Podle názvu alba My Foolish Heart by se mohlo zdát, že ikonický – dokonce natolik legendární, že po jeho skladbách jsou pojmenovány dva lunární krátery – hudebník a skladatel se na stará jabka uchýlil k albu standardů. Nikoliv. Filmová melodie Victora Younga z roku 1949 je jediným převzatým kouskem na desce, ostatně Ralph Towner takhle epizodně využíval standardy občas i v minulosti. Navíc z desky nijak nevyčnívá. Kytarista skladbu bez problému rozvolnil do svého typicky rozjímavého stylu. Townerovy autorské inspirace na rozdíl od oněch kráterů zdaleka nevyhasly a jeho rukopis působí stejně nezaměnitelně a delikátně jako v minulosti. Především, nevytratil se onen dojem bezčasí a mimoprostorovosti. U Townera se jako obvykle neoddělitelně mísí třeba starodávné postupy alžbětinské Anglie se soudobou hudbou i jazzem, americký muzikant zlehka zabrousí do Španěl, k italské rozvernosti (Dolomiti Dance) i mnohem dále směr Orient. „Programovým prohlášením“ je hned úvodní skladba Pilgrim, Poutník. Townerovo poslání vystihuje tenhle název přesně.
Towner netrpí albovou nadprodukcí a na předchozích titulech, Travel Guide (2013, úchvatná spolupráce se Slavou Grigoryanem a Wofgangem Muthspielem) a Duende (2016, zde v roli vlastní dílo „recyklujícího“ spoluautora a zásadního sidemana argentinského saxofonisty Javiera Girotta a jeho projektu Aires Tango) se opíral o další vynikající instrumentalisty a spolutvůrce repertoáru. Proto asi nepřekvapí, ale rozhodně potěší, kolik nosných nápadů pro My Foolish Heart nastřádal a jak elegantně stále utáhne i album pro sólovou akustickou kytaru: tu klasickou koncertní občas střídá s dvanáctistrunkou (slyš členitou skladbu Clarion Call či zvukově plastickou miniaturu Biding Time), ale žádné další zvukové zpestření není nutné. Nedošlo ani na studiové dotáčky, slyšitelně se točilo naživo. Townerova technika zůstává brilantní, včetně vedení basové linky palcem proti melodickým vyhrávkám, funkčního využívání flažoletů atd. Všechna čest, jako kdyby sedmasedmdesátka pro kytaristu nebyla žádný věk. O to víc se můžeme těšit na po pěti letech konečně nové album kapely Oregon, ohlášené na letošní podzim.

ECM, 2017, 40:22

Relativně nový obyvatel Rock’n’rollové síně slávy (od roku 2015) i její bluesové virtuálně-architektonické kolegyně (2016) vyhlašuje, že si s pianistou a kytaristou Bobem Welshem a bubeníkem Willym Jordanem (hrával mj. v kapele Johna Lee Hookera), který tentokrát dřepl na cajon, ale hlavně zpívá, užil kupu švandy. Co by ne, znají se už dost dlouho a vzhledem k uvolněné náladě alba tomu můžeme věřit. Úsporné obsazení Bishopově čitelné hře i zpěvu svědčí, jeho hrubší barva hlasu se navíc skvěle doplňuje s Jordanovou odzbrojující černošskou sytostí a soulovou emotivností. A aby nezněla sestava stroze až příliš, přizval principál do studia na střídačku hned tři excelentní harpery: Charlieho Musselwhitea, který přispěl i jako spoluautor upřímné poklony dějinám žánru 100 Years Of Blues a krom foukačky zapojil i hlasivky, Ricka Estrina a Kima Wilsona (toho z The Fabulous Thunderbirds).
„Prostě jsem s kámoši jamoval ve studiu a najednou koukáme, je tady The Big Fun Trio,“ popisuje kapelník v tiskové zprávě Alligator Records vznik alba. „Samozřejmě jsem dobře znal Willyho, hraje perkuse na některých mých albech, a vždycky se mi líbilo i jeho zpívání a cit pro rytmus. Bob je stálým členem mojí kapely, úžasnej talent, a z kytary dokáže dostat senzační basový zvuky. Zkusili jsme v tomhle triu také vylézt ze studia před publikum a bylo fakt cool sledovat, jak lidi reagujou a vciťujou se do naší muziky.“
Repertoárově album příliš nepřekvapuje. Bishop neváhal tu tam recyklovat něco z vlastní minulosti. Píseň Lightnin’ Hopkinse Honey Babe vydal už na desce Let It Flow (1974), jeho autorská Ace In The Hole pochází ze stejnojmenné desky z roku 1995. Přímočaré (nepoužiji slovo schematické, protože zní hanlivě a to by bylo nefér) autorské novinky jako instrumentálka Southside Slide, stojící a padající s typickým soudem Bishopovy slide kytary, či písně vzniklé spontánně během jamování a podepsané celým triem (Let’s Go a That’s Waht I’m Talkin’ About) doplňují na albu covery. Konkrétně It’s All Over Now od spolku sourozenců Womackových The Valentinos, Let The Four Wild Blows od Fatse Domina či It’s You, Baby od Sunnyland Slima. Ale o autorské překvapování tu také nešlo. Bishop a spol. měli určitě na paměti, že při delším psaní a cizelování repertoáru by mohlo kouzlo okamžiku vyprchat. Síla nahrávky spočívá v bezprostřednosti a lehkosti komunikace muzikantů, které je radost naslouchat.
„V triu nic neschováte, není na to místo. Celou dobu se musíte nořit do muziky naplno a mít k sobě ty správný kluky,“ konstatuje Elvin Bishop. Však také není třeba cokoliv schovávat.

Alligator Records, 2017, 42:55

Páté album pojmenovali pouštní rockeři Tamikrest podle domovského regionu v oblasti kolem města Kidal na severovýchodě Mali. Muzikanti, kteří se první akordy učili na písních tuarežských soukmenovců Tinariwen, tak chtěli vyjádřit city, které jsou samozřejmě vlastní také kočovníkům. Pevnou vazbu k domovu, obavu o svoje kořeny. To není paradox, jak bychom věc mohli vidět my, kteří nemusíme hýbat zadkem, abychom našli vodu, píci pro stáda, chvíli bezpečí v politicky nestálém klimatu. Nomád není vykořeněný jedinec, jen vnímá (musí vnímat) pojem „domov“ v trochu širších geografických souvislostech. „Kidal hovoří o hrdosti. Bereme ohled na to, že poušť je místo svobodného života. Ale zároveň nejde jen o kus země, se kterou může kdokoliv kšeftovat. Tyto písně evokují všechno utrpení a veškerou manipulaci s naší populací, sevřenou v kleštích,“ vyjádřil poselství alba kapelník a hlavní autor repertoáru Ousmane Ag Mossa. A zároveň vysvětlil, že „navzdory vší té elektrice jde o nahrávku velmi tradicionalistickou, jak zjistíte, když se ponoříte hlouběji do toho, co hraji.“
Těžko posoudit, neznáme-li detailně hudební tradice Tuaregů, a rozhodně nechci tvrzení písničkáře zpochybňovat. Ale po hudební stránce působí nahrávky Tamikrest čím dál pestřeji, propracovaněji, melodičtěji, delikátněji – a kosmopolitněji (což pochopitelně není výtka). To vše navzdory faktu, že ze sestavy zmizel „zjemňující“ ženský vokál, který pamatujeme ještě z pražského vystoupení, a jde nyní o čistě pánskou záležitost. Na Kidal už dávno neslyšíme jen charakteristické hypnotické figury pouštního blues, ale naopak poměrně členité posloupnosti akordů a rafinovanou melodiku. Jako doklad stačí poslechnout třeba baladu Tanakra nebo změny rytmu ve War Tila Eridaran. A velmi promyšlené prolínání akustických a elektrických nástrojů v rámci celého alba. Pokud Tamikrest jmenovali mezi svými západními inspirátory např. i Marka Knopflera, teď to dává výborný smysl. O formativním vlivu producenta prvních alb Chrise Eckmana z The Walkabouts nemluvě. Aktuální nahrávku ostatně produkoval skotský písničkář Mark Mulholland, což také přispělo k výpravnosti, barevnosti a kosmopolitnosti. Nemluvě o vlivu dlouholetého francouzského člena kapely Paula Salvagnace na kytarový sound. Ono je totiž úplně jedno, z jaké tradice který kus aranžmá, nápěvu a rytmu pochází. Jde přece o ono poselství (viz citát) a o nesporný fakt, že Kidal je prostě krásná lidská, hranicemi nesvázaná hudba.

Glitterbeat, 2017, 44:35

Kanadský trumpetista a jazzový skladatel polského původu Jacques Kuba Séguin (narozený roku 1977 v Montrealu) snuje svůj Litania Projekt už delší dobu se členy svého kvarteta, kontrabasistou Frédéricem Alariem a pianistou Jonathanem Cayerem a nově i s bubeníkem Jimem Doxasem; počet z dosavadního víceméně koncertního snažení vydal nyní na albu u slovenské Hevhetie a je obohacené spoluprací s montrealským klasickým Quatuorem Bozzini. Tato (zdánlivá mes)aliance je čitelná už ve čtyřvěté suitě Étude des Lueurs, zabírající polovinu kompaktu. Etudovost je pro rozlétavost různorodých hnutí příznačná, stejně jako prostřídávání samostatných a společných peripetií; v tomto smyslu můžeme hovořit o symfonizující dimenzi s jazzovou podestou. Celku vévodí povlovná trubka, která vše prochvívá, jemnocitně a zároveň hlubokomyslně projišťuje i vévodivě zajišťuje, je však  místy naléhavá, pádná a řízná. Klavír je třepetavě žadonivý, aniž přehání rozpínavost, naproti tomu bicí jsou chvílemi až naddimenzované, dusně dusavé a propulzovávají dějovost, zatímco basa oslní svou houževnatostí, děj pojišťuje, občas zarozvážní a oktrojuje si roli vypravěčky. Spolubytování obou těles je nesvárlivé; i když Bozziniovci čas od času (zejména ve druhé a třetí části) odhalí výsostně svou tvář, jejich smyčce se odzamykávají, vyplétají a zaplétají, pošvitořují si i se rozdmýchávají do kurážnější rozlehlosti, Séguinovo kvarteto si podrží vehemenci , zvýrazněnou polosólovými výkony všech hráčů. Právě ty jejich výkony bych nadřadil kompozicím, kolísajícím mezi tradiční závislostí, neoklasičností, hardbopovostí a moderní evropskou senzibilitou. Tak tomu je i v dalších číslech alba, ať jde o skladbu Henryka Warse, v níž se hráči  swingově propasírovávají k taneční houpavosti a obluzují pohrávanostními rify za souladné nevzrušenosti smyčců, nebo zbývající kompozice Séguina. V té následující nabídne romanticky roztěkané tango s příměsí odvažované vášnivosti přesně v takové míře, jakou obvyklý posluchač vyžaduje. Závěr nicméně korunuje dílo. Krajobraz, věnovaný výtečnému polskému jazzmanovi Januszi Muniakovi (těsně před nahráním alba zemřelému), je skutečně jímavá i dychtivá, důvěrná a věrohodná záležitost, harmonizující zahltivě vznosnou i bloumavou trubku s rozjímavě odvažovaným klavírem, dopovaným podotýkavou basou a poklopně rytmizujícími bicími – až do rozevlátého intimissima. Je to album, s nímž si může rozumět snad každý.

Hevhetia, 2016, 49:42

Když někdo vydá nové autorské album po dvou a půl letech, nepozastavujeme se nad tím. Je to perioda „tak akorát“ – ani příliš brzy, ani s velkými průtahy. U Ryana Adamse to však vnímáme jinak. Klíčový autor a interpret alternativní country totiž od svého vstupu na sólovou dráhu v roce 2000 (předtím byl členem skupiny Whiskeytown) chrlí alba rychlostí jedno až dvě ročně. Ostatně nezahálel ani mezi eponymní deskou ze září 2014 a novinkou Prisoner, která se na trhu objevila v polovině letošního února. Mezitím natočil překvapivé CD 1989 (remake stejnojmenného CD zpěvačky Taylor Swift) a vydal koncertní dvojalbum Live At Carnegie Hall. Přitom pracoval na novince, které se ihned po jejím vydání dostalo náležité pozornosti jak v seriózním hudebním tisku (server Metacritic, který shromažďuje recenze z různých zdrojů, udává průměrné hodnocení 80 %), tak v bulváru, který album dekóduje především ve světle zpěvákova nedávného rozvodu s herečkou Mandy Moore.
Že se autorův osobní život v jednotlivých písních odráží, není ostatně nic nečekaného. Dávno platí, že odžité příběhy bývají nejsilnější, pokud je tedy umělec dokáže zpracovat originálně. U Adamse se samozřejmě na originalitu musíme dívat ve světle žánru nebo žánrů, kterým se věnuje. V jeho hudbě nejde o překvapivé zvraty, jinde neslyšené akordy nebo dylanovské metafory. Ryan Adams od začátku své sólové dráhy střídá alba rockovější a „countryovější“, přičemž jeho pohled na country má pochopitelně blíže k akustičtějším písním Neila Younga, Bruce Springsteena nebo Toma Pettyho než k tomu druhu středního proudu, který se z country vyvinul u nás. Přitom po čtyřicítce (a dost možná i po zmíněném rozchodu) zpěvák vyzrál, možná přeuspořádal své životní hodnoty a zároveň si díky své nevyčerpané autorské plodnosti mohl dovolit škrtat a škrtat a škrtat (údajně měl pro toto album připravených osmdesát nových písní!). Výsledkem je kolekce, která nepřináší hudebně nic nového, ale skládá se z kvalitně napsaných, poctivě zahraných a charismaticky zazpívaných písní.
Několik pozoruhodných momentů pak povyšuje už tak nadprůměrné album ještě o patro výš. Patří k nim nejen vtipné pohrávání s rytmem (ono u českých trampů oblíbené „tempo di vlak“) v písni Outbound Train, saxofonové sólo Joea Subletta v Tightrope nebo foukací harmonika v rockovější písni Doomsday. Samozřejmostí je dokonalé zvládnutí kytarových partů včetně symbiózy akustického a elektrického nástroje (Broken Anyway) nebo práce s pauzami v netypickém rozjezdu úvodní písně Do You Still Love Me?
Je lhostejné, zda budeme Adamsově hudbě říkat rock, nebo alternativní country. S country má ovšem zpěvák společný ještě zajímavý detail. Vězení je častým tématem country písní i součástí života jejich autorů (Johnny Cash a folsomská věznice). Adams je sice v titulní písni svého alba „vězněm pro lásku“, ale do příběhu pravé country hudby tato metafora výborně zapadá.

Blue Note, 2017, 41:58

„To není žádná fikce, ale historicky naprosto přesná výpověď o nebezpečích cestování vlakem“, vysvětluje oční bulva (ale proboha, čím vysvětluje?) a daří se jí vypadat ironicky. Pěkné téma si ti anonymové vybrali. A Charles Bobuck – možná Hardy Fox anebo také někdo úplně jiný – si ho dokonce zvolil na rozloučenou, před definitivním odchodem do důchodu. Sedm kompozic, sedm ponuře proslulých železničních neštěstí přelomu 19. a 20. století. Skladbou Crash At Crush, soundtrackem ke katastrofě, hraným šíleným flašinetářem, vtíravě prolínají zvuky supící páry a výbuchů, stejně jako řadou dalších kompozic. Nebo nám alespoň digitální rytmika úlisně podsouvá klapot vláčku na kolejích. Do toho si The Residents prozpěvují slogany jako „život je osamělý vlak“ (Horrors Of The Night). Tedy pokud rovnou nedají nějaký hororový veršík o škvířícím se mase. A když rozjeté mašiny, tak dojde dokonce i na trochu hard rocku (Death Harvest). Bez obav, rozhodně ne „tradičního“, ale velmi… rezidentského. Na mašině se veze Frigo společně se smrtkou a oba svorně přikládají. A možná vám na mysli vytane i Casey Jones, nejlépe v kongeniálním Werichově překladu coby strojvůdce Příhoda, řítící se k hořkému konci („můžete si jistě všichni představit/že se vlak jenom tak nedá zastavit“). A co Train vs. Elephant? Kdo má tvrdší „čelo“? The Residents servírují sekanou. Mimochodem, i tenhle příběh o kuriózní srážce vlaku se slonem je založen na skutečné události. Udála se v Malajsii léta páně 1894…
Hodně potrhlé a hodně sugestivní album, ostatně jako obvykle u The Residents. Sakra, teď se budu bát jezdit vlakem.

Cryptic Corporation/Cherry Red Records, 2017, 47:30

„Zcela neautentická, vysoce subjektivní záležitost“ – tak jeden z nejvlivnějších soudobých jazzových kytaristů Kurt Rosenwinkel popsal své nové album, které fanoušky překvapí svou brazilskou a místy až nezakrytě rockovou inspirací. Ovšem žádný strach, jak se dalo očekávat, filadelfský rodák a berlínský rezident svůj hudební koktejl nenamíchal pošilhávaje po pomíjivých svodech hitparád, ale věrný svému dlouhodobému hledání toho nejniternějšího hlasu, ať již je vyjádřen kytarou, vlastními vokalízami nebo – a to je v jeho vlastní diskografii poprvé – i ve spolupráci s jinými zpěváky. Deklarovaná neautentičnost v tomto případě pouze naznačuje, že Rosenwinkelovým záměrem v žádném případě nebylo „natočit brazilské album“. Místo toho dlouhá léta skládal do šuplíku písničky, které byly nasáklé hudebními a citovými ozvěnami jeho první návštěvy hudebního impéria, které svět obohatilo nahrávkami takových titánů, jako jsou Antonio Carlos Jobim, Caetano Veloso nebo Milton Nascimento.
Teprve setkáním s o desetiletí mladším brazilským zpěvákem a kytaristou Pedrem Martinsem se ale projekt Caipi posunul od experimentování studiového solitéra ke své výsledné podobě. Rosenwinkel totiž dlouho nevěděl, co si bez vhodného zpěváka s rodícími se písničkami počít. V Martinsovi našel jakési vokální alter ego a zároveň se smířil i s tím, že některé písničky nakonec nazpívali spolu, protože nikomu jinému do úst nepatří. Výsledek je zvukově poměrně vzdálený od kytaristových nejznámějších alb z počátku nového tisíciletí (The Next Step, Deep Song nebo The Remedy), jimiž si vysloužil obdiv svých kolegů, kritiky i publika. Přestože však na albu převažují vokály, není to na úkor Rosenwinkelovy tradiční mnohovrstevnatosti a hudební sofistikovanosti. Zatímco brazilské vůně dodávají albu převažující kolorit, písničky samotné sahají od křehkých citových vyznání (Kama, Ezra), přes progrockové či jazzrockové kompozice, za něž by se nestyděli ani takový Syd Barrett resp. Pat Metheny (Summer Song nebo Casio Vanguard) až po hymnicky vypjatou závěrečnou Little B. Ať již jsou písničky zasněně zavěšené v tropickém oparu, vyztužené rockovými bicími, robustním klavírem, baskytarou nebo spřátelenou kytarou hostujícího Erika Claptona jako v případě skladby Little Dream, jejich ústřední siločáry rýsuje nepřeslechnutelný diamant kapelníkovy kytary. Rosenwinkelova hudba přitom nikdy nebyla záležitostí kytaristické virtuozity, ale nutkavým a idealistickým hledáním hudební a lidské hloubky, pospolitosti a transcendence. V tomhle smyslu Caipi patří do stejné kategorie jako třeba milníkové dvojalbum The Remedy (Náprava). A i když je ve finále nové desky Kurtovo poselství zahalené do portugalštiny, určitě nezůstane ztraceno v překladu: Viver, sonhar, amar.

Heartcore/Razdaz Recordz, 2017, 61:02