Mejdan s 12k: Anti-label z New Yorku

Výrazný ambientní label 12k vede aktivní hudebník na poli současného minimalismu, Taylor Deupree. Mety dvaceti let dosahuje brooklynské vydavatelství v tichosti, jakou plyne zde vydávaná hudba. Nám ale tato skutečnost neunikla, a tak jsme zaslali brooklynskému rodákovi sadu otázek, na které nám brzy odpověděl.

Začněme nejprve názvem labelu 12k. Vím, že jméno pochází z názvu desky tvého techno projektu Arc. Co ale ve skutečnosti znamená?

Album projektu Arc jsem nazval 12k, protože všechny soubory připravené pro jednotlivé skladby desky (většinou MIDI soubory) měly v počítači velikost 12 kilobytů. Zaujal mě svou abstraktností a otevřeností interpretovat ho řadou způsobů. Navíc jsem se pro něj rozhodl i z důvodu, že se dal působivě graficky zpracovat a jednoduše vyslovovat.

Četl jsem na stránkách labelu, že jsi rozjel 12k jako „anti-label“. Jak to prakticky vypadalo?
Předtím než jsem založil 12k jsem pracoval v nezávislém vydavatelství v New Yorku. Zde jsem si osvojil základní pravidla hudebního byznysu. Sám jsem pak chtěl s 12k z tohoto provozního stereotypu vyklouznout. Prostě jsem měl snahu ho vést jinak. Nebo se o to alespoň pokusit. Základ byl postavit vše na umělecké výpovědi umělců a držet label v rozumných intencích. Tak, abych byl schopen sám na vše dohlédnout. Snažím se tak label vést i v dnešní době.

Na webovkách labelu je také možné najít „dvanáct zásad, na kterých bylo založeno 12k“. Kdo je autorem těchto zásad a jsou platné i dnes?
Zásady jsem sepsal já a i dnes je 12k postaven právě na těchto základních principech. Toto „dvanáctero“ je jedna z věcí, na kterou jsem docela pyšný.

Jednou ze zásad je i „jednoduchost – anti-design“. Moc tomu nerozumím. Vždyť desky 12k se pyšní právě jednotným elegantním designem?
Myslím, že design 12k je velmi užitečný. Osobně ale spojení fotografie s velmi jednoduchou typografií a bílým prostorem nepovažuji za „design“, ale spíše „anti-design“. Snažím se obaly našich desek oprostit od jakýchkoliv ozdobných nebo designových prvků a udržovat covery a doprovodné booklety čisté a volné.  Někdy mi sami umělci pošlou obrázek nebo fotografii, kterou si představují umístit na obal. Konzultuji svoji práci s Ralphem Steinbrüchelem, který, když jsem v koncích, mi vždy velice pomůže. Důvěřuji mu, protože cítím, že rozumí přesně tomu, o co nám s 12k jde. Ještě nikdy jsme se ohledně práce pro naše vydavatelství nedostali do sporu.

Jaké byly nejdůležitější momenty dvacetiletého fungování 12k?
Nejdůležitější věcí, kterou jsem si během té doby uvědomil, byl fakt, že je potřebné věřit v to, co dělám. Pracovat na vizích, které mám v hlavě a být přitom obklopen přáteli, kterým můžu věřit a o které se můžu opřít.

Myslíš si, že skutečnost, že 12k i ty máte brooklynské kořeny, má dopad na to, jak se vydavatelství vyvinulo?
O tom s úspěchem pochybuji. Být na začátku kariéry v New Yorku bylo zcela jistě podstatné. Byly tu skvělé příležitosti setkávat se s novými impulzy a zajímavými umělci. Samo město mi ale žádnou podporu neposkytlo. Zdejší hudební byznys mé aktivity ignoroval. Nikdy nevzal 12k za svůj. Z toho logicky pramení mé pochybnosti.

12k měl pár bočních sublabelů. Proč už ani jeden neexistuje?
Vedl jsem řadu let label LINE spolu s Richardem Chartierem, než jsme se rozešli. A pak také krátce značku Happy, která se zaměřila na podporu alternativního japonského popu. S Happy jsem si ale brzy uvědomil, že než abych se vrhal do úplně nového teritoria, bude praktičtější rozšířit rádius hlavního vydavatelského kmene.

Co se stalo, že už nemáš nic společného s labelem LINE?
Richard a já jsme vedli LINE několik let. On se staral o výběr umělců, organizoval vydávání desek a měl na starost design obalů. Já měl v agendě výrobu a distribuci desek. Poté, co jsem uzavřel kapitolu Happy, jsem si uvědomil, že se chci plně soustředit jen na jeden label, a to 12k. Richard to brzy vycítil, a tak se s LINE rozhodl fungovat samostatně.

Proč tak málo titulů z dlouhé řady desek vydaných u 12k vyšlo i na vinylu?
Vydáváme vinylů čím dál tím víc, protože sledujeme opadající zájem o CD nosiče. Já jsem z toho smutný, protože mám za to, že kompaktní disk je skvělý formát. Je skladný a přitom stále může být dostatečně velký na originální, umělecky ztvárněný obal. Já ho měl rád, protože v promo podobě jeho zasílání nestojí tolik, jako vinylová deska. Ta je krásná, ale mnohem dražší na výrobu, což je pro malé labely jako 12k docela riskantní. Navíc nemůžeš zadat výrobu asfaltových nosičů kdejakému nýmandovi. Během lisování vinylové desky se toho může poměrně dost pokazit. Zasílání vinylů neuvěřitelně prodražuje poštovné a například americkým umělcům je tak v podstatě odepřeno je vzít s sebou na evropskou šňůru prodávat na koncertech.

Jak je pro tebe, respektive pro label důležité komunikovat na sociálních sítích?
Facebook nepoužívám vůbec. Nejsem jeho fanouškem. Na Twitteru a Instagramu jsem naopak docela pravidelně. Mám rád čistotu komunikace na těchto platformách, která není zatíženou tunami komerčního balastu a dělá tak virtuální diskuzi s fanoušky užitečnou a zábavnou. A co by 12k byl bez fanoušků? Jsem jim vděčný za všechno, zejména těm, kteří nás sledují dlouhodobě. Třeba i od našeho vzniku. Na druhou stranu sociální média a internet snížily výrazným způsobem pozornost posluchačské veřejnosti. Díky propojenosti se k lidem dostává násobně více hudby než dříve. Všichni jsme doslova bombardováni novými nahrávkami, takže nemáme ve výsledku ani čas poslouchat vše, co chceme. Labely tak mají mnohem kratší dobu, kdy mohou veřejnost upozornit na nové nahrávky a následně je prodat. Zdá se, že i s těmi nejočekávanějšími nahrávkami je velmi obtížné zachytit pozornost lidí na více než několik krátkých týdnů.

V tomto roce dosáhl label 12k mety dvaceti let fungování. Připravuješ pro tuto příležitost něco speciálního nebo ho vynecháte, jako výročí před deseti lety?

Myslím, že letošní kulaté výročí spíše nechám tiše proplout a připravím něco speciálního k pětadvacátému výročí. Tím, že jsem na všechno sám, nemám tolik času věnovat se soustavně jednomu velkému projektu. Jsem plně zaneprázdněn každodenními činnostmi. Když o tom ale uvažuji, možná nakonec letos něco malého k výročí spáchám. Bude to mít asi koncertní podobu a proběhne to v New Yorku nebo Tokiu. Uvidíme. Jsem velmi hrdý na to, že 12k je stále naživu i po dvaceti letech fungování. Je stále malý, a tak to asi navždy zůstane. Přeji si stále oslovovat nové posluchače a mám radost, že realita mi dává v tomto pozitivní odpověď. Počet fanoušků 12k roste pomalu, ale organicky.

Jaké jsou budoucí plány 12k?
Neplánuji daleko do budoucnosti. Mohu jen slíbit, že všechny letošní novinky vyjdou i na vinylu a z toho důvodu se pokusím připravit jednotnou podobu 12k vinylů, tak jak jsem ho připravil před lety pro nosiče na CD.

Ronnie Baker Brooks: Times Have Changed

Chicagský rodák Ronnie Baker Brooks prohlásil už před více než deseti lety, že chce svou tvorbou budovat mosty mezi starou a novou hudbou. Mosty mezi bluesovou školou, kterou získal od svého otce Lonnieho Brookse, a například hiphopem, který poslouchá dnešní mladá generace. Na svém novém albu, prvním od roku 2006, se 49letý hudebník a zpěvák ohlíží do minulosti možná více, než by si sám přiznal. Přesto nahrávka – i díky zkušenému producentovi Stevu Jordanovi – zní svěže a optimisticky. Což se nijak nevylučuje s podstatou bluesové hudby, z níž Brooks vychází.
Album, jehož podstatná část se natáčela ve slavném studiu Blackbird v Nashvillu, je zpola složeno z převzatých skladeb a zpola z Brooksova vlastního materiálu. Ostatně Ronnie Baker s oblibou vzpomíná, jak jej na začátku jeho dráhy otec doslova nutil k psaní, protože i když se píseň nepovede, je to výborný trénink. I proto možná dnes Brooks junior skládá písně, které se mezi léty prověřeným materiálem neztratí. CD, na kterém se oldschoolové blues prolíná s funkem, uhlazeným soulem i hiphopem, drží pohromadě nejen díky bezchybné produkci, ale také díky výborné rytmice, která je od úvodního odlehčeného hitu Show Me až po melancholický závěr When I Was We klíčovou složkou celku.
Brooks s Jordanem nevolili pečlivě pouze materiál a studio, ale také hosty. Album je tak zajímavou přehlídkou nejrůznějších osobností od zpěvákova otce Lonnieho Brookse přes rapera Al Kapona až po soulovou zpěvačku Angie Stone. Třebaže zpěv představuje nezanedbatelnou ingredienci alba (a je lhostejné, zda ve When I Was We a dalších intimně laděných skladbách vypráví Brooks své vlastní, nebo smyšlené příběhy), jednou z nejdůležitějších skladeb je instrumentální Twin Time. Právě ta je totiž zajímavým dokladem toho, jak nahrávka vznikala. Když totiž při přípravě repertoáru padl návrh natočit nějakou instrumentálku, nenapadl prý Brookse nikdo jiný než Freddie King. Jordan však překvapivě sáhl po zmíněném hitu popového zpěváka a herce Alvina Cashe z počátku 60. let, přičemž nové verzi namísto původních varhan dominuje kytara Brookse staršího.
Z alba, které drží pohromadě jako celek, ční několik vrcholů. Patří mezi ně úvodní Show Me s výraznou dechovou sekcí, titulní mnohoznačná Times Have Changed s rapovou vsuvkou (autor text písně vykládá v tom smyslu, že se mění vše kolem nás, nicméně onu změnu můžeme vztáhnout i na vývoj hudebních žánrů, což souvisí se stavbou skladby), klasika Old Love i v podobném duchu laděná závěrečná When I Was We.
Ronnie Baker Brooks s pomocí Steva Jordana a hostů natočil albovou poctu americké černé muzice – staré i novější. Při pozorném poslechu však zjistíme, že většina skladeb stojí na výrazných rytmických figurách, které jako by odkazovaly až někam k africké hudbě, z níž se blues a jeho „potomci“ vyvinuli. Most, který Ronnie Baker Brooks buduje, je tedy delší, než se na první poslech zdá.

Provogue, 2017, 55:03

Jiří Bárta / Martin Novák / Petr Ostrouchov / Josef Štěpánek: Blue Shadows

Projekt Blue Shadows vznikl díky seriálu Modré stíny. Přesněji díky plánu skladatele filmové hudby (a zatraceně zasloužilého vydavatele) Petra Ostrouchova pozvat k nahrávání svoje oblíbené muzikanty a část scénické muziky pro TV minisérii spolu s nimi zaimprovizovat či dokomponovat přímo v nahrávacím studiu, v reakci na promítané záběry. „Potěšeni kreativní spoluprací jsme se sešli znovu v srpnu 2016 a zformovali neočekávanou ‚kapelu‘, abychom nahráli ještě nějakou hudbu. Tentokrát jsme neměli na monitoru žádné obrázky, téměř nic nebylo zkomponováno předem,“ vysvětluje Ostrouchov v bookletu CD, jak došlo k protažení soundtracku do podoby plnohodnotného alba.
Nečekejte ovšem nic „free“, improvizační momenty z nahrávky nijak neční, vlastně se dají stěží rozpoznat. Většinu podkladů tvoří jednoduché, logické posloupnosti akordů (což není výtka, v jednoduchosti je krása), nad kterými svrchovaní virtuózové Jiří Bárta a Josef Štěpánek klenou (opět v dobrém smyslu slova) očekávatelné, posluchačsky vstřícné melodické klenby. Martin Novák (David Dorůžka Trio, Lanugo, Baromantika…) přitom potvrzuje, co o něm dávno víme: tak citlivého a komunikativního bubeníka, dokonale vnímajícího celková aranžmá, abys pohledal. Půvab hudby přitom tkví nikoliv v nečekaných zvratech nebo nějaké instrumentální exhibici, ale v náladotvornosti, obraznosti. Jak to zřejmě vyžadovalo přirozené navázání na hudbu podřízenou scénáři. Podotýkám, že netuším, které kusy na albu pocházejí ze seriálu a které nikoliv, neb jsem coby TV abstinent dílko neviděl. Mohu tudíž zcela upřímně konstatovat, že celek působí soudržně a snadno se obejde bez pohyblivých obrázků. Do dramaturgie alba přirozeně zapadnou také dvě písně, nazpívané snad vždy brilantním Jamesem Harriesem.
Mimochodem, díky zechované steel kytaře nad lenivým rytmem občas lezou z alba, jistě nezáměrně, nálady až „pinkfloydovské“, byť sound inklinuje k všemožným zvukovým estetikám. Třeba té klasicizující, Bárta nemá proč zapírat erudici a vztah k soudobé „vážné“ hudbě. A třeba i prog-bluegrassové, to v postupech Štěpánkova banja, dobra, mandolíny. Když už by člověk musel kvůli popisu škatulkovat a nebyla povolena alibistická nálepka OST, plácl by asi easy listening. S vědomím, že na albu najdeme i vzruchy, třeba znervózňující úvod Shadow Play nebo disonance ve vydařené závěrečné skladbě alba Leaving Them, které ovšem brzy opět přejdou do konejšivých poloh. Jenže jde o easy listening naprosto vkusnou.

Animal Music, 2017, 56:27

Ralph Towner: My Foolish Heart

Podle názvu alba My Foolish Heart by se mohlo zdát, že ikonický – dokonce natolik legendární, že po jeho skladbách jsou pojmenovány dva lunární krátery – hudebník a skladatel se na stará jabka uchýlil k albu standardů. Nikoliv. Filmová melodie Victora Younga z roku 1949 je jediným převzatým kouskem na desce, ostatně Ralph Towner takhle epizodně využíval standardy občas i v minulosti. Navíc z desky nijak nevyčnívá. Kytarista skladbu bez problému rozvolnil do svého typicky rozjímavého stylu. Townerovy autorské inspirace na rozdíl od oněch kráterů zdaleka nevyhasly a jeho rukopis působí stejně nezaměnitelně a delikátně jako v minulosti. Především, nevytratil se onen dojem bezčasí a mimoprostorovosti. U Townera se jako obvykle neoddělitelně mísí třeba starodávné postupy alžbětinské Anglie se soudobou hudbou i jazzem, americký muzikant zlehka zabrousí do Španěl, k italské rozvernosti (Dolomiti Dance) i mnohem dále směr Orient. „Programovým prohlášením“ je hned úvodní skladba Pilgrim, Poutník. Townerovo poslání vystihuje tenhle název přesně.
Towner netrpí albovou nadprodukcí a na předchozích titulech, Travel Guide (2013, úchvatná spolupráce se Slavou Grigoryanem a Wofgangem Muthspielem) a Duende (2016, zde v roli vlastní dílo „recyklujícího“ spoluautora a zásadního sidemana argentinského saxofonisty Javiera Girotta a jeho projektu Aires Tango) se opíral o další vynikající instrumentalisty a spolutvůrce repertoáru. Proto asi nepřekvapí, ale rozhodně potěší, kolik nosných nápadů pro My Foolish Heart nastřádal a jak elegantně stále utáhne i album pro sólovou akustickou kytaru: tu klasickou koncertní občas střídá s dvanáctistrunkou (slyš členitou skladbu Clarion Call či zvukově plastickou miniaturu Biding Time), ale žádné další zvukové zpestření není nutné. Nedošlo ani na studiové dotáčky, slyšitelně se točilo naživo. Townerova technika zůstává brilantní, včetně vedení basové linky palcem proti melodickým vyhrávkám, funkčního využívání flažoletů atd. Všechna čest, jako kdyby sedmasedmdesátka pro kytaristu nebyla žádný věk. O to víc se můžeme těšit na po pěti letech konečně nové album kapely Oregon, ohlášené na letošní podzim.

ECM, 2017, 40:22

Elvin Bishop: Elvin Bishop’s Big Fun Trio

 

Relativně nový obyvatel Rock’n’rollové síně slávy (od roku 2015) i její bluesové virtuálně-architektonické kolegyně (2016) vyhlašuje, že si s pianistou a kytaristou Bobem Welshem a bubeníkem Willym Jordanem (hrával mj. v kapele Johna Lee Hookera), který tentokrát dřepl na cajon, ale hlavně zpívá, užil kupu švandy. Co by ne, znají se už dost dlouho a vzhledem k uvolněné náladě alba tomu můžeme věřit. Úsporné obsazení Bishopově čitelné hře i zpěvu svědčí, jeho hrubší barva hlasu se navíc skvěle doplňuje s Jordanovou odzbrojující černošskou sytostí a soulovou emotivností. A aby nezněla sestava stroze až příliš, přizval principál do studia na střídačku hned tři excelentní harpery: Charlieho Musselwhitea, který přispěl i jako spoluautor upřímné poklony dějinám žánru 100 Years Of Blues a krom foukačky zapojil i hlasivky, Ricka Estrina a Kima Wilsona (toho z The Fabulous Thunderbirds).
Prostě jsem s kámoši jamoval ve studiu a najednou koukáme, je tady The Big Fun Trio,“ popisuje kapelník v tiskové zprávě Alligator Records vznik alba. „Samozřejmě jsem dobře znal Willyho, hraje perkuse na některých mých albech, a vždycky se mi líbilo i jeho zpívání a cit pro rytmus. Bob je stálým členem mojí kapely, úžasnej talent, a z kytary dokáže dostat senzační basový zvuky. Zkusili jsme v tomhle triu také vylézt ze studia před publikum a bylo fakt cool sledovat, jak lidi reagujou a vciťujou se do naší muziky.
Repertoárově album příliš nepřekvapuje. Bishop neváhal tu tam recyklovat něco z vlastní minulosti. Píseň Lightnin’ Hopkinse Honey Babe vydal už na desce Let It Flow (1974), jeho autorská Ace In The Hole pochází ze stejnojmenné desky z roku 1995. Přímočaré (nepoužiji slovo schematické, protože zní hanlivě a to by bylo nefér) autorské novinky jako instrumentálka Southside Slide, stojící a padající s typickým soudem Bishopovy slide kytary, či písně vzniklé spontánně během jamování a podepsané celým triem (Let’s GoThat’s Waht I’m Talkin’ About) doplňují na albu covery. Konkrétně It’s All Over Now od spolku sourozenců Womackových The Valentinos, Let The Four Wild Blows od Fatse Domina či It’s You, Baby od Sunnyland Slima. Ale o autorské překvapování tu také nešlo. Bishop a spol. měli určitě na paměti, že při delším psaní a cizelování repertoáru by mohlo kouzlo okamžiku vyprchat. Síla nahrávky spočívá v bezprostřednosti a lehkosti komunikace muzikantů, které je radost naslouchat.
V triu nic neschováte, není na to místo. Celou dobu se musíte nořit do muziky naplno a mít k sobě ty správný kluky,“ konstatuje Elvin Bishop. Však také není třeba cokoliv schovávat.

Alligator Records, 2017, 42:55

Tamikrest: Kidal

Páté album pojmenovali pouštní rockeři Tamikrest podle domovského regionu v oblasti kolem města Kidal na severovýchodě Mali. Muzikanti, kteří se první akordy učili na písních tuarežských soukmenovců Tinariwen, tak chtěli vyjádřit city, které jsou samozřejmě vlastní také kočovníkům. Pevnou vazbu k domovu, obavu o svoje kořeny. To není paradox, jak bychom věc mohli vidět my, kteří nemusíme hýbat zadkem, abychom našli vodu, píci pro stáda, chvíli bezpečí v politicky nestálém klimatu. Nomád není vykořeněný jedinec, jen vnímá (musí vnímat) pojem „domov“ v trochu širších geografických souvislostech. „Kidal hovoří o hrdosti. Bereme ohled na to, že poušť je místo svobodného života. Ale zároveň nejde jen o kus země, se kterou může kdokoliv kšeftovat. Tyto písně evokují všechno utrpení a veškerou manipulaci s naší populací, sevřenou v kleštích,“ vyjádřil poselství alba kapelník a hlavní autor repertoáru Ousmane Ag Mossa. A zároveň vysvětlil, že „navzdory vší té elektrice jde o nahrávku velmi tradicionalistickou, jak zjistíte, když se ponoříte hlouběji do toho, co hraji.“
Těžko posoudit, neznáme-li detailně hudební tradice Tuaregů, a rozhodně nechci tvrzení písničkáře zpochybňovat. Ale po hudební stránce působí nahrávky Tamikrest čím dál pestřeji, propracovaněji, melodičtěji, delikátněji – a kosmopolitněji (což pochopitelně není výtka). To vše navzdory faktu, že ze sestavy zmizel „zjemňující“ ženský vokál, který pamatujeme ještě z pražského vystoupení, a jde nyní o čistě pánskou záležitost. Na Kidal už dávno neslyšíme jen charakteristické hypnotické figury pouštního blues, ale naopak poměrně členité posloupnosti akordů a rafinovanou melodiku. Jako doklad stačí poslechnout třeba baladu Tanakra nebo změny rytmu ve War Tila Eridaran. A velmi promyšlené prolínání akustických a elektrických nástrojů v rámci celého alba. Pokud Tamikrest jmenovali mezi svými západními inspirátory např. i Marka Knopflera, teď to dává výborný smysl. O formativním vlivu producenta prvních alb Chrise Eckmana z The Walkabouts nemluvě. Aktuální nahrávku ostatně produkoval skotský písničkář Mark Mulholland, což také přispělo k výpravnosti, barevnosti a kosmopolitnosti. Nemluvě o vlivu dlouholetého francouzského člena kapely Paula Salvagnace na kytarový sound. Ono je totiž úplně jedno, z jaké tradice který kus aranžmá, nápěvu a rytmu pochází. Jde přece o ono poselství (viz citát) a o nesporný fakt, že Kidal je prostě krásná lidská, hranicemi nesvázaná hudba.

Glitterbeat, 2017, 44:35

Jacques Kuba Séguin With Quatuor Bozzini: Litania Projekt

Kanadský trumpetista a jazzový skladatel polského původu Jacques Kuba Séguin (narozený roku 1977 v Montrealu) snuje svůj Litania Projekt už delší dobu se členy svého kvarteta, kontrabasistou Frédéricem Alariem a pianistou Jonathanem Cayerem a nově i s bubeníkem Jimem Doxasem; počet z dosavadního víceméně koncertního snažení vydal nyní na albu u slovenské Hevhetie a je obohacené spoluprací s montrealským klasickým Quatuorem Bozzini. Tato (zdánlivá mes)aliance je čitelná už ve čtyřvěté suitě Étude des Lueurs, zabírající polovinu kompaktu. Etudovost je pro rozlétavost různorodých hnutí příznačná, stejně jako prostřídávání samostatných a společných peripetií; v tomto smyslu můžeme hovořit o symfonizující dimenzi s jazzovou podestou. Celku vévodí povlovná trubka, která vše prochvívá, jemnocitně a zároveň hlubokomyslně projišťuje i vévodivě zajišťuje, je však  místy naléhavá, pádná a řízná. Klavír je třepetavě žadonivý, aniž přehání rozpínavost, naproti tomu bicí jsou chvílemi až naddimenzované, dusně dusavé a propulzovávají dějovost, zatímco basa oslní svou houževnatostí, děj pojišťuje, občas zarozvážní a oktrojuje si roli vypravěčky. Spolubytování obou těles je nesvárlivé; i když Bozziniovci čas od času (zejména ve druhé a třetí části) odhalí výsostně svou tvář, jejich smyčce se odzamykávají, vyplétají a zaplétají, pošvitořují si i se rozdmýchávají do kurážnější rozlehlosti, Séguinovo kvarteto si podrží vehemenci , zvýrazněnou polosólovými výkony všech hráčů. Právě ty jejich výkony bych nadřadil kompozicím, kolísajícím mezi tradiční závislostí, neoklasičností, hardbopovostí a moderní evropskou senzibilitou. Tak tomu je i v dalších číslech alba, ať jde o skladbu Henryka Warse, v níž se hráči  swingově propasírovávají k taneční houpavosti a obluzují pohrávanostními rify za souladné nevzrušenosti smyčců, nebo zbývající kompozice Séguina. V té následující nabídne romanticky roztěkané tango s příměsí odvažované vášnivosti přesně v takové míře, jakou obvyklý posluchač vyžaduje. Závěr nicméně korunuje dílo. Krajobraz, věnovaný výtečnému polskému jazzmanovi Januszi Muniakovi (těsně před nahráním alba zemřelému), je skutečně jímavá i dychtivá, důvěrná a věrohodná záležitost, harmonizující zahltivě vznosnou i bloumavou trubku s rozjímavě odvažovaným klavírem, dopovaným podotýkavou basou a poklopně rytmizujícími bicími – až do rozevlátého intimissima. Je to album, s nímž si může rozumět snad každý.

Hevhetia, 2016, 49:42

Ryan Adams: Prisoner

Když někdo vydá nové autorské album po dvou a půl letech, nepozastavujeme se nad tím. Je to perioda „tak akorát“ – ani příliš brzy, ani s velkými průtahy. U Ryana Adamse to však vnímáme jinak. Klíčový autor a interpret alternativní country totiž od svého vstupu na sólovou dráhu v roce 2000 (předtím byl členem skupiny Whiskeytown) chrlí alba rychlostí jedno až dvě ročně. Ostatně nezahálel ani mezi eponymní deskou ze září 2014 a novinkou Prisoner, která se na trhu objevila v polovině letošního února. Mezitím natočil překvapivé CD 1989 (remake stejnojmenného CD zpěvačky Taylor Swift) a vydal koncertní dvojalbum Live At Carnegie Hall. Přitom pracoval na novince, které se ihned po jejím vydání dostalo náležité pozornosti jak v seriózním hudebním tisku (server Metacritic, který shromažďuje recenze z různých zdrojů, udává průměrné hodnocení 80 %), tak v bulváru, který album dekóduje především ve světle zpěvákova nedávného rozvodu s herečkou Mandy Moore.
Že se autorův osobní život v jednotlivých písních odráží, není ostatně nic nečekaného. Dávno platí, že odžité příběhy bývají nejsilnější, pokud je tedy umělec dokáže zpracovat originálně. U Adamse se samozřejmě na originalitu musíme dívat ve světle žánru nebo žánrů, kterým se věnuje. V jeho hudbě nejde o překvapivé zvraty, jinde neslyšené akordy nebo dylanovské metafory. Ryan Adams od začátku své sólové dráhy střídá alba rockovější a „countryovější“, přičemž jeho pohled na country má pochopitelně blíže k akustičtějším písním Neila Younga, Bruce Springsteena nebo Toma Pettyho než k tomu druhu středního proudu, který se z country vyvinul u nás. Přitom po čtyřicítce (a dost možná i po zmíněném rozchodu) zpěvák vyzrál, možná přeuspořádal své životní hodnoty a zároveň si díky své nevyčerpané autorské plodnosti mohl dovolit škrtat a škrtat a škrtat (údajně měl pro toto album připravených osmdesát nových písní!). Výsledkem je kolekce, která nepřináší hudebně nic nového, ale skládá se z kvalitně napsaných, poctivě zahraných a charismaticky zazpívaných písní.
Několik pozoruhodných momentů pak povyšuje už tak nadprůměrné album ještě o patro výš. Patří k nim nejen vtipné pohrávání s rytmem (ono u českých trampů oblíbené „tempo di vlak“) v písni Outbound Train, saxofonové sólo Joea Subletta v Tightrope nebo foukací harmonika v rockovější písni Doomsday. Samozřejmostí je dokonalé zvládnutí kytarových partů včetně symbiózy akustického a elektrického nástroje (Broken Anyway) nebo práce s pauzami v netypickém rozjezdu úvodní písně Do You Still Love Me?
Je lhostejné, zda budeme Adamsově hudbě říkat rock, nebo alternativní country. S country má ovšem zpěvák společný ještě zajímavý detail. Vězení je častým tématem country písní i součástí života jejich autorů (Johnny Cash a folsomská věznice). Adams je sice v titulní písni svého alba „vězněm pro lásku“, ale do příběhu pravé country hudby tato metafora výborně zapadá.

Blue Note, 2017, 41:58

Mariusz Surosz: Ach, ty Češky!

Polská slabost pro českou společnost a kulturu, zejména literaturu a film, se dá z Čech těžko pochopit. Co vidí minimálně posledních deset patnáct let čtyřikrát početnější národ, který si za minulých totalit (ať té, co přišla z Německa, nebo té, co následovala z Ruska) snažil vždycky držet rovná záda, na zamindrákovaných, malých Češích, kteří nikdy nevytáhli do boje a radostně ohýbali hřbety, jakmile na ně houknul nějaký jelimánek odvedle? Humor? Bezbožnost? Nesnesitelnou lehkost bytí?
Víc než desetina všech knížek českých autorů, co vyjdou každoročně v překladu, vychází právě v polštině. Bohumil Hrabal nebo z novějších Petr Šabach jsou v Polsku nejen bestselleristé, ale rovnou ikony. O Češích se tu píšou celé práce – a nejde jenom o chytlavou produkci fenomenálního Mariusze Szczygieła. Literární historik a překladatel Leszek Engelking napsal první monografii Jáchyma Topola (Nové mýty, 2016), mladá bohemistka Anna Militzová přispěla knižním portrétem Jany Krejcarové (Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse, 2016). Nejnověji pak svou trošku do mlýna přihodil novinář Mariusz Surosz (1963). Jeho publikace vábí názvem Ach, ty Češky! – a trochu odrazuje podtitulem „České ženy, česká historie a současnost očima významného polského žurnalisty“. Proč vábí, proč odrazuje?
Surosz napsal zatím dvě knihy. Ta první, Pepíci. Dramatické století Čechů polskýma očima, vyšla v češtině před šesti lety, tedy v roce, kdy se autor přestěhoval do Prahy. Tu druhou máme právě před sebou. Surosz píše reportážně. Podobně jako Szczygieł, podobně jako Militzová. V Polsku má žánr reportáže silnou a dobře živenou tradici. Surosz sleduje především život, dílo ho zajímá méně, skoro minimálně. Podobně jako Szczygieła, podobně jako Militzovou. Jde po dějovém příběhu, který dramatizuje detailními záběry na ostré zlomy – ať ty v konkrétních lidských osudech, anebo ty obecné, dějinné: 1918, 1938, 1948, 1968, 1989. V kulisách česko-slovenských, česko-polských, česko-německých, česko-ruských, ale i vzdálenějších, jako česko-anglických. Na příkladech osmi žen – nikoli z Hradu, ale z nejrůznějších koutů: sportovkyně, farářka, literární vědkyně, herečka, anebo prostě žena.
Surosz nejen dramatizuje, leckdy přímo melodramatizuje. Třeba v případě Trudie Bryksové, „dcery úředníka britského Hlavního poštovního úřadu“, tedy Češky jak poleno. Její vztah s letcem RAF Josefem Bryksem splňuje všechny podmínky romantické tragédie: nejdřív jí manžela brala válka, pak jí ho sebrali a zabili samozvanci z KSČ. Přesto ji dějiny nezničily: „Svatby s Josefem jsem nikdy nelitovala.“ Jde o strhující příběh, který se táhne přes sedmdesát let, nejsilnější text z celé knihy. Na opačném pólu jsou pak příběhy buď notoricky známých osobností, typu Adina Mandlová nebo Věra Čáslavská, které jsou zpracovány tu hůře, tu lépe českými monografisty a lze k nim sotva přidat co nového – anebo příběhy osobností méně známých, nicméně zatížených, přímo přetížených historickými obrazy (Miloslava Žáková, Elżbieta Rusnoková) nebo náboženskou agitkou (Petra Šáchová).
Těžko říct, proč by měl jeden považovat Mariusze Surosze za „významného“ žurnalistu. Píše sice dobré reportáže, které mohou ozdobit třeba stránky měsíčníku Reportér, ale jeho styl i slovník nějakou autorskou specifikou zrovna neoplývají. Podobně u Szczygieła, podobně u Militzové. Všichni tři mají ale dar najít výjimečně nosné téma, které si přímo říká o zpracování. Nějaké beletrizace už pak není třeba. Čtenář ale neodejde s prázdnou. Z četby Suroszovy novinky si odnese cenný poznatek, jak hnusná je jakákoli totalitní teorie – a především praxe. Jak nevratně poničily český národní charakter dekády skryté za maskou navenek spásného a přitom tak brutálního, nelidského komunismu. Jak patologické jsou aktualizace těchto režimních praktik po roce 1989, a zejména jejich tolerování a omlouvání vlastně z jakékoli strany. Suroszova kniha dává čtenáři v té souvislosti intenzivně pocítit nejen vztek, ale i stud. Za to, jak se k totalitě ve své historii stavěli Poláci – a jak se k ní stavěli a dodnes stavějí Češi.

Mladá fronta, Praha 2017, překlad Anna Plasová

The Residents: The Ghost Of Hope

„To není žádná fikce, ale historicky naprosto přesná výpověď o nebezpečích cestování vlakem“, vysvětluje oční bulva (ale proboha, čím vysvětluje?) a daří se jí vypadat ironicky. Pěkné téma si ti anonymové vybrali. A Charles Bobuck – možná Hardy Fox anebo také někdo úplně jiný – si ho dokonce zvolil na rozloučenou, před definitivním odchodem do důchodu. Sedm kompozic, sedm ponuře proslulých železničních neštěstí přelomu 19. a 20. století. Skladbou Crash At Crush, soundtrackem ke katastrofě, hraným šíleným flašinetářem, vtíravě prolínají zvuky supící páry a výbuchů, stejně jako řadou dalších kompozic. Nebo nám alespoň digitální rytmika úlisně podsouvá klapot vláčku na kolejích. Do toho si The Residents prozpěvují slogany jako „život je osamělý vlak“ (Horrors Of The Night). Tedy pokud rovnou nedají nějaký hororový veršík o škvířícím se mase. A když rozjeté mašiny, tak dojde dokonce i na trochu hard rocku (Death Harvest). Bez obav, rozhodně ne „tradičního“, ale velmi… rezidentského. Na mašině se veze Frigo společně se smrtkou a oba svorně přikládají. A možná vám na mysli vytane i Casey Jones, nejlépe v kongeniálním Werichově překladu coby strojvůdce Příhoda, řítící se k hořkému konci („můžete si jistě všichni představit/že se vlak jenom tak nedá zastavit“). A co Train vs. Elephant? Kdo má tvrdší „čelo“? The Residents servírují sekanou. Mimochodem, i tenhle příběh o kuriózní srážce vlaku se slonem je založen na skutečné události. Udála se v Malajsii léta páně 1894…
Hodně potrhlé a hodně sugestivní album, ostatně jako obvykle u The Residents. Sakra, teď se budu bát jezdit vlakem.

Cryptic Corporation/Cherry Red Records, 2017, 47:30