Ačkoli debut a jeho následovníka dělí jen pouhé dva roky, ten rozdíl doslova bije do uší. V sestavě se tu poprvé objevuje bubeník Jan Chaluš, kterého souběžně už léta můžeme vídat i po boku Mikoláše Chadimy, ubyla jedna kytara a slyšitelně přibylo elektroniky. Se změnou na postu bubeníka přišlo výrazné rytmické oživení, a i aranžérsky kapela už tehdy výrazně vyzrála, takže nemá potřebu se – jako na debutu – vyžívat v dlouhých plochách a minimalisticky se opakujících pasážích; mnohem častěji si hraje s kontrasty, pestře využívaným střídáním akustických a elektronických zvuků a rozbíjením očekávatelnosti ve struktuře písní. Je jasné, že se zúčastnění autorsky i zvukově poučili z předchozího, a prakticky žádné neduhy z alba George’s vision tu už nenalezneme.  Kombinace elektronických rytmů a nápaditých akustických bicích se skvěle proplétá a tentokrát dobře sejmutý zpěv umožňuje užít si i působivé existenciální texty. Těm nemálo pomáhá i možnost střídání mužského a ženského vokálu, které stejně jako razantní kytara vedle elektronických struktur přispívá k výborně načasovaným kontrastům. Je také znát, že z vlivů českého undergroundu tu zdaleka největší inspirační stopu nezanechali obligátní „Plastici“, ale Zajíčkovi věčně hledající DG 307, a to i po textové stránce. A tam, kde zazní ženský zpěv, zas jako bychom si připomněli Hlavsovy Fiction.

Při poslechu textů jako by se ono čtvrtstoletí od vzniku kamsi ztratilo. Nadčasovost témat, stále platné úvahy o pomíjivosti, kontrastu snů a reality, o osobním vyrovnávání se s tím, co se děje okolo nás a my to nemůžeme ovlivnit. Albová „dvojka“ je tentokrát nepředstíraným koncepčním dílem, u kterého i pořadí písní prozrazuje logické uvažování, a skládá příběh, který snadno posluchače vtahuje do svých zákrut. Díky zamyšleným textovým úvahám a neodhadnutelným vývojům skladeb tak jde o nestárnoucí záležitost. Která díky občerstvenému zvuku získala až nečekanou aktuálnost. 

Původem benešovské Jiříkovo vidění se už s pauzami pohybuje na scéně třicet let. To je docela hezké výročí k reedici raných nahrávek, kdysi zrealizovaných vlastními silami a šířených jen neoficiálními cestami. Ačkoli z tehdejších členů dodnes vydrželi jen zpívající kytarista Milan Jaroš a baskytarista Jiří Kraus, je pozoruhodné se vrátit a uvědomit si, jakou cestu kapela urazila. To zásadní se nezměnilo: hudba se hrdě hlásí k českému undergroundu, ale zároveň se nikdy nespokojovala jen s napodobováním, ale spolu s post-punkovými a dalšími vlivy vždy vše přetavovala v osobitý výsledný tvar. Nezapře tak lásku jak k temným Bauhaus, tak k s atmosférou i elektronickými zvuky podobně zacházejícím Legendary Pink Dots.
První, co u poslechu remasterovaného debutu až zaskočí, jak – ačkoli vznikal v primitivních domácích podmínkách – dobře to zní. Moimir Papalescu, který je pod remasteringem podepsaný, odvedl vynikající práci. Navzdory současným produkčním možnostem album zvukově i dnes bez problémů obstojí, a nezní jen jako „retro“, u kterého je nejcennější jeho autenticita. Potemnělá atmosféra skvěle navozuje dekadentně-romantický pocit, známý od gotických kapel, ale nezůstává jen u něj. Skladby jsou pestré, dokážou i po letech překvapovat. Debut sice ještě trpí nepříliš srozumitelnými zpěvy i občas až kolovrátkově nudnými beaty, ale je jasné, že potenciál nechybí. Některé skladby jsou neúměrně dlouhé a zkušený producent by asi razantně krátil a vysekával podstatné pasáže, ale už zde je zřejmé to, co provází kapelu celou její dráhu – při poslechu nastává jakési bezčasí a nadčasovost zároveň, cosi, co se u jiných objevuje kvůli zhudebněné poezii, ale Jiříkovo vidění to dokázalo dostat i do své hudby. Pohrávání si s mystikou zapadá do pečlivě budované sexy temnoty a rovněž názor je patrný už od prvních minut. Reedice tak není jen připomínkou pro pamětníky, ale překvapivě se tak snadno může postavit vedle současných alternativních debutů a možná i mnohé mladší inspirovat.

Olomoucká skupina Tak co? začínala jako cover band. Už na svém debutovém albu Utajený výtah z doby covidu (2020) se ovšem prokázala kvalitní autorskou tvorbou a na novince Ministr nitra dokládá, že autorská dvojice Marcel Harvánek (hudba, klávesy, kytara, zpěv) a David Hrbek (texty, baskytara) si pozornost skutečně zaslouží. Album vznikalo ve spolupráci s Honzou Ponocným (Circus Ponorka) jako producentem, mezi hosty figurují Emma Smetana nebo herec Hynek Čermák.

Hudbu, kterou skupina Tak co? na novém albu představuje, lze charakterizovat jako solidně zahraný poprock s nápaditými přesahy leckam jinam. I když není novátorská, je řemeslně výborně napsaná i zahraná. Skvělá souhra elektrické kytary, basy, bicích a kláves posouvá zvuk tu k melodickému rocku (Píseň ještě nenapsaná), tu k funku (Jeruzalém), tam zase k elektronickému popu (Podzim). Do celku je dobře zakomponovaná také trubka Marka Novotného. Zpěv je občas malinko utopený, ale ve většině případů jsou texty Davida Hrbka srozumitelné.

Pokud bychom hledali nějakou vzdálenou podobnost, pravděpodobně bychom se dostali k Davidu Stypkovi a jeho propojení řemeslně velmi dobrých textů se skvěle šlapající hudební složkou. Ostatně kapela zesnulému zpěvákovi věnovala píseň Zpívej, baladu o ztrátě, vděčnosti a síle hudby, která zůstává, i když její autor odešel. I další Hrbkovy texty jsou osobní, reflektují vnitřní boje, ztráty, nostalgii i vztahovou nejistotu, a rozhodně nezní jako prázdné fráze. V jednotlivých písních řeší otázky viny (Tulák), sociální reflexe i globální problémy (Chodí sem i doktor Foltýn), ale nechybí ani prvek grotesky. Texty jako Dveře nebo Zběh obsahují i zajímavou vnitřní gradaci. Samotný název alba (a titulní píseň) sice není úplně originální (viz Jablkoň a píseň Pět policajtů), ale skvěle koresponduje se zaměřením textů na vnitřní prožívání v kombinaci se společenským rozměrem.

Portugalské kvarteto Danças Ocultas tvoří už od konce 80. let hudbu pro čtyři diatonické akordeony, přičemž se jim podařilo vybudovat naprosto osobitý zvukový svět. Sami svou tvorbu označují jako „impresionistický folk“, který „maluje“ nálady, barvy a emoce spíše než konkrétní příběhy. Za svou poměrně dlouhou kariéru čtveřice spolupracovala s řadou osobností a těles – od brazilského violoncellisty Jaquesa Morelenbauma nebo jeho krajanky a nástrojové kolegyně Dom La Neny až po symfonické orchestry. S Dom La Nenou ostatně pánové vystoupili před deseti lety na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.

Nyní, po několika albech postavených právě na spolupráci s hosty, se Danças Ocultas na své desáté dlouhohrající nahrávce vracejí ke svému nejčistšímu tvaru, k hudbě produkované a nahrané pouze ve čtveřici akordeonistů. Po třech nahrávkách, které by se daly symbolicky chápat jako výdech, přichází opačný pohyb – nadechnutí. Název Inspirar tak označuje nejen proces vdechování, ale také vstřebávání vlivů a hledání inspirace, kterou může hudba přinést samotným tvůrcům i posluchačům.

Kapela za pomoci čtyř diatonických akordeonů vykresluje melodie, které mají v uších a myslích posluchačů vyjádřit nejen vjem zvuku a hudby, ale také času, světla a právě dechu. Výsledkem je komorní hudba ve všech významech tohoto slova – má blízko ke klasické komorní hudbě a zároveň nezapře lidové kořeny. Čtyři akordeony se nepřekřikují, ale doplňují se nenápadně, opatrně, místy téměř bázlivě, aby se až v průběhu jednotlivých skladeb dopracovaly k výrazné souhře. Posluchač tak může vnímat každý jeden tón a každý jeden nástroj, jako by ve skutečnosti šlo o hlasy, které – navzdory tomu, co kapela tvrdí – vyprávěly příběhy. Album Inspirar bude silným zážitkem pro každého, kdo akordeon nevnímá jen jako nástroj pro taneční doprovod, ale jako plnohodnotného nositele melodie a emocí.

Že v progrocku byl loňský rok co do objevnosti dosti jalový – bez progresivity, kdekdo z fanoušků ví a flinta šla hodem do žita. Teď z těch zahozených pušek vyjely nové mohutné šlahouny. Tenhle už z dálky nepřehlédnutelný, nepřeslyšitelný se svým druhým albem pětadvacetiletého Dominica Sandersona je velká věc. A nejde jen o fakt, že si nevymyslel nějaký hurámonstr název kapely, jak bývalo zvykem, ale že se normálně podepsal jménem. Protože si za tou hudbou-dílem stojí, neschovává se alibisticky za kapelu. To není sobectví. Má kolem sebe samozřejmě muzikanty až děsivě perfektní, souherné, a ví, co chce a jak.

Debutním Impermanence (2023) posadil laťku sakra vysoko. Sportovní terminologií řečeno ji s touhle letošní novotou Blazing Revelations o řád přeskočil v suchém triku s prstem v nose. Jasně, samozřejmě velká práce, dřina. Velká invence. Obrovský cit a muzikálnost. Leckdo Sandersonovi vyčítá stejnou až zaměnitelnou barvu hlasu, jakou míval Peter Hammill s Van Der Graaf Generator do půli 70. let, jenže hlas si nevyberete. Je ale fakt, že sám jsem se při poslechu nemohl ubránit čemusi, co jsem si pro sebe nazval novotvarem VDGG 3.0. Byť vstupní From the Weeping Cradle je s celokapelní jízdou rozfofrována vůdčím klavinetem a fenderpianem (Embiye Adalı), rytmicky (bicí Jacob Hackett, basa a housle Tristan Apperley), pak dramaticky spěšně klopýtavě i s frázovaným zpěvem žene skladbu s přídechy hammondek a mručícím mellotronem novotvarně pokřiveným crimsonovským prostorem. Faithless Folly je pak ještě víc fantaskně divadelně-hudební věcí, místy orchestrálně metalickou, rozlámanou jazzy trubačskými špíčky (tenor, alt, bariton saxy a flétny Andy Frizell), aby vplynula skoro v akustický (kytary D. Sanderson, perkuse Joshua Joyner) rituál křivd A Rite Of Wrongs. Čistě překrásná hudba. Lullaby For A Broken Dream s jemným intro, pak řezavá s hlasem zadřeným až pod nehty, klavírní údery, zlom, riff jazz běs a hymnus pro finále. Objev!

Spolupráce vynikajícího slovenského kytaristy Dávida Kollára s předními evropskými jazzovými trumpetisty Arvem Henriksenem nebo Erikem Truffazem vždy nabízely mimořádné zážitky. Lahůdkou byly i jejich nahrávky, které se objevovaly na Kollárových deskách. Pokud však nešlo o celá společná alba, jako v případě A Sense of Destiny a Unexpected Isolation, nebyl už dojem tak přesvědčivý. Bylo až příliš patrné, že jde od postupně nasbíraný materiál, i když spolupráce se zahraničními hvězdami přestavovaly pomyslné třešničky na dortu, celek často nebyl homogenní.

Nové album Calls je ohromným krokem vpřed, i když především přináší čistě sólové Kollárovy nahrávky, v nichž vrství nástroje – kromě kytar využil i basy, piana, syntezátorů a programoval elektrické bicí. Jen ve dvou zní trubka Erika Truffaze a ve třech trubka Paola Raineriho, kterého ve dvou podpořil i bubeník Marco Minnemann. Přestože mají nahrávky široký záběr, od abstraktních zvukových ploch přes ohlasy jazzu až k převažujícímu tvrdému progresivnímu rocku à la King Crimson, působí deska koherentně.

Je tu základní linie, album zachycuje Kollárovy telefonáty s jeho spolupracovníky. Hudba k nim vytváří jakýsi soundtrack, s nimiž má Kollár hodně zkušeností. V telefonátech je naráz patrná Kollárova nejistota nejen ohledně angličtiny a přízvuku, ale i ohledně samotných nahrávek, kdy přiznává, že bude muset všechno přetočit.

Už samotné téma dává albu jednotu. Ještě cennější je, že nechává nahlédnout pod pokličku do Kollárovy tvůrčí kuchyně. Odhaduje část tvůrčího procesu. Po slovech „je to hotové, urobil jsem všetko, čo som mohol, a myslím, že je to hotové, je to, jak to je a neviem s tým už robiť viac“, vyznívá dlouhá rocková skladba It Is What Is It s výraznými Minnemannovými bicími úplně jinak. Kollár však nemluví jen o tvorbě, ale také o výhružkách, že od státu nedostane žádné peníze, protože natočil hudbu k filmu o mafiánském bossovi Černák, který ukazuje i mafiánské praktiky politických špiček. K tomu exaltovaný rock sedne.

Hudba Vítrholce má nejblíž nové vlně nové vlny. Kytary jsou patřičně zkreslené, riffy výrazné, basa hutná a bicí úderné. Občas zabublá nějaký syntezátor nebo zvuk obohatí sampl. Dojde i na reggae rytmus. Nic moc objevného, jenomže jsou tu ještě hlasy, které posouvají vše jinam. Deklamují silné texty.

Vítrholc vznikl v devadesátých letech jako uskupení básníků, kteří se sdružili kolem stejnojmenného almanachu. Chtěli dostat své texty k lidem i jiným způsobem, tak začali vstupovat živě jako voiceband doprovázený bicími, kytarami a elektronikou. O dekádu později by se možná zaměřili na slam poetry, ale tehdy čerpali z odkazu raných DG 307 a inspiroval je Petr Váša a jeho Ošklid.

Vítrholc postupně přešel k pevnějším formám, což je obvyklý vývoj. Podobně jako Zajíček se však nevzdal kořenů, není „jen další“ kapelou, pořád mu jde o texty, o sdělení. V domácí tradici nepřichází jen s autorským pohledem, reprezentovaným hlavně texty Karla Škrabala a Dalibora Maňase, ale také se obrací k básníkům, k veršům Jana Zábrany, Milana Kozelky, Ivony Pekárkové či Anny Pammrové. Nezhudebňují jejich básně, vytrhávají z nich verše, které považují za důležité.

Není to příjemné, Vítrholc ukazuje banalitu dneška, využívání prvoplánových zkratek „Češi jsou dobří houbaři / Japonci mají nejrychlejší vlaky / Američani vymysleli rokenrol“. Hodně patrná je bezvýchodnost: „na konci všech procesů / vypneme vodu a plyn / zhasneme světlo“ deklamují v Perseidách a pokračují „Když padaly perseidy / co sis přál“. Odpověď je: „Nic / Raději nechtít nic“, protože „všechno se opakuje“ a „ve vlnách se vrací zlo“.

Ještě horší je prázdnota, co když „jednoho dne nepřijdou ani Němci ani Rusové ani Marťané“? „Vypustí nám duši / a ventilky zahodí do houští / Co uvidíme, až nám vysadí léky? / Noc najíždí na mělčinu,“ končí album.

Výhradu mám jedinou, hudba by možná měla být méně hutně rocková, ne všechny texty fungují jako slogany.

Když se Justin Lavash na jednom ze starších alb Changing Of Tides (2015) dle vlastních slov vyrovnával s ubýváním sil, dovolil jsem si v deníkářské recenzi takový optimistický závěr. Jakože pocit změny „osobních“ slapových jevů, přílivu na odliv, nemusí v uměleckém životě znamenat nic negativního, na moře se přece nejsnáze vyplouvá s počínajícím odlivem. A pokud jste četli rozhovor v předchozím vydání UNI, je jasné, že Lavash tohle vyplouvání opravdu umí, přesně podle přísloví „co tě nezabije…“ Zkušenost ještě mnohem vážnějších „odlivů“ posílila inspiraci a emotivnost dalšího výtečného alba.

Čeho je deska svědectvím (witness)? V titulní baladě bere Lavash za svědka proti strachu a apatii samotnou hudbu. „Potřebuješ říct pravdu / o instinktu přežít / v těchto neustále se měnících časech / udržuješ moje naděje naživu…. Pravda je hudba, pravda je zvuk.“ V přeneseném smyslu jsou písně prostě svědectvím života, se vší hloubkou i banalitou. Kdo nemá odžito, nemůže napsat (nebo mu nebude věřeno) verše jako „když věk, stejně jako gravitace / stahuje mě dolů / k dopředu zorganizované schůzce / šest stop pod zemí / a já se snažím udržet tuhle mršinu naživu“, kontrastující s „prosluněným“ reggae rytmem My Momma Loved Me.

Písně přitom nevyznívají bolestínsky. Prostě svědčí. S dostatkem prostoru pro humor, ovšem hodně sarkastický. Jako když Lavash v England Expects zpívá o rodné zemi, jedním dechem připomíná „čtyři kluky z Liverpoolu, co vrátili Anglii na mapu“ a zároveň si bez servítků hraje se slovy Angerland, Indebtland, Hungerland.

Dobře funguje i rozdělení LP na dvě strany Beats a Acoustic. Příběh má stejnou sílu v různých jazycích. Lavash by si vystačil s playbacky a počítačem jako one man band, ale o to víc těší zdobení trombonu Štěpána Janouška, akordeonu Aliaksandra Yasinského či violoncella Jonáše Krejčího (z Pražákova kvarteta, s Lavashem spolupracuje opakovaně). Přesvědčivé svědectví.

„Každá z písní na desce se odehrává v atmosféře boje. Boje o přežití, usilování o to být slyšet, ovládat, vyhrát, utéct, někomu pomoci nebo jen žít,“ napsala Suzanne Vega o prvním řadovém albu po více než dekádě autorského mlčení. O mimořádně silném, sugestivním albu. Ono ji totiž ctí, že píše a publikuje písně, jen když opravdu „má o čem“. V těchto pohnutých časech zjevně tvořit musela.

Atmosféra boje přitom nemusí znamenat žádnou vypjatou dramatičnost. Ani epičnost ani nutnost barvitého líčení. Brilantní písničkářce k vykreslení sugestivního příběhu stačí zkratka, podobenství. A dar pěveckého výrazu, vypravěčství. V jedné z nejpůsobivějších písní na desce, baladě Last Train From Mariupol, třeba hluboký smutek ve hlase: „V posledním vlaku z Mariupolu odjíždí samotný Bůh.“ V jediném verši snad vyjádří víc temnoty, beznaděje, pocitu bezpráví a tragiky, než by dokázal obsáhlý román.

Nahrávka je silná i po muzikantské a zvukové stránce. Dvorní Suzannin hudebník a spoluautor Garry Leonard se při aranžování a produkci rozhodně nedržel u zdi. Ani Vega se nestylizuje do nějaké zmoudřelé a zklidněné folkové legendy. Sound Witch nelze popsat jinak než „skoro noise-rockový“, stačilo by jen vytáhnout v mixu zvukové stěny kytar z pozadí. Lucinda zní jako jakýsi folkový hip hop. Love Thief zase neškodně „krade“ v přezásobeném obchoďáku funku a soulu. A Rats jsou prostě punk. Nic z toho přitom netrčí, nevyzní nepatřičně, hudba slouží obsahu textu a desku drží pohromadě charisma písničkářky. Vlastně nás možná při prvním poslechu ani nenapadne, jak je nahrávka žánrově pestrá.

Nechybí ani hudebně zdánlivě bezstarostné, odlehčené folkrockové kousky jako Speakers’ Corner. Podobné, jako když The Byrds hráli Dylana. Ostatně tenhle trik, kdy závažnost veršů o to víc vynikne v kontrastu s „lehkou“ hudbou, umí Vega dokonale. O čem je Speakers’ Corner (jistě, podle onoho slavného místa v Hyde Parku) nejlépe vysvětlila autorka: „To je něco, co v demokracii nechcete, zrušení takových Speakers’ Corners… Ale zároveň by měli lidé nést zodpovědnost za to, co říkají.“ Tušíme, do jaké kráčející dýně kope.

Když jsme u Dylana: Podstatná část harmonie, nápěvu i aranžmá trvalky I Want You je přiznaně, se souhlasem, a hlavně účelně využita v písni Chambermaid, podobenství o „tvorbě v něčím stínu, o inspiraci a možná také o vlastní nedůležitosti – a o tom, jak je obtížné tyto dva pocity oddělit“: „Jsem pokojská velkého muže / sleduji, kde složil svoji posvátnou hlavu (…) uklízím drobty z jeho psacího stroje.“ V případě Suzanne falešná skromnost, ví přece, že má svůj svět i rukopis, o dopadu své tvorby se dávno přesvědčila, ale my zase víme, co chce říct.

Mimochodem, hlas Suzanne Vega pořád zní stejně mladistvě jako na prvním albu. Jak to proboha dělá? Asi dárek od těch andělů, kteří dali desce jméno: „Létám s anděly / najedou jsme v jednom hejnu / vím, že jsou se mnou / cítím je v zádech“ (Flying With Angels).