Kafkovské umění: Čmáranice, soudní tahanice i nově objevené kresby

O literárním díle Franze Kafky bylo napsáno už mnoho, o jeho kresbách a vztahu k výtvarnému umění se mluví méně často, i když se jedná o poměrně pozoruhodný a téměř detektivní příběh, jehož součástí je nejen známá prosba o zničení kompletního díla, ale i ziskuchtivé stařenky a otevírání švýcarských sejfů policií. Nicméně nepředbíhejme.

V letech 1901–1906 studoval Kafka práva na univerzitě v Praze. Se svými spolužáky sdílel vášeň pro výtvarno, dokonce navštěvovali lekce z dějin umění. Kafka miloval Ingrese, Van Gogha a japonské umění, sám si krátil čas strávený na přednáškách práva kreslením, v čemž pokračoval až do konce svého života.

V dopise své snoubence Felici Bauer popisuje sen a vzápětí překvapivě naráží na nedostatek slov a o kousek dál vyjadřuje poetickou procházku ruku v ruce kresbou…O něco dále se ptá, jak se Felici kresba líbí a zmiňuje, že chodil na hodiny akademické kresby k jedné špatné malířce, a zničil si tak talent. Která výtvarnice zničila Kafkovo nadání, o tom historie mlčí.

I když jsou Kafkovy výtvarné ambice nepochybné, nebyl spokojený s výsledkem. Mluvil o nich jako o čmáranicích, ty nepodařené rovnou pálil. Max Brod, který rozpoznal umělecký talent, je tajně vytahoval z koše na odpadky a odstřihoval z okrajů právních skript. Kafka se v předtuše své smrti v žádosti Brodovi o spálení rukopisů výslovně zmínil o zničení kreseb. Jak je známo, Brod se přítelovým přáním rozhodně neřídil, zveřejnil nejen písemnosti, ale také výběr čtyř desítek kreseb. Zbytek se ale na veřejnost nedostal až do roku 2019.

Ilustrace Jiří Janda

TEMNÍ PÁNI, CO ČEKAJÍ… ANEB KAFKA BÁSNÍKEM

V jednatřicátém roce vyšel v nakladatelství Paula Zsolnaye román Maxe Broda Stefan Rott, oder Das Jahr der Entscheidung; autor v něm píše o jistém setkání: „… u stolu ve velikém lokále seděl další německý host, velice štíhlý, velice mladistvě vyhlížející, ačkoliv mu už jistě bylo třicet pryč. Celý večer slovo nepromluvil, jen se pozorně díval velkýma šedýma lesknoucíma se očima, které podivně kontrastovaly s hnědou tváří pod hustými, jako uhel černými vlasy. Byl to básník Franz Kafka.“

Brod psal o Kafkovi jako o básníkovi už za jeho života. Jednu ze svých větších studií o jeho díle, publikovanou v listopadu 1921 na stránkách čtvrtletníku Die Neue Rundschau, nazval přímo „Der Dichter Franz Kafka“. Když Kafka 3. června 1924 umřel, referovaly Lidové noviny: „Básník Fr. Kafka zemřel.“ Podobně Rudé právo: „Franz Kafka, pražský německý básník a romanopisec, zemřel ve věku 41 let v sanatoriu v Rakousích.“ Národní osvobození pak dokonce psalo, že „známý pražský německý básník Franz Kafka […] zanechává po sobě šest knih básnických sbírek“. Těmi šesti básnickými sbírkami bylo šest knížek drobné prózy, které Kafka vydal od roku 1912 u berlínského nakladatele Kurta Wolffa: Rozjímání (1912), Topič (1913), Proměna (1915), Ortel (1916), V kárném táboře (1919) a Venkovský lékař (1920). Za života ještě provedl korekturu své sedmé knížky (Umělec v hladovění); ta ale vyšla jinde, v nakladatelství Die Schmiede.

Navenek to vypadá jasně: Kafka byl básník! Německy píšící židovský básník v Praze. S česky píšícími generačními kolegy té doby – od impresionistů přes symbolisty, dekadenty, manifestační modernisty až po buřiče a anarchisty – se ale nedružil: jednak se Kafka obecně družil méně než více, jednak kvůli zmíněné příslušnosti k jiné jazykové kultuře, jiné společnosti. Byl prostě v jiném klubu, jiném světě. Samozřejmě psal s jasným poetickým backgroundem, měl načteno a básnil přirozeně ve své próze, a to od nejranějších věcí, k jejichž publikaci mu dopomohl zmíněný Brod – zejména cyklus Rozjímání (1912), to jsou vlastně drobné básně v próze, jako třeba Roztržité vyhlížení nebo Pasažér. Ale básnil prozaicky i v pozdějších textech, například v Jezdci na uhláku (1917), napsaném v dočasném azylu, který našel s pomocí sestry Ottly ve Zlaté uličce poblíž Pražského hradu. Kafka vlastně básnil svým viděním skutečnosti, jejím precizním rozborem a fantazijně prosvícenou řečí celý život. A nejen v beletrii, včetně aforismů, taky ve svých autoreferenčních textech, jako jsou deníky a korespondence. Když umíral v kierlingském sanatoriu, halucinoval rovnou básnické objekty, například „takový cylindr z vody“.

Podobně ve svém prvním větším textu, Popis jednoho zápasu, který napsal v letech 1904 až 1910 rovnou nadvakrát. Tady jsou k mání pasáže vyloženě surreální, ba co víc – předjímavě postmoderní. Taková je hlavně kompozice textu, sestrojeného na principu cibule nebo matrjošky; Kafka rozkládá na prvočinitele jedno po druhém: dějovou linku příběhu, těla i duše dvojice ústředních postav (jakkoli je to nejspíš jedna postava, rozpojená na své světlo a svůj stín) – a nakonec i samotnou řeč, jazyk, kterým se v tom příběhu mluví. Klíčovou scénu z té novely, napsanou jako vyloženě fantasmagorická „veselohra na mostě“, vzal za svou Jaroslav Róna, když promýšlel kompozici Kafkova pražského pomníku (instalovaného v roce 2003 na prostranství mezi Vězeňskou a Dušní ulicí):

„A již jsem vyskočil – jediným švihem, jako by to nebylo poprvé – svému známému na ramena a údery pěstí do zad jsem ho přiměl k lehkému klusu. Když však ještě trochu vzpurně podupával a chvílemi docela zůstával stát, zaťal jsem mu pro povzbuzení párkrát boty do břicha. Podařilo se to a poměrně rychle jsme dospěli do nitra rozlehlé, avšak ještě nehotové krajiny.

Silnice, po níž jsem ujížděl, byla kamenitá a značně stoupala, ale právě to se mi líbilo, i učinil jsem ji ještě kamenitější a příkřejší. Kdykoli můj známý klopýtl, zvedl jsem ho trhnutím za límec, a jakmile zahekal, dal jsem mu pěstí do hlavy. Přitom jsem cítil, jak dobře mi dělá tahle vyjížďka na čerstvém vzduchu, a abych ho ještě víc rozdivočel, nechal jsem proti nám foukat v dlouhých poryvech silný protivítr.

Tu jsem také začal ještě trochu přehánět skákavý pohyb na širokých ramenou svého známého a drže se pevně rukama jeho krku, hluboko jsem zvrátil hlavu a pozoroval rozmanitá mračna, která – lehčí než já – těžkopádně letěla s větrem. Smál jsem se a zachvíval samou odvahou. Můj kabát se rozlétl do šířky a dodával mi síly. Přitom jsem pevně stiskl ruce, takže jsem ovšem svého známého škrtil. Vzpamatoval jsem se teprve, když mi nebe zastřely větve stromů, jimž jsem dal při silnici vyrůst.

Nebohý i veselý Franz Kafka

Nebohý Franz Kafka na nás hledí z hrnků a jiných předmětů, což je u autora takového Umělce v hladovění obzvlášť pikantní. Při jeho proměně v dekoraci se často používá zřejmě poslední fotografie pořízená za autorova života, v roce 1923 (v obchodním domě Wertheim v Berlíně). Vyhublý Kafka na ní hledí upřeně do kamery, s neuvěřitelně hustými vlasy sčesanými dozadu, jako by zpytoval pozorovatele. Jeho pohled a podoba jsou ovšem dány tím, že to byla fotografie na pas a že byl tehdy již nemocný… nicméně sériovým využitím fotky se vytváří obraz depresivního tuberáka, který se ze všech svých splínů vypsal jakousi „mystickou“ prózou. Přimotejme k tomu ještě židovství vnímané jako podivné kouzelnictví a máme prvotřídní marketingový produkt. V tomto vidění by Franz Kafka, kdyby žil dnes, byl ostříhaný na emo, hrál by v shoegazeové kapele, pokud by rovnou nerapoval, trpěl by klimatickým žalem a uvažoval o konverzi ke špagetariánům. Neurol by pojídal ve velkém.

O samotném Franzi Kafkovi to nevypovídá nic, o jeho textech ještě výrazně méně.

Franz Kafka workoholik

Jedno z mých životních překvapení, kterých se mi dostalo, když jsem začal pracovat ve státní správě, bylo spojeno s Kafkovými texty. Teprve coby úředník jsem si naplno uvědomil to, co jsem dosud jen tušil – jaký byl Kafka realista. Jeho mistrně odpozorované a popsané detaily každodennosti jsou vsazeny do snových souvislostí, to ano. Ale ty detaily sedí.

A tak výjev z Procesu, při němž Josef K. najde dva hlídače, jak jsou v komoře vypláceni byrokratickým katem (kapitola Mrskač), je na sto procent přesný. Pravda, ve státní správě se metly nepoužívají – ale slova ano. A pro vyplísnění nadřízeným se používá krásný termín „dostat kartáč“. Souvislost je očividná, protože byrokratický stroj se udržuje v chodu díky složitému systému očekávání, průšvihů a pokárání. Zkušený úředník ví, že ono pokárání je jeho denním chlebem, protože se statisticky vyskytuje častěji. K úspěchu musíme spět. Úspěch je nepravděpodobný. Tudíž úspěch se nás netýká. Zato selhání ano, to selhání, které se nám zapisuje jako jehly stroje z povídky V kárném táboře přímo do kůže. A kůže, to jsme my, čemuž obzvláště porozumí tetovaní jedinci.

Včetně toho, že cesta do pekla může mýt dlážděna dobrými úmysly – hlídači jsou zmrskáni, protože si na ně Josef K. stěžoval. Trest je vždy pronikavější než provinění.

Dalším životním překvapením spojeným s Franzem Kafkou bylo prožití toho, že si lze soustrojí úředního aparátu užít. To je ono zvláštní vědomí, které Kafkovy postavy často mají. Nerozumí tomu, co se jim děje, ale uvědomují si to přesně. Nejsou úspěšní, ale nepřestávají být aktivní. Se zápalem, byť je možná horečný.

Jistě to souvisí s Kafkovým přístupem k úředním povinnostem. Jako zaměstnanec polostátní Úrazové pojišťovny dělnické pracoval pečlivě, ambiciózně a se zadostiučiněním. „Byl úslužný, a to i k poslíčkům a písařkám, nepodílel se ani na obvyklých intrikách v úřadě, ani na nacionálním politickém hašteření mezi Němci a Čechy, své nálady dával najevo zřídka a neměl nikdy popud hájit svůj revír,“ píše ve své zásadní kafkovské monografii Reiner Stach. Rychle se vypracoval do pozice středního managementu (jako zástupce vedoucího sedmdesátičlenného oddělení), byl oceňován nadřízenými a byť subjektivně cítil rozpor svého psaní a úřednických povinností, v úředničině se nacházel. Měla totiž živé jádro – jeho odbor dennodenně zpracovával na šedesát hlášení o pracovních úrazech, k nimž došlo. A přestože Kafka dovedl referovat o své práci s jistou komikou, na postižených mu hluboce záleželo.

TŘIKRÁT KAFKA: HOLKY, MOST A REKREACE

O Franzi Kafkovi, od jehož smrti uplyne letos třetího června právě sto let, už bylo napsáno všechno, a ještě mnohem víc – a někdy dokonce dvakrát třikrát. Takže nějaký objev první velikosti je a priori mimo hru. Možná ale stojí za připomínku tři drobnosti namátkou vytažené z polostínu: jak to měl Kafka s lehkými děvčaty, co pro něj znamenal (Karlův) most a jak se zřejmě nejslavnější spisovatel minulého století rekreoval svého času na těle i na duchu.

HOLKY

„Ve všech údobích svého života Kafka přitahoval ženy,“ píše Max Brod ve slavné kafkovské monografii, „on sám o tom pochyboval, ale je to nesporné.“ Ještě nespornější je ale ta Kafkova pochybnost. Jak je patrné z korespondence a deníků, které si vedl v letech 1909–1923, vztah k ženám měl permanentně napjatý: samý problém, dvojakost, protiklad. Jakkoli spontánní vášnivá vzplanutí střídal vždycky regresí, hlubokými úzkostmi. Chvíle prožité tělesnosti a sexuality reflektoval následně jako fiasko, selhání, prohru. S odporem a nenávistným zhnusením, které obracel výhradně proti sobě. Objekt si proto hleděl držet nejradši na distanc, ideálně písemný; se svými osudovými ženami, hlavně Felicí Bauerovou a Milenou Jesenskou, pěstoval Kafka lásku především korespondenčně, v rovině intelektuálních řečí. Lákala ho cesta ducha, fyzického cíle se děsil. Podobně jako doprovodných závazků ve formě manželství, rodiny. To rámcově platí i pro jeho fikční a snové projekce v této oblasti. Například milostné potýkání zeměměřiče s kelnerkou Fridou v románovém Zámku: on leží na špinavé podlaze pod výčepním pultem, ona nad ním, naléhavě zapřísahá hospodského, že je v místnosti sama; jakmile ale dozor opadne, Frida se osudově rozvášní, zatímco zeměměřič zůstává netečný, bloudí v myšlenkách vzdálenou cizinou – a touží po jediném: zmizet od toho žhavého, sexualitou sršícího těla pryč. Podobně ve snu, zapsaném 9. října 1911: na konci dlouhé cesty řadou průchozích domů je bordel, v něm holky, ovšem ta, kterou si snový hrdina vyvolí a začne ji osahávat a hníst, má vmžiku tělo zachvácené obludnými červenými skvrnami, zřejmě příznaky nějaké infekční choroby.

Jednu z reálných zkušeností s náhodnou známostí pak popsal Kafka v dopisu Mileně Jesenské, datovaném 8. až 9. srpnem 1920. Jde o vzpomínku na byt v Celetné 602/3, kde žil s rodiči a sestrami do roku 1907; vzpomínku příkladně, rovnou prototypicky svádějící do jednoho koryta výchozí slast a následnou strast: „… naproti byl obchod s konfekcí, ve dveřích stála vždycky prodavačka, nahoře jsem přecházel já, něco přes dvacet, chodil jsem bez ustání v pokoji sem a tam, zaměstnán tím, že jsem se s vypětím nervů učil věci pro mne nesmyslné na první státní zkoušku. Bylo to v létě, bylo tenkrát asi velmi horko, bylo to docela nesnesitelné, u okna jsem se vždycky zastavil, drmolil protivné věty římského práva, konečně jsme se dorozuměli posunky. Večer v 8 hodin jsem pro ni měl přijít, ale když jsem sešel dolů, byl tam už jiný. To však na věci mnoho nezměnilo, měl jsem strach před celým světem, tedy také před tím mužem; nebýt ho tam, byl bych před ním měl strach také. Děvče se sice do něho zavěsilo, ale naznačilo mi, že mám jít za nimi. Tak jsme došli na Střelecký ostrov, pili tam pivo, já u vedlejšího stolu, šli potom, já za nimi, pomalu k bytu toho děvčete někam k Masnému trhu, tam se muž rozloučil, děvče vběhlo do domu, čekal jsem chvilku, až zase vyšla ke mně ven, a pak jsme šli do jednoho hotelu na Malé Straně. To všechno už před hotelem bylo rozkošné, vzrušující a odpuzující, v hotelu to nebylo jiné. A když jsme potom k ránu, bylo ještě pořád horko a krásně, šli domů přes Karlův most, byl jsem sice šťasten, ale toto štěstí záleželo jen v tom, že jsem měl konečně pokoj od věčně lamentujícího těla, především ale záleželo štěstí v tom, že to celé nebylo ještě odpudivější, ještě špinavější. Byl jsem s tím děvčetem pak ještě jednou…“

Nejinak s bordelními holkami. K nevěstincům měl Kafka vlastně kladný vztah. Doporučoval mu je ostatně i jeho otec, jak o tom svědčí autoanalytický „dopis“, který mu adresoval v listopadu 1919 v reakci na otcovo nesouhlasné stanovisko s plánovanou ženitbou. Nevěstince byly totiž místem, kde nebylo třeba žádných závazků, morální odpovědnosti. Tady se odbývalo jediné: kanalizace sexuálních potřeb všeho druhu. Zkraje 20. století, kdy tahle zařízení Kafka frekventoval, to navíc ani nešlo jinak: sex mohl být oficiálně konzumován teprve ve svazku manželském, takže těm, kdo byli sólo, zbývala buď samohana, nebo právě hampejz. „Chodil jsem kolem toho bordelu jako kolem domu milenky,“ stojí v jednom z prvních Kafkových zápisů do deníku. O jaký podnik mohlo jít, napovídá „reportáž“ z 1. října 1911: „Předpředevčírem v b[ordelu] Suha. Jedna Židovka s úzkým obličejem, či lépe s obličejem, který přechází v úzkou bradu, ale rozmáchle vlnitým účesem je roztahován do šířky. Troje malé dveře vedoucí zevnitř budovy do salonu. Hosté jako na strážnici na jevišti, vždyť nápojů na stole se nikdo skoro netkne. Ta s plochým obličejem v nepadnoucích šatech, které se začínají vlnit až úplně dole při obrubě. Některé teď i dřív oblečeny jako loutky z dětského divadla, jaké se prodávají na vánočním trhu […]. Hostitelka s matně plavými vlasy, bezpochyby pevně přetaženými přes hnusné podložky, se svisle trčícím nosem, jehož směřování je v jakémsi geometrickém vztahu k povislým prsům a sešněrovanému břichu, stěžuje si na bolesti hlavy, vyvolané tím, že dnes v sobotu je tak velký ruch, a nic z toho.“ Nevěstinec Jana Šuhy (Schuhy i Suhy) měl domicil v Benediktské čp. 722/11; od dnešního hotelu Intercontinental na Dvořákově nábřeží, tehdy Mikulášská třída čp. 36, kde Kafka bydlel, to bylo pár minut. Navíc Šuha byl vyhlášený: spíš ale ve zlém než dobrém. Jeho podnik sice patřil kvalitativně mezi pražský top-ten, jenže šlo o policejního konfidenta; zákazník si tedy musel v místě dát pozor nejen na potenciální nákazu pohlavní chorobou, ale taky na jazyk.

A jaký typ holek Kafka vyhledával?

Uchamžiky

Zážitkové dárky jsou trochu ošemetná záležitost. Nepodařený hmotný dárek lze poslat dál, „ztratit“, někdy i vyměnit. Zážitkový nikoli. A darující zpravidla dohlédne na to, jestli si ho obdarovaný „užil“. Seskok padákem, luxusní večeře, divadelní představení. Dostat dárek může být někdy stresující. Na druhou stranu, když se takový dárek podaří, je to radost! A právě o takovou se s vámi chci podělit.

Myslím, že i letmý čtenář mých sloupků pochopil, že jsem nadšený a nevyléčitelný sběratel hudebních nosičů. Takže když jsem od Bárky dostal „zájezd“ na dvoudenní Mega Record & CD Fair do holandského Den Bosch na údajně největší hudební burzu na světě, byla to trefa! Za svůj sběratelský život jsem už navštívil desítky, možná stovky různých obchodů s hudbou, antikvariátů, stánků na bleších a jiných trzích. Ale ani domácí příprava, kdy jsem se díval na snímky a videa z minulých ročníků, mě nepřipravila na šok, když jsem se tu ocitl. Pořád jsem si nemohl uvědomit, v jakém se pohybuji měřítku. Napřed jsem se rozhodl, že se nebudu u žádného stánku zastavovat, že si jen ohromnou halu č. 1 obejdu, abych získal celkový přehled. Zabralo mi to minimálně půlhodinu, a to jsem se opravdu nikde „nezasekával“. Potom jsem přešel do vedlejší haly č. 2, kde bylo občerstvení, menší tematické výstavy a pódium. Najednou ale vidím, že z této haly to vede ještě někam dál. Jdu tam a koukám, že tam je ještě hala č. 3, která je dokonce ještě větší než hala č. 1! To už jsem na jakýkoli přehled rezignoval. Ponořil jsem se do bezbřehého prolézání králičí nory hudebních nosičů. Když mě tento vesmír v pět večer, kdy zavírali, vyplivl, uvědomil jsem si, že mám vlastně hlad a žízeň. Na ramenou tolik desek, div jsem sebou nesek‘. Druhý den to bylo stejné, jen jsem si s sebou alespoň vzal láhev s vodou. Kdybych měl parafrázovat název díla nejslavnějšího rodáka (který si za příjmení zvolil jméno města), opravdu jsem se tu na dva dny ocitl v zahradě rajských potěšení!

Návštěva takovéhle obrburzy není zrovna módní přehlídka, přesto je vidět, že návštěvníci na image dbali. Tolik triček s různýma kapelama pohromadě už jsem dlouho neviděl. Ostatně ani já jsem nezůstal pozadu. Chtěl jsem ale představit něco z tuzemské scény, tak jsem se do Den Bosch vypravil s tričkem Ventolina a Kafka Bandu. Sice jsem přes něj měl ještě mikinu, protože nebylo takové teplo, ale myslím, že podprahově jsem tu domácí kvalitu stejně šířil!

Postila

Již jsem kdysi uvedl, že filozof Jiří Němec jednou německy přednášel řádovým sestrám kdesi v Rakousku. Řeholnice jej napjatě a stále napjatěji poslouchaly, nejnapjatěji, když domluvil. To proto, že důsledně zapomínal na ono proslulé sloveso situované na konci věty, někdy dokonce na konci anakolutu.

Post illa verba dodávám, že když jsem to vyprávěl Nikolaji Stankovičovi, poslouchal napjatě a stále napjatěji. Jelikož čeština a němčina jsou nerozlišitelně stejné (papír se řekne německy Papier a rapír Rapier), přecházel jsem nevědomky z jedné řeči do druhé, tedy do té samé. Nikolaj to gramatické a zároveň i sémantické napětí nevydržel a vštípil mi do vosku mozku: „Nezapomeň sloveso, než tě znalci roznesou.“

Říká se, že kněz dvakrát nekáže. On ale káže dokonce víckrát. Samozřejmě jen když jde o kázání na úrovni onoho horského. Tudíž slyšte:

Že chybí sloveso

žolík dám za eso.

Čertovy obrázky

neberu z Nebrasky,

ale z Michiganu,

kde je více

do pranice

Eugenů i genů.

Nynější borci se svými vzorci sloveso nesnesou. Na sloveso dojde v kalku, s nímž je nutno vésti válku. Pak může být vpředu vzadu. Světem řeči táhnou davy. Chtějí větnou eskapádu, všem však chybí mozku závit. Nezbývá než smeknout čapku před zahradou bratří Čapků. Josef měl v zahradě prales, zato Karel pěstil skalku. Oba ale čílil nález stop po šiřitelích kalků. Resumé nás nemine: Kam se protimluvné kalky, Bože hrabou na trvalky.

Přes všechny mé apely nepomohl ani s Božím požehnáním Svatý otec Pacelli. Ač je jak já Eugenio, nevyslyšel tezi naši žádný třetí v mariáši, ani jeden v šachu ukecaných brachů pion. Konec vyzní pohádkově, vypráví ho vdovec vdově:

Jeden každý kalk

způsobuje Hulk,

jehož nápověda,

horší je než hostie

od Vševěda děda.

Ad hot

Slavný divadelní fotograf Jaroslav Krejčí vzpomínal, jak přišel roku 1965 do Prahy a na každém kroku na něho vyskakoval Franz Kafka. O kterém do té doby neslyšel. Ano, pražské ,zlaté šedesátky‛ byly Kafkou prodchnuté a například se kdeco označovalo výrazem ,kafkárna‛, neboť mnoho z běžného života v socialismu připomínalo absurdity Procesu i Zámku. Tímtéž slovem nazval Bohumil Hrabal úvodní povídku knížky Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). To už byl na volné noze, nekulisařil v Divadle S. K. Neumana (dnes Pod Palmovkou), a tudíž nestavěl dekorace ke hře Kdopak by se Kafky bál?, kterou mimochodem spolupřekládal jeho přítel Jiří Kolář. A jelikož by převodu původního titulu Who´s Affraid Of Virginia Woolf? těžko někdo rozuměl, když u nás anglická modernistka Woolfová ještě nevycházela, dramaturgyni Lubu Pellarovou napadl frekventovaný Kafka. Autor Edward Albee totiž vložil do úst jedné z postav skrz celou hru variaci v Americe důvěrně známé písničky Who’s afraid of big bad wolf? z disneyovky O třech prasátkách. A Woolfová je podobně jako Kafka intelektuálně náročná ,šrajberka‛. Jak by řekl Hrabal. Ještě žijící v sousedství onoho divadla. A kavka je aspoň specifický pták. Albee údajně spatřil větu z názvu hry na zdi toalety kteréhosi newyorského podniku. A v brilantním dramatu o čtyřech osobách jde o strach ze života bez záludných iluzí. Čerstvá broadwayská hvězda Albee byl před Vánoci 1963 přítomen libeňské premiéře i několika finálním zkouškám. Do Prahy přiletěl s rovněž čerstvým nobelistou Johnem Steinbeckem, a nastal poprask. Šeptalo se, že autor Hroznů hněvu strávil bohatýrsky whiskyovou noc u Wericha na Kampě, a doloženo je Albeeho zaskočení, že z české verze textu vypadly vulgarismy a sexuální výrazy. Než pochopil, že by je vyšší místa neskousla. Tedy zakousla. Později diplomaticky hovořil o zřejmě odlišném etickém kodexu. Pro zvolna dospívajícího, níže podepsaného, to všechno bylo krajně vzrušující. Stejně jako fakt, že v týdnu uvedení Kdopak by se Kafky bál? vedlo britský žebříček I Want To Hold Your Hand před She Loves You a poprvé se do Top 20 (na pozici 13) probojovali The Rolling Stones. S I Wanna Be Your Man, kterou jim napsali rovněž John s Paulem. The Beatles ostatně pak píseň také natočili. V dobově příznačném svižnějším tempu.     

Respect zahájí Glassova hudba a podivuhodný instrument

Respect Festival, nejvýznamnější tuzemská celoroční přehlídka world music, bude zahájen už 13. května v Paláci Akropolis dvěma unikátními vystoupeními. Rané skladby Philipa Glasse z roku 1969 zahraje osmičlenný ansámbl skládající se ze skotských a bretaňských dud a bombard (šalmaji příbuzné píšťaly). Skladby Two Pages, Music in Fifths, Music in Contrary Motion a Music in Similar Motion napsal Philip Glass po své cestě po severní Africe a Indii, kde ho okouzlily hutné barvy lokálních nástrojů. Autorem projektu je Erwan Keravec, žánrově všestranný skladatel a hráč na velké skotské dudy. Pohybuje se na hranicích lidové a klasické hudby, free jazzu, noisu a scénické hudby. Svým originálním nastudováním skladby vrací do světa, který Glasse původně inspiroval.

Na témže koncertě zahraje také finský klavírista Aki Rissanen, a to na unikátní nástroj Omniwerk. V něm finští stavitelé hudebních nástrojů Jukka Ollikka a Jonte Knif spojili dva historické klávesové nástroje – geigenwerk (neboli viola organista, původně vynález Leonarda da Vinciho) a lautenwerk (klávesová loutna barokní éry, oblíbený nástroj J. S. Bacha) – do jednoho, nového nástroje. Výsledný Omniwerk má dva manuály, pro každý „werk“ jeden, na které lze hrát současně. Pozoruhodná škála zvuků vzniká kombinací dvou manuálů a důmyslného systému pásů, díky které může nástroj znít podobně jako cembalo i jako smyčcový orchestr.

Respect Festival vyvrcholí 15. a 16. června dvoudenní Open Air přehlídkou na ostrově Štvanice, kam se po dlouholeté pauze vrací, a další doprovodné koncerty budou následovat v průběhu roku.

red

 

Delvon Lamarr roztančí Prahu

Za vším hledej ženu – u téhle kapely to platí bezezbytku. Delvon Lamarr Organ Trio totiž založila na jaře roku 2015 Amy Novo, manželka a dnes i manažerka varhaníka Delvona Lamarra. Řekla totiž svému manželovi, že převezme zodpovědnost za jeho hudební kariéru, aby vše další, co bude muset v budoucnu udělat, bylo pouze najít spoluhráče, napsat a hrát hudbu.

Trio původně začalo s jiným kytaristou a bubeníkem. Během prvního roku existence se však ke kapele přidal chvalně proslulý a nenapodobitelný Jimmy James. Chemie mezi členy tria byla okamžitá a nepopiratelná. S oduševnělým varhanním zvukem Delvona, syrovým kytarovým zvukem Jimmyho a skvělým bubenickým groovem namíchali dokonalou směsici soulu, jazzu, rhythm & blues a rock & rollu. Kariéru začali týdenním „gigem“ v Seattlu, poté vydali své první album a vyrazili na turné po Spojených státech, a nakonec i po Evropě.

Současným bubeníkem je výtečný groover Michael Duffy a Delvon Lamarr Organ Trio se tak ještě dále posouvá ve svém originálním zvuku. Trio uhranulo před dvěma lety vyprodané brněnské Sono Centrum a téhož roku vysloveně odvázalo vyprodané hlediště festivalu Blues Alive. Teď konečně dorazí i do Prahy: 22. května do Lucerna Music Baru.

red

 

Mezinárodní festival jazzového piana – sólové recitály

Jarní Prology podzimního Mezinárodního festivalu jazzového piana se již staly vyhlíženou kulturní událostí. Nabízejí totiž sólové recitály skutečných stálic či rovnou legend. Tentokrát, 22. května 2024, vystoupí v reprezentativních prostorách Sukovy síně pražského Rudolfina americký klavírista, skladatel a producent Cyrus Chestnut, označovaný za jednoho z nejlepších hráčů svojí generace.

Recenzent magazínu Time si před časem položil otázku: „Co dělá z Cyruse Chestnuta nejlepšího pianistu jeho generace?“ A hned si odpověděl: „Je to ochota opustit noty a hrát prostor.“ Přesně taková je Chestnutova hudba. Sférická, vzletná, svobodná, bez hranic. Nespoutaná technickými limity, protože pianistova hráčská technika se zdá málem neomezená. Chestnut přitom zůstává originální a rozpoznatelný. Ať už interpretuje vlastní kompozice, nebo si osobitě pohrává s motivy jazzových standardů, sprituálů, s klasickými kompozicemi Mozartovými, Chopinovými, Ravelovými či Debussyho, nebo třeba s popovými a rockovými hity. Vždyť na triovém albu Kaleidoscope (2018) svérázně jazzově uchopil dokonce i evergreen s ikonickým riffem Smoke On The Water od hardrockové kapely Deep Purple. A vůbec to nezní křečovitě.

Cyrus Chestnut se narodil 17. ledna 1961 v Baltimoru. Táta pracoval jako poštovní úředník, ale zároveň hrával během bohoslužeb v kostele na piano. Máma, pracovnice v sociálních službách, zase po úředních hodinách řídila chrámový sbor. Je tudíž nad slunce jasné, kudy vedla Cyrusova cesta k muzice. Jako sedmiletý začal s lekcemi piana a brzy poté už seděl za klaviaturou v baptistickém kostele. Jako devítiletý zahájil klasickou průpravu na Peabody Institute. Lásku k vážné hudbě nikdy nezapřel, ovšem brzy k ní přidal i lásku další, jazz. V roce 1985 absolvoval prestižní bostonskou Berklee College Of Music v oborech jazzová kompozice a aranžování.

Pověst o Chestnutově talentu se brzy rozkřikla i mezi těmi nejvěhlasnějšími profesionály. Už na přelomu osmdesátých a devadesátých let tak mohl Cyrus sbírat zkušenosti v kapelách samotného Wyntona Marsalise či legendární zpěvačky Betty Carter, se kterou natočil desku It’s Not About The Melody (1992) pro label Verve. Pochopitelně hrával i s vrstevníky jako Terence Blanchard a Donald Harrison. Následovaly další mimořádné spolupráce např. s písničkářem Elvisem Costellem a Brodsky Quartet (album The Juliet Letters, 1993), jazzovou divou Dee Dee Bridgewater (Prelude To A Kiss: The Duke Ellington Album, 1996), jazzovou písničkářkou Madeleine Peyorux (Dreamland, 1996) a plejádou dalších hvězd. Včetně těch největších jako Dizzy Gillespie nebo Chick Corea. Pianista se však nebránil ani výletům do hájemství popu, soulu či R&B a odvedl brilantní práci pro zpěvačky Bette Midler, Vanessu Williams či Lauryn Hill. Točil také s neworleanskou legendou blues a swamp rocku Dr. Johnem.

Umělec se ovšem nespokojil jen s rolí sidemana, byť i sidemana těch nejlepších. S vlastními projekty koncertuje po celém světě. Už počátkem 90. let si Chestnut vlastním nákladem vydal albový debut There’s A Bigger Day Comin‘. Brzy na něj navázal tituly The Nutman Speaks (1991), The Nutman Speaks Again (1991) či Nut (1992, v triu s Christianem McBridem a Carlem Allenem) pro label Alfa Jazz. Zásadního průlomu se dočkal díky kritikou i posluchači nadšeně přijaté desce Revelations (1993) pro nadnárodní nahrávací společnost Atlantic. Dnes má Chestnut na kontě téměř čtyři desítky profilových alb, na kterých mu jako spoluhráči ochotně zahráli legendární basisté Ron Carter, Buster Williams či „náš“ George Mraz, bubeníci Lenny White nebo Al Foster či saxofonisté Michael Brecker a Kenny Garrett. Pianistova diskografie proslula také pestrostí materiálu. Vždyť Cyrus má v repertoáru krom zmíněných klasických či popových výletů také úpravy písní Elvise Presleyho (album Cyrus Plays Elvis, 2007).

Nejraději a nejčastěji pracuje Chestnut s formátem pianového tria. Ostatně s triem už vystupoval v roce 2015 i v Praze. Nicméně už od počátku kariéry se s chutí věnuje také sólovým recitálům. Brilantní ukázku jeho sólové hry nabízí například album Blessed Quitness (1996). Pro Mezinárodní festival jazzového piana je Chestnut tím správným interpretem.

Cyrus Chestnut svým vystoupením v rámci MFJP rozšíří úctyhodnou řadu osobitých virtuózů jako Kenny Barron, Gonzalo Rubalcaba, Michel Camilo, George Cables nebo Marc Cary, kteří se o festivalový prolog starali v minulých letech.

Victoria Hanna a Omri Mor oživí dávné hebrejské písně

Výrazné osobnosti jeruzalémské scény, zpěvačka Victoria Hanna a klavírní virtuóz Omri Mor, se ponoří k pramenům levantské hudby. Posluchače v historickém sále pražské Novoměstské radnice 21. května 2024 zavedou na inspirativní místa setkávání židovských a arabských kultur.

„Soustředíme se na hudbu z dob předtím, než se zrodil stát Izrael. Vrátíme se do dnů, kdy byl západní klavír teprve uveden mezi zvuky pouště. K písním napsaným na fascinujících křižovatkách, kde se potkával východ se západem, kultury židovské a arabské, vlivy světské i duchovní a, nakonec, také utrpení a strach z války s nadějí a láskou. Asociativní přechod mezi různými vrstvami těchto písní vykresluje složitý a komplikovaný portrét izraelské identity,“ vystihli muzikanti koncepci koncertního programu.

Stále aktuální poselství prastarých písní přitom není třeba zdůrazňovat. Samotná hudba vypráví o důležitosti vzájemně obohacujícího a přátelského soužití různých kultur.

Jeruzalémská rodačka Victoria Hanna je spíše hlasovou umělkyní než „jen“ zpěvačkou. S hlasem dokáže zázraky, ovládá řadu nezvyklých pěveckých technik. Mezi inspirátory počítá mimo jiné experimentátorku Diamandu Galás. O svoje zkušenosti a umění se přitom ráda dělí. I v Česku pořádala pěvecké workshopy jako lektorka hlasové dílny Hlasohled. Zároveň umí svůj projev pokorně kultivovat. „Izraelská pěvkyně Victoria Hanna je vážně fenomén. Její hlasové schopnosti působí neuvěřitelně, ale nepitvoří se, nepřehání, před efektností a stavěním na odiv dává přednost sdílné kráse,“ napsal o jejím zdařilém vystoupení na Colours Of Ostrava 2016 Tomáš S. Polívka. Totéž platilo i pro Victoriiny koncerty na pražském festivalu Respect i v klubovém prostředí.

Jako dcera ortodoxního rabína Victoria, podle vlastních slov „velmi expresivní žena“, obtížně hledala místo na světě. „Můj Bůh není přísný, trestající a dogmatický, ale liberální a chápavý,“ prohlásila v období přirozeného mladického vzdoru. Stejně tak ve svojí tvorbě dokázala vytvořit přirozené spojení duchovna a revolty. Proslavila se tím, že začala do hip hopových rytmů rapovat kabalistické texty. Nebo přenesla do prostředí elektroniky verše Písně písní. Velkou pozornost přitáhla také dráždivě tanečním zhudebněním písmen hebrejské abecedy Twenty two (22) Letters, které doprovodila videoklipem. Její spolupráce s Omrim Morem je odlišného rodu, ale i v akustické hudbě s historickými kořeny si Hanna zachovala originalitu pěveckého projevu.

Pianista a skladatel Omri Mor, narozený stejně jako Hanna v Jeruzalémě, prošel odlišnou muzikantskou cestou. Ovšem podobně pestrou. Odrazil se, jako mnoho jiných, od studia klasiky. Ovšem s tím, že vedle typické průpravy dokázal už jako náctiletý přesně interpretovat i tak náročné kusy jako Beethovenovy sonáty nejen podle not, ale rovnou podle sluchu. Zároveň však Omriho nadchl i jazz a začal studovat u amerického, v Jeruzalémě žijícího saxofonisty a pedagoga Arnieho Lawrence. Profesor brzy začal brát talentovaného žáka na svoje klubové koncerty a zasvětil ho do každodenní praxe jazzového hráče. A aby toho nebylo málo, zažil Omri další osudové setkání s původem marockým zpěvákem a multiinstrumentalistou Ninem Bittonem. Ten zasvětil mladíka do severoafrické hudby. Žánry jako gnawa se spolu s andaluskou a latinskoamerickou hudbou staly dalším Morovým zdrojem radostné inspirace.

Celosvětově se Omri Mor proslavil jako sideman kontrabasisty Avishaie Cohena. Ovšem už tehdy měl Mor nakročeno k sólové dráze. Ostatně Cohen jako mentor a vydavatel pomohl pianistovi i s publikováním prvních sólových nahrávek na kompilaci All Original – Best Young Israeli Jazz (2014). Cohen také hostoval na první Morově profilové desce It’s About Time! (2018). Ale už dlouho předtím, v roce 2010, se Mor i u nás představil sólovým klavírním recitálem v rámci Mezinárodního festivalu jazzového piana.

Další články
sinekfilmizle.com