Když loni v dubnu náhle zemřel kytarista Amadou Bagayogo, celý svět smutnil, že odešel nenahraditelný velikán západoafrické hudby, a přemýšlel, jaká škoda, že už se od malijské manželské dvojice nedočkáme další nahrávky. A vida, dočkali. Dvojice na to nemyslela, ani nemohla, v uplynulých sedmi letech, kdy postupně vznikalo, nemohla tušit, že Amadou navždy odejde, přesto album zní jako shrnutí všeho nejlepšího, co během půl století dokázala. Nepřidává nic radikálně odlišného, nemění se, jen jako vždy v detailech zdokonaluje svůj fungující trademark: neodolatelně vytříbený afropopový bluesrock s nenapodobitelnou kytarou, chytlavými melodiemi a žhavými hlasy. I název alba dokládá, že se světem nepřestávají sdílet svou vzájemnou lásku způsobem, že je nikdy nebylo možné nemilovat. Nikoliv ze soucitu, ale pro jejich autentickou upřímnost bez vyděračského sentimentu slepců lapajících na jejich úděl posluchače. To bychom na předcházejících albech prohlédli a s námi řada hudebních velikánů, stavějících se po jejich bok z úcty k jejich bezelstnému umění. Jako třeba kdysi David Gilmour, jehož pinkfloydovská ozvěna proznívá do skladby Généralisé. Manželé od začátku kladli důraz na spolupráci se západními muzikanty a největšího komerčního úspěchu dosáhli s albem Dimanche à Bamako v produkci Manu Chaa, který se k nim vrátil s nabídkou svižně odpíchnuté skladby Mogulu. Co jim na očích viděl, jim ale tentokrát splnil hlavně francouzský producent Pierre Juarez, při přání manželů na pořádný elektrotaneční mejdan, ustupující v La vie et belle londýnskému specialistovi na latinu a reggae The Busy Twistovi.

K neplánované esenci proslulé exploze radosti z hudby patří neodbytná otázka, co bude dál a jak s tak báječným odkazem naloží Mariam. S pokorou k padesáti společným letům budu pokračovat, uťala všechny dohady mimořádná zpěvačka a skladatelka. Po boku bude mít syna Sama Baga a role kytaristy se ujme Sam Dickey ze San Franciska s bohatými zkušenostmi se západoafrickou hudbou. Dveře ale prý zůstávají otevřené.

Kdysi se o pianistovi Billu Evansovi psávalo, že je jazzový neoromantik. Myslím, že v této náladové linii nás emocionálně zahaluje právě tak hudba amerického pianisty Freda Hersche, rodem z Cincinnati, od roku 1977 působícího v New Yorku. Letos 21.10. mu bylo 70 let. Na svém kontě má dlouhou řadu ocenění, např. od Asociace jazzových žurnalistů, v roce 2010 byl pianistou roku podle kritiků Down Beatu. Na svůj jediný pražský dvojkoncert (sólový a s triem s basistou Johnem Hébertem z New Orleans a bubeníkem Ericem McPhersonem McPhersonem z New Yorku) na Strunách podzimu 2019 v Anežském klášteře s sebou přivezl jedinečný box 6CD, zahrnující nahrávky právě tohoto tria. Box obsahuje tři koncertní záznamy z Village Vanguard, jeden z Bruselu a dvě studiové nahrávky z let 2010–17. Na aktuálním albu s ním basuje Drew Gress – hrávají spolu už od roku 1972, bubeníkem je všudypřítomný Joey Baron. Hersch je sice také skladatelem, ale rád interpretuje standardy – zde Gershwinovo Embraceable You, ale také zajímavé tituly modernistů: Law Yers Ornetta Colemana, Palhaço Egberta Gismontiho a First Song Charlieho Hadena. Sdělení úvodní věty podporuje hned Herschovo Plainsong. Odhaluje také leccos z jeho muzikantského zázemí – ozvěny nálady židovské kultury – narodil se židovským rodičům, vysloveně zamyšleně romantizující styl hry. Písňové téma má jeho titulní The Surrounding Green znějící coby muzikálová árie – stačilo by dopsat slova. Colemanovo Law Yers otvírá Baronovo krátké sólo, provedení skladby je živé, elektrizující. Gismontiho Palhaço je zpěvné a lyrické, spíše odkazuje na autorovy odklony od brazilské hudby k jeho vážněhudební tvorbě. Gress si „hadenovsky“ dlouze zasóluje v úvodu jeho First Songu, než se přidá klavír a pozorně k tématu hrající Baronovy bicí. Závěrečné Herschovo Anticipation se šustivým úvodem Baronových štětek se rytmicky repertoáru alba vymyká zřetelnou, živě pojatou latinou – v duchu bossa novy.

Hodinové album je dnes už naprostá rarita. Debut šumavského tria s podivuhodným názvem, a ještě podivuhodnější sestavou zpěv-kytara-elektronika je přesto hutný, doslova napěchovaný energií, nápady i zvuky, a od počátku posluchače zavalí doslova tribální atmosférou. Tanečně houpavá elektronika přeskakuje k odkazům tu na Vložte kočku, tu na J.A.R., tu na něco jiného, zatímco suverénním projevem zas nechává vzpomenout na The Young Gods. Album vzniklo ve studiu Golden Hive a Amákův excelentní zvuk je tu doslova hmatatelný.
Stejně tak, jako si tohle u EBM poučené elektro užívá své, cituji, „opulentní eposy“, stejně tak dokáže občas odlehčit až někam k funky či se tajemně zacyklit v psychedelickém oparu repetitivních beatů. Elektronickou ledovost i tvrdost úspěšně rozbíjí zvukově pestrá a všemi efekty hýřící kytara (mimochodem v rukou někdejšího člena kdysi populárních Despondancing), a hlavně po nejrůznějších polohách přeskakující vokál. Ten umí být arabsky lkavý, melodicky zpěvný, vyštěkující, odosobněle deklamující i hystericky diktující skoro až na hraně rapu. A pomáhají mu v tom i texty plné neologismů, surreálných výjevů a dadaistických konstrukcí: „Oj – to je Trma-Vrma! Kde je Něpťuchin?“ ptá se například sugestivně v hitovce Hydra.
Je jasné, že tohle bude fungovat hlavně naživo, ale kupodivu se i na dlouhé ploše nahrávky daří udržovat a neztrácet pozornost. Eklektický a pestrý konglomerát zvuků, obskurně zábavných textů a hybných rytmů zkrátka funguje, a je i cítit, že ačkoli jde o debut, kapela už existuje delší dobu, je sehraná a energii dokáže napřít stejným směrem. V záplavě mladých melancholiků zkoušejících po tisící zahrát lépe to samé, co už zkoušeli ti před nimi, jde tak v případě tohoto seskupení o zajímavý a halasně i sympaticky přidrzle z řady vybočující úkaz.

„Cítila jsem naléhavou potřebu vyjádřit touhu po změně a skutečně podniknout kroky k jejímu dosažení,“ vysvětluje Anna von Hausswolff. Termín „iconoclast“ vychází z řeckého eikonóklastēs a označuje člověka, který ničí ikony, bourá ustálené struktury, tradice nebo společenské normy. Právě tato idea je základem monumentálního, hodinu a čtvrt trvajícího zvukového eposu, který švédská hudebnice vydala na konci října. Ztělesňuje snahu vymanit se z ideálů, kterým jako lidé nesmyslně sloužíme, vykročení z pasivity a tendence se všem zavděčit.
Tvorba Anny von Hausswolff je po léta spjata se sakrálním nádechem a gotickou stylizací. Je známou milovnicí varhan, s oblibou koncertuje v kostelních prostorách a její texty jsou nabité symboly a mystickými metaforami. O to zásadnější pro ni byl moment z roku 2021, kdy jí kvůli bouřlivému odporu ze strany náboženských fundamentalistů, kteří její texty vnímali jako satanistické, bylo znemožněno odehrát koncert v kostele ve francouzském Nantes. Hausswolff popisuje moment, kdy sama seděla před svatostánkem, za dveřmi slyšela řev rozhořčených věřících a měla pocit, že se ocitla na velmi násilném místě. Cítila lítost nad černobílým viděním světa a slepou úctou k modlám bez ochoty dialogu. Uvedená zkušenost se stala jedním z impulsů k vzniku nové desky.
Hausswolff tentokrát volí cestu přístupnějšího zvuku, mluví se o jejím nejpopovějším počinu. I tak si ale zachovává intenzitu a spektakulárnost, prvky temného rituálu a typický zvuk vrstvených varhan. Na albu hostuje hned několik významných person – Ethel Cain, Abul Mogard, Maria von Hausswolff, a konečně také Iggy Pop. S ním Hausswolff připravila duet The Whole Woman, který je dle jejích slov sice lovesongem, oslavuje ale různé formy lásky, nejen mileneckou. Jak tvrdí, s americkým rockovým šamanem ji pojí „otcovské pouto“ a vzájemná záliba v hudbě toho druhého.
Iconoclasts jsou rozloučením se starými vztahy, myšlenkami i hodnotami, výzvou ke změně, emocionálně komplexním dílem a také jedním z nejzásadnějších releasů konce loňského roku.

Alžběta Sadílková

Zvuková kronikářka Claire Rousay se po roce a půl vrací s dlouhohrající deskou. Zatímco deníkově laděný sentiment (2024) byl vzhledem k roli vokálu a celkové melodičnosti citelným úkrokem od autorčina standardního hudebního rukopisu, a little death se dá, minimálně co do instrumentace, považovat za návrat ke kořenům.
Rousay skrze terénní nahrávky uchovává zvuky pozapomenutých míst, situací a rozhovorů a jejich vrstvením jim poskytuje nový význam a prostor. A little death není výjimkou, název odkazuje ke stejnojmenné vinárně v texaském San Antoniu, kterou autorka svého času pravidelně navštěvovala, což vzhledem k ročnímu výročí její abstinence přináší rozměr navíc. Malá smrt dosavadnímu životu, malá smrt alkoholu, malá smrt malé smrti.
Poslech alba evokuje moment, kdy člověk po dlouhé době jde ulicí bez sluchátek a zřetelně náhle slyší okolní šum, zvuky, na které téměř zapomněl. I to se dá klást do kontextu abstinence, která může být spouštěčem podobného stavu – nezvyklé ostrosti okolních vjemů plynoucí z absence alkoholové otupělosti.
Jak už bylo naznačeno, kanadsko-americká hudebnice tentokrát opět upouští od použití vokálu v tradičním slova smyslu a místo toho volí „své oblíbené“ samply nejrůznějších ruchů, včetně útržků konverzací, tu a tam doplněné minimalistickou linkou klavíru, klarinetu, kytary či smyčců (ty tradičně obstarává její dlouholetá spolupracovnice Mari Maurice alias more eaze). Možná právě proto, že slova nejsou primárním prostředkem autorčiny komunikace, působí jejich přítomnost v některých skladbách mimořádně silně – prvním z takových výrazných momentů je intro i couldn’t find the light, druhým track somehow. Pokud by byla řeč o pomyslných vrcholech alba, hodí se mimo uvedených vyzdvihnout také kolaborativní track just, na němž umělkyně spolupracovala s M. Sage.
Rousay mistrně ovládá umění naslouchat a svou tvorbou dokazuje, kolik skrytého potenciálu se v pozorném poslechu okolního dění skrývá. Nejen v tomto ohledu je, co se od ní učit.

Pár měsíců před covidovou apokalypsou oslovil někdejší kytarista a zpěvák King Crimson Adrian Belew mistra zakladatele Roberta Frippa k možnému koncertnímu reunionu triády alb z počátku 80. let Discipline (1981), Beat (1982) a Three of a Perfect Pair (1984). Požehnání dostal. Fripp se nerad vrací. Ani tehdejší bubeník Bill Bruford nehodlal brouzdat řekou s odplynulou vodou. Jediný z bývalých spoluválečníků té doby, těch alb, kterými dali řádně na prdel všem novovlnařům, na projekt kývl stále mladý, takřka osmdesátiletý basácký génius Tony Levin. Pak už si při poslechu jen říkáte: šmarjá, ten Belew snad od propuštění z King Crimson musel celé dny měsíce roky třicet let doma jen dřít, trénovat, zkoušet nové barvy… a bubeník tady hraje až variačněji než Bruford! Nikoli, tvrdě rockové virtuózní kytarové party jede Steve Vai a vpravdě hudebně-rozeklaně i hustě dusné/dusavé rytmy bubnuje jeden z nejchytřejších současných bicáků světa Danny Carey (Tool).
Ani náhodou tu nejsou předkládány jakési crimsonské covery. Kapela ty kusy využívá na prazákladech a překlápí je do takřka nových útvarů. V The Sheltering Sky Vai, Carey, Levin i Belew jedou velmi uvolněnou freerockovou variaci. Při nářezu Sleepless mi skákaly rybky z akvária! Tony Levin jako by nepřijímal fyzikální zákony živého tvora v prolnutí s neživou matérií, rozuměj baskytarou, stejně tak zbytek bandu. Co tu tropí Carey na bicí, je sluchem nepolapitelné. Jak všechno změní v ikonické Matte Kudasai, v níž bubnuje šolíchavě jazzově až skoro pod hranicí slyšitelnosti, pak hned roztříští v následné Elephant Talk. Nářez. Klouzavá i beglajtová Belewova kytara funkuje, Steve Vai řeže a kvílí stoprstová mikrosóla, Levin basou hutní, až hanba. Three of a Perfect Pair šlape líp než na onom víc než čtyřicet let starém albu. Danny Carey si do ní vymyslel protiryrmy, čímž stvořil neurózu vyššího kalibru. Improvizacemi propojené Indiscipline a Red rozjařených muzikantů zavrcholí totální divočinou Thela Hun Ginjeet.

Netuším, kde viděl Tomáš Liška Zlatou rosu (Golden Dew), nebo zda jde o narážku na levnou značku whisky (na hudbě nic levného není, natož aby měla ocas!), ale ze stejnojmenné úvodní písně dýchne nálada nostalgicky a romanticky středomořská. Paprsky si hrají na vlnkách Marmarského moře stejně jako v Kotorském zálivu, cikády cvrkají, větřík voní po šalvěji a rozmarýnu. Není na tom nic kýčovitého, jen čirá krása. Zkrátka, Liška a jeho stálá nadnárodní sestava se drží obvyklých inspirací, aniž by se ovšem opakovali. Hudbu navíc zpestřuje řada mimořádných hostů, třeba íránský hráč na bezpražcovou elektrickou kytaru Mahan Mirarab, turecký, taktéž „bezpražcový“ virtuos (tentokrát je míněn oud, ale pro přesnost, brnkne i na čtvrttónově opražcovaný saz) Tuncay Gören, řecká hráčka na citero-cimbál kanonaki (nebo chcete-li qanun) Sofia Labropoulou nebo španělský klarinetista Oscar Antolí.
Ještě jedna věc je ovšem jinak, opět k dobru věci. Už před časem se kapelník v rozhovorech zmiňoval, že by se rád posunul i k písňové tvorbě. Ne, ještě tak zcela neučinil, ale udělal první a moc povedený krok. Povznášející titulní píseň Holy Grail otextovala a nezaměnitelným hlasem čirosti křišťálu zpívá Katka García. Netřeba dodávat, že námořní trasy mezi středomořím a Galicií, Asturií, Bretaní a Irskem fungují odpradávna. A když už jsme u těch vodních cest. Pravděpodobně tušíme, kam míří Afroine, i když větry a mořské proudy jsou lákavě nejisté a mohou plavce dovést za nečekaným tajemstvím.
Mimochodem, album je výtečně, neb živě nahráno. Včetně ponechaných pokynů jako toho k repetici „ještě jednou“ v živelném, latinsky rytmicky zapeklitém, peprném, ale naštěstí vůbec ne umělohmotném kousku Chilli con silicon.
Název alba Svatý grál vysvětluje autor jednoduše: „V mém hudebním světě je to putování za něčím, co nelze úplně uchopit, ale co mi stojí za to hledat.“ Opravdu nádherné hledání. Radost připojit se.

Představuji si, že z klubu odešlo publikum, i muzikanti, a ve zšeřelém koutku si k brnkajícímu basistovi přinesl židli kytarista a začali si pro sebe hrát. Dva muzikanti uspěvší před přísnými měřítky a představami kapelníka Milese Davise: Dave Holland (n. 1946), jeho basista v letech 1968 až 72 a kytarista John Scofield (n. 1951) v dekádě následné – 1983 až 85. Neboli každý v jiné stylové etapě Milesovy hudby. Nejen u Davise, ale následně s vlastními kapelami patří oba k tomu nejzajímavějšímu na soudobé jazzové scéně. Jak už název alba napovídá, napsali krásné melodie zrcadlící lidovou tradici americké hudby. Podělil se autorsky v poměru 5:4 – ve prospěch kapelníka dua Scofielda, u něhož náklonnost k hudbě country&western music je v slyšitelná, dokonce i v bluesově laděných skladbách (slyš CD Country for Old Men). Ideu i náladu celé nahrávky ustanoví hned úvodní akord Scofieldovy skladby s příznačným názvem Icons at the Fair. A pak už následuje jedno zpěvné téma za druhým. Scofieldova kytara zní převážně poloakusticky, občas střízlivě elektricky s gibsonovskou barvou (Mine Are Blues). Rovněž tóny basisty Hollanda vycházejí čistě z těla kontrabasu. Některé skladby znějí jako převzatá melodie písně z časů swingových muzikálů (Memorette). Trochu vybočí Holland se svou poctou geniálnímu basistovi Rayi Brownovi (1926–2002) Mr. B., probíhající v ukázkovém swingovém běhu a s bopově rozjařenou kytarovou improvizací. Lehce „rockově“ šlape další Hollandův titul Not for Nothin´. Nejdelším – osmiminutovým – titulem je Scofieldovo Easy for You, zamyšlené baladické vyprávění kytary. Další milostné téma You I Love je od Hollanda, spíše než milostně působí rozradostněně, zvláště sólo autora. Tan je také autorem epilogu – titulní skladby alba Memories of Home, pomalou baladou v hudebním duchu country hudby, patřičně melancholickou, zpěvnou, objímající nás svou atmosférou. Hudba pro otevřená srdce.