Sloupky

Zkraje poslední dubnové dekády jsem prosvištěl jako blesk na bicyklu za pozdního slunného odpoledne Celetnou ulicí. Neb v ní, přisámbůh, nebylo živé nohy. Nikoho jsem nemohl ohrozit. Krása a hrůza. A jako blesk mi prosvištěla hlavou představa. Že by třeba pandemie, když už holt dopadla, mohla aspoň částečně vymýtit stupidity… Číst dál...

Když jsem se kdysi zeptal aforisty Karla Marka, zda ještě chodí s Petruškou Šustrovou, lakonicky odvětil: „Petruška? To je vyhaslý případ.“ Někdo to Petrušce donesl, pravděpodobně já, a ta odvetně složila dvojverší: „Zato ty máš Karlíčku / paranoiu v malíčku.“ Ani jeden neměl pravdu, ale o to jim šlo. Post illa verba dodávám, že… Číst dál...

1) Vždycky jsem měl rád spíše písničkový formát. Jak jsem viděl, že má kapela na albu písničky o sedmi a více minutách, hned mi byla podezřelá. Až později jsem se tohoto předsudku zbavil a pochopil jsem, že dlouhá písnička nemusí nutně znamenat nudná písnička. 2) Vždycky jsem měl rád knížku Všechny moje lásky od Nicka… Číst dál...

„Dav pod podiem se pohnul a v minutě byl beton přeplněn potápějícími se párky. Seděl jsem pohodlně na židli a rozhlížel jsem se po nich, jak holkám vlály sukně a postavy pásků s vycpanými rameny se kymácely na slunci. Bennova trumpeta byla napřažená rovně nad tancující a v jejím… Číst dál...

Kdykoli jsme se s přítelem a aforistou Karlem Markem ocitli v blízkosti náměstí Jiřího z Poděbrad, s nezřetelnou omluvou odběhl do Plečnikova chrámu, aby se vzápětí zase vrátil. Kostelní hodiny vždy neklamně ukázaly, že Karlova modlitba byla střelná. Jako by proběhla in articulo mortis. Když se Karel takto neprodleně… Číst dál...

Nedávno se krátce po sobě objevily zprávy, nad nimiž se aspoň na chvíli zachvělo nejedno muzikantské srdce. První: dost detailní a zřejmě ne moc ohleduplné rozebrání kory. Západoafrické jakoby harfy, ale zároveň trochu loutny, možná až modernější mandolíny. Za slova mě nechytejte, případné dotazy směřujte na Petra Dorůžku.… Číst dál...

Jedním z mých nejoblíbenějších současných režisérů je Paolo Sorrentino. A možná i jedním z nejoblíbenějších malířů, protože pro málokoho platí ono omšelé, že „maluje kamerou“. Obrazy tak pěkné a rafinované, až bývá někdy označován za kýčaře. Chápu. Ona hranice mezi dokonalou výtvarnou formou a kýčem může… Číst dál...

Jsou dva druhy lidí. Jedněm je jedno, že nevědí, jak se jmenuje písnička, která zrovna hraje. Druhým ne. Pochopitelně patřím k těm druhým. Odjakživa, když jsem slyšel nějakou písničku, jsem chtěl vědět, jak se jmenuje. Ať už se mi líbila, nebo ne. Buď jsem o ní chtěl vědět víc, nebo jsem chtěl alespoň vědět, čeho se vyvarovat – člověk… Číst dál...

Uf uf. Na podkladu naprosto nekonkrétního záznamu z deníku jistého českého podstatného překladatele a skvělého básníka, který ale nemohl mít relevantní informace, kdosi zcela vzdálený vážně rozvine teorii, že smrt francouzského nositele Nobelovy cenu za literaturu zařídila sovětská tajná služba. S podílem čsl. agentů.… Číst dál...

Když jsem Pavlu Landovskému, hlavnímu hrdinovi mých postil, ještě za jeho života odhaloval v jednom vůči němu vztahovému městečku pamětní desku, mluvily dvě slavné herečky – a já. Ony se mu vyznaly z lásky a já se mu vyznal, neboť jsem se v něm vyznal, z obdivu k jeho moudrosti. Teprve pokašlávání početné Pavlovy… Číst dál...