Kapela KULE písní Nejsem básník odhaluje svou citlivou duši

Novým citlivým singlem „nejsem básník“ se brněnská skupina KULE odvrací od svého tanečního zvuku a typických rytmických kytar ve prospěch střídmých syntezátorů, nenápadného klavíru a snového textu, který čerpá inspiraci z básnické tvorby anarchistického buřiče Františka Gellnera. Kapela tak ukazuje svoji zatím nejupřímnější a nejromantičtější stránku.

 

Kapela KULE se pohybuje na hranici tanečního indie popu a alternativy. Českými texty se odlišuje od jinak hudebně spřízněných Foals nebo Tame Impala.

 

Den před svátkem svatého Valentýna přichází kapela s novým singlem „nejsem básník“. Při práci na něm si zopakovala spolupráci s producentem Jiřím Habartou, se kterým KULE spolupracovali i při tvorbě jejich posledního EP Perfektní plán vydaným na labelu Kabinet Records.

 

Zároveň s písní „nejsem básník“ vychází videoklip, který natočil zpěvák Richard na dovolené se svojí přítelkyní na starou analogovou kameru.

Debutové album Planeta Pluto vydává David Herzig – zkušený hudebník, producent a zvukový experimentátor pohybující se na pomezí elektronické, akustické a písničkářské hudby. Nahrávka, která propojuje elektroniku, akustické nástroje a trampskou poetiku, vychází u labelu Bumbum Satori. Otevírá osobitý hudební svět Herzigova spacesternu, v němž se meditativní tempo, práce se zvukem a výrazná atmosféra potkávají s ohlížením za světem dětství a dospívání.

Herzig patří k etablovaným osobnostem domácí scény. Působí v kapele Bert & Friends, dlouhodobě spolupracoval s Arletou, Never Sol a MC Geyem a podílel se na scénické hudbě pro inscenace v Národním, Dejvickém či Švandově divadle. Zkušenosti z klubového prostředí, studiové práce i divadla se na Planetě Pluto přirozeně potkávají a vytvářejí celek, který se pohybuje mimo žánrové škatulky, ale zároveň s nimi vědomě pracuje.

Album vznikalo postupně mezi lety 2023 a 2025, původně bez jasného záměru vytvořit ucelenou desku. Zásadním momentem se pro Herziga stala ztráta veškerých rozpracovaných materiálů po havárii laptopu, která ho donutila začít znovu a bez opory v předchozích demách. „Najednou jsem neměl žádné reference ani hotové nápady. Jen prostor zkoušet věci jinak,“ říká. Odklonil se tak od tanečně orientované produkce a soustředil se na pomalejší, vrstevnatější práci se zvukem, v níž kombinuje elektroniku, akustické nástroje, field recordings i výraznou roli kytar.

Planeta Pluto je složena ze šesti písní s textem, které doplňují tři instrumentální skladby fungující jako předěly a intermezza. Písně mají převážně introspektivní, meditativní charakter a delší stopáž, která dává posluchači prostor k postupnému ponoření. „Zajímalo mě vytvořit menší hudební svět, do kterého se dá na chvíli vstoupit,“ popisuje Herzig. Práce se slide kytarou a harmonikou v kombinaci s elektronicky generovanými zvuky se postupně stala jedním z nosných znaků výsledného zvuku.

Jedním z hlavních motivů alba je nostalgie, pojatá nikoli jako sentiment nebo stesk po minulosti, ale jako vědomé zastavení a reflexe. „Nostalgie je jedním z hlavních motivů celé desky. Tematická nit táhnoucí se všemi písněmi je loučení se světem mého dětství a dospívání – ne ve smyslu lamentování, ale uvědomění si, že věci, které považujeme za samozřejmé, se přirozeně mění nebo mizí,“ říká Herzig. V textech se proto objevují jazykové relikty spjaté s vyrůstáním i odkazy k trampské tradici, které autor nevnímá jako parodii ani nostalgickou stylizaci, ale jako formativní a světově jedinečný prvek české kultury. Trampské obrazy chápe jako únik do naivně vysněného světa s jasnými zákonitostmi. Volná inspirace Stopařovým průvodcem po galaxii je posouvá za hranice Sluneční soustavy – princip shrnutý pojmem spacestern funguje jako atmosférický rámec celé desky.

Většinu materiálu Herzig nahrál a smíchal sám ve svém studiu na pražském Žižkově. Do nahrávání se zapojili také Jakub Šindler (akustické bicí), Otakar Žák (akustické bicí), Martin Hartl (kytara, motiv intra) a Kyrill Yakovlev (elektrická slide kytara v písni Planeta Pluto). S mixem a editací vokálů Herzig konzultoval Alberta Romanuttiho, hotové mixy s bicími pak sdílel s Jakubem Šindlerem. „Pomohli mi nejen technicky, ale i psychicky, což je u takhle osobní desky dost zásadní,“ uzavírá. Mastering měl na starosti Jan Vančík ve Strongroom Studios v Londýně.

Album Planeta Pluto vychází 13. února 2026 u Bumbum Satori digitálně a také jako limitovaná stokusová vinylová edice, na jejíž vizuální podobě se podílel multimediální umělec Lukáš Kalivoda. Křest proběhne 7. března v pražském Café V lese.

Jubilejní Blues Alive nabídne světové hvězdy i víc z české scény

Festival Blues Alive letos vstupuje do svého 30. ročníku a chystá dramaturgicky výjimečný program, který propojí špičky současně světové bluesové scény s nebývale silným zastoupením českých umělců. Jubilejní ročník, který bude v listopadu 2026 v Šumperku, se ponese se ve znamení rozmanitosti, kvality a respektu k tradičnímu i současnému blues.

Programová nabídka Blues Alive již dlouhé roky sahá po tom nejzajímavějším, co světové blues aktuálně nabízí. „Ani letošní kulatý ročník nebude výjimkou – návštěvníci se mohou těšit na blues v jeho nejrůznějších podobách, od syrových kořenů přes blues-rock až k modernímu přesahu do soulu a R&B,” přibližuje dramaturg festivalu Ondřej Bezr.

Výjimečnost 30. ročníku podtrhne výrazně větší prostor pro české hudebníky – jedna ze dvou hlavních scén bude letos patřit výhradně domácím interpretům. „Chceme tím podpořit silnou českou bluesovou scénu a zároveň vyjít vstříc fanouškům, kteří si dlouhodobě přejí více českých jmen,“ vysvětluje Bezr.

Představí se matadoři jako Ivan Hlas Trio, Marek Hlavica & The Seladons či Charlie Slavík Revue, ale i mladší jména Marcel Flemr, Jiří Maršíček Trio nebo brněnští Band Of Heysek, prověření americkými kluby.

Zatím potvrzené hlavní hvězdy festivalu Blues Alive 2026 představují silnou kombinaci světových osobností i domácí legendy. Projekt JD Simo & Luther Dickinson patří k nejzajímavějším současným podobám amerického blues-rocku a psychedelického roots-rocku. Janiva Magness, jedna z nejuznávanějších bluesových zpěvaček současnosti, kombinuje blues s rockem a soulem. Danielle Nicole Band přiveze do Šumperka energické moderní blues s výraznými přesahy do soulu a R&B. Jantso Jokelin je finský akustický bluesový kytarista a harmonikář, který v roce 2025 vyhrál European Blues Challenge v kategorii solo/duo. Garret T. Willie je mladý kanadský bluesrockový zpěvák a kytarista s novou deskou Bill’s Cafe nahranou v Nashvillu.

Nové talenty tradičně představí soutěž Blues Aperitiv, jejíž finále proběhne 25. dubna v Domě kultury Šumperk. Dva vítězové vystoupí v listopadu na Blues Alive, přihlášky je možné podávat do 1. března. Na festivalu se objeví také vítěz European Blues Challenge, která se uskuteční v dubnu v Katovicích.

Předprodej vstupenek na jubilejní ročník je v plném proudu. Od 1. února bude na webových stránkách Blues Alive spuštěn také prodej ubytování v domovech mládeže i hotelech v okolí Šumperka.

 

Večer s Evou a Václavem Hudečkovými V Třeboni: o umění i radosti ze života

Divadlo J. K. Tyla v Třeboni nabídne 19. února výjimečný večer. Moderátorka Martina Kociánová povede diskuzi s Evou a Václavem Hudečkovými, dvojicí, která dlouhodobě dokazuje, že umění je životní cestou.

„Jsou pro mě příkladem toho, že život lze prožít i jinak, než je běžné. Žijí pro sebe navzájem i pro ostatní. Rozhodli se přijmout svou dvojici a společně oslavují život v celé jeho škále. Neustále se něčemu věnují, objevují nové a zdokonalují se v tom původním, ve své práci. Mám u nich pocit, že se nebojí pustit do čehokoli, co by je mohlo osobně, a tím pádem i jako dvojici, obohatit. A tak kromě virtuózní Václavovy hry a kromě Eviných něžných knih můžeme jen hádat, jak vypadají jejich večerní diskuse u svíčky. O čem mluví, co je zajímá, čemu naslouchají a koho poslouchají. Třeba nám při společném setkání v divadle v Třeboni něco z toho prozradí.“ Říká Martina Kociánová.

Eva Hudečková vstoupila po výrazné herecké etapě do světa literatury. Je autorkou řady knih plných fantazie, paměti i morálního hledání. Bezhlavá kobyla, Bratříček Golem, O ztracené lásce či Tajemství pražského šotka patří k dílům, která inspirovala rozhlasové hry, seriály i další projekty. Václav Hudeček patří k nejvýraznějším českým houslistům. Od debutu v londýnské Royal Festival Hall jej provází zájem světových pódií i publika všech generací. Stejně zásadní je jeho pedagogická práce.

Hudečkovi navíc pojí s jihočeským krajem silné pouto.  „V jižních Čechách jsem prožil dětství. Po mém narození v Rožmitále pod Třemšínem jsme se záhy přestěhovali do jihočeské Blatné, kde jsme bydleli až do mých 12 let. Několik posledních roků mě otec vozil do LŠU ve Strakonicích k vynikajícímu pedagogovi prof. Bohumilu Kotmelovi, kterému vděčím za to, že mě z pohledu houslové techniky v podstatě naučil úplně všechno. Jezdili jsme i na Šumavu k přátelům, do Trhových Svinů a na další místa v tomto překrásném kraji. A platí to dodnes. Moje žena prožila dětství u babičky ve Svatavě u Černovic u Tábora, a tak občas i do těchto míst rádi zavítáme.“

Zimní koncertní cyklus Třeboňských nocturen zakončí 19. března Bennewitzovo kvarteto. Letní festival nabídne od 7. do 11. 7. 2026 pestrý program: zahájí jej violoncellistka Alexandra Kahrer s Collegiem 1066 m. n. m., následovat bude Indi Stivín s Collegiem Stivinum, Bach & Sons v podání M. R. Brüllové, P. Svobody a M. Al-Ashhaba. Vrcholem bude Janoska Ensemble,  závěr obstará Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín s Robertem Kružíkеm. Festival uvede 16. dubna v Divadle J. K. Tyla Pódium mladých, tedy charitativní vystoupení žáků a absolventů ZUŠ Třeboň.

Kompletní program a vstupenky naleznete na trebonskanocturna.cz.

Björk: Cornucopia Live

Živé dvojalbum (ve vinylové verzi 3LP) představuje jeden z hudebně nejambicióznějších projektů v kariéře Björk a zachycuje pětiletý vývoj jejího unikátního zvukového vyjádření. Nahrávka pořízená v lisabonské Altice Areně v září 2023 není pouhou rekapitulací koncertu, ale precizně vybudovaným zvukovým ekosystémem, v němž se organicky střetává éterická lehkost alba Utopia se zemitými a agresivnějšími tóny desky Fossora.

Pro hudební složku je klíčová radikální instrumentace, které dominuje sedmičlenný islandský flétnový ansámbl Viibra. Flétny zde nejsou jen doprovodným prvkem, ale vytvářejí složité polyfonní struktury, které umělkyně označuje za „lidovou hudbu budoucnosti“. Audiofilský zážitek umocňuje využití řady nástrojů vyrobených na zakázku, jako jsou varhanní píšťaly, jejichž extrémně hluboké frekvence vyvolávají v posluchači fyzické vibrace, nebo elektromagnetická harfa segulharpa a kovový perkusní nástroj aluphone. Fascinujícím akustickým detailem nahrávky je využití přenosné dozvukové komory přímo na scéně, která Björk umožnila zpívat s přirozeným echem bez digitální úpravy, čímž vokální pasáže získávají až posvátný charakter.

Album obsahuje dvaadvacet skladeb, které dohromady tvoří promyšlený oblouk o přírodě a naději. Středobodem je jedenáctiminutová kompozice Body Memory, až rituální kus využívající kruhovou flétnu pro čtyři synchronizované hráče, zatímco novější skladby jako Atopos do zvuku vnášejí energii dechových sekcí a elektronických rytmů. Starší repertoár se dočkal radikálních proměn; píseň Isobel byla zbavena orchestrálních smyčců ve prospěch elektronických pulsů a fléten, zatímco Pagan Poetry začíná svou závěrečnou pasáží a plynule přechází v perkusivně intenzivní kus Losss.

Tomu, kdo jej zažil, dokonale evokuje album Cornucopia Live vzpomínku na Björkčin koncert z tohoto turné. Málokdo ten zážitek asi dokázal vymazat z paměti. A teď si jej může připomínat v té nejlepší akustické kvalitě.

JAN BĚŤÁK A HOSTÉ: Jazykem květin

Přerod Jana Běťáka z interpreta zdařilých úprav lidových písní (Bezobratři, Lilium liste, s tím, že přerod nemusí nutně znamenat opuštění starších dovedností) v písničkáře s vlastním poetickým jazykem na albu Napodobování písma (2023, recenze UNI 10/23) nepředstavoval odbočku, ale zjevně začátek další cesty. Smysluplné cesty. „Viděl jsem zrezivělým kopím probodené bytí / viděl jsem beránka a za ním černé stopy,“ vykresluje Běťák svoji osobní verzi A Hard Rain’s a-Gonna Fall působivě a přesvědčivě. Stejně jako v písni Plaváček, kde využívá podobný obraz viděných šíleností a ponurostí. Nejde o žádný plagiát, ale o jisté navázání. Možná nevědomé, nechtěné, ale co do asociací silné. A i když dojde na moralitu („co děláš se svým životem?“, Světlonoš), nevyzní protivně školometsky.

Tematicky a poetikou navazuje deska Jazykem květin na Napodobování písma, v instrumentaci je ovšem nahrávka mnohem bohatší než převážně kytarová, byť též hosty ozdobená autorská prvotina. Zpěvem opět vypomohla Beata Bocek, nově i Marie Puttnerová či Vladimír Javorský. Ale hlavně, většinu písní nese rytmika (kontrabasista Tomáš Spiřík, bubeník a také hráč na elektrickou kytaru Martin Novák) a sound dotváří výtečná akordeonistka Žaneta Vítová (ano, ta z Contriology, zde méně zaměřená na netradiční techniky hry, trochu „konvenčnější“, protože se to k písničkám víc hodí), trumpetista Jan Přibyl a producent Broněk Šmid zahrál i na fagot. K tomu něco smyčců v aranžmá Ondřeje Kyase atd. K dobru věci, protože aranžmá neruší vyznění textů, ale podporují ho.

„V písních se zrcadlí moje rozpaky ze současného těkavého a neustále se zrychlujícího světa, a propisuje se do nich touha po návratu ke klidnějšímu a pozornějšímu životu,“ napsal Běťák ke svému druhému písničkářskému albu. Inspirací k tomu třetímu bude mít ještě víc, neb se nezdá, že by hrozilo nějaké zpomalení, natož zklidnění. Pro posluchače dobře, pro svět… Inu.

IRENA & VOJTĚCH HAVLOVI, KORA ET LE MECHANIX : Excursin Animato

Setkání světů, prolnutí odlišných realit, může dopadnout všelijak. Katastrofou, civilizačním šokem, vzájemným obohacením. V případě mimořádného koncertu manželů Havlových s duem Kora et le Mechanix (Michal Kořán a Filip Homola) naštěstí došlo na poslední zmíněnou možnost.

Album Excursin (2006) projektu Kora et le Mechanix, nápovědně (pro naši fantazii) pojmenovanému po kosmodromech napříč planetou, vzniklo jako čistě elektronický projekt. Ještě téhož roku, 3. prosince 2006, v pražské Arše v rámci festivalu Alternativa, ovšem došlo k jeho pódiovému „oživení“ (proto Excursin Animato) improvizacemi hudebníků celoživotně vyznávajících akustický zvuk. Neopakovatelné vystoupení se tehdy podařilo dobře natočit a archivní záznam vychází coby pocta před rokem nečekaně krutě předčasně zesnulému Vojtěchovi Havlovi.

Dva zvukové vesmíry tu harmonicky oscilují kolem společného těžiště, rezonance se potkávají a násobí. Napojení hudebníků funguje, ať už tvoří pomocí číselných kódů nebo vibrací strun či kovu (to, když Havlovi přejdou od viol da gamba, violoncella, resp. klavíru, k tibetským mísám). Neznamená to ovšem, že svého druhu hudební meditace vytváří jen snivý, poklidný, „bezbřehý“ ambient. Koneckonců zvukové prostředí kosmodromů nějaký ten start rakety předpokládá. Havlovi dokonale ctí a zároveň spoluvytvářejí atmosféru prostoru Kora et le Mechanix, lehce fixovaného studiovou nahrávkou, ať už reagují dlouhými interferujícími tóny či jemnými flažolety na tiché elektronické mlhy, nebo gradují do expresivních, dramatických staccat. Mezi technologické světy Excursin přitom s neuvěřitelnou samozřejmostí zapadne minimalistická kompozice Havlových Ledová krůpěj medová (z alba Hudba ticha, 1992), hladce přecházející do krajiny „závěrečného kosmodromu“ Stancija Volgograd. Zkrátka, onoho večera došlo k synergii mimořádně talentovaných entit a krásné chvění působí díky nahrávce dodnes.

Adama Janlo: A Free Woman

Vydání debutového studiového alba představuje přelomový moment nejen v kariéře Adamy Janlo a nejen v rámci skandinávské hudební scény, ale také pro celoevropskou „kořennou“ hudbu. Norská zpěvačka a autorka s gambijskými předky vytvořila dílo, které v sobě snoubí hlubokou úctu k tradicím blues a soulu, s invenčním pohledem do budoucnosti prostřednictvím moderních produkčních postupů. Adama Janlo je označována za nejsilnější soulový vokál Skandinávie. Její projev je fúzí dvou světů – na jedné straně tradiční gambijské hudby jejích rodičů, na druhé vlivu ikon amerického soulu jako Stevie Wonder, Otis Redding či Aretha Franklin.

Název alba reflektuje autorčinu snahu o emancipaci v uměleckém i osobním smyslu. Adama Janlo ve své hudbě zkoumá vlastní historii a identitu, například v emocionální písni Bloodline, která je poctou zpěvaččině zesnulé babičce. Písně jako Faith In Your Heart ve stylu tradiční černé hudby přetvářejí osobní zkušenost autorky do univerzálních příběhů.

Produkce Kima Edwarda Bergsetha se vyznačuje organickým propojením klasických nástrojů s moderními technologiemi, což je nejvíce patrné ve skvělém singlu Come Over Here, kombinujícím retro-soul s prvky alternativního popu. Významným prvkem je spolupráce s kytaristou Amundem Maarudem, jehož party dodávají albu bluesový šmrnc.   

Adama Janlo je ovšem tím typem zpěvačky, kterou nejlépe doceníme naživo. Mimořádně působivá jsou už jen její videa na YouTube, zanedlouho, konkrétně v polovině dubna, bude k vidění v polských Katovicích, kde bude reprezentovat Norsko na respektované vyhledávací soutěži European Blues Challenge. Její výběr je jasným signálem, že evropský trh je na její tvorbu připraven.

Adama Janlo je skvělým mladým hlasem přicházejícím v tomto stylu vlastně z poměrně nepravděpodobného směru, o to je její nástup cennější. A album A Free Woman je komplexním dílem, které stylově inovativním způsobem uzavírá první velkou kapitolu zpěvaččiny kariéry.

Štěpánka Balcarová: O ztracené vodě

O ztracené vodě je první česká jazzová opera pro děti, autorka jí něžně říká oper(k)a. Ty skládali mnozí, ale jen Krásova z Terezína a nyní Balcarové ekologicky naučná mají závažnější podtext, nikoli ryze pohádkový. Autorkou hudby je jazzová skladatelka, kapelnice a trumpetistka Štěpánka Balcarová, námět a libreto sepsal Zdeněk Havlíček. Premiéra proběhla na lodi Tajemství bratří Formanů v létě 2023. Počin byl iniciovaný kulturním centrem v Broumově, proto většina rolí byla svěřena tamnímu sboru ZUŠ Amicitia. Sólisty byli recitátor Matěj Forman, vokalisté Andrea Šulcová, Barbora Mochowa, Martin Růža a Vít Křišťan – zde rovněž pianista. Ansámbl tvoří Balcarová /tp, okarina/, Marcel Bárta /cl, bcl/, Robert Fischmann /fl, afl/, Jiří Slavík /cb/, Kamil Slezák /ds/, Pavel Bořkovec Quartet. Název opery prozrazuje téma. V předehře klavír podkresluje sugestivní Formanův projev; po impresi lesa představí zvířecí postavy, jejichž vystižení dokreslují nástroje jazzového tria /p, cb, ds/. Strojíme veselku uvede fanfára Balcarové trubky a zpívá sbor za doprovodu kompletního hudebního ansámblu. Od této chvíle děj popisem posunují recitativy, árie, vše s pestrým hudebním podkresem. Dojde i na Nokturno smyčcového kvarteta před dramatickým zjištěním Rosničky, že voda není ani ve studni a úvodní sólo flétny před árií Žabky. Následuje dechovkové echo Pochod naděje při hledání vody v lese. Před árií Prasete zní echo New Orleansu. Hudba střídá styly, třeba i kuplet, lyrický je part Zeptáme se. Bigbandově zní sborové Suchá už je mez, rytmicky dramatický je doprovod árie Ježka. Part Zaženeme Prase je označen jako zvířecí rap, s plným nasazením souboru. Pasáží Budiž v kámen vyryto dochází ke katarzi idey operky, v níž zazní i slogan Hej rup!. Autorka CD obohatila o „bonusový track k usínání“ Zvuky lesa, evokující Velebného koncept Jazzových nebajek. Toto dílo si určitě zaslouží další provádění v budoucnu.

ETC…: PlíŽIVĚ vpřed

Je dobře, že Etc… udržují repertoár Vladimíra Mišíka, jenž už ze zdravotních důvodů nevystupuje na pódiích. Zpěvák Pavel Bohatý už kdysi dávno, třeba téměř před dvěma dekádami na vystoupení v Arše k Mišíkovým šedesátinám a pak znovu a znovu ukázal, jak zasvěceným interpretem téhle bigbítové „klasiky“ je. Nemusí se nijak stylizovat, zůstává sám sebou, a přesto mu přirozeně sednou písně ze všech Vladimírových období včetně toho „kuřecího“. A už v dobách Mišíkových přece tu tam sólově zapěli i Olin Nejezchleba či Pavel Skála, proč by v tom nepokračovali. Je dobře, že kapela uspořádala koncerty k – cca – padesáti letům existence Etc. a sestřih záznamu vystoupení (19. a 20. března 2025 v Malostranské besedě) vydává na desce, i když vlastně z pamětníků těch úplně prvních sestav nehraje na albu PlíŽIVĚ vpřed nikdo. Nicméně ti, kteří hrají, prostě patří do zavedené party či kruhu blízkých kamarádů. Včetně souputníka Norbiho Kovácse. A je úplně nejlépe, že současná sestava neopakuje stará aranžmá otrocky, ale hraje písně trochu jinak, a vytáhla na scénu i ty méně provařené, dlouho nehrané. Navíc se na desku vešla i filmová instrumentálka Music For A Found Harmonium, původně z repertoáru Pinguin Café Orchestra, kterou sice Etc… hráli už v Mišíkových letech, ale záznam tuším dříve nevydali.

Co trochu chybí? Já vím, současná podoba Etc… je prostě myšlena jako sebe-retro band, v tom dobrém smyslu. Hraje pro publikum, které chce slyšet známé kousky. Možná je nesmysl, chtít po dnešních Etc… i něco nového. Nicméně opravdu živoucí kapela by měla rozšiřovat repertoár nejen z archivu. Však v Etc… hrají i pánové skladatelsky činní. Navíc spojení třeba s Jiřím Dědečkem, který si přišel zahulákat do svého textu v hardrockové verzi Víno, ženy, zpěv, funguje. O verše by jistě nebyla nouze. Tak proč občas nepřekvapit publikum nějakou „zbrusu novinkou“? Milovníky Mišíkových písní by to neodradilo. To by teprve byly koncerty, potažmo desky.

Další články
sinekfilmizle.com