Nebula Sun: Breathe into Form

Takhle nějak by snad mohly teď znít písně šedesátníka Jeffa Buckleyho, kdyby se 29. května 1997 nešťastně neutopil v Mississippi. Nasazení do krve, do morku kostí, muzikálnost, dramatičnost, něha, nejvyšší exprese s nejhlubší impresí i skvěle zažitá historie. Debut kapely z východoanglického Norwiche je natolik zrale mimořádný – jak nápady, instrumentálně, tak i nahrávkou a finálním mixem, že jej lze směle pasovat mezi alba roku. Jasně, prý cosi začalo domácky vznikat už dávno v roce 2007, pak objížděli celou Británii po festivalech atp., jenže tohle je hodně vysoký level. Sedm skladeb─písní zde obsažených mají každá jiný feeling, jinou stylovou bázi, jiné a navýsost přesně zvolené instrumentační „plnidlo“ včetně zpěvu a vokálů (vždy uvěřícně), přesto drží spolu a vážou se v celek = znak a zvuk kapely, žádný pel-mel. Dva saxofony (Rob Milne a David Boyce), Tommy Jonson kytara a zpěv, basa Paul Taylor a bubeník Aslan King si album nahráli sami ve vlastnoručně postaveném studiu na venkovském pozemku.

V otvíráku Master Healer smrdí velepodivně transformovaný bluesový spodní proud, mocně spláchnutý výrazně zakružovaným kytarovým riffem a duální rozehrou obou saxofonistů, a co víc – přestože to je píseň stavebně harmonicky i rytmicky s mnoha zákrutami v obměnách tempa složitá, stejně se vám usadí v hlavě. Možná i proto. Hned tady mi nejen ze zpěvu vyběhla evokace Jeffa Buckleyho. Mnohem silněji pak při Oceans, trochu grunge na jednoduché, tříakordové kytarové krokové formuli klenutá melodie zpěvu, vystavěná k finále s vytvrzením kytary, dunící basy a vřeštících saxofonů v mohutný hymnus. Snadno a se samozřejmostí tu kamkoli implantují moderní hypno elektro psychedelické prvky (nejen např. Radio Child nebo chorální Sonar) do jazzových textur, kde vokální linku, vždy s neuvěřitelně chytlavými refrény, střídají rafinovaně instrumentální pasáže. I v jediné instrumentálce Reflections se z funky vyvine kosmický saxo a kytarový heavy jazz-rock jam.

BELLA WAKAME: Bella Wakame

Za projektem Bella Wakame stojí berlínské duo Andi Haberl (The Notwist a desítky dalších projektů) a Florian Zimmer (jinak též Driftmachine, Ellicist nebo Saroos), kteří proměňují domácí nahrávky a živé záznamy jamů v nečekaný a zřejmě i neplánovaný nový projekt. Debutové album, natočené v loňském roce, nabízí muziku stvořenou jak v bytových podmínkách, tak prostorách studií Silent Green a Donau 115. Jako čerstvé housky ji servíruje posluchačům v hrubé, neupravené podobě, zkrátka zachycuje vybrané momenty tvorby v přímém přenosu. Haberl přináší perkusní nuance a rytmický drive, zatímco Zimmer pracuje s modulárními syntezátory, což v hudbě vytváří zvukové bludiště plné pohybu a průniků. Improvizace obou muzikantů si bere k ruce motorickou neústupnost krautrocku, smysl pro detail současného elektro-akustického jazzu a není překvapením, že Bella Wakeme má slabost pro exotickou ornamentalitu i ambientní zasnění. Italský portál Radioaktiv popisuje náladu alba jako „hudbu, která je všude, ale nespěchá“; a skutečně – Bella Wakame nemá potřebu uhánět kupředu. Jako by oba muzikanti tvořili uprostřed nočního klidu, daleko od městského shonu, s výhledem do ztichlé a zšeřené zeleně. Ano, v nahrávkách debutové desky dvojice najdeme řadu prvků, které nás odkážou k indie elektronice The Notwist, dubovému šílenství Saroos nebo jazzovým hrátkám Andromeda Mega Express Orchestra, celkově ale nemůžeme Andiho s Florianem nařknout z plagiátorství. Důležitou roli na nahrávce má i průzračný mix studiového šikuly Tadklimpa a atmosférou nabitý mastering ambientního přeborníka Rafaela Antona Irisarriho. Zatímco dva roky starý debutový singl Toutpartout PT2 měl poněkud repetitivní nádech – eponymní dlouhohrající debut Bella Wakame je naopak plný podmanivých melodií, se kterými si muzikanti s velkou chutí kreativně hrají, převracejí je ze strany na stranu, nasvěcují je z různých úhlů, a my se jako posluchači z této instinktivní hry můžeme jen radovat.

SWANS: Birthing

Michael Gira se na novince Birthing znovu noří do hlubin repetitivního rituálu. Tam, kde se jeho Swans v minulosti snažili posluchače rozdrtit masivní hlukovou stěnou nebo monumentální gradací, přichází letos s další deskou, která působí jako další zamlžený sen – těžký, hutný, ale vnitřně zpomalený. Materiál vznikal tradičně pod Girovým vedením, s přispěním dlouhodobých spoluhráčů v kapele (Phil Puleo, Kristof Hahn, Christopher Pravdica, Dana Schechter, Larry Mullins, Norman Westberg a další), ale i několika výrazných hostů – například bubeníka Timothyho Wyskidy nebo doprovodných zpěvaček Laury Carbone nebo Lucy Kruger.

Ačkoliv jsou skladby stále dlouhé a vrstevnaté, působí méně jako agresivní manifesty a více jako zvukové meditační pole. Slova mizí ve smyčkách, významy se rozplývají a rytmus se proměňuje v hypnotické pulzování. Sedm skladeb nabízí téměř dvě hodiny muziky, kdy nejkratší skladba Red Yellow má necelých sedm minut, zatímco hned čtyři položky mají stopáž plus mínus dvacet minut. Ty jsou často složeny hned z několika částí (ať už instrumentálních, nebo zpívaných), které plynule přecházejí jedna do druhé. V této podobě se Birthing zdá být nejduchovnějším albem Swans – ne kvůli tématům, ale pro způsob, jakým se hudba pohybuje. Jde o rituál, který nevyžaduje katarzi, ale spíš odevzdání. Recenzent Slant magazínu výstižně podotýká, že Gira zůstává posedlý strukturou a formou, ale zároveň nachází cestu k většímu klidu. Právě tahle vnitřní míra napětí – kdy se i ticho stává součástí výrazu – tvoří základ aktuální síly Swans. Ve srovnání s předchozím albem The Beggar, které znělo jako obraz vymknutého světa na hranici rozpadu, působí Birthing jako jeho vnitřní rezonance – stále temná, ale méně fatalistická. Spíš než destrukci tu Swans nabízejí zpomalené zrození. Hudbu, která neexploduje, ale pulzuje někde hluboko pod povrchem. Toto má být hlučná tečka za dlouhou cestou Michaela Giry a jeho Swans, kterým kapelník odchází do další etapy fungování na vrcholu.

Mary Halvorson: About Ghosts

Mary Halvorson (v říjnu 45) v anketě kritiků Down Beatu 2023 už za sebou nechala celou plejádu kytarových bardů. Skupinu nazvala Amaryllis Sextet – podle květiny s krásnými květy, leč obsahující jedovatou látku. About Ghosts je její čtvrté album u etikety Nonesuch. Vedle kytary užívá také kytarový syntezátor. Od počátku kariéry se pohybuje na progresivní jazzové scéně, vytvořila si osobitý styl, nadžánrově obsahující různé proudy kytarové hry. Svou hudbu považuje za „neutrální nádobu“, v níž se srovnají nejrůznější inspirace: její hudba je „poučenou“ z hlediska kytarové historie, nejen jazzové, obecně. Jejími spoluhráči jsou Adam O´Farrill (tp), Jacob Garchik (tb), Patricia Brennanová (vib), Nick Dunston (b) a Tomas Fujiwara (ds). Polovinu z osmi titulů Halvorsonová obohatila o saxofonový zvuk Briana Settlese (ts) a Immanuela Wilkinse, mimochodem altsaxofonisty roku 2023 podle Down Beatu, v níž jeho kapela ještě vyhrála v kategorii jazzových skupin (anketa 2024 bude zveřejněna v srpnu). Autorství není na albu uvedeno, takže se jedná zřejmě o nápady kytaristky, dokončené společnou improvizací členů sexteta. Co to znamená mít neortodoxní zvuk kapely, nebýt prvoplánově agresivní, naopak objevovat melodické linky, také zvukovou průzračnost (zde díky trubce O´Farrilleiho, Wilkinsonově altce a vibrafonu Brennanové), vzorově představí úvodní Full of Neon. Naprostou pohodou, zpěvnou i rytmickou, zní Carcved From s obsáhlejším sólem Mary Halvorsonové, která podtrhuje Wilkinsonovo sólo ještě tóny kytarového syntezátoru; skladba má místy náladu až cirkusového doprovodu. Něžné tóny kytary, zvonivost vibrafonu, arco kontrabasu, baladická nálada – to vše zní při Eventidal. Až „balalajkově“ dokáže rozehrát sólo kytaristka v titulním pomalém About Ghosts. Fascinující je úvod basy s vibrafonem v závěrečné Endmost. Hudba Amaryllu je v souhrnu konejšivou impresí, s obdivuhodnou zvukomalebností, je zvukem jazzu současnosti.

ILDIKÓ KALI: Jore jore

Trnavskou zpěvačku a kytaristku Iku Kraicovou si pravděpodobně pamatujete z kapely Romanika. Ovšem jako sólistka pod uměleckým jménem Ildikó Kali už se také zapsala mezi nejvýraznější osobnosti toho, čemu z nedostatku přesnější terminologie říkáme world music. Na desce Zlatá panna (2021) zhudebňovala díla romantického básníka Jána Botta a ukázala jejich překvapivou současnou platnost. Na Jore jore v tom pokračuje, navíc přidala mj. verše Modrý sinokvet slovenského spisovatele a chartisty Dominika Tatarky či ukrajinský lidový text Kalina v zakarpatském dialektu. Co ale baví nejvíc, je její nebojácné odzbrojující fúzování ohlasů slovenské lidovky, šansonu a hudby z nejrůznějších koutů onoho „world“. Třeba s latinou.

Tak například: Řekli byste, že smícháním úpravy slovenské lidovky Zore, zore se západoafrickými rytmy a melodickými mustry musí vzniknout totální muzak? Ale kdepak. Zní to nejen přirozeně a soudržně, ale vznikla strhující písnička. Stejně tak přesvědčivý je výlet s pocitem orientu a středoasijských stepí Margita a Besná.

Stejně jako v případě Zlaté panny, vystačila si Ildikó Kali ve studiu v duu s producentem Milanem Tökölym, starajícím se o programování, perkuse (včetně těch laděných jako kalimba či marimba, podtrhujících „africký“ kolorit slovenských nápěvů), baskytaru, buzuki či vypomáhajícím autorce s kytarami. Pokud se ovšem mihnou hosté, „tančící perkusista“ Marko Dinjaški ze srbského dua Alice In WonderBand, flétnistka Sisa Michalidesová nebo Stano Palúch, tentokrát s mandolínou, nejde o samoúčel, ale o smysluplné a citlivé dobarvení specifického zvuku písně.

Ospravedlnitelnou zásluhou všelikých anket a soutěží není porovnávat neporovnatelnou hudbu, ale občas upozornit na něco opravdu zajímavého. Hlasující slovenských Radio Head Awards udělali dobrou službu desce, která si to zaslouží, když Jore jore přiřkli visačku nejlepší nahrávky world music.

CLEO T.: Des Forets et des Reves

Francouzská hudebnice a výtvarnice Cleo T. (vlastním jménem Clémence Léauté) patří mezi ty umělkyně, jejichž tvorba se nedá vměstnat do jednoho média ani formátu. Vzděláním sopranistka a pianistka studovala herectví i výtvarné umění a svou hudbu vždy vnímala jako součást většího celku: performativního, poetického a vizuálního. Album Des Forêts et des Rêves tak přichází nejen jako sbírka skladeb, ale jako komplexní rituál – audiovizuální cyklus s vlastní knihou veršů, ilustrovaným deníkem i doprovodnou site-specific performancí. Ostatně podobný kompletní umělecký zážitek se snažila představit v roce 2017 v pražském Paláci Akropolis se svým tehdejším projektem Shine. Teď už ale k aktuální hudební stopě díla. Cleo T. v letošním projektu rozvíjí svůj charakteristický snový rukopis, v němž se ztrácí stopa francouzského šansonu hmatatelná na prvních nahrávkách, a hlavní slovo přebírají ambient a soudobá klasika. Ne nadarmo dva roky starého písničkového předchůdce How Do You Find Your Way In The Dark? produkoval Islanďan Alex Somers, dlouholetý souputník Jónsiho ze Sigur Rós. Materiál je prezentován v minimalistické instrumentaci – skladbám dominují klavír, hlas a theremin, přičemž všechny tři nástroje Cleo ovládá sama. Její bezeslovný soprán se vine prostorem jako snový proud myšlenek, aniž by vyžadoval srozumitelnost či dramatičnost. Vše se zde podřizuje atmosféře – tónům, které doznívají do ticha, loopům, které se pomalu rozplétají v prostoru. Oproti předchozím albům se autorka posouvá ještě dál od písňové formy a místo tradičních struktur nabízí jakýsi hudební deník – meditativní, křehký a hluboce niterný. Jak výstižně píše italský magazín OndaRock, jde o dílo, které se nesoustředí na výsledek, ale na samotný akt tvorby. Album není „hotovým dílem“, ale spíš procesem – pozvánkou do lesa snů a myšlenek, kde každý poslech otevírá jiné cesty. Des Forêts et des Rêves není kolekcí pro běžný poslech – vyžaduje klid, soustředění a otevřenost k nejednoznačnosti.

Pavel Zelinka

https://youtu.be/vsEVavqQY-A?si=aM_wGrKyw74Fj8Lp – dokument o vzniku díla

Sestry ze Žižkova

Klasická díla dramatické literatury lákají k novým interpretacím, ba inovacím, týká se to pochopitelně i tragikomedií Antona Pavloviče Čechova. Razantní úpravu Tří sester předvedli před lety ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, režisér Michal Zetel otevřel prostor pro hereckou improvizaci, vymezil jen několik fabulačních zastávek, do nichž se měli protagonisté „navrátit“. Vznikla inscenace dráždivě sympatická. Méně mě nadchlo vystoupení italské formace Muta Imago na letošním královéhradeckém festivalu Regiony, kde pouze tři protagonistky (zpodobňující sestry) doplňovaly své promluvy i replikami mužských figur z Čechovovy předlohy, celé to snad mělo působit jako vzpomínání na to, co se už dříve přihodilo, pro diváky neznalé originálu však musel projekt působit poněkud hermeticky, navíc ani interpretačně nebyl nijak výrazný.

Jinou cestu zvolil režisér Martin Vokoun se sdružením 3D Company. Čechova citlivě přepsal a „přeložil“ do domácích poměrů, posmutnělá rodinná groteska se odehrává na Žižkově v roce 1912. Lokace je důležitá, soubor totiž rezidenčně působí v Divadle Járy Cimrmana a na jeho dvorku variaci na klasika realizoval. Vokoun všechny postavy počeštil, jenom zamindrákovaný oficír Solený je prezentován jako maďarský člen rakousko-uherské posádky a nese příjmení Esterházy. Jakousi „vzpomínkou“ na ruský originál jsou jména tří sester, byť Vaňkových, totiž Věra, Ljuba a Naďa, rozuměj víra, láska, naděje. Inscenace nabídla hercům řadu vděčných příležitostí, které aktéři využili, soubor se v drtivé většině skládá z absolventů Vyšší odborné školy herecké v Michli, což je zároveň dobrou vizitkou pro tento umělecký vzdělávací ústav. Sluší se vyjmenovat všechny, neboť se podařilo vytvořit vztahově uvěřitelnou přehlídku typů. Sestry, starostlivá a prázdnotou svého osamění usmýkaná Věra Lucie Botlíkové, vášnivě k nové posile místní posádky vzplanuvší Ljuba Elišky Nejedlé, přízní dvou nápadníků zahrnovaná a vnitřně nejistá Naďa Anny Faldusové, se doplňují s přesvědčivými kreacemi Josefa Horáka (již zmíněný zatrpkle netaktický Esterházy), filozofujícím a v rozhodných chvílích emocionálně zbabělým oficírem Petra Floriána (hraje Antonína Svobodu, pandán k Čechovovu Veršininovi) či Václavem Krátkým v partu nekonečně laskavého a problematický svazek si nepřipouštějícího Ljubina manžela. Lví podíl na katastrofálních vztazích v domě mají slabošský bratr Mirek (Michal Kuboušek) a Margareta, švagrová-semetrika (Anna Klamová). Netradiční řešení především v herecké interpretaci nabízí trojúhelník Naďa – Esterházy – Černín (pandán k Tuzenbachovi), ten třetí je v podání Václava Krause skoro nesympatičtější než jeho maďarský sok, chová se k soupeři hned zkraje velmi přezíravě. Připomeňme, že herecké kreace charakterizuje kvalitní řečová kultura, jev dnes spíš vzácný.

Martin Vokoun jako autor úpravy i režisér využil některé situace ke krutě groteskním výjevům. Manželovi ne zcela věrná a pragmatická Margareta spěchá na rande s místním „funkcionářem“ v hodně vysokém stadiu zřetelného těhotenství. Když se Ljuba loučí s jinam převeleným Svobodou, vrhne se na něho a visí na něm obkročmo, to vidí její manžel, který se pak uchýlí k trochu koktavému chlácholení zlomené životní družky. Žižkovský genius loci je využit k občasnému prozpěvování ke čtvrti přináležejících odrhovaček typu Já jsem Anda Žižkovanda. Příchod na dvorek zajišťuje schodiště, na němž se též hraje, okna domu nad dějištěm se hodí k různým hlasitým výzvám (především velící Margareta) či k naslouchání toho, co se dole děje (melancholicky pokuřující Ljuba). Zraky publika jsou kvůli dispozici venkovního hlediště otočeny k bufetu (v tomto divadle, proslaveném hrami ─ mystifikacemi, psáno jako Bifé), přestávku odstartuje jeho opětovné otevření, roleta letí vzhůru.

Jde o kvalitní letní inscenaci, která významného klasika nezbanalizovala, byla nasazena na přelomu června a července, dalších repríz se dočká na sklonku léta (srpen─září).

foto: Martina Morávková

Marie Tomanová: Kate, for You

Brněnský Morgal (čili Moravská galerie) hostí ve čtvrtém patře Pražákova paláce komorní výstavu Marie Tomanové (narozené 1984). Fotografky, původem z Mikulova, jež posbírala životně i umělecky základní zkušenost za oceánem, v Nové Anglii, v New Yorku. V Brně je do 28. září k vidění série, kterou nafotila od roku 2017 podnes. Téma posadila rovnou do názvu: Kate, for You – Káťo, pro Tebe.

Co té titulní Kátě, Kateřině, Tomanová nabídla, dala? Výstava funguje na ploše jedné místnosti, visí na čtyřech stěnách. V různých formátech. V různé výšce. Fotky holek, co se mají rády. V kulisách interiéru, v koupelně, ve vaně plné vody. Voda klouže po jejich tělech, zprůhledňuje oblečení, co mají na sobě. Žánrově reportáž, trochu špinavá v kulisách, nasekaná narychlo, bezohledně, bez zřetelného zájmu o nějakou estetiku, natož umění. V hlavní roli je tady rovina dokumentární, ideová, možná rovnou ideologická: ty dvě si prošly svým coming-outem, stvrdily si před světem, že se milují, že láska je – prostě láska.

Jasně, že je. Divák ale kouká, váhá co dál, co je v té fotce víc. Atraktivní mladé ženské, typově modelky, notabene ve vodní kulise, která symbolicky zvýrazňuje, podtrhuje sexuální rozměr té kauzy. Fotky jsou ovšem, jak řečeno, posbírané nadivoko, skoro neumětelsky. Tomanová je výrazově surová, primitivní. Jasně – i tohle by mohlo fungovat ─ jako revolta, protest. Záměrná antiestetika. Třeba proti uhlazené vizualitě, do níž sázel svoje nahotinky Helmut Newton nebo v česk(oslovensk)ých kulisách Tono Stano a Robert Vano. Jenže stačí to? Komu, čemu? Nerýsuje se tady nad obzorem znovu ten staronový problém, napnelismus mezi uměním a ideologií, mezi kulturou a silovým angažmá, jak je známe ze třicátých let, z éry stalinismu, z času normalizace?

Tomanová má k jakékoli výrazové původnosti daleko. Před ní tady byli mnozí, třeba Nan Goldinová (v cizině) – nebo Libuše Jarcovjáková (doma). Práce Marie Tomanové mají za to, že co je aktuální, má potenciál být věčné. Co jede v dnešním diskurzu, má automaticky mimočasovou hodnotu, smysl. Omyl: nemá. Divák z té výstavy odchází vyloženě zklamaný. Ty fotky prostě jsou, a nic víc. Vana, voda, holky, objetí. Jednoduchý vzorec, banální rovnice, která nemá ve výsledku víc než jízda toboganem, který je trochu překvapivě nainstalovaný rovnou uprostřed Pražákova paláce. Sjedeš, a jsi dole. Trocha adrenalinu, chvíle dozvuku – a pak už nic.

Vidět Marii Tomanovou v Morgalu – a zemřít? Jak říká Melvillův slavný písař Bartleby: Já bych, prosím, raději ne.

David Lynch: Up in Flames

U vchodu na výstavu je umístěna fotografie Davida Lynche v Praze z roku 1996, pořízená Karlem Cudlínem. Je vodítkem pro návštěvníky, kteří se chystají vstoupit do myšlenek jednoho z nejvýraznějších umělců 20. a 21. století – do jeho posedlostí, strachů a tužeb.

David Lynch je považován za mistra kinematografie, ale svou uměleckou dráhu začínal jako malíř. Studoval na Pensylvánské akademii výtvarných umění ve Filadelfii. Výstava, jejímž kurátorem je Otto Urban, ukazuje přes 400 Lynchových uměleckých děl, včetně kreseb, fotografií, litografií, dřevorytů a akvarelů, doplněných o krátké experimentální a animované filmy. Expozice sice není retrospektivou, ale komplexně zachycuje více než 60 let Lynchovy tvorby až do roku 2024. Žádná jiná výstava Lynchových uměleckých děl takového rozsahu se nikdy nekonala, a protože Lynch v lednu 2025 ve svém domě v Los Angeles zemřel, mohla se tato výstava uskutečnit jen díky významnému přispění David Lynch Estate, Pace Gallery a Item Editions v Paříži.

Výstava neukazuje Lynchova díla v chronologickém pořadí. Je rozčleněná podle Lynchových nejčastějších témat a motivů, včetně ohně (odtud také název výstavy Up in Flames – V plamenech), deformovaných lidských těl, mravenců a hmyzu, letadel a průmyslových objektů, továren a domů. Od první místnosti dál uvidíme spoustu hlav, neurčitých, bez tváře, zahalených tajemstvím, nahánějících hrůzu nebo jen neobvyklých. Nejen tyto hlavy (postavy bez těl), ale všechny obrázky (Lynchova umělecká díla) obsahují příběhy, které ještě nikdo nevyprávěl. Jsou psané Lynchovými vlastními slovy, nejlépe černobíle, protože umělec věřil, že černá a bílá na rozdíl od barevných děl umožňuje divácké představivosti lépe zaplnit mezery. Přesto nejsou barevná díla o nic méně podmanivá, což dokládá například fotografie Chicken Head Blue (2008). Stejně jako další vystavené hlavy připomíná i tato neškodného mimozemšťana, vytvořeného buď ze žvýkačky, nebo mrtvolného vosku, který ale kvůli hrubému nosu a šťavnatému rudému jazyku působí obzvlášť choulostivě.

Svůj vůbec první film, nazvaný Six Men Getting Sick (Six Times), Lynch vytvořil v roce 1967 jako student umění, aby naplnil vlastní vizi pohyblivého obrazu. Tato vize se tedy stala základem pro toto multimediální dílo. Najdeme ho v první místnosti. Ve většině dalších prostor se promítají krátké filmy a několik filmů běží také v projekčních sálech, včetně dokumentu o Lynchových litografiích. Celkově se v krátkých filmech objevují témata jeho celovečerních filmů a povětšinou obsahují dospělé sexuální vztahy, hororové scény, dětské hry a dětství obecně, hmyz, oheň a přesah či hranici mezi sny a nočními můrami. Všechny tyto snímky ale vznikly jako animované nebo experimentální umělecké filmy.

Jako filmař je Lynch považován za surrealistu, ale jeho umělecká díla na papíře kombinují surrealismus, expresionismus, symbolismus a abstrakci. Jeho cyklus Snowman (1993) – fotografie sněhuláků na trávnících před americkými domy – zachycuje (v Lynchově podání) bílé, zkáze podléhající sochy rodinovských tvarů z tajícího špinavého ledu.

Lynch byl také významný hudebník – autor hudby ze soundtracků i projektů, které se k jeho filmům nevztahují. Ačkoli se v různých částech výstavy ozývají znepokojivé nebo drásavé lynchovské zvuky z experimentálních filmů, žádné bizarní nebo snové hudební koláže, rovněž spojované s Lynchem, tu neuslyšíme. Tato expozice tak odkrývá další stránku Davida Lynche jako umělce, jeho klidnější nebo přemýšlivý styl, jeho tajuplný a tichý stín.

Up in Flames? Co je v plamenech? Pro Lynche se vše točí kolem Ruky spalované plamenem touhy. To bylo jeho poselství. Ať tedy po umělcově odchodu z našeho světa hoří na této výstavě věčný plamen na jeho počest.

Tony Ozuna

Tony Ozuna působí na Anglo-American University v Praze.

Blu/Bry (foto T. S. Polívka)

Central European Jazz Showcase / Badbadnotgood

Central European Jazz Showcase (CEJS) je užitečná akce. Nejen pro kapely a promotéry, kterým jsou showcase festivaly určeny primárně, ale i pro posluchače, včetně posluchačů – publicistů, aby si aktualizovali představu o tom, co zajímavého může nabídnout „mladá“ scéna. V tomto případě česká a polská. A také o tom, jak je ona polská oproti zdejší napřed ve schopnosti prezentovat se.

Proč? Poškození kontinuity z dob totality, kdy poměry v Polsku byly přece jen otevřenější a umožňovaly větší kontakt se svobodným světem, už je přece dalšími generacemi překlenuto. Byť polské jazzové školství má nesrovnatelně hlubší základy. Asi je to dáno spíše příležitostmi ke hraní, možností častějšího otrkávání se na koncertech. V panelové diskusi, která proběhla následujícího dne po showcase, zazněla informace o řádově stovkách jazzových klubů v Polsku. Ale možná by stačilo zařadit do osnov našich jazzo-učných ústavů krátkou přednášku o tom, jaká zdánlivě (?) jasná pravidla showcase má.

Jak promarnit šanci

Do konkurzu na CEJS se přihlásilo 75 kapel nebo sólistů. A aby byla zaručena objektivita, neb u nás se v jazzovém brouzdališti zná každý s každým, polská porota z nich vybrala čtyři české účinkující. A česká porota zase čtyři polské. A co se týče samotné hudby, vybraly poroty dobře.

Nevděčný úkol celou akci zahájit si vylosovali Point Of Few. Hrají osobitou muziku, zaznamenanou na dvou zdařilých albech. S novou posilou, polským trumpetistou hojně využívajícím „krabičky“ zvukových efektů Fabianem Klimankem, zněli ještě zvukově interesantněji. Vůbec nic nešlo namítat proti hráčským schopnostem členů kapely. Jenže právě Point Of Few nejvíce naráželi na pravidla showcase festivalů (něco jiného je showcase zavedeného interpreta, nabízejícího celý nový program), při jejichž nedodržení potenciální promotér okamžitě uteče na kafe a vystoupení zanechá rozpačitý dojem. Ačkoliv, opakuji, jinak je muzika Point Of Few skvělá, mám ji rád a držím palce. Následující odstavec nemíří jen na ně, je míněn obecně. A zároveň vše neplatí pro všechny.

Čas na hraní byl striktně limitován dvaceti minutami. Set v rámci přehlídky showcase nemá být zmenšenou ukázkou koncertu, ale jakýmsi efektním trailerem programu. Chci-li zaujmout, připravím si nadupané, na jistotu hrané, sevřené vystoupení, bez pauz a vydechnutí, s co „nejtažnějšími“ a nejjasnějšími kusy. Svoje „nej“ dám hned na začátek a naplno, nešetřím si ho do finále. Přesvědčivé na první dobrou musí být vše od prvního taktu do posledního. Bez záchvěvu nejistoty. Nedopustím hluchá místa, kdy rozmáchle sólově improvizuji, ať už kvůli navození nálady, nebo ať mají ostatní čas přeladit. Nepovídám (tedy pokud není štěpný krátký bonmot součástí show), neztrácím čas představováním kapely, vždyť vše potřebné je napsáno v propagačních materiálech. Nepřetáhnu čas, nestane se mi, že stage manager musí kapelu utnout před poslední naplánovanou skladbou, a případná dramaturgie setu jde do háje. Jasně, v žánru zvláště vystavěném na improvizaci, na budování atmosféry, naladění se na okolí, jsou nutnosti showcase nespravedlivé. Jenže neoddiskutovatelné.

Kolegyně Anna přidala ještě jeden postřeh k části účinkujících, nad kterým bych, se sklony k jisté dress code anarchii, mávl rukou, ale je jistě relevantní: „Nelezu přece na scénu oblečený jako na pláž nebo do dílny…“ Neformálnost je fajn, ale mám-li zapůsobit, možná moc dobře nefunguje.

Českou část přehlídky vyhrál (vyhlašovala se nejpřesvědčivější kapela) projekt bubeníka a skladatele Petra Nohavici Glance. V obsazení velmi odlišném oproti eponymnímu albovému debutu. S Alison Wheeler-Nohavicovou už ne epizodně pějící, ale jako s přesvědčivou frontwoman kvarteta. S kytaristou Martinem Hrubcem a basistou Luanem Gonçalvesem. Anketu delegátů showcase vyhráli Glance po právu, jejich dvacetiminutovka vyzněla z „družstva domácích“ nejsevřeněji, nejsuverénněji. Wheeler se postarala o spád strhujícím scatem i koloraturami, a hlavně ponorem do titulní písně. Do reprezentativní zkratky dobře zapadlo i hostování Nely Dusové, která s přirozenou samozřejmostí nakráčela na scénu, dala pár vkusných vyhrávek i přehledné sólo a zase zmizela.

Josef Hanulík se postaral o příjemné zpestření setem pro fingerstyle sólovou akustickou kytaru. Mezi hlasitými bandy byl tak trochu handicapovaný, ale proměnil věc ve výhodu. Odrhovačku The House Of The Rising Sun zharmonizoval věru nezvykle. Nosně a pestře vyzněly i jeho autorské kousky. Trochu jazz, kousek folk baroque, lehce primitive guitar, možná špetka „townerovské-oregonské“ zahloubanosti, možná nic z toho a možná vše dohromady.

Dobře, tedy přehledně a reprezentativně, si postavili set na Ježkárně založení, mentorem Kubou Doležalem připravení Deaf Platypus. Hendikepovalo je akorát zjevně malé množství odehraných štací. Ne, že by byli nesehraní. Jenže ve zkušebně nelze získat pódiovou jistotu, tu holt dá jen ono pódium, a šancí k častému hraní před lidmi mají nezavedené kapely pramálo. Obsazení sexteta se subtilní flétnou vedle trubky a saxofonu inspirovalo k zajímavé práci s instrumentálními barvami a „jemnějšímu“ provedení. Asi by to chtělo trochu víc kompoziční odvahy, opustit přece jen konvenčnější (i když fungující) pojetí groovů a harmonií. Ale to se poddá, bude-li mít kapela čas na vývoj. Ptakopysk totiž vůbec není hluchý.

Stručně, efektně, energicky

Poláci vařili onačejší kafe, a platilo to pro všechny čtyři skupiny. Právě septet Akimbo předvedl onu kýženou kompoziční a improvizační odvahu i naprostou jistotu interpretace. Nebál se práce s takzvanou disonancí, lépe řečeno naprosto brilantní, jistou a přesnou souhrou nástrojových vícehlasů i v těch nejnezvyklejších intervalech a harmonických záludnostech. A vše uhrál zdánlivě s prstem v nose. Jako koncepci si ansámbl kytaristy a skladatele Pawła Mańky zvolil „Nietzscheho dualismus apollónského a dionýského principu“. Což řečeno méně květnatě a méně školometsky znamená jen staré dobré překlápění mezi řádem a chaosem. V hudbě tedy mezi promyšlenou harmonickou krásou napsané partitury a vášnivou nahodilostí improvizace. V jazzu normálka, ale oboje šlo muzikantům skvěle. S tím, že i volné pasáže dokázali funkčně a promyšleně ukrotit a vyvážit kompozicí do dvacetiminutového limitu. Takže vlastně o žádný velký chaos nešlo a Dionýsos si moc neškrtl. V tomto případě jen dobře. Přesvědčivé, s finálním wow efektem.

Stejně hráčsky suverénní, hudebně nápadití a záživní byli i mladičcí Blu/Bry v sestavě tradičního akustického kvinteta. Tedy s tím, že Franciszek Wicke prohodil (soudím celkem zbytečně, ovšem nezpůsobil tím žádnou rušivou odmlku) na jednu skladbu kontrabas za baskytaru a zase zpět. Muzika měla od začátku do konce ohromný drive, a to včetně pasáže, kdy oba dechaři improvizovali ve dvojhlase jen nad drónem z efektové krabičky. Navzdory obsazení Blu/Bry také vůbec nezněli „tradičně“, ale v pravdě „modern creative“. Rytmika pracovala se zvraty a neprvoplánovými patterny. A všichni hráli, věku navzdory, jako ostřílení mazáci.

Vítězi polské části se stali právě Blu/Bry. Ale stejně tak dobře by si zasloužili vavříny Akimbo. A vlastně i vyrovnané dvě následující kapely, které upozadilo snad jen to, že jejich hudba zněla trochu konvenčněji. Jenže o nic méně výtečně. Tristní hlasování to bylo, v hudbě se nemá porovnávat.

Karolina Błachnia se předvedla jako zpěvačka par excellence, ve scatu i ponoru do polských textů. S darem hlasu i talentu. Ta dáma umí drama, ale umí i momenty snivé křehké krásy. A do relativně konzervativního vokálního jazzu tu a tam zamíchala i netradiční pěvecké techniky, hlasomalbu… Celý Karolina Błachnia Quartet působil empaticky, profesionálně i zkušeně, přestože sestava nehraje ani dva roky a teprve letos debutovala albem Wschód. Další dobrá vizitka.

Ziółek Quartet byli z polských sestav asi největšími tradicionalisty. Tedy přesněji, nikoliv tradicionalisté ve smyslu straight ahead amerického jazzu, ale toho evropského. Ale zase, zahráli brilantně. Pianista Grzegorz Ziółek umí dobře pracovat s náladotvornými repeticemi rozložených akordů a zadumanými plochami. Jako skladatel má cit pro zpěvnost a vystavění melodické linky. A trumpetista Radosław Mosurek je náruživým interpretem vzletných motivů.

No tak tedy good

Součástí dvojdenního programu pod hlavičkou CEJS byl i závěrečný koncert jarní, tímto do léta protažené části JazzFestBrno. Program festivalu je sympaticky žánrově rozmáchlý, a tak v něm měl místo i taneček kanadských jazzových hiphoperů BadBadNotGood. Vhodný zvláště před prázdninami. I když ony tyhle groovy až na půdu… což je vlastně docela hezký protimluv, tak raději groovy ode zdi ke zdi, mohou netanečníka jaksi nebavit. Nicméně byla by škoda neudělat si obrázek, je-li galerie za rohem.

Jednotvárněji, a to i co do prvoplánových melodických témat, působila ale naštěstí jen první polovina koncertu. Byť ani v ní nešlo jen o taneční, živě hrané beaty. Improvizátoři jsou v rozšířené sestavě BadBadNotGood (kromě základní trojice muzikantského kolektivu Al Sow, Chester Hansen a Leland Whitty ještě klávesista Felix Fox, trumpetista a hráč na EWI Kae Murphy a perkusista Juan Carlos Medrano Magallanes) nápadití. Počínaje brazilskou karnevalovou reminiscencí Sétima Regna se koncert přenesl z přítmí tanečního klubu do barevnější a členitější krajiny. Whitty dokázal utáhnout dokonce docela dlouhý, zcela sólový vstup saxofonu. Improvizaci si vystavěl učebnicově nosně a posluchače i bez rytmiky a harmonie dokázal strhnout. Publikum prostě rádo jazz, nejen dance.

Pamětníky zase mohly potěšit vzpomínky na Sly & The Family Stone díky Familly Affair v první části programu. Nebo na jazz-funkového vibrafonistu Roye Ayerse v uchopení jeho trvalky Everybody Loves The Sunshine v přídavcích, byť po výhni předcházejících hodin by se o všeobecné lásce ku slunečnímu svitu dalo s úspěchem polemizovat. Jako že všeho s mírou. Pro diváky, kteří se nechali pohltit pohybem a psychedelickým oparem, určitě výborný večírek. Navíc v akusticky vymazleném Sono Centru.

CEJS jako celek? Nuda v Brně nehrozila.

Další články