Postavit kariéru kapely na coverech je balancování na ostří nože. Celé vaše snažení se dá lehce shodit ze stolu větou: „Co jim zbejvá, když nejsou schopný přijít s ničím vlastním“. Anebo myšlenkovou zkratkou o nadbíhání masám. Francouzští Nouvelle Vague vedení muzikanty a producenty Olivierem Libauxem a Marcem Collinnou se na tuto cestu vydali před dvaceti roky a byli nesmírně úspěšní. Vždyť jejich jednoduchý nápad převést temné, politikou, agresivitou a zmarem prodchnuté novovlnné, punkové nebo gotické skladby, např. od Joy Division, Dead Kennedys nebo The Cure do jazzem nasáklých bossanov, musí zaujmout už jenom takto napsaný na papíře. Kapela se stala senzací klubové scény a v rychlém sledu vyplodila čtyři alba. Nevýrazný následovník I Could Be Happy z roku 2016. a především nečekaný skon Oliviera před třemi roky ale věštil konec fungování projektu. Ten ale aktuálně přichází připomenout dvacetileté výročí vydání debutu novou dlouhohrající kolekcí. Tančení na hrobech? Novinka, možná nečekaně, odolává automatické palbě od boku. Je barevná, řada skladeb je vybrána a převedena s mimořádným citem. Například Depešácká People Are People získala baladickou podobu, She’s In Parties od Bauhaus zase koketuje s bondovskou estetikou a diskotékový hit You Spin Me Round, původně od Dead Or Alive, získal kabaretní podobu s okázalými šlehy dechové sekce i srdcervoucím výkonem zpěvačky Alonyi. Oproti tomu některé rychlejší položky (jako například Only You od Yazzoo, This Charming Man od The Smiths nebo Girls On Films původně z pera Duran Duran) nejsou tak výrazné, jak by posluchač možná na první poslech očekával. Pro kladné přijetí hraje opravdu pečlivý výběr originálních skladeb, suverénní výkony zúčastněných muzikantů, ale především po letech opravdu výrazné zásahy do původních podob kompozic. Přesto bych po letošním výročí nechal značku Nouvelle Vague zase chvíli odpočívat. Přeci jen se v jejich případě jedná především o vtip, který se nemá příliš často opakovat.

Marie Kieslowski vydala sólový debut Je všechno dobrý? (prosinec 2022), osobité dílko indie popového mateřského písničkářství (berte ty škatule s rezervou, prosím), původně pouze digitálně vlastním nákladem (viz UNI 3/2023). Nyní vychází album na CD a LP v rozšířené podobě. Přičemž trojice nových písní, publikovaná také jako samostatné digitální EP Je to složitější, dělá z počinu mnohem víc než jenom „reedici s bonusem“. Je to vážně složitější, tudíž je na místě i nová recenze.

Za dva roky lze urazit pěkný kus cesty. Marie K. se výrazově i autorsky přiblížila někam k modernímu šansonu. Bráno opět s vědomím nepřesnosti škatulek. Sound se přitom podařilo uhlídat, aby na výsledek předchozího natáčení svým způsobem navazoval. Přitom o produkci se tentokrát postarala samotná písničkářka („chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tu práci na aranžích za mě nikdo jiný neudělá,“ konstatovala vtipně). A zvuk se vítaně posunul od dominantní elektroniky k „živější“ podobě, v jaké nyní Kieslowski hraje písně na koncertech. Tedy s rytmikou Marek Novotný a Jakub Kočička, sama hraje na klávesy a housle, byť producent debutu Aid Kid taktéž přidal na nové EP něco digitálních krajin. A zpěvačka si pohrála s vrstvenými vícehlasy.

Hlavní posun ovšem tkví v samotných kompozicích. Podle tiskové zprávy už „nenesou osobní témata a spíše se rozhlížejí okolo sebe“, což ale není přesné. Nové skladby pořád zůstávají hluboce osobní i v onom pohledu na obecná témata. A nejen v případě písně Jaká jsi? o sebemrskání snahou „být stále lepší“, která vznikla už v době debutu. Novinky jsou ovšem obraznější, plnější. Ze zdánlivě banálních zážitků (píseň Žaluzie dle autorky reaguje na setkání s protivně žoviálním fandou, titulní klavírní baladu Je to složitější inspiroval nevyžádaný telefonát jakési misionářky) Kieslowski vytvořila působivé písňové obrazy.

Dobré východisko ke druhé plnohodnotné řadovce.

Koncepce druhého alba netradičně obsazeného (mj. se dvěma bicími soupravami) septeta The Individual Beings je „banální“. Odhaluje ji i název Better (Lepší), vyjadřující mravoučnou banalitu: „Měli bychom usilovat o to být lepšími. Stát se lepší verzí sebe sama a sledovat, jak to zarezonuje uvnitř nás a v lidech z našeho okolí,“ vysvětlil trumpetista a kapelník Tomasz Dąbrowski.

Hudba ovšem nezní banálně ani náhodou. Právem označil magazín DownBeat polského, ve Švédsku usazeného trumpetistu za jednoho z „nejtvárnějších a nejzvědavějších evropských hráčů současnosti“. Těžko posoudit, zda je Better lepší než eponymní debut septeta The Human Beings (2022) nebo než předchozí Dąbrowského alba s jinými sestavami. Dąbrowski prostě setrvale tvoří kvalitní muziku. Chvíli působí jako současný straight-ahead jazz. Jenže pak se po skandinávsku zatoulá do inspirací soudobou hudbou nebo brouzdá krajinou volné improvizace, přičemž každý muzikant má v zásobě kupu nosných nápadů. Tomaszovy zkomponované a nazkoušené momenty přitom patří k těm mimořádně zajímavým a „nepředvídatelným“, kdy se harmonická překvapení vrší na překvapení.

Stejné je to se soundem. Přestože většinou slyšíme v podstatě tradiční akustický jazzový ansámbl, nejen Dąbrowski vytříbil cit pro využití šumů, ruchů, upravených přirozených zvuků a vůbec elektroniky (Grzegorz Tarwid sice dává přednost klavíru, ale syntezátor má po ruce, s elektronikou pracují i oba bubeníci). Dávkuje ji ovšem velmi vyváženě: „Jako kdybych pracoval s barvami. Malíř taky nenanese všechny barvy na plátno najednou.“ Sound dechových nástrojů a jazzové rytmické sekce tak nečekaně prolákne do futuristického virtuálního zvukového vesmíru a zase zpátky. Posluchačský zážitek srovnatelný s tím, jak dobří režiséři sci-fi filmů zobrazují náhlý průlet červí dírou. Ale ať už nás Dąbrowski vezme kamkoliv, je to v jeho světě sonických idejí… ehm, Lepší.

V experimentálním hudebním meziprostoru vzniklo hned několik velmi zajímavých alb postavených čistě na vokálních výkonech. Jedno z nich má na svědomí japonská hlasová umělkyně Hatis Noit. Ta se jako naprostý samouk nechala ovlivnit japonskou klasickou hudbou, operou, buddhistickými chorály, bulharským a gregoriánským zpěvem, ale i avantgardními a popovými umělci. Debutovala v roce 2014 nahrávkou Universal Quiet, pro mezinárodní publikum její talent odhalil v roce 2018 nezávislý label Erased Tapes, který v licenci vydal její čtyřskladbové EP Illogical Dance. Definitivní průlom přišel v roce 2022 s deskou Aura, která se stala v určitých kruzích velkou událostí (Hatis vystoupila loni v pražském Paláci Akropolis na showcase večeru Erased Tapes). Není tedy překvapením, že vydavatelství připomíná rok a půl starou kolekci aktuální reedicí. Album můžeme brát jako katalog autorčiných vokálních možností i zálib. Na rozdíl od Lyry Pramuk, která se na deskách prezentuje ucelenější, kompaktní výpovědí využívající možností postprodukce, Hatis zní na desce Aura jednou jako pokračovatelka avantgardních výbojů Laurie Anderson, případně novější Holly Herndon, podruhé přitakává tradici Lise Gerrard spolupracující s bulharskými ženskými sbory, potřetí se ambientním zaříkáváním blíží projevu Julianny Barwick. Pokaždé je hlasově suverénní, kdy její hlasové výrazivo dokáže v aranžích připravit originální aranžérský novotvar. Dohromady ale netuším, kromě jistoty, že Hatis Noit je výjimečnou interpretkou, se kterou mám tu čest. Deskou se nevine ona legendární červená nit. Na koncertech roztříštěnost repertoáru tolik nevadí, na desce je potřeba výsledné vyznění hlídat výrazně přísněji. Možná proto z desky v pozitivním slova smyslu vystupuje kompozice Inori, na které hlas Hatis doplňují terénní nahrávky z bezprostředního okolí jaderné elektrárny Fukušima, kde se odehrála v roce 2011 velká jaderná havárie. Zde se totiž veze čistě na atmosféře prostředí a svou prostotou ukazuje možnou cestu ze současného labyrintu.

Pokud by měla jedna skupina postpunkové historie získat nálepku „zapomenutého klenotu“, pak jedním z favoritů jsou rozhodně Angličané And Also The Trees. Přitom nástup na scénu měli nadějný. Skupinu vedenou bratry Simonem a Justinem Jonesovými, si pod svá křídla vzali samotní The Cure. Robert Smith produkoval jejich druhé demo, bezejmenný debut z roku 1984 pak bubeník/klávesák Lol Tolhurst. Kapelu podpořil vlivný John Peel na BBC Radio 1, skupina vyjela na evropské turné a zde se rozlet skupiny zastavil, ať dělala, co dělala. Zatímco většina kapel by díky této skutečnosti dříve nebo později svou činnost ukončila, And Also The Trees realitu akceptovali a s menšími přestávkami fungují dodnes. Letošní deska Mother-Of-Pearl Moon je už šestnáctá v pořadí! Už koncem osmdesátých let And Also The Trees začali integrovat na gotiku nezvyklé nástroje – nejprve mandolínu, posléze dechové nástroje, nejčastěji klarinet. Navíc svou hudbu začali čím dál víc ztišovat. To je případ jak posledních řadových desek, tak koncertní prezentace kvinteta. Materiál Mother-Of-Pearl Moon bychom mohli zařadit do prostoru mezi soulově/rockové elegány Tindersticks, psychedelické klasiky The Legendary Pink Dots nebo berlínské Autralany Crime And City Solution. And Also The Trees stále nepřestalo bavit vykreslování temných zákoutí britského venkova. Nenápadná, ale podobně uhrančivá, tlumená hudba pětice nabízí vedle klasické rockové instrumentace, mandolíny a klarinetu prostor i pro další dechové nástroje nebo autoharfu. Vzniká tak dostateční prostor pro vemlouvaný vokál Simona Jonese. Hudba skupiny je opakem testátorem poháněného stadiónového rocku. Kapela se nepředvádí v sólech. Když je má potřebu nechat mluvit pouze hudbu, vsadí spíše na zvukově psychedelickou koláž, zde nazvanou No Mountains, No Horizon. Je škoda, že pětici jsme neměli možnost v Česku nikdy vidět naživo. Jsem přesvědčen, že své posluchače by si tato introvertní hudba našla. I díky výbornému novému albu.

Na existenci kontrabasisty Ethana Philiona, původem z Chicaga, jsem narazil díky skvělé nahrávce jeho desetičlenného bandu Meditations on Mingus (Sunnyrecords 2022). Gnosis charakterizují především dvě věci: souzvuk dechových nástrojů – altsaxofonu Grega Warda a trumpetisty Russe Johnsona, znějící v celé škále nálad, v určitých momentech se jejich expresivita dostává až k hranici free jazzu. To parádně zazní hned v úvodu skladby The Boot. Druhým výrazným jevem je samotná hra Ethana Philiona na kontrabas, sršící hardbopovou energií, patřičně zvýrazněná zvukově. Album tvoří šest skladeb; s jednou výjimkou všechny od Philiona. Tou výjimkou je What Love od Charlese Minguse (1960). Ve skladbě autor parafrázoval hned dvě jiná témata jazzových standardů – What Is This Thing Called Love a You Don´t Know What Love Is; baladické polohy se střídají s rozverností, nejsilněji prezentovanou právě Wardovou trubkou. Philion si zde dopřeje krásné, bluesově laděné sólo, k němuž se přidávají bicí Dana Halla. Sheep Shank je rychlou bopovou jízdou s „parkerovsky“ zpívajícím Wardovým altsaxofonem a opět tomu odpovídajícímu basovému sólu. Protipólem v dynamice je pak pasáž trubky; kontrabas její sólo neustále komentuje v napínavém dialogu. Zajímavě zní úvod Nostalgie, kdy vyšší tóny basy znějí téměř jako hra na preparovaný klavír; nálada odpovídá názvu skladby, Johnsonova trubka, posléze doplněná souhrou s altkou, malují lyrickou náladu, oba nástroje se doslova rozněžňují. Následující Comment Section je ostrým střihem free improvizací a durdícími se dechy nad smyčcovým basováním. Codou je současně titulní filozofující skladba alba – Gnosis. Melodické téma, místy s lehce orientálními příznaky, pomalé, s táhlými zvuky dechů a opět s hrou kontrabasu, které se vyplatí pečlivě naslouchat. Skladba  se vyvíjí až k extaticky spirituální pasáži v závěru. Skvělá nahrávka navazující na africké kořeny jazzu v moderní podobě!

Před třinácti lety založila tuhle kapelu trojka superváž(e)ných muzikantů – kytarista Guthrie Govan, baskytarista Bryan Beller a bubeník Marco Minnemann. Od té doby dělají všechno pro to, aby se nebrali tak vážně. Listopadový koncert v nadupané pražské Akropoli byl toho důkazem. Govan: „Nudná fúze je v podstatě antitezí toho, o co se snažíme, vždycky jsme chtěli vytvořit něco zábavnějšího a podvratnějšího. Naší prvořadou prioritou nikdy nebylo předvádět se v tom, že na své nástroje děláme věci, které by publikum na své nástroje dělat nemohlo. Máme pocit, že kdykoli hrajeme společně, vzniká z toho opravdová radost.“ A má pravdu: The Aristocrats se dobře baví. Vydali čtyři alba hutných, divoce nepředvídatelných a stylově neuctivých instrumentálek – od drtivého metalu, psycho funku, proto-jazzu se šílenými příměsemi swingu, ba i country, s praštěnými názvy skladeb jako Sweaty Knockers, Blues Fuckers a The Kentucky Meat Shower…

Po pěti letech pekelnicky zábavné, mistrovsky muzikantské trio stvořilo novinku Duck. Kromě mého osobního vjemu, že cover alba útočí na prvenství v kategorii „nejulítlejší obal roku“, je muzikantsky skladatelský posun až neuvěřitelný. Vpád dravého metalově-swingového klenotu Hey, Where’s MY Drink Package?, jehož dvojitý ba trojitý rytmus naráz zmate i školeného muzikanta, šlape i přes multisložitost jako rocková písnička. Aristoclub už vůbec nedá šanci vydechnout, jízda největší, nejhustější jazzy metalodisco! Pak divoký riff-banger Sgt. Rockhopper, kde Govan neurvale zneužívá hmatník k démonickým ritům, až se vám srolujou ponožky. Z každé zahrané noty je cítit čistá muzikantská radost, i sranda. Místy se v mikronáznacích objeví kousíčky klasických jazzových standardů (obzvlášť v basových linkách), což je fikaně nenásilné přiblížení jazzu pro zaryté rockery. A závěrečný divadelní tangovalčík se samplovanými housličkami po židovsku This Is Not Scrotum, když se překlopí do polyrytmické řezavé hutnosti, ach! Hodni svého názvu.

Brněnsko-sarajevská Kulturní úderka pojmenovala čtvrtou řadovku věru štěpně. I když co dnes ještě pobouří? Vlastně můžeme brát titul alba spíše jako… vřelé, hluboce člověčí, citlivé vyjádření určitého pocitu. Nebo ještě jinak. Druhé slovo z názvu přece nekončí na -o, ale na -a. A titulní obrázek digitálního alba zachycuje nástroj (zřejmě) na odstraňování toho onoho, tudíž jde vlastně o název konstruktivní, pozitivní, že.

Ale bez legrácek, Kulturní úderka je ve svém fúzování blues rocku, alternativy, funku a lecčehos dalšího zase o kus přesvědčivější. Byť hlavní práci na „dotažení“ nového ksichtu už odvedla na předchozí desce Black Metall (viz UNI 5/2020). Zní soudržněji. Navzdory tomu, že chvíli hrne tradicionalistickou dvanáctku (byť blues tu oproti minule trochu ubylo), v Mother And Her Child obkreslí altrockové hitíky (také jste si při téhle písničce vzpomněli na sound Spin Doctors, nebo je to náhoda?), v Loosing My Best Friend se vydá na parodický výlet za pokleslým americkým pop punkem se špetkou reggae nebo ve zvláště vypečeném kusu Egoskeptik zavzpomíná na rap-funk-metal 90. let. A čím dál lépe se Úderce daří zachytit do nahrávky „živou“ energii. Po třiceti letech přerušené existence (je to možný, jak to letí?) se kapela nevyklidnila, ale spíš ještě nabírá na dravosti. Na balady, jaké tvořily důležitou součást Black Metall, tentokrát nedošlo. Tedy pokud nebudeme považovat za výjimku úvodní znervózňující anti-baladu Don’t Wanna Love You se záměrnými disonancemi elektrického piana a výbušnou funkovou vsuvkou. Klávesista a pan profesor Omer Blentić, který se přidal ke skupině v její druhé inkarnaci, už tolik virtuozně neklasicizuje, zato ještě zemitěji zapadl do výbušné dynamiky „tělesa“.

Ještě nějaké novum? Jadrná čeština v Egoskeptikovi a slogan Ovčí bůh jde Štěpánovi Dokoupilovi frázovat a vyřvávat stejně dobře jako angličtina.

Na h… je zkrátka takové šikovné prkénko na odstrčení… blbé nálady.

Název Škovránok (Skřivánek) i obal alba by mohl evokovat cosi folklorního a určité ohlasy lidovek v hudbě i textech jistě objevíme. Jde ovšem o zcela jiný druh ptáčka. Hned úvodní píseň Kam ma dovedieš je vystavěna na repetitivním „minimalistickém“ motivu, postupně rozkošatělém smyčcovými nástroji a podloženém rockovou rytmikou. Podobnou stavbu vlastně má většina skladeb na albu, ať už jsou snivé, míří k nervnímu alternativnímu rocku či – neberme to tentokrát jako nadávku – ke stereotypům severského folk metalu. Rukopis kompozic charakterizují také rozvolněné „hymnické“ nápěvy, vycházející z melodických oblouků violoncella.

Mateje Tkáče mohou znát pozorní čtenáři bookletů, resp. kreditů digitálních vydání alb, coby žádaného slovenského sidemana (Jana Kirschner, Para, Katka Koščová, Longital, Nany Hudák). Nejčastěji jako violoncellistu nebo baskytaristu. Z role doprovazeče ho ovšem vytrhla potřeba vlastního vyjádření. Podle tiskové zprávy řeší v písních „boj s náročnou chorobou, ztrátu nejbližších i otázku, kam nás život dovede, když se mu odevzdáme“. Kromě bicích, na které hraje Vlado Leškovský, si Tkáč všechny nástroje a vokály natočil sám. S tím, že o harmonické výplně se často starají rozložené akordy kytary. A cello působí v soundu „nejnosněji“, často vypráví příběh emotivněji než text a zpěv. Což není výtka směrem k „muzikantskému“ vokálu, který působí spíš jako další nástroj, byť větší soustředění na pěvecký výraz by nahrávce prospělo. K nejzajímavějším kusům na albu pak patří na smyčcích vystavěná, členitá desetiminutová kompozice Memento Mori.

Jako upřímný debut je deska jistě hodná pozornosti. Škovránok cvrliká přesvědčivě, byť na ploše celého alba vyzní poněkud monotónně (i když i to má svoje kouzlo). Pokud by ale v budoucnu ubral z „doom folkových“ klišé, rozrostl se alespoň na menší pódiové hejno a zpestřil projev komunikací s dalšími muzikanty, doletěl by výš.

Vydavatelství Glacial Movements už osmnáct let nabízí posluchačům ambientní hudbu inspirovanou krajinami věčného sněhu a ledu. V současné době v Berlíně žijící Kanaďan Aidan Baker se proslavil nejprve jako polovina drone ambientně/rockového dua Nadja, aby po čase začal být podobně aktivní i jako sólista. Spojení obou subjektů není nové. Na minulé, zde vydané desce se Aidan prezentoval hrou na akustickou dvanáctistrunnou kytaru. Nové album je plně postaveno na zvucích/hlucích elektrické kytary. Hlavní inspirací kolekce byla literární Ledová trilogie Vladimíra Sorokina, která si zahrává s myšlenkou pádu meteoritu do oblasti Tunguska. Událost uvolní do ovzduší patnáct tisíc let staré viry zamrzlé v permafrostu, a tragédie je na světě. Výsledkem Bakerovy inspirace jsou dvě třicetiminutové skladby. První z nich, nazvaná Sibericum, je hutným, jednolitým hlukovým kusem, neustále se proměňujícím v čase, zatímco druhá polovina desky nazvaná Massiliensis je mnohem proměnlivější. Nad oběma se ale vznáší zlověstný mrak tušení. Znáte ten pohled na blížící se bouřku, černá hradba v ovzduší roste v tichu před očima. Aidan Baker hudebně vytvořil podobnou situaci, kdy ale hluková hmota nedává žádnou informaci o tom, co je před námi a kdy nás zasáhne. Kytarově hlukové vrstvy se v první polovině překrývají přes sebe jako klubko hadů. Jsou neustále v pohybu, někdy více, jindy méně. Jejich konfrontace je narušována pouze drobnými doprovodnými jevy, zde reprezentovanými občasnými drobnými vrzavými vstupy, které mají podobu nezvyklých sól. I když nás v první polovině autor trápí absencí jakékoliv gradace, skladba i tak nepostrádá napětí, které vás udrží doposlouchat kompozici do konce. To druhá půlhodinovka je jemným závanem v prostoře nabité statickou elektřinou. Jednou zazní jednotlivé kytarové tóny, dojde k nečekanému ztišení, aby v druhé polovině vygradoval atmosféru kompozice do surově hlukové polohy. Klenot pro znalce.