Mejdan s Bumbum Satori: 15 let agentury, která se stala labelem

Co znamená název „Bumbum Satori“?

Je to spíš efemérní sousloví, chtěl jsem, aby dobře znělo a mělo rytmus. Mám blízko k východní filozofii a zen buddhismu (nejsem praktikující) a „Bumbum“ mi znělo rytmicky i lehce dada. Není za tím žádný velký příběh (smích).

Jaké byly a jsou priority Bumbum Satori? Booking, management nebo label?

Bumbum Satori vzniklo primárně jako agentura pro zastupování kapel, booking a pomoc s managementem. Vydávání hudby bylo dlouho jen součástí té práce – buď jsme pro kapely vyjednávali vydání u jiných labelů, nebo jsme jim pomáhali vydávat desky sami od výroby přes smlouvy až po distribuci, včetně digitální. Během covidu jsem si udělal pořádek v back katalogu a zjistil jsem, že mám na svém hrbu vydání už zhruba sedmdesát titulů – v tu chvíli už mi dávalo smysl začít mluvit o labelu oficiálně.

Jaká deska vyšla péčí Bumbum Satori jako první?

Akorát řešíme nový web labelu, aby šla historie dohledat chronologicky. Neřeknu ti to tedy přesně, ale za první považuju album Ventolina Totem nebo

Z přízemí: Ima Teva

Pokud se začnete probírat tuzemskou elektronickou scénou, dříve či později může překvapit, jak málo jejích tvůrců se věnuje reálnému experimentování a řekněme alternativnějšímu pohledu na věc. V drtivé převaze vůči nim jsou totiž ti, kteří se zaměřují na pop anebo některou z forem taneční hudby. Aby bylo jasno – vůbec nic proti tomu, každý ať si tvoří, jak uzná za vhodné, jen je prostě dobré připomenout, že i v modernějších formách hudby zůstávají experimenty na okraji zájmu. U Petry Juráčkové, tvořící pod uměleckým nickem Ima Teva, to není jiné.
Překvapit spíš může, že u kořenů její tvorby nestáli třeba Kraftwerk nebo Brian Eno, ale… rocková ikona. „Asi ve čtrnácti jsem slyšela vyzvánění mobilu od Nirvany a od tý doby jsem chtěla být něco jako Kurt Cobain,“ směje se Petra. „Nosila jsem vytahaný trika po tátovi a děravý kalhoty. Začala jsem se učit na kytaru zpěvníkový písničky a u toho jsem vypadala jak ten Cobain. Nakonec z toho byla středoškolská holčičí kapela, která se rozpadla, když jsme šly na vejšky. Pochopila jsem, že ze mě Cobain nikdy nebude, a zanevřela na hudbu. Vrátila jsem se k ní až o mnoho let později, když jsem chtěla jednomu klukovi, co mě nechtěl, dát důvod, aby mě chtěl. Tak vznikla Ima Teva, a z hecu se stala posedlost.“
Na počátku roku 2017 se tak objevilo první minialbum Dance the magic circle round. Temné hudební kompozice s prolínáním zvuku piana s melancholickými elektronickými plochami i samply, s neobyčejně oduševnělým projevem, atmosféricky rozmáchlé, ale zároveň nijak zbytečně pompézní, nezůstaly mimo pozornost těch, kteří se zaměřují na nová jména. Mladá olomoucká intelektuálka do nahrávky vložila vše, co ji tehdy obklopovalo: „Název Ima Teva vznikl z hebrejského označení pro matku přírodu. Studovala jsem krátce hebrejštinu a tohle jediné mi z toho zbylo.“
Projekt se rychle etabloval, o čemž svědčí i to, že už v následujícím roce se Ima Teva podílela mj. na hudbě k absolventském dokumentu Iluze režisérky Kateřiny Turečkové, zachycujícímu pocity po stáži v orbánovském Maďarsku. Následoval přerod v duo a koncertní i tvůrčí spolupráce s klavíristkou a vokalistkou Ivou Procházkovou. Ani s ní se ale nevytratily určitý minimalismus, niterný projev a ambientní plochy. Důležité bylo i setkání s Tomášem Tkáčem, kytaristou Pris a Něco Něco. „Tomáš mi dal největší školu. Dělali jsme spolu dvě desky a vše, co vím, vím od něj. Oslovil mě, abychom udělali desku, takže si vlastně ,vybral‘ on mě. Je to můj nejdůležitější mentor.“
Spolu s ním jako producentem vzniklo album Chant, nakonec vydané na konci roku 2019. Provází ho deklarový návrat k přírodě, obdiv k její kráse i síle a využití historických nápěvů. Navzdory jiným výrazovým prostředkům tu Ima Teva nezapře poetickou příbuznost třeba s táborskými Kalle, a zřejmé jsou i nitky k trip hopu. „Jistota jsou třeba Massive Attack, tam vždy najdu, co potřebuji,“ přiznává Petra inspirace. Album Chant ji dostalo do většího povědomí, ale i ji na čas zastavil covid a jeho lockdowny. Ty ji prý donutily vrátit se k vlastním kořenům, a další album už opět bylo sólové.
Nejzásadnější změnou byl ovšem přechod od angličtiny k češtině. Deska V kruhu vyšla v červnu 2021 a skoro žádná reakce se neobešla bez poukazování na osobní charakter a sílu autorské zpovědi. V kontrastu k ambientním začátkům tu také zagresivněly beaty a v kombinaci s odosobnělými deklamacemi došlo na přirovnávání k WWW Neurobeat. „Deska V kruhu veselá není, prostě to nešlo. Nechci mít nálepku autoterapeutické hudby, ale byla jsem v tak depresivním období a zrovna jsem začala dělat na desce, tak to přirozeně šlo ven. Na tu desku. Nejhorší je, když ty depky zalepíte prací, že když skončí ta práce, tak cítíte fakt drtivé prázdno,“ vzpomíná Petra na neradostné období. Na pódiu ji pak začal doprovázet David Pomahač. „Davida jsem jednou viděla na koncertě a říkala jsem si, že to je přesně ten čaroděj, co se hodí k tomu moodu, co je na desce V kruhu, tak jsme spolu začali jezdit koncerty. Přejal ty kytarové party, co jsou na desce, něco přidal, a ty koncerty to fakt nakoplo. A hlavně mě Dopravní podnik David P. na koncerty i vozí…“ Album opět přineslo řadu pozitivních recenzí a ohlasů, častěji se také objevovala po boku slavnějších kolegů. „Hudba pro mě byla jednu dobu fakt motor. Přizpůsobila jsem tomu celý život, přes práci až po město, ve kterém jsem žila. Vzrušující cesta, kdy jsem potkávala nové lidi a učila se nové věci. Potřebovala jsem hudbu, abych se vrtala v emocích a léčila si bolest. Ale od vydaní desky se toho hodně změnilo. Spustil se mi tinnitus, takže jsem hodně opatrná, jaké zvuky si k sobě pustím. Potkala jsem svého životního partnera a narodilo se mi dítě. To je tak velká emoční a časová nálož, že už nemám moc čas přemýšlet nad tím, co pro mě hudba v současné chvíli znamená.“
I koncerty tak přirozeně odsunula stranou mateřská pauza: „Úplně mě to vyplo. Přestěhovali jsme se z Prahy do Tábora a nemáme tu hlídací babičky a partner chodí z práce večer, takže jsem s dcerou furt. Ale jak začne být ,hlídatelná‘, bude to lepší. Myslela jsem, jak budu trpět, že nehraju, a ono ne. Opět se mi potvrdilo, že jde skutečně o to, uspokojit si svoje tvůrčí potřeby jakkoli, a proto jsem začala po nocích šít, a děsně mě to baví. A super na tom je, že se u toho ta hudba dá poslouchat…“
Za určitý návrat do hudebního dění lze považovat nový singl V Hoodu, vydaný v listopadu 2025. Producentsky se na něm tentokrát podílel Filip Míšek aka Dikolson, který přinesl i trochu jiný zvuk. „Album V Kruhu byla osobní zpověď, Chant přejaté anglické tradicionály. Teď mám v hlavě zase jiný koncept. Singl V hoodu je čiročiré voyeurství, kdy chci už jen pozorovat a mluvit o úchylkách druhých, a hlavně ne těch svých. Jinak mě v textech obecně baví latentní humor, absurdní situace a popis všedních věcí, které druhým nestojí za zmínku. Třeba to, že Lukáš usnul, když zrovna vykrádal chatky, a našli ho tam policajti, jak drží v náručí pytel s rádiem, jak zpívají Květy. To je fenomenální.“
Kdybych tak měl specifikovat, co je na proměnlivém a neustálém hledání, tak jak ho Ima Teva zaznamenává na svých nahrávkách, posluchačsky nejzajímavější, určitě by to byla právě snaha nezůstávat na místě a ochota vyvíjet se. Možná je to i tím, že Petra studovala a později i učila historii umění: „Má to vliv na celý můj život a na hudbu určitě taky. Tenhle obor odemkne toho vnitřního filozofa ve vás, a to třeba pomáhá při psaní textů. Ale u mě to není jen o teorii umění, já neustále něco tvořím, hudbu, obrazy, teď aktuálně to šití. Shrnula bych to pod pojem kreativita. Jsem závislá na tvorbě, to mi dává vnitřní klid a dobrý pocit ze sebe samé.“

YNNERSPEAKER: Keine Distanz

Dvojice, která si zvykla tvořit „na dálku“, natočila desku o tom, že vzdálenost je iluze. Jan Loges a Markus Wiese žijí stovky kilometrů od sebe, ale jejich společná dvojice Ynnerspeaker zní sevřeněji než leckterá kapela z jedné zkušebny. Debut už od prvních momentů naznačí, že nejde o další dekorativní ambient: místo zvukové tapety přichází tělesný chlad i teplo, hutné vrstvy syntezátorů a elektronických beatů, do nichž se nenápadně vřezávají kytarové textury i nenápadné vokální příspěvky. Slogan z promo materiálů – „smyslný pohled na šedou oblohu“ – není marketingovou vějičkou, ale přesným popisem: hudba projektu se rozestírá jako nízká oblačnost, která se neustále proměňuje, jednou tě sevře, podruhé nechá zhluboka vydechnout. Ynnerspeaker je vlastně metodou stejně jako výsledkem: písně vznikaly digitálním ping-pongem, trpělivým skládáním vrstev, intuicí a improvizací. Díky tomu není obsah desky uzavřený ve skleníku – některé kusy (Scamillus, Silberelektrisch) mají přímočarý puls, jinde se duo pouští do tichých mikro dramat, kde hraje prim barva a prostor (třeba temně elegantní Bleiglas). Když se v Nesseln nechá unést až beatlesovskou mantrou a hned ji rozbije surrealistickým obrazem, pochopíte, že žádný motiv tu není nedotknutelný, všechno může být znovu přeskládáno do nové podoby. Deska nepotřebuje hluk ani teatrální gesta. Její síla je ve zdrženlivosti, v tom, jak nechá znít švy mezi kytarovým dotekem a elektronikou, mezi melancholií a jemným vzepětím. V téhle „šedé“ paletě je překvapivě dost světla: detaily zvuků, jemné přesuny akcentů, drobná zakolísání tempa vytvářejí proud, který neklouže po povrchu, ale tiše proniká dovnitř. Keine Distanz tak naplňuje své jméno: ruší vzdálenosti mezi žánry (kraut, ambient, elektronika), mezi prostorem a poslechem, mezi dvěma přáteli. Debut dvojice sice nepřichází s fanfárami, ale o to vytrvaleji se vrývá do paměti.

Nekrmit: Hladům vlčím

Sdružení Nekrmit je kolektivní záležitost. Karel Pazdera: kytara, zpěv; Viktor Beneš: harmoniky, zpěv; Jan Mikulička: baskytara; Tomáš Hartl: cajon. Ve skutečnosti jde ovšem o projekt písničkáře, frontmana Karla Pazdery, postavený na textech spisovatele Štěpána Kučery (a Julia Benka a Viktora Beneše). Nutno říci, že texty – hravé i přemýšlivé, zábavné i jímavé, dodávají albu zvláštní kvalitu. Hudebně se kapela definuje jako „hard blues folk“, ve skutečnosti jde o různorodou směs folku s jazzem zahuštěnou zamlženou foukačkou. Karel Pazdera se zkušeností roků veřejného hraní ve všednodenním prostoru klubů a hospod, koncertů i večírků, interpretuje písně s uvěřitelností, jako by právě zpíval jenom pro vás. Chlápek s kytarou, kterého doprovázejí kámoši… A teď ty texty. Prakticky všechny vznikly přímo pro Karla Pazderu, který je zhudebnil. Vyznačují se zdánlivou snadností, plavným spádem, který čeří trefné rýmy a svěží přirovnání. Některé by v podstatě obstály u popové kapely, jiné by se neztratily mezi kainarovkami, a jeden spolu s hudbou ční nad ostatní záležitosti. V písni Otto Popper nechávají Nekrmit promlouvat spisovatele Otu Pavla a vzpomínat ho na jeho bratry, kteří se prolínají s kapry unikajícími pod hladinou. Text syntetizuje rodinou historii Popperových, již Pavel proslavil ve svých povídkách. Kučera posiluje rozměr bratrského vztahu, v povídkách přítomný jen kdesi v pozadí. Přimícháno je téma Pavlova psychiatrického onemocnění, to všechno ve zcela přirozeném, byť překvapivém souznění. Zní to jako nejlepší čeští písničkáři, i když autor recenze nezastírá, že je tématem osobně zasažen. Metafora střídá metaforu, příběh osudových vzdáleností, příběh z doby historického útlaku, který z nás udělá ze všech ryby… Štěpán Kučera svým způsobem rehabilituje literaturu, protože v jeho pojetí dokáže být zrovna tak zábavná jako (hudební) pop, přemýšlivá jako folk a literárně empatická.

BlaŽÍkovÁ, KabÁtkovÁ, Kugel & RomanovskÁ, TichÝ, HrubÝ: Je to zahrada, která má jméno

Rovnou dvě respektované sopranistky a zároveň harfenistky Hana Blažíková a Barbora Kabátková (není to málo, Antone Pavloviči?), známý německý jazzový bubeník Klaus Kugel (spolupráce Tomasz Stańko, Vijay Iyer, Bobo Stenson etc.) a oblíbené improvizační trio. Tak to vypadá na free masakr. Ovšem když se na sebe muzikanti napojí, a navíc mají společnou historii, ostatně trio Romanovská, Tichý, Hrubý už na albech zaznamenalo přechozí setkání s Blažíkovou i Kugelem, společná improvizace funguje, jako kdyby šlo o zažité mustry. Navíc album se natáčelo dva dny v inspirativním prostředí klasicistního zámku Dobrohoř, bylo z čeho vybírat.
Improvizované pasáže se hladce prolínají s klasickými kompozicemi, což už si trio s Blažíkovou v minulosti vyzkoušelo. Tentokrát zpěvačky zapustily do zvukového dobrodružství madrigal Lavandose le mane eʼl volto bello ze severoitalského hudebního rukopisu Codex Rossi ze 14. století a Soudce všeho světa, Bože z Komenského Kancionálu. Obé patřičně sonicky oživeno. Zkrátka příměr k zahradě z titulu alba sedí. Leccos je tu záměrně ponecháno volnému růstu mimo záhony, leccos lehce zastřiženo či pěstováno v řádcích, ale přesto živelně rašící, kvetoucí a zrající. Pohled na bující zahradu pak může být příjemný jak ctitelům free divočiny, tak milovníkům pravidelnosti a řádu.
Po ukončení činnosti labelu Hevhetia, věčná škoda, se improvizační entita Romanovská, Tichý, Hrubý rozhodla pokračovat pod vlastní značkou. Její název, odkazující na jistou delikátní pochutinu, jejíž příprava vyžaduje citlivé vyvážení ingrediencí (třeba vzhledem ke kyselosti či sladkosti momentální úrody jablek), také leccos napoví.
Mimořádná sestava oslaví vydání alba křestním turné (8. 1. Broumov, 9. 1. Pardubice, Divadlo 29, 10. 1. Dobrohoř, 11. 1. Havlíčkův Brod a 12. 1. Praha, Fortna) a je z principu jasné, že se nikde nic nebude přesně opakovat.

SANAM: Sametou Sawtan

Letní vyprodaný koncert ve Vile Štvanice se postupně změnil v hypnotický obřad. Zpěvačka Sandy Chamoun zůstala v jeho středu jako médium – mezi naléhavostí a vytržením. Kolem ní se valila krajina zvuku: odsekávané elektrické kytary a arabská loutna buzuq se prolínaly s krautrockově úspornou elektronikou a razantními bicími, které hudbu poháněly vpřed jako úprk i modlitbu zároveň. Libanonská skupina Sanam tu potvrdila, že je jedním z nejpozoruhodnějších hlasů nové bejrútské scény. Jejich druhé album Sametou Sawtan navíc dokáže tuto sílu zachytit i mimo koncertní situaci. Jeho vznik můžeme datovat do loňského roku, kdy skupina pendlovala mezi bejrútským studiem Tunefork a středověkým domem Beit Faris u Byblu, aby nakonec zakotvila v pařížském La Frette Studios. Šestice – zpěvačka Sandy Chamoun, kytaristé Anthony Sahyoun a Marwan Tohme, basista Antonio Hajj, bubeník Pascal Semerdjian a hráčka na buzuk Farah Kaddour – zůstává věrná kolektivní improvizaci, kterou podpořil i producent Radwan Ghazi Moumneh z projektu Jerusalem In My Heart. Jejich hudba osciluje mezi křehkostí a výbuchem, mezi rituálem a punkovou energií, aniž by ztratila vnitřní logiku a rytmický tah. Sametou Sawtan – v překladu „Slyšel jsem hlas“ – navazuje na debut Aykathani Malakon, ale působí sevřeněji a vrstevnatěji. V jeho středu stojí téma odcizení, vnitřní odtažitost, ale i snaha o překonání rozkladu, který prostupuje současným Libanonem. Skladby čerpající z letitého díla Omara Chajjáma, egyptských lidových písní, básnických současníků (např. Paul Shaoul) i Chamouniných vlastních textů se pohybují mezi extází a úzkostí, mezi tradicí a experimentem. Zpěv, často využívající efektu autotunu, se střídá s eruptivní instrumentací a vytváří zvláštní, až spirituální napětí – jako by hudba zápasila sama se sebou o prostor pro naději. Sametou Sawtan dokazuje, že současná experimentální hudba Středomoří může obstát vedle západních avantgardních tradic – a někdy je i překonává svou opravdovostí.

YODOK III: Nidarosdomen

Přes deset let fungující, víceméně improvizační dvojka Dirk Serries (kytary, elektronika) a Thomas Järmyr (bicí všeho druhu) se v minimálně polovině nahrávek i koncertů rozrůstá v trio s norským mistrem dechů Kristofferem Loem (amplifikovaná tuba a flugabone, což je jakýsi hybrid kombinující vlastnosti pozounu a křídlovky). YODOK III je poněkud neuchopitelná kapela. Improvizační svoboda jistě, vřazení do konzervativně zabydlených šuplíků horko těžko, snad divný extrakt kusově jazzového ambientu s kořením postrocku, rozuměj občasné nepatřičné výkřiky a valby nekytarové kytary. Od bubeníka nečekejte standardy bicí soupravy, a to ani jaksi po freejazzovštině, víc jako zvukový element – nikoli přísně rytmický, a pokud, tak spíše k důrazu užitý. Navrch když k tomu Kristoffer Lo rozduje plechy, neurvale či nábožně velebně, slechy se nastraží.
Nidaroský dóm (Nidarosdomen) v Trondheimu je místem, kde 1. srpna 2023 YODOK III odehráli tento koncert s jedinou skladbou. Nejsevernější a největší gotická památka v celé Skandinávii, postavená na místě odpočinku svatého Olafa. Uvnitř kamenných zdí dýchají kolosální Steinmeyerovy varhany o 9 600 píšťalách něhy a hromu. Prostor stvořený pro modlitbu i pro rituál. Místní varhanní virtuoska Petra Bjørkhaugová byla skvělou volbou coby čtvrtý člen kapely. Toho večera pomalu rozšiřovali jeden zvuk za druhým. Serries s kytarou plul spíše ambientními patterny jakoby obrazy srdečního rytmu, Järmyr volně šolíchal činely a kotle, Lo s dechy tlumeně přidýchával. Varhany plodily jednoduché tóny a melodie, vrstveně, do mohutného orgastického crescenda. Okamžik klidu a ticha převede k vrcholné části. Bicí teď odbíjejí dramaticky pomalé údery, flugabone zintenzivňuje v poloze à la lesní roh, kytara a varhany vzlínají v obrazech severských lesů a mlžných scenérií, rozpadajících se pod hromy dunících bubnů, masivně vazbených s ostatními nástroji v prostoru středověkého chrámu. Ohromující coda. Krátké finále rezonance a nářku.

DŘEVĚNÉ PYTLÍ V JUTOVÝCH UHLÍCH: ZOO

Nic proti předchozím sestavám Pytlí, v hudbě alternativně rockových uhlířů nikdy nešlo o virtuozitu, ale o nadsázku a pointu skladeb. Nicméně obnovené post-covidové obsazení patří k těm i po muzikantské stránce nejpřesvědčivějším. Nejde jen o trubku dokonale všestranného Luďka Emanovského (Kontraband Milana Svobody, Už jsme doma, Věra Špinarová, Marie Rottrová, Leona Machálková, Česká filharmonie), jenž dokáže dostat z nástroje možné i nemožné, od sloního ryku přes kvílení brzd (nebo co to je) v kuse Slepá traktoristka až po průchod elektrického výboje hromosvodem (Hrom). Ale především o konzistentní, pevný, rytmický rodinný podnik Libora a Tadeáše Veselých. Právě jistota v kramflecích umožnila točit album prakticky živě ve studiu, tj. v tomto případě ideálně, se vší záměrnou neotesaností a prací s dynamikou.
Repertoárově jde o obvyklý kolotoč absurdit, výpůjček ze všech (ne)myslitelných žánrů, včetně citátu z country standardu Ghost Riders In The Sky, u nás Matuškova Ďáblova stáda, jupí ja héééé… A štěpně poťapaného humoru textů. Namátkou: Verše „tak si dejte pozor, až půjdete zabít prase, aby to prase nezabilo vás“ z titulní písně ZOO jistě rozněžní všechny vegany a ochránce zvířeny. K veršům pak výtečně sedne deklamování dalšího „nováčka“ mezi staviteli milířů, Michala Cihly.
Na závěr je samozřejmě třeba připojit důrazné varování: Vstup do ZOO, kde se „zvířata stala inteligentníma“, je na vlastní nebezpečí. Nikdy nevíte, kterou klec nechal hlídač otevřenou a jaké výběhy už si umí zmoudřelá zvěř otevřít sama. Ale vejdete-li, a nebudete-li sežráni či zavřeni do pavilonu homo tzv. sapiens, a víte-li, že undergroundový přístup k tvorbě nejen žije, ale vyvíjí se do aktuální podoby (ostatně jak člověk kouká na směřování státu od demokracie směrem k vládě egoistických sociálně úspěšných psychopatů, doba undergroundu se zase blíží), nebudete dobrodružnou návštěvou surreálného zvěroparku zklamáni.

Invalidní důchod: Kukly. Křest ohněm.

Úvodní tóny první skladby alba, přinášejícího jak reedici desky Kukly z roku 1997, tak EP Křest ohněm (1998), jež vyšla pouze na kazetě, klame tělem. Takže není to Flamengo a jejich Introdukce ke Kuřeti v hodinkách, není to dávná Omega, kroky patří Invalidnímu důchodu. A tím jakákoliv podobnost končí. Kapela, jež působila v Ústí nad Labem od roku 1990, již dávno ukončila činnost, alba jsou k nesehnání a je s podivem, že reedice nepřišla dříve.
Mluví se v souvislosti s jejich muzikou o undergroundu, padají slova o art rocku, ovšem jejich hudba se škatulkování hodně – naštěstí – vzpírala. V čem tkví jejich undergroundovost? Ano, kontakty a osobnost básníka Luďka Markse, autora naprosté většiny textů (a kapelníkova bratra), ovšem hudebně? Na rozdíl od eklektičtějších BBP neslyšíme ani stopu, natolik je to svébytná hudba. A pro zmínky o art rocku platí to samé. Jistě, měli klávesy, skladby jsou spíše delší. Ale co dál? Prostě jsme se škatulkami v koncích. Čítankovým příkladem je první píseň Stuhy – po zmíněných krocích a zvukové koláži, klouzavé kytaře s dynamickými perkusemi, kdy klávesy jedou jak hypnotické figury, znějí přitom až jako cembalo, tak silně rytmizují, převezme štafetu basa a její hybný riff, přijde zpěv, podkládaný varhanami, jež decentně preludují Bacha, anebo v hitu ze 60. let – a to jsme teprve v polovině téměř osmiminutové stopáže. Následuje ostře řezané sólo kytary, přechod perkusí, varhany a po chvíli lehce jazzová mezihra kytary a varhan a divoké flamenkové orgie. Skvělé, a píše-li vydavatel, že „Invalidní důchod nebyl nikdy doceněn, pro ucho undergroundového posluchače byl příliš náročný a do jiných hudebních vod zase ani netoužil vplout… snad tohle album znalcům připomene jeho kvalitu a posluchače, kteří ho neznají, příjemně překvapí“, nelze než bezvýhradně souhlasit. A dodat, že i osmadvacet resp. sedmadvacet let po natočení zní obě desky jako nahrané včera. O kolika nedávných albech, o starších ani nemluvě, se to dá říct?

Joshua Redman: Words Fall Short

Letos v říjnu uplynulo třicet let od prvního představení Joshuy Redmana v Praze. Bylo to v rámci festivalu Teachersʼs Jazz, pořádaného Agharta Jazz Centrem s výrobcem skotské whisky Teachersʼs. Redman (1969), syn slavného saxofonisty Deweyho Redmana (1931–2006), spoluhráče Ornetta Colemama či Keithe Jarretta, hrál už třetím rokem s vlastní skupinou a byl na začátku úspěšné kariéry. Tehdy se v jeho kvartetu představil také dnes významný bubeník Brian Blade. Redman hraje především na tenorsaxofon, také na sopránku. V současné kapele hraje s omlazenou sestavou, s pianistou Paulem Cornishem, kontrabasistou Phillipem Norrisem a bubeníkem Nazirem Ebo. Novinka Words Fall Short ukazuje nejen na Redmanovu skladatelskou vyzrálost – muzikantsky to prokázal už dávno. Jeho hra bývá často velmi emotivní, nebojí se lyrického výrazu. V úvodní skladbě A Message To Unsend je slyšet dokonce vliv romantické klasiky, než sólo piána zavede skladbu k živé rychlejší pasáži. V So It Goes Redman zvuk zpestří zdvojením tenorsaxofonového hlasu hostující Melissou Aldanou (1988), umožňující jejich dialog. V titulní Words Fall Short se představí sólem v prologu basista Phillip Norris a Redman skladbu zapěje na sopránsaxofon. Půlnoční klubovou atmosféru má blue laděný titul Borrowed Eyes. Do radostně rozevlátého a rytmického tématu, podstatou hardbopového, skladby Icarus, si Redman ještě přizval dynamického trumpetistu s čínskými předky Skylara Tanga. Poté hudbu zklidní sopránka prologem v Over The Jelly-Green Sea, s impresivním sólem. Redman sopránsaxofon neodloží ani v další skladbě She Nows, která se po lyrickém úvodu expresivně rozjede na hranici free komunikace nástrojů. Závěrečný Eraʼs End je zhudebněnou surreální úzkostnou básní Joshua Redmana, zpívanou hostující vokalistkou Gabriellou Cavassa. Mimořádné album s nadčasovou hodnotou! Na festivalu JazzFestBrno zahraje Joshua Redman se současným kvartetem 5. 5. 2026.

sinekfilmizle.com