Padesátileté výročí natočení základního alba nejen našeho undergroundu, ale i domácího rocku připomíná turné PPU, ale také dvojalbová vinylová reedice, vycházející sice z restaurované nahrávky připravené Ondřejem Ježkem, pro toto vydání nicméně upravené, hlavně však obsahující vše, co bylo tehdy na hradě Houska natočeno, a také koncert z oslavy svatby Jaroslavy a Jaroslava Kukalových v Mokropsech 31. ledna 1975. Není to tedy jen nějaká recyklace, ale plnohodnotná edice, s mnoha fotkami apod. A také, vinyl je prostě vinyl, že!

Možná to již bylo řečeno, proč ale nezopakovat: Plastici, jako celek, přišli s hudbou, jež v té době neměla obdoby, u nás pak vůbec ne. Jistě, Mejla Hlavsa, ale i jeho spoluhráči byli ovlivněni vším, co poslouchali, bývá zmiňován především debut Velvetů, budiž, v přístupu a syrovosti jistě, vtírá se však pocit, že možná důležitější sudičkou musel být Frank Zappa a jeho zcela ikonoklastický způsob komponování.

Co skladba, to perla a jiné pojetí, na albu tak najdeme hypnotické Magické noci (ano, i se zappovskou basovou linkou) i vlivy free jazzu, viz krásné Janíčkovo dlouhé free sólo na klavifon v Zácpě či podobně pojaté Brabencovo sólo ve stejném kusu, použití tereminu, hříčku MGM nebo podivně somnambulní Okolo okna, morbidně skočnou Elegii s úspornou aranží (podobně minimalisticky pracují Plastici například v písni Nikdo), Bondyho reminiscenci Bartóka v zacykleném Podivuhodném mandarinovi, temně rozjuchaná Jó, to se ti to spí či třeba Já a Mike, minutová miniatura s náhlými zvraty, následovaná jen o něco delší písní Ranní ptáče…

Pohlédnout na album Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned dnešníma očima, bez nějakých historizujících interpretací (aniž by to kdy šlo zcela odmáznout) jistě za to stojí, ukáže se o to víc, že hudba Plastiků obstojí nejen ve zkoušce času, ale i bez všech „disidentských“ příbalů.

V prosinci loňského roku třiaosmdesátiletý, neuvěřitelně svižný pardál a stále bezesporu jeden z nejlepších světových trumpetistů Wadada Leo Smith stvořil v uplynulém půlstoletí množství dobrodružné akustické hudby, složil a nahrál s plnotučnými symfonickými orchestry velepodivínské antiopulentní kusy tzv. musica nova (mj. String Quartets nos 1-12, 2022) a činil také skvělé příležitostné vpády do všeho možného elektrického. Ať už to nazveme jazzem nebo nejazzem. Éra kolem Bitches Brew Milese Davise patří mezi jeho inspirační zdroje a spolupráce s kytaristou Henrym Kaiserem na dvojalbu Yo Miles (1998) to jen stvrdila.

K projektu Orange Wave Electric si Wadada sestavil kapelu u něj snad nikdy natolik neslýchaně rockovou. Totální hudební omlazení daleko od velmi ambiciózní, komplexní a téměř klasické hudby jeho nahrávek posledních let i rockověji a fusion orientovanému zvuku Yo Miles. Dokonce ani Smithova trubka, byť zní v každé skladbě coby volání z nebes, tu není dominantou. Je v kapele. A téhle devítihlavé rockové sani včetně sebe samého velí. Tři električtí kytaristi – Brandon Ross, Lamar Smith, Nels Cline, dva električtí basáci Bill Laswell a Melvin Gibbs, bubeník Pheeroan akLaff, mistrovský perkusionista Mauro Refosco a elektrizační samplista Hardedge. „Středivá“ síla je v basácích a rytmice, někde vířícím vírem nebezpečně vtahujícím jako černá díra (výtečná pocta bubenickému géniovi ve skladbě Tony Williams), jinde houpavě lákavá (úvodní Ntozake Shange) právě kamsi do víru. Odstředivá je jasně ve všech krutopřísně soupeřících kytarách. Podzvuky jsou pásmem digi-elektronických lepidel Hardedgeho a nadzvučný impro-prostor si mezi tou dravou smečkou vždy nějak vybojuje velmistr Wadada. Ne, v žádném případě tenhle starý zkušený střelec nedá z ruky svou vysoce kadenční opakovačku. Ehm, nátrubek. Naopak! Neopakovatelně spirálovitým způsobem dokonale rozhýbe zhypnotizované nadržené kobří krky v divý rej.

Byla by to koncem minulého tisíciletí jen taková normální indie kytarovka s kořeny v domácí „nové vlně s lákavým obsahem“. Jedna z mnoha. Nebýt řádně švihlých textů a „koncepce“ – volného příběhu Helmuta a Hildy. Nebo naopak. Byla by to jen taková normální recesistická studentská kapela, nebýt velmi solidní a přitom chytlavé muziky. Ve své době svěží a aktuální. Právě díky spojení vtipného a až hitového se Helmutova stříkačka zapsala do paměti. I když později už nebylo, až na občasné reuniony, o kapele slyšet.

A ejhle, ony ty staré písničky dobře fungují i ze záznamu koncertu Kabaret 40, kterým kapela slavila 40 let od svého založení. I když v kladném hodnocení nahrávky jistě hraje značnou roli sentiment. Těžko říci, jak muziku budou vnímat „nepamětníci“. Nicméně na výročním vystoupení v brněnském Kabinetu Múz vládla slyšitelně dobrá nálada, se kterou si diváci s chutí sborově doplnili i stěžejní kus textu programového songu Helmut & Hilda. Pamětníky pak může potěšit i fakt, že „s nápadem natočit živák přišel kamarád režisér Pavel Jandourek z ČT“ (jak děl frontman Robert Staniczek), tudíž vedle desky existuje i filmový záznam „kabaretu“.

Samozřejmě skladby znějí trochu jinak než původní verze. Hraje je jiná sestava (zakladatel, autor většiny repertoáru a zpěvák Robert Staniczek a klávesista Honza Staniczek ale pochopitelně zůstávají pilíři kapely) a interpretuje je velmi dobře. Byť nepřeslechnutelný a autentický retro opar (bráno z dnešního pohledu) nahrávku pochopitelně obestírá. I na trochu novoromantické estetiky dojde.

Dalo by se vytknout, že Helmutova stříkačka zůstává v minulosti. Živé album neobsahuje žádnou novou píseň a sází na koncertní jistoty. Naprostá většina repertoáru pochází hned z první, nejznámější desky Helmut & Hilda (1991). Jenže vzhledem k oslavě těch čtyř dekád je retrospektiva zcela v řádu věci. A i takhle se dá se ctí příležitostně fungovat. Jako příjemná vzpomínka.

Pětice Whispering Sons si na svých dvou deskách vytvořila poměrně jasně rozpoznatelný postpunkový rukopis, postavený na výrazné rytmice a hlubokém vokálu zpěvačky Fenne Kuppens. Jenže už první singl z letošní desky The Great Calm anoncoval změny. A ne zrovna malé. Původní bubeník Sander Pelsmaekers musel skončit s hraním na bicí poté, co si poškodil nervy na ruce, nově ho najdeme stát za syntezátory. Baskytarista Tuur Vandeborne obsadil uvolněnou bubenickou stoličku, zatímco na baskytaru začal hrát dlouholetý studiový spolupracovník kapely, nyní i producent Bert Vliegen. Nová tvář Belgičanů se méně spoléhá na tradiční skladatelskou dvojici Kuppens/Lijnen, ale snaží se tvořit hudbu týmově. Místo rukopisu, který možná až příliš okatě (i když uvěřitelně a chytlavě) kopíroval žánrové vzory, vzali členové do rukou postpunkové ingredience, mocně s nimi zamíchali a složili z nich nové kompozice. Ty možná nejsou na první dobrou tak chytlavé a jednoduše přístupné, jsou ale nabité stejnou porcí energie, a navíc z nich vyzařuje chuť posunout se znovu někam dál. Vezměte energie Savages, nevyzpytatelnost Primus a zarputilost nesmrtelných Wire, a tam někde uprostřed se pohybuje současná podoba pětice. První singl The Talker je učebnicí rockové úspornosti, třetí Walking, Flying je skladba, která se nejvíce vrací ke svým vlastním začátkům, zatímco Poor Girl střídá podobně jako dříve Sonic Youth vyklidněné a hlukově nekompromisní pasáže. Album nabídne ve Still, Disapearing první klavírní baladu, zatímco Cold City, pocta uvadajícímu Bruselu, je zamyšlení s dominantním mrazivým syntezátorem. Výjimečným, spíše alternativním recitativem je Oceanic, zatímco závěrečná Try Me Again se znovu nerozpakuje jít v rockovém nátlaku na dřeň. Žádný „velký klid“, Whispering Sons nabídli odvážný krok plný napětí a hledání. Jedná se možná o sousto na vícenásobné skousnutí, přesto mu nechybí kouzlo, kvůli kterému si kapelu zamilovaly tisíce fanoušků po celém světě.

– Walking, Flying

Dlouho na „slovenské a české“ scéně nevyšla tak přesvědčivá kolekce moderních cca šansonů s všelikými žánrovými přesahy, jako je druhé album zpěvačky, klavíristky, básnířky a skladatelky Skyvy. Kdo má rád takovou Szidi Tobias nebo třeba Sylvii Krobovou (což není v žádném případě příměr, jen nasměrování), nadchne se pravděpodobně i pro album Z exilu.

Místo sleeve-note napsala Skyva na obal CD úvahu-příběh (s dovolením překládám ze slovenštiny): „Kdy se to vlastně stalo? Kdy nás rozdělily hranice? Kdy jsem je překročila? A překročila jsem je vůbec? Protože čím dál tím víc mám pocit, že se mi to všechno jen zdálo. Že moje rodina a lidi, které jsem znala (…) jsou jen výplodem mojí fantazie. Že vlastně neexistuje žádné období ‚před exilem‘. (…) A vůbec, kdo rozhodne o vyhnanství? O tom, že někdo do něj patří? Kdy do něj člověk musí a kdy chce? Musí přitom vůbec překročit hranice?“ V titulní písni pak Skyva sugestivně zpívá: „Pro pár nerozvážných slov na Boží účet mě vyhnali na zem.“

Nelze autorce podsouvat politický podtext, protože verše jsou mnohem obecnější. Evokují pocit „vnitřního vyhnanství“ z jakýchkoliv myslitelných důvodů. Ovšem téma alba jistě mluví z duše třeba spoustě Slováků, kteří se v současnosti doma ocitli ve svého druhu „duchovním exilu“, trochu podobném tomu z dob totality, byť tak zle zatím samozřejmě není. Jenže ono je vlastně jedno, jak si posluchač texty vyloží. Zda si do něj dosadí vztahové roviny a nedorozumění s okolím, pocit odcizení daný vlastní jinakostí, odcizení svého současného a mladšího já (Piaty živel), cokoliv. Protože vlastností dobré písně i poezie je, že se do ní lze vcítit v nejrůznějších životních situacích. A z nejrůznějších důvodů. Což platí pro všechny skladby alba, jen volně spojené tématem exilů všech možných druhů.

Nadchne ale už feeling zpěvačky. A naprosto dotažená instrumentace, kdy ve správných místech zůstává průzračný klavír nebo se přidají smyčce nebo až rockový sound.

Na obal desky vepsal slovenský pianista a skladatel Pavel Morochovič zvláštní motto: „Harmonie může vskutku být i druhem destrukce, která přináší mír a klid v bodě obratu svého vlastního cyklu.“ Kompozicí suity pro klavír Harmony I. pak tuto koncepci vykresluje.

Introduction uvádí desetidílnou suitu klavírními hluky s lehce „disonantním“ ambientním druhým plánem. Termín druhý plán přitom není použit náhodou, suita prostě působí obrazně. Začátek Impression No. 1 s dramatickým staccatem v podkladu a klastry tónů pak působí znervózňujícím dojmem, než se imprese ve střední části přehoupne ve zklidňující rozložené akordy, aby v závěru znovu nabrala na dramatičnosti. Impression No. 2 „Arietta in B minor“ naváže vznosnou melodií, přičemž onu instrumentální „drobnou árii“ (ariettu) inspirovala ukrajinská lidová balada Proč jsi nepřišel? Suita tu nabere poklidnou, ale lehce posmutnělou atmosférou… Intermezzo No. 1 je vyložená konejšivá selanka (v nejlepším smyslu slova). Až suita dovede posluchače do Finale nervním minimalistickým kolečkem opět ke vzrušené, ovšem „klasicky harmonizované“ (cyklus se nevrací k tomu, co tradicionalisté označují jako disonanci) náladě.

Ačkoliv studiem klasiky Morochovič začínal, je důležité, že k ohlasům minimalismu, romantickým impresím či neoklasicismu s tušenou inspirací Erika Satieho a dalším vlivům se dostal cestičkou přes jazz. V roce 2014 vydal v sestavě klavírního tria s Griglákem a Valihorou výtečné album Awakening. Poté koncertoval například s projektem Criss Cross Europe, který dal dohromady francouzský basklarinetista, saxofonista a skladatel Louis Sclavis (nahrávající mj. pro ECM, což je signifikantní). Ani tyto inspirace Morochovič totiž ve svojí první klavírní suitě neopomněl.

Jsem velmi zvědav, jak se budou Morochovičovy studie Harmonie vyvíjet dál. Číslovka I. pochopitelně odkazuje k úvaze minimálně o Harmony II.

Jestliže si dadaismus za vyjadřovací prostředek zvolil nesmysl a odmítl všechna umělecká pravidla, Eduard Pou a Pau Rodríguez aka ZA! si zatím ještě nestačili všimnout, že nějaká vůbec existují, a podle toho se chovají. Vždycky také potěší, co všechno lidé v jejich post-rock-jazz-free-electro-drone-tribe-noise směsi ještě dokážou slyšet; naposled třeba křížence pastevců z Tuvy s Monty Python, a Perrateho nejvíc pobavilo, že flamenko berou za nový nu metal. Jejich koncert si užil, a hned se dohodli na společném vystoupení. Nakonec z toho pro obrovský zájem byli v Seville dva a podle váženého flamenkového znalce José Miguela Carrasca návštěvníci dali najevo, že nic lepšího už dlouho neslyšeli, a pustili se do debaty, jestli trojice měla blíž k detroitskému technu nebo experimentálním Can.

Kdo trochu rozumí flamenku a jeho pravidlům, dobře ví, že za TOHLE by si v něm ještě donedávna Perrate už nikdy ani neškrtl a bylo by jedno, že pochází z váženého cikánského flamenkového rodu. Jenomže puritáni už svou moc dávno ztratili, a navíc si to u nich s předchozím albem Tres golpes stejně rozházel, takže jen mávli rukou a nějací dva barcelonští blázni jim ani nestáli za řeč. A i kdyby, bylo by pozdě: po koncertě všichni tři odešli do studia, tón udali prvním slovem z básně Karawana (jolifante) dadaisty Huga Balla a odpálili experimentální „cosi“, které bylo těžké si předtím představit, natož na konci jakkoliv vysvětlit. To nechávají na posluchačích.

S hlasem a písněmi Perrateho je to pořád, neustále a bez přestání o flamenku, i když přechází do fáze improvizujícího arabského muezzína, zároveň ale také o post rocku, elektronice a freejazzu, což je na tom všem úžasné; třecí plochy neexistují, a to ani v těch polyrytmicky nejvypjatějších okamžicích, kdy Perrate zůstává zticha a ZA! ve skladbách provádějí nečekané přemety. Říkat tomu flamenkové album nejde, to zas buďme soudní, bavíte se ovšem královsky. A nadlouho ještě budete.

Jeptišek, ze kterých se staly žádané hvězdy, známe docela hodně, nicméně považovat etiopskou sestru Emahoy Tsege-Mariam Gebru za hvězdu popkultury jen tak jednoduše nejde, ale to nejspíš z poslechu rozjímavých klavírních skladeb a jejího zpěvu poznáte sami.   

V příběhu moderní africké hudby sehrála velmi významnou roli, akorát se o tom málo ví. Skladatelka a pianistka, která zemřela loni v březnu ve věku 99 let, koncertovala minimálně a nahrála pouze několik studiových alb. Mimo Etiopii se stala docela známou až ve stáří, a to docela náhodou. Klavírní skladby natočené v jeruzalémském klášteře natolik fascinovaly francouzského producenta Francise Falceta, že ve své sérii Ethiopiques vydal album Piano Solo s preludující Emahoy. A když rok na to vyšla kompilace The Very Best, velký fanoušek etiopské hudby Elvis Costello na obal napsal: Udělejte si laskavost a objevte oduševnělou, žalostnou, ale i radostnou hudbu Emahoy.

V Evropě vzdělaná klavíristka se v pouhých jednadvaceti letech stala klíčovou postavou hudební scény v Addis Abebě, kde pokračovala ve studiu Bacha a západních klasických skladatelů. V uvažovaném odjezdu do Londýna jí ovšem zabránil císař Haile Selassie, takže se vzdala hudby a vstoupila do kláštera, kde strávila deset let.

Modální stupnice etiopské církevní hudby intuitivně zkombinovala s jazzem, blues a dalšími styly. Klavírní skladby naplnila jemností, klidem, láskou a hlubokým duchovním ponorem, plným záhadných dramatických zvratů. Zájem o ni proto začal stoupat, a ještě za svého života se Emahoy dočkala vydání několika alb a natočení dokumentárního filmu.

Do Jeruzaléma se uchýlila po smrti matky a zbytek života osamoceně strávila v malém příbytku, kde neměla dlouho přístup ke klavíru. Přesto dál komponovala a na kazetový magnetofon nahrávala písně s velmi intimními texty, které máme nyní možnost slyšet úplně prvně. Znovu jde o nezvyklý zážitek, i když docela jiný než s klavírem, přesto však velmi cenný. O tom žádná.

Einstürzende Neubauten přišli letos s dvojalbem. Důvod je prostý, tentokrát neskládali pro novou desku písničky, ale rozhodli se rozvinout a natočit improvizace, které hráli na posledním turné. Tento přístup uplatňovali už dříve, v improvizaci mají kořeny Redukt i Letztest Biest am Himmel. Tentokrát však stavěli jen na nich.

Měli jich hodně, protože na posledním turné improvizovali na každém koncertu, takže vybraný materiál překročil stopáž vinylového alba. Místo krácení se rozhodli vydat dvojalbum, přesto Rampen nemají vysloveně slabá místa. Způsob tvorby však patrný je, většina skladeb stojí na jedné základní figuře, která se rozvíjí, a jen málokdy přijde zlom a nové téma. I tak se objevují tradičně pojaté písně s jasným melodickým motivem, což ukazuje Pestalozzi, kde z iritující vrčivé plochy vystoupí Blixův hlas a až pak gospelově pojatý sbor. Po nástupu kovových perkusí se vrací v gradaci motiv.

Syrovost průkopnických raných nahrávek patří minulosti, v novém tisíciletí od alba Alles wieder offen je tvorba berlínské legendy decentnější a poklidnější, kterýžto směr už naznačila deska s příznačným názvem Silence Is Sexy. Fanoušci kovů, hluků, ruchů a hutných ploch z raných desek si přesto přijdou na své, což je dáno způsobem vzniku skladeb. Jemné začátky jsou matoucí, Es könnte sein graduje v divoké pasáži, kde nad vrstvami hluků a želez zní i scratche. Na chvíli vygraduje i křehké Before I Go s prostou melodií, brzy se však vrátí k původní atmosféře.

Drivem oplývá Besser Isso stojící na riffu basy nad loopem, ke které se přidává kytara, až potlačovaná energie vytryskne v erupci zvuků, jimž dominuje zkreslená kytara a přebuzená basa. Isso Isso ukazuje, že gradace nemusí vyústit v hlukovou stěnu. V rozvíjejícím se rytmickém motivu se ke klepání přidá basa a chvílemi i zkreslená kytara. Nad množstvím kovových perkusí zní typický Blixův zpěv, ale nakonec převáží ledově chladná plocha.

Trvalkou by se mohla stát i Everything Will Be Fine začínající Bargeldovou deklamací do nejrůznějších ruchů, z nichž se následně vylíhne jednoduchý motiv kláves. Leitmotivem se stane sbor opakující název skladby.

Dynamická je poslední strana, což platí o jedné z nejpovedenějších skladeb Aus den Zeiten, se sborem a velmi proměnlivým Blixovým zpěvem. Následující Ick wees nicht s berlínskou výslovností němčiny zas hodně připomíná rané nahrávky s triviální linkou hutné bručící basy, mnoha ruchy i údery do želez.

Protiváhou je třetí strana začínající The Pit of Language, která se hodně nese v duchu kosmického rocku přelomu 60. a 70. let. Zejména osmiminutová psychedelická Planet Umbra s křehkým riffem je zvukomalebná. Rampen nejsou přelomovým albem přinášejícím nějaké nové pojetí. To od kapely, která hraje od počátku osmdesátých let, ani nelze očekávat, i když se během své kariéry dost posunula. Potvrzuje však invenci a kvality souboru.