíčka
Text Iva Nevoralová
Stejně jako kdysi například Friedrich Gulda pohybuje se i pianista a skladatel Jiří Levíček umně a flexibilně ve světě jazzové i klasické hudby. Po návratu z USA, kde osm let studoval na University of North Texas klasický a jazzový klavír a kompozici, spolupracoval několik let s triem Roberta Balzara. Aktuálně působí ve svém vlastním triu Stay In Tune a v kapelách The Survivors a Jazz Dock Orchestra. Spolupracuje s tenorsaxofonisty Cyrillem Oswaldem a Lubošem Soukupem, komponuje a učí na Katedře jazzové interpretace JAMU. 12. listopadu uvede v Rudolfinu na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného společně s Karlem Košárkem skladbu pro dva klavíry Points on Jazz Davea Brubecka.
Ve svém muzikantském životě jste toho zakusil opravdu hodně. Táhne vás to aktuálně víc k jazzové nebo klasické hudbě?
Od chvíle, co jsme se se ženou přestěhovali zpět do České republiky, jsem hlavně jazzový muzikant, to mě živí, ale klasická hudba mě pořád strašně baví. Rád ji poslouchám, rád ji studuji a občas i píšu pro větší klasické ansámbly, třeba pro SOČR, pro který vznikl v roce 2022 písňový cyklus Morana. Vlastně i jako klavírista teď nejčastěji cvičím skladby Johanna Sebastiana Bacha. Člověk se tak udržuje nejen v technické formě, ale i v polyfonii, kompozici, invenci, v Bachovi je prostě úplně všechno.
Když jsem studoval v Americe, bral jsem klasiku strašlivě vážně, dokonce jsem měl i určité ambice stát se klasickým pianistou, obklopen na katedře osmdesáti ambiciózními klavíristy, kteří cvičili osm hodin denně s cílem zvítězit v nějaké soutěži. Také jsem tomu chvíli podlehl, dokonce jsem i jednu soutěž vyhrál a mohl si tak zahrát třetího Rachmaninova se San Angelo Symphony Orchestra. Byl to pro mě ale paradoxně takový milník. Dohrál jsem a uvědomil si, že tento svět není pro mě, že je to jiná disciplína pro jiný typ pianisty. Cítil jsem své určité limity a nedovedl jsem si představit, že bych jen cvičil, jezdil sám po světě a bydlel po hotelích. Po této zkušenosti jsem se začal víc věnovat kompozici.
V jazzových skladbách mi přijdete jako velmi moderně smýšlející autor, zatímco v klasice vás vnímám spíše jako tradicionalistu. Je to tak?
No, něco na tom je. Nikdy jsem nepsal atonální hudbu, ačkoliv jeden čas jsem dost cvičil Schönbergovy Tři klavírní kusy op. 11. Dráždily mě ale spíš z důvodu sonority a stavby akordů, protože jsem zjistil, že i třeba Thelonious Monk se zabýval Druhou vídeňskou školou a tvorba Arnolda Schönberga ho inspirovala k určitým akordickým postupům. Ale co se týče komponování, byl jsem vždy spíš tonální. V Moraně mě hodně ovlivnil moravský folklor, když jsem psal Klavírní koncert, studoval jsem zase hudbu Sergeje Prokofjeva. A nová skladba pro SOČR, kterou teď píšu, je do jisté míry ovlivněna tím, co mě naučila má žena, která zná strašně moc amerických spirituálů a různých country písniček. Mám v té skladbě ambici, aby zněla v tom nejlepším slova smyslu co nejvíce americky.
To znamená jak?
Mám za to, že americký zvuk definují principy jako „call and response“ a pak samozřejmě „sounds of nature“, otevřené harmonie oscilující mezi tonalitou a modalitou, které vnímám třeba ve skladbách Keitha Jarretta. Hudba má pořád nějaké tonální centrum, ale zároveň se nebojí vystoupit z doškálných akordů, jít chvíli jiným směrem a pak se zase vrátit. To je svět, který je mi teď asi nejbližší.
Laco Tropp mi jednou vyprávěl, jak se z USA velmi rychle vrátil do Mnichova hrát starý dobrý evropský jazz. Jak je to dnes? Zasáhla i jazzovou hudbu globalizace? Nebo je stále velký rozdíl, když si jdete zajamovat do klubu v New Yorku nebo v Berlíně? Ptám se i z důvodu, že vy vlastně máte evropskou školu Stefana Karlssona.
To je složitá otázka. Samozřejmě rozdíly v interpretaci existují, byť jsou vlivem globalizace stále menší a menší. Spousta Evropanů studuje jazz v Americe a stejně tak Američané jezdí do Evropy, která má svůj kolorit. Myslím, že evropské kulturní vlivy stály u počátků vzniku jazzové hudby vůbec. Ano, jazz sice vznikl v Americe, ale za přispění mnoha kultur. Afroamerická hudba měla zásadní vliv hlavně na rytmus a přinesla blues. V New Orleans se ale potkali emigranti ze všech koutů Evropy: z Francie, Španělska i Československa. Takže kdo ví, jak vlastně vzniknul ragtime, jestli to třeba nebude fúze české polky!
Když jste o tom začal, můžete nějak nastínit vývojové fáze jazzu a jakou roli v nich sehráli, aniž by to, prosím, vyznělo nějak rasisticky, afroameričtí a bělošští hudebníci?
Když to vezmeme úplně od píky, tak na začátku století se na americkém jihu vytvořila mísením národností skupina tzv. Kreolů, míšenců evropského a afrického původu. Z této generace vzešli muzikanti jako Jelly Roll Morton, nesmírně důležitá osobnost, klavírista a tvůrce hudebního žánru hot jazz, který vznikl v New Orleans někdy ve dvacátých letech minulého století. V ansámblech se tu potkávali černoši, běloši i Kreolové. K velkým změnám došlo v důsledku tzv. Great Migration, kdy se mnoho lidí z jihu zvedlo a začali se stěhovat do větších měst na severu. A s sebou si samozřejmě brali i svou hudbu. Vznikaly první nahrávky, v Chicagu a New Yorku byly založeny první nahrávací společnosti. Pak přišel rozhlas, 30. léta a období swingové hudby, do které se zapojovalo stále více bílých hudebníků, kteří tuhle hudbu hráli na velmi vysoké technické úrovni. V Americe 30. a 40. let začali být jazzoví hudebníci také silně konfrontováni s evropskou klasickou hudbou, protože do USA se uchýlili umělci jako Sergej Rachmaninov, Igor Stravinskij, Arnold Schönberg, Erich Wolfgang Korngold a mnoho dalších vynikajících evropských skladatelů a instrumentalistů, což jazzoví muzikanti vnímali a uvědomovali si, že pokud má mít jejich hudba své místo vedle „oficiální“ klasické hudby, musí být na velmi vysoké úrovni. A to byla. Bebop, který vznikl ve 40. letech, byl naopak doménou Afroameričanů. Šlo o žánr, který vznikl jako určitá reakce na swingovou éru, kdy se hrálo převážně k tanci a pro některé to byla hudba až příliš populární. Saxofonisté a trumpetisté, kteří byli na ohromné hráčské úrovni, měli pouhá šestnáctitaktová sóla, kde se mohli ukázat, což jim vadilo, a tak se rozhodli emancipovat a začali hrát v malých klubech v malých partách – kvartetech, kvintetech, sextetech. Můžeme to nazvat i určitou revoltou afroamerického obyvatelstva. V padesátých letech vznikl hard bop a do amerického jazzu začaly vstupovat silné evropské vlivy, mimo jiné i díky Daveu Brubeckovi, který výrazným způsobem přispěl k dalšímu vývoji jazzové hudby.
Jak?
Byl zásadní hned v několika aspektech. Za prvé se stal jedním z amerických jazzových ambasadorů, což byla oficiální funkce, kterou nezískal každý. Americká federální vláda si tehdy vybrala několik umělců, které poslala na turné do Evropy a na Blízký a Dálný východ, aby udělali osvětu americké hudby. Do určité míry to byla propaganda, ale v tom dobrém slova smyslu. Američané chtěli v době studené války ukázat svou pozitivní tvář prostřednictvím hudby, která by mohla být platná i na starém kontinentu. Dave Brubeck tak tehdy poprvé vyjel v roce 1958 se svým kvartetem na tzv. Federal State Department Tour, což byla poměrně dlouhá, téměř půlroční cesta po Eurasii – Iránu, Iráku, Turecku, Pákistánu, Indii, východní Evropě. Odehráli strašně moc koncertů a on měl díky tomu možnost poznat hudbu mnoha kultur, což bylo důvodem, proč po svém návratu do USA mohl tak výrazně obohatit americkou jazzovou hudbu. Protože když se vrátil, začal vše, co zaslechl a co se naučil právě v Turecku nebo na Blízkém východě, do své hudby implementovat. Například používání lichých meter, jeden z hlavních Brubeckových přínosů jazzové hudbě. Do té doby to skoro nikdo nedělal, že by zahrál skladbu v pětidobém taktu. Většinou se hrálo na tři nebo na čtyři a Dave Brubeck začal najednou hrát na pět nebo na devět. Také ve skladbě Points on Jazz, kterou budeme hrát na Firkušného festivalu s Karlem Košárkem, je poslední část v devítiosminovém taktu, který údajně slyšel právě v Turecku. Já ho znám zase z bulharské hudby, tomu rytmu se říká Dajchovo horo a je to „taka taka taka takata“ – tři skupinky po dvou a jedna po třech. Brubeck začal používat právě tyto elementy a měl takové hráče v kapele, kteří to s ním dokázali zahrát. Tak vznikl jeho specifický rukopis, kterým se od ostatních hodně lišil. S Paulem Desmondem pak také určili styl, kterému se začalo říkat cool jazz. Intelektuálnější, hodně zvukově sofistikovaný jazzový žánr pro muzikanty citlivé na barvu a zvukové nuance.
Pojďme do současnosti, lze v jazzové hudbě posledních let zaznamenat nějaké trendy?
Nevím, jestli úplně dovedu popsat styl, který je aktuálně nejvíce mainstreamový, to budeme moci posoudit až zpětně, ale jsem si vědom toho, že tradičnější jazz, řekněme ten akustický, je rozhodně na ústupu a do hudby stále více vstupují technologie. Spoléhat se na pomoc počítače může někdy vést k zajímavým věcem, bohužel někdy to má i degradující efekt, protože ztrácíte určité schopnosti, které jste nabyl hrou na akustický nástroj. Hrát s druhým člověkem vyžaduje jiný přístup, jiné naladění a jiné schopnosti, aby mohla komunikace probíhat plynule. Trend technologií je však evidentní. V New Yorku jsem si byl vždycky vědom toho, že existují dvě hlavní linie: mainstreamový jazz, který se hraje ve známých klubech jako Village Vanguard, Smalls nebo Blue Note, a pak je tam poměrně silná větev soudobé jazzové hudby kolem klubu The Stone, který založil John Zorn, kde vzniká hodně experimentálních projektů. Tito hudebníci jezdí také velice rádi do Evropy, protože v Evropě jsou jazzoví muzikanti těmto trendům poměrně nakloněni a mainstreamový jazz, který se opírá jen o tradiční stavební kameny jazzové hudby, už je moc nezajímá. V Evropě je to třeba skandinávská škola nebo muzikanti z Francie, kteří pozitivně reagují na tento avantgardní svět. Vnímají hudbu hodně ze široka a zkoumají třeba i hudební principy Orientu nebo jiných vzdálenějších kultur, které se pak snaží implementovat do jazzového kontextu.
Když se vrátím ještě k Davu Brubeckovi a skladbě Points on Jazz, budete se s Karlem Košárkem držet spíš klasického zápisu, nebo improvizovat?
Když jsem se poprvé podíval do not, byl jsem vlastně trochu překvapený, protože tahle skladba je zapsána velmi, velmi klasicky. Pak jsem si ji ale začal přehrávat a stále víc to na mě působilo jako spontánně zachycená improvizace. Tahle baletní suita byla původně zkomponována pro komorní ansámbl. Pro dva klavíry ji upravil Daveův bratr Henry Brubeck, což byl ovšem klasický pianista, a tak ji přepsal včetně jazzového frázování, což pro jazzového muzikanta vypadá dosti nečitelně. Raději vidím trioly v rovných osminách s drobnou poznámkou na začátku skladby „swing“ než vypsané v partituře. To vše mě dost dráždilo a přimělo mě to koketovat s myšlenkou zápis místy poupravit a najít v něm prostor pro improvizaci. Prokonzultoval jsem to s Karlem Košárkem, který sice není jazzový pianista, nicméně jazzovou hudbu má rád, dokonce jsem se doslechl, že hrál koncerty s Emilem Viklickým, Petrem Dvorským a Jirkou Slavíčkem, takže je takovým nápadům otevřený. Zkrátka jsem rád, že jsem ho nemusel dlouho lámat. Řekl mi, ať se na to tedy podívám a zkusím najít, kde bychom mohli zápis pozměnit, což jsem udělal a asi ve třech nebo čtyřech částech jsem vytipoval místa, kde mi to opravdu připadá, jako by Dave nahrál na magnetofon nějakou doprovodnou smyčku a do té improvizoval pravou ruku. Ta místa jsem si vyznačil a budu si je hrát po svém. Jedna z těch částí se jmenuje Blues, další Ragtime, Waltz, kde je ještě taková zajímavá věc: jde o valčík, takže celá tahle věta je samozřejmě psaná ve tříčtvrtečním metru, ale rytmus doprovodného klavíru je téměř identický s charakteristickým rytmem slavné skladby Take Five z desky Time Out, kterou vydal Brubeck Quartet v roce 1959 a prodalo se jí několik milionů kusů. A tak jsem Karlovi navrhnul, abychom vzali „nůžky“ a v každém druhém taktu tu třetí dobu vystřihli, a on kupodivu souhlasil. Udělali jsme z toho tedy valčík na pět a já věřím, že se tím trochu více přiblížíme jazzové duši Davea Brubecka.
Na závěr možná ještě pár slov o životě, u vaší webové stránky na mě vyskočil slogan „božsky jez a božsky žij“, což mě trochu překvapilo!
Tak to je nějaký strašný scam! Bohužel v online prezentaci jsem hrozně zastaralý, ačkoliv mi všichni říkají, že s tím musím něco udělat. Mé webové stránky vznikly v roce 2015 a obávám se, že od té doby jsem na ně nesáhl. Takže je možné, že když dneska zadáte mé jméno, odvede vás AI někam úplně jinam!
Tak jinak. Jaké životní krédo byste si tam napsal?
Nevím. Právě teď se dostávám do fáze, kdy by mohla přijít i nějaká krize středního věku. Tedy zatím nemám ten pocit, že už v ní jsem, ale dovedu si představit, co by to mohlo způsobit. Tak si každý den snažím připomínat, proč vlastně dělám hudbu a proč jsem ji dělat začal. Proto se například snažím hrát i na jiné hudební nástroje, abych si znovu připadal jako laik. Hází mě to takovým tím flashbackem do stavu, kdy člověk s hudbou začíná. Takže tím heslem by možná bylo: Snaž se k hudbě každý den přistupovat tak, jako by to byl nový začátek.
Klaun Špína: Na některé triky zásadně nekoukám
Cirkus hrůzy, komedie, horor, nebo párty? A co třeba všechno dohromady? Tyto pojmy se dají jednoduše spojit jediným slovem: Ohana. První český hororový cirkus Ohana funguje již osmým rokem. Aktuálně je na svém každoročním turné po Česku a představuje kombinaci jak starých, tak nových akrobatických kousků a divadelní show. Aktuální zastávkou je Praha a hororový stan najdete u OC Letňany v ulici Strakova do 2. listopadu a na Chodově, na rohu ulic Ryšavého a Hrdličkova, od 7. listopadu do 7. prosince. Jejich cesta zde bude pro letošek zakončena. Cirkus tento rok navštívil nemálo českých měst a dá se s jistotou říci, že se mu daří.
U vstupu do areálu cirkusu vás jako první přivítá hororový klaun Špína, který je zároveň tváří cirkusu, a nabídne vám možnost zakoupení lístků do tomboly, která se vylosuje na konci celé show. Od něj projdete areálem se stánky s popcornem, nachos a dalším občerstvením. Další zastávkou je bar, který nabízí široké spektrum děsivě vypadajících drinků, dále panáky, nealkoholické nápoje a samozřejmě nesmí chybět ani pivo. Naproti baru si můžete zakoupit merch cirkusu – ručně malovaná trička, zatočit si kolem štěstí, nebo navštívit věštírnu. Po celou dobu mimo show prochází mezi návštěvníky účinkující cirkusu, nabízejí vám nápoje a další zábavné aktivity, které prostor nabízí. Přes zimu se bar nachází ve vytápěném cirkusovém stanu.
Celá show je temná, inspirovaná prvky ze známých hororových filmů, například It, či ze strašidelných seriálů, jako jsou nově přidané prvky ze Squid Game. Účinkující vám předvedou dechberoucí akrobatické kousky, taneční vystoupení, vzdušnou akrobacii, ohnivou show, nebo dokonce střelbu z luku za doprovodu rockové hudby a živých bicích. Představení není jen tak ledajaké, připravte se na kontakt s účinkujícími. Třeba zrovna vy budete vybráni, abyste se připojili ke klaunům na podiu.
Už jste někdy mluvili s klaunem? Tak se raději posaďte. Jeden z nich, klaun zvaný Špína, totiž vyhověl mojí prosbě a poskytl krátký rozhovor.
„Ohana“ je v překladu z havajštiny rodina. Proč zrovna tento název, jak vznikl a proč jste sáhli zrovna po havajštině?
Když padla v roce 2016 myšlenka, že vznikne náš cirkus, ihned dcera principálky, tehdy ještě čtyřletá Marcelka, přiběhla, že její cirkus bude Ohana. Milovala pohádku Lilo a Stich. Ano, znamená to rodina. A my, ač děláme hororový cirkus, se snažíme vykouzlit příjemné prostředí nejen pro členy týmu, ale samozřejmě i pro diváky.
Máte v cirkusu rodinnou atmosféru? Jste všichni mezi sebou i příbuzensky provázaní?
Aktuálně je nás v týmu dvaadvacet, jedná se o rodinu, přátele ale i umělce z ciziny. Těch jsme za éru cirkusu vystřídali opravdu hodně, a to od Kolumbie, po Španělsko či Ukrajinu. Vždy jsou u nás na rok nebo dva, tak abychom diváky vždy co nejvíce překvapili.
Kdybys mohl na cirkusu změnit jedinou věc, co by to bylo?
Cirkus je životní směr, vášeň, cestování. Na tomto životě bych nic neměnil. Ano, není to pro všechny, ale pro mě je to životní poselství.
Přál by sis, aby hororových cirkusů vzniklo v Česku víc? Jestli ano, přišel bys na jejich show? Třeba jako Špína?
Získali jsme ochrannou známku na to, že jsme První český hororový cirkus, čehož si neskutečně ceníme. Konkurence je dobrá věc, pokud ji však někdo pojme jiným směrem, a ne jako pouhou kopii. Na druhou stranu se v ČR potýkáme s tím, že v některých městech již ubývá pozemků pro cirkusy, takže logisticky některá města bereme i v rámci tour každý rok, tam by to možná mohl být problém, kdyby tam byly dva hororové cirkusy. Taky musím říct, že za osm let jsme si vytvořili dobrou základnu fanoušků, čehož si neskutečně vážíme.
V některých rozhovorech jsi říkal, že se do role Špíny dostaneš hodně rychle. Máš někdy problém z ní naopak vystoupit? Měl jsi kvůli tomu někdy problém v civilu?
Špína je takový spínač na mé zdvojnásobení ega. Všichni vědí, že když se začínám malovat, tak to asi nebude takový Mates jako v civilu. Takže když sundám masku, za chvilku je tam znova Mates.
Všimla jsem si, že na show chodí i děti. Byly někdy natolik vystrašené, že třeba začaly brečet?
Cirkus je primárně postaven na show pro dospělé, někdy se však stává, že přijdou i mladší ročníky. My ale nemůžeme ubírat na gradaci show, takže děláme, jako by tu nebyly. Musím ovšem uznat, že se stejně nejvíc bojí asi dospělí.
Chodí někteří lidé na vaši show opakovaně? Vídáš často známé tváře?
Fanoušků máme opravdu hodně, některé si člověk už pamatuje. Jsou tu dokonce i takoví, kteří chtějí vidět vývoj show, a tak třeba v jednom roce přijdou hned několikrát. S nimi je pak super pokec. Cirkus navštěvují mimo jiné i „známé tváře“, jako herci nebo influenceři.
Ty máš vystudovanou hereckou školu. Snažíš se nějak řídit divadelní a herecké prvky celého představení, nebo je vždy na každém, jak si s „rolí“ poradí?
Přesně tak, mám obor herectví a moderování, který je pro mou roli super. Každý den si dám do show alespoň jedno herecké cvičení, které si pamatuju ještě ze školy, tak abych se ani já při show nenudil. Co se režie týká, tu má na starosti Marcela Joová, principálka. Ale když něco vidím, hned jdu za ní s nějakou poznámkou nebo nápadem pro naše představení.
Máte někdy jako účinkující strach z některých čísel? Zároveň se na pódiu objevují i děti. Máte někdy strach o ně, nebo je vše pod palcem?
Spíš než strach panuje v našich žilách adrenalin. Přeci jen vystupování ve výšce… Větší adrenalin snad nemůže být??? Ale samozřejmě, pokud se objeví nové vystoupení, je nutný čas, než se disciplína v show zajede. Já osobně ale na některé triky umělců zásadně nekoukám.
Máš nějaký nejoblíbenější drink z vašeho menu, na který bys čtenáře navnadil?
Určitě Ohana drink, nás sladký alko i nealko drink. Ten lidé milují, ale recept bohužel říct nemůžu, to je tajemství naší barmanky.
A čím ze show bys přilákal nové diváky? Ať to ukončíme nějakou třešničkou na dortu…
Určitě letos zajděte na naši show, tak jako každý rok i letos vás chceme šokovat. Máme nové vystoupení ve vodním globu, jako jediní v republice, na vzdušných popruzích nebo jedinečné vystoupení, při kterém artistka visí pouze za své vlasy. A samozřejmě i Špína má novou dávku emocí!
Data všech zastávek nejsou sice obvykle naplánovaná s velkým předstihem, ale včas se objeví na webu cirkusu (https://www.cirkusohana.cz/), nebo na sociálních sítích (https://www.instagram.com/ohanahororcirkus/; https://www.facebook.com/ohanahororcirkus).
Michal Wróblewski: Když kapela nefunguje po lidské stránce, nestojí to za hodinu na pódiu
Vyjmenovat vše, čemu se saxofonista, skladatel etc. etc. Michal Wróblewski věnuje, by vydalo na hodně dlouhý perex. Tudíž nebudu plýtvat místem, však se o řadě Michalových aktivit dočtete níže. Jeho rozmáchlé, různorodé a inspirované činnosti „uvnitř a kolem hudby“ ale možná lze vztáhnout k jednomu pojmenovatelnému cíli. Z Wróblewského snah doslova vyzařuje, jak moc mu jde o fungování muzikantské komunity, o udržení svébytné scény. Což není míněno ve smyslu nějakého lokálního patriotismu nebo nedej bože elitářství „spřízněných umělců“. Naopak, vazby oné komunity se neomezují žádnými hranicemi. Tedy krom hranic dobrého, a přitom jaksi netuctového vkusu.
Máš tolik kapel a projektů, až se může zdát, že upřednostňuješ „impromptu spolupráce“. Jenže ona to není pravda, řada toho, co děláš, má dlouhé kořeny a jména zásadních spoluhráčů se nemění. Dáváš přednost stálým sestavám?
Opravdu dávám přednost dlouhodobým projektům. Kapely E Converso i Janoušek-Wróblewski Quartet už existují přes deset let v naprosto nezměněné sestavě. Tahle linka tvorby, dlouhodobá spolupráce a potenciál toho, co může člověk udělat s muzikanty, které dobře zná, mě zajímá asi nejvíc.
Nicméně těch zajímavých příležitostných setkání je také spousta.
V poslední době se opravdu stále častěji ocitám v nahodilých skupinkách a situacích, což je dáno asi tím, že potkávám stále víc a víc zajímavých lidí. Často se to děje i mezinárodně. Na improvizační scéně funguje model, kdy si člověk často nemůže z finančních důvodů dovolit odjet někam na druhou stranu Evropy absolvovat turné se svojí kapelou. V rámci tohoto hudebního světa je mnohem strategičtější a jednodušší odehrát pár vystoupení s tamními muzikanty. Což je skvělé a pro mě jde o ideální způsob, jak objevovat a poznávat nové scény a místa. Ovšem ustálené spolupráce jsou pro mě pořád prioritou.
NESEDĚT DOMA
Kam jsi takhle v poslední době vyrazil?
Hrál jsem například ve Švýcarsku na sympoziu v rámci festivalu Alpentöne s německým basistou Jonasem Gerigkem, se kterým občas spolupracuji.
Ovšem vyloženě objevná cesta pro mě bylo polské turné začátkem letošního roku. Šlo o trio, ve kterém hráli polský kytarista Pawel Doskcz a portugalský saxofonista José Lencastre. S Josém už jsem hrál v Portugalsku přede dvěma lety a letos také budeme mít nějaké koncerty v Lisabonu. Tahle nadnárodní parta vznikla i kvůli tomu, že se plánovalo jet do Polska, a Pawel tamní scénu pochopitelně zná. Díky téhle cestě jsem trochu nahlédl do podhoubí polské experimentální hudby, které jsem zase tak dobře neznal.
Což se ti hodí i jako dramaturgovi, k čemuž se ještě dostaneme. Ale podobných spoluprací jsi měl a máš spoustu. V minulosti třeba s japonskou zpěvačkou a tanečnicí Seshen, kterou si potkal, když jsi studoval na Norwegian Academy Of Music v Oslu. Jste ještě v kontaktu?
Se Seshen šlo vlastně o stálý projekt a zároveň takový odštěpek z mého norského ansámblu, kde ona zpívala. Šlo o magisterský projekt, se kterým jsem hrál i v Česku, na JazzFestBrno, v Letovicích, Pardubicích a v Praze. Se Seshen jsme si byli na škole blízko, tak jsme udělali navíc ke kapele i tohle duo. Teoreticky by mohlo pokračovat dodnes. Jenže já se přestěhoval z Osla zpátky do Prahy, což by tak nevadilo, jenže Seshen momentálně žije v Kalifornii. To už se spolupracuje hůř.
V Norsku jsem měl také docela aktivní trio Kiap, jenže to zase tak trochu zabil covid. Vydalo dvě desky, mělo potenciál k dlouhodobější činnosti a domluvené koncerty, jenže když přišly lockdowny, všechno se rozsypalo. I když se čas od času bavíme, že bychom se zase dali dohromady.
Studentské kontakty bývají důležité, zvláště jsou-li navázány napříč světem…
…jenže paradoxně z mých studentských kontaktů jsou pro mě nejdůležitější ty, které jsem navázal ještě v prvním období mých studií na Ježkárně, kam jsem nastoupil v šestnácti. Jak E Converso, tak Janoušek-Wróblewski Quartet jsou kapely složené právě ze spolužáků z Ježkárny.
Pojďme ale ještě zmínit nadnárodní setkání. Nakousli jsme spolupráci s Jonasem Gerigkem a také italským kytaristou Marcem Fiorinim. Jak vznikla?
Přes nějaké svoje kontakty jsem pomohl v Praze uspořádat takový meeting v rámci platformy SHARE_impro, což byl dvouletý grant, do kterého zainvestovalo pět různých evropských kolektivů z Francie, Itálie a Dánska. Během těch dvou let se podařilo uspořádat několik setkání, která měla sdružovat různé improvizační kolektivy. Já na to konto založil Ma Kolektiv, abychom měli nějakou platformu, na jejímž základě bychom mohli spolupracovat. Jedno ze setkání proběhlo na ostrově Langeland v Dánsku a tam jsem potkal jak Marca, tak Jonase. Zahráli jsme si na nějakých sessions a dohodli se, že by bylo fajn v tom pokračovat. Když mě později Zdeněk Závodný oslovil, že plánuje dělat v pardubickém Divadle 29 rezidence a hodila by se mu mezinárodní spolupráce, napadlo mě pozvat tyhle dva kluky. Natočili jsme při té příležitosti i desku Paragliding (vyšla u Ma Records v dubnu 2024, pozn. aut). Od té doby bohužel tohle trio společně nevystoupilo, hráli jsme jen v duu s Jonasem, protože Marco neměl zrovna čas přijet. Nicméně plánujeme další spolupráci.
Na letošní Free Jazz Festival jsi domluvil koncert tria Lisk-Janje-Wróblewski.
Tohle bude asi patřit do kategorie spíše náhodných setkání. Tracy Lisk jsem potkal v rámci Hybrid Sessions, které v Praze organizujeme spolu s Georgem Cremaschim. Je to Georgova známá z Ameriky, kterou on na Hybrid Sessions pozval do dua tuším s Míšou Turcerovou. A s Borisem Janjem jsme se poznali v rámci jiné podobné akce v Rakousku, na kterou mě nasměroval Radim Hanousek. Tracy s Borisem se nějakým způsobem propojili, vystupují spolu. A když jsme hledali příležitost, jak si zahrát takhle ve třech, pomohl Petr Pylypov pozváním na Free Jazz Festival.
NA DLOUHÝCH TRATÍCH
Proberme tvoje stálé kapely, minulé i současné. Vezmeš to prosím od začátku?
Moje první autorská kapela byla
Miroslav Posejpal: Jít za sny srdce
K padesáti letům působení Miroslava Posejpala na naší hudební scéně, kam vnesl spolu s Jiřím Durmanem jako jeden z prvních free jazz, ale také totální společnou improvizaci od nuly, vyšlo u vydavatelství Blue Lizard trojalbum Message From No Man’s Land.
Duo ani Posejpal samotný se nikdy nestali hvězdami ani v rámci žánru, i když jim vyšlo album u Leo Records, ovšem měli u nás ohromný ideový vliv na free formu, společné improvizace od nuly i kontemplativní hudbu. Kromě dua působil Posejpal v IQ+1 nebo Paraneuru a Tonton macoutes, kde jsem měl to štěstí s ním hrát i já. Výjimečná a inspirativní jsou i jeho sólová kytarová alba.
Od prvního koncertu dua Durman Posejpal letos uplynulo 50 let. Asi tě na začátku nenapadlo, jak dlouho budete hrát a jak dlouho budeš pokračovat ty?
Na začátku ne. Ale taky jsme to vůbec neřešili. Poznali jsme se o tři roky dříve a pokoušeli se sestavit fungující kapelu, což se nám nepodařilo. Naše představy byly pro naše tehdejší potenciální spoluhráče, vlastně těžko říct jaké, ale určitě se s nimi nemohli srovnat. Na zahajovacím koncertu, na který jsme nakonec dorazili jen sami dva – ostatní se nedostavili – jsme dospěli k tomu, že na další hledání spoluhráčů rezignujeme a budeme dál pokračovat jen spolu, protože naše představy byly naopak hodně podobné. Už nás nebavilo přemlouvat někoho dalšího do něčeho, do čeho se mu zjevně nechtělo, a tohle byla nejjednodušší cesta.
Překvapuje mě, že jste nenašli nikoho dalšího, protože jste tuším začínali s free jazzem, který se objevil už na začátku šedesátých let a tehdy se už běžně hrál i v Evropě.
Z evropského hlediska to tak bylo. My jsme od roku 1973 jezdili do Varšavy na Jazz Jamboree a později i do východního Německa, kde byla freejazzová scéna poměrně živá oproti naší.
U nás se traduje, že se tomuto stylu v podstatě věnovaly jen dva soubory – Free Jazz Trio Olomouc a my. Z toho plyne, že počet lidí, kteří by tento žánr hráli, byl minimální. Naši vrstevníci byli relativně konzervativní, což vedlo k tomu, že jsme zůstali sami.
To bylo docela odvážné rozhodnutí.
Začátek byl poznamenán dobou, každopádně byla pro nás určujícím impulzem doba, ve které jsme se potkali a kterou jsme zažili, čas konce šedesátých let, kdy všude ve vzduchu visely nějaké sny a naděje a všichni měli představu, že se stane něco úžasného. Pokud to člověk zažije, zvlášť v hodně mladém věku, tak to na něm zanechá zásadní vliv a podpoří to v něm idealismus, který je v takovém případě a s takovými plány asi nezbytný.
Hráli jste jako duo se dvěma melodickými nástroji, což znamenalo najít odlišný přístup.
V dnešní době se dua objevují častěji. Tehdy to nebylo tak frekventované, takže vzory prakticky neexistovaly. Měli jsme poměrně dlouhou dobu problém překonat základní omezení vyplývající z obsazení. Není v něm ani harmonický nástroj ani rytmický základ, ve většině jazzu přitom je základní metrorytmická struktura. Tato bariéra pro nás byla dlouho nepřekonatelná, ale díky zkušenostem z Polska, kde jsme se potkali především s hudbou Tomasze Stanka, jsme začali cílit k pojetí vnitřního volného rytmu, což byl takový prvotní impuls, od kterého se začalo všechno odvíjet.
Ale nakonec se vám povedlo hrát ve dvou a nalézt vlastní pojetí.
Říkám tomu
Dr. Kary: Válo to se mnou docela pěkně
Ondřej Háša čili Dr. Kary je po desetiletí významnou postavou českého reggae, hiphopové a soundsystémové scény. Prožil s ní vývoj od začátku 90. let 20. století, pro řadu posluchačů je generačním referenčním bodem. Vystupoval s DJ Liquidem A, s Pro Sound system a Gardenzitty sound system, s DJ Boldrikem, mimo jiné. A také v kapelách Nana Zorin, Fast Foord Orchestra, v posledních letech v triu Nevereš s Cocomanem a Messenjahem. Je především MC – tedy zpěvákem, který s velkou dávkou charismatu dotváří živou nebo živě mixovanou hudbu. Na jaře letošního roku střízlivě oznámil, že vzhledem ke své vážné nemoci jede svou Last Tour, dokud mu budou síly stačit.
Kdy jste se zpíváním začal?
Zpívám od doby, co si to pamatuju. S maminkou v autě na chalupu: Bylo nás tam sedm lodníků, Prídi, Jano, k nám, to mám dodnes hodně rád. Mihnul jsem se skrz Khünův soubor, ale to byla předpokládám nějaká přípravka. Pamatuju si, že na nás byli opravdu zlí, tak jsem tam nechtěl chodit, byly mi čtyři nebo pět. Na základce sbor, kde byla hodná paní učitelka, takže tam jsem chodit chtěl, na gymplu školní sbor.
Kdy se objevila nějaká žánrovější hudba?
Začínal jsem jako folkař, původně jsem kotlíkář. Nejkrásnější spolužačka na základce mě na škole v přírodě naučila mačkat cikánský géčko. Seděl jsem s kytarou a ona mi obtočená kolem mě ukazovala, jak to šmidlat. A pak jsem šmidlal fakt hodně. Zpěvníky tehdy na konci osmdesátých letech nebyly k mání. Chodil jsem do oddílu, kde jsme měli oddílový zpěvník, cyklostylovaný…
Někdy ve druháku na gymplu jsem měl malinkatý papírek a na tom napsaná jména písniček, které umím, a první dva akordy, aby to naskočilo. A zvládal jsem čtyř- nebo pětihodinový repertoár zpaměti.
První playlist…
A taky první opravdové přátelství. Na gymplu jsem hned ve druháku potkal svůj první kmen, fakt nejlepší lidi, super intenzivní vztahy. Tehdy jsem poprvé začal řešit, jestli nejsem homosexuál, protože jsem ty svoje kamarády hrozně miloval, ale ukázalo se, že ne. A měli už kapelku, jeden z nich odjížděl na rok pryč mimo republiku, někdy v roce devadesát jedna, uvolnilo se místo basáka. Hráli jsme Beatles revival. Musel jsem se naučit mačkat struny na base a zpívat třetí hlasy. Vlastní tvorba byla v bigbítovém stylu o sebevraždách, něco, co píšeš v šestnácti. Byli z Gymnázia Karla Sladkovského, já jsem studoval první česko-španělskou větev Gymnázia Budějovická. Hráli jsme na Karlově mostě a možná ještě jinde.
Jak se ta první kapela jmenovala?
Hey Plops, což vlastně bylo vtipně „hey plebs“…, byli jsme hrozně intelektuální. Když jsme nezkoušeli a nevystupovali, hodně jsme pili a kouřili trávu. Když jsme se z toho vynořili, začali jsme hrát shoegaze, plochy a vazbení, tehdy už existovali Slowdive. Ve velkém obýváku jsme vychytaně rozestavěli nástroje a snímali to za dveřmi, protože jsme nahrávali na kazeťák. Stejně to znělo jako opakující se minimalistické kompozice Plastiků nebo trochu jako Philip Glass, ale hodně gymnaziálně. Někteří kluci uměli nástroje ovládat dobře, já se to musel naučit. Záviděl jsem klukům, kteří si hodili nohu přes nohu a začali hrát písničku, kterou nikdy neslyšeli.
Co se v té době odehrávalo hudebně kolem vás?
Na gymplu jsme v devadesátkách objevovali všechny ty cizí krásy, kdy sem vtrhla cizí kultura a mladý lidi z ciziny. V další mezeře v našem hraní jsme začali brát experimentálně chemikálie, předem jsme věděli, že drogy jsou nebezpečné, snažili jsme se to brát řízeně a nespadnout do toho. Taky už jsme daleko víc hulili. Důležitou roli sehrála knížečka Marihuana J. X. Doležala (1993), i když jeho pozdější vystupování jsem nechápal. Vnímali jsme, že je tady věc, která ti dělá strašně dobře po těle, a ještě k tomu má reálné průmyslové možnosti a je to zakázané. Mezitím už pomalu začala explodovat DJská scéna. Naštěstí jsme se skamarádili s DJ Romanem, což je současný Liquid A. Ten nás přivedl ke spoustě muziky, a hlavně měl na naše poměry velkou kolekci reggae CD a kazet.
Jak se k ní dostal?
Hned po revoluci odjel mimo ČR, byl ve Vídni a myslím, že v San Francisku. Nechápu jak, ale o muzice věděl strašně moc už předtím, než přišla revoluce. Tehdy se tajně pašovaly desky přes hranice z Vídně. Venku pak nasál informace. Vždycky hrál muziku, která se začala tady poslouchat až za rok, v Bunkru a na dalších místech. Půjčil nám spoustu reggae. S naší kapelou a pod Liquidovým vlivem jsme začali hrát reggae, ještě to předmarleyovský, pre-roots reggae, skáčkový, ve stylu Studio One. Po maturitě jsme si s prvním kmenem pronajali bývalý penzion v Senohrabech a měli tam jako že komunu. Nahoře pokojíčky, dole velká společenská místnost a kuchyně. Dojezdová vzdálenost od Prahy, kde jsme všichni studovali vejšku.
První kmen… jak to dopadlo?
Většina lidí začala