Motto letošního jedenatřicátého JGTT znělo „Sklízet zvuk“. Bylo co sklízet. Urodilo se požehnaně.

Festival začal už v úterý 7. října, kdy Štěpánka Balcarová se svým česko-polským kvartetem budila Emotions v Petrof Gallery, omlouvám se za neúčast. Přednost dostaly toho večera padesátiny Pražského big bandu Milana Svobody. Aspoň slíbím, že až bude Concept Art Orchestra také slavit… nějaké nižší kulatiny, kterých se snad dožiji, také je upřednostním.

Valník plný electro-folklor-jazz-free-noise

Středeční koncert ConTRIOlogy s Tomášem Vtípilem a „klavírního tria“ Oùat dobře vystihl současnou koncepci festivalu. Tedy svobodné přesahy experimentální hudby, žánr nežánr, byť jazzová svobodomyslnost samozřejmě zůstává zásadním pojítkem.

Tomáš Vtípil zahájil vystoupení kratší sólovou elektronickou zvukovou koláží, během které živě samploval kdeco, včetně trubky, houslí, mušle, klavíru, když už byl připravený na scéně pro další kapelu… A co teprve jak zajímavě zní otevření plechovky s perlivým nápojem, když se patřičně zesílí a prožene dlouhatánským hallem. Nemluvě o víceúčelovosti jednorázového hudebního nástroje, proměněného v občerstvení. Ale bez legrácek, Vtípilova práce s elektronikou a zvuky i pazvuky akustických nástrojů byla působivá a vynalézavá, a především se citlivě prolnula s hudbou ConTRIOlogy. Jejich reinterpretace či spíše totální zvuková přestavba Janáčkových sběrů moravských lidových písní je čirý originál. V neobvyklosti soundu si přitom trio nezadalo s Vtípilem. V Počuvaj Žaneta Vítová použila akordeon k vytváření zvuku „dechu“ a různých šumů a vůbec všelijak oživovala tradiční techniku hry. Stejně tak Jana Vondrů zpívá jak krásným školeným hlasem, tak s chutí přejde do extrémních pěveckých technik. Její podání Polajko, polajko působilo tajemně, dramaticky až výhružně. S frázováním si Vondrů pohrává stejně nekonvenčně. A co teprve cimbál Michala Grombiříka, často všelijak preparovaný. Chvíli průzračný a mihotavý, jak ta čistá voděnka zurčící potůčkem v moravských lukách, následně proměněný na akustický generátor hluků a ruchů, který si nezadá se samplery a sekvencery. Napadlo by vás, co to udělá, když se na strunu cimbálu použije e-bow, oblíbený spíše u hráčů na elektrickou kytaru? Nebo když se na struny položí dva… ehm, vibrátory (nebo co to bylo)? Grombiříka ano, a nic z toho nepůsobilo samoúčelně, vždy vznikaly nevšední zvukové tvary. Taková artificiálně-kybernetická vize moravské lidové.

Všichni zahraniční účinkující vystoupili v českých premiérách, a pokud už tu některý muzikant byl, tak s jinou kapelou. V Berlíně sídlící, ale nadnárodní (francouzsko-švédsko-německé, v pořadí od pianisty po bubeníka) trio Oùat má výstižný název. Prý je to zkratka Once Upon A Time, a opravdu hraje v obsazení tradičního klavírního tria jako před těmi dávnými časy. Ale když název přečtete, vyjde vám what? – co jako? A možná padne čelist z výronu energie a faktu, že Oùat rozhodně neznějí jako tradiční klavírní trio. A nejen proto, že jediný dlouhý tok provázané hudby oživili tím, že pianista Simon Sieger vyskočil od nástroje a vyluzujíc na flétny a pumpičku různé ptačí zvuky, kroužil kolem kontrabasisty Joela Gripa, jenž se chopil pro změnu marocké „basové loutny“ gimbri. A jal se na ni, za křiku „kam zmizel pianista?“, hrát s pomocí bottlenecku. Nakonec oba skončili u bubeníka Michaela Grienera a hecovali ho hrou na perkuse. I bubeník pochopitelně zkoušel vytvořit neobvyklý sound, třeba hrou pletacími jehlicemi o hrany bubnů a na činely (a ne, žádnou blánu nepropíchl). Jenže to byla jen vsuvka. Také střídání brilantně sehraných komplikovaných figur s volnou improvizací a parodickými momenty, kdy free ovaz přešel do melodického cajdáčku ve zběsile rychlém polkovém rytmu, není nic, čím už by někdo nebavil sebe i publikum. Ovšem kombinace toho všeho spolu s jaksi punkovým nápřahem tria, to když se Sieger rozvášnil a z přesného vyťukávání tónů přešel na hru dlaněmi a lokty, zněla neotřele. I formát klavírního tria lze stále poslouchat. Samostatnou kapitolou byl Siegerův úhoz. Hrát takhle razantně a vydržet to tak dlouho se často nevidí. Divím se, že si pianista neurazil prsty. Zkrátka kombinace výtečné techniky a zajímavě strukturovaných aranží s naprostým odvazem.

Vydařený polský večírek

Čtvrteční večer ve studiu Divadla Drak patřil dvěma polským kapelám, což už byla reklama se zárukou sama o sobě. Že je polská scéna svojí originalitou a tvůrčí odvahou na světové úrovni, ví každý jazzový školák. A i polským „školákům“, rozuměj mladým „začínajícím“ muzikantům, lze jen závidět erudici, suverenitu, jistotu projevu, přesvědčivost.

Jako v případě Grzegorz Tarwid Tria. Opět formát tradičního klavírního tria a opět důkaz, jak lze tuhle sestavu pojmout po svém. Trojice dokonale nejen sehraných, ale spíš sžitých mladíků neměla nic proti schématu improvizace – téma, jenže si ho dokázala krásně zkomplikovat. Témat se vystřídalo a prokombinovalo během sevřené hudební plochy hned několik, střídaných v živém tempu, melodické motivky probleskovaly třeba jen v kratičkých sekvencích, aby se zase nečekaně vynořily a poskládaly mozaiku. Jindy zase trio vyšlo ze serialistického patternu, nic nového pod sluncem, ale pak ho zase nečekaně rozbilo již popsaným ohňostrojem měnlivých nápadů. Celé to mělo dar strnout publikum, jako když trio v závěrečné rozsáhlé suitě přešlo z „kvapíku“ na volnou repetitivní figuru, kterou velmi pomalinku zrychlovalo zas až ke klopotu. A jistě, ve shodě „jako jeden muž“.

Po představení nových tváří se objevila tvář chvalně známá, Marek Pospieszalski s novým projektem EPTA. Pospieszalski na JGTT vystoupil už předloni, ale s Oktetem, platí tedy vše o české premiéře. V EPTA pokračuje Pospieszalski ve tvorbě inspirované scénickou muzikou a pohyblivými obrázky a z hudby byla snaha o vytváření vizuálních dojmů za zavřenými víčky znát. Vedle sedící Martin Brunner st. prohlásil, že mu koncert evokoval soundtrack ke Twin Peaks, což sedí. Většina skladeb se rozvíjela podle jediného mustru. Vynikající zpěvačka Maniucha Bikont, mistryně nejrůznorodějších výrazových odstínů od nesmělé něhy po sebejistý vokální atak, opakovala pár jednoduchých veršů nad minimalistickým rozvojem, ve kterém se nástroje postupně přidávaly a zvyšovaly zvukovou intenzitu až k noiseovým plochám. Tempa se obvykle pohybovala ve spektru od pomalých po mučivě pomalé, hudba místy evokovala postupy fungující třeba v gotickém roku. Role baskytaristy Ola Walickiho se většinou „omezovala“ na rezonující souzvuk nebo lehkou disonanci dvou vibrujících tónů. Kytarista Piotr Bukowski na kytaru v podstatě nehrál, maximálně sekvenci tří akordů, většinou měl za úkol modifikovat prakticky permanentní zpětnou vazbu nebo drnknout na lap steel, ovšem jen na volné struny laděné do akordu. Vydržet nezasólovat, to tedy chtělo obdivuhodnou disciplínu. Nebo přísného kapelníka. Stejně tak klávesistka (a druhá zpěvačka v působivých dvojhlasech s Maniuchou) Malina Midera až na pár „utržení ze řetězu“ vytvářela spíše zajímavě znervózňující mlhy na preparované piano a modul hammondek. Od gradujícího chrlení kaskád tónů tam byli jiní, trumpetista Artur Majewski a samozřejmě kapelník Marek. V rytmice se o pohyb zase staral expresivními vlnami bubeník Bartek Szablowski.

Jedna skladba byla vystavěna jen na tom, že všichni drželi dlooouhý drón. Maniucha přitom vyměnila zpěvový mikrofon za tubu a basy rozvibrovaly celého Draka, tedy jako divadlo. Kdo by se na hudbu nenapojil, mohl by konstatovat, že toho minimalismu bylo až příliš a občasná změna tempa by koncert oživila, jenže to by bylo nepochopení koncepce. Právě o onu hlukovou hypnózu, opak tiché meditace, Pospieszalskimu a spol. šlo. Působivé. Až tak, že mi nezbyla posluchačská kapacita na jam session, které v předpůlnočních hodinách odpíchli členové Oùat.

Volná sklizeň not

Páteční „sklizeň zvuku“ v Bio Central (mimochodem, i po technické stránce byl zvuk vážně dobrý, což platilo i pro Draka) probíhala ve free duchu. Nově i příjemně postaru.

Výsledek čtyřdenního zkoušení rezidenčního projektu The Shape Of Jazz To Come Vol. 6 patřil ve srovnání s předchozími „Volumes“ k těm posluchačsky vstřícnějším (s tím, že žádný „Vol.“ nebyl marný). K nejsilnějším momentům patřily ty fixované do partitur. Třeba práce s vícehlasem všech zúčastněných, pod taktovkou zpěvačky Jany Vondrů, jež zase mohla předvést úplně jiné hlasové polohy ze svého fenomenálního výrazového rejstříku než v ConTRIOlogy. Ty ještě neobvyklejší. Asi také lépe vycházely „odvazy“ než zvukomalby. Zdálo se mi, že víc sedí německé kontrabasistce Isabele Rössler, hrající vážně odvážně a s vášní a s chutí využívající lehce zkreslený zvuk. A asi i v Oslu usazené slovenské bubenici Michaele Antalové. I když celá pětice měla krásný smysl i pro hru cíleně co nejtišší, kdy Štefan Szabó vzal místo kytary akordeon, Rössler se ponořila do flažoletů a Martin Debřička využíval saxofon jen pro jemné perkusivní klepání a atonální „vánky“. Jenže pak zase z pódia mnohem přesvědčivěji vyznělo v notách psané unisono expresivního saxofonu se zpěvem. Některé sólové free pasáže, například preparování kytary ve stylu, jakým to už dávno (a zvukově mnohem zajímavěji) dělal nejen Fred Frith, sváděly k myšlenkám o natahování programu. Možná ale šlo o vliv prostředí a konkrétní chvíle, ne vždy a všude vyzní každý, i dobrý nápad opravdu dobře. Relativně velký prostor kina svědčil spíš expresivitě než subtilním plochám.

Což ovšem výborně vyhovovalo čtveřici Vicente-Dikeman-Jones-Drake. Jak napovídají jména nejslavnějších hráčů, kvarteto hraje free jazz klasičtějšího střihu. A na vrcholné úrovni. Fenomenální bubeník Hamid Drake a kontrabasista Brad Jones, jen o pár let mladší a nadžánrově protřelý (připomeňme, člen Jazz Passengers, co jako brilantní sideman posloužil muzikantům ve spektru od Ornetta Colemana, Johna Zorna, Marca Ribota či Elliotta Sharpa až po Elvise Costella nebo Seana Lennona), nejraději volili natlakované, v podstatě pravidelné, ovšem zapeklitě komplikovaně a propleteně pravidelné groovy, střídané s „free-klasickými“ rozvolněným pasážemi rytmických koloratur a zvukových tříští. Komunikovali perfektně, i když jde vlastně o relativně novou spolupráci, do nedávna v Hamidových sestavách basoval spíše William Parker. O generaci mladší, ale hudbou svých vzorů jako Cecil Taylor, Albert Ayler i John Zorn odkojený saxofonista John Dikeman (s Hamidem Drakem hrává už přes deset let a jinak má za sebou například spolupráci s Klausem Kugelem) je s rytmickými legendami jedné krve. A portugalskému trumpetistovi Luísovi Vicentovi sedl free jazz jeho tří amerických přátel (pro přesnost, Američan Dikeman žije momentálně v Amsterodamu) také jako tygrovi pruhy. Od zběsilých energických „válů“ (jak říkají moravští freejazzoví přátelé) po atonální hry se zvuky a pazvuky. Oba dechaři ovšem hrají, jak to popsat – modernější shluky tónů, což vítaně nabouralo dojem šedesátkového free retra.

Ztišenou hrou paličkami na stehno odpíchl Drake pestré, časově úsporné bubenické sólo. Zasólovali si samozřejmě všichni, ale že nejsou žádní amatéři, nevařili z vody. Nikomu nechyběl cit pro úspornost, jmenovatelem celého festivalového setu byl společný „pozitivní nápor a tah“. Po vystoupení si vzal Hamid slovo, vzpomněl na Ivu Bittovou a pochválil festival jako „místo dobrých vibrací mezi muzikanty a posluchači, jakými hudba léčí, a spolu s lidmi bojuje s vibracemi zlými a nenávistnými“. Neopomněl zmínit pozitivní vzdor svého domovského Chicaga proti „bullshitu“, nebylo těžké uhodnout, že myslí na dýňové tvářičky. Proslov možná vyzněl sluníčkářsky naivně, ovšem veskrze mile. A pak si dal Hamid točené a přátelsky diskutoval v předsálí kina s kýmkoliv, kdo projevil zájem. A že jich bylo. Možná tam ještě stojí a povídají.

A jo, pozitivní vibrace fungovaly. I když jen do té doby, než si člověk přečetl zprávy.

Sobotní trh zvukových farmářů

Sobota je na JGTT logicky nejnabitější a nejpestřejší den, koncerty se odehrály hned na třech místech a pestrost nabízených sonických plodin byla veliká a kvalitní jako na dobře vedeném farmářském trhu (s vyloučením holdingů).

Začínalo se v Muzeu východních Čech letošním nejhlubším ponorem do dějin jazzu, ale zároveň hudbou, která se děje tady a teď, s vědomím, kam se vnímání jazzu posunulo. Ne, Futur Swing nejsou „futurističtí“. Jak připomněl vtipně konferující (nejen hláška „my tu hrajeme z protekce!“ vyvolala v sále zaslouženou salvu smíchu) kontrabasista Ondřej Komárek, název kapely inspirovala slavná skladba Djanga Reinhardta Rythme futur. Ovšem nakládají s odkazem Djanga a gypsy-swingu lehce po svém, byť samozřejmě s úctou. Což v případě třeba Michala Wróblewskiho znamená, že sice neulítne do free improvizací, ale rozhodně se stylisticky a výrazově neomezuje na meziválečné retro. A houslista Milan Kárník Jakeš sice umí sázet licky à la Stéphane Grappelli, ale klidně napíše vlastní ohlasový kousek Nenenáviď mě, skvěle pěvecky a parodicky podaný Komárkem. Vše jistí příjemně stylová kytara Martina Hrubeše a do soundu pánům krásně zapadne kytarové banjo Tomáše Miky. Znalci vědí, že právě na tenhle nástroj Django Reinhardt začínal. Ke skvělému dojmu, který vyplynul v několik přídavků, přispěl i přirozený, „nepřeostřený“ sound, kdy většina nástrojů hrála nepřizvučena – a pokud jste si sedli do předních řad mimo ohnisko reproduktorů, měli jste tu čistou dynamiku a barvu zvuku zcela přírodně „ve dřevě“.

Na přirozenou akustiku bez amplifikace se mohla ve Sboru kněze Ambrože spolehnout i Michaela Antalová, jež tentokrát místo bicích zahrála na fujaru. Spolu s norskými spoluhráči provedla svoji komorní suitu Sun’s Daughter, kde proměnila omezené technické možnosti nástroje v klad a propojila fujaru s flétnou (barokní i moderní) a trojicí smyčců (housle, cello, kontrabas). Chtělo to trochu soudobých postupů a atonálního hraní, případně jemného, tichého oplétání průběžných tónů, ovšem závěrečný Evening Ritual mířil náznakem košatosti až někam ke staré hudbě. V kvintetu došlo na poslední chvíli k záskokům, což vysvětlovalo jistou počáteční nejistotu, ale ta se brzy srovnala. Těším se na nahrávku, má vzniknout příští rok.

Finální večer v Bio Central uvedli Limbo, jak je jejich zvykem, suverénně i hravě. Přehledně melodickou muzikou převážně z alba Spirit Of Chaos, nápřahem i humorem. Nejsilnější z nových skladeb? Možná Smutek Entů, s „tesknou“ komunikací basklarinetu Pavla Hrubého s trubkou Oskara Töröka. Balada Song For Lucy Tarase Voloshchuka by se mohla zdát sladká až moc, kdyby ji ovšem Limbo nepodalo tak vkusně, důvěryhodně a cituplně. A herecká etuda, jakou předvedli především Pavel a bubeník Martin Černák v Carouselu? Záruka hlasitého řehotu. Kolotoč vstřícných hudebních motivů i dobré nálady si vynutil přídavek v podobě uchopení Escondido od Bennieho Maupina.

Dánská, v Norsku působící saxofonistka a skladatelka Amalie Dahl už vystoupila na JGTT jako členka Trondheim Jazz Orchestra i „koordinátorka“ 4. edice The Shape Of Jazz To Come. Tentokrát ale přivezla vlastní dvanáctičlenný ansámbl Dafnie Extended, vytvořený rozšířením jejího kvinteta Dafnie. Hraje v dost zajímavém obsazení. Se zdvojenými bicími nástroji a dvěma kontrabasy, starajícími se o místy až vražedný groove. S pianem famózní jihokorejské, ve Švédsku usazené virtuosky – improvizátorky s netradičním harmonickým cítěním Lisy Ullén. S Annou Ueland, čarující se syntezátory, včetně „retro-sci-fi“ linek historického analogového Korga. Akordeonistkou Idou Løvli Hidle, uznávanou interpretkou soudobé hudby, která umí na nástroj jemně čiřikat, hladit melodickými vlnkami i zahrát tak zuřivé improvizované sólo, že by se možná lekl i její finský nástrojový kolega Kimmo Pohjonen. A s pěticí dechů vepředu, kde exceloval v sólech vynalézavý trombonista Jørgen Bjelkerud, drobná leč razantní Sofia Salvo, jež pro tuhle kapelu zvolila barytonový saxofon, ale pohrávala si s ním s takovou lehkostí, jako kdyby to byl soprán a ona měla k dispozici náhradní plíce… Nemluvě o šéfce Dahl, výrazné v nezvyklých, komplikovaných, ale filigránsky vystavěných melodických strukturách i free divokostech.

O Dafnie Extended šla pověst jako o ansámblu kolektivní improvizace, ovšem základy kompozic, děl kapelnice Amalie, byly (pochopitelně) dané a fixované notovým záznamem. Případně Amalie používala komponované pasáže jako kombinovatelné „zásuvné moduly“ a změny patternů dirigovala nebo signalizovala zvednutou rukou. Fungovalo to, jako kdyby spolu ansámbl hrál léta, jenže on vznikl na bází Amaliina kvinteta Dafnie teprve letos, premiéru měl v červenci, a že by měl šanci hrát opravdu často, to zase ne. Tudíž ohromný obdiv k profesionalitě muzikantů. Plochy řízené improvizace přitom neměly hluchá místa, Amalie Dahl pracuje se zvukomalbou dokonale, i když (nebo právě proto, že) se vyhýbá tradičnímu pojetí bezbřehého sólování a soustředí se na rezonance, potkávání různých frekvencí. A na výrazovou originalitu jednotlivých hudebníků, jejich schopnost hrát i v atonálních pasážích nosně a jaksi „melodicky“, byť to vypadá jako protimluv – ale snad je jasné, co myslím. I šum větru nebo rachot laviny přece může mít melodii a Dafnie Extened občas evokovali oba přírodní jevy. Některé pasáže vyzněly až psychedelicky, chvílemi nechaly vzpomenout až na Pink Floyd v období Atom Heart Mother, aniž by šlo o nějakou vědomou stylizaci. Albový debut ansámblu Dafnie Extended by měl vyjít příští rok, jsem dost zvědavý. Hodně hlasité a v dobrém slova smyslu efektní zabouchnutí vrat stodoly za letošní „zvuko-sklizní“.

Úroda zvuku je pro letošek úspěšně pod střechou. Byla nejen bohatá, ale především kvalitní. Vždyť se taky zasela čerstvá dramaturgie. Zásoby hudebních zážitků vydrží nadlouho, a i pro příští sklizeň bude osevu dost.