Čtyřčlenná sestava vznikla v Brně roku 2020 a nabízí zajímavou nástrojovou kombinaci: západoafrický buben djembe jako sólový nástroj, baskytaru, saxofon a basové bubny. Což otevírá dveře do několika stran. Kombinace bubnů vede do světa západoafrických rytmů, saxofon pak do komorní verze nigerijského afrobeatu. Ano, Afrika je pro kapelu tou hlavní inspirací, každá z devíti skladeb je podložena jedním specifickým rytmem či kombinací několika. Vše je srozumitelně řečeno v bookletu, aniž by měl posluchač dojem, že ho někdo svrchu poučuje. V tuzemské, až příliš skromné nabídce africky orientovaných kapel vyhmátli Noví Kumpáni podstatu. Nekopírovat, ponořit se, nechat rytmus plynout. Rytmy jsou z osvědčených destinací – Mali, Guineje, Pobřeží slonoviny či Burkiny Faso, což je souvislý pás etnicky spřízněných území, odkud pochází velká část afrického hudebního exportu. Výměna mezi západní Afrikou a Evropou ovšem probíhá oběma směry a výsledky lze i při žánrové rozmanitosti rozdělit do dvou skupin. Jednak účelově vytvořené fúze, a pak hudba s duchem i organickým feelingem. Kumpáni patří do té druhé skupiny. Vedle afrických džinů ale z alba slyšíme i tuzemskou identitu, odlišnou od afrických nahrávek, které do světa proudí ze studií z Paříže, Londýna či Madridu. Nejcitelnější to je, když se objeví vokály či freejazzový saxofon: z hudby najednou vnímáme středoevropskou kulturní zkušenost, kterou nelze popsat v jedné větě. Někdy je to pro Afriku atypická uměřenost, někdy repetitivně depresivní litanie s kořeny v českém undergroundu a protirežimním protestu. Africký živel se tu dostává do nového kontextu, který můžeme brát i jako ruku podanou těm, kdo africkou hudbu teprve objevují. Pro mě je vrcholem alba čistě instrumentální, zvukově pestrá sedmiminutová Madan. Následující Yankadi-Makru nabízí krásnou západoafrickou melodii, která jako by vypadla z klasického repertoáru Aliho Farky Tourého, aby ji vzápětí rozvinuly melodické linky saxofonu. Shrnutí na závěr: jako debut neznámé kapely je album tím nejlepším překvapením.
NichelOdeon & Borda: Quigyat
Nekompromisní ve všech směrech! První dojem, který mi vystřelil z mozku u alba Frattura Comparsa, Dissolvenza pachatelů Alberto Nemo (klavír, hlas), Niccolò ´Whale´ Clemente (klavír, elektronika, hlas, text), Claudio Milano (hlas) plus Teo ´Borda´ Ravelli (elektronika). Záměrně k této desce u muzikantů používám slovo hlas. Hlasy jsou zde totiž nástroji, potýkajícími se bojovně/válečně se zbrojnicí dvojice klavírů… Je to hudební a scénická akce, jež stojí mimo prostor a čas, a vytváří svůj vlastní svět. Liturgický, katarzní, terapeutický a jiný. Malé intro, kterak jsem hodlal napsat recenzi na zmíněné album, ale ze tří čtyř letošních (i participačních) desek alchymistra pěvce, skladatele, divadelníka a muzikoterapeuta Claudia Milana je pro mne albem roku Quigyat.
Grónskými Inuity byly polární záře slovem Quigyat světelnými vlnami duchů dětí, které zemřely násilnou smrtí nebo v den svých narozenin. Pro nás s krátkou civilizační historií, pokud TO vůbec někdy spatříme, překrásný nebeský vizuál, pro Inuity znamení k pokloně a modlitbě. A takové je entrée. Pochopené a přenesené. Devítiminutové Quigyat (Little Symphony for Frozen Soldiers) s elektronickým hukotem (Teo ´Borda´ Ravelli i na bicí), pak úderným klavírem (Francesca Badalini), ševelem a krátkým křikem zpěvu-hlasu, pulsy bezpražcové baskytary (Andrea Grumelli). Velne do následné, velepřekrásné melodické hříčky Alla Statua dei Martiri di Gorla (Requiem in Defence of Children’s Rights), chtělo by se říci až etudické, v níž klavír s basou něžně tkají hebký rubáš umrlým dítkám, a Claudio Milano zprvu jemným, pak vyštvaně zajíkavým diplofonizujícím vokálem odehraje příběh. Malamore e la Luna je ryzím hudebně divadelním dramatem se zapamatovatelnou melodií. Jenže vrchol má teprve přijít. Ciò che Rimane (Co zbývá) se zprvu vine v libosti až odněkud z baroku po chaos zabijácké současnosti. Teatrálnost, brutalita, hrůza. Krása, valivá dynamika, děsivost. Tady UMĚNÍ přesahuje hudbu.
Misterios del Amor: Alma
Sefardská hudební tradice u nás už nadchla řadu hudebníků. Janu Lewitovou s Rudolfem Měřinským a později s Vladimírem Mertou, Katku Garcia s Kon Sira, ansámbl Avrix atd. Projekt Misterios del Amor jde na věc zase trochu jinak. Propojením interpretů staré hudby s hudebníky s „world“ a jazzovými zkušenostmi. Odtud pojetí aranžmá, frázování a rytmu. Ovšemže v provedení stále odpovídajícím žánru, nečekejme žádný jazzový odpich, ten by se sem opravdu nehodil.
Misterios del Amor je „začínající“ kapela, ovšem tvořená profesionály. V čele s Janem Čižmářem, respektovaným hráčem na loutnu, theorbu a další drnkací nástroje, jinak kapelníkem ansámblu Plaisirs de Musique. Za „starou hudbu“ působí v kvintetu i hráčka na historické flétny Marta Kratochvílová. Rytmiku tvoří Marian Friedl (NOCZ, Jitka Šuranská, RukyNaDudy) a Milan Slezák (Robert Balzar, jazzové bigbandy, Invisible World i Druhá tráva). Duší (alma) projektu je ovšem zpěvačka Eliška Tesařová. Také všestranná, s jazzovými zkušenostmi. Ovšem kvůli masterclass u španělské zpěvačky Beatriz Lafont Murcíi (mimochodem na desce hostuje) propadla právě sefardským písním. Nadčasové nápěvy interpretuje autenticky, ale zároveň po svém, s jistou osobitou křehkostí. Stačí porovnat známé písně Me estas mirando či Morenika, jak je zpívá třeba Yasmin Levy a jak Tesařová. Každá verze jiná, obě jinak přesvědčivé.
Misterios del Amor mají mezinárodní ambice. Přirozeně, vždyť reprezentují důležitou součást kulturní historie Evropy a životnost odkazu sefardských Židů v současném kontextu. Deska včetně CD verze s velkoryse pojatým bookletem vychází u polského labelu. Koncertní činnost kapely zahrnuje Portugalsko, Španělsko, Francii či Chorvatsko, jistě i kvůli kontaktům a pověsti Plaisirs de Musique. Je ovšem hezké, že si onen evropský záběr vybudoval sefardským repertoárem ansámbl ze země spíše s aškenázským (ale pravda, také s barokním) dědictvím v kulturním podloží.
YASMIN WILLIAMS: Acadia
Je to od ní sice milé, že nám sdělí, za co se nepovažuje – za folkařku – když ovšem tvrdí, že hraje folk, odrážející vlivy, ze kterých celý život čerpá a zmiňuje přitom vesmír, moc to těm, co ji neznají, neusnadňuje. Vlastně ani těm, co z jejích předchozích sólových akustických alb zůstali opařeni. V zásadě se nezměnila: stále se drží fingerstylu, lap-tappingu, nečekaných změn temp, nálad a melodických frází. Zkrátka: na kytaru a nově i na banjo dnes málokdo hraje jako ona. Nyní se ovšem ocitla v nečekaných hudebních krajinách, protože jestli to nevíme nebo nám to jenom snad zapomněla říct, ve své hudbě prý vždycky slyšela další nástroje a hlasy. Zůstává neodhadnutelná, s rozkošatělým zvukem přesto vsadila na větší přístupnost. V každé ze skladeb její nevšední hru šperkují hosté, udávající žánrové směřování: banjistka Allison de Groot s houslistkou Tatianou Hargreaves v Hummingbird třeba k energické směsi bluegrassu a old-time music. Pak přijde první střih: akustika zůstává na pozadí a narůstá podíl zasněné ambientní elektroniky (Vigil s harmonickými vokály skupiny Darlingside), perkusí (Dawning s hlasem Aoife O’Donovan) a v Dream Lake s bubeníkem Malickem Kolym bere Yasmin do rukou elektrickou kytaru prohnanou přes efekty. U soft artrockové Sisters se smyčci a marimbou se pak nelze zbavit pocitu, že posloucháte něco od Mika Oldfielda. Všechno zmíněné pořád ale tak nějak odpovídá Yasmin Williams, jak si ji pamatujeme, i když najednou daleko pestřeji zbarvené, konec alba je ovšem už o něčem naprosto jiném, a jak sama tvrdí, ani pořádně neví, kde se to v ní vzalo: skladby Nectar a Malamu s bubeníky, ostrými kytarovými riffy, syntezátorem a saxofonistou Immanuelem Wilkinsem zprudka naberou na značné hlasitosti, dravosti, kvílivosti a lavírují mezi funky, jazzrockem 70. let a postrockem. Velezábavné? Určitě. Světoborné? To zase ne. Nejodvážnější, co kdy Yasmin udělala? Rozhodně. Vztaženo na celé výborné album.
Wayne Shorter: Celebration, Volume 1
První posmrtná nahrávka kvarteta Waynea Shortera (+2023), záznam koncertu na Stockholm Jazz Festivalu 2014, dokládá, že toto od roku 2000 obsazením stabilní těleso patří k vrcholům vývoje, kam dospěl hlavní proud moderního jazzu po freejazzové extázi. Protagonisté jsou známí: veterán Shorter, hrající geniálně jak na tenorsaxofon, tak na sopránku, pianista Danilo Perez, rodák z Panamy, kontrabasista John Patitucci – klasik éry 80. let, a jeden z nejvytíženějších bubeníků současnosti Brian Blade. Shorterovi spoluhráči se potkávali už dříve v různých formacích, takže s chutí přijali nabídku hrát s protagonistou skupin Milese Davise od jeho tzv. Second Great Quintetu až po elektrické sestavy nebo Weather Report. S vydáním záznamu dal Shorter souhlas ještě na sklonku života. Základ tvoří témata, jež Shorter předepsal ke kolektivní improvizaci pro biografický dokumentární seriál s názvem Wayne Shorter: Zero Gravity režisérky Dorsay Alavi. Na discích zazní skladby v pořadí Zero Gravity To The 15thDimension, Zero Gravity To The 11thDimension, Zero Gravity To The 12thDimension, Zero Gravity – Unbound a na CD2 Zero Gravity To The 90thDimension. Nulovou gravitaci zde můžeme chápat jako kosmický symbol pro pojetí hry této čtveřice, která sice miluje zpěvnost hudby, ale nenechává ji vázat na žádné tradiční formy; melodie se děje a rozvíjí v kolektivních improvizacích. K těmto titulům Shorter přiřadil jakousi svou osobní hitparádu: lyrickou baladu Smilin´ Through z roku 1919 A. A. Penna, s níž si pohrál už na albu Beyond the Sound Barrier (2005). Dále tu máme hudbu z War Games (1983) od Arthura B. Rubinsteina Edge Of The World (End Title), zapadající do baladické imprese Shorterova pojímání hudby. Nechybí Orbits, slavná Shorterova skladba tolikrát znějící z autorových alb, také z alb Milese Davise, už od časů jeho druhého kvinteta (Miles Smiles, 1967). Právě na ní si můžeme číst, jak spoluhráči pracují s tematickým základem: Shorterův nápad je čitelný a můžeme jen s obdivem sledovat, jak se kolem něj, doslova souběžně nad jeho melodií i pod ní, rozvíjí improvizace, přičemž i přímo v ní objevujete původní melodii, pokaždé jakoby v jiném zvukovém hávu. Skladby Lotus a She Moves Through The Fair známe z 3CD alba Emanon (2018), kde Lotus zazní jak v úpravě s Orpheus Chamber Orchestra, tak čistě v kvartetu. She Moves Through The Fair je tradicionál z přelomu 19. a 20. století, jehož melodie zaznívá v obměnách a pod různými názvy. Proto Shorterovu úpravu můžeme přijmout jako autorskou verzi, a tak je také podepsaná. V podstatě rovnocennou úlohu se Shorterem, aniž bych snižoval úlohu rytmiky, hraje pianista Danilo Perez. Často rozehrává úvod, právě s podporou Patitucciho, a má neuvěřitelnou fantazii jak perkusní potenciál klavíru propojovat s harmonicko-melodickou hrou, má slovo i když zrovna saxofon mlčí, nebo si jen pobrukuje, povzdechuje. Hudba této čtveřice se nedá oposlouchat!
Medea’s Children: Milo Rau
Festival Pražské křižovatky, který každoročně probíhá na Nové scéně Národního divadla, přivítal letos mimo jiné provokativního švýcarského tvůrce Milo Raua (ročník 1977), už několik let uměleckého šéfa souboru NT v belgickém Gentu, s projektem Medea’s Children. Rau se českým divákům představil již v roce 2021 na mezinárodním plzeňském festivalu se svou znepokojivou inscenací Rodina, kde podle skutečné události, jejíž okolnosti před započetím zkoušek podrobil důkladným rešerším, předvedl hromadnou sebevraždu dobře situované a nekonfliktní rodiny. Otec, matka a dvě dospívající dcery dospěli k rozhodnutí opustit v klidu tento svět (rozhodnutí bylo pochopitelně na rodičích). Rau dokonce pro realizaci svého projektu získal stejně složenou rodinu, která pak inscenaci úchvatným způsobem sehrála, po představení herci s publikem vyrovnaně a inteligentně diskutovali.
Tentokrát své publikum Rau „zaskočil“ ještě razantněji. O vraždění dětí totiž hrály… děti. Zprvu se na židličky umístěné v řadě před oponou trousí převelice mladí účinkující, s nimiž dospělý herec Peter Seynaeve, který v úvodu působí jako zábavný entertainer, postupně komunikuje. Ptá se jich na konkurs, kterým prošli, než si je Milo Rau pro projekt vybral, děti také hovoří o antickém dramatu, naučené informace o Eurípidovi, pronášené jedním z chlapců vážně, působí roztomile komicky, dojde však i na dotaz, jak se jim hraje v tragédii, i na to, co říkají na propojení s příběhem současné „Médey“. Kontroverzního tvůrce totiž inspirovala pětinásobná vražda dětí jejich belgickou matkou, která tak šokujícím způsobem řešila svoje neutěšené manželství a samotu, sama pak „selhala“, když nebyla schopna realizovat sebevraždu, jíž chtěla hrůzná jatka dořešit. Děti komentují to, co o případu slyšely včetně toho, že vlastně dalším členem širší domácnosti byl starší muž, který měl k jejich otci vztah, termín homosexuální použijí právě děti. V dalším vývoji příběhu se pouto, ve svých počátcích nepochybně podbarvené pedofilně, jeví jako složitější a subtilnější.
Posléze herci cca deseti- až dvanáctiletí (čtyři dívky a dva chlapci) začnou na jevišti ztvárňovat fragmenty Euripidovy tragédie. Iason, který si z Kolchidy do Korintu přivedl Medeu, s níž zplodil dva chlapce, ji posléze zapudí a posílá pryč, vzplál totiž milostnou vášní k jiné ženě. Potomky si hodlá ponechat, jejich zhrzená matka je však zavraždí. Tímto příběhem prolínají momenty z reálné belgické tragédie včetně pokusu vysvětlit také původní rodinné zázemí pachatelky zločinu. Části jsou promítané v dotáčkách a interpretované dospělými herci. „Antika“ kdesi na břehu mořském, ovšem evidentně na severu, i ostatní reálie nesou pečeť spíš jakoby amatérské improvizace (týká se i dotáček k belgické tragédii). Do toho děti s jistou naivitou, ale vlastně o to přesvědčivěji, neboť zcela čistě, bez náznaků jakékoli interpretační machy, oba příběhy hrají, a výjevy již předtočené střídají svými autentickými výstupy za pomoci live cinema (dospělý kolega je natáčí). Mezi jednotlivými výjevy se občas najde chvilka pro zcizovací hovory, Peter (tak ho jako kamaráda oslovují) se jich ptá, jak se jim daná epizoda hrála, taky je občas pochválí. Téma je tísnivé, ale kvůli zvolené prezentaci jím občas prostoupí momenty jemného humoru. K nejhoršímu má ovšem teprve dojít. Belgická vražedkyně zabila pět dětí, čtyři dívky a jednoho chlapce. A když už vlastně dlouho víme, k čemu došlo, začnou „jatka“ na jevišti. Děvče, které ztvárňuje onu nešťastnici, své dětské kolegy jednoho po druhém „vraždí“, výkony jsou přesvědčivé, také tryskání umělé krve jakoby z podříznutých krků nepůsobí vůbec amatérsky. Live cinema je realizováno velice dynamicky a mordy – zvláště ty první dva – se vyznačují drasticky dlouhou stopáží. Při těch dalších už toho na plátně vidíme méně, pátá oběť před matkou utíká, lapit ji však pomáhá i laskavý Peter. Když je po všem, přechází se „do civilu“, děti si otírají potřísněné tváře i svršky od umělé krve. Představitelka Medey si ještě vyžádá čas pro monolog sepsaný Euripidem.
Jevištní dění, které navodí velice silný zážitek, lze jistě kvalifikovat jako eticky hraniční, neměl jsem ovšem pocit, že by děti byly zneužity ve prospěch šokující umělecké výpovědi. Inscenace se obdobně jako suicidální Rodina před několika lety zadírala pozvolna „pod kůži“ a jako by překračováním mezí únosného pootevírala hlubinně zasuté otázky po křehké povaze lidskosti.
Afred Kubin: Die Ästhetik des Bösen
Dát výstavě jméno Estetika zla, to chce odvahu – ovšem jde-li o tvorbu Alfreda Kubina, mistra temnot, vůbec to nepřekvapí. Brodit se močály temných psychických stavů, vidin násilí, sexuálních obsesí i fóbií, bitevních polí plných mrtvol, ano, močály zla ve všech jeho podobách můžeme vidět na velké expozici přichystané vídeňskou galerií Albertina Modern. Albertina má ohromující sbírku Kubinových kreseb, na osmnáct set, bylo tedy z čeho vybírat.
Rakouský malíř, kreslíř, grafik, ale také spisovatel Afred Kubin (1877–1959) byl možná umělcem jediné ražby, zdání však klame. Ano, povětšinou se zdálo, že je zcela v moci svých vidin a je všem těm mocným silám vydán na milost, zcela bezbranný, a jediné, co lze – když selhal pokus o sebevraždu – je hodit vše na papír či plátno. A hlavně nepoddávat se, bojovat. Alfred Kubin, rodák z Litoměřic, dostával zpočátku od života skutečně naloženo, ovšem to, jak dokázal všechna tato traumata ztvárnit, z něj dělá jednoho z nejvýznamnějších kreslířů a grafiků 20. století. A nejen to, jako výjevy mučení, válečných hrůz, hromad mrtvol a všeobecného šílenství jsou – bohužel – stále velice aktuální. Tak například lept Válka, obrovská postava s helmicí, štítem a sekerou dupe po vojích kopiníků, Hrůza, zachycující lebku na dlouhém krku s velikánskou bulvou, potměšile hledící na záď plavidla mizícího ve víru, Most do zásvětí, Nejlepší lékař, na němž vyzáblá ženská postava dlaní dusí bezmocného nemocného, Po bitvě, kde vidíme pouze letku supů nad pustou krajinou či Mučení, jež raději ani nebudeme popisovat.
Alfred Kubin se znal s řadou významných umělců, byl členem skupiny Der Blaue Reiter, psal si s Hermanem Hessem, přátelil se s Franzem Kafkou,
Kubin se přitom snažil své stavy nějak pochopit, studoval dílo C. G. Junga, ovšem soudě podle jeho tvorby, příliš mu to nepomohlo – anebo právě ano, možná by mu zrovna Jung poradil, ať se snaží dostat ze sebe vše ven. Ač to není v přímé vazbě na výstavu, dodejme, že miloval Šumavu, kam často zajížděl, kreslil ji, vytvořil svazek Fantasie ze Šumavy. Zmínili jsme, že byl spisovatel – v roce 1907 ze sebe doslova vychrlil román Die andere Seite, fantasmagorickou vidinu rozpadu všeho, a údajně též možnou předlohou Zámku, již do češtiny přeložil Ludvík Kundera jako Země snivců.
Kubinovy ponory jsou nejen temné, zároveň i jaksi sarkastické až ironické, jako třeba lept Sebepozorování – bezhlavá postava, otočená k nám zády, stojí čelem k možná vlastní hlavě s vytřeštěnýma očima a výrazem děsu. Ano, typický Alfred Kubin. Kochat se všemi těmi nádhernými děsy můžete až do 12. ledna 2025.
Caspar David Friedrich: Albertinum, Německo, Drážďany
Jeden z nejuznávanějších malířů nejen německé romantiky, ale německého malířství vůbec, by letos slavil dvousté padesáté narozeniny. Drážďanské Albertinum mu proto jako dárek připravilo reprezentativní výstavu.
Vskutku velkolepě pojatá expozice nenechává nikoho na pochybách, jaký byl Friedrich mistr, podívejme se ale nejdříve na umělcův životaběh. Narozen v Greifswaldu v tehdejším Švédském Pomořansku, a to 5. září 1774, jako šesté z deseti dětí, otec byl mýdlařem – nicméně ne všichni sourozenci se dožili dospělého věku. První rána přišla, když mu bylo sedm a zemřela mu matka. O rok později zemřely dvě sestry, a když mu bylo třináct, došlo k obzvlášť velké tragédii – když se pod Casparem Davidem probořil na moři led, jeho o rok mladší bratr se jej pokusil zachránit a sám přitom utonul. Jistě, dětská a obecně úmrtnost byla tehdy vysoká, bolest a stopu, již úmrtí zanechala v dětské duši, to jistě nezmírnilo. Mimořádně výtvarně nadaný mladík začal studovat na Dánské umělecké akademii v Kodani, kde se cvičil především v kresbě kopírováním podle předloh, zajímavé přitom je, že malba se tam nevyučovala. A když se po mnoha letech, v roce 1830, ohlížel za tamním studiem, své profesory rozhodně nešetřil: „Ne všemu se lze naučit, ne všechno si lze nacvičit a dosáhnout pouhou mrtvou praxí, neboť to, co lze v umění skutečně nazvat čistě duchovním, leží za úzkými hranicemi řemesla. Proto vy, učitelé umění, kteří si myslíte, že jste tak velcí svými znalostmi a dovednostmi, dávejte velký pozor, abyste své učení a pravidla tyransky nevnucovali všem, neboť tím můžete snadno rozdrtit křehké květy, zničit chrám originality, bez něhož člověk nedokáže nic velkého.“ V roce 1798 proto Kodaň opustil a zamířil do Drážďan, které se mu na dalších dvaačtyřicet let, až do smrti, staly domovem. Výuka, již nabízeli drážďanští profesoři, byla daleko benevolentnější, zvláště pak Adrian Zingg vedl své studenty k tomu, aby se vyjadřovali svobodně a vždy hleděli na své nitro, co v nich malované téma vyvolává.
V Drážďanech se také Friedrich oženil a také v roce 1840 zemřel. Po celou dobu drážďanského pobytu vyrážel na výlety do okolí, ale také do nedalekých Čech – a když poprvé spatřil česká pohoří, tehdy to byly Krušné hory, byl jako očarovaný, vnímal v nich totiž jasný projev a důkaz božské síly. A můžeme připomenout Žalm 121, v němž čteme: „Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?“ A za Friedricha dodejme: ano, pomoc přijde, a právě z hor. Tedy přinejmenším pokud jde o umění či vnímání. A také víru. Dodejme jen, vzhledem k době, že nepřekvapí umělcovo silné náboženské založení, a z jeho díla je to cítit. Ovšem pozor, žádná hloupá a prvoplánová agitka, ale hluboce procítěné a výsostné umění. A tím se dostáváme k jádru Friedrichova úspěchu – sám říkal, že pokud chceme něco skutečně namalovat, máme zavřít své „tělesné“, tedy fyzické zraky, a hledět na vše vnitřním zrakem. Vzhledem k době jistě velice novátorský přístup, připomeňme ale Friedrichova současníka Williama Blakea (1757–1827), který by mohl Friedrichovu maximu jen podepsat.
Caspar David Friedrich je znám především svými krajinami, vidíme tak možná až notoricky známá díla, jako jsou Poutník nad mořem mlhy, Dva muži při pozorování měsíce, Kříž v horách (Děčínský oltář), Horská krajina s duhou či Česká krajina s Milešovkou – záměrně jsme uvedli díla, jež s jedinou výjimkou prozrazují vazby na české země. V čem? Inu, ač to není v názvu (a ani na výstavní popisce) přiznáno, poutník hledící do mlžného moře má před sebou v dáli Růžovský vrch, na Horské krajině s duhou vidíme Milešovku, Friedrich maloval či kreslil i jiné české vrcholky, a to i z Krkonoš, kam ostatně podnikl v roce 1810 s přítelem velký výlet. A majestát Krkonoš na něj musel silně zapůsobit, vždyť ještě o deset let později namaloval velký olej Krkonošská krajina se zvedající se mlhou, a daleko později, v roce 1835, vytvořil Vzpomínku na Krkonoše. Mimochodem dva roky poté, co svou krkonošskou pouť podnikl třiadvacetiletý Karel Hynek Mácha… Na Friedrichových skicách pak nacházíme Studenec, Pravčickou bránu i další výjevy z Krkonoš, Kletečnou, Zámecký vrch u Teplic, Sněžku, zříceninu Riesenburgu nad Osekem, maloval scenérie z Labských pískovců i údolí Labe…
Můžeme jen žasnout, kolik motivů Caspar David Friedrich v českých zemích zachytil, ať již jako skici, či hotová díla. Zároveň je zajímavé, že zatímco pro své „temné“ oleje, na nichž zachycoval hřbitovy či ruiny klášterů, si – s výjimkou skic pár zřícenin – z české krajiny vždy vybíral k nebi, tedy k Bohu se tyčící hory. A to i přesto, že i v Německu, pokud by chtěl, by je také našel. Ovšem právě české hory otevřely ve Friedrichovi jiné vnímání krajiny. Zároveň je to někdy i dobrá detektivní práce, vyhledávat předlohy, jež poté, co si je naskicoval, přenášel do svých olejů. Caspar David Friedrich totiž krajiny – a například Kříž v horách je toho čítankovým příkladem – často skládal jako stavebnici, stromy vzal z jedné skici například odněkud od Drážďan, vrcholek hory z Českého středohoří, skaliska zase odjinud, a pokud tam byla nějaká postava, často se nechal inspirovat nějakým obrazem holandského či vlámského mistra, jejichž díla znal ze Zwingeru, kam často chodil, ostatně bydlel nedaleko. A těchto imaginárních či absolutních krajin je v Albertinu k vidění víc než dost. Zároveň se opakovaně přesvědčujeme, jak mnohostranný je umělcův odkaz. Však jej také obdivovali takoví mistři jako René Magritte či Max Ernst, ale i americký abstraktní expresionista Mark Rothko či drážďanský rodák Gerhard Richter. A mimochodem, koho by to zajímalo, lze jen doporučit vynikající čtyřdílný pořad Caspar David Friedrich a jeho inspirace českou krajinou, jenž je k nalezení v archivu Vltavy. Ovšem výstava, ta potrvá pouze do 5. ledna 2025 – takže neváhejte, ostatně z Prahy je to do Drážďan blíž než do Brna.
Český bestiář: Jiří Padevět
Historik a spisovatel a taky ředitel renomovaného nakladatelství Academia Jiří Padevět (1966) poslal na knihkupecké pulty další svou objemnou publikaci na opakovaně prověřené téma: česk(oslovensk)é dějiny od první republiky po devětaosmdesátý rok. Pitvané pod drobnohledem, zabírající konkrétní jména, příběhy, osudy, konkrétní činy, konkrétní zločiny a konkrétní tresty. Jen šel autor tentokrát po druhé straně ulice, stínem, čili nikoli po životě a díle hrdinných odbojářů proti nacistické nebo komunistické totalitě, ale po těch, kdo mašírovali servilně s dobou, ať v letech druhé války nebo po osmačtyřicátém – po těch, kdo morálně lavírovali a kolabovali a ze své vlastní osobnostní bídy a slabošství vinili s gustem druhé. Co vinili, hlavně trestali, týrali a zabíjeli. Odtud název té čtyřsetstránkové, bohatě ilustrované knihy: Český bestiář.
Bestiář si pěstoval na svém dvorku kdekdo. Doma i v cizině. V literatuře i výtvarném projevu – a jistě taky jinde. Ve světě třeba Jorge Luis Borges pod hlavičkou Fantastické zoologie (1957), u nás například Luboš Antonín (jeho příspěvek k žánru vyšel prvně v roce 2003 s podtitulem „Bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy“). Ve výtvarném projevu pak svérázný bestiář sestavuje Jan Švankmajer; pro něj jsou nejrůznější fantastické kreatury a monstra z vlastní dílny svéráznou hrou se samotnou přírodou, polemika s jejími možnostmi i mezemi, s tím, co je – a s tím, co by komplementárně mohlo být.
Padevětovy „bestie“ jsou daleko prozaičtější. Jde o osm vybraných kolaborantů, kteří mohou posloužit dobře jako jisté typy, ne-li rovnou prototypy: na jedné straně cíleně zlovolný, ryze sadistický, mamonem a mocí posedlý Jaroslav Nachtmann – na druhé pak sociální zoufalec a věčný outsider Jindřich Cink. Jeden škodil programově, soustavně, aktivně, druhý bral zlo jako poslední možnost; jeden využil vnější okolnosti obratem ve svůj prospěch, druhý se nechal zahnat do kouta – a pak už prostě nemohl jinak. Čtenář tady emočně trochu lavíruje, jakkoli je jasné, že zlo je vždycky jenom jedno; může mít ovšem různou intenzitu, odstíny, příčiny i následky. Cink škodil v rovině slova; po Nachtmannovi zůstali konkrétní mrtví, a rozhodně ne jeden dva, spíš desítky, možná stovky. Co víc: Cink zemřel ve vězení, zatímco Nachtmann dožil na svobodě, i když v exilu – bylo mu bez pár měsíců osmdesát let.
Jiří Padevět při svém výběru „osmi nestatečných“ minul pár slavných a ještě slavnějších; zřejmě cíleně. Třeba Jiřího Arvéda Smíchovského, jemuž vysekl románovou poklonu Jan Poláček (Malostranský ďábel, 2016) a tu filmovou pak Vojtěch Mašek (Arvéd, 2022). Hodil by se do toho bestiálního panteonu náramně: cestu zla si totiž vybral s vyšším cílem, přes kolaboraci a mrtvoly šel za věděním, totálním poznáním – jakkoli magie, kterou se živil, byla samozřejmě černá, ďábelská a pekelná. Za slovo obětoval jakékoli tělo. Nebo Jan Rys-Rozsévač, šéf Vlajky; té věnoval monumentální pozornost Milan Nakonečný (2001). Anebo Harry Jelínek, známý nejvíc svými rafinovanými podvody s prodejem pražské linky tramvaje číslo jedna nebo rovnou Karlštejna; ovšem za války snaživý udavač a horlivý promotér „konečného řešení židovské otázky“. U Jelínka je – podobně jako u Arvéda – taky něco navíc: svými činy, jakkoli obsahově kriminálními a samozřejmě opovrženíhodnými, předjímal formálně nástup umění akce, performance a happeningu přelomu padesátých a šedesátých let, vnášel do života prvek iracionality, hry na ostří nože, kruté zábavy na cizí účet.
Český bestiář je napsaný trochu jinak než Padevětovy předchozí knihy, třeba ty největší hity, jako Kronika protektorátu (2021), Průvodce stalinistickou Prahou 1948–1956 (2018) a Průvodce protektorátní Prahou (2013). Tam šlo o žánr daný rovnou názvem, tedy kroniku nebo průvodce, dlouhou řadu krátkých textů nahnaných chronologicky nebo alfabeticky pod jednu hlavičku; texty byly stručné, věcné, cílily konkrétně na jména, data, místa, události. Český bestiář je sbírkou osmi profilových, monografických textů; ten závěrečný, věnovaný Nachtmannovi, má rozsah skoro stovky stránek. Tady je patrná slabina Padevětova přístupu: je mu vlastní krátký formát, kumulace maxima informací na minimálním prostoru; není vypravěč s elánem, který by zvládnul s přehledem vyklenout příběh formátu větší povídky nebo novely, natož románu – jak zvládají s přehledem například Pavel Kosatík, Jan Novák nebo Miloš Doležal. A přitom v žánru beletrie, kam se autor taky občas vydává, naposledy v titulech Vladimir Iljič Lenin v obrazech (2021) nebo 1945 (2022), tenhle typ kreativní energie proudí.
Že by výzva k syntéze? Odpověď na otázku, jak ve vlastní tvorbě dál?
Ondřej Pivec, Kennedy Administration, SOČR, Concept Art Orchestra
Do koncertní řady Nové horizonty, ve které Symfonický orchestr Českého rozhlasu spolupracuje s hudebníky „odjinud“ (rozuměj mimo svět artificiální hudby), tentokrát dostal pozvánku Ondřej Pivec. A Ondřej souhlasil až s nápadem, že orchestrálními aranžmá, doplněnými navíc dechovou sekcí Concept Art Orchestra, opentlí repertoár svojí americké funk-soul-R&B kapely Kennedy Administration. O orchestraci Pivcových skladeb a několika cover-verzí se poté postaral Tomáš Sýkora, mj. kurátor Nových horizontů. Po pravdě, vyrážel jsem na koncert s důvěrou ve vkus zúčastněných, ale velmi zvědav, co se z toho může vyklubat a jak to bude fungovat. Vnucovala se mi akorát představa těch výpravnějších produkcí Stax Records ze 70. let, dejme tomu Isaaka Hayese s The Memphis Strings a The Memphis Horns za zády. Ale kdepak. Fungovalo to po svém. A skvěle. Jak dík zajímavě napsaným aranžím, tak hudebníkům a bravurně zvládnuté práci v crossoverech všeho druhu zběhlého dirigenta Bastiena Stila.
Koncert zahájily dvě Pivcovy instrumentální kompozice. Úvodní Back In The Day bychom mohli, z nedostatku přirovnání, popsat jako současný odkaz na doby meziválečného symfonického jazzu, ovšem pojatý s velkým nadhledem a s důrazem na výrazové možnosti hammondek. Včetně trochy zábavných (pa)zvuků. Orgatron, ke kterému už se přidali členové kapely Kennedy Administration, kytarista Ricky Pistone, baskytarista Eugene Rogers a bubeník Robert Robertson, se pak nesl v rytmu… vážně, reggae. A ejhle, žádná kreč. SOČR zvládne i houpavé jamajské rytmy.
Zpěvačka Kennedy nastoupila se soulovým evergreenem Killing Me Softly, který se nesl v aranžmá dejme tomu „romanticky filmovém“. Ovšem už kus Billyho Prestona Will It Go ‘Round In Circles přenesla živelná, úžasně komunikativní, pěvecky svrchovaná a i před orchestrem oprávněně sebevědomá Kennedy ze sálu DOXu do pomyslného gospelového kostela, roztleskala publikum a rozkurážila symfoniky. Pochopitelně došlo na jedno z nejvydařenějších a nejtemperamentnějších Ondřejových hammondkových sól a CAO přilévali energii funkovým „popichováním“. Korunu všemu nasadila, míněno ovšem v pozitivním smyslu, Kennedy naprosto strhujícím scatem. V tomhle momentu se sál definitivně chytl, roztleskal a rozezpíval, což zpěvačka vtipně komentovala „omluvou“: „Já vím, že je teprve začátek show, ale…“ Neboli proč nezačít večírek rovnou, bez dlouhých cavyků.
V Don’t Forget To Smile se valčíkový úvod vystřídal s latinou, vešlo se sem i vynalézavé Robertsonovo bubenické sólo. Baladě Runway Gate, Taxi zase dominoval soulový feeling a trocha dojetí. „Tahle skladba je pro mě velmi důležitá, byla první, kterou Ondřej napsal, když se vrátil po pandemii do New Yorku a rozhodli jsme se obnovit kapelu,“ vysvětlila Kennedy. V baladě Butterfly In Chains si užila vedle protagonistů hvězdnou minutku trumpetistka Štěpánka Balcarová. Nenuceně přešla pódium z dechové sekce k „front“ mikrofonu na procítěné, dobře vystavěné, náladotvorné sólo.
Těžko vyzobávat dle jednoho poslechu a ještě s odstupem, ale jak pěkně fungovala, aranžmá prozradila např. píseň Mamma’s Kisses. Tu rytmus zdůraznila a jemně gradovala staccata smyčců, onde dynamiku písně zvedaly přiznávky orchestru i dechů CAO. Nic samoúčelného, nic přehnaně efektního, zato přiměřeně využité možnosti mohutného tělesa. Píseň o „mateřské lásce“ uvedla Kennedy opět vtipně: „Ondřej se narodil tady, já v Michiganu, ale naše mámy mají narozeniny ve stejný den. A obě mají pořádně praštěné děti.“
Be Your Lucky Number si střihli Kennedy Administration bez orchestrů. Pro zpestření, ne z nedostatku materiálu, koncert měl víc než plnohodnotnou délku (přitom nenudil ani chvíli). V latinsky rytmizované baladě Tuesday Feelings si zase pro změnu vybral samostatnou pasáž orchestr. Ve stejné písni si poté Ondřej Pivec prohodil místo s Tomášem Sýkorou, který vypomáhal s klávesami, ale tady si s chutí hrábl do hammondek. Dramatickou orchestrací opatřený funkový tlak Addicted 2 Addictions pak plynule přešel do dalšího energetického zdvihu Let’s Party a frenetického finále, kdy se roztleskanému diváctvu totálně vyprodaného DOXu vyskakovalo ze sedaček do ovací ve stoje jaksi samo. Přídavek? Opět něco převzatého na zklidnění. Zdánlivě banální baladička Human Nature, která ovšem, jak víme, v minulosti nadchla melodickou silou i samotného Milese Davise a zcela patřičně zapadla také do repertoáru „funkově symfonického“ večera.
Celkově šlo o příjemný, euforizující zážitek. Nejen muzikantsky vytříbený, ale i zvukově nevšední. Neznělo to ani megalomansky, ani jako nabubřelá popová show „s lesem smyčců“, „zařezávající dechovou sekcí“ a dalšími klišé. Ale prostě jako silný, energií nabitý R&B koncert.