Výrazný ambientní label 12k vede aktivní hudebník na poli současného minimalismu, Taylor Deupree. Mety dvaceti let dosahuje brooklynské vydavatelství v tichosti, jakou plyne zde vydávaná hudba. Nám ale tato skutečnost neunikla, a tak jsme zaslali brooklynskému rodákovi sadu otázek, na které nám brzy odpověděl.
Začněme nejprve názvem labelu 12k. Vím, že jméno pochází z názvu desky tvého techno projektu Arc. Co ale ve skutečnosti znamená?
Album projektu Arc jsem nazval 12k, protože všechny soubory připravené pro jednotlivé skladby desky (většinou MIDI soubory) měly v počítači velikost 12 kilobytů. Zaujal mě svou abstraktností a otevřeností interpretovat ho řadou způsobů. Navíc jsem se pro něj rozhodl i z důvodu, že se dal působivě graficky zpracovat a jednoduše vyslovovat.
Četl jsem na stránkách labelu, že jsi rozjel 12k jako „anti-label“. Jak to prakticky vypadalo?
Předtím než jsem založil 12k jsem pracoval v nezávislém vydavatelství v New Yorku. Zde jsem si osvojil základní pravidla hudebního byznysu. Sám jsem pak chtěl s 12k z tohoto provozního stereotypu vyklouznout. Prostě jsem měl snahu ho vést jinak. Nebo se o to alespoň pokusit. Základ byl postavit vše na umělecké výpovědi umělců a držet label v rozumných intencích. Tak, abych byl schopen sám na vše dohlédnout. Snažím se tak label vést i v dnešní době.
Na webovkách labelu je také možné najít „dvanáct zásad, na kterých bylo založeno 12k“. Kdo je autorem těchto zásad a jsou platné i dnes?
Zásady jsem sepsal já a i dnes je 12k postaven právě na těchto základních principech. Toto „dvanáctero“ je jedna z věcí, na kterou jsem docela pyšný.
Jednou ze zásad je i „jednoduchost – anti-design“. Moc tomu nerozumím. Vždyť desky 12k se pyšní právě jednotným elegantním designem?
Myslím, že design 12k je velmi užitečný. Osobně ale spojení fotografie s velmi jednoduchou typografií a bílým prostorem nepovažuji za „design“, ale spíše „anti-design“. Snažím se obaly našich desek oprostit od jakýchkoliv ozdobných nebo designových prvků a udržovat covery a doprovodné booklety čisté a volné. Někdy mi sami umělci pošlou obrázek nebo fotografii, kterou si představují umístit na obal. Konzultuji svoji práci s Ralphem Steinbrüchelem, který, když jsem v koncích, mi vždy velice pomůže. Důvěřuji mu, protože cítím, že rozumí přesně tomu, o co nám s 12k jde. Ještě nikdy jsme se ohledně práce pro naše vydavatelství nedostali do sporu.
Jaké byly nejdůležitější momenty dvacetiletého fungování 12k?
Nejdůležitější věcí, kterou jsem si během té doby uvědomil, byl fakt, že je potřebné věřit v to, co dělám. Pracovat na vizích, které mám v hlavě a být přitom obklopen přáteli, kterým můžu věřit a o které se můžu opřít.
Myslíš si, že skutečnost, že 12k i ty máte brooklynské kořeny, má dopad na to, jak se vydavatelství vyvinulo?
O tom s úspěchem pochybuji. Být na začátku kariéry v New Yorku bylo zcela jistě podstatné. Byly tu skvělé příležitosti setkávat se s novými impulzy a zajímavými umělci. Samo město mi ale žádnou podporu neposkytlo. Zdejší hudební byznys mé aktivity ignoroval. Nikdy nevzal 12k za svůj. Z toho logicky pramení mé pochybnosti.
12k měl pár bočních sublabelů. Proč už ani jeden neexistuje?
Vedl jsem řadu let label LINE spolu s Richardem Chartierem, než jsme se rozešli. A pak také krátce značku Happy, která se zaměřila na podporu alternativního japonského popu. S Happy jsem si ale brzy uvědomil, že než abych se vrhal do úplně nového teritoria, bude praktičtější rozšířit rádius hlavního vydavatelského kmene.
Co se stalo, že už nemáš nic společného s labelem LINE?
Richard a já jsme vedli LINE několik let. On se staral o výběr umělců, organizoval vydávání desek a měl na starost design obalů. Já měl v agendě výrobu a distribuci desek. Poté, co jsem uzavřel kapitolu Happy, jsem si uvědomil, že se chci plně soustředit jen na jeden label, a to 12k. Richard to brzy vycítil, a tak se s LINE rozhodl fungovat samostatně.
Proč tak málo titulů z dlouhé řady desek vydaných u 12k vyšlo i na vinylu?
Vydáváme vinylů čím dál tím víc, protože sledujeme opadající zájem o CD nosiče. Já jsem z toho smutný, protože mám za to, že kompaktní disk je skvělý formát. Je skladný a přitom stále může být dostatečně velký na originální, umělecky ztvárněný obal. Já ho měl rád, protože v promo podobě jeho zasílání nestojí tolik, jako vinylová deska. Ta je krásná, ale mnohem dražší na výrobu, což je pro malé labely jako 12k docela riskantní. Navíc nemůžeš zadat výrobu asfaltových nosičů kdejakému nýmandovi. Během lisování vinylové desky se toho může poměrně dost pokazit. Zasílání vinylů neuvěřitelně prodražuje poštovné a například americkým umělcům je tak v podstatě odepřeno je vzít s sebou na evropskou šňůru prodávat na koncertech.
Jak je pro tebe, respektive pro label důležité komunikovat na sociálních sítích?
Facebook nepoužívám vůbec. Nejsem jeho fanouškem. Na Twitteru a Instagramu jsem naopak docela pravidelně. Mám rád čistotu komunikace na těchto platformách, která není zatíženou tunami komerčního balastu a dělá tak virtuální diskuzi s fanoušky užitečnou a zábavnou. A co by 12k byl bez fanoušků? Jsem jim vděčný za všechno, zejména těm, kteří nás sledují dlouhodobě. Třeba i od našeho vzniku. Na druhou stranu sociální média a internet snížily výrazným způsobem pozornost posluchačské veřejnosti. Díky propojenosti se k lidem dostává násobně více hudby než dříve. Všichni jsme doslova bombardováni novými nahrávkami, takže nemáme ve výsledku ani čas poslouchat vše, co chceme. Labely tak mají mnohem kratší dobu, kdy mohou veřejnost upozornit na nové nahrávky a následně je prodat. Zdá se, že i s těmi nejočekávanějšími nahrávkami je velmi obtížné zachytit pozornost lidí na více než několik krátkých týdnů.
V tomto roce dosáhl label 12k mety dvaceti let fungování. Připravuješ pro tuto příležitost něco speciálního nebo ho vynecháte, jako výročí před deseti lety?
Myslím, že letošní kulaté výročí spíše nechám tiše proplout a připravím něco speciálního k pětadvacátému výročí. Tím, že jsem na všechno sám, nemám tolik času věnovat se soustavně jednomu velkému projektu. Jsem plně zaneprázdněn každodenními činnostmi. Když o tom ale uvažuji, možná nakonec letos něco malého k výročí spáchám. Bude to mít asi koncertní podobu a proběhne to v New Yorku nebo Tokiu. Uvidíme. Jsem velmi hrdý na to, že 12k je stále naživu i po dvaceti letech fungování. Je stále malý, a tak to asi navždy zůstane. Přeji si stále oslovovat nové posluchače a mám radost, že realita mi dává v tomto pozitivní odpověď. Počet fanoušků 12k roste pomalu, ale organicky.
Jaké jsou budoucí plány 12k?
Neplánuji daleko do budoucnosti. Mohu jen slíbit, že všechny letošní novinky vyjdou i na vinylu a z toho důvodu se pokusím připravit jednotnou podobu 12k vinylů, tak jak jsem ho připravil před lety pro nosiče na CD.
Relativně nový obyvatel Rock’n’rollové síně slávy (od roku 2015) i její bluesové virtuálně-architektonické kolegyně (2016) vyhlašuje, že si s pianistou a kytaristou Bobem Welshem a bubeníkem Willym Jordanem (hrával mj. v kapele Johna Lee Hookera), který tentokrát dřepl na cajon, ale hlavně zpívá, užil kupu švandy. Co by ne, znají se už dost dlouho a vzhledem k uvolněné náladě alba tomu můžeme věřit. Úsporné obsazení Bishopově čitelné hře i zpěvu svědčí, jeho hrubší barva hlasu se navíc skvěle doplňuje s Jordanovou odzbrojující černošskou sytostí a soulovou emotivností. A aby nezněla sestava stroze až příliš, přizval principál do studia na střídačku hned tři excelentní harpery: Charlieho Musselwhitea, který přispěl i jako spoluautor upřímné poklony dějinám žánru 100 Years Of Blues a krom foukačky zapojil i hlasivky, Ricka Estrina a Kima Wilsona (toho z The Fabulous Thunderbirds).
