Zdalipak pan drážní odborník Majer zohlednil ve svých brzdových tabulkách působení úplňku na železniční dopravu? Netušíme. Ovšem Majerovy brzdové tabulky zdárně projely přes mámení měsíčné noci od reunionu kapely ke dvojalbu Úplněk. V nejtypičtější čtyřčlenné sestavě, bez příkras, metodou živě ve studiu, nově zachytily svoje nejoblíbenější písně. Hraje jim to jak z partesu. Nebo jak z Tabulek? Ale bez brždění. Jen s trochou pomoci snových bratrů Pospíšilů a jejich bicyklů. Inu, za úplňku se zdávají všelijaké věci. Mimochodem, dozvíte se i zaručený recept na udržení dlouhodobého vztahu a doporučení, k jakému jídlu se nejlépe hodí žejdlík chlazeného brojzlíku.

Než se Tabulky v roce 2018 vrátily na pódia, na čas zmizely ze scény. Jak vlastně došlo k obnovení kapely?

Vít Kahle: Pauza byla vynucena mou rakovinou žaludku, z něhož mi ufikli čtyři pětiny. Když jsem se z toho jakžtakž vylízal, začaly se mi zdát roztodivné sny. Jedním z nich byl sen o Petru Linhartovi, který je všechno možné, jen ne sportovní typ. Když jsme měli na vejšce v rámci vojenské katedry pořadovou přípravu, Petr pochodoval zásadně ve stylu „co ruka to noha“, až mu lampasáci zakázali chodit na nástupy, aby se nebortila formace. Tak o tomto člověku se mi zdál velmi živý sen: Pamatuješ si na bratry Pospíšily, mistry světa v kolové? V tom snu byl namísto nich Petr. A hrál jak útok, tak obranu, stíhal všechno. Dokonce i v té přestávce, kdy vždycky vyjely krasocyklařky a dělaly za jízdy stojky na sedle jízdního kola, tak to dělal samozřejmě Linhart taky! Ihned jsem Petrovi zavolal a sen mu barvitě vylíčil. Chechtali jsme se asi hodinu. Pak jsme usoudili, že je to jasný signál zkusit dát Tabulky zase dohromady. Předtím jsem měl ságo v kufru na skříni a absolutně jsem si nedokázal představit, že zase začnu hrát. Po tomto snu nebo přesněji poté, co jsem ho Petrovi vyprávěl, se tak ale stalo.

A víš, co mě teď napadlo? Že připravované dvojalbum by měli pokřtít bratři Pospíšilové.

Antonín Bernard: Vítkův sen o Petrovi coby mistru světa v kolové ale byla jen příslovečná třešnička na dortu. Poslední zrnko písku, které rozpohybovalo následné události. S Vítkem jsme se před reunionem Tabulek v roce 2018 několikrát sešli na pivku v Dejvicích a říkali si, že není možné, aby se už Tabulky nikdy nesešly. Nějak to v nás ve všech skrytě kvasilo už dýl.

Petr Linhart: Dát se znovu dohromady šlo od první zkoušky nečekaně snadno, okamžitě se nám začala vybavovat všechna aranžmá, co přesně a jak hrát. I ve věcech, které jsme třeba neměli v repertoáru už dávno před pauzou.

Mimochodem, s bratry Pospíšily máme určitou paralelu. Oni si vytvořili svůj vlastní sport, ve kterém byli nejlepší, protože ho skoro nikdo jiný nedělal. A my jsme si zase vytvořili vlastní kategorii v muzice, ve které nemáme konkurenci.

Jste prostě nejlepší Majerovky na světě.

Vít: V kategorii brzdových tabulek určitě. Ale ve vší vážnosti, ten sen byl natolik iniciační, že mě dokázal vrátit k muzice. Nejenže po té nemoci jsem neměl snahu a chuť hrát, předtím mě fyzicky deptala už jen představa, že si přistavím židli ke skříni, abych futrál se saxofonem sundal.

Antonín: A zvláštní je, že po tom snu jsi všechno hned zahrál. Aniž by ti chyběl nátisk. I když necvičíš, pokud to v tobě je, tak to dáš.

Petr: Měl jsem dokonce pocit, jako kdyby nám pauza spíš pomohla. Mnohem snáz se nám teď totiž muzikantsky komunikuje.

Vít: Nejen muzikantsky. Nechci říct, že bychom dnes byli „moudřejší“, muzika omlazuje, ale nějak si ještě víc rozumíme. A máme ještě větší radost z toho, co nás vždy spojovalo.

Andreo, co vás přesvědčilo, abyste se vrátila do kapely, ze které jste v roce 2005 odešla i kvůli hudebním neshodám?

Andrea Landovská: Určitě i to, že šlo o obnovení naší základní čtyřčlenné sestavy. Jsme čtyři čtvrtiny celistvého kruhu. Po mně je takhle ve čtyřech náš zvuk nejkrásnější. Před tím mým odchodem jsem cítila diskomfort, hudební, nikoliv lidský, když do kapely vstoupil bubeník. Tomáš Makovský ale ví, že ho mám ráda. A když další skvělý muzikant a hudební režisér Marek Štifter, taky si ho dovolím považovat za blízkého kamaráda, začal rozšiřovat zvuk kapely, přibírat další nástroje na nahrávce, zdobit a monumentalizovat zvuk, vytvářet moderní efekty… Při vší úctě, pro mě to nebylo komfortní. Tehdy, po natočení desky Pálava, jsem si vlastně uvědomila, že tahle cesta pro mě není. Že mám strašně ráda tu akustickou podobu a tomuhle ani nejsem schopná se přizpůsobit, i kdybych se snažila.

Zpívat jsem ale nikdy nepřestala. Zpívala jsem ve chrámovém sboru a pak se ženským uskupením Těsto, kde jsme se věnovaly hlavně lidovkám ve dvojhlasu. To bylo hezké, ale časově příliš náročné, navíc sbor osmi sólistek, to je veliká výzva. Až příliš… Takže když jsem se po těch letech vrátila jen k sólu a k mikrofonu, zase to nebyla taková darda.

Když se po mé desetileté pauze Petr ozval, že se chce s Tondou a Vítkem vrátit k původní podobě a zvuku MBT, řekla jsem jasně, zkusíme to. Když to bude blbý, tak mi to přece řeknete. Ale nebylo to asi blbý, vlezla jsem si zpátky do té muziky i textů jak do starého svetru, který visel někde zapomenutý. Ale vy víte, že to je on, že je možná zvenčí trochu omšelý, ale že je vám v něm moc dobře.

Momentálně vydáváte dvojalbum Úplněk zachycující současný zvuk kapely. Koho vlastně napadlo natočit živě ve studiu reminiscenci repertoáru MBT? Vydavatele Miloše Grubera nebo vás nebo šlo o podnět diváků?

Petr: Nápad to byl náš. Měl jsem pocit, že když jsme se znovu dali dohromady, získala kapela ohromnou energii. Máme z hraní radost a myslím, že to je v muzice slyšet. A možná jsem namyšlený a je to jen můj dojem, ale zdá se mi, že ty staré písničky dnes interpretujeme na o pár pater vyšší úrovni než v době, kdy jsme je původně nahráli. Nebo přesněji, k tomu, aby ty věci dobře fungovaly, nepotřebujeme vrstvit nástroje a provozovat typické studiové práce.

Asi před rokem, rokem a půl jsem potkal někde Miloše a zmínil se, že by bylo fajn udělat něco jako živák. Artefakt, který by zachytil současnou podobu Majerovek a zároveň shrnul věci, které máme nejradši. Mysleli jsme ale jen na jedno skromné CD. Je pravda, že už jsme na koncertech také neměli co prodávat lidem, kteří ještě o fyzické nosiče stojí a ptali se nás na ně. Ovšem Miloš nás šokoval tím, že navrhl vinylové 2LP. Vinyl je zajímavější pro posluchačské fajnšmekry, zatímco o CD už mnoho lidí nestojí, protože už si je ani nemají na čem přehrát. Vedle vinylu vyjde nahrávka pochopitelně také jako download a na streamovacích službách.

Pro posluchače je určitě zajímavé mít na výběr, jak znějí skladby z alb Ryba ryb a Pálava, kde byly bohatěji zaranžovány, a jak fungují akusticky v základní čtveřici na současných koncertech, bez elektroniky, hostujících muzikantů, bicích…

Andrea: Z mého hlediska nesporně. Dnes už vůbec nemůžu poslouchat Pálavu, i když ty písničky jsou krásné, protože mi vadí třeba „mutované“ vokály. Tehdy mi to nevadilo, řekli mi: „takhle to nazpívej, my to takhle upravíme“, a nepřipadalo mi to špatné. Jenže s odstupem to na mě působí strašně nepřirozeně. Podle mého názoru, cokoliv navíc vlastně písničky kazí. Mají v nich být jen ty tři nástroje a zpěv a ne nějaké „dodělávky“.

Proč jste ale neudělali skutečně koncertní dvojalbum, s publikem?

Rožnovské trio Chorobopop volně navazuje na lokální punkovou legendu Telefon a je pevně spjato s komunitou kolem někdejšího pověstného, vyhledávaného a iniciačního centra dění, dnes už neexistujícího klubu Vrah. Na tuzemské nemainstreamové scéně jsou výrazným zjevením hlavně kvůli textům, kterými komentují současnost sarkasticky výstižně jako málokdo. S přelomem letošního jara a léta jim vyšlo už třetí album, na kterém se rozhodli k radikálnímu kroku, který skoro jako by šel proti všemu, co je obvyklé, očekávané a publikem nadšeně přijímané – půl nahrávky jsou ostře kytarovou kapelou a na druhé polovině se vracejí k melancholickému osmdesátkovému syntezátorovému popu. Kdybyste chtěli najít něco, co jde tak nekompromisně vůči veškerým aktuálním trendům a přitom zní čerstvě a současně, jen sotva najdete něco příhodnějšího.

Vaše letošní deska se jmenuje Svobodě na stopě. Proč si myslíte, že je potřeba svobodu hledat?
Ctib: To si nejsem jistý, zda je správný výklad toho, jak jsme to mysleli. Je to úryvek jednoho z veršů naší předchozí kapely Telefon: „Studentík s trikolorou, svobodě na stopě, soumrak milénia, ve východní Evropě…“ Což je odraz našeho dospívání v převratové a popřevratové době. A ačkoli jsme dneska už někde jinde, pořád je hledání svobody pro nás důležitou součástí života. Co to je, ta svoboda, jak se liší od svévole, proč ji vůbec potřebujeme…? Hlavní rozměr se ale týká i toho, jak ta deska zní, jak je pojatá. Tedy na jedné straně naše kořeny – hardcore a punk – a na druhé nové pole, což jsou čistě synťáky a vlastně JENOM klávesy. Což je krok směrem, který vůbec neznáme. A i to je vlastně ta svoboda – zkusit si něco, co jsme ještě nezkusili, a nenechat se svázat nějakými konvencemi či pravidly žánru. Je to jedna ze základních věcí, na které Chorobopop stojí – tedy svoboda objevovat něco nového.

Řešíte, jak bude na proměnu reagovat vaše dosavadní publikum?
Ctib: Samozřejmě řešíme, co si o tom pomyslí. Ale stejně nám to nezabránilo se vydat do těch neznámých vod.
Zay: Pod slovem svoboda si lze představit i lehkost, nevázanost. I proto mě napadlo: „Pojďme to zkusit“. Odrazilo se to i do samotné tvorby těch písniček – nikdy jsme to takto nedělali, nikdy jsme se s tím nepotkali. Ve výsledku nám z toho vylezl takový „dvojksicht“ – dvě odvrácené strany.

Logicky se u toho nabízí otázka, proč když nový směr, stále se na první polovině držíte toho staršího? Proč jste elektronickou neudělali celou desku, ale jen její druhou půlku?
Zay: Asi je v tom trocha poťouchlého humoru. Ale zároveň nejspíš i snaha dokázat, že ta kapela se umí rozkročit, ukázat různé podoby, ale zároveň při tom i zůstat sama sebou a jít dál. Dopředu třeba nebylo ani jasné, jestli takto chceme jít dál. Rozhodně to nemusí být konečná fáze. Pořád je to určité hledání a osahávání si, co s tou hudbou můžeš udělat. Možnost udělat klávesové nahrávky, i když nikdo z nás neumí na klavír, byla velmi lákavá. Nejvíc mě bavila představa, že přijdeš na koncert, a najednou se to v půlce celé úplně promění…

A konkrétně proč synth-pop? Pro spoustu vašich vrstevníků je to skoro sprosté slovo a pro současnou generaci je to zas hluboká historie, nic „fresh“?
Ctib: Mě to především strašně baví! Už několik let mám takové archeologické sklony, objevuju si pro sebe staré, třeba i už zapomenuté kapely. Takové Kraftwerk zná každý, ale i třeba raní Depeche Mode jsou teď moje velká láska. Čili na počátku bylo okouzlení touhle muzikou – ale upřímně si nemyslím, nebo spíš doufám, že v tom našem snažení nejsou slyšet jen ty sedmdesátkové a osmdesátkové vlivy, ale že v tom je i pozdější hudba. Spousta těch písniček vznikla ve zkušebně…

Takže nikoli doma u počítače?
Ctib: Ne. Zay vždy přinese nějaký nápad nebo základ a ve zkušebně ho dotváříme společně. A bylo to tak i u těch elektronických skladeb. Vlastně je to vždy dopředu zcela neodhadnutelné, co z kterého nápadu nakonec vyleze. Takže tam rozhodně nebyl nějaký koncept v tom, že bychom si dopředu řekli, jak to má znít, a pak se ho snažili naplnit.
Zay: To, proč to možná zní osmdesátkově, může být tím, že dnes hudba vzniká úplně jinak. Pokud máš nějaký hudební software – a je už úplně jedno, jestli je to Ableton nebo třeba Cubase – to, co děláš, je vrstvení a syntéza. Málokdo si ty primární zvuky a sekvence sám vytváří, obvykle si je spíš vytáhne z nějaké banky, a pak je spojuje. Zatímco tohle je původní způsob vytváření hudby – rovná řada beatů a k tomu reálné nástroje, hrané v reálném čase. Nedoplňujeme si zpětně to, co druhý nahrál, nevyměňujeme si zvuky… Tím způsobem přemýšlení to je opravdu hudba osmdesátých let. Technicky nás nebaví ten moderní způsob, raději děláme ten dnes už možná pro někoho zastaralý. Zároveň ale nepoužíváme žádné historické analogové syntezátory, ale hlavně dva Micro Korgy…

Mělo to vliv i na to, že zatímco první strana alba je punkově naštvaná, druhá je spíš temnější, občas až bezvýchodná a rezignovaná?
Zay: Ty texty z nás padaly spíš samovolně, takže když šlo o delší, hypnotické plochy, mnohdy i ta nálada celkové vyznění ovlivnila. Myslím, že nejsem příliš velký depkař, ale to neznamená, že bych byl vůči náladám imunní, a tak i mě občas nějaká ta melancholie přepadne.
Ctib: Pro mě je zajímavé to, že to vnímám spíš naopak. Pro mě jsou texty pro obě ty polohy jednoznačně spojující, jakkoli jsou ten zvuk a podoba odlišné, obsah to všechno spojuje. Z mého úhlu pohledu je to naše textově nejjednotnější nahrávka. Různými pohledy reflektuje stejnou dobu – aniž by to byl primární záměr nebo jsme se na to nějak soustřeďovali.

O to víc musím říct, že mě zklamalo, že na té první, punkové straně, je ten zpěv natolik „utopený“, že jsou tam ty texty prakticky nesrozumitelné. Není to škoda?
Ctib: Tak to je pro mě docela překvapení. Nevím, jestli je to tím, že ty texty známe, ale nám to připadlo srozumitelné dost. Každopádně je u vinylu k dispozici textová příloha.

Co je tady pro vás to nejzásadnější téma? Dezinformace?
Ctib: Dá se to s jistým zjednodušením tak říct. Je to obecně jedno z témat, které mě zajímá, které se objevuje i v dřívějších textech, v mé sólové tvorbě a každodenním životě. Děsí mě to. A mám pocit, že to hodně rezonuje a ještě i rezonovat bude.

A váš postoj k tomu?

Celé jaro se to tajilo, až krátce před prázdninami bylo zveřejněno, že na labelu Animal Music vyjde v dohledné době nové album Vladimíra Mišíka. Na tomto labelu a v produkci Petra Ostrouchova už třetí. V září se dostal k posluchačům první singl s krásně citlivě nasnímaným „making of“ videoklipem k písničce Tak dobře. Album, které dostalo název Vteřiny, měsíce a roky, vychází 11. října.

Když jsme přemýšleli, jakým způsobem se UNI k takové události postaví, chtěli jsme se vyhnout standardním postupům, jako jsou například rozhovory s hlavním interpretem nebo s producentem. Chtěli jsme se podívat na album trochu jinak. A protože právě na téhle desce se sešla zcela mimořádná muzikantská společnost (jak už je ostatně při Ostrouchovových produkcích dobrým zvykem), rozhodli jsme se formou ankety oslovit právě samotné muzikanty, tedy ty hlavní, kteří se na nahrávání alba podíleli.

Vybavíš si, kdy jsi poprvé slyšel Vladimíra Mišíka? A jak intenzivní jsi byl jeho posluchač před započetím spolupráce s ním?

Matěj Belko: Pamatuju si, že jsem si tak v pěti letech doma hrál s legem a do toho hrál kazeťák. Připadalo mi roztomilé jeho příjmení a říkal jsem si, že to podle hlasu musí být asi fakt milý chlapík. Dětská intuice nelže! A dodnes si čas od času s chutí pustím Etc… nebo třeba Kuře v hodinkách. Beru to jako skvělou a pevnou součást české hudební historie a vlastně základního hudebního vzdělání. Ale takovou tu součást, co si člověk vždycky rád zopakuje.

Tomáš Liška: Bylo mi, tuším, sedmnáct, a stalo se to na koncertě Etc… v Roztokách u Křivoklátu. Od té doby jsem byl intenzivním posluchačem ani ne tak Vladimíra Mišíka, jako spíš Vladimíra Kulhánka a Jirky Veselého. Měl jsem tenkrát zatměno před ušima a nevnímal v kapelách skoro nic jiného než rytmiku.

Lukáš Martinek: Jako první vzpomínka se mi vybavuje jakýsi černobílý televizní klip nebo záznam, kde Vladimír Mišík zpívá Stříhali dohola malého chlapečka. Nejintenzivněji jsem poslouchal jeho album s Etc… Ztracený podzim, poněvadž jsem ho mixoval.

Martin Novák: Moje teenagerská léta se odehrála až na konci devadesátek, tak mě jméno Mišík nezasáhlo bezprostředně a spíš jsem ho vnímal tak nějak automaticky. Naši měli první desku Blue Effect na LP, což jsem v rámci explorace jejich sbírky zavnímal. Nejvíc jsem pak obehrál jeho hity u táboráku s kytarou. Tou dobou se mj. „Večernice“, „Stříhali dohola“ a Slunečný hrob staly mojí zásadní součástí.

Petr Ostrouchov: Vláďu jsem zaregistroval, když mi bylo osmnáct let, tehdy vyšla deska 20 deka duše, kterou jsem si koupil u nás na sídlišti v obchodě za 44 Kč a pak jsem ji obehrával pořád dokola. Zpětně jsem pak objevil i jeho starší věci. Na jeho „objevení“ pro mne má zásluhu můj spolužák z gymplu Zdeněk Chodora, kterému jsme k narozeninám natočili s kamarády pár písní na kazetu, mimo jiné i jeho texty a také zhudebněnou Kainarovu báseň Stříhali dohola malého chlapečka. O Vláďově verzi jsem tehdy neměl tušení, až Zdeněk mě poučil. V devadesátých letech jsem pak viděl nesčetně Vláďových koncertů v Malostranské besedě a kupoval jsem si každou jeho novou desku. Hráli jsme v Besedě každý měsíc se Sto zvířat a chodil jsem tam často, byl to takový náš druhý domov. V Etc… hrál Tomáš Krček, který pak nastoupil k nám do Zvířat. Před šesti lety pak začala nová fáze našeho vztahu, když jsem se z fanouška stal spolupracovníkem.

Ondřej Pivec: Ano, pamatuju si to celkem jasně – bylo to na gymplu, od spolužáka jsem dostal album Etc…. Byl jsem naprosto unešený, protože to byla pro mě úplně okouzlující hudba. Používali Fender Rhodes, synťáky, phaser na kytarách, vokální harmonie, bylo to proste úplně fantastický. Navíc tou dobou jsem hodně žral brazilského jazz-rockového klávesáka Eumira Deodata a to album Etc…, ačkoli znělo jinak, mělo podobnou energii.

Jan Steinsdörfer: Jako dítě fanoušků Wabiho Daňka a Abby jsem na Vladimíra narazil asi stejně jako většina mých vrstevníků – díky písni Slunečný hrob z filmu Pelíšky.

Josef Štěpánek: Vláďu jsem znal samozřejmě od malička, ale formativní pro mě bylo, když jsem na něj s Etc… začal jako náctiletý chodit do Malostranské besedy. Imponovala mi kapela, svérázní muzikanti, kombinace humoru a osobité poetiky. Miloval jsem to.

Co ti blesklo hlavou, když tě Petr Ostrouchov vyzval ke spolupráci na albu Vteřiny, měsíce a roky?

Matěj Belko: Okamžitě jsem se začal těšit, protože práce na předchozích dvou deskách byla zábavná a radostná a parta lidí, kteří na tom dělali, je prostě skvělá. A to jsem ještě nevěděl, o jaké další bouráky Petr naši sestavu rozšíří. Taky jsem byl samozřejmě zvědavý, co za písničky dali pánové tvůrci do kupy.

Tomáš Liška: Petr mi napsal zprávu, jestli můžu na natáčení. Myslím, že ani nenapsal, s kým a kde. Tak jsem se v klidu podíval do diáře, všude kolem obsazeno, ale tyhle termíny jsem měl volné. Čekaly tam. Tak Petrovi píšu – v pohodě, kam mám dorazit? A za chvilku zpráva, že nová deska Vládi, a ať s tím počítám. V tu chvíli mě polilo horko a došlo mi, že se pomalu plní jeden z mých snů.

Lukáš Martinek: Byla to směs radosti, vzrušení a zároveň tíha z pocitu odpovědnosti.

Martin Novák: „To je skvělý! … Jak zařídíme, aby to bylo zas trochu jiný?“ Pepa s Petrem měli naštěstí rovnou zajímavej nápad, nahrávat „postaru“ všichni dohromady a bez dotáček!

Petr Ostrouchov: I na tuhle otázku můžu odpovědět, přestože je určená spíše mým spoluhráčům, neboť k práci na albu jsem v určitém smyslu vyzval i sám sebe. Po ročním přemýšlení, kudy k nové desce přistoupit, jsem projekt rozjel ve chvíli, kdy byly na stole Vláďovy texty a jeho chuť do další práce, jakož i příslib Michaela Žantovského, že nějaké texty také napíše. Protože nejlepší inspirací je termín, domluvil jsem natáčení s asi dvouměsíčním předstihem, našli jsme s kapelou a studiem naštěstí společná data, a pustil jsem se do práce na písních, tedy jejich hudební složce. A jakmile jsem se sám se sebou takhle domluvil, hlavou mi blesklo, že se na to strašně těším, protože jsem „obsadil“ několik skvělých hudebníků, se kterými jsem ještě nepracoval, protože „živý“ způsob nahrávání sliboval velké zážitky a protože spolupráce s Vláďou je vždy velmi radostná. A na druhou stranu jsem ale věděl, kolik práce mě čeká též na financování a organizaci celé věci, protože deska vychází u našeho vydavatelství Animal Music. Natáčeli jsme paralelně i video, řeším kolem toho alba úplně všechno a celé to stojí strašně moc peněz… A taky jsem měl obavy o Vláďovo zdraví, které není pevné –navzdory nemocem ale Vláďa později písně nazpíval naprosto bravurně. Takže jsem si tyhle ekonomicko-organizační náročnosti vyvažoval radostí z kreativní části projektu.

Ondřej Pivec: Řekl jsem si: To se zas budu týden válet smíchy. Ta kapela je plná poměrně hodně podnětných lidí a všichni jsou neskutečně vtipní. Myslím, že by z toho šla napsat kniha hodně zábavných historek.

Jan Steinsdörfer: Byl jsem nesmírně poctěn, už jen proto, že to bylo potřetí, co jsem dostal takovou nabídku. Navíc je pro mě velká čest být součástí takového muzikantského all-star teamu, který se Petrovi povedlo svolat.

Josef Štěpánek: Sešli jsme se s Petrem a začali společně přemýšlet, jak zároveň navázat na dvě předchozí alba a zároveň udělat něco jinak. A napadl nás koncept syrovějšího alba nahraného naživo s celou kapelou.

Základy písniček byly nahrávány naostro, společně a naživo ve studiu. Jak moc je to pro tebe běžný způsob práce?

S Aidou Mujačić o sevdalinkách, válečných traumatech, bosenských derviších i transu.

Jako první popsal balkánskou hudbu z české perspektivy malíř a folklorista Ludvík Kuba, jehož rozsáhlý profil najdete v letošním srpnovém vydání UNI. Druhý svazek jeho knihy Cesty za slovanskou písní (1933) mapuje prakticky celou bývalou Jugoslávii. Po necelém století jeho sbírka znovu ožívá: stala se podkladem pro koncertní pásmo bosenské zpěvačky a pianistky Aidy Mujačić, která žije patnáct let v Praze. Čeští posluchači ji znají i z jiných projektů, z mezinárodní skupiny Korjen i ze série dalších koncertních performancí.

Všechny její hudební aktivity propojují vysoce osobním způsobem životní zkušenost se zvoleným tématem. Květovaný kůň čerpá z odkazu skladatele Karla Reinera, vězněného v terezínském ghettu. Aidu k Reinerovi přivedlo dětství strávené v obléhané Tuzle. Dalším tématem jsou sefardské písně, které vznikly v židovských komunitách středověkého Španělska. Jejich éru ukončil dekret královny Isabelly, nařizující židovským obyvatelům opustit zemi. Mnozí našli útočiště v Osmanské říši, kam patřila Bosna. Ve slovanském prostředí žily sefardské písně vlastním životem, aniž by ztratily původní kouzlo: jsou magickým kukátkem do minulosti a dokumentují, jak široké emocionální spektrum reprezentovala evropská hudba před tím, než ji zdecimovaly církevní represe a inkvizice. Zcela unikátním bosenským žánrem jsou sevdalinky. Původně turecké slovo sevdah označuje lásku se všemi komplikovanými a temnými odstíny. Sevdalinky ovšem nejsou žádný vesnický folklor, ale vysoce kultivované a poetické balady z městského prostředí. Žánr spojuje jihoslovanskou zpěvnost s melodickými ornamenty, které na Balkán přinesli Turci, a kvůli osobní, často bolestné výpovědi bývá označován za balkánské blues.

Tvé křestní jméno Aida je zároveň název Verdiho opery, která se hrála roku 1871 při otevření Suezského průplavu. Jak jsi k takovému jménu přišla, je za tím nějaká historka?

V Bosně je běžné, podobně jako další orientálně znějící jména: Lejla, Damir, Amira. V mém případě za tím skutečně příběh je. Nejprve jsem se měla jmenovat Edna, pak si v těhotenství máma myslela, že to bude kluk, takže to změnila na Mirza, což je mužské i ženské jméno. A nakonec přišla teta: „Ani náhodou, tohle bude Aida!“ A tím bylo rozhodnuto.

A pak přišla do Bosny válka. Konkrétně do Tuzly, třetího největšího bosenského města, kde jsi vyrůstala.

15. května 1992, to si pamatuju. Vzdušnou čarou kousíček od nás se střílelo. Do Tuzly přišly tanky, byl to osudový řetězec událostí. Tito umřel 1980, já se narodila 1987, a když začala válka, brala jsem rozum. Vzpomínala jsem na jistoty, pocit lásky i bezpečnosti v době, kdy jsme ještě žili ve svobodě i hojnosti. Z těch vzpomínek vzešla i naděje, z níž jsme za války čerpali. A tak jsme doufali, že to skončí za týden, za měsíc, na jaře, napřesrok. Pro generaci mých rodičů byla ta naděje obzvlášť silná. Narodili se v 60. letech, v atmosféře svobody, mohli svobodně cestovat. Což byl velký rozdíl oproti životu babičky. Ta se narodila roku 1938, tedy před válkou, jako dítě ji s rodiči vyhnali. A podle toho žila, kupovala vždy dvě mýdla navíc, olej navíc, my si z toho dělali legraci.

Považuješ se tedy za jugonostalgika?

Jugoslávii jsem vnímala přes rodiče. Takže vím, že tehdy byla lepší doba než to, co přišlo po válce. Když jsem pak o jugoslávské éře četla knížky, zjistila jsem ale, že to vlastně byl tvrdý režim. Vidím to ale v perspektivě, protože žiju už patnáct let v Čechách, a vím, že tehdejší život v Československu byl ještě tvrdší. Za Tita byly informace komunistické, po válce nacionalistické. Pamatuju si, že po válce náš učitel dějepisu přišel a řekl: najděte si stránku 113, tady máte černý fix, a začerněte si řádky 6 až 8. A naopak v srbské části Bosny a Hercegoviny, kde leží město Bileća, odkud byla moje babička, tam se učilo ne v latince, ale v srbské cyrilici. Jednou do školy přišla inspekce na hodinu angličtiny a zjistila, že i angličtinu učí v cyrilici. Když jsem přijela do Prahy, viděla jsem, že mám nekonečné možnosti číst. V Praze v Národní knihovně jsem si říkala: Já se tak těším, že si jednou budu moct z toho všeho vybírat. Proto byla moje největší motivace naučit se česky.

Válku oficiálně ukončila Daytonská dohoda a soudě podle písniček u nás dobře známé skupiny Dubioza Kolektiv, výsledkem byla obrovská frustrace.

Tragické je, že k největším svinstvům jako Srebrenica docházelo až v posledních měsících války. Muzikanti z Dubiozy jsou z generace, co jim za války bylo 16 či 17 a měli být mobilizovaní. Vymýšleli si, jak se skrývat před policií, která mladíky odváděla do armády. Vzpomínám si, jak jsme mého tátu, ten měřil 2 metry a vážil 120 kg, schovávali ve vypnutém mrazáku.

Jugoslávii jsi zažila do svých pěti let, jednotící sílu představovala v zemi hudba. Do značné míry romská hudba, Esma Redžepova, Šaban Bajramović, ti byli úžasně populární, nikdo se na ně nedíval svrchu, jak to někdy bývá s romskou hudbou jinde.

Moji rodiče měli rádi společnost. Nechyběl můj strejda, a ten Šabana Bajramoviče miloval. Můj táta byl DJ, takže doma byla aparatura, začali jsme u místních rockových kapel včetně Bijelo Dugme, kde hrál Goran Bregović, pak došlo na romské zpěváky.

Teoreticky se jedná o hudbu menšin. V Jugoslávii se ale z romské hudby stal pop, tedy mainstream.

Což je úplně jinačí než v Česku, znám zdejší romskou hudbu, tady hrají pro romské publikum, kdežto v Jugoslávii byli vždy součástí společnosti. Žádná oslava se neobešla bez romských muzikantů, ti byli silnou součástí jugoslávské kultury.

Na těch vašich domácích sešlostech jste rozlišovali, jestli to je romská, muslimská či jiná oslava?

Zrovna naše rodina byla taková pomíchaná. Teta si vzala pravoslavného, maminka byla muslimka, my jsme oslavovali jak katolické Vánoce stejně jako pravoslavné o dva týdny později, a právě tak bajram, což je konec ramadanu.

Čím jste oslavovali? Pijí u vás muslimové rakiji?

Oni se celý ramadan postí a nepijí, ale jeho konec oslavují s vínem. Existuje známá sevdalinka o pití vína. Píše o tom i Ludvík Kuba. Navíc sarajevský pivovar založili muslimové, bylo to ještě za Turků, na popud místní správy.

K islámské kultuře patří řada pojmů, o nichž máme mlhavé znalosti. Dervišové, tekije, zikr, sufijská poezie.

Tak třeba v mojí ulici v Tuzle byly hned dvě tekije, to je knihovna, studovna, příjemně upravená místnost, kde derviši studují a dělají obřady. Před tekijí, stejně jako před mešitou, je umývárna, pak vstoupí, a během obřadu se dostávají do transu.

Součástí toho procesu je zikr, tedy opakování slabik?

Je to něco podobného jako mantra. Díky cvičení s dechem se snadno dostanou do transu, tam je možné léčit nemocné. Jako dítě jsem měla štěstí, že za naším oknem, přes dvůr, bydlela významná rodina, manželka byla ženský derviš, manžel imám.

Tedy něco jako muslimský rabín?

Ano, náboženská autorita. Ona byla jedinou dervišskou, kterou jsem znala, Dika Hasanagić se jmenovala. Měla osm bratrů, všichni byli dervišové, a já jako dítě jsem ty rituály zažila. Ti tančící dervišové, to jsou následníci sufijského básníka Rúmího a jeho řádu Mevlemi, bosenský spisovatel Meša Selimović o tom napsal knížku Derviš a smrt přeloženou do češtiny – a já chodila do stejné školy jako on.

Tuzla

Čím je Tuzla zajímavá hudebně? Protože sevdalinky, tedy poetické balady ovlivněné tureckými melismaty, jsou spojované spíš se Sarajevem či Mostarem.

Tuzla je důležitá proto, že po 2. světové válce tam přišla spousta Bosňáků, kteří byli vyhnáni odjinud, a přinesli s sebou typické styly jako balady sevdah či polyfonii ganga. Podobně se do Tuzly přistěhovaly rodiny mého otce i matky, Tuzla se stala tavicím kotlíkem.

Balady sevdah, známé jako sevdalinky, zpopularizovala po rozpadu Jugoslávie skupina Mostar Sevdah Reunion. Její domovské město Mostar patří v Bosně a Hercegovině k nejkrásnějším. Leží na řece Neretvě, přes kterou se klene turecký most z roku 1566.

A pak ho Chorvati roku 1993 vybombardovali. Teď tam stojí replika starého mostu ze starých kamenů, které napadaly do Neretvy, a místní to vtipně komentovali: „Nevadí, že nám zničili starý most, my si postavíme ještě starší.“ V Mostaru je hodně katolíků, kteří se považují za Chorvaty, takže Mostar je pomyslně rozdělený. Muslimové jsou na pravém, tedy západním břehu. Já tam roku 2011 sbírala sevdalinky, našla jsem jednoho znalce, byl to akordeonista, a proto mu za války uřízli prsty.

Podobně se chovají islámští radikálové v západní Africe, ničí hudební nástroje a vraždí hudebníky, protože hudba je, jak říkají, „haram“, tedy zlo. Jenže tady muslima zmrzačili křesťané? Srbové?

Ne, Chorvati. Před válkou sbíral sevdalinky, ale už třeba mu zakazovali přejít přes ten most do katolické části. Což je poslední článek v dlouhém řetězci násilí.

Kde v tvojí paměti ten řetězec začíná?

Za 2. světové války, když jednu z mých tet zabil granát, v 18 letech. Schovala se pod šicím strojem, což nepomohlo. Můj pradědeček pak utekl se svými šesti dcerami z Hercegoviny, moje babička zpívala. Tak se vytvářela hudební struktura mého rodokmenu. V něm bylo vedle Tuzly, kde jsem se narodila, důležité i město Bijeljina, kde moje teta a její manžel vyráběli akordeony. Tam byly i první akordeonové školy, k nejznámějším hráčům patřil Meho Hanušić, doprovázel velké hudební hvězdy, současná zpěvačka sevdalinek Amira Medunjanin třeba nahrála ten repertoár na album Silk & Stone s klasickými hráči z Trondheimu z Norska.

Takže hudební mapa Bosny procházela ilovat. Po vzniku Jugoslávie jejich jazyk ladino dál mizel.

Jak tedy znějí sefardské písně z Bosny?

Ve slovanském prostředí prodělaly posun. Velkou postavou žánru je Flory Jagoda, zpěvačka i kytaristka, vyrůstala v Sarajevu, utekla před nacisty na ostrov Korčula, a po válce se provdala do Spojených států. Zpívala písně, které se naučila od své babičky. Nejznámější skladba jejího repertoáru je nově zkomponovaná, v jazyce ladino, Saray De Oro, úžasná píseň o tragédiích. Jagoda silně ovlivnila další generace umělců, k nejvýznamnějším patří Duo Arkul z Mostaru. Ale mezi bosenskými žánry jsou hranice velmi propustné. Já nejenže zpívám repertoár v jazyce ladino, ale i písničky obecně ovlivněné židovskou kulturou, z nichž některé jsou dokonce sevdalinky. Příkladem takového mixu je píseň Kad ja pođoh na Bembašu, natočila ji Amira Medunjanin. Jedná se o sefardskou melodii použitou v sevdalince s bosenským textem. Navíc sefardské písně, to je hudba uprchlíků, což je i základ bosenské identity.

Dříve se sevdalinky zpívaly jen s tureckou loutnou saz, dnes v doprovodu zní kytara, akordeon, klavír. Máš v tomhle směru nějaké kritické vodítko? Co má největší sílu?

Upřímnost. Já nerozlišuju hudbu v žánrech, epochách, ale podle toho, jak ke mně promlouvá.

Jinými slovy, jestli je ta hudba pravdivá.

Přesně. Jestli je ta emoce skutečná. Neexistuje falešný zpěv, jen upřímný a neupřímný. Přiznám se ale, že spíš poslouchám ty starší umělce než současné. Samozřejmě mám ráda Divanhanu, Amiru Medunjanin, Damira Imamoviće, ale čerpám ze starých nahrávek, třeba od zpěvačky Sofky Nikolić. Když se vrátím k mému rodokmenu a šicím strojům, moje prababička šila pro Sofku kostýmy.

A teď tě chytím za slovo. Říkáš, že hudební projev je buď pravdivý, anebo emocionálně falešný. Jak potom naložit s žánry, které jsou celé postavené na lži? Třeba srbský turbofolk, agitační hudba politického nacionalismu, která vznikla během jugoslávských válek?

Já za tím vidím business, masovou produkci, jatka dobrého vkusu.

Ale i jatka civilistů. Hlavní hvězda turbofolku, zpěvačka Ceca, byla manželka válečného zločince Ratko Mladiće, odpovědného za masakr v Srebrenici. Takže ta motivace, ta není jen komerční, ale i politická?

Turbofolk byla hudební součást války. Ti „umělci“ skutečně motivovali válečné zločiny, a teď plní stadiony.

Bosenská zpěvačka Dunja Bahtijarević z dvojice Dunjaluk mi tvrdila, že nová generace už tyto spojitosti nepamatuje. Turbofolk pro ni není černá ovce, a kvůli chytlavosti se s tou hudbou identifikuje.

Tomu věřím. Ale ty převrácené hodnoty v textech, to není jen o politice. Žena je záměrnou obětí: zraň mě, ubližuj mi, stejně tě budu milovat. Jedná se o destrukci etiky západní společnosti. Ne podprahová, ale otevřená pornografie, ano, spousta posluchaček se s tím identifikuje. Turbofolk teď získává další dimenzi, spojuje se s hip-hopem, to už je porno na druhou.

Často uvádíš, jak tě inspiroval arménský režisér Sergei Parajanov a jeho film Barva granátového jablka, což je kultovní mezník i pro řadu dalších generací. Proč?

To je moje dětství. Granátová jablka, barevné koberce, ta jeho estetika je pro mě inspirativní. V Parajanovi je nevinnost mládí a ta má strašnou sílu. Souvisí to i s mojí osobní zkušeností. Teta bydlela přímo u starého mostu v Mostaru, měla sad plný granátových jablek a fíků, a ty posílala babičce do Tuzly, vždy v září a v říjnu. Teď je to jinak, granátová jablka máte celý rok v supermarketu.

Terezínské paralely

Další z tvých koncertních projektů inspiroval Karel Reiner, jeden z celé řady židovských skladatelů vězněných v Terezíně. Jak jsi ho objevila?

On byl žák Aloise Háby a byl známý tím, že hrál jeho čtvrttónové skladby. Mě ale oslovila jiná část jeho tvorby, divadelní, působil třeba u E. F. Buriana. Hlavním tématem pro mě osobně je ale Terezín, to je paralela války v Bosně. Já strávila pět let dětství ve sklepě. A tehdy jsem si taky uvědomovala význam hudby ve válce. Začala jsem hrát na piano, když začala válka, což je zajímavý příběh. Byla jsem na přijímačkách na hudební škole, maminka chtěla, abych hrála na housle, protože klavír nemáme. Já ale řekla, že chci na klavír, a byla jsem přijata. Chodila jsem cvičit do školy, protože doma jsme piano neměli, pak školní docházku zrušili kvůli válce. Maminka pracovala v nemocnici jako porodní asistentka, k nám do okolí se přistěhovala Srbka s vojákem, on byl muslim, utekli z místa, které bylo strašně rozbombardované, a bydleli v baráku, kde se kvůli plísni rozpadaly zdi. Ona měla rodit, on přišel k nám a ptá se, jestli je maminka doma, že ji budou potřebovat. Šla k nim domů a prohlásila, že v takových podmínkách se tam rodit nedá, a vzala ji do nemocnice. Nesmělo se ale říct, že je Srbka.

To se jelo taxíkem?

Taxi nebyla, jen auta Spojených národů, sanitky, Červený kříž. U nás v domě bydlel Alan Cameron, pracovník z Norské zdravotní služby, on ji tam vzal jeepem.

Jak jste se bránili proti ostřelovačům? 

Na to bylo několik receptů. Vypínal se proud, aby si nemohli dávat signály světlem. Srbští ostřelovači tak komunikovali se Srby, kteří byli ve městě, což místní Bosňáci odhalili. Dále byly sirény, jako výstraha před bombardováním. Naši vojáci navíc vytvářeli z koberců makety tanků. Po městě musíte také kličkovat. Do školy nechodit ve třech, protože prvního zaměří, do druhého se možná strefí a třetího zabijí určitě. V ulicích stály spousty aut, protože nebyl benzín, ten měla jen auta OSN, mezi auty byly dobré úkryty.

Když porodila, máma řekla, v tom bytě nemůžeš s dítětem bydlet, takže se přestěhovali k nám. Ona byla učitelka na piano a říkala: „Ano, mám piano, doma, ve válečné zóně. Jestli najdete způsob, je vaše.“ A ten Alan Cameron z našeho domu slíbil, že to zařídí. On během války opravoval školy, okna. Tentokrát musel projet třemi válečnými zónami, přes všechny checkpointy, aby se dostal ke klavíru. Bylo to tak 50 km. Tvrdil, že klavír veze pro školu, takže po tahanicích mu ho vydali. Později, na hudební škole, jsem hrála na klavír ve sklepě. Byla to dobrá škola, ale klavír nebyl nikdy naladěný. Mám z toho videa, jak upravená holčička hraje ve sklepě na klavír, a venku vše rozbořené: vojáci, tanky. To byla tedy moje paralela ke Karlu Reinerovi.

Ano, vraťme se k Reinerovi, jak jsi ten koncert, jemu věnovaný, pojala?

On v Terezíně pracoval s dětmi, jejich svět vyplňoval hudbou, a já v tom vidím svoje dětství. Že ten klavír, na který hrál v Terezíně, zněl stejně rozladěně jako ten v Tuzle ve sklepě. Vězni v Terezíně nosili pro identifikaci žluté hvězdy a byli umlčováni. Já udělala takovou analogii, symbolicky jsem umlčela některé struny na pianě, a pak jim postupně dávala svobodu.

Takže vynález preparovaného klavíru od Johna Cage jsi přenesla do úplně jiného kontextu divadelní performance.

A ještě jedna spojnice, Reiner byl taky etnomuzikolog, jel s Hábou na konferenci o arabské hudbě do Káhiry. Takže propojení moravského Háby a Reinera, a k tomu paralela Aida v Káhiře, na Balkáně a v Praze.

V terezínské pevnosti se hrály i další dětské projekty, nejznámější je opera Brundibár od Hanse Krásy.

Karel Reiner pracoval v ghettu Terezín s voicebandem, v tomhle byl trochu nespravedlivě ve stínu E. F. Buriana. Konkrétně tam provedl Erbenova Krále Tchoře, což byl voiceband s dětmi. Brundibár se proslavil, ale Reinera teprve objevujeme. Ten můj koncert o Reinerovi se jmenuje stejně jako původní Reinerovo představení z Terezína, Květovaný kůň.

Duo DVA své předchozí řadové album vydalo už před deseti lety. Zpěvačka a saxofonistka Bára se pak dvojnásobně věnovala mateřským radostem a rodinu si pořídil i zpívající kytarista Honza. Není tak divu, že na čas z pódií klubů i festivalů úplně zmizeli. Jak ale oba říkají, jako nějakou pauzu ve fungování to ani v nejmenším nevnímají. Čerstvé a energicky svěží album Piri Piri ovšem často bývá označováno jako „comebackové“…

Pauza, kterou jste měli, byla opravdu dlouhá. Nebojíte se, že už na vás všichni zapomněli?
Bára Ungerová: Pro nás nijak dlouhá nebyla, protože jsme vlastně vůbec neměli tvůrčí pauzu. Po celou tu dobu jsme normálně tvořili – jenom jsme nekoncertovali. Je jasné, že zvenčí to tak vypadá – že když kapela nekoncertuje a nevydává nahrávky, tak jako by nebyla. Ale to vůbec nemusí být pravda. Když vyšlo album Nipomo, což bylo 2014, tak jsme ještě dva roky poměrně intenzivně koncertovali. Pak jsem byla doma s dětmi, ale pořád jsme vytvářeli hudbu k videohrám, a od roku 2022 už jsme zas koncertovali a začali vymýšlet nový materiál. A ještě předtím taky proběhl covid se všemi těmi lockdowny.

V tomhle období jste se i scházeli, nebo tvoříte spíš na dálku, korespondenčně?
Bára Ungerová: Spíš jsme se častěji scházeli. Ale z domova to dnes samozřejmě jde taky.
Honza Kratochvíl: Mě na tom nejvíc překvapilo to, že někdo mluví o pauze, protože já jsem to tak vůbec nevnímal. Pro mě to byla stálá, kontinuální práce, jen trochu jiným způsobem, ale pořád jsme něco dělali. Jenomže to hudební prostředí a prostředí videoher – což mi vůbec nedošlo – jsou dva zcela odlišné světy, a jsou naprosto oddělené. I proto mě zaskočilo, že to mnozí vnímali tak, že jsme z toho hudebního prostředí načas zmizeli.

Ano, přiznám se, že mě překvapilo, že jsem v té době zaznamenal jeden video-soundtrack – ale ony ve skutečnosti mezitím vyšly tři…
Bára Ungerová: Problém navíc je, že když vyjde podobné soundtrackové album, tak se obecně nebere jako plnohodnotná deska. Ale přitom objem práce je na nich mnohem větší než na běžném řadovém albu. Nicméně nemá smysl si stěžovat – ten mediální obraz je prostě takový.
Honza Kratochvíl: Soundtracky děláme pro Amanita Design a Charles Games Studio. Pro Amanitu děláme i hudbu i zvuky, pro Charles Games jsme dělali jen hudbu. Ale 80 % toho, co člověk slyší ve videohře, jsou právě ty zvuky. Hudba se dá vytvořit poměrně rychle, ale právě ty zvuky a jejich testování – zda fungují tak, jak mají, a na správných místech – zabere hrozně času. Navíc na tom soundtracku vždy vyjde až ten výsledný, spojený tvar – ale pro každý z nich jsme objemově vytvořili množství hudby zhruba na tři běžné desky.

Za tu dobu, co jste nekoncertovali, dorostla celá nová generace nezávislých tvůrců – namátkou Amelie Siba, Anna Vaverková, něco něco a další… Sledujete je? Vnímáte je jako někoho, s kým se budete o publikum dělit?
Honza Kratochvíl: Vůbec je nemám tendenci považovat za konkurenci. Třeba Anna Vaverková se mi hodně líbí, rád ji poslouchám. Hodně mě baví a zaujala mě i Ursula Sereghy. Amelie Siba i něco něco taky. S něco něco jsme měli i dva společné koncerty a myslím, že to dohromady fungovalo skvěle. Ale to, že je nepovažuju za konkurenci, možná souvisí i s tím, že na tom, co děláme, nejsme existenčně závislí. Pro naši možnost dělat hudbu a obživu, jsou asi důležité spíš ty videohry. Je to pevný bod, o který se můžeme opřít a desku pak nahrát takovou, jakou chceme, aniž bychom například museli kalkulovat s její prodejností. A tak když bude mít Anna Vaverková někde jinde vyprodáno, tak z toho můžu mít jen radost.
Bára Ungerová: Já časově zvládám domácí scénu vnímat asi míň a možná moc povrchně, ale za poslední dobu mě potěšil nový zvuk a energie Amelie na koncertu. Pak jsem se nadchla pro Josefínu Dusk, u který oceňuju živelnost na pódiu, vnímám se v tom (možná drze) na stejný vlně, takže taky radost. Těší mě tvorba Petry Hermanové, kterou sleduji, a mrzí mě, že nemám příležitost ji zastihnout naživo. Annu Vaverkovou jsem potkala v komorní verzi a bylo to skvělý. Ráda bych si s jakoukoli z těchto holek zahrála společně.

Měli jste po té pauze u nového alba větší pocit zodpovědnosti? Byl tam třeba větší odpad nepoužitých nápadů než dříve?

Honza Kratochvíl: Ani ne. Vlastně jsme myslím nepoužili jen jednu písničku. Postupovali jsme tak, že na každý koncert jsme se snažili zařadit jednu novou skladbu. V únoru 2022 nám manažer Prokop Holoubek dohodnul vystoupení na večeru cen Vinyla, a my jsme měli trochu obavy, abychom na té akci nebyli za dinosaury, co dělají svůj vlastní revival. Takže jsme den předtím nazkoušeli novou písničku, která je nyní i na desce, jmenuje se Dance, a tu jsme tam zahráli. A od té doby jsme vždy při každém dalším koncertu zahráli novou písničku a vypustili nějakou starší.
Bára Ungerová: Koncertů nebylo moc, před každým jsme museli mít zkoušku, protože to nebylo jako dříve, kdy jsme hráli pořád, a zkoušet tak nebylo třeba. Tak jsme na ní vždy i dotvořili a vznikla tam ta novinka. A zároveň jsme si mohli na koncertě hned ověřit, jak na ni lidé reagují, a jestli třeba raději nechtějí ty staré. To se nám ale naštěstí nestalo, a ty nové měly lepší odezvu. Byl to takový příjemný, pomalý proces, kdy jsme byli ujišťováni i zvenčí, že ten směr je správný.
Honza Kratochvíl: Navíc se na koncertech tak nějak samy vylouply ty struktury. Už jsme pak věděli, jak se nám co hraje, měli jsme v tom postupně už jasno. Takže když jsme pak nahrávali demo, nebylo už potřeba nic moc měnit.

Jsou ty písničky pro vás něčím jiné než dřív? Nějaká obava ze sebevykrádání či opakování při tvorbě nenastala?
Honza Kratochvíl: Já jsem tu obavu neměl. Vycházelo to právě z toho, že jsme si řekli, že na každém příštím koncertu zahrajeme jednu novou. Tím na nějaké obavy nebyl čas a všechno to dostalo energii a náboj.
Bára Ungerová: Vlastně si nikdy ani nevolíme předem podobu či žánr, v jakém to uděláme. Zásadní je, aby ty písničky bavily nás.

Honza Kratochvíl: Ale určitě jsme chtěli, aby oproti minulosti ty písničky byly energičtější a měly i jiný zvuk. Aby byly míň hravé… nebo spíš hračičkovské – dříve jsme jako nástroje hodně využívali i dětské hračky – a aby byly i víc taneční. Víc jsem tentokrát pracoval se samply – vždy jsem si vytvořil nějakou terénní nahrávku a tu pak dál upravoval, vytvářel z ní melodie… V průběhu času mě to ale přestalo bavit – i v souvislosti s prací na těch videohrách – koupil jsem si nějaké synťáky a dostal strašnou chuť už používat hlavně tradiční nástroje. Opravdové, žádné VST plugginy v počítači. Aby tam byla ta neodhadnutelnost, to že se ty nástroje pokaždé chovají trochu jinak, nedokážu je nikdy přesně nastavit stejně, a tak i nikdy nahrát dvakrát stejně… To všechno mě na tom hodně začalo bavit.
Bára Ungerová: Zároveň myslím, že máme dobrou pozici v tom, že u nás jsou lidé zvyklí, že jsme sví, a že i nás vyhledávají hlavně ti, kteří tu jinakost oceňují. Nemyslím, že by se od nás cokoli očekávalo. Můžeme si svobodně přijít s čím chceme a co nás zrovna baví.
Honza Kratochvíl: Samozřejmě, že když někdo něco dělá, tak nemá odstup a jen těžko si může uvědomit, zda to pro ostatní nebude pořád to samé. Na Žamberecku jsme potkali takového kluka, který maluje obrázky. A když mu řekneš, aby namaloval medvěda, namaluje medvěda. Ale když mu řekneš, aby namaloval sklenici, namaluje něco, co stejně připomíná medvěda. Namaluj stůl… a zas namaluje medvěda. Prostě ať mu zadáš cokoli, stejně mu z toho vždycky pak vyleze ten medvěd. Takže jasně, ta obava, že zas znovu namalujeme toho medvěda, tu vždycky je. Texty, loopery, Bářin tanec… v tom nikdy jiní nebudeme.
Bára Ungerová: Ten medvěd ale jednou může být grizzly, podruhé baribal, pak zas kodiak… baví mě hledat v tom ten můj aktuální a čerstvý pohled.
Honza Kratochvíl: … a taky ten medvěd třeba někdy může připomínat lišku… (smích)

O albu sami říkáte, že to je „soundtrack léta“ a také kázka“. My se ho zeptali, zda se mu do toho chce, a on odpověděl: „Pojďme to udělat.“ Pak už se jen domluvili s Ondrou Ježkem, v jehož studiu jsme nahrávali, a bylo to.

Jak se vám s ním spolupracovalo?
Bára Ungerová: Nejdřív, když přiletěl, přijel za námi na venkov do Lubné a pak nastala ta scéna: Tenhle producent našich oblíbených a slavných Young Fathers sedí na vesnickém dvorku v Lubné a my mu z oken stavení hrajeme ty písničky. Chtěli jsme mu totiž ukázat, jak znějí na koncertech. Slyšel už to demo, tak jsme chtěli, aby získal kontext a viděl i to, jak to vypadá naživo. A bylo to super.
Honza Kratochvíl: Ve studiu jsme pak byli skoro dva týdny a po celou dobu tam s námi byl. S Ondrou si docela sedli a vytvořili skvěle spolupracující duo. Vždycky je to trochu risk – nikdy člověk neví, jaký člověk přijede. Už jsme to zažili s Jayropem, co s námi dělal první desky. Něco člověk čeká a neví. Naštěstí to dopadlo skvěle – Tim byl ještě lepší, než jsem si představoval. Je neskutečně poctivý v přístupu, ale zároveň je trochu punkáč. Neřeší drobné chyby, ale zároveň udělá vše pro to, aby se na nahrávku propsala ta energie. Ale když se mu něco nelíbí, tak ho nikdo nedonutí to udělat. Nic moc jsme neopravovali, většina zpěvů byla na „první také“. I proto byla velká výhoda, že už jsme ty písničky uměli hrát.
Bára Ungerová: S Ondřejem si hodně notovali, k tomu základu se dohrávalo hodně perkusí a synťáků, Tim vždycky řekl, že by se mu tady líbil nějaký zvuk, a Ondra okamžitě odněkud vytáhl nějaký starý syntezátor, a hned ho tam nahráli. A i když byl někdo třeba unavený, bylo vidět, jak Tim umí ostatní motivovat. Měl vše hodně promyšlené a vždy byl opravdu konstruktivní. Limitovaní jsme byli jen tím, že jsme si dopředu řekli, že vždy budeme dělat každý den jednu písničku. A taky tehdy zrovna bylo skoro 40 stupňů, takže občas, když jsme byli už úplně hotoví, byla hotová i ta písnička.
Honza Kratochvíl: Tim byl ale opravdu hodně profi. Když se náhodou rodilo něco autentického, nechal tomu volný průběh, ale jak jsme to dokončili, okamžitě už věděl, co se bude dělat dál. Bylo znát, že měl vše dost rozmyšlené a naplánované dopředu. Pro nás to tak byl i vynikající workshop v nahrávání.
Bára Ungerová: Měli jsme dvanáct dní na jedenáct písniček – a zbyl i jeden den na společný výlet na Ještěd!

K albu proběhne turné a křty, ale co plánujete dál? Dříve jste hodně hráli v zahraničí, to předpokládám nyní, když máte oba děti, už tak snadné nebude…
Bára Ungerová: Nebude.
Honza Kratochvíl: Jak to bude dál, zatím nevíme. Nejbližší, ale zároveň dlouhodobý plán je, že děláme na další počítačové hře, což bude tak na dva až tři roky…
Bára Ungerová: …a co se týče dalších koncertů máme spíš zatím nápady a sny. Prokop třeba pracuje na turné v Polsku, což by bylo skvělé, protože Polsko je pro nás takový druhý domov. A jako sen máme projet – s oběma našimi rodinami – Ameriku. Alespoň nějaké malé turné…
Honza Kratochvíl: …po západním pobřeží…
Bára Ungerová: Tak, aby nám to aspoň zaplatilo ten výlet.

Box 1:
Tour 2024:

10/10 Olomouc, Jazz Tibet

11/10 Litomyšl, Kotelna

12/10 Boskovice, Prostor

16/10 Praha, Palác Akropolis, křest

18/10 Chomutov, Druhé patro

23/10 Brno, Kabinet MÚZ, křest

24/10 Pardubice, Divadlo 29, křest

26/10 Bratislava, Pink Whale

06/11 Košice, Tabačka

08/11 Prešov, Wave

09/11 Trenčín, Lúč

Box 2:
Diskografie DVA:

– Fonók (Indies Scope, 2008)
– Hu (Indies Scope, 2010)
– Botanicula Soundtrack (Minority records, 2012)
– Nipomo (Northern Spy, 2014)

– Cherries on Air / Chuchel OST (Minority records, 2018)
– Happy Game (Amanita Design, 2021)
– Attentat 1942 / Svoboda 1945: Liberation (Charles Games, 2022)
– Piri Piri (BumBum Satori, 2024)