Copak ve Státech, tam nejspíš úspěšnou černošskou spisovatelku a country skladatelku dobře znají, za to u nás to asi nebude tak horké a tím, že na obalu neuvádí interpretky skladeb naproti zájmu o svou hudbu také moc nejde. Ta jména totiž zvoní: Rhiannon Giddens, Leyla McCalla, Sunny War, Valerie June nebo Allison Russell.

„Měla bys ses vrátit tam, odkud jsi přišla. Tady pro tebe není místo,“ dostalo se Alici Randall po příjezdu do Nashvillu rady. Přišlo jí to prý tak nechutné, že se rozhodla do města country se přestěhovat a vzápětí se stát první černošskou autorkou singlu na vrcholu country hitparády. Vypráví o tom v současně vyšlé autobiografické knize My Black Country.

Hit XXX’s and OOO’s v roce 1994 nazpívala Trisha Yearwood, a když se k ní teď skladatelka s dcerou Caroline vrátila, ocitla se před problémem: „Když jsem své staré písně znovu poslouchala, frustrovalo mě, jak z nich všechno, co jsem se snažila z černého Jihu zachytit, zmizelo. Protože je nazpívali běloši, posluchači si navíc mysleli, že hrdinové mých písní jsou běloši. A tak jsem si začala představovat, jak by zněly, kdyby je nazpíval někdo, kdo vypadá jako já.“ To je jedna věc, druhá pak, že třeba skladbu The Ballad of Sally Anne o dívce, které po cestě z kostela manžela pověsili na strom, houslista Mark O’Connor kdysi proměnil v bluegrassovou odrhovačku. Ačkoliv Rhiannon Giddens převzala v textu slovo od slova, s banjem a hrozivým bubnováním skladbě vrátila původní smysl a producentka alba Ebonie Smith s použitím dechů pak zdůraznila, že k lynčování nedocházelo pouze v 19. století, vždyť Emmetta Tilla v Mississippi brutálně zavraždili v roce 1955.

Se skladbami napsanými z černošské perspektivy odzpívanými bělochy to zkrátka v minulosti neklaplo, a z naléhavého sdělení se občas stala obyčejná zábava. A pokud se na albu pustíte do srovnávání starých verzí s novými, zůstanete překvapeni, jak se z country cajdáků s hlasy černošských zpěvaček doprovázených ženskou kapelou najednou vylouply až k nevydržení mrazivě silné písně.

Berlínská psych/post-punková kapela The Third Sound nedávno vydala své šesté studiové album Most Perfect Solitude. Vedle zpěváka a primárního autora kapelního materiálu, Islanďana Hakona Adalsteinssona, který mimo The Third Sound hrál nebo doposavad hraje v The Brian Jonestown Massacre, Singapore Sling, Tess Parks nebo nejnověji Golden Hours, tvoří čtveřici dlouholetý člen a spolupracovník, klávesák a kytarista Robin Hughes, a čerstvá rytmika: bubeník Frankie Broek a basák a Hakonův spoluhráč z Golden Hours Wim Janssens. Svět permanentně křižující Adalsteinsson se v době vzniku písniček našel v knize O chůzi v ledu filmového režiséra Wernera Herzoga popisující jeho pouť z Mnichova do Paříže (nedávno se stejnou knihou inspiroval našinec Tomáš Niesner a výsledkem bylo ceněné album Bečvou). Také většina skladeb novinky The Third Sound se nějakým způsobem dotýká tématu cestování nebo pohybu. Hned otvírák See You on the Other Side po hudební stránce navíc vyloží na stůl většinu trumfů, které mělo kvarteto pro tuto desku připraveno. Hlasité, silně zkreslené kytary, Hammondovy varhany, jednoduchá, přesto důrazná rytmika a psychedelicky zahalený Hakonův vokál. To je sound alba, které uhání zrychleně kupředu. Zvuk raných Spiritualized se zde míchá s ráznějšími Jesus & Mary Chain, nebo naopak něžnějšími The Stone Roses. Psychedelická jízda Hakona Adalsteinssona a spol. je prosta hudebních záludností. Je jízdou přehlednou krajinou. Jednou rovnou jak pravítko, podruhé zvlněnou s občasnými výhledy, potřetí místo za denního vedra spáchanou v noci. The Third Sound se nezdržují otravným rockovým sólováním, jejich itinerář je jasně daný, a právě tím, že se protagonisté pohybují na domácí půdě, jsou schopni vymáčknout z prostého materiálu maximum. Pokud i vy hodláte letos v létě vyrazit na cestu, pak zaprášený, jednoduchý sound desky Most Perfect Solitude by mohl být na vaší túře vítaným společníkem.

Virtuózní kytaristka s výraznou barvou hlasu, širokým rozsahem kontraaltu, občasně zasahujícím až k opernímu projevu, se po čtyřech letech od posledního alba Hunted (2020) jistě přejné krásné odmlky, kdy povila a mateřsky opečovávala potomka, pustila do víceméně mimopísňových novotvarů k obrazu, navíc limitovaných režisérsky-dramaturgickým rámcem. Bylo jasné, a s tím musela počítat, že i ty nejsilnější skladby, do nichž zasadila srdce, mohou být třeba v (pro autorku) nejvypjatějším momentu ustřiženy, vyrvány, a do nich k filmovému ději napasován třeba dialog, chrápání, zvuk kávovaru, škrtnutí zapalovače, bouračka aut, drcení plechy na plechy, klaksony a úpění.

Ať už režisér s producenty čekali cokoli, všechno pasuje. Krátký otvírák prvního disku You´re Not God je depresně valivý, až vám nabízí sebevražednou žiletku. Tommy´s Plan je song ještě o řád temnější, s přeechovaně zahuštěnou baskytarou pod mistrovskými kresbami Anniny kytary a hlavně jejího zpěvu a textu. Tommy´s Plan se překlopí v Tommy´s Requiem #1 s děsivými údery vazbící kytary, dechu, posledního výdechu. Každý track má 2─3 minuty a je vlastně svéprávnou kompozicí-písní, jistěže tematicky filmově prolínavou.

Druhý disk pro Season 6 je hudebně i zvukově ostřejší, někde až brutálně, jak se na výpravnou krvavou gangsterskou ságu patří (v češtině pod názvem Peaky Blinders – Gangy z Birminghamu). Samostatné kytarové pasáže můžou lehce připomenout score Neila Younga Dead Man, kapelní kusy mají zas feeling blízký soundtrackům dvojice Warren Ellis/Nick Cave. Jsou tu ale i silné písně jako třeba hutná autorská Ain´t No Grave s překrásným zpěvem nebo takřka k nepoznání neurvale přepracovaný cover Caveovy Red Right Hand. Na Season 5 nahrála Anna Calvi všechny nástroje (včetně houslí, klavíru a perkusí), pro Season 6 si už přizvala pár muzikantů. Hudba je to někdy trpitelsky strašidelná, drásavá, někdy andělsky nebeská, vždy však silná a působivě ohromující.

Ani to, že by v portugalské lidové hudbě vyrostla nebo k ní předtím měla nějak víc blízko, když tedy nepočítáme, že ji ráda poslouchala, zpívající producentce z lisabonského elektronického a jazzového undergroundu nezabránilo v tom, aby pro ni na debutovém albu našla docela nový a značně experimentální výklad; a upřímně řečeno, hodně neobvyklý, po právu tedy nadšeně uvítaný.

Panice nepodléhajícím štěstí přeje a než by si Ana, dosud zvyklá pracovat s kapelami, během covidu připustila, že s lockdownem všechno končí, udělala si raději seznam toho, co dobře umí, zná a má ráda. Nebylo toho málo: klasické vzdělání na klavír, studia jazzu a musique concrète, obdiv k Laurii Anderson, Björk nebo portugalským protestním písničkářům z časů Salazarovy diktatury. A hlavně si připomněla, jak se ji vždycky líbila lidová hudba, a tím pádem jí došlo, že by nebylo od věci ji umístit do středu své snahy vybruslit ze situace, kdy nemohla z domu, hlava jí přitom praskala nápady a okolo nikdo, kdo by do toho šel s ní. Takže začala skládat a natáčet sama.

„Když mluvím o portugalské tradiční hudbě, nemyslím fado, mluvím o typu orálně přenášených vesnických písní zpívaných často sborově ve složitých harmoniích a rytmech,“ vysvětlila Ana, proč se jí tak lehce podařilo propojit vrstvené vokály, syntezátory, elektrobeaty, terénní nahrávky a glitch s vlastním hlasem, perkusemi a zvuky nejrůznějších předmětů do formy mimo meze běžnosti, aniž by posluchače konfrontovala s přílišnými nároky avantgardní hudby. „Na moji hudbu sice nezačnete tancovat hned, ale nakonec začnete, nebojte,“ naprosto přesně odhadla dopad alba.

Je k dobru věci vidět Anu na koncertě: tehdy do sebe totiž vizuálně stylizované videoklipy, dlouhé copy a prosté šaty dokonale zapadnou s její vytříbenou dekonstrukcí tradiční hudby, do které vložila vlastní texty reflektující život v nynějším Portugalsku. Ve skladbě Se Dançar É Só Além se třeba věnuje krizi bydlení pro mladé, což je mimochodem téma aktuální po celé Evropě.

Jednapadesátiletý skladatel Franck Vigroux vytváří vesmír, v němž se prolíná elektronická a současná hudba, divadlo, tanec i videoprojekce. Po dlouhém působení na experimentální hudební scéně ve Francii (a spolupráci s Miko Vainiem nebo skupinami Push The Triangle a Transistor) se jeho tvorba rozprostřela do multimediálních, scénických projektů. Francouz vytváří konceptuální alba, která se pohybují uvnitř a mezi sférami vyprávění příběhů, hudby a experimentálního filmu. Jeho koncerty mají podobu audiovizuálních představení. Po několika scénických projektech, se kterými vystoupil i v Česku (Flesh a The Falls), přišel autor v letošním roce s dalším materiálem, připraveným primárně pro poslech. Na novém albu vsadil na kartu zvuku analogové elektroniky. Hutné, sršící, často navíc rytmicky nekompromisní, vedle toho ale nechává posluchače pravidelně vydechnout. Tehdy s oblibou ohne svou pouť po zaprášených, industriálních předměstích směrem do hlubin temného vesmíru. Od Fuck Buttons až k Jean-Michelovi Jarreovi nebo Vangelisovi. Od nekompromisního tlaku, který posluchače přimáčkne ke zdi, až k výhledům, které posluchače nechají svou majestátností v tichu s pusou dokořán. Abychom byli konkrétní, úvodní intenzivní otvírák Loïc připomene hrubější hudbu vydávanou labelem Ant-Zen, oproti tomu následující Le Bal polevuje stisk ve prospěch space ambientní výpravy, kterou následně vystřídá v Jolin znovu nekompromisní rytmika, výrazně zkreslené linky, které jsou v působivém kontrastu vůči statickému elektronickému podkladu. Franck se nebojí skladby vyšroubovat do katatonického, hlučného finále (třeba i ve skladbě 68), na druhou stranu dokáže být jak ambientně chlácholivý, tak melodicky i aranžérsky přehledný (Vice nebo L.A. Live), až může tu a tam připomenout současné synthwave hvězdy. Vigroux i na této čistě sonické sondě nedokáže ze sebe odpárat svou scénickou stránku, což nahrávce ponechává silnou atmosféru a celkově barevné vyznění.

Hudbu manželů Havlových nemá smysl žánrově analyzovat, byť na první poslech může Four Hands evokovat škatulku minimalismus, potažmo soudobá hudba. Jenže on to je i není minimalismus, ona to je i není soudobá hudba. Ve čtyřruké souhře dvou spřízněných duší, srdcí, tepů a myslí na klavíru, varhanách, a nakonec na obou nástrojích zároveň, „když se cesty potkají“, je mnohem víc barev a inspirací. Včetně těch dávných, čerpaných od kořenů (nejen) evropské hudby, i když je tu pevně nastoleno novověké pojítko temperovaného ladění. A motivy skladeb jsou sice repetitivní, serialistické, využívají minimalistického rozvoje tématu, nejde však o žádné železné pravidlo. Jediným „zákonem“ tu je volný sonický prostor, popírající všechna „železná pravidla“.

Havlovi jsou žánr sám o sobě, logiku dává pouze srovnávat desku s jejich předchozí tvorbou. V tomto ohledu je Four Hands kolekce zvukově nejčistší, nejvyrovnanější. Jak Havlovi prozradili v rozhovoru, původně měli v úmyslu doplnit album o skladby pro další nástroje. Případně vrstvit zvukové stopy, přidat smyčce. Po poslechu nahrávky klávesových, dílem psaných, dílem na místě doimprovizovaných základů ovšem naznali, že cokoliv navíc by snižovalo působivost hudby. I když nemáme možnost srovnat, jak by dopadla původní koncepce, jistě šlo o správné rozhodnutí. K darům Havlových přece vždy patřila schopnost poslechnout intuici.

Irena a Vojtěch se logicky nejvíce věnovali čtyřručním skladbám pro klavír, práce s ním je nejsnáze organizovatelná. Když se ovšem převládající pianový sound alba přehoupne do bezdozvukových varhan, odlišný charakter tónů a jiná hráčská technika nezpůsobí schod či „zub“ v náladě. Díky jemnosti provedení, feelingu, osobitému uchopení dominantního tématu, prolínajícího všemi nástrojovými kombinacemi.

Z té hudby jde nádherný, opravdový klid. Pokud ne svým způsobem léčivý, tak určitě konejšivý. Přístupný snad každému živému tvoru s ušima.

Sotva lze obsažněji vyjádřit podstatu jazzové hudby, zvláště hrané v tak základním, až intimním obsazení, jako je klavírní trio s rytmikou, než je název Balzarovy novinky Conversation/Rozprávění. Průkopnictví jazzového trialogu je připisováno Billu Evansovi (p) se Scottem LaFaro (cb) a Paulu Motianu (ds), hrajícím spolu v letech 1959–1961, dnes patří k improvizační výbavě mnoha skvělých trií. Nemá význam hru tria s jinými srovnávat, snad jen náladu, jakou známe z jakési „neoromantické“ vlastní tvorby – třeba právě toho Evanse či Jarretta. Současná podoba Balzarova tria počala příchodem bubeníka Kamila Slezáka v roce 2015 a byla dokončena nástupem pianisty Víta Křišťana tři roky poté. Po dvou albech s maďarskými jazzmany, trumpetistou Kornélem Fekete-Kovácsem a vokalistkou Veronikou Harzsa, se loni v polských studiích sešlo trio samostatně k nové nahrávce, technicky dokončené v Battery Mastering Studios v New Yorku. Hudba vznikla živě, spontánně, bez dalších úprav, což jen podtrhuje oprávněné sebevědomí účastníků tria, víru v bezproblémovou vzájemnou napojenost, danou schopností se nejen slyšet, ale smysluplně na sebe reagovat. Autorem všech 7 písní jsou členové tria. Minimalistické linie fialovo-modrého spektra obalu Studia Najbrt dokonale evokují energetický proud promyšlené hudby ke zklidněnému prožívání. Náladu skladeb dost napovídají jejich pojmenování: úvodní valčíkové Memory of the Sky (Křišťan); Sorrow (Balzar) věnovaný autorem jeho otci, hudba zahleděná steskem na to, co životem už prošlo. Hudba rozjitřených očí stále něčím překvapovaných Traveller (Křišťan), mísící se s nostalgií, s významnou úlohou basy – v epilogu hra smyčcem, později výrazné sólo, v němž nechybí blue tóny, odkazující až k pouličním folkbluesovým kořenům jazzu, nad nimiž vyklene oblouk jazzového modernismu Křišťanův klavír. Bicista Slezák své spoluhráče pečlivě sleduje a rytmus je součástí dialogu s klavírem a kontrabasem. Chytlavá melodie Aria (Křišťan), s lehce folklórní ozvěnou, evokuje pěvecký projev a sóla piána a basy působivost skladby podtrhují; Moment (Slezák) uvedený Balzarovým sólem nás přivádí k náladě francouzského šansonu; Old Song (Balzar) přes svůj název nezní nijak staromilsky, byť je opět bohatě pojatým dědictvím toho nadčasového, co v jazzové hudbě bytuje, s důrazem na melodii, harmonii a pulzující rytmus, v němž se opět skvěle předvádí Slezák – i jeho nejtišší pasáže jsou dynamické. Závěrečnou skladbu, věnovanou jeho matce, Story of You, kapelník tria Robert Balzar s Křišťanovým klavírem malují sice v melancholických barvách, leč zpěvně a za chápající hry štětkami bicisty Slezáka, Balzar na chvíli změní hru v sólo smyčcem. Náchodskému rodákovi Robertu Balzarovi bylo v květnu 62 let a zanechává za sebou výraznou kapelnickou stopu, současně se řadí k tradici kvality našich kontrabasistů moderního jazzu, sahající až někam k legendární průkopnické kapele Rytmus 40. let.