Pořád něco, naštěstí. Konečně se dotáčí životopisný film A Complete Unknown. Chystá další rozmáchlý box-set archivních záznamů, tentokrát z legendárního turné s The Bandem z roku 1974. Podezřelý chlápek zvaný Alias pronesl motto „psanci všech pustin, spojte se“ a vyrazil s partou sesperátů na Outlaw Tour. To tak kdyby dorazilo k nám, na „Divoký východ“… Ale nevadí. Pro našince je důležité, že maestro hodlá na podzim pokračovat i ve svém Rough And Rowdy Ways World Wide Tour 2021─2024, kterému bychom mohli klidně říkat, nebýt čínského moru, třeba Never Ending Tour. Byť by se pan Zimmerman štětil, že nic takového neexistuje, a šňůra ne nadarmo nese podtitul Things Aren’t What They Were, Nic není jako dřív. Bob Dylan se vrátí s „drsnými a hlučnými způsoby“ konečně i do Prahy. Po tři večery, 4., 5. a 6. října 2024, zahraje v sále O2 Universum, a otevře tím evropskou 9. část turné. Ovšem chytrofón nechejte raději doma.

Důležité upozornění. Tento článek není určen pro kované dylanology, ti už samozřejmě všechno dávno vědí a jistě líp… míněno bez ironie. Nebo jen s malou špetkou. Pro nás ostatní, co žel nemáme kapacitu sledovat každodenně hbité pohyby křepkého třiaosmdesátníka kulturním světem, leč zajímají nás, s chutí shrneme zprávy z Dylano-landu za posledních pár měsíců.

Psanci na šňůře

Dylan zase jednou zrealizoval svoji představu o hordě umělců na společném turné. Prý to byl právě on, kdo se nechal inspirovat putovními festivaly, svým způsobem navázal i na vlastní Rolling Thunder Revue nebo spíš společné cesty rock’n’rollových a countryových průkopníků ve stylu The 1957 Biggest Show Of Stars nebo Caravan Of Stars a inicioval uspořádání Outlaw Music Festival Tour. Byť roli headlinera celé akce s úctou přepustil legendě psanecké country Williemu Nelsonovi. Zpočátku sice senior Willie ze zdravotních důvodů absentoval, a tím hlavním byl zase Dylan, nicméně čest Nelson & Family obhájil junior Lukas.

Psanci vyrazili na cestu 21. června z Alpharetty v Georgii. A do party vzali (vedle předskakující písničkářky Celisse) na tuhle fušku další legendu, původně ovšem z úplně jiného kraje. Roberta Planta. Ten ovšem před pár lety obnovil spolupráci s Alison Krauss a westernovým světům se přirozeně přiblížil. I když ani svoji starou partu nezapřel, ostatně zcountryovaná verze Rock And Roll od Led Zeppelin je se skřipkami a jako duet boží.

Dost ale o Bobovi Plantovi, na pořadu dne je Bob D. Tolik Andy Greene, recenzent Rolling Stone, o úvodním show Outlaw Tour: „Nikdo nemohl být připraven na pozoruhodnou show, na nejvíc surreálnou a nepředvídatelnou noc za celou 36letou historii Never Ending Tour. Po třech letech, kdy hrál celkem neměnný set vystavěný na písních z alba Rough And Rowdy Ways a vykopávkách z minulosti, představil Dylan kompletně nový program s pořádnou dávkou coververzí písní z 50. let a k tomu vlastních originálů z posledních dvou dekád. Jediné uvedené písně z těch, které nahrál v minulém století, byly Under Red Sky (1990) a A Simple Twist Of Fate (1975). Nezahrál jediný kus z Rough And Rowdy Ways, zato dal rovnou čtyři songy (Early Roman Kings, Long And Wasted Years, Pay In Blood a Scarlet Town) z desky Tempest.“ Co ony předělávky? My Babe od Willieho Dixona, Little Queenie Chucka Berryho, Cold, Cold Heart Hanka Williamse nebo dávné rockabilly The Fool z repertoáru Sanforda Clarka. Právě volba coververzí pak potvrzuje inspiraci těmi dávnými společnými šňůrami legend z 50. let.

A člověka tak nějak napadá, zda nemá Dylan za lubem další desku převzatin. Tentokrát nikoliv sinatrovských, ale třeba rock’n’rollových. Ostatně jako teenager s rock’n’rollem začínal a všichni se prý s věkem vracíme do dětství… Ale nespekulujme.

Překvapení se konala i v Dylanově kapele. Za bicími byl rozpoznán ikonický navrátilec do sestav nekonečného turné, samotný Jim Keltner. Naopak po 19 letech věrných služeb zmizel hráč na všechno možné, strunné i nestrunné, akordeonista, houslista, mandolinista či „lap-steelista“ Donnie Herron.

Jak to Dylanovi a spol. hrálo 31. července v Hollywood Bowl (to už s hlavními desperáty nejeli Plant & Krauss ani Celisse, zato bandu doplnili John Mellencamp a Brittney Spencer, nešlo přitom o poslední šarádu v line-upu), referuje časopis Variety: „Zatímco běžné návštěvníky zanechal Dylan středně potěšené, dylanologové v davu byli naprosto vzrušeni. Pokud patříte do tohoto tábora, asi odhadnete, jaká je rozkoš, když mistr totálně překope setlist.“ Dodejme, že program už byl v L.A. zase trochu jiný, byť v podobném duchu. S pokračující šňůrou došlo i na Highway 61 Revisited nebo Ballad Of A Thin Man. Později přibyly i další „klasiky“. Ostatně koho to zajímá, programy koncertů jsou na Dylanově webu pečlivě zavěšeny. Na každý pád škoda, že tahle Dyllanpalooza či reminiscence spanilých jízd 50. let do Evropy nedorazí. Pojízdný festival psanců končí 20. září v Gilfordu v New Hampshiru.

Bob hraje, nepózuje

Jak bude vypadat setlist koncertů, až se Dylan navrátí k Rough And Rowdy Ways World Wide Tour, zda třeba obnoví původní dramaturgii, zatím asi nelze tušit. V Praze půjde o první koncerty obnoveného turné po americké psanecké mezihře. Byť pravděpodobně opět dojde na písně z posledního alba, jinak by nemělo smysl držet název šňůry. Během předchozích částí turné vždy hrál Dylan většinu desky Rough And Rowdy Ways, s výjimkou dlouhatánské Murder Most Foul. Vedle pravidelně uváděných trvalek Gotta Serve Somebody, Every Grain Of Sand, Most Likely You Go Your Own Way And I’ll Go Mine nebo I’ll Be Your Baby Tonight ovšem i tehdy došlo na řadu anomálií. Několikrát si Dylan střihl třeba Big River od Johnnyho Cashe. A ojediněle pak kousky od Chucka Berryho jako Nadine, Johnny B. Goode nebo Roll Over Beethoven. Že by další předzvěst? A jednou, 7. října 2023, stylově v Chicagu, dokonce bluesový standard Killing Floor od Howlin’ Wolfa… Spolu s Born In Chicago od Nicka „The Greek“ Gravenitese, tenhle kousek si ale dal na stejném místě i o den dříve. Ale už ne o den později, byť šlo o třetí koncert v Chicagu v řadě. Přece nebude tak předvídatelný, že. Zkrátka, čekejme opět nečekané.

Také přesná sestava kapely jistě zůstane do poslední chvíle neznámou, vystřídání Jerryho Pentecosta u bicích Jimem Keltnerem také proběhlo nečekaně. Stejně jako zmizení páně Herronovo. V obsazení zatím figurovali z Dylanova světa dobře známý nashvillský nájemný kytarový profík Bob Britt, další kytarista Doug Lancio (též John Hiatt, Nanci Griffith, Patty Griffin, Steve Earle) a u Dylana velmi zasloužilý basista Tony Garnier (Tom Waits, Paul Simon či Marc Ribot).

Na jednu věc ovšem dojde s jistotou. Půjde o koncert bez moudrých i nemoudrých telefonů. Nejen kvůli mistrově averzi k bootlegům všeliké kvality i nekvality, včetně štěků hozených na sítě. I profesionální koncertní fotografové už se museli s větším či menším skřípáním zubů smířit s faktem, že pan Bob se prostě v posledních dekádách nerad fotí. Tedy pokud nemá focení plně pod kontrolou. Že by snímek mohl být autentickou výpovědí o daném okamžiku, sice jistě nepopírá, ale jen v případě, že objektem není on sám. Divák v davu pod pódiem si přitom snímek, video, nebo dokonce selfíčko s umělcem v klidu pořídil na víceúčelové zařízení, pořád ještě zvané telefon. I tomu však Dylan učinil přítrž, když se před časem obořil na publikum, že „buď může hrát, nebo pózovat“. A mobily všeho druhu na svých koncertech zatrhl plošně. Což je vlastně fajn, snažit se vnímat vystoupení a zírat přitom na plejádu displejů je přece otrava i pro posluchače. Navíc i divák posedlý zaznamenáváním zážitků možná najednou zjistí, že bez soustředění na ostrý obraz a dobrý zvuk si písničku prožije tak nějak víc.

Ne, že by byly chytrofóny návštěvníkům koncertu zabaveny. V dobách, kdy mohou sloužit coby platební karta i doklad totožnosti, ani nejde vynutit jejich ponechání doma. Pracovníci specializované firmy ovšem zaklapnou divákům přístroj do zapůjčené speciální krabičky, ze které nepůjde v koncertním sále vyndat. Závisláci, kteří budou během koncertu nutně potřebovat do chytrofónu nahlédnout, sdělit vzdáleným blízkým dojmy nebo projet sociální sítě, nebo pokud někdo musí cos řešit z opravdu závažných důvodů, mohou kdykoliv požádat o vyjmutí chytrofónu „v místech k tomu určených“. Tedy pochopitelně v místech mimo Bobův dohled – a také bez výhledu na Boba.

Kompletně neznámý

Jistě si vybavíte, že jsme se rozloučili přesně v momentě, kdy jsme již měli existující – pravda, berme to jako silný eufemismus – kapelu, která měla dokonce i název, The Fugs, náležitě štěpný a zcela odpovídající jejímu celkovému profilu. I když, kapela, mno, i to je vlastně eufemismus…

Spíše se jednalo o bojovou jednotku, aktivisticko-básnicko-nadrženě-provokativně nastavenou úderku, neberoucí ohledy na jakákoliv pravidla a tabu, a která, přiznejme si to, v počátcích dosti zápasila s tak základními věcmi, jako jsou držení rytmu, ladění či souhra. Však, jak jsme psali posledně, Robert Christgau poznamenal, že pokud jde o The Fugs, „musíme akceptovat, že nikdy nebudou znít tak dobře, jak bychom si přáli“. A Ed Sanders, kterému na podobných věcech vždy záleželo, zatímco Tuli Kupferberg se ke všemu stavěl spíše punkově, si již v počátcích zapsal, že je třeba „zamakat na trojhlasech!“ a dodává: „O to mi v 60. letech vždycky hodně šlo.“

Nicméně navzdory všem tehdejším limitům to hochům pranic nevadilo a skládali jednu písničku za druhou, a jedna byla lepší jak druhá – tedy z našeho pohledu, že. Jak vzpomíná Ed Sanders, „S Tulim jsme začali skládat jako šílení a začali jsme zkoušet v mém knihkupectví Peace Eye, což začalo přitahovat diváky a posluchače“. A jak to tam vypadalo začátkem roku 1965, můžeme slyšet na šesti nahrávkách, které jsou k dispozici – překvapivě hoši ladí, Weaverovy bubny sice připomínají zvuk mlácení do kufru, však měl také, jak vzpomínal, „jen pár štětek a karton od Crasdaleových broskví a na to jsem hrál. Půjčoval jsem si konga; jeden chlápek mi dal pěkný africký buben, ale ten byl v Edově obchodě, do kterého se někdo vloupal a ukradl ho“, jinak to ale rozhodně žádná hrůza není, naopak. Tři z těchto písní (If You Don’s See What You Want Please Ask For It, That’s Not My Department a William Blake: Long John Brown and Pretty Mary Belle) v jiných nahrávkách neexistují, ale jak Comin’ Down, tak Ah Sunflower (existuje ve dvou verzích, proto zmíněných šest) známe i z desek. Vzhůru tedy do bohaté diskografie jak samotných The Fugs, tak – později – i Eda Sanderse a Tuliho Kupferberga. A ještě menší dovětek: pokud jde o oněch šest nahrávek, přesněji o ty tři „neznámé“, je dobré vědět, že v archivu Eda Sanderse jsou ještě další perly.

Jak sám říká, „Od samých počátků The Fugs jsem neustále písně nejen skládal, ale také nahrával. Zpočátku jsem používal magnetofon Wollensack, který si poradil se sedmipalcovými pásky. Tuli nejdříve pracoval s malým cívkovým magnetofonem, do kterého šly dát třípalcové pásky, brzy jsme ale oba, po roce 1966, přešli na kazety. V průběhu všech těch dekád jsem tak nahrál doslova stovky a stovky demonahrávek a vystoupení. Mým mentorem byl Harry Smith“ – vzpomínáte, také jsme o něm psali a záhy ještě budeme – „který mě vždy tlačil k tomu, abych si pořídil to nejlepší vybavení, na které mám, takže jsem se během své umělecké dráhy vždy snažil držet krok s neustálým pokrokem nahrávací techniky. A po celou tu dobu jsem se držel průpovědi ,pásky nelžou‛ coby základu mého hladu po kvalitních nahrávkách mého konání a díla“.

A když už jsme u Sandersova archivu, tak ten se relativně nedávno přestěhoval z jeho stodoly a různých kůlen u domu, kde žije a kde byl, pečlivě zpracován, po celou dobu uchováván, a nyní se nachází v depozitářích princetonské univerzity. Takže to jen pro případ, kdybyste náhodou jeli kolem…

Na neznámé půdě

První kroky v nahrávacím studiu byly samozřejmě poznamenány osaháváním a pronikáním na neznámou půdu, vlastně nic neobvyklého. Dlužno ovšem dodat, že The Fugs měli v této úvodní kapitole své nahrávací dráhy výtečného (no, řekněme…) průvodce. Dejme ale slovo Edu Sandersovi.

„Od roku 1962, kdy jsem se seznámil s Harrym Smithem, jsem se s ním vídal na projekcích avantgardních filmů a v hospodě. Vůbec jsem zpočátku neměl ponětí o tom, že sestavil slavnou kompilaci Anthology of American Music, myslel jsem, že je to avantgardní filmař, výtvarný umělec a okultista. Jednou mi ale řekl, že by mohl domluvit nahrávání pro Folkways Records, kde mimochodem vyšla jeho antologie. Moe Asch, kterému Folkways patřily, souhlasil s tím, že na nás bude Harry ve studiu dohlížet.

V dubnu 1965 jsme tedy já, Tuli, Ken Weaver, kytarista Steve Weber a houslista Peter Stampfel, ti měli Holy Modal Rounders, šli do studia. Nejdřív jsme se rozestavěli, pak jsme ale nevěděli, co dál. ,Jen to rozjeďte,‛ povzbuzoval nás Harry z režie, a tak jsme se podle toho zařídili. Rozestoupili jsme se kolem mikrofonů a začali nahrávat dvaadvacet písní. Během frekvence se objevil maník z Folkways se smlouvou a dal nám nějaké peníze. Pokud vím, Harry Smith za svou produkci nic nedostal, jen si vyžádal flašku rumu, kterou jsem mu koupil. V návalu nadšení a energie ale vyběhl z režie a roztříštil ji o zeď. Až na podpis smlouvy jsme hráli bez přestávky, Harry nakázal technikovi, aby prostě nechal pásek pořád běžet, aby zachytil řeči mezi skladbami. Vůbec by mě nenapadlo, že skladby, které jsme tehdy v kvaltu, možná během tří hodin, nahráli, se budou vydávat nejen do konce 20. století, ale vlastně dodnes. Popravdě, nahráli jich tehdy čtyřiadvacet a byl to – údajně – tříhodinový chaotický akustický jam.“

Sanders zmiňuje nahrávací smlouvu, dodejme tedy, že při nahrávání natočili i dialogy, které vyšly v roce 1990 na reedici alba na CD, podmalované elektronickými zvuky. A myslíme, že detaily oné smlouvy netřeba dál rozvádět, za vše mluví název oné nahrávky: In the Middle of Their First Recording Session the Fugs Sign the Worst Record Contract Since Leadbelly’s. Ale možná přeci jen pár ukázek:

Podepište to

Podepište to

Podepište to

Podepište to

Podepište to

No tak, moment

Počkej

A co tady stojí?

Dostaneme nějaký honorář?
            Folkways až do smrti?

Hele, já mám jiný věci na práci…

A co copyright na ty písničky?
            A bude druhá deska?

A tak to jde dál a dál.

Dlužno také dodat, že s nemizející aktuálností oněch nahrávek měl Sanders skutečně pravdu, stále jsou vydávány a stále nacházejí své zájemce. Možná zde stojí za zmínku malý test, který jsem prováděl ještě za bolševika v západoberlínských – a později i jinde na Západě, v Americe a tak – obchodech s deskami. Pokud měli na skladě alba The Fugs, dalo se tipnout, že to bude dobrý krám s kulantní nabídkou. A podobně jsem si testoval knihkupectví, zdali nabízela knihy Williama Burroughse…

Ale zpět k nahrávání. „Do studia jsme šli ještě 22. září,“ vzpomíná Sanders, „a nahráli skladby jako Boobs A Lot nebo Weaverovu I Couldn’t Get High a Slum Goddess of the Lower East Side. Abychom se vyhnuli cenzuře, v Tuliho písni Supergirl jsme slovo fuck zašumlovali, takže tam bylo ,Chci holku, co umí [huhly huhly] jako anděl.‛“ A opět upřesnění, tentokráte nahráli písní devět, tentokráte již s elektrifikovanými nástroji a ve stereu.

Fajn, takže kapela měla v kapse jak na třiatřicet nahraných skladeb, tak jakkoli mizernou, ale přeci jen nahrávací smlouvu. Takže hola, kdypak nám to vyjde, a budeme se moci kochat nad regály obchodů s deskami, napadalo jistě nejen hochy, ale i jejich fanoušky. Ovšem, ouha.

„Byli jsme plni nadějí,“ svěřuje se Sanders, „že nás nakonec vydají Verve/Folkways, kteří dělali třeba Blues Project, ale když jsme jim poslali demo, nakonec nám zavolali, že si to rozmysleli. Naštěstí ale Moe Asch rozhodl, že nás vydá na Broadside, odnoži Folkways. Album stříhal Harry Smith a byl hodně šikovný, měl ostatně s lepením pásků praxi. Album zcela splňovalo mé tehdejší představy, byl jsem ale odhodlán jít dál a posouvat naši hudbu k věčnosti.“

Typicky patetizující Sanders, ale proč ne! Ostatně, může si to dovolit.

Pěkně ujeté balady

Když album, jež The Fugs nahráli v obsazení Ed Sanders – zpěv, Tuli Kupferberg – perkuse, zpěv, Ken Weaver – konga, bicí, zpěv, Steve Weber – kytara, zpěv, Peter Stampfel – housle, harmonika, zpěv, John Anderson – basová kytara, zpěv a Vinny Leary – basová kytara a zpěv, konečně vyšlo, mělo zábavně dlouhý název The Village Fugs Sing Ballads of Contemporary Protest, Point of Views, and General Dissatisfaction a trvalo necelých osmadvacet minut. Aby ne, z oněch třiatřiceti nahraných skladeb se jich na něj dostalo jenom deset, zbylé byly různě rozesety po dalších albech, eventuálně kompilacích, ale nebojte, ještě se k nim dostaneme.

Album zní i na dnešní poslech, kdy jsme zavalováni všemožnými novinářskými škatulkami jako freak folk, lo-fi a podobně, zcela neškatulkově, tudíž stále hodně čerstvě, nekompromisně – tedy v tom, jak muzikanti naprosto kašlou na to, co si p.t. posluchačstvo bude myslet – zároveň naivně, v tom nejlepším slova smyslu, a byť to tak nevypadá, vlastně dosti sofistikovaně. Anebo, abychom se vyhnuli nějakým vágním, jakkoliv rozjuchaným adjektivům, zní prostě a krátce jako zcela jasná autorská výpověď.

A co o albu napsal v roce 1994 mistr nad mistry, newyorský publicista Robert Christgau? „Kdybych měl nějaké zásady, jako obvykle bych se nezdržel pořádného šťourání. Proč nevystřihnout to, co by neutrální pozorovatel rozumně posoudil jako neposlouchatelné – nemelodickou Ah, Sunflower, tady končí jakákoliv diskuse, warholovské maliny – a přibalit k tomu nesporné kousky jako je Kill for Peace a Morning Morning z jejich druhé desky, která je doplněna echem, sbory a opravdovou sólovou kytarou? Anebo ještě lépe, nechat Rhino vydolovat nevydané CD z katalogu Warnerů a vydat jejich best of, a natrvalo tak potvrdit jejich právo dělat si legraci z Andyho, jehož drbací komando se o těchto pozdních beatnicích stále vyjadřuje s kočičí bohémsko-sektářskou povýšeností. Inu, historie se někdy odměňuje sama sobě. Kontrakultura, v níž prodlévají The Fugs, je fascinující, a to i ve chvílích, kdy není tak či onak zábavná a poučná. Nejenže pohřbívají většinu z Kerouaca, ale jejich předrocková muzika, s přizvukujícím Peterem Stampfelem, kdy Ken Weaver ještě není burcující Spencer Dryden, a (což je rozhodující) s písněmi Tuliho Kupferberga v popředí, rozjíždí na plné obrátky jejich domácký šarm a neokoukanou auru objevování, o níž si sentimentální lo-fisté myslí si, že pro ni žijí.“ Možná tam toho Christgau natlačil více, než je záhodno, nicméně albu dal hodnocení A-, a to nedává téměř nikomu.

Jak poznamenává v jiném textu, věnovaném kapele, pro niž měl zjevně slabost, jméno společnosti ESP-Disk, dodejme jen, že u té krátce nahrávali po odchodu od Folkways, která „si udělala jméno nahrávkami Alberta Aylera a dalších divokých jazzmanů, vám neprozradí nic, co byste potřebovali vědět k tomu, abyste The Fugs rozuměli. Prozradí vám to Folkways. Protože stejně jako mnoho dalších odvážných bílých amerických rockových muzikantů z doby kolem poloviny 60. let, The Fugs byli folkaři. Tak dobře, přeháním. Existovali folkaři, co byli muzikanty – a pak se vynořili v kapelách jako Byrds, Grateful Dead atd. – a folkaři, co byli fandové. The Fugs – tím myslím Eda Sanderse a Tuliho Kupferberga a protentokráte ne Kena Weavera – byli stěží to druhé. Byli to beatnici, z nichž se stali hipíci, básničtí politicos, kteří na shromážděních zpívali We Shall Overcome (Sanders), a měl ten prastarý folkařský zvyk vlévat do starých melodií nová slova (Kuferberg). A to, že sotva byli vůbec muzikanty, bylo tutově cosi punkového a naprosto zásadního pro jejich zvuk a výkon, pro vše, čeho dosáhli. Nicméně – což neplatilo pro Velvety ani pro Boba Segera – zaplnili svou kapelu téměř exkluzivně samými folkaři. Ano, folkaři, kteří uměli hrát, to samozřejmě, a začalo to již prdlouši Peterem Stampfelem a Stevem Weberem, a končilo technicky disponovanými hráči, kteří posléze emigrovali do L.A. a doprovázeli Carole King. A stejně tak bylo důležité, že je to táhlo ke všemu pastorálnímu a romantickému. Lou Reed nikdy nezhudebnil verše Williama Blakea a Frank Zappa jakbysmet. Mimochodem, už jste slyšeli o objímačích stromů? Tak tady máte Sandersovu báseň z roku 1966, Elm Fuck Poem (Báseň o píchání jilmu): ,Jak rád bych obkroužil / tvé kůrovité kundičky / a líbal listy / nad tím tvým vlhnoucím jilmím rozkrokem.‛“

Stačí?

Ještě jenom rychlá malá odbočka: newyorská společnost ESP, jež má na svém kontě mnoho mimořádně zajímavých alb, byla založena v roce 1963 právníkem Bernardem Stollmanem a skutečně vznikla za účelem propagace esperanta, odtud ono ESP. Ovšem již druhý titul početného katalogu nesl jméno Alberta Aylera, experimentujícího saxofonisty a předního protagonisty free jazzu – konkrétně to bylo album Spiritual Unity. Stollman vydával i další Aylerovy desky, třeba slavné Bells, ale i Pharoaha Sanderse, Paula Bleye, Sun Ra, Ornetta Colemana, Milforda Gravese, Marion Browna, Timothy Learyho, Williama Burroughse, již zmiňované Holy Modal Rounders, Steva Lacyho, Karla Velebného a jeho SHQ (!), Czeslawa Niemena (Enigmatic), Charlese Mansona, Buda Powella, Tuliho Kupferberga, všechno jména jako řemen! ESP vydávali i floridské psychedeliky Pearls Before Swine, nicméně stále zakořeněné ve folku, zároveň garážové, newyorské The Godz, o nichž pár kapel v análech rock’n’rollu bylo podivnějších než The Godz, kteří ze sebe vykuckali ten nejzvláštnější, nejdisonantnější a záměrně nekompetentní rockový noise, jaký byl kdy vyprodukován, a hrají, jako kdyby své nástroje objevili deset minut před tím, než se rozběhl pásek.“ A slavný a vynikající Lester Bangs píše, že „takhle může teoreticky hrát každý, ale ve skutečnosti to tak není“. Schválně si je pusťte, a uvidíte! Především pak první čtyři alba, vydaná právě na ESP. A jestli u nich nemůžeme najít kořeny punkového přístupu, tak už snad nikde.“

Prostě diskografie ESP je vskutku bohatá. Ovšem každý chléb má dvě strany, a tak daní za to, že umělci, s nimiž by jinde vyrazili dveře, mohli u Stollmana vydávat, znamenal i to, že za své – zvláštně z dnešního pohledu mimořádné počiny – neviděli ani vindru, to v horším případě, anebo skutečně jen pár šušňů. Však jsme také záměrně uvedli Stollmanovu hlavní profesi: právník. Asi nejlépe to popsal zakladatel The Godz Tom Rapp: „Od ESP jsme nikdy nedostali žádné prachy. Nikdy, dokonce ani těch sto dolarů nebo tak. Osobně to vidím tak, že Stollmana unesli mimozemšťané, a když ho testovali, vymazalo mu to v paměti, kde ty prachy jsou.“ Ed Sanders zase mluví o tom, že jejich tantiémy byly menší než 3%, „jedna z nejhorších sazeb v historii západní civilizace“. A Peteru Stampfelovi z Holy Modal Rounders mazaný právník Stollman oznámil, že „ve smlouvě stojí, že všechna práva patří mně. A ty nemáš žádné tantiémy, nikdy, nikdy, nikdy. Vydavatelská práva jsou také moje. A už ti nepatří ani ty písničky. Takže my ti nedlužíme vůbec nic“. A basta!

Snad jediné, co lze říct na Stollmanovu obranu, zvláště pak z pohledu nás posluchačů, jimž mohou být nějaké tantiémy ukradené, je skutečnost, že ochotně vydával umělce, kteří přicházeli se skutečně avantgardními postupy, a díky němu existují jejich nahrávky. Jinak by nejspíš nebyly.

Dodejme snad jenom, že The Fugs s ním měli i další špatnou, nepekuniární zkušenost – do vydávání jejich nahrávek si nenechal mluvit a kapely se na nic neptal. Ale k tomu se ještě dostaneme…

Pohled pěkně pod sukně

Podívejme se tedy na debutové album. O jeho zvuku i nahrávání jsme již referovali, je tedy čas probrat jednotlivé písničky. Deska začíná Weaverovou zpovědí Slum Goddess, v níž nehledanými výrazy popisuje jedno všední odpoledne, strávené s „malou bohyní z Avenue B“ – ostatně pro bližší seznámení přidáváme text.

Jinak hudebně jde o jednoduchou melodii přesně v intencích Christgauovy „folkařské“ charakteristiky – což lze v podstatě říct o všech písních. Ovšem rozhodně to neznamená, že by to bylo jen nějaké la-la-la!

Druhou píseň napsal Sanders na verše básně Williama Blakea Ah, Sunflower, Weary of Time (Slunečnice, unavená časem) – mimochodem, právě tuto báseň si Allen Ginsberg četl v srpnu 1948 – a jak přiznává, při četbě onanoval – a kvůli svému celkovému rozpoložení, byl tehdy v New Yorku zcela sám, všichni přátelé i lásky odjeli, měl tedy halucinace či jak sám říká, „vizi“, přičemž, a to je skutečně zajímavé, celá léta opakoval tuto verzi, o básničce a duchu Blakea, kterého slyšel, jak báseň recituje, a k tomu ještě nějaké vizuální vidiny. Ovšem pokud si přečteme jak román Johna Clellona Holmese Jeď!, kde je tato pro Ginsberga mimořádně významná epizoda obsáhle popsána, je to krapet jiné. Hlavně ovšem zcela jiné světlo do této ginsbergovské mytologie vnáší Ginsbergovy psychiatrické záznamy z té doby. Bohužel se tomu nemůžeme věnovat podrobněji, aspoň tedy tato zmínka. Básnička je to nicméně moc pěkná a hezké je i citlivé Sandersovo zhudebnění.

Třetí, Kupferbergova oslava ideální slečny Supergirl, tak hudebně i textově vydařená, že ji The Fugs hrávali po celou dobu, zcela upřímně popisuje, co vše by Tuli od dívky očekával. A jak vidíte, není toho zrovna málo, ovšem pokud by takovou našel (?), jistě by to byla bomba! Dodejme jen, že kvůli obavám z cenzury je jeden verš lehce zašumlován, takže místo „píchala jako anděl“ slyšíme „pích-mmm jako anděl“, a ze závěrečného přání, aby se „tetelila se jako ocas v kundě“, je již pouze „telelila jako hmm v hmmm“. Ale každý stejně věděl, co to mají ti staří prasáci na mysli, že! Koneckonců, proč nepřipomenout odpověď, jíž v únoru 1991 Ed Sanders reagoval v manhattanské restauraci Odessa na mou dotěrnou otázku, odkud se bralo tolik „živosti“ v jejich textech. „Inu, Josefe, byli jsme přeci mladí a plní testosteronu.“ A co na to říct, že.

Čtvrtou skladbou, Swinburne Stomp (Swinburnův dupák), jíž je opět Sandersem zhudebněný cizí text, tentokráte úryvek z lyrického dramatu anglického dramatika a básníka a také dobrého pošuka Algernona Charlese Swinburna (1837–1909 Atalanta v Calydonu (1865), založeného na řecké tragédii a napsaného blankversem, s rýmovanými sbory. Dobová recenze dílo chválila jako jedno z nejskvělejších své doby. A obávaný kritik John Ruskin napsal, že „Atalanta je největším dílem, napsaným nějakým mladým autorem, byť se jedná o pěkně démonického mladíka, a bude-li ho možné kdy zkrotit, to ví jen nebesa. V každém případě pěna, již má u úst, je krásná.“

Nepředpokládáme, že by zrovna Swinburne byl v povědomí naší veřejnosti, dodáváme tedy pár dalších informací. Atalanta byla v řecké mytologii silnou, přesto stále ženskou postavou, jež trpěla za to, že se odmítla podřídit zavedeným stereotypům ohledně rozdělení pohlaví. Swinburne ji tak učinil hlavní hrdinkou v tragickém zápase mládí toužícím po svobodě, plnosti života a lásky, a bojující proti útlaku ze strany starších, proti jejich strachu z plného života, proti jejich destruktivnímu, majetnickému pojetí lásky.

Neradi bychom za to dávali ruku do ohně, jsme však přesvědčeni, že podobně pojatých verzí klasické poezie, jakou je nahrávka úryvku z Atalanty v Calydonu, bychom příliš nenašli. Jak je slyšet, muzikanti k textu přistoupili sice s velkým respektem, jaký si rozhodně zaslouží, v žádném případě však ne s nějak příliš přehnanou pietou – zkrátka zcela po svém. Což bylo ostatně pro The Fugs zcela typické.

Další, opět Weaverovou písní je I Couldn’t Get High (Nemoh jsem se odvázat), zjevně opět autobiografická – a můžeme si jen jízlivě říkat, však ono ti to patří, holomku!

Druhá strana vinylu začíná druhou Blakeovou básní How Sweet I Roamed (Šťastně jsem bloudil lukami), již údajně napsal den před čtrnáctými narozeninami. Autorem hudby je opět Sanders, který vzpomíná, že ji napsal ještě jako student newyorské univerzity. „Inspirován mým mentorem a skvělým, beatnickým básníkem Allenem Ginsbergem jsem v roce 1964 začal zhudebňovat básně Williama Blakea. V parku u hlavní budovy newyorské univerzity jsem napsal melodii na Blakeovu báseň Ah, Sunflower, Weary of Time. Zároveň jsem zhudebnil jeho básničku How Sweet I Roamed. A tyto dvě písně byly jedny z prvních, které The Fugs nahráli.“ Pokud máte někde po ruce živé album Golden Filth, které The Fugs nahráli 1. června 1968 v newyorském sále Fillmore East, pusťte si ji – přesněji to, co Ed Sanders promlouvá a jak tuto lyrickou báseň rozebírá. Věřte, že to je docela srandovní. V každém případě i přes své mládí však psal Blake otevřeně o lásce, o pasti, již může představovat – viz verše o zlaté kleci a měkké síti, jíž je zajatcem. Co bylo touto sítí? Jistě smyslná rozkoš…

Následující Kupferbergova Carpe Diem prozrazuje Tuliho základy latiny, obsah písně nabádá k tomu, abychom užívali každého dne, smrt totiž přichází – monotónní melodie krásně poslouží k jeho vyznění. Zpívejme, anděl smrti je zde.

Sandersova My baby done left me (Moje holka mě vopustila) má odpovídající text, kdy si autor stěžuje, pěkně falešně, a neladí ani sbory, že jej jeho slečna opustila a šla do kina pro auťáky s někým jiným a on si připadá jako doma ukuchtěný hovno. „Seděl bych v kostele a držel tě za ruku, přestal bych píchat a koupil si kvádro na dobírku, jen se ke mně vrať…“ Místo toho ale sedí v putyce, hlavu v dlaních a srdce mu buší jako šestnáct zvonů. Upřímná soustrast.

Sing Out and Folkways, nothing
Harry Smith and Allen Ginsberg
Nothing, nothing, nothing

Poetry, nothing
Music, nothing
Painting and dancing, nothing
The world’s great books
A great set of nothing
Audy and Foudy, nothing

Fucking, nothing
Sucking, nothing
Flesh and sex, nothing
Church and Times Square
All a lot of nothing
Nothing, nothing, nothing

Stevenson, nothing
Humphrey, nothing
Averell Harriman, nothing
John Stuart Mill, nihil, nihil
Franklin Delano, nothing
Carlos Marx, nothing
Engels, nothing
Bakunin and Kropotkin, nothing
Leon Trotsky, lots of nothing
Stalin, less than nothing

Nothing nothing nothing nothing
Lots and lots and lots of nothing
Nothing nothing nothing nothing nothing
Lots of it
Nothing!