Málokterá osobnost na nezávislé hudební sféře se věnuje charitě víc než šéf vydavatelství Hopeless Records Louis Posen. A to přesto, že on sám je nevidomý. Vydavatelství, které během let objevilo pro svět taková jména jako Avenged Sevenfold, Taking Back Sunday, Yellowcard nebo New Found Glory nejlépe charakterizuje toto motto: „Pro Hopeless nestačí být součástí komunity. Chceme být pozitivní součástí komunity.“ Je radost vyrazit do kalifornského předměstí Los Angeles na radostnou oslavu třiceti let fungování více než jen obyčejného punkrockového labelu.

Láska k punkrocku se u Louise Posena projevila už v jeho teenagerských letech. A taky k filmařině, kterou studoval na Cal State Northridge, a hodlal se jí věnovat jako svému zaměstnání. Ještě při škole natáčel pro kamarády ze spřízněných kapel videoklipy. Když točil jedno takové dílko pro tehdy ještě nepříliš známé NOFX, byl představen skupině Guttermouth z Huntington Beach. Ta nejen že chtěla natočit videoklip, ale nedařilo se jí sehnat vydavatelství pro jejich nejnovější singl. Posen se toho chopil, i když jediné znalosti z této oblasti čerpal z příručky nazvané „Jak vést nezávislé vydavatelství“. „Neměl jsem žádný obchodní plán. Bylo to jen nové dobrodružství, do kterého jsem se s odvahou pustil. A když mne pak jiná kapela Schlong požádala, abych jim vydal dlouhohrající desku, přišlo na řadu rozhodování,“ prozradil v rozhovoru pro portál dailynews.com Posen.

Ve stejnou dobu devatenáctiletého mladíka plného energie zastihla rána osudu. Byla mu diagnostikována pigmentová retinopatie, nemoc sítnice, která začala působit Louisovi čím dál vážnější problémy se zrakem. Což je u filmaře poměrně fatální problém. „Uvědomil jsem si, že průniky do vydavatelského prostředí mi zatím přinesly pouze pozitivní odezvu, a tak jsem s těžkým srdcem opustil vysněnou filmovou dráhu,“ přiznal i po letech s dojetím Američan. A dodal: „Hudební svět byl médiem, které bylo v tom nejdůležitějším filmu podobné. I hudba totiž dokáže emocionálně propojit lidi s uměním a ovlivnit jejich životy,“ vysvětlil letos třiapadesátiletý vydavatel. Od roku 1994 se tedy píše kapitola v životě Louise Posena, která je primárně spojená s vydavatelstvím Hopeless Records.

Hopeless Records sídlící v předměstí Los Angeles pojmenovaném Van Nuys pomohlo nastartovat kariéru desítkám kapel. Mezi nimi například metalovému kvintetu Avenged Sevenfold, rockové úderce Thrice nebo pop punkerům All Time Low. V současné době je Hopeless Records domovem pro PVRIS, Bayside, The Wonder Years, Neck Deep, The Used a mnoho dalších. Vydavatelství má na svém kontě stovky vydaných alb, z nich některé se dočkaly výrazných hitparádových i prodejních úspěchů. Zmínit můžeme emopopové All Time Low nebo metalcoreové Avenged Sevenfold. Hopeless má ve svém katalogu zlatá alba a spoustu hitparádových singlů.

V souvislosti s vydavatelstvím se více než o prodejních úspěších hodí referovat o výjimečném prostředí nastoleném Louisem Posenem. Můžou za to první kontakty tehdy patnáctiletého mladíka s losangeleskou punkrockovou scénou výjimečnou nejen hudbou, ale i silnou komunitní atmosférou. „Punk rock, na který jsem narazil, byl odlišný od veškeré ostatní hudby, kterou jsem do té doby poslouchal. Také mi učaroval smyslem pro komunitu, vzájemnou podporu,“ vzpomínal v rozhovoru pro Los Angeles Times Posen. A onu podporu cítil Louis i o pár let později, když založil Hopeless Records. Ostatní majitelé nezávislých labelů nezištně podporovali jeho ambiciózní snahy. „Jsme součástí velmi specifické hudební komunity, která se mimořádným způsobem podporuje navzájem, a vydavatelství, stejně jako kterýkoli jiný kousek skládačky, jsou toho přirozenou součástí. Všichni pracujeme na nezávislých věcech, ​​než jaké nabízí hlavní proud, a v tomto se chceme navzájem podporovat. Nezaložil bych tento label, kdyby nebylo Fat Mikea a jeho Fat Wreck Chords, Bretta Gurewitze z Epitaph Records nebo kteréhokoli z dalších labelů, kteří mi řekli – Pojď, ukážeme ti, jak to dělat,“ přiznal v rozhovoru pro portál dailynews.com Posen.

A stejně jako dostal, tak dává šéf Hopeless Records dál. Ne nadarmo je známý pro své filantropické úsilí jako „Paul Newman punk rocku“. Už po pěti letech fungování založil Louis Posen neziskovou charitativní pobočku Hopeless Records, pojmenovanou Sub City Records. Vydavatelství stálo za několika kompilacemi Take Action a stejnojmennými severoamerickými turné. Díky úspěchu těchto aktivit bylo vydavatelství schopno darovat více než tři miliony dolarů více než 150 různým neziskovým organizacím.

V roce 2018 label odstartoval nový projekt a kompilaci nazvanou Songs That Saved My Life. V jejím rámci kapely překopávají k obrazu svému píseň, která její členy dostala přes těžké životní období. Hudebníci Taking Back Sunday, Against Me! nebo The Maine tak nejen podávají osobní svědectví o bojích s vlastními démony, ale výdělek z prodeje získává finanční prostředky pro charitativní organizace zaměřené na duševní zdraví a prevenci sebevražd. A to jsme se ještě nezmínili o tom, že od začátku fungování Hopeless Records věnuje na dobročinné účely pět procent z každé prodané desky….

Od charity zase na chvíli k byznysu. Od doby, kdy Louis Posen založil vydavatelství sám, se Hopeless království rozrostlo do netušených rozměrů. Nyní má label třicet zaměstnanců, z nichž mnozí působí ve firmě více než deset let. Významným milníkem vydavatelství byly téměř platinový úspěch druhého vydání desky Waking the Fallen od Avenged Sevenfold nebo dvě zlaté desky, které se podařilo docílit All Time Low a Neck Deep. Punkrockové království se nevyhýbá ani moderním způsobům distribuce. „Naším úkolem je přizpůsobit se změnám v hudebním byznysu. Neusnout za volantem. Jsou to výzvy, kterých se nebojíme. Pamatuji si, že jsem byl prvním nezávislým vydavatelstvím, které se posadilo k jednání do nově otevřené kanceláře Spotify v New Yorku. Zkrátka nejsme tak velcí, abychom se současnými trendy bojovali, takže se snažíme z nich co nejvíce vytěžit,“ přiznává Posen v rozhovoru pro Los Angeles Times. „Většina našich kapel streamuje desítky tisíc skladeb týdně. Mladší aktéři, jako například velšské kombo Neck Deep, dosahují miliony streamů měsíčně – ano, nejsou to žádná hip-hopová hitová čísla, ale na druhou stranu jsou to dostatečné počty pro víc než jen udržitelnou kariéru,“ pochvaluje si šéf Hopeless Records.

Na začátku našeho povídání jsme prozradili, že důvodem pro vznik vydavatelství bylo Louisovo oční onemocnění. Dnes je zakladatel vydavatelství nevidomý, přesto si nestěžuje a po pracovní stránce nestahuje nohu z plynu. „Považuji své postižení za výhodu. Možná je to jen můj optimistický pohled na věc. Ale má výjimečná zkušenost, která má samozřejmě svá pozitiva i negativa, je důležitou součástí toho, čím mohu vydavatelství obohatit,“ dodává nezdolný optimista.

Vydavatelství třicet let fungování oslavuje vícerým způsobem. Asi nejviditelnější je série coververzí, kdy současné aktivní kapely Hopeless Records (PVRIS, The Wonder Years, Bayside, ad.) přepracovávají významné skladby historie vydavatelství (např. od Avenged Sevenfold, Thrice, Yellowcard, All Time Low nebo The Used). Label si nenechal ujít, aby skrze výročí nepřipomenul vybraná alba labelu v luxusních reedicích. Koncem srpna pak vydavatelství otevřelo výstavu v Rock’n’rollové síni slávy, která se věnuje třem dekádám fungování vydavatelství. Tento podzim navíc Hopeless Records a její nezisková odnož The Hopeless Foundation zahájila činnost The Hopeless Music Academy, což je transformační program v Los Angeles, jehož cílem je poskytnout vzdělání a příležitosti v hudebním kreativním a hudebním byznysu mladým lidem ze sociálně slabších vrstev. Když Louis Posen říká, že chce být pozitivní součástí komunity, tak můžete vzít jed, že to není pouhá fráze. Přeji vydavatelství jen to nejlepší do budoucna.

Veselé historky, kterak nějakého bloudícího řidiče čerstvě používaná navigace zavedla někam na pole, patří už ke koloritu průkopnictví navigačních technologií, ale přesto bude mít následující text právě přesně takový cíl. K historii domácí hudby zas patří časy, kdy si u slova „písničkářka“ bylo možné vybavit jen fenomenální Dagmar Andrtovou-Voňkovou a trampskou autorku Mílu Zíchovou, a jinak šlo jen o čistě mužskou disciplínu. Dnes se situace (k všeobecné spokojenosti) otočila a nově zjevené zpívající autorky početně převažují nad svými kolegy, a když už se dnes objeví někdo, na koho ona mužská verze anglického songwriter pasuje, velmi často se brzy ukáže, že jde vlastně o někoho, koho jsme tu už vídali coby člena nějaké kapely, který se následně rozhodl vydat na sólovou dráhu, anebo prostě svým jménem či nickem zaštítit nový projekt. A že tudíž už fakticky dávno nejde o nějakého nováčka, ale o někoho, kdo naopak zúročuje svoje letité zkušenosti. A občas se i stane, že se obloukem ke kapelovému formátu s potřebou spoluhráčů zase vrátí.
Jiné to není ani u novináře a zpívajícího kytaristy Petra Skočdopoleho: „Hrál jsem léta v kapele Vrtule 1 na kytaru se svými staršími bratranci takovou hravou veselou muziku, bylo to skvělé, ale trochu jsem byl páté kolo u vozu a zároveň taky většinou poslouchal jiný typ hudby. Dylana, Younga, Cavea, Velvet Underground… Tak ve mně rostla ambice si tu hudbu dělat sám a po svém. A tak vznikl můj písničkářský projekt Jump Into The Field.“ Asi je dobré dodat, že Vrtule 1 hrála muziku hodně ovlivněnou funky, a od roku 1997, kdy vznikla, se na klubové scéně pohybovala zhruba dvacet let. Jump Into the Field pak debutoval na počátku roku 2017 eponymním albem v poměrně velkorysém stylu – hostovali tu Justin Lavash či Bára Zmeková, a nabídl chytré a dospělé písničkářství s bluesovými kořeny. Trochu melancholické, trochu introvertní a rozhodně příjemně neambiciózní. Přesto podoba osamoceného solitéra dlouho nevydržela. „Bylo to většinou sólo hraní, ale přidávali se ke mně postupně různí hosté. Nakonec z toho vykrystalizovala sestava pravidelných hráčů, Petr Fašianok na kytaru, Ondra Vychodil na bicí a Filip Lorenc na basu. A ze sóla už najednou byla týmová práce, přišlo mi nepatřičné, aby se to jmenovalo pořád stejně, navíc jsem s tím názvem vlastně ani nebyl moc spokojený. A vymysleli jsme Pole. To se mi naopak od začátku líbí hodně. Jsme kapela Pole.“
Osobně myslím, že nový název bude způsobovat ještě více problémů než ten původní, a to především svou zaměnitelností. Internetové vyhledavače si s oním slovem nevědí rady, a aby toho nebylo málo, má svůj význam jak v češtině, tak i v angličtině. Potvrzením nové podoby (pod obměněným názvem se kapela začala objevovat na sklonku léta 2024) je ovšem další album, vydané v říjnu 2024. V tom, čím se liší od svého předchůdce, má autor a interpret až překvapivě jasno: „Vnímám obrovský posun. Byla to úplně jiná práce. První desku mám rád, ale tvář jí dal zejména génius Filip Jelínek. Byl jsem spíš něco jako jeho učeň. Poslušný, pokorný. Nemám k ní už dnes proto takový vztah, měl jsem být drzejší, špinavější, autentičtější, ale Filipa dodnes uctívám jako obrovskou hudební autoritu a před těmi osmi lety, opuštěný ve studiu, jsem neměl koule se před ním naplno projevit.“

V souvislosti s tím také vykrystalizovalo, kdo bude producentem a určující osobou nové nahrávky. „Ta spolupráce s Filipem by dnes vypadala úplně jinak a určitě by to fungovalo, ale taky se dlouhé roky kamarádím s Ondrou Ježkem a říkal jsem si, že bych mohl tentokrát najít odvahu požádat ho o spolupráci. Tak jsem to udělal, a Ondra rád souhlasil. V kapele jsme ty dva týdny u něj ve studiu Jámor a následnou chemii mixu a masteru vnímali jako hudební požehnání. Už jsme nebyli žádní učni, ale pokorní kolegové toho šikuly. Mám z té desky, jejího zvuku a aranží, k nimž Ondřej nemalou měrou přispěl, ohromnou radost. Jsem na ní daleko více sám sebou, než to bylo na sólové desce, byť hraju s kapelou. To není vůbec Filipova vina, jen má vlastní. Naopak bez Filipa bych nebyl tam, kde dnes jsem. Dodnes jsem mu vděčný.“

Petr a následně jeho spoluhráči patří i k opakovaným účastníkům českého festivalu v rumunském Banátu. Výsledkem toho je i fakt, že k dokumentárnímu filmu Tři kluci a festival režisérky a scenáristky Jiřiny Šimkové, který vznikl v roce 2023 a pojednává o trnité cestě organizátorů téhle prospěšné a benefiční akce, byla použita právě jejich hudba. „Jsem asi storyteller, jak říkáme tady v Česku, mám rád příběhy, rád je vyprávím. A taky miluju kytaru. Vůni jejího dřeva. Zvuky. Stačí mi ji držet na klíně a jsem nějak šťastnější,“ shrnuje Petr svou neutuchající motivaci. A inspirací je prý stále dost: „Teď jsem se vrátil z Dublinu z koncertu Nicka Cavea. Přísahám, že lepší koncert jsem nezažil. Jeho album Wild God je asi můj letošní top. Mimo hudbu mě samozřejmě ovlivňuje současné dění. V nových písničkách se nějak promítá třeba válka na Ukrajině, covid, taky bitcoin.“

Nedělám si iluze, že by se album kapely, pojmenované stroze LP, stalo nějakou událostí roku či snad, že by se tahle parta „starších a pokročilých“ zjevila v nějakých žebříčcích. Na to je příliš neokázalá, netrendová a příjemně obyčejná. Ale přesto pokud na ně někde v klubu narazíte, zkuste se aspoň chvíli zaposlouchat. Protože dokud tady budou podobné kapely, bude tu i nějaká klubová scéna. „Teď jsme to zrovna řešili po koncertě v Olomouci. Hráli jsme s Terne Čhave, nebylo moc lidí, co jsme vydělali, to jsme propili hned v Jazz Tibet Clubu. A pak daleko víc v olomouckých barech až do rána, s lidmi, které jsme poznali na koncertě, s kluky z Terne. A na cestě zpět do Prahy jsme se z toho radovali jako malí hoši. Tohle je ta odměna, zážitky a setkání, které by bez kapely nebyly. A pak nezastírám, tetelím se blahem, když mi lidé píšou, že desku poslouchají třeba poněkolikáté za sebou a že se toho nemůžou nabažit. I kdyby jich bylo jen pár a nedostala se mezi davy, dává mi to smysl.“