Dánský multiinstrumentalista a producent Dieter Boels byl ještě nedávno na hudebním poli nenápadným solitérem, o jehož existenci jsme se dozvěděli pouze z dvojice EPček Finis Terrae a En Plein Air vydaných v roce 2022. Tiché instrumentální skladby jeho projektu Nite Kite korelovaly na pomezí loungeově filmové hudby, popu a ambientu. To se s letošní dlouhohrající prvotinou projektu mění. Vedle pravidelných elektronických experimentů totiž Dieter začal organizovat jazzové jamy. A právě z tohoto pravidelného spontánního hraní vykrystalizoval nejen nový materiál, který na kolekci Erratic Erosion uslyšíme, ale také hudební přátelství, které nafouklo seznam zúčastněných muzikantů do nečekané délky. Úvodní skladba Rust Roest se sice tváří, že i s hosty se toho ve světě Nite Kite mnoho nezměnilo, hned následující The Dancer ale vnáší do až kavárensky ležérní hudby lenivý vokál Ruth Kennivé. A pak už jdeme od překvapení k překvapení. Innuendo nejprve znejistí elektronické kejkle, aby závěr prosvětlila trubka Rubena Drentha. V druhé části kompozice Doelloos se do nastoleného starosvětsky jazzovéhoo klidu vlomí world music nálada s flétnou bansuri v rukou Istvána Fazakase. V Our Omery Nature vyměníme kavárenskou kávu kvůli nekompromisnímu tanečnímu rytmu a syntezátorovým kouzlům za plechovku stylového klubového energeťáku. Laat Me Achter s vokálem Nielse Boutsena se přizná k vlámské rodné hroudě, aby i další skladby měly nějaké překvapení (saxofon, akustické bicí, kontrabas ad.) v kapse. Zpočátku nenápadná deska s dalšími poslechy roste a kapela Dietera Boelse by mohla být kvůli svým častým jazzovým impulzům na pomezí moderní neoklasiky i současné elektroniky zajímavým tipem pro následující ročníky festivalu Spectaculare nebo podobně laděné podniky. Potenciál být zajímavým koncertním tělesem totiž proměnlivý soubor Nite Kite rozhodně má.

Pětičlennou britskou kapelu, původně dívčí duo, jsem pro sebe objevil před třemi lety po jejich nadmíru příjemném vystoupení na festivalu Primavera. Během té doby nejenže dostala za svůj debut dvě Grammy a Brit Awards, ale i vyrostla v jednu z největších pódiových senzací dneška, hrající před desetitisícovými davy, a se svým aktuálním druhým albem v půlce července sesadila znovuobnovené Oasis z čela britské hitparády. Přesto je pořád překvapivě označována za alternativní kapelu.
A je fakt, že když spustí temná basová linka úvodní skladby, rozhodně to nezní jako něco, co by si například český rozhlasový éter pustil přes práh. Magie zpěvu PJ Harvey, zdánlivě obyčejná nekompromisnost Pixies a všudypřítomná energie, to jsou Wet Leg na svém druhém albu. Skladby prozrazují cit pro tradiční písničkářství i chytré melodie, ale zároveň i chuť nedělat „to“ jako všichni ostatní. Producent Dan Carey si excelentně pohrál se zvukem, je z toho znát nejen to, že má kapelu dobře „přečtenou“, ale že také pracoval i na dalších nahrávkách, v posledních letech úspěšných a za progresivní považovaných kapel – Black Midi, Squid nebo Fontaines D.C.
Druhé album rychle proslavených umělců bývá docela důležité. Může být potvrzením výjimečnosti, anebo také prozradit, že šlo jen o náhodu. Tyhle skladby ale znějí sebevědomě a samozřejmě, stejně jako znovu čerstvě, nápaditě, živelně a zábavně. A přestože jsou jejich texty plné milostných motivů, spíš než obvyklá klišé se do těch písniček propisuje radost ze života, mládí zúčastněných, a i určitá tanečně-punková drzost. A ještě jedna věc je důležitá – i když se kapela nechala slyšet, že trojice původně koncertních muzikantů už je považována za plnoprávné členy, je zjevné, že v téhle kapele vládne matriarchát. A i to jí dodává onen stěží popsatelný „sexy šmrnc“.
Chcete-li si tak – i třeba na dobrou náladu – pustit typicky letní album, svůdné, energické a žensky hravé, byla by hloupost se téhle nahrávce vyhnout.

Pamětníci úvodní odstavec laskavě přeskočí: Kapela Teória Odrazu je právem považována za zásadní akt počátků slovenské scény alternativního rocku. Sympaticky mátla a provokovala už filozofickým termínem v názvu, sahajícím do antiky k Demokritovi z Abdér, ale braným do huby i ruským masovým vrahem planetárních rozměrů. Aktivně hrála v letech 1988 až 1993. „Přípravnou fází“ kapely ovšem byla už sestava nazvaná Basta Fidli, založená v roce 1987. Šlo o záslužný hřích mládí baskytaristy, klávesisty, dnešního hudebního teoretika, vysokoškolského pedagoga i „vážného“ skladatele Júlia Fujaka, kterému ovšem výrazně interpretačně i autorsky vypomáhali zpěvák a hráč na polnici Peter Štekláč, kytarista Peter Varsavík a v případě sestavy Basta Fidli bratr kytarista Eda Fujak.

T.O. vydala v roce 1991 jediné, eponymní studiové album. Podstatná část repertoáru tudíž zůstala ve studiové podobě nezaznamenána. Až ke 35. výročí vzniku se pánové rozhodli věc napravit. Kvalitně, ale hlavně autenticky (srovnáme-li osobitý sound nových a dobových nahrávek) zachytili kousky Zabíjačka, Klebeta! nebo Zajačie ústa. Pro přesnost dodejme, že přetočili i něco málo z debutu, ovšem v odlišných verzích (např. Zavraždený zemiak unplugged). Studiová část CD navíc zahrnuje i skladbu Tu, natočenou v roce 2010 coby bonus reedice prvotiny. Samostatnou kapitolku pak představuje nový bonus. Studiová improvizace Operácia gitaristu, do které přispěl saxofonem Mikoláš Chadima, jenž v dobách začátků T.O. hodně pomohl, a Vladimír Metra si tu sveřepě free brnká na banjo.

Druhou část pomyslného dvojalba na jednom disku pak tvoří zvukově vycizelovaný živák z roku 1992, publikovaný dříve pouze na MC. Dokazuje brilantní souhru a přesvědčivost kapely ve vůbec ne jednoduchých skladbách, jistě inspirovaných zappovskou komplikovaností, ironií i potrhlostí, ale nekopírujících. Možná jen „dokument doby“, jenže krásně živelný a strhující.

„Takovou desku jsem chtěl natočit víc než dvacet let, ale nikdy nebylo lepší načasování než nyní,“ píše o třetím albu rockových avantgardistů WSR zpěvák, kytarista a hlavní autor písní Andrew Plummer. Připojil i výstižnou charakteristiku nálady Písní z přístavu: „Úvodní ukolébavka se rozlije jako úsvit nad špinavou Temží, je tu tušení slunečního svitu, prorážejícího mraky a mihotajícího se na hladině znečištěné vody, míchání slaného vzduchu a zápachu z pobřeží, souboj čistoty a toxicity, světla a stínu, romantiky a zpustlosti.“ A nebojí se ani příměrů: „Něco na té desce odráží tvorbu lidí jako Tom Waits, Michael Gira, Nick Cave a Captain Beefheart.“ Další zdroj inspirace prozrazuje i jediný převzatý kus No Kids od amerického jazzového avantgardisty Johna Lurieho (a fakt, že Andrew zasvěceně pracuje i jako PR na experimentující britské jazzové a improvizační scéně).

Příznivce výše jmenovaných výtečníků album pravděpodobně nadchne, ale naštěstí nejde o epigonství. Ponuře pomalé, stylově zvukově ušpiněné, „noirovým gotickým blues“ ovlivněné litanie mají dostatek osobitých momentů a jsou přesvědčivé. A aby byly anglické „přístavní“ reálie ještě zdůrazněny atmosférou při nahrávání, točila kapela v plovoucím studiu Lightship 95 na Temži. V momentech, kdy by hrozila jistá jednobarevnost písní, zpestřuje autorské spektrum jiným odstínem šerosvitu basistka a zpěvačka Ruth Goller, autorka přímočaře nazvaných kusů Into The Light a About Death. Po zvukové stránce byl zase skvělý nápad zpestřit kytarový sound jediným klávesovým nástrojem – harmoniem. Netřeba dodávat, že hudba dokonale zrcadlí poetiku textů: „Modlím se, aby déšť nikdy neustal / takže sutiny vám nedovolí odejít / tohle je smutek dne po Vánocích / v roce 1984,“ deklamuje Andrew v The Catching Of The Bull.

Vážně vhodně načasovaná chmurná nahrávka do pohnuté doby. Ale naštěstí s oním svazkem paprsků, prosvítajícím mračny.

Takhle nějak by snad mohly teď znít písně šedesátníka Jeffa Buckleyho, kdyby se 29. května 1997 nešťastně neutopil v Mississippi. Nasazení do krve, do morku kostí, muzikálnost, dramatičnost, něha, nejvyšší exprese s nejhlubší impresí i skvěle zažitá historie. Debut kapely z východoanglického Norwiche je natolik zrale mimořádný – jak nápady, instrumentálně, tak i nahrávkou a finálním mixem, že jej lze směle pasovat mezi alba roku. Jasně, prý cosi začalo domácky vznikat už dávno v roce 2007, pak objížděli celou Británii po festivalech atp., jenže tohle je hodně vysoký level. Sedm skladeb─písní zde obsažených mají každá jiný feeling, jinou stylovou bázi, jiné a navýsost přesně zvolené instrumentační „plnidlo“ včetně zpěvu a vokálů (vždy uvěřícně), přesto drží spolu a vážou se v celek = znak a zvuk kapely, žádný pel-mel. Dva saxofony (Rob Milne a David Boyce), Tommy Jonson kytara a zpěv, basa Paul Taylor a bubeník Aslan King si album nahráli sami ve vlastnoručně postaveném studiu na venkovském pozemku.

V otvíráku Master Healer smrdí velepodivně transformovaný bluesový spodní proud, mocně spláchnutý výrazně zakružovaným kytarovým riffem a duální rozehrou obou saxofonistů, a co víc – přestože to je píseň stavebně harmonicky i rytmicky s mnoha zákrutami v obměnách tempa složitá, stejně se vám usadí v hlavě. Možná i proto. Hned tady mi nejen ze zpěvu vyběhla evokace Jeffa Buckleyho. Mnohem silněji pak při Oceans, trochu grunge na jednoduché, tříakordové kytarové krokové formuli klenutá melodie zpěvu, vystavěná k finále s vytvrzením kytary, dunící basy a vřeštících saxofonů v mohutný hymnus. Snadno a se samozřejmostí tu kamkoli implantují moderní hypno elektro psychedelické prvky (nejen např. Radio Child nebo chorální Sonar) do jazzových textur, kde vokální linku, vždy s neuvěřitelně chytlavými refrény, střídají rafinovaně instrumentální pasáže. I v jediné instrumentálce Reflections se z funky vyvine kosmický saxo a kytarový heavy jazz-rock jam.

Za projektem Bella Wakame stojí berlínské duo Andi Haberl (The Notwist a desítky dalších projektů) a Florian Zimmer (jinak též Driftmachine, Ellicist nebo Saroos), kteří proměňují domácí nahrávky a živé záznamy jamů v nečekaný a zřejmě i neplánovaný nový projekt. Debutové album, natočené v loňském roce, nabízí muziku stvořenou jak v bytových podmínkách, tak prostorách studií Silent Green a Donau 115. Jako čerstvé housky ji servíruje posluchačům v hrubé, neupravené podobě, zkrátka zachycuje vybrané momenty tvorby v přímém přenosu. Haberl přináší perkusní nuance a rytmický drive, zatímco Zimmer pracuje s modulárními syntezátory, což v hudbě vytváří zvukové bludiště plné pohybu a průniků. Improvizace obou muzikantů si bere k ruce motorickou neústupnost krautrocku, smysl pro detail současného elektro-akustického jazzu a není překvapením, že Bella Wakeme má slabost pro exotickou ornamentalitu i ambientní zasnění. Italský portál Radioaktiv popisuje náladu alba jako „hudbu, která je všude, ale nespěchá“; a skutečně – Bella Wakame nemá potřebu uhánět kupředu. Jako by oba muzikanti tvořili uprostřed nočního klidu, daleko od městského shonu, s výhledem do ztichlé a zšeřené zeleně. Ano, v nahrávkách debutové desky dvojice najdeme řadu prvků, které nás odkážou k indie elektronice The Notwist, dubovému šílenství Saroos nebo jazzovým hrátkám Andromeda Mega Express Orchestra, celkově ale nemůžeme Andiho s Florianem nařknout z plagiátorství. Důležitou roli na nahrávce má i průzračný mix studiového šikuly Tadklimpa a atmosférou nabitý mastering ambientního přeborníka Rafaela Antona Irisarriho. Zatímco dva roky starý debutový singl Toutpartout PT2 měl poněkud repetitivní nádech – eponymní dlouhohrající debut Bella Wakame je naopak plný podmanivých melodií, se kterými si muzikanti s velkou chutí kreativně hrají, převracejí je ze strany na stranu, nasvěcují je z různých úhlů, a my se jako posluchači z této instinktivní hry můžeme jen radovat.

Michael Gira se na novince Birthing znovu noří do hlubin repetitivního rituálu. Tam, kde se jeho Swans v minulosti snažili posluchače rozdrtit masivní hlukovou stěnou nebo monumentální gradací, přichází letos s další deskou, která působí jako další zamlžený sen – těžký, hutný, ale vnitřně zpomalený. Materiál vznikal tradičně pod Girovým vedením, s přispěním dlouhodobých spoluhráčů v kapele (Phil Puleo, Kristof Hahn, Christopher Pravdica, Dana Schechter, Larry Mullins, Norman Westberg a další), ale i několika výrazných hostů – například bubeníka Timothyho Wyskidy nebo doprovodných zpěvaček Laury Carbone nebo Lucy Kruger.

Ačkoliv jsou skladby stále dlouhé a vrstevnaté, působí méně jako agresivní manifesty a více jako zvukové meditační pole. Slova mizí ve smyčkách, významy se rozplývají a rytmus se proměňuje v hypnotické pulzování. Sedm skladeb nabízí téměř dvě hodiny muziky, kdy nejkratší skladba Red Yellow má necelých sedm minut, zatímco hned čtyři položky mají stopáž plus mínus dvacet minut. Ty jsou často složeny hned z několika částí (ať už instrumentálních, nebo zpívaných), které plynule přecházejí jedna do druhé. V této podobě se Birthing zdá být nejduchovnějším albem Swans – ne kvůli tématům, ale pro způsob, jakým se hudba pohybuje. Jde o rituál, který nevyžaduje katarzi, ale spíš odevzdání. Recenzent Slant magazínu výstižně podotýká, že Gira zůstává posedlý strukturou a formou, ale zároveň nachází cestu k většímu klidu. Právě tahle vnitřní míra napětí – kdy se i ticho stává součástí výrazu – tvoří základ aktuální síly Swans. Ve srovnání s předchozím albem The Beggar, které znělo jako obraz vymknutého světa na hranici rozpadu, působí Birthing jako jeho vnitřní rezonance – stále temná, ale méně fatalistická. Spíš než destrukci tu Swans nabízejí zpomalené zrození. Hudbu, která neexploduje, ale pulzuje někde hluboko pod povrchem. Toto má být hlučná tečka za dlouhou cestou Michaela Giry a jeho Swans, kterým kapelník odchází do další etapy fungování na vrcholu.

Mary Halvorson (v říjnu 45) v anketě kritiků Down Beatu 2023 už za sebou nechala celou plejádu kytarových bardů. Skupinu nazvala Amaryllis Sextet – podle květiny s krásnými květy, leč obsahující jedovatou látku. About Ghosts je její čtvrté album u etikety Nonesuch. Vedle kytary užívá také kytarový syntezátor. Od počátku kariéry se pohybuje na progresivní jazzové scéně, vytvořila si osobitý styl, nadžánrově obsahující různé proudy kytarové hry. Svou hudbu považuje za „neutrální nádobu“, v níž se srovnají nejrůznější inspirace: její hudba je „poučenou“ z hlediska kytarové historie, nejen jazzové, obecně. Jejími spoluhráči jsou Adam O´Farrill (tp), Jacob Garchik (tb), Patricia Brennanová (vib), Nick Dunston (b) a Tomas Fujiwara (ds). Polovinu z osmi titulů Halvorsonová obohatila o saxofonový zvuk Briana Settlese (ts) a Immanuela Wilkinse, mimochodem altsaxofonisty roku 2023 podle Down Beatu, v níž jeho kapela ještě vyhrála v kategorii jazzových skupin (anketa 2024 bude zveřejněna v srpnu). Autorství není na albu uvedeno, takže se jedná zřejmě o nápady kytaristky, dokončené společnou improvizací členů sexteta. Co to znamená mít neortodoxní zvuk kapely, nebýt prvoplánově agresivní, naopak objevovat melodické linky, také zvukovou průzračnost (zde díky trubce O´Farrilleiho, Wilkinsonově altce a vibrafonu Brennanové), vzorově představí úvodní Full of Neon. Naprostou pohodou, zpěvnou i rytmickou, zní Carcved From s obsáhlejším sólem Mary Halvorsonové, která podtrhuje Wilkinsonovo sólo ještě tóny kytarového syntezátoru; skladba má místy náladu až cirkusového doprovodu. Něžné tóny kytary, zvonivost vibrafonu, arco kontrabasu, baladická nálada – to vše zní při Eventidal. Až „balalajkově“ dokáže rozehrát sólo kytaristka v titulním pomalém About Ghosts. Fascinující je úvod basy s vibrafonem v závěrečné Endmost. Hudba Amaryllu je v souhrnu konejšivou impresí, s obdivuhodnou zvukomalebností, je zvukem jazzu současnosti.

Trnavskou zpěvačku a kytaristku Iku Kraicovou si pravděpodobně pamatujete z kapely Romanika. Ovšem jako sólistka pod uměleckým jménem Ildikó Kali už se také zapsala mezi nejvýraznější osobnosti toho, čemu z nedostatku přesnější terminologie říkáme world music. Na desce Zlatá panna (2021) zhudebňovala díla romantického básníka Jána Botta a ukázala jejich překvapivou současnou platnost. Na Jore jore v tom pokračuje, navíc přidala mj. verše Modrý sinokvet slovenského spisovatele a chartisty Dominika Tatarky či ukrajinský lidový text Kalina v zakarpatském dialektu. Co ale baví nejvíc, je její nebojácné odzbrojující fúzování ohlasů slovenské lidovky, šansonu a hudby z nejrůznějších koutů onoho „world“. Třeba s latinou.

Tak například: Řekli byste, že smícháním úpravy slovenské lidovky Zore, zore se západoafrickými rytmy a melodickými mustry musí vzniknout totální muzak? Ale kdepak. Zní to nejen přirozeně a soudržně, ale vznikla strhující písnička. Stejně tak přesvědčivý je výlet s pocitem orientu a středoasijských stepí Margita a Besná.

Stejně jako v případě Zlaté panny, vystačila si Ildikó Kali ve studiu v duu s producentem Milanem Tökölym, starajícím se o programování, perkuse (včetně těch laděných jako kalimba či marimba, podtrhujících „africký“ kolorit slovenských nápěvů), baskytaru, buzuki či vypomáhajícím autorce s kytarami. Pokud se ovšem mihnou hosté, „tančící perkusista“ Marko Dinjaški ze srbského dua Alice In WonderBand, flétnistka Sisa Michalidesová nebo Stano Palúch, tentokrát s mandolínou, nejde o samoúčel, ale o smysluplné a citlivé dobarvení specifického zvuku písně.

Ospravedlnitelnou zásluhou všelikých anket a soutěží není porovnávat neporovnatelnou hudbu, ale občas upozornit na něco opravdu zajímavého. Hlasující slovenských Radio Head Awards udělali dobrou službu desce, která si to zaslouží, když Jore jore přiřkli visačku nejlepší nahrávky world music.

Francouzská hudebnice a výtvarnice Cleo T. (vlastním jménem Clémence Léauté) patří mezi ty umělkyně, jejichž tvorba se nedá vměstnat do jednoho média ani formátu. Vzděláním sopranistka a pianistka studovala herectví i výtvarné umění a svou hudbu vždy vnímala jako součást většího celku: performativního, poetického a vizuálního. Album Des Forêts et des Rêves tak přichází nejen jako sbírka skladeb, ale jako komplexní rituál – audiovizuální cyklus s vlastní knihou veršů, ilustrovaným deníkem i doprovodnou site-specific performancí. Ostatně podobný kompletní umělecký zážitek se snažila představit v roce 2017 v pražském Paláci Akropolis se svým tehdejším projektem Shine. Teď už ale k aktuální hudební stopě díla. Cleo T. v letošním projektu rozvíjí svůj charakteristický snový rukopis, v němž se ztrácí stopa francouzského šansonu hmatatelná na prvních nahrávkách, a hlavní slovo přebírají ambient a soudobá klasika. Ne nadarmo dva roky starého písničkového předchůdce How Do You Find Your Way In The Dark? produkoval Islanďan Alex Somers, dlouholetý souputník Jónsiho ze Sigur Rós. Materiál je prezentován v minimalistické instrumentaci – skladbám dominují klavír, hlas a theremin, přičemž všechny tři nástroje Cleo ovládá sama. Její bezeslovný soprán se vine prostorem jako snový proud myšlenek, aniž by vyžadoval srozumitelnost či dramatičnost. Vše se zde podřizuje atmosféře – tónům, které doznívají do ticha, loopům, které se pomalu rozplétají v prostoru. Oproti předchozím albům se autorka posouvá ještě dál od písňové formy a místo tradičních struktur nabízí jakýsi hudební deník – meditativní, křehký a hluboce niterný. Jak výstižně píše italský magazín OndaRock, jde o dílo, které se nesoustředí na výsledek, ale na samotný akt tvorby. Album není „hotovým dílem“, ale spíš procesem – pozvánkou do lesa snů a myšlenek, kde každý poslech otevírá jiné cesty. Des Forêts et des Rêves není kolekcí pro běžný poslech – vyžaduje klid, soustředění a otevřenost k nejednoznačnosti.

Pavel Zelinka

https://youtu.be/vsEVavqQY-A?si=aM_wGrKyw74Fj8Lp – dokument o vzniku díla