Nevstoupíš dvakrát do stejného Dunaje. Ale Dunaj po více než třech dekádách znovu se zpěvačkou, tedy pokud nepočítáme intermezzo Pustit musíš, toť vítaný silný přítok čisté a čerstvé vody. Albu nazvanému mnohoznačně Mňau nechybí kočičí lehkost, pružnost, hravost i šelmovitost. A jistě má víc než sedm posluchačských životů. Pak že se kočky bojí vody. Asi nejen tygři plavou docela rádi. Jak k téhle synergii došlo, vyprávějí Jana Vébrová a Vladimír Václavek.
Museli jste o sobě vědět a potkávat se dávno. Jak se ale stalo, že Jana zpívá s Dunajem, a navíc tak, jako kdyby s touhle kapelou hrála odjakživa?
Vladimír: Nápad přizvat Janu jsme dostali paralelně já a Pepa Ostřanský. Vyslovil jsem ho sice jako první já, ale Pepa hned reagoval, že na to myslel už dávno.
Jana: Pepa dokonce tuším říkal, že už si na mě myslel, když se dávalo dohromady po letech Boo. Což mě hodně překvapilo. Stejně jako nabídka zpívat s Dunajem.
Vladimír: Vše se seběhlo jednoduše tak, že jsem se stěhoval zpátky do Šluknovského výběžku, a protože Jana tam žije také, vzpomněl jsem si na ni. Od prvního okamžiku, kdy jsme si společně zahráli, nám bylo jasné, že je to ono.
Jana: Byla jsem prostě nejbližší holka široko daleko, co umí trochu zpívat. S Dunajem jsme začali zkoušet v červenci 2023 a na několika soustředěních jsme si ověřili, že „to půjde“. Ale nebylo to tak, že bych měla Dunaj nějak odmala zažitý a naposlouchaný. Před jejich „koncem“ v devadesátkách jsem je nikdy nestihla naživo. A v pubertě, kdy člověk nejvíc nasává hudbu, jsem znala jenom jejich album s Ivou Bittovou. Zásadnější vliv na mě mělo Bílé inferno a Vladimírovy sólové desky. A pak kapela Domácí lékař. Tahle hudba se do mě, když ne vyloženě otiskla, tak mnou alespoň v tom zásadním věku proplula.
Je vlastně příjemné překvapení, jak Jana, která nikdy nevystupovala s kapelou, přirozeně zapadla do komunikace se spoluhráči, timingu, frázování, nutnosti vnímat jeden druhého, koordinovat dynamiku výrazu. Přitom právě s tím mívají „notoričtí sóloví písničkáři“ obvykle problém.
Vladimír: Odpověď je strašně jednoduchá. Dokud nepotkala nás, Jana neměla žádnou pořádnou kapelu.
Jana: Konečně jsem se dočkala!
Na vystoupení Dunaje po předchozí desce Za vodou jsem několikrát zaslechl „v kuloárech“ smířlivé postesknutí, že je obnovení kapely sice skvělá zpráva a muzika dobrá, ale zpěv by vzhledem k expresivnímu soundu potřeboval posílit. Byl i tohle důvod oslovení Jany?
Vladimír: Důvod to nebyl, ale jsem moc rád, že jsme k tomu došli. Všichni byli zvyklí na Dunaj s Kolšákem, tedy s Jiřím Kolšovským. Když jsem po něm převzal zpěv, bylo to pro mě velmi těžké a velká škola. Přítomnost Jany ze mě sundala ohromnou zodpovědnost a nikdo už teď nemůže srovnávat současný Dunaj s Kolšákovou érou. Také mi to uvolnilo ruce, mohu se mnohem víc soustředit na nástroj. Jsem se změnou velmi spokojený, protože osobnost Jany pohnula s celým Dunajem dopředu. Kdybych zůstal u mikrofonu já, setrvávali bychom asi v jiných vodách. A těžko bychom mohli vzít jiného zpěváka, který by imitoval Jiřího. To by bylo to nejhorší, co bychom mohli udělat.
Místo porovnávání s Jiřím Kolšovským lze čekat jiné srovnávání. Ale protože Jana a Iva Bittová jsou osobnosti originální, je spíše hezké, jak se do Dunaje vrací určitý druh živelnosti…
Jana: Pro mě je Iva důstojná předchůdkyně. (smích) Ale vážně. Myslím, že jsem ve svém výrazu, který je v Dunaji vlastně jemnější než expresivita mého sólového hraní, natolik autentická, že se to nedá porovnávat. Každá jsme jiná, byť, dejme tomu, dovedeme vyvinout podobnou energii.
Budete se na koncertech vracet i k nějakým písním z repertoáru Dunaje s Ivou Bittovou?
Jana: Nabízí se to a už jsme dokonce dvě skladby na koncertech hráli. Nových písniček zatím nemáme dostatek na celé klubové nebo festivalové vystoupení, proto program doplňujeme staršími písničkami. Jednak ze Za vodou, kde zpívám doprovodné vokály. A kluci se také zeptali Ivy, zda jí nebude vadit, když převezmu některé z písní, které zpívala ona. Dala nám svolení, tak jsme si vybrali Zrcadlový sál a V bílém. Zvláště Zrcadlový sál je ohromná výzva. To ani nešlo cvičit doma, při interpretaci musíš skočit do rozbouřené řeky, kde nevíš, co se stane, a rvát se s proudem. Nepřemýšlet nad tím, jak to dopadne, prostě to v ten okamžik dát! Jinak by ses v tom, v té šíleně specifické písni, utopil. V bílém je pravý opak, velejemnost…
V bílém? To asi nejen mě hned napadne souvislost s baladou Slova v ledu, závěrečnou písní na albu Mňau. Podobná atmosféra, podobné téma kontrastu jemnosti a chladu…
Jana: No jo, je to tak….
Vladimír: Slova psal i stejný textař, Karel David.
ŽIVLY A KOČKA NA HÁJENCE
Osobitost Dunaje s Janou spočívá už v tom, že většina textů, až na dva Davidovy, vychází z Janiných nápadů. Byť dotvořených s pomocí básníka Radka Malého. Ve verších je i určitá příbuznost nálad a témat s Janinou deskou Kameny ze dna…
Jana: Jsem to prostě já, nějak jsem se do písní musela otisknout. Repertoár vznikal živelně během zkoušek v hájence v Lužických horách, kde jsme společně „vyjamovali“ harmonii a aranžmá písní. A při jamování mě obvykle napadla nejen nějaká melodie zpěvu, ale s melodií přišlo i torzo textu nebo nějaký obraz. Nevydalo to ovšem na text pro celou píseň. Nejsem natolik rychlá a pohotová autorka, abych hned vystavěla celý příběh. Proto mě napadlo oslovit Radka, kterého už znám delší dobu. On je sice známý hlavně jako autor dětských knížek, ale před třemi či čtyřmi lety začal publikovat i poezii pro dospělé, ve které opustil pravidelný verš a přešel až do surreálna. Cítila jsem, že by jeho poezie mohla do Dunaje pasovat. Napsala jsem mu, a on byl velice potěšený, protože si chtěl psaní písňových textů už dávno vyzkoušet. Navíc je to strašně hodný, laskavý člověk, se kterým se krásně spolupracuje i po lidské stránce. Když jsem měla nějakou obsahovou, významovou výtku, přijal to bez nějakého „hnutí ega“ a dodělali jsme text do obrazu, jaký jsme chtěli vytvořit. Navíc je Radek i neskutečný řemeslník. Poslala jsem mu bezeslovně nazpívanou melodii, a on jako kdyby vylil slova do formiček. Perfektně lícovala s mými frázemi, přízvuky, barvou vokalizace… Například v Neříkej se staly úplně magické věci. Vlastně celou píseň poskládal z mých tušených náznaků.
Radek Malý se ti asi trefil i do osobních témat, aspoň to tak podle prožitku v interpretaci zní.
Jana: Radek je ohromně empatický. A také o mně leccos ví, vzájemně známe některé svoje niternější záležitosti. Troufala bych si ho nazvat přítelem. I proto mohl v textech za mě dopsat to, co jsem jenom naznačila.
Ale nejpodstatnější je, že když ti písnička po všech stránkách dobře sedne, má skvěle ušitý kabát, tak vypadá, jako by to byla tvoje výpověď, i když tomu tak úplně nemusí být. To, jestli je to příběh můj nebo někoho jiného, je součást hry. Umění.
Zajímavé je, že se potkala podobná inspirace i v textech různých autorů. „Kočičí atributy“ a příměry fungují jak v Davidově textu Mňau, tak v textu Bažina Jany a Radka Malého. Šlo o záměr, zadání?
Vladimír: Nešlo. Vůbec jsme si předem nestanovili žádnou koncepci muziky ani textů. Chtěli jsme připravit repertoár víc přímočaře, počkat, co se stane. Asi to bylo ve vzduchu a autoři, kteří jsou citliví, to z onoho vzduchu dokážou stáhnout. Ve tvorbě se věci často takhle zvláště potkají, dojde k synergii, aniž by o tom autoři věděli.
Jana: Jak Radek Malý, tak Karel David psali dodatečně na demosnímek, ale oba pracovali odlišným způsobem. Oběma jsme poslali nahrávku melodie s jejím klenutím, ale zatímco Radek ode mě dostal pár slov nebo jednu sloku jako skicu k závěrečnému obrazu, Karel měl k dispozici jenom melodii. Na skice, zadání, o čem by text měl být, by ani nepracoval. Díky melodii k němu přišel obraz a poslal zpátky hotovou báseň. Což je obtížnější v tom, že verše úplně nesedí do vykolíkované melodie a frázování, a zpěvák si je musí dodatečně posouvat. Karel si na rozdíl od Radka nenechá do veršů sahat, což jsme naprosto respektovali.
Jinak ta kočka nám vlezla na desku prostě kvůli tomu, že v hájence, kde jsme zkoušeli a připravovali repertoár, jedna kočka žije. Jmenuje se Bažina. Text Bažina tudíž nepojednává o nějakém močálu, i když i bažina by mohla být „lačná“ a „v skoku hbitá“, když se do ní vrhneš. Když na desce pracuješ bez konceptu, tak jsi otevřený všem okolním vlivům. Proto se v písních tak otiskla místo a prožívání konkrétní chvíle. Obraz z písně Loďka je zase spojený s lesním rybníkem, kam jsme se v létě chodili koupat. Radek pak příměr loďky krásně pošoupnul dále, až do moří v gradující bluesovo-funkové části skladby.
Pro Jezero lososů napsal text Vladimír, já tam mám vlastně jen ta dvě slova. V mých představách Jezero lososů vyjadřuje východy a západy slunce, kdy mají obzor i hladina lososovou barvu. Je to spojené s mým biorytmem… Ne, že bych každé ráno a večer někde v přírodě číhala na východy a západy slunce, ale zvláště v létě jsem ráda, když tahle rozhraní vnímám, uvědomuji si je. Mám ráda okamžik, kdy slunce vylézá nebo zalézá do oranžovo-růžového jezera…
Vladimír: Text už jsem měl připravený předem, ale pointa, gradace, přišla právě s Janinými slovy „jezero lososů“. Jsem rád, že Janě píseň symbolizuje východy a západy slunce, protože to sedí i k mým představám. Pro mě šlo vlastně také o vyjádření něčeho patřícího k životním cyklům. Toho, jak se rodí a zaniká vztah, a vnitřních proměn, které vznik a zánik vztahu doprovázejí. Jednu rovinu konce vztahu prožívá duše, druhá rovina je v tomto světě. Vyrovnání se s koncem, odpouštění, dání volnosti.
Říkáte, že jste chytali repertoár bez předem určené koncepce, ale jak je vidět, ona se nějak vyvrbila. Písně drží pohromadě hudebně i tematicky. Včetně „vodních“ a „ledových“ příměrů prolínajících několika písněmi.
Jana: Snad to nezní neskromně, ale u dobré, výjimečné hudby se děje magie.
Vladimír: Některé věci se nedají naplánovat. Párkrát za život ale přijde nějaké požehnání, objeví se určitý duch či atmosféra, a vše se správně potká. Vnímám, že přesně tohle se stalo u této desky.
MŮŽU ŘÁDIT!
Jano, nechybí ti v Dunaji nástroj jako určitá opora, odrazový můstek?
Jana: Nechybí. Nejsem virtuos na akordeon, ten nástroj mi dává limity. Stejně jako se teď Vladimír může víc soustředit na hru, tak já zase na zpěv, na prožitek, a vlastně i na užívání si muziky. Můžu řádit!
Vladimír: Dunaji ten nástroj taky nechybí. (smích)
Zdá se mi, že písně pro album Mňau se často odvíjejí od výrazné basové linky.
Vladimír: Tím, že téměř všechny písničky vznikly z jamování, obvykle jsme se odpíchli od rytmu a basové linky. S Pavlem (Koudelkou) jsme totiž často hráli ve dvou a připravovali groovy. Koudyše vůbec musím strašně chválit. Basa a bicí spolu musí dýchat, a tak jsme spolu během zkoušení trávili hodně času. Ale stejně mi úplně došlo až nyní, když jsem si mohl poslechnout hotový master nahrávky jaksi nezaujatě „z venku“, jak má Koudyš vše dokonale propracované a promyšlené. Bicí nástroje nevyčnívají, neberou pozornost, plní svoji funkci, ale přitom jsou krásně uchopené a valí.
Pepa pak ještě cizeloval a dovymýšlel svoje party doma, on na skládání potřebuje víc klidu. Ale i základ kytar a Janina zpěvu vznikal během zkoušek. Pepa má svoje nezaměnitelné kytary, svůj vlastní svět, neznám jiného kytaristu, který by zněl podobně jako on a měl podobné nápady.
Jana: Platí sice, že většina písniček vznikla během jamů, zafixováním jedinečného okamžiku, ale jsou dvě výjimky. List a Slova v ledu vznikla z riffů a harmonií, které na hájenku přinesl právě Pepa už připravené, a potom jsme je rozpracovávali.
Pepův přínos je ovšem velký i v těch původně „groovových“ nápadech. Jednou ze zásadních písní je Ilegální tanečnice. K té nejdříve vymysleli Vladimír a Koudyš groove a nechci říct, že by pro mě byl totálně neinspirativní. Měl energii, ohromně „to dával“. Ale nevěděla jsem vůbec, čeho se chytit, co k němu přidat. Dokud Pepa, až po zkouškách v hájence, v klidu domova, nevymyslel, nepřidal, nenahrál do počítače a neposlal nám nosný, takový jakoby orientální motiv. Posunul píseň tam, kde měla být, a to i co se týče textu. S jeho kytarovým motivem se mi v hlavě vyloupla i slova, písnička dostala smysl.
Využili jste všechny nápady z jamů, nebo zbyla nějaká témata či groovy na případné další obohacení repertoáru?
Vladimír: Pár nápadů, které jsme nestihli dotáhnout, máme v zásobě. Zatím zůstanou zamčené ve zlaté truhličce a uvidíme, zda se nám někdy v budoucnu hodí, nebo ne.
Ptám se z jednoduchého důvodu: Deska je prezentována jako Dunaj & Jana Vébrová, ale působí dojmem práce soudržné kapely. Příslibem stálého obsazení a pokračování, třeba i směrem k dalším nahrávkám. Ne jenom jako „příležitostná spolupráce s externí zpěvačkou“.
Vladimír: Sice jsme na desce nechali hlavičku „Dunaj a Jana Vébrová“, ale nějak všichni cítíme, že Jana do kapely patří, je součástí Dunaje.
Jana: Věnovali jsme se té hlavičce na vnitrokapelovém setkání a pak i s producentem Petrem Ostrouchovem, a „Dunaj a Jana Vébrová“ jsme zachovali spíše z praktických, dejme tomu marketingových důvodů. Ale stejně jako jsme nepromýšleli dopředu, co budeme točit a jaká by deska měla být, nepřemýšlíme nyní, co bude dál. Uvidíme, co budoucnost přinese.
CHVÁLA OSTRÉHO UCHA
Desku jste točili ve slovenském studiu s výbornou pověstí Birdland. Cože jste vážili relativně dalekou cestu?
Vladimír: Věděli jsme, že chceme točit živě a všichni dohromady. Studio Birdland pak jako ideální volbu pro tento styl práce doporučil náš producent Petr Ostrouchov. Jeho jméno Ostro – Uchov je úplně na místě. Slyší naprosto dokonale. Jeho pohled z venku, jeho jasné vize, jak by měla nahrávka znít, schopnost vytáhnout z muziky jádro, to nám zásadně pomohlo. Petrova práce ukazuje, jak důležitý je detail.
Jana: Trochu jsem se bála, nakolik bude Petr do muziky zasahovat, ale on byl vůči nám v připomínkách vlastně nesmírně pokorný a decentní. A cokoliv doporučil, většinou šlo o zdánlivě nepatrné, ale pro výsledek zásadní změny aranžmá, fungovalo, a dali jsme mu za pravdu. Maličkost dokázala změnit k lepšímu celý sound.
Vladimír: Nahrávalo se přitom až natolik živě, že to platilo i pro Janiny vokály. Obvykle se zpěv dohrává ve studiu až na hotový základ, v tomhle případě ale byla Jana celou dobu s námi v kukani a jak zpívala, tak to tam je. Bez jakýchkoliv oprav.
No klobouk dolů…
Jana: Na tom je vtipné, že jak jsem „nepolíbená“, vůbec jsem netušila, že se to takhle nedělá a zpěv se dotáčí. Myslela jsem, že je to normální. Až teď při rozhovoru jsem se dozvěděla, že šlo vlastně o výjimečný styl práce zpěvačky. Tak mi začíná růst takový malý hřebínek. (smích)
Birdland je výborné studio s veškerým servisem, ale pro mě bylo důležité i okolí. Jsi odříznutý od města, každé ráno se můžeš projít do nádherné přírody, na kopce, mezi skály. I ve společných prostorách studia máš díky francouzským oknům kontakt s okolní krajinou. Navíc působí pozitivně fakt, že jsi 700 kilometrů daleko od rodiny, odříznutý od všedních starostí, které necháš za hranicemi v Čechách.
Vladimír: Můžeš se dokonale zaměřit na tvorbu. Ještě u žádného nahrávání jsme nebyli tak soustředění na práci jako tentokrát.
Odříznutí od rodiny… Jano, co vlastně říkají dcery na „mámu rockerku“?
Jana: Ony to ještě pořádně neslyšely, ale včera jsem nejmladší dceři pouštěla Bažinu, protože tu kočku zná, a na písničku si hezky zatancovala. Dvě starší, čtrnáctiletá a sedmnáctiletá, zatím viděly jen něco na Youtube. To se jako pochechtávaly a udělaly občas nějakou taneční kreaci, ale myslím, že se za mě moc nestydí. (smích) Jsem zvědavá, co řeknou na celou desku, ale nenutím je poslouchat, nechci je tím otravovat. Myslím, že naše muzika k nim nějak přijde. Ovšem zajímá mě, jak se jim bude líbit celý koncert. S harmonikou mě samozřejmě znají, ale tohle je úplně jiná role, byť do značné míry podobná energie.
Vladimír: Jak tak tvoje dcery znám, tak sice nevím, jestli se jim Dunaj líbí, ale určitě ti fandí.
Máma bigbítová zpěvačka, rockerský život…
Jana: No, nesmím nikde udělat velkou ostudu.
Vladimír: On ten rockerský život, to už není, co bývalo. Preferujeme zdravou stravu, cvičíme, chodíme na vycházky…
Jana: Já jsem děvče mladšího vydání, tak jsem nedávno na turné vydržela pařit dva dny po sobě, ale pak už to fakt nešlo, déle bych to nezvládla. Žádná velká divočina.
Jak dlouho jste vlastně desku naživo točili?
Vladimír: Pět nebo šest dní.
To vlastně není zase tak rychlá práce stylem „živě ve studiu“.
Vladimír: Sice jsme točili naživo, ale náběrů a verzí jsme dělali vždy víc. V tom byl právě zásadně důležitý pohled Petra Ostrouchova. Když už jsme si říkali, že je to dobré, vyhecoval nás, ať dáme ještě jednu verzi písně. Navíc Petr pro různé skladby doporučoval vyzkoušet i jiné vybavení. Měli jsme na výběr několik odlišně znějících comb, kytar a baskytar, Pavel hraje skoro v každé písni na jinou bicí soupravu. Pokaždé to bylo k dobru věci.
Jako jednu z „protislužeb“ během crowdfundingu, sbírky na vydání Mňau, jste nabízeli akustický koncert Dunaje u táboráku. Uskutečnil se nějaký podobný „open air“?
Vladimír: Vyloženě u táboráku jsme sice ještě nehráli, ale akusticky už ano. Je to fajn, do popředí vystoupí jiné nálady. Během crowdfundingu jsme nabízeli také účast posluchačů na zkoušce, během příprav na turné. Právě zkoušky s publikem nyní chystáme, a moc se mi ten nápad líbí. I mě by zajímalo zažít moje oblíbené kapely při zkoušení. Nahlédnout jim do kuchyně, vnímat, jak se hudba rodí.
Jana: Už jsme to jednou udělali, když jsme secvičovali repertoár před nahráváním a koncerty. Na hájence, kde písničky pro desku vznikaly, jsme uspořádali koncert pro pár pozvaných kamarádů. Seděli mezi námi v obýváku, někteří leželi za mnou na posteli, další nakukovali oknem, a mělo to nádherně uvolněnou atmosféru. Moc pěkně o tom napsal Vladimírův brácha Petr. Připomnělo mu to doby před třiceti a více lety, kdy začal jako čtrnáctiletý kluk chodit do zkušeben a nasával Vladimírovým prostřednictvím hudbu. Kdybychom si to mohli dovolit finančně, ráda bych měla podobných koncertů s Dunajem víc.
Vladimír: Mám to stejně.
