Ľahká múza – Dovidenia v pekle, priatelia

„Úloha štatistu v zbytočnom filme/ dávno už nerobíš vlastne nič iné/ že s novou modlou niečo sa zmení! ty tomu po všetkých kopancoch veríš/ snažíš sa striasť psiu hlavu viny/ päť minút splínu – všetko po starom…“ PÄŤ MINÚT SPLÍNU
Kdyby se francouzští „prokletí“ básníci Baudelaire, Rimbaud a Verlaine narodili o sto let později a založili rockovou skupinu, zněla by její muzika asi nějak podobně jako nekompromisní tvorba slovenské formace ĹAHKÁ MÚZA. Hudba této pozoruhodné kapely důsledně vychází z hypnotizující velvetovské tradice a intelektuáIské dekadence Patti Smith, především však z raných (a nejradikálnějších) počátků Siouxsie And The Banshees a z katastrofismu Joy Division, který čiší ze syrového dvojalba Still. Ľahká múza znamená zároveň synonymum pro znepokojující nervní rock, k němuž by se jako poblouzněné videoklipy ideálně hodily provokující experimenty a uhrančivé, surrealistické filmové obrazy Juraje Jakubiska.
„Amputácia tvojich myšlienok/amputácia tvojho ja / amputácia tvojich myšlienok / amputácia tvojho človeka / operácia sa podarila…“ SCHIZOFÓNIA
Těžko uvěřit, že tak excentrická skupina pochází z nenápadné Diviacké Nové Vsi, ležící nedaleko Prievidze. Za dobu své činnosti Ĺahká múza vydala zatím tři demosnímky pod názvy: SCHIZOFÓNIA (1988), LIVE! (1989) a NEVINNOSŤ (1991), přičemž prostřední titul je koncertním, po technické stránce nepříliš kvalitním výběrem písní ze zbylých dvou kazet. (V současné době však údajně pracuje na dalším projektu.) Demosnímky jsou navíc obohaceny o kontrastní, velmi působivé textové brožurky s fotografiemi. Čtyřčlenná kapela je zahalena do záhadné, až sektářsky přísné anonymity – Schizofónii nahráli kromě zpěvačky, která si říká Gudrun Snake, ještě tři hudebníci se pseudonymy 677, German H. a Dr. K. S temnou a tajuplnou hudbou souvisí stejně pochmurná pódiová stylizace Ľahké múzy: Zejména Gudrun za mikrofonem důsledně zachovává sošnou image ledové sfingy.
„Zhrozené íudstvo sa ani nehrozí/ zmätok a chaos poriadkom sa zdál umrlčia lebka pred tvárou zbožnosti/ špina a krása sú navzájom spojené/upírie zuby zahryznuté do mrtvoly/ s výrazom strachu v milostnej polohe/ zopnuté ruky v najväčšej svátosti/ zabili večné dokonané je…“ PRÍLEŽITOSŤ
Schizofónia připomíná horrorovou vizi, jež drsně popisuje za pomoci pronikavé rockové hudby duševní kolaps a rozklížené mozkové pochody psychicky chorého člověka, který má „v hlavě mŕtvu žirafu“. Hlavní melodickou linku vytvářejí v podstatě vždy duté a klouzavé tóny basy, jež nevěstí nic dobrého. Temné basování ostře prosekávají sklepně znějící, jednoduché rytmické vzorce, jež znovu a znovu s magickou silou rozjíždějí fascinující a strhující kolotoč, který nelze zastavit. Do chmurné atmosféry drasticky zasahuje s chirurgickou přesností rezavá kytara. Ostrá jako jehly napíchané do mozku a vtíravá jako zvuk zubní vrtačky. Projev Gudrun Snake připomíná zmrazenou hysterii, když jakoby nezúčastněným hlasem spíš jen deklamuje své schizoidní představy a šokující zážitky.
„Žiletka s citom otvorila bránu /už o chvííu prekročíme prah / klesám na mysli a ty si sám / jediná možnost uniknút‘ bláznom/ tak sa připrav drž ma za ruku / noc navždy spojí naše telá…“ PREKROČIŤ PRAH
Přestože skladby na Schizofónii nejsou aranžérsky vybroušené, natožpak vyšperkované, působí záměrnou syrovostí velmi emotivně a až nečekaně vyváženě. Nejsou tu slabá místa. Písním nechybí ani napětí a gradace, ale ani rozmanitost. Ve dvou skladbách totiž nahrazují drásající kytaru chladné, stísňující a rovně držené tóny syntezátoru. Pomalé, pohřební tempo těchto skladeb jen umocňuje panující depresívní náladu bezmocnosti, zhroucení, zmaru i neschopnosti existující problémy řešit. „Závěrečným číslem programu“ je výtečné Rekviem plastických hláv, jež působí povzbudivě asi tak jako dopis na rozloučenou, který byl nalezen vedle oběšeného lana Curtise.
„Všetko čo potřebujeme je vraj láska / tak nám to hovoríte aby sme nes poznali/ že láska zomrela / S grimasou štastia snívat‘ o raji / príliš krutá daň za súkromný omyl / bože zmiluj sa…“ REKVIEM PLASTICKÝCH HLÁV
Následující kazetou Nevinnosť Ľahká múza dovedla svou provokující nonkonformitu až do krajnosti, připomínající satanské litanie Diamandy Galas. Již bez Germana H. vytvořila Ľahká múza sedm postindustriálnich hlukových kompozic, které nervydrásající monotónností a temnou surovostí vyvolávají pocity děsivého strachu a zrádné, zákeřné nejistoty. V „záhradách úzkosti“ číhá jen krutost, falešný soucit, smutek, žal a osamělost. Pro nevinnost tu už místo není…
„Len jeden ciel / na konci cesty / nezmyselného šialenstva existencie / tak, ako krysy / blížíme sa k smrti / k tej černej sestře věčnosti / kalich horkosti / pijeme až do dna…“ KALICH HORKOSTI
Snad s výjimkou „nejmelodičtější“ skladby Nevinnosť a zlověstných, hrůzných skřeků ozývajících se v epilogu Exces (jakási variace na Pure od Siouxsie And The Banshees) na kazetě dominují neměnný, až na samou hranici únosnosti odřený rytmus znásobený úhozy na kovové předměty, minimalistické elektronické hluky, připomínající zvuk cirkulárky a předramatizované, táhlé a rozléhající se parlandování Gudrun. Jako by se z ní stala pološílená diva, celebrující s řeznickým nožem v ruce okultistické mše na podivné seanci psychopatů.
„Na kaínom nebi zomreli hviezdy / a (Lidské maso ide na odbyt / umelá láska / z automatov šťastia / tiene na mozgoch / hláv zo zlata…“ ZATMENIE
Ľahká múza svou téměř šokujíci stylizaci, jež v sobě nezapře obdiv k DG 307, jako by naplňovala nápis na bráně pekla v Dantově Božské komedii: NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁŠ SE! Vstupujeme s ní do „říše zatracenců“, kde každý má „bastardie znamenie“. Zároveň však posloucháme jeden z našich nejzajímavějších alternativních (a vpravdě kultovních) projektů přelomu 80. a 90. let. Nejedná se ovšem o nějaký zvrhlý vtip, ale o uchvacující a mrazivě vzrušující odkrývání pocitů člověka, který se ocitl na křižovatce schizofrenních představ, paranoidní lásky a skutečné sebevraždy.
„Pokrytecká něžnost‘ čo nás tak oslepila /je mizerná póza/ kradnúca naše srdcia /Zbal si svoju lásku / tých pár přebděných nocí / a vypadni z mojej hlavy. LÁSKA TANCUJE V NEKONEČNE

Rockový šlahoun

Po článku Rockový šlahoun v prvním čísle UNI, který pojednává o pořadu na Radiu 1, mně byla, jakožto autorovi tohoto pořadu, nabídnuta lákavá příležitost pěkně kapely zdrbnout či vychválit v tomto příjemném hudebním plátku. Předesílám, že převážně budu zdrbávat. Nejdříve je ovšem na místě stručně vypodobnit ideu Šlahounu. Rockový šlahoun je hitparáda demosnímků našich méně známých či začínajících kapel a je to – alespoň podle dostupných zdrojů – světově ojedinělý rozhlasový pořad, protože všechny kapely, které zašlou demosnímek, jsou bez jakékoliv selekce (vyjma technické) odvysílány. Pan posluchač nechť si laskavě utvoří obrázek sám a své pocity a pořadí tří kapel z těch jedenácti, co slyšel, ať zatelefonuje. Součtem hlasů sedm postoupí a zbývající čtyři s nejmenším počtem hlasů jsou na další týden nahrazeny dalšími. Horší tedy mají smůlu, lepší se ve vysílání objeví až pětkrát, což je maximum. Takto tedy vypadá hrubý nástin pořadu, a protože autor kdysi prohlásil, že nebude pouštěné kapely subjektivně hodnotit tak nyní tiše trpí, říká jen informace o skupině a nemůže si (občas) ulevit Ani (zřídka) pochválit. Proto je rád, že si to může někde jinde vynahradit. To znamená, že se na tomto místě budeme setkávat pravidelně a vy takto zprostředkovaně poznáte naši mladou hudební scénu, a to minirecenzemi demosnímků.
Šlahounem prošlo přes 150 skupin z Čech, Moravy a Slezska, výjimečně se objevila i slovenská kapela. Z tohoto množství je stěží desetina opravdu dobrá až nadprůměrná, a i když čtenář hladoví spíše po katastrofách, skandálech, haně a zajímavostech, začnu chválou, protože jednak začátkem tohoto roku proběhl rekapitulační Šlahoun toho lepšího, a jednak ostatního se také dočkáte. Dnes se zmíním stručně o třech skupinách, ke kterým se pravděpodobně vrátím ještě později, neboť si to dle mého názoru zaslouží.
Demokazeta ostravské (?) skupiny MATYÁŠ GALI obsahuje sice jen pět skladeb, ale patří k těm příjemným překvapením. Kdo má rád nevtíravou, pohodovou muziku, při níž si může (ale nemusí) podupávat nohou a nechat si hladit duši sladkohořkým tónem hudby i textem, tomu Matyáše doporučuji. Svým způsobem je to relaxační muzika, těžko si představím vhodnější kapelu (ovšemže českou a málo známou) pro chvíli, kdy se člověk vrátí z nějakého hodně nářezového koncertu a ještě by chtěl něco poslouchat, ale „to něco“ by mělo působit celkově kladným, příjemným a utišujícím dojmem. Přitom texty Matyáše jsou i hodně hořké, jak dokazuje sklad ba „Ostrava město“, jež je asi nejlepší na demosnímku. Ostrava město – zaťaté svaly kolem úst / pod lampou nenajdeš světlo/ a šamot a pivo a hned špína za nehty / a kašel za výplatu též dám si / Ostrava město – železo země potraty / …láhev aspoň trochu tvrdého / a potom budě ak budě…
Zvláštní kapitolu představuje skupina SLUNÍČKO, kde hrají kluci z konzervatoře pro zrakově postižené (na situaci „to je můj kolega, kamarád apod., seznamte se“ zpravidla reagují „a můžem si tě osahat?“ – vyjma basáka, ten vidí) a nutno přiznat, že hrají skvěle a taky dost svérázně. Staví na až neuvěřitelně složitých harmoniích, nebojí se ani disonantních prvků, které se vyskytují ve zpěvové lince vůči ostatním nástrojům a které vás nutí, abyste tuto hudbu vnímali naplno, prostě ji soustředěně poslouchali. Skladby působí hutným dojmem, propracovanost dvou kytar společně s basou vytváří místy dojem alespoň sedmičlenné kapely, pro hudební labužníky opravdová lahůdka. Široké masy asi tento styl (rockový nářez s prvky jazzu, se slovanskou melodikou a velmi zvláštními texty) jen těžko uchvátí, ale na naší hudební scéně je to skvost Rozhodně tato skupina vyvolá hodně rozporů i mezi posluchači – jedni ji budou obdivovat a druzí zatracovat. Kontakt: Martin Rous, tel. 02/253454
Do třetice všeho dobrého skupina HOKR. Díky LP, které vydali samonákladem, se o Hokru v poslední době dost psalo (viz Gramorevue, Rock a Pop apod ), takže pro ty z vás, kterým se toto jméno ještě nedoneslo, jenom telegraficky. Hokr hraje tvrdý alternativní rock, založený na klávesách Pavla Čermáka a za zmínku stojí i vysloveně uvolněný alternativní zpěv Jirky Bílého. Téměř všichni členové prošli lidovou konzervatoří a je to na kvalitě muziky i technického pojetí znát. Jejich koncerty jsou i vizuálně zajímavé, proto bych doporučil nevynechat ani jedno. Koneckonců případní zájemci o LP si mohou na adrese UNI desku objednat, dobírkou ji dostanou. Stop. Kontakt: Pavel Čermák, tel. 02/701569

A ještě jakýsi žebříček deseti nejúspěšnějších kapel Šlahounu za rok 1991:
1. Sluníčko (Praha)
2. Bratrstvo (Brno)
3. N.I.C. (Praha)
4. Hokr (Praha)
5. Matyáš Gali (Ostrava)
6. Karpatské Chrbáty (Slovensko)
7. Pestalozzi (Rokycany)
8. Mňága a Žďorp (Valašské Meziříčí)
9. Stalinovy oběti (Praha)
10. Nšo-Či (Kroměříž)

Demokazety (i jiné nosiče) zasílejte na adresu: Rádio 1, M. Š. event. Rockový šlahoun, Lodecká 2, 110 00 Praha 1.

Speciálně pro UNI

„You are listening the best radio in the town“ (posloucháte nejlepší rádio ve městě). Je možné slyšet téměř na všech amerických rozhlasových stanicích. Jejich vysílání nás provázelo po více než dva měsíce našeho putování po USA. Při mnohahodinových jízdách automobilem se hudba stane nejlepším spolubojovníkem proti únavě a nudě. Téměř každé, i sebemenší město má přinejmenším jednu rozhlasovou stanici. Nemají jména, ale čtyřpísmenkové kódy a lidé je pojmenovávají po příslušných vysílacích frekvencích. Jako člen pražského Reggae Klubu jsem se zajímal o postavení tohoto hudebního žánru mezi ostatními. Má bláhová představa o nepřetržitých „pozitivních vibracích“ se bohužel nenaplnila. Jediné dvě stanice zaměřené na jamajské rytmy jsme našli pouze v New Yorku. A tak jsme poslouchali vše. co se poslouchat alespoň trochu dalo. Co se tedy vlastně hrálo, když ne reggae? Samozřejmě klasické komerční stanice hrající hitparádové kousky posledních dnů proložené spoustou reklam. Velmi hojné byly stanice country music, které nám svými osudy nešťastných kovbojů a nekonečnými stády krav k srdci nepřirostly. Své místo na rozhlasových vlnách měla i vážná hudba. Při jedné z nočních jízd podél pobřeží Kalifornie jsme poslouchali i česká díla v interpretaci českých umělců, které moderátor uváděl pro nás velmi veselou americkou výslovností českých jmen i názvů. Nejraději jsme poslouchali „Classic Rockʼnʼroll Station“ (Stanice klasického rocku), kde bylo možné slyšet vše od „vykopávek“ až po současnost. K nejfrekventovanějším patřili třeba Jethro Tull, Pink Floyd, Dire Straits. The Doors, Rolling Stones. The Beatles. J. Hendrix. Stanice v Novém Mexiku nás bombardovaly hity Led Zeppelin (v noci dokonce přehrávaly bez přerušení celá alba), neboť měsíc září, anglicky September, slovní hříčkou změnily na Zepptember, což je přece důvod k pořádné „party“ (čti mejdan). Příjemně se poslouchali „Oldies – Goldies Station“ (Stanice starých zlatých hitů), proud Everly Brothers. Beach Boys. Mammas and Papas aj. K rozhlasovým lahůdkám patřila stanice indiánské rezervace v Jižní Dakotě. Dakota Sioux. Program byl sestaven z osvědčených hitu („…everything I do, I do only for You…“), etnické hudby prérijních Indiánů a výzev proti alkoholismu a drogové závislosti Jeden večer dokonce naživo vysílali koncert africké lidové hudby. Po asi hodinovém programu poděkoval vedoucí souboru posluchačům za poslech a za dotace rádiu a toto po něm opakoval každý člen. A tak následujících deset minut bylo možné slyšet černé děti opakovat stydlivým hlasem stále tutéž větu: „Thank You for listening and donations.“ Neobvyklou reklamu měla pirátská radiostanice 99.9 MHz v Los Angeles. Na ulicích na obrovských černých tabulích se skvěl pouze nápis „…No music of dead guys…“ (žádná hudba mrtvých chlápků). Z reproduktorů se valil metal. Co však mají všechny rozhlasové stanice společné, jsou reklamy. Ať se hraje „popík“ nebo „taví kov“, stále jemný ženský hlas přesvědčuje o nezbytnosti vlastnit kazetu učící správnou anglickou výslovnost, protože bez schopnosti hlasitě číst se správnou výslovností se špatně vydělávají milióny, a tak volejte 1 -800-ABCDEFG.
Naše hledání rastamanů se však neomezilo pouze na rozhlasové vlny. Všude jsme se rozhlíželi, kde by se daly tušit „dreadlocks“. Většinou jejich nositelé patřili k bezdomovcům, které bylo možné najít všude. Usmívali se nebo se mračili, cinkali mincemi v plastickém kelímku a v druhé ruce většinou třímali papírový sáček. Proč právě sáček? V USA není dovoleno konzumovat alkoholické nápoje na veřejných prostranstvích, a tak se můžete opíjet doma, v barech či restauracích a nemáte-li na to, postačí, když si láhev či plechovku s „ohnivou vodou“ strčíte do papírového sáčku a vše je v pořádku. Vy si popíjíte a nikdo není pohoršen. Ale byla i jiná setkání. V New Orleansu na nábřeží Mississippi zvaném Moonwalk seděl černoch, „dreadlocks“ do půli zad, mezi nohama buben a před sebou krabici s drobnými. Zpíval, recitoval, smál se, naříkal. Nerozuměl jsem mu všechno, ale to mu asi nevadilo, protože vypadal, že je duchem někde jinde. Všechno bylo pryč, když mi na rameno poklepal jiný černoch, mnohem mladší a povídá: „Pane, vsadím se s vámi o tři dolary, že uhodnu, odkud máte boty?“ Možná by neuhodl, naše Prestige nejsou zrovna běžným artiklem, ale kdo ví. Jinak Bob Marley, P. Tosh a ganja v červeno-žluto-zelené patří k oblíbeným motivům v prodejnách triček a jsou k mání za jedny z nejvyšších cen. V obchodech s deskami, kazetami a CD jsou regály s reggae přeplněny, až se srdce zastavuje a dech slábne. V každé domácnosti, kterou jsme navštívili, se najde alespoň několik reggae nahrávek a každý o něm ví.

Nejezte játra, nejsou zdravá

Dr. Lecter není psychopat. Je to inteligentní sociopat
A. Hopkins

Už jsme o Jonathanu Demmeovi v našem časopise psali. Vzpomínáte? Laurie Andersonová, John Cale, Melanie Griffithová neboli Něco divokého. Sympaticky inteligentní komedie, skvěle kloubící ironický humor s newyorskou muzikou. Máme ho tu tedy opět a rovnou vám řeknu, že s podobným obdivuhodným obratem u tohoto režiséra počítal málokdo.
Z kina jsem se vypotácel a v hlavě si to rovnal, co síly stačily. Dlouho mně film vrtal palicí, pořád dráždil a nenechal na pokoji, něco nedefinovatelného jsem tam cítil a nedokázal ze sebe vysypat, co. Vyzařoval odtud zvláštní, pod kůži zalézající humor a nezvykle pojaté horrorové napětí, vše dokresleno fascinující hudbou, ale ještě něco navíc. A to je právě to, co nevím. Nedivte se. ta rafinovanost, s jakou se scénárista Ted Tally spolu s režisérem do diváka pustili, je nekompromisní a vtahující. Naposledy mě takhle zasáhl absolutně bezhumorový. stejné brutální Krátký film o zabíjení Poláka Kieslowského, filmově natažená součást televizního Dekalogu.
Nadlidský Anthony Hopkins, novodobý Fantomas nebo zrůdnost budoucnosti? Nemohu si pomoci, ale jeho pohled přibíjí (pro pana Melounka v Reflexu dokonce Oscarově. tady zvedám obě ruce…), v gestech je potom téměř absolutní. zvrácený. Celá image masového vraha pak asi klíčem k chápání neobvyklého a trochu nebezpečného humoru. Slabší než vláseček je předěl mezi Demmeho podivuhodným smyslem pro tento sžíravý krvavý humor a prvoplánovou perverzní kýčovitostí. Chvílemi to vypadá na prasknutí, ale s vytřeštěnýma očima zjišťujete režisérovu naprostou jistotu. Film nemá prakticky slabší místo. Kdo nevěří, ať na něj běží.
Než potkal Howard Shore (autor hudby k tomuto filmu) Jonathana Demmeho, odváděl na filmovém plátně nikterak oslňující, i když dokonale profesionální práci. Například hudba k Mouše (The Fly) a Dvojčatům (Dead Ringers) režiséra Davida Cronenberga. Hudební průměr, adekvátní těmto ryze komerčním dílkům.
Demme, tento bývalý hudební producent ale muzice rozumí a umí s ní perfektně pracovat. Shore, téměř stejný ročník jako sedmačtyřicetiletý režisér, dostal šanci, kterou propást by byl hřích. Překonal tedy sám sebe. Barokně skličující, pohlcující a dunící muzika (zazní tu Goldbergovy variace J.S. Bacha), plná smyčců a fagotů. Nenechá vás na pokoji tento na minimalismu vyrostlý hudební výtvor, schopný bez nadsázky samostatné existence. Je tichá, podmalovávající, vlastně ji jen tušíte, dlouhé smyčcové pasáže navozují atmosféru, trvá to někdy i celé minuty. Žádné hororové primitivnosti, kdy už podle fidlání a víření bubnů tušíte, kde se válí nějaký ten upír.
To by ale nebylo všechno, když přeskočíme opět excelující Sharon Boyleovou, v duchu ji člověk vidí, jak odstrkuje rejžu a vstupuje do díla a jemnými prstíčky podmalovává obrázky dodanou hudbou, najednou se totiž tepající repetitivní spodek smyčcové hudby vypne a kino se roztřeští normálností, ať už Tomem Pettym nebo britskými The Fall. Neuvěřitelné vkomponované. Kraje se tu smazávají, přestávají existovat a jakoby tu atmosféru dusna polidšťují. Viz agentka FBI (skvělá Jody Fosterová) na návštěvě u Buffalo Bitia.
Mlčení jehňátek (The Silence Of The Lambs, USA 1990) I. stojí za usednutí v kině. Tu jedničku jsem tam připsal já. Nebude to totiž asi dlouho trvat a dr. Hannibal Lecter, kráčející kdesi v Africe za cílem pozřít přítelova játra, se ohlásí znovu. Věřme tomu, že u toho opět bude Howard Shore nebo nějaký jiný kamarád Jonathana Demmeho z New Yorku.

Naked Souls

Ačkoliv znám tu tragickou historku pana Tycho de Brahe, vzdálit jsem se prostě nemohl. Měl jsem v sobě pět-šest piv, tlak byl veliký, ale nešlo to. Ne, že by v tom hrál roli vlastní stud, či mi v tom někdo fyzicky bránil, chraň Bůh. Důvod byl jiný. Na pódiu pod „Stalinem“ totiž zářila kapela stejně skvělá, ne-li lepší, než Ecstasy Of St. Theresa (viz UNI č. 3). Jmenovala se…
Stalo se 21. listopadu a přítomno bylo okolo stovky prokřehlých diváků. Inu, když nám léto řekne adié a přivítá nás zima, nebývá v nevytápěných prostorech pod někdejším Stalinovým pomníkem zrovna dvakrát vlídno. Tak jako po celý rok se tu brodíte prachem, až vám z toho boty šednou, tu a tam na vás kápne ze stropu a abnormální koncentrace vlhka a chladu vámi proniká až do morku kostí. Rozehřát vás může jediné alkohol a muzika, a když se misky vah přikloní na stranu kultury, když přeskočí z pódia do publika ona pomyslná jiskra, je z toho svátek.
Skupina Nahé duše do nás napumpovala to nejbáječnější, co jsme kdy mohli slyšet z britské scény zkreslených kytar. My Bloody Valentine počínaje a Slowdive konče. Vzala si odtud inspiraci a upravila si ji k obrazu svému. Zkreslený zvuk, vrstvené stěny, jemná a procítěná melodičnost, melancholická křehkost, pozitivní pocitová nálada. …sakra, kde se to v těch -náctiletých mlíčňácích vzalo?! „Chtěli bychom sem prostřednictvím naší muziky dostat víc Anglie“, říkají mně a mluví mi z duše. „Známe se s Ecstasy už od dob kapely Nocturno. Dost jsme poslouchali Cure, Smiths, hodně nás vzala Surfer Rosa od Pixies.“ Nádherně se tato slova poslouchají. Myslím, že se jich ani nemusím ptát, proč Extáze i Duše zpívají anglicky, je to naprosto jasné. K této étericky snové hudbě se naše neohebná čeština zkrátka nehodí. Slova tu pomáhají vyvolávat pocitové obrazy, vlastní představy, jde o zvukomalbu. Jejich přednes je stejně nesmělý a zranitelný jako tato duchovní hudba, jako oni sami. V daném okamžiku se na první poslech může zdát. že jde o kytarový nářez. Teprve když se to celé ve vás rozleží, dostaví se blaho dárné účinky, alespoň já to tak cítím. Nahé duše jsou s to dostát svému názvu, plachost a uzavřenost jejich tváří mluví za vše v tom nejčistším podání. Na pódiu stojí téměř nehybně, mají sklopené hlavy a jsou zahleděni do svých nástrojů. Přes jejich tzv. zvonečkové účesy jim není vidět do tváří, a to až do chvíle, kdy jeden z nich zvedne hlavu a začne zpívat. Mohlo by se říci, že je to póza, ale tak tomu není… „Naše image přišla sama, ač spolu hrajeme od června, známe se už skoro dva roky a posloucháme podobné věci, nejde tu o přetvářku…“, a já jim věřím. Obdobně jako jejich bezelstné bezprostřednosti co nejde zahrát, to se vohulí“, přirozenému vývoji, …čím kytarovější věci posloucháme, tím delší máme vlasy“ a velkému nadšení, …přes léto jsme zkoušeli skoro každý den, teď se více věnujeme koncertování“.  Vystoupení pod Stalinem bylo jejich dvanácté v pořadí. Nejpovedenější z nich prý odehráli na společných štacích s Ecstasy Of St. Theresa, a to ve Vyškově a Sedlčanech. „Lidé tam byli naprosto odvázaní, naprosto znalí věci“, jako kdyby mezi těmito městy existoval společný kanál s Londýnem. Málem mi až přišlo líto, že jejich jména znějí tak málo anglicky – Jiří Novák. Milan Šíp. Petr Macháček. Jakub Živnůstka. Dalším malým zklamáním byl fakt. že s mým přirovnáním k mnou milovaným Ride se neztotožnili. Přitom bych byl ochoten se vsadit, že Chelsea Girl je přesně ona píseň, která dala prvotní impuls k založení Naked Souls. No nic, nemůže být vždy všechno podle mých představ. Hotových písní mají údajně jen okolo deseti… „Chceme se prezentovat jen stoprocentními věcmi, máme spoustu rozdělaných a nedodělaných písní.“ To by ovšem na samostatný koncert bylo málo?, ptám se na úplný závěr našeho krátkého setkání. „Nikdy nechceme hrát víc než tři čtvrtě hodiny. Jak svého času říkali Jesus And Mary Chain, hrát víc než půl hodiny je vopruz.“

Foto:Tomáš Turek

Pohřbené gotické srdce X-mal Deutschalnd

„Říkali mi druhové, že navštívím-li hrob své milé, mým strastem se trochu uleví…“
Ebn Zaiat
O dívčí skupině X-MAL DEUTSCHLAND se říkalo, že to jsou „druhořadé Siouxsie And The Banshees“. Toto označení bylo možná trochu nespravedlivé, ale v podstatě výstižné, neboť tvorba skupiny byla formou i obsahem skladbám The Banshees velmi blízká. Také proto se na začátku kariéry X-mal Deutschland zdálo, že pětice temných prušáckých vojevůdkyň „ztělesňuje všechno hrozné z gotické scény“.
Kapela vznikla na podzim roku 1980 v Hamburku. Tvořily ji Anja Huwe – zpěv, Manuela Rickers – kytara, Rita Simon – baskytara, Fiona Sangster – klávesy a Caro May – bicí. Dívky byly velmi ambiciózní a ctižádostivé. Jednak se stranily okruhu skupin, označovaných nálepkou deutsche neue Welle, a jednak, aby si uchovaly nezávislost, nepodepsaly smlouvu s žádnou německou gramofonovou firmou.
Chtěly se tak vyhnout „nežádoucímu uměleckému vedení“ a jakýmkoliv kompromisům. A tak skupina v roce 1982 zamířila na Albion – již s novou bubenicí Manuelou Zwigmann a prvním mužem v dívčí kapele basistou Wolfgangem Ellerbrockem. V listopadu je na britská pódia uvedla právě se rozzářivší hvězda 4AD Cocteau Twins. Anglické publikum přijato X-mal Deutschland velmi kladně, přetože blonďatá Anja zpívala německy. Úspěch byl překvapující, protože nezpívat anglicky před britskými diváky znamenalo do té doby téměř vždy uměleckou sebevraždu. Sošná image černě oděných dívek, jejichž obličeje byly jakoby vytesány z ledového kvádru, a především hudba, „spontánní, někdy iritující monotónností a občas uvádějící posluchače do šíleného transu“, to byly devizy, které zaujaly šéfa 4AD Iva Watts-Russella natolik, že s německým kvintetem podepsal smlouvu. Výsledkem byla deska Fetisch (Fetiš, 1983).
Deset pohřebně ponurých skladeb na této desce je zahaleno do neurčitého studeného mlhavého oparu, který je stále hustší a dostává podobu nejistoty, strachu, tajemství a touhy. Temné plochy kláves, které zní jako kremační opus, protepávají syrová bicí, zatímco zlověstná baskytara skicuje poeovskou atmosféru alba. Kratičké kytarové riffy připomínají vítr, skučící v puklinách ledovců. A přidáme-li k tomu výrazové prostředky, barvu hlasu i frázování Anji, jež víc než věrně připomene Siouxsie, je v úvodu vytýkaný vliv tvorby The Banshees zcela na místě. Anjin odosobnělý zpěv zní v těch nejlepších skladbách (Boomerang, Geheimnis, Keampfen, Stummes Kind) chladně, nepřístupně a je pro něj příznačná absence jakýchkoliv emocí, ať už zpěvačka šeptá, sténá, křičí, vřeští jako kočka, a nebo jen bolestně vzdychá. Největší slabinou alba je jeho poněkud chaotická neurovnanost a jednotvárnost.
Ve stejném roce se ještě objevilo EP Qual. pojmenované podle remixu úvodní písně z alba Fetisch. Ivo byl ale zklamán, oproti debutu se nezměnily ani texty, ani hudba připomínající nevlídné studené počasí, kdy je mlha, prší a lidé se jdou rozloučit na hřbitov s těmi, kteří již nejsou mezi námi. Kapela na sobě nehodlala pracovat, publiku se písně X-mal Deutschland líbily a členky skupiny tedy neviděly důvod, proč hudbu dál vyvíjet a nějak měnit. Ivo se rozhodl s kapelou natočit ještě druhé album Tocsin (Poplašné vyzvánění, 1984) a pak s nimi u 4AD skončit. Trochu paradoxně se právě Tocsin stal vrcholem tvorby X-mal Deutschland. Strhující skladby byly čitelnější, elegantnější a rozjasněnější, a přitom si ponechaly původní melancholickou, depresívní atmosféru. Na desce vyniknou nečekaně hravé klávesy, vytvářející až pop-goticky přitažlivou melodii a táhlý „halekající“ hlas Anji. Tag für Tag připomene Cocteau Twins, výtečná je skladba Reigen, poněkud ji opakuje Augenblick. Albem opět proniká atmosféra nevyhojitelného smutku – viz skladby Begrab mein Herz či Mondlicht. Polský časopis Magazyn Muzyczny trefně poznamenal, že Tocsin by byl „vhodnou kulisou ke statickému filmu, který je natočen o půlnoci v gotických ruinách a všude je jen mlha, temnota, ledový měsíc zacloněný mraky a vzrušující chlad samoty a nepokoje…“ Deska má přesně atmosféru doby, kdy již skončila zimomřivá noc plná přízraků, ale ještě nenastalo osvobozující svítání a prosvícený den. Po odchodu z 4AD zakotvili X-mal Deutschland v roce 1986 u Phonogram Records, u něhož vydali pár maxisinglů a textově i hudebně jemnější a poetičtější album Viva (Ať žije. 1987). Deska přinesla sice inteligentní, ale nijak očarující pop „třpytící se vzácnou důstojností a pohrdavou současností“ (Melody Maker). Časy. kdy kapela spalovala posluchače svým studeným plamenem, kdy hlas Anji jako rampouch pro bodával city a kdy celá skupina, zahalena do závoje temného šera a zimy. ve své tvorbě nedovolila vykřesat ani jiskřičku radosti a humoru, byly nenávratné pryč. Desku předznamenal výborný singl Matador (Fiona: „Je to čistější verze toho, co jsme dělali předtím“). Na nadprůměrné desce, kterou produkoval H. Cornwell ze Stranglers, ještě zaujmou skladby Feuerwerk, Polarlicht a Adios. Po vydání desky se zdálo, že dny X-mal Deutschland jsou sečteny. Avšak v roce 1989 u firmy Metronome vyšlo pod hlavičkou skupiny album Devils (Ďáblové), i když z původně ryze dívčí sestavy zůstala už jen Anja. Dvanáct písniček na desce nabízí ovšem v podstatě nezajímavý, nevýrazný a vyčpělý „americky“ rádoby tvrdý kytarový pop-rock, plný banálních melodií (výjimku tvoří snad jen skladby Dreamhouse a I Should Have Known). Po poslechu této desky je jisté jen jedno: X-mal Deutschland dnes již nejsou tou skupinou, jež kdysi „vyzařovala divné, neidentifikovatelné charisma, které působí jako pozvání do svůdného světa tmy a nebezpečí“. Gotické srdce bylo zaživa pohřbeno bohapustou komercí.

Rock Cafe

HISTORIE: Leden 1990 – vzniká sdružení Nový horizont na podporu kytarového „rocku“, u zrodu stály skupiny Jižní pól. Toyen. Omnibus. Tichá dohoda. Marlene a další. Cílem bylo uvést do provozu vlastní klub, organizovat koncerty a prezentovat se v hudebním tisku. V době, kdy se podařilo zajistit pronájem prostor od nefungujícího Komenia, zbyl z původních patnácti organizátorů triumvirát Jaroslav Zajpt, Pavel Zvolenský a Roman Skokan. Březen–duben 1990  –  otevřen klub Nový horizont v Praze na Národní třídě. Komenium nepovoluje žádné úpravy interiéru, za pronájem tří večerů v týdnu pobírá 15 000 Kčs. Přesto odmítá prodloužit smlouvu v době, kdy se „Horizont“ stává vyhledávaným místem. Květen–listopad 1990  –  období zavírání pražských rockových klubů a bezvýchodného běhání po úřadech vrcholí letními protestními koncerty v centru města. V listopadu je Komenium vypovězeno, nájemníkem na dobu neurčitou se stává náš triumvirát. Leden 1991 – otevřeno Rock Café. Naplno se rozjíždějí koncerty, diskotéky. Postupné se otevírají další prostory – music shop, bar s výstavní plochou v suterénu, prodejna triček, bazar hudebních nástrojů… Z Rock Café se stává luxusní rockový klub, tomu odpovídají i ceny  – vstupné 30 Kčs na dvě domácí kapely, na zahraniční 30–80 Kčs, diskotéka 20 Kčs. Bundu si pověsíte v šatně za 2 Kčs, dáte si colu za 10 Kčs nebo pivo za 17 Kčs, ale jointa si k tomu raději nezapalujte…
Vybavení Rock Café muselo stát hodně penz, které byly zatím největší investicí.
Jaroslav Zajpt: Nejdříve to byla oprava shnilé podlahy, nová ventilace a hlavně zvuková izolace, která je někde až dvojitá. Dále to byla nová aparatura, v současné době otevíráme i studio v suterénu, kde bude náš DJ Radek Podroužek točit „live“ na 8 stop. Vracíme se tak k jedné z původních činností Nového horizontu, tedy k vydávání kazet. Nebude to žádný velký kšeft pro nás, ani pro kapely, ale bude fajn, že při příštím koncertu tady budou mít kapely v prodeji své kazety. Aktuální je rekonstrukce, která tu bude v prosinci a bude stát asi tři sta tisíc. Bazar se prohodí s výstavní místností a dole bude od 10.00 do 19.30 hodin zdarma přístupná velkoplošná televize s hudebním videoprogramem a zajímavými filmy.

Kolik vlastně dáváte za koncert? Vycházíte z předem dohodnuté částky nebo z procent podle návštěvnosti?
J.Z.: Vycházíme z pevné ceny. Kapela, která tady hraje poprvé, musí předem dodat demosnímek a dostane minimálně tisíc korun. Jinak je to rozmezí 1 400–4 000 Kčs pro domácí kapely. Nejdražší byl Plexis, právě za 4 000. Je to dané tím, jak si skupina stojí, jestli vydala desku, jestli má hodně příznivců.

Před nedávnem mělo Rock Café problémy díky televiznímu dokumentu, který prezentoval váš klub jako místo, kde se dají snadno sehnat drogy…
J.Z.: Když jsme otevírali, tak se sem samozřejmě natáhli lidé, kteří si to berou nebo s tím obchodují, a ti tady dělali největší binec. Pak jsme se spojili se Střediskem drogových závislostí, které pracuje na moderních principech spolupráce a důvěry k pacientovi. No a v době, kdy už jsme měli oproti jiným klubům, dobrý výsledek, tak televize odvysílala ten pořad. Druhý den jsme zaznamenali obrovský zájem o to, kupovat tady drogy. Stalo se nám třeba, že sem přišel člověk, který se hned v kase ptal, kde tady koupí hašiš a podobné věci. Samozřejmě, že se sem začali nanovo stahovat i kšefťáci, takže jsme od TV chtěli, aby odvysílala dokument, jak to ve skutečnosti je, což se stalo. Dál spolupracujeme se Střediskem, které finančně podporujeme, dost peněz padne i na vydržování ochranky (firma Indus  –  jsou nejlepší, ale i nejdražší). Když sem přijde člověk a zapálí si trávu, je slušně upozorněn na to, že to tady není možné. Pokud je agresívní, musí ven.

V poslední době má nejeden pražský návštěvník Rock Café poněkud odcizený pocit. Na koncertech je totiž až sedmdesát procent cizinců. Otázkou je, jestli je to víc umístěním klubu nebo relativně vysokými cenami. Znám dost rockerů, kteří na váš klub zcela rezignovali…
J.Z.: My samozřejmě chceme, aby sem chodilo víc našich lidí, nedělali jsme to jako klub pro cizince, ale fakt je, že je to umístěním a tím, že jsme udělali celkem slušnou reklamu i venku, vyšlo to v rockových brožurách, ale nemyslím si, že 30 Kčs za koncert nebo 20 Kčs za diskotéku je hodně. Ani cena ostatních věcí není na centrum tak moc vysoká. U vstupného na cizí kapely je to specifický případ. Tady se nekalkuluje z toho, kolik přijde lidí, ale z nákladů provozu, které jsou několikanásobně vyšší. Dělá to samozřejmě doprava a hotel. V žádném případě si nechceme dělat ostudu, což se třeba stalo, když jsem dohodil určitou cizí kapelu do jiného klubu, tak jim tam nedali ani basu piva. Ale na některé cizí kapely se vstup snížil i na 30 Kčs. Těžko můžu zlevnit ceny alkoholu, když jsme na něj dostali desetiprocentní daň. Já si osobně myslím, že v Bunkru v Lodecké to za nějaký čas bude cenově podobné. My jsme také začínali s daleko nižšími cenami a pak to muselo jít nahoru. V takovém případě se do klubu natáhnou lidé, kteří nemají peníze, sotva si koupí lístek a pak dělají Čurbes. Je to vyzkoušené.

Díky za rozhovor.

Elektronické vzpomínky na budoucnost

(30. listopadu 1991, Palác kultury, Praha)
Nelze pochybovat o tom, že německá technorocková skupina KRAFTWERK se stala jednou z nejdůležitějších kapel sedmdesátých let, neboť svojí tvorbou předznamenala v podstatě všechny trendy a styly elektronické hudby dnešní doby – technobeatem počínaje a electronic body music konče. Vystoupení düsseldorfské černě oděné čtveřice, jež je ovlivněna jak technokratickými tendencemi, tak futurismem a konstruktivismem dvacátých let, v Paláci kultury však potvrdilo i to, že Kraftwerk v žádném případě ještě nepatří do starého železa. Celé pódium v Kongresovém sále připomínalo jakousi velitelskou kabinu vesmírného korábu, který se vrací z daleké budoucnosti do naší současnosti. Mezi nejrůznějšími panely s barevnými zářivkami, digitálními počítači, bicími computery a elektronickými syntezátory stáli členové Kraftwerk zcela nehnutě a dováděli svou charakteristickou pódiovou „sci-fi anti-show“ připomínající koncert robotů až do krajnosti. O to víc se dělo za nimi na čtyřech projekčních plátnech, na nichž se střídaly různé počítačové symboly, emocí zbavené textové slogany a retrospektivní filmové dotáčky s barevnými hrátkami videoartu. Samotná hudba Kraftwerk byla chladná, umělá a odosobněná, v čemž právě spočívá její hypnotické kouzlo, jež posluchače nelítostně vtahuje do monotónního kolotoče elektronické melodie, harmonizerem mixovaného hlasu a digitálního rytmu, který dával některým skladbám až taneční rozměr. Starší skladby – např. Autobahn, nebo Radio-Aktivität potvrdily, proč kdysi časopis Sounds o Kraftwerk napsal, že v sobě spojuje „rafinovanost soudobé elektronické hudby s dynamičností hudby rockové“. Popovější charakter novějších písní (Robots) zase ukázal, proč mají Kraftwerk i komerční ohlas. Při této písni se místo živých hudebníků (či lépe řečeno počítačových operátorů) náhle na pódiu objevili čtyři roboti, jejichž umělé tváře se nápadné podobaly členům Kraftwerk… Are you the robots?

Foto: Tomáš Turek

Jasná hudba

V neděli 24. listopadu oslavila v pražském klubu Na Chmelnici, vyzdobeném plakáty Karla Halouna, legendární rocková skupina Jasná páka/Hudba Praha desáté narozeniny. Celý večírek se však nesl až v příliš poklidné a nevzrušené atmosféře, jako by se nedělo vlastně nic mimořádného. Převážně sedící publikum během dvouhodinového koncertu odvázaly vlastně jen pákovská vypalovačka Paralet a vynikající verze clashovského Should I Stay Or Should I Go (respektive Mám tu zůstat, nebo jít).
Jinak Hudba Praha předložila divákům jakési resumé svého repertoáru, v němž dostaly prostor skladby úplně nejstarší (Špinavý záda, Špejchar blues, Pal vocuď, hajzle, Nálady…), ale i ty novější (Vlaky, Zkrat), které se agresivitou a navztekaným rozhořčením vracejí do počátků Jasné páky (No tak hurá, Maelstrom). Dokonce i některé písně, které byly v polovině osmdesátých let pro Hudbu Praha příznačné svou elegancí, dostávají v dnešní čtyřkytarové verzi mnohem dravější a ostřejší podobu (zejména Brejličky). Na pódiu se vedle dnes již ustálené sestavy Hudby Praha (kytary – M. Ambrož, bratři Zatloukalové, basa – J. I. Wünsch, saxofon –  K. Malík, bicí – L. Kandl, zpěv – M. Ambrožová a krásná Jana „Jamajka“ Koblicová) objevili i další hudebníci, kteří kapelou za ta léta prošli (Z. Pištěková, E. Mišíková. V. Malinovský…).
A také „osobní host“ zraněného Jana I. Wünsche (ruka v sádře) Olin Nejezchleba, který jej zaskakoval u baskytary. Sečteno a podtrženo: byly to dvě hodiny příjemného bigbítu, ale ve srovnání s chmelnickými oslavami před pěti lety byl tento koncert poněkud krotký a až nečekané obyčejný.

Toyen – s jiřím Šimečkem o turné po USA

Před několika dny jste se vrátili z Ameriky. Jak dlouho jste tam byli?
Odlétali jsme 7. listopadu do Frankfurtu a odtud přímo do New Yorku. Bylo to jako sen. Ubytováni jsme byli na Broadway v pětihvězdičkovém hotelu a dívali jsme se na Time square. To je výstavná část Manhattanu. První koncert jsme měli devátého v sobotu, a sice v Shutting galerii. Na tento koncert nás americká strana, která všechno sponzorovala, zavezla černým kadilakem z dob Elvise Presleyho, kde byly sedačky proti sobě, a řidič nám otevíral dveře a vyndával nástroje z kufru. Tento koncert byl velice prestižní, byli tam pozváni zástupci gramofonových firem, důležití lidé od muziky a samé potřásání rukou. Dámy ve velmi odvážných róbách a pánové třeba i s motýlkem. Měli jsme rozsáhlou propagaci. Byli jsme představeni jako jedna ze špičkových československých rockpopových skupin. Oni s námi rok a půl spolupracovali, navštívili pět našich koncertů v Praze. Měli 25 našich kazet natočených v Hrnčířích a od července 200 CD. Ty byly vyrobeny tak trochu na jejich objednávku, proto jsou v angličtině.

Na objednávku? Nahrávání tedy zaplatili?
Oni sponzorovali celou cestu, všechny koncerty i všechno to luxusní zacházení s námi. Nahrávku podpořili, ale ne plnou částkou. Od začátku naší vzájemné spolupráce chtěli iniciovat zájem také v nás. Snad aby se přesvědčili, že dokážeme všechno dotáhnout do konce. Ne, že strýček z Ameriky dodá peníze a nehodný synovec vše propije. Předpokládám, že se další spolupráce bude vyvíjet v podobném smyslu. Všichni manažeři a sponzoři byli velmi hákliví a pečlivě hlídali, kdyby se na nás někdo lepil. Veškeré kontakty, veškeré cesty od nás vedou přes ně a zrovna tak od zájemců k nám.

Jaké byly ohlasy na CD a na vaše koncerty?
Byli jsme pozváni do studia v Long Beau far, kde nahrávali Rolling Stones. S CD byli velmi spokojeni, ptali se nás, kde a za kolik jsme jej natáčeli, na jakém aparátu. První reakce na koncert byly také velice příznivé. Dostali jsme nekompromisně jednoznačnou nálepku, že jsme jako U2.

Kolik koncertů jste odehráli?
Tři. Dva v New Yorku a jeden ve Wusteru. Ze strany producentů to bylo naplánováno velmi chytře. Ten první v Shutting galerii byl velmi důležitý, především společensky. Druhý v klubu CBGB, to je hudebně prestižní klub. Třetí byl v klubu ve Wusteru. Klasický klub s větrákem nad pódiem, jak to známe z živých videoklipů, s mlácením půllitrů o pódium. Lidé tancovali, strkali do sebe, zkrátka se přišli bavit. Vytvořili skvělou atmosféru. Té nesmírně pomohla i naše předkapela. Ta v průběhu svého vystoupení hlásí za dvacet… za patnáct minut přijde Toyen…my hrajeme poslední věc a Toyen coming. Takže, když jsme nastoupili, byla atmosféra připravena.

Takže ta „vopruzovací“ nálada mezi kapelami neexistuje?
Nejenže nám zapůjčili veškeré vybavení, ale předkapela opravdu podpoří „hvězdu“ večera. Nejenže jsem se nemusel dohadovat, kdo bude hrát první, a jestli bude zvukař ochoten dát na bicí mikrofony a jestli má vůbec dobrou náladu. Spolupráce byla fantasticky jednoduchá. My jsme jen přijeli, naladili si nástroje a hráli.

Co se v klubech hraje?
V Shutting galerii a CBGB jsme měli předkapelu Hill People. To je typicky americká skupina se zpěvačkou, která má výborný hlas a taky třásně na rukávech kožené bundy. Muzika je postavena na kytarách – akustické a elektrické, je v tom kus Simona a blues a kus amerických kovbojů. V našich poměrech by byli neobvyklí, ale tam je to cosi jako střední proud. Ve Wusteru jsme měli také místní skupinu Creatures of Hebit. To je něco mezi začínající Patty Smith a tvrdou americkou kytarovou školou. Viděli jsme i další skupiny a kluby. Americká strana byla tak korektní, že nás vždy den před koncertem vzala do klubu, abychom viděli, co se tam děje a abychom si zvykli na prostředí. Byli jsme v metalovém klubu i v novovlnném. Vesměs malé kluby. Úroveň kapel odpovídá těm našim.

Existuje rozdíl v organizaci?
Zázemí, propagace, informace, konkrétní příprava vystoupení je pro nás neuvěřitelná. Po prvním koncertě následovala tisková konference a první článek vyšel ještě v průběhu našich koncertů. Myslím, že tak jako před několika lety hledaly gramofonové společnosti nové zdroje v irské muzice, sondují teď střední Evropu.

Byl tedy o vás zájem?
Při posledním koncertu jsem byl úplně dojatý, když po sedmém přídavku objímal našeho kytaristu nějakej černoch a plácal ho po zádech a ode mě chtěl jakýsi chlapík koupit zpocené tričko. Kolik jsme podepsali plakátů a prodali CD, to nemá cenu ani povídat. Tři čtvrtiny kapely tvoří bývalí hráči Letadla. To byla velmi kultovní kapela a měla skvělé koncerty, ale Amerika překonala i to Letadlo.

Rýsuje se další spolupráce?
Byl připraven živý záznam z CBGB, který máme s podporou americké strany vydat. Pro ně je to další propagační materiál. Neustále zdůrazňovali, že CBGB je velmi prestižní klub a americké kapely se pokoušejí získat termín na hraní třeba i třičtvrtě roku.

Předpokládám, že jste zpívali anglicky?
Jasně. Náš repertoár můžeme prezentovat jak v angličtině, tak češtině. Anglické texty nám dělá Jirka Štefl. Umět cizí řeči je nesmírně důležité. Myslím, že kdyby nebylo mé angličtiny, kdybych se s nimi nemohl domluvit (našli si nás po koncertě v Rock Café), nebylo by nic.

Máte vůči sobě nějaké závazky?
O spolupráci projevují velký zájem, chtějí, abychom zůstali nezávislí. Žádné smlouvy jsme nepodepisovali, vše je gentlemanská dohoda. Všechny cesty do Ameriky a naopak půjdou přes ně.

Je pátek 22. listopadu. Vrátili jste se v neděli. Kolik jsi už udělal rozhovorů?
Mám domluven exkluzívní pro Melodii, byli jsme v rádiu Hello World. Budeme v Rock and Popu, máme hotový Mladý svět, byli jsme u Ivana Cafourka v Popservisu, následuje rádio Golem, Rádio 1, Evropa 2. Zájem je ze všech stran.

Není to zvláštní? Předtím ticho po pěšině a nyní si redaktoři podávají dveře?
Ono se teď zas tolik neděje a to dřívější ticho není taky docela pravda. Hrajeme od roku 1989, za tu dobu jsme se dostali do povědomí kritiků a odehráli spoustu koncertů. A doposud jsme s naší muzikou neobchodovali. My obchodníci asi nikdy nebudeme. Všechny koncerty, články. Triangl apod. vznikly tak, že pořadatel zavolal nám a nabídl. Já to nějak neumím, vnucovat se. A tak vydáváme a asi nadále budeme vydávat pod svou značkou.

Zažili jste pocit hvězd. Jak se vám bude hrát nyní?
Jsem Čech, narodil jsem se v Praze a na nošení beden a na to všechno kolem jsem si zvykl. To nebude žádný problém.

Máš ještě něco zajímavého?
To ano. V Americe lidi nekouří, nepijou a skoro nejedí maso.

Foto: Ondřej Kubíček

Další články