Věkem nezlomný muzikant Charles Lloyd (86 let) nás dokáže překvapovat nejrůznějšími sestavami spoluhráčů, často s kytarami (loni na festivalu Jazzpad ve Wroclawi vedle Marvina Sewela s Ocean Trio II hrál ještě Jakob Bro), přesto nejhlubší ponor do Lloydovy duše poskytují jeho kvarteta s klasickou rytmikou p+cb+ds. Proto letošní novinka září jako další skvost jeho diskografie; vedle mnohaletého spoluhráče na klavír Jasona Morana se ale inovačně objevila spolehlivá a sehraná dvojice kontrabasisty Larryho Grenadiera a bubeníka Briana Bladea. Z 15 titulů mimo jednoho tradicionálu a Lift Every Voice and Sing, černošské to hymny bratrů Johnsonových, je hudba především Lloydovým autorstvím. Rodák z Memphisu Lloyd se považuje za dítě jihu, proto jeho muzikantství obsahuje široké spektrum hudby: prehistorii jazzu, zemité blues, spirituály a gospely, vše přetavované do nadčasového znění moderního jazzu, na odkaz hard bopu, dokořeněné dle potřeby ozvuky dálných hudebních kultur, také modernisty artificiální hudby. Blade vnáší do rytmu písní stylizaci africké etnické rituálnosti a Grenadier jej basovými tóny podporuje. Za pozornost stojí i přiznání se k odkazu stylu Theloniouse Monka, nejen Moranem, ale i samotným Lloydem, jak to činí ve velmi zdařilém Monk’s Dance. Nádherně basa předzpívá The Goast of Lady Day – hold Billie Holidayové. V nádherném tématu The Water Is Rising se sejdeme s náladou Pralesních květů Lloydových šedesátých let. Neobvyklostí je minutové Lloydovo dueto pro altovou a basovou flétnu Late Bloom, uvádějící následný spirituál Balm In Giled. Sám Charles Lloyd v nezvykle dlouhém vlastním textu v bookletu spokojeně na závěr konstatuje „…a tak, všichni moji blízcí, můj sklon odložit saxofon a vrátit se do lesa, byl na další sezónu zažehnán.“ Lloydova hudba patří k nejniternějším a nejduchovnějším projevům moderního jazzu, hudby bez zbytečných efektů a muzikantských exhibicí.

Karel Markytán bývá logicky spojován s kapelou AG Flek. Ostatně i na jeho druhém sólovém albu se objevují i muzikanti ze sestav AG Fleku, klávesista Milan Nytra či kytarista Petr Hoffman. Písně z desky Je muzika! by klidně zapadly do repertoáru Markytánovy domovské kapely. Písničkář pochopitelně nemění rukopis, proč taky, to by byla křeč. Ovšem sólová alba se točí proto, aby dovolila autorovi být osobnější a „monotematičtější“ (bez hanlivého podtextu), což platí i pro to Markytánovo. Větší jednotvárnost nemusí být negativem, umožňuje autorovi hlubší ponor do (sebe)vyjádření a posluchači lepší soustředění na podstatu sdělení.

Je muzika! působí hluboce osobně. Vypráví o stárnutí, vztazích, posedlosti i daru být muzikantem. „To se tančí, když neneseš na hrbu léta,“ zpívá Markytán v písni Advent. Duet Kafe na mrakodrapu (Ech, Synku) je mimo jiné o setkávání generací, kde „synka“ zpívá Martin Kyšperský z Květů. Podobně jako Svět můj i tvůj (Ach, dcerunko), duet a autorská spolupráce s písničkářkou Eliškou Lajdovou, s dobře využitým odkazem na Nohavicův text („ráda hraju si, že jsem mladičká básnířka / zavazuju si korálky nad kotníky“). Titulní píseň pak je zdánlivě naivním, jenže krásně platným vyznáním hudbě: „A obzvlášť, když se šeří / tak to zkouší na mě panika / ještě tady, ještě tady – je Muzika!“

Po žánrové stránce, Markytánovi sedí forma balady či folkrockových kusů ve středním tempu, s nerušivou instrumentací vystavěnou nad zvonivou doprovodnou kytarou a decentní rytmikou, tak proč by se svého kopyta nedržel. Trochu jinými než „markytánovskými“ harmoniemi pak kolekci zpestřují epizodní spoluautorství, třeba hudba Petra Vavříka k milému podobenství o láskou zkrásnělém rezu i stáří Plechové boudy.

Upřímné, uvěřitelné a „posluchačsky friendly“ album. Nepovedlo se něco? No, obal. Ale nesuďme Markytána podle přebálky, abychom parafrázovali v anglosaských zemích rozšířený idiom don’t judge a book…

Zpěváka a hráče na loutnu buzuki postihla strašná rodinná tragédie – životní příběh Syřana kurdského původu žijícího dnes v Irsku ale nakonec přece jenom skončil dobře. Hodně se o něm mluví, jeho debutové album boduje v žebříčcích a loni v Corku za velkého nadšení otevřel koncert irské skupině Lankum.

Zdravotní bratr chirurgického oddělení nemocnice v syrském městě Rakka bral zpočátku hraní jako relax po práci. V roce 2011 ovšem přišla válka, tři roky na to se stala Rakka centrem Islámského státu a brzy na to Syfkhan uslyšel v telefonu: „Uřízli jsme tvému nevěřícímu synovi hlavu a zahráli si s ní fotbal.“

S rodinou za děsivých podmínek přepluli na gumových člunech do Řecka, odkud byli v rámci přerozdělování uprchlíků přesunuti do Irska, kde se od roku 2016 usadili. Než by nezaměstnaný Syfkhan seděl doma, začal hrát po Irsku na svatbách a večírcích pro syrskou a kurdskou diasporu. A nakonec mu štěstí přišlo naproti a William Stewart z labelu Nyahh Records se stal jeho agentem a vydavatelem.

Co od něho máte čekat? Rozhodně ne pouze levantské taneční dabke jako třeba od Omara Souleymana, tak přímočaře rychlopalně Syfkhan neuvažuje, ačkoliv krajanův raný a bez debat pořád nejskvělejší model vlastně přejímá, akorát že na zpěv, loutnu a syntezátor je úplně sám. Ne tak na albu, kde se k němu přidali cellistka Eimear Reidy s jazzovým saxofonistou Cathalem Rochem, dobarvující středomořskou směs poháněnou rytmy darbouky neobvyklými harmoniemi, a my tím pádem neposloucháme dalšího ceremoniáře extatické svatební party, ale tvůrce domýšlejícího svou budoucnost bez toho, aby stavěl na story uprchlíka a panarabských klišé. Syfkhan pochopitelně hodně straní kurdské hudbě, a to i tehdy, když zpívá vlastní skladby, k vrcholu alba ovšem dospěl nevšední úpravou nesmrtelného milostného vyznání Layla wa Layla (One Thousand Nights and a Night), složeného v roce 1969 Balighem Hamdim pro legendární egyptskou zpěvačku Um Kulthum.

Patnácté album od roku 2009 kytaristy a skladatele Juliana Lage je jeho stylově nejpestřejší. Mimo jedné sólové skladby jsou všechny jeho skladby hrány kvartetem nebo sextetem. V žádné sestavě nechybějí jeho stálí spoluhráči z posledního období – kontrabasista Jorge Roeder a bubeník Dave King. Kvartetní sestavu ještě doplňuje hráč na piáno Kris Davis, střídající se s Patrickem Warrenem – ten barvu kapely ještě v některých skladbách obohacuje hrou na keyboards různých typů. Lage je stylový všežravec, nemá jediné těžiště hudby, z níž by většinově vycházel. Proto je spektrum jeho hudby tak pestré. Na albu najdeme sólově hranou skladbu Myself Around You, jako vystřiženou ze sešitu klasické kytarové literatury. Coby kytaristu ho samozřejmě lákají latinskoamerické inspirace – slyš hned úvodní Hymnal, krásný melodický nápad s lehkým, téměř nevnímatelným podkresem klávesových smyčců a vibrafonu. A hned následuje osminový pregnantní dupavý rytmus v Northen Shuffle ve stylu jazzrockové scény; ke zvuku skladby výrazně přispějí všichni členové sextetní sestavy. Nato kvarteto rozezní typickou „americanu“ Omission. Doslova podvečerně milenecká, ač hraná na elektrickou kytaru, je rozněžněná Serenade. Zvukově bohatě zní South Mountain – připomene atmosférou Jazzové nebajky Velebného SHQ ze 70. let. Titulní Speak To Me je odkazem na dávné rock´n´rollové instrumentálky, s přímočarým sólem elektrické kytary. Tanečně swingující instrumentálkou je zase Two And One, se sóly akustické kytary a kontrabasu. Roeder s Henryho altklarinetem si krásně vyhrají ve Vanishing Points. Rockově odvázaně zní skladba se záhadným číselným názvem 76 (rozhodně to není Julianův věk, je mu 36), v níž se vyřádí na piano i Davis. Uklidňující písní Nothing Happenes Here se kompletní sestava s posluchači loučí, leč název tvrdící, že tady se nic neděje, se netýká tohoto alba, které je od Lage svou barvitostí nejlepší a hudebně nejzajímavější.

Skoro dekádu trvalo, než Neysa Mae Barnett a Emile Larroche, které se potkaly v roce 2013 v Ivry-sur-Seine, dotáhly práce na autorském materiálu k vydání debutové desky. A čekání evidentně stálo za to. Vždyť dva roky starý debut Touch The Lock, který mladé Francouzky natočily na jedné lodi zakotvené v Oxfordu na břehu Temže, vychválil slovutný portál Pitchfork v recenzi jako dechberoucí „prizmatický synth pop“. UTO v nastoupené dráze pokračují i na letošním následovníku. Co to konkrétně znamená? Neysa Mae Barnett, která je hudebním tahounem dvojice, má evidentně naposlouchány hodiny britské taneční hudby – od progresivních spádů Leftfield přes indielektronickou hvězdu Four Tet až po taneční hrátky s hudebními odkazy minulých dekád à la Matthew Herbert. Pop je ve středu zájmu UTO, každá skladba ale míří jiným směrem. Energický, pozitivně ubíhající otvírák Art & Life může připomenout Moloko, mnohem špinavější následovník Plumbing přehlednou melodii nabourává kouzlením v duchu Aphex Twina, zatímco třetí položka 2MOONS může zastřenými vokály připomenout shoegaze kapely, ale i dodnes fungující Garbage. Asi nejvíce devadesátkově načichlou položkou je Napkin se zcela signifikantní rytmickou smyčkou, doplněnou i pro tehdejší kapely typickými vokálními výkřiky. UTO ale nejsou popoví revivalisté. Unshape je dramatická položka nasáknutá současnou analogovou elektronikou a dětským sborem, Midway pak může svou estetikou připomenout například Flume. Na albu When All You Want To Do Is Be The Fire Part Of Fire je nejlepší, že se v něm, jako na každém správném popovém albu stále něco děje. Laťka předvídavosti je snížena na nejnižší možnou míru, a tak po půlhodině, kterou recenzovaná kolekce má, nemá posluchač problém pustit si desku znovu. Připomíná mi dnes již předposlední album domácích Tolstoys, které bylo také napěchováno mladistvou energií, silnými nápady, které byly oproštěny od jakýchkoliv kudrlinek, sól nebo natahovaných dojezdů.

Z přehršle kooperačních projektů amerického bubeníka/skladatele Marka Holuba, dlouhá léta žijícího v Londýně a dnes naturalizovaného Vídeňáka, je pravděpodobně nejznámější účinkování v modern-jazzy-rocky kvintetu Led Bib, který založil v roce 2003 během studií na London Middlesex University. Debut Arboretum (2005) vyděsil znalce natolik, že kapelu bez velkých rozmyslů ocenili prestižní Peter Whittingham Jazz Award. Pak už to s Led Bib úspěšně svištělo desku po desce až k výbornému čtvrtému albu Sensible Shoes (2009) s nominací na cenu Mercury Prize. Kapela prý pořád existuje, byť zahybernovaná, jen snad, doufám, po posledním albu It’s Morning (2019) a přesídlení Marka Holuba do Vídně a vytížení, tohle své první velké muzikantské bandové dítě Mark nehodil přes palubu.

Druhozrozenec jeho Anthropods je opravdu z jiného ranku než poněkud, pardon, tzv. novojazzoví Led Bib. Když eponymní debut popsal časopis Jazzwise jako „bohatě eklektický soubor příjemné a nezařaditelné hudby oslavující radost z kolektivní souhry“, tak Abundant Shores přináší totálně nové směry a zkoumá prostor mezi kompozicí a improvizací. Název Anthropods může být analogií bezobratlých členovců, třeba stonožek, jejichž hemolymfa je podobná krvi obratlovců a vzájemně si ji předávají plazmatem otevřené tkáně do segmentovaných částí=těl=členů bandu. Osmidílná suita je až skoro zákeřně vykomponována. Ono „skoro“ je v dávkách prostoru k improvizaci pro kapelní těleso: violoncello Clemes Sainitzer, housle Irene Kepl, basklarinet Susanna Gartmayer, tenorsaxofon Jakob Gnigler. Basklarinet s violoncellem přebírají basové povinnosti a jdou od nejhlubších až po nezvykle vysoké oktávy. Pastorálně nebeské melodie, ohnivě neklidný free jazz, hutné groovy. Flexibilita textur nástrojů tu dosahuje svých zvukových extrémů, jejich barevnost tvoří místy divočišnými impro kousky průvazný tok mezi velejemnými proudy melodiky a hypnorytmy se spádem vřícím v bouřný vír nekonečného vodopádu.

Nejistota je v dnešní době zdánlivě na jistotu sázející název. Tísnivý. Kladenská kapela ho ovšem myslí trochu jinak. Vlastně pozitivně. „Všichni čekají, až se vrátí starý dobrý svět. Bude to ale nejistota, která nás obejme, aby všechny osvobodila,“ uvádí autor textů, zpěvák a kytarista Jakub Mühlfeit v tiskové zprávě. Jasně, nejistota s odhodláním přizpůsobit se tomu, co přijde, je pořád o hodně užitečnější životní pocit než rovnou defétismus, beznaděj nebo útěk k řešení typu carpe diem, po nás potopa.

Po muzikantské stránce se na čtvrtém řadovém albu KolHal prezentuje už jen jako duo. Druhým ze členů je bubeník, příležitostně zpěvák Tomáš Příkaský. Ale paradoxně zní deska svým způsobem pestřeji a soudržněji než předchozí nahrávky. Kapele totiž nadstandardně, včetně obstarání partů baskytary a syntezátoru a hlavně diskusí o tvorbě, přispěl producent Tomáš Havlen, jinak z dua post-hudba. Písně dostaly ještě „popovější“, elektroničtější, syntetičtější nátěr. V případě Kolektivní halucinace ale bez negativních popových rysů jako podbízivost a prvoplánovost.

V hloubce pak nejsou skladby vůbec popové. Stále tu jde o autentické vyjádření, nikoliv o „libost“ a oddechovost. A deklamovaný Mühlfeitův zpěv je vše jiné než chytlavý. Originálnější a důležitější než hudba pak zůstávají texty. Autentická poetická pozorování reality jsou tím, čím je Kolektivní halucinace nejzajímavější: „Král vysílá vojsko pro Helenu Trojskou/pro starou pokojskou, co tančí tu s mopem/a tanečním krokem se posouvá chodbou/a už u schodů ví, že něco nehraje/že se jí nestane, co četla v Blesku nebo na Super“ (Soucit). „Postavte ty lidi mezi hospodu a divadlo/ať se vidí, co si vyberou … A oči mají temné a zlé, něco je špatně / ale o co tu jde, laciná kořalka jim napovídá, že je tu špatně nejspíš všechno“ (Horníci). Silné. Byť samozřejmě s tím, že právě elektrický, cca electro-rockový sound textům tvoří odpovídající platformu.

Chorobopop mají živnou půdu v rožnovské scéně 90. let, trio tvoří mj. bývalí členové v rámci HC/punkové komunity věhlasné kapely Telefon. Ale „na žánry“ si nehrají. Oni si hrají „se žánry“. Třetím albem totiž trio, koketující také s ironií nové vlny a zarputilostí HC undergroundu, docela překvapilo. Rozdělilo ho na dvě strany, a protože kromě CD a downloadu vychází i na LP a MC, tak i doslova. Na jednu část dejme tomu post-punkovou, a druhou synthpopovou. Pochopitelně jde o synth pop hodně „undergroundový“ a nervní. A vůbec to nepůsobí křečovitě. Kapela sdílí názor, že není důležitý styl, ale píseň. Sdělení, atmosféra, přesvědčivost. V tom se hlučně kytarová a synth strana neliší. Vyjadřují hněvivou tíseň ze světa, cituji: „na úsvitu vzrůstu omezování svobod, vzniku nových válečných konfliktů, dezinformací, umělé inteligence a dalších nejistot“.

Kytarová strana zběsilostí a stručnými stopážemi písní potěší ctitele HC estetiky. Ovšem od „čistého“ HC ji odlišuje třeba to, jak Chorobopop vyřešili nespolehlivost bubeníků. Automatem, což dodává písním strojovou údernost. I když se trio jinak sympaticky vyhýbá vulgarismům (k syrovému vyjádření nejsou třeba), začíná deska štěpným kusem Reprezentant ko*otů. Není třeba dlouho přemýšlet, koho, kdo „uspěl s byznysem“ a „strach má jako plán“, oním reprezentantem myslí. Jistě by řídil stát jako firmu. Někdy je myšlenka vyjádřena poetickým opisem („informační kalba/trollí identita/varianty verzí/monitorům svítá“, Blabla), jindy velmi konkrétně („Hitler svýho Stalina/Rusko svýho Putina… svět co má řád/svět co je na dvě půlky/svět plný stád/stád lidí ze škatulky,“ Zeptám se).

Písně ze „syntetické“ strany se liší soundem a tím, že zpěv není tak „křičený“. Ale poselství zůstává totožné: „Svět seskládaný ze sekvencí/úsměv a úspěchy na poli trollů/nahoru někdy že znamená dolů“ (Úsměv a umělá inteligence). Dvě strany mince. Z frustrace pomáhá vyřvat se i vyzpívat.

Nečekané překvapení pro všechny, kdo se ztrácejí v hinduistánských ragách a v experimentální elektronice jakbysmet aneb dotýkání se majestátu hudební blaženosti s předpokladem, že kdo se připojí, uvidí a pocítí zvuk; alespoň tak to tvrdí indicko-americká elektroproducentka a zpěvačka, zprvu si říkající Modular Princess, to protože jejím hlavním nástrojem jsou modulární syntezátory. Nejde u ní o nějakou ambientní new age, protože namísto usínající meditace se celou dobu vrtíte zvědavostí, co to jako má být. Nakonec zjistíte, že vás tahle hodně „divná indická hudba“, volně plynoucí v minimálně rytmickém oparu elektronické mlhoviny a znepokojujících dronů, přivedla do stavu zklidnění, i když jste po něčem takovém vůbec netoužili.

Do osmnácti let se učila klasickou indickou hudbu a žádnou jinou prý neznala. Během amerických studií informatiky ovšem s pocitem, že by jí okolí neporozumělo, zpěvu nechala. Teprve s přestupem do třídy výzkumu elektronické hudby, kde se podílela na programování nástrojových softwarů a objevila modulární syntezátory, se před ní otevřel úplně nový hudební svět, a hlavně našla vhodný hudební jazyk, umožňující komunikovat jak s indickou hudbou, tak s hypnotickou elektronikou, a nakonec i s hlasem. „Prosím, neříkejte mi indická klasická zpěvačka,“ žádala ovšem každého.

Zatímco se na debutu Under The Lilac Sky (2021) zabývala časem, prostorem a stavem mysli při východu slunce, novinka Delight je hodně autobiografická. Vycházela prý z karnatických rág bageshri, vztahujících se nádhernými melodiemi k milostným tématům, a zaměřila se na osobní filozofii všudypřítomné rozkoše, kterou lze údajně nalézt všude, kde ji člověk správně hledá. Do syntezátorových ploch také poprvé přidala smyčce, saxofon, flétnu nebo marimbu a hlas zdeformovala reverbem. Rozdíl mezi akustickým a elektrickým zvukem nevnímáte, jen se necháváte víc a víc stahovat do nadčasové hudební esence a přitom se modlíte, aby ji po vás nechtěl nikdo popsat.

Švédsko-česko-slovenské kvarteto zaujalo už debutem Journeys (Amplión 2019). Spolužáci z konzervatoře v Rotterdamu, kytarista Alf Carlsson a trumpetista Jiří Kotača, se mentálně sešli v citu pro silné melodie podložené harmoniemi, které jsou posluchači libé. Souzvuk křídlovky či trubky s akordy a melodickými linkami elektrické kytary zní intimností, při nichž se žádný z nástrojů nesnaží hrát prim; při sólech se podporují, doplňují, a tentýž rovnocenný vztah mají s nástroji rytmiky. Do své muziky vás kvarteto vtáhne hned úvodní Carlssonovou skladbou Wanderer, kde vedle zpěvného tématu zní krásné rytmické bicistické pasáže s basou, komentované tóny kytary. V prologu hudbu zdramatizuje táhlý elektronický podkres. Většina řečeného o úvodní skladbě je v modifikacích použitelná u ostatních skladeb. Kotača modeluje náladu – vedle křídlovky a trubky také používá dusítko. Díky sordinované trubce je zasněné Kotačovo Faith, s bopově odvázanou improvizací v druhé části skladby – kytara zůstává doprovodem a komentátorem. Soulový odpich posluchači poskytne Alf´s Groove, s kytarou v jazzrockovém modu. Zajímavý sound stvoří souzvuk trubky s basovými tóny hranými legato smyčcem v Kotačově Reliefu. V melancholické skladbě Air-Conditioned JK téhož autora akusticky znějící kytara v závěru „vystřeluje“ krátké elektrické tóny reagující na tóny trubky. Krátkou Before the Storm si Peter Korman napsal jako sólo na kontrabas – skladba pak přejde v Supercell, jak známo úkaz provázený tornády: skladba má tomu odpovídající vzrušující průběh, zakončený sérií virblů bubeníka Kristiana Kuruce. Vše se vrací do klidu v Carlssonově Hotel Piast, táhlými a rovnými tóny trubky, místy zasněně zabarvenými, které charakterizují styl Jiřího Kotači. Brno Boyz ve mně vyvolali náladu hudby brněnské rockové nové vlny 80. let – jaká radost, dalo by se podotknout! A totéž platí pro hodnocení celého tohoto alba.