Fug You! XXII.: Nejhnusnější, nejšpinavější a nejvulgárnější

Již jsme prošli řadou zákrut amerického undergroundu, filmového, hudebního, podívali jsme se na tvorbu řady básníků, kteří nějak ovlivňovali jednoho z našich protagonistů, jímž je Ed Sanders, mimochodem 17. srpna čerstvý pětaosmdesátník. Sláva mu!

Možná si to ještě vybavíte, možná jsme to ale ani neuvedli, takže: celý seriál původně začal jako nápad popsat v jednom textu vznik a dráhu kapely The Fugs, všechny peripetie, přiblížit jejich alba, texty, zkrátka, jak jsme v prvním díle psali, splatit velký dluh. Ovšem, a již jste měli možnost být toho svědkem, krapet se nám to pod rukama rozrostlo, a milá kapela přitom stále ještě ani nebrnkla do svých rozladěných kytar, nezazpívala ani jeden falešný a často pěkně vyostřený refrén. Čas vše napravit!

Takže, nebojíme se to přiznat, za vše samozřejmě mohou předešlé aktivity jak Eda Sanderse, tak Tuliho Kupferberga, otců zakladatelů – básnické, vydavatelské, angažované. Dostatečně jsme je snad přiblížili, a i nadále se jimi budeme zabývat. Druhým rozhodujícím faktorem při vzniku The Fugs bylo příznivé prostředí, podmínky – zkrátka, možná to tak nějak viselo ve vzduchu. Sanders i Kupferberg se pohybovali v mimořádně plodné a inspirativní atmosféře, protože to byla dlouhá léta samozřejmě newyorská, přesněji manhattanská čtvrť Greenwich Village, odkud vycházela většina toho, co bylo v newyorském umění zajímavého. Ostatně, samotná tato čtvrť a její role při formování nezávislé americké kultury, a to již počátkem 20. století, a vlastně i dříve, by si zasloužila vlastní studii. Doufejme, že taková existuje… A právě zde vzniklo v první polovině šedesátých let hnutí protestujících folkařů, odtud vyšel Bob Dylan. A také The Fugs.

Kapela vskutku jedinečná! A také potřebná, protože vším, co vytvářeli, co představovali, naplňovali protipól komerční, podbízivé kultuře, společnosti nastavovali zrcadlo, vyslovovali se nebojácně k nepříjemným tématům, bořili veškerá tabu. Ano, nezapomínejme, a již to kdysi dávno zaznělo, jak Tuli Kupferberg, tak Ed Sanders, byli angažovanými tvůrci, zároveň měli oba na co navazovat – i o tom již byla řeč. U Kupferberga to sahalo až k anarchistům před první světovou válkou, u Sanderse především k beatnikům a Allenu Ginsbergovi. Samozřejmě zjednodušujeme…

The Fugs jako první rocková kapela zhudebňovali Algernona Charlese Swinburna, Williama Blakea, Allena Ginsberga, Mojžíše, respektive Boha, Matthewa Arnolda či Williama Burroughse – a zároveň byli ve nejen své době jistě kapelou nejen nejvzdělanější, ale i nejsečtělejší, i když nepodceňujme takové The Beatles či The Doors, o Bobu Dylanovi a dalších písničkářích nemluvě. Ovšem The Fugs, to byla přeci jen jiná liga.

The Fugs se pro rock’n’roll druhé poloviny 60. let stali tím, co představoval Lenny Bruce pro komedii v 50. letech. Byli známi svými neskutečnými politickými, společenskými a kulturními vystoupeními, která šla mimo všechny známé meze, a z nichž byla starší generace mimořádně nervózní a nejistá, pokud šlo o budoucnost Ameriky. Ostatně jsme o tom již psali v úplně prvním díle našeho ohlížení se, když jsme citovali Roberta Christgaua – pro připomenutí ještě jednou: „The Fugs byli první skutečnou a pravou undergroundovou kapelou z Lower East Side,“ a také napsal, že pokud jde o The Fugs, „musíme akceptovat, že nikdy nebudou znít tak dobře, jak bychom si přáli. A možná se domníváte, že první pravá undergroundová kapela z Lower East Side budou ti tvrdí, zaťatí, minimalističtí městští protopunkeři. Kdepak, tohle byla až ta druhá pravá undergroundová kapela z Lower East Side, která přitom nebyla vůbec tak undergroundová, jak by naznačoval její název. Lou Reed se živil jako skladatel na zakázku, Andy Warhol byl umělec-celebrita, takže Velveti podepsali smlouvu s velkou firmou a jejich debutové album vyšplhalo na 171. místo v žebříčku Billboardu. The Fugs nahrávali nejdříve pro značku Broadside, odnož společnosti Folkways, a pak pro ESP-Disk, jež vznikla kvůli propagaci esperanta“.

A ještě připomeňme jeden výrok z prvního dílu. Zakládající člen, bubeník Ken Weaver, to v roce 2005 viděl takto: „The Fugs byli tím, co si 50. léta zasloužila. Padesátá léta je totiž stvořila vnucené pokrytectví, přílišné sebevědomí a arogance, a všichni ti spravedliví obcházeli celým světem, sráželi a oddělávali lidi. Politici nikdy nestaví lidi na první místo. Nikdy. Nás stvořila Amerika.“

A tomu také odpovídá to, jak byli The Fugs Amerikou, tedy tou částí, o níž mluvil Ken Weaver, nahlíženi. Krásný příklad pro to najdeme přímo v archivu FBI, kde se – překvapivě ve složce o The Doors – o kapele a jejím třetím albu Virgin Fugs z roku 1967 dočteme následující: „Je to ta nejhnusnější, nejšpinavější a nejvulgárnější věc, jakou by si kdy dokázala lidská mysl vymyslet…“

Skvělé hodnocení, že. A věříme, že se hochům mimořádně líbilo, a jako slogan na reklamu také jistě není k zahození. Stejně jako tentokráte pochvalná slova spisovatele Toma Robbinse z roku 1968, potvrzující, co jsme napsali výše: „Možná je to absurdní, nicméně tohle trio vlasatých neotesaných kundích píchačů je tím nejintelektuálnějším, nejsofistikovanějším a nejliterárnějším souborem v rocku.“ A teď si můžete vybrat!

„Nebyli jsme Mormon Tabernacle Choir,“ říká Ed Sanders o kontroverzních textech skupiny. „Nebyli jsme The Beach Boys. Byli jsme The Fugs. A měli jsme svůj vlastní šmrnc, energii a elán, zejména na začátku. Z těch starých desek to prostě přímo prostě křičí, jsme plni radosti a zábavy a zvedáme pěsti k nebi, abychom se dožadovali nového typu americké reality.“

Ano, jako většina rockových kapel i The Fugs zpívali o sexu, jejich písně ale byly daleko popisnější a zároveň satiričtější, uveďme zde alespoň tři: Group Grope, Wet Dream Over You a Coca-Cola Douche. Nebojte, o tyto štěpné texty vás rozhodně neošidíme!

V polovině 60. let se The Fugs stali na kulturní scéně Greenwich Village docela populární svými koncerty, kdy vystupovali několikrát týdně se svou směsí poezie, vyprávění a rocku v Playhouse Theater na Astor Place. A právě tam, ale i v různých podnicích na proslulé McDougal Street (poprvé právě zde vystupoval Bob Dylan, začínal zde Jimi Hendrix, beatnici ale i Jack London a meziválečná bohéma a dnes zde mimo jiné bydlí v hezkém domečku Patti Smith…) se počala jejich slavná dráha, vedoucí k třinácti studiovým (z toho jedno nevydané) a pěti živým albům, přičemž, jak mi před pár týdny Sanders napsal: „Letos je to 60 let od vzniku The Fugs, které jsme založili s Tulim v roce 1964. Možná koncem roku natočíme album na oslavu toho výročí…“

Jak to tedy vlastně bylo?

Ludvík Kuba: Malíř krásných slunečných barev, který zachraňoval písně

Malíř, etnolog, hudebník a sběratel lidových písní všech slovanských zemí Ludvík Kuba zdokumentoval a zachránil tisíce lidových písní. I díky jeho zápalu vlastně žijí dodnes. Začněme ale několika známými verši:

„Tam jste se toulal se svým stojanem,

v tom kraji teskném, nemilovaném.

Když ret je rozbit, dechu namále

a krví orosena tráva,

z úst lidu píseň jako dozrálé

zrníčko vína k zemi odpadává.

A malíř spěchá – jaká proměna,

políbit lid v ta ústa raněná.“

Básník Jaroslav Seifert takto vznešeně zachytil dvojjedinou práci Ludvíka Kuby v rozsáhlé básni Malíř Ludvík Kuba ze své sbírky Ruka a plamen. A skutečně: Ludvíku Kubovi se podařilo vykonat velkolepé dílo jak ve výtvarném umění, tak v oblasti, které se dnes populárně říká „world music“.

Ludvík Kuba totiž věnoval největší část svého života praktickému studiu slovanských lidových písní, krojů a zvyků, a bývá proto považován za zakladatele slovanské hudební folkloristiky. Jeho životní dílo tvoří monumentální sbírka lidových písní všech slovanských národů v patnácti svazcích (vždy jeden pro každý slovanský národ). Dále stovky obrazů zachycujících lidové kroje, lidové zvyky a další náměty, a také knihy ze sběratelských cest po slovanských zemích.

Písně celého slovanského světa

Vlastně ještě na střední škole, hluboko za Rakousko-Uherska, na Učitelském ústavu v Kutné Hoře, se Ludvík Kuba stal obdivovatelem a podporovatelem slovanských lidových tradic. Se spolužáky založil tajný slovanský spolek a začal pod pseudonymem (např. F. Zaremba) přispívat články do místního tisku o nešťastném pádu Polska a tehdejší situaci i v dalších slovanských zemích.

V té době se také rozhodl uskutečnit rozsáhlé dílo, které se později stalo jeho téměř celoživotním údělem. Totiž vydat sbírku lidových písní všech slovanských národů „Slovanstvo ve svých zpěvech“. Začal nejprve českými písněmi, které převzal z dostupných obrozeneckých sbírek. Teprve tehdy si ale uvědomil, jak ohromné dílo si předsevzal uskutečnit. Ukázalo se totiž, že v mnoha slovanských zemích sbírky lidových písní ještě vůbec neexistují. V průběhu následujících 45 let proto procestoval (či spíše prochodil) slovanské země a zejména na venkově zapisoval tamní lidové písně, zaznamenával prostřednictvím kreseb a maleb lidové kroje a tradice a studoval tradiční kulturu.

Kuba zachránil tisíce lidových písní

Vůbec první svoji sběratelskou cestu uskutečnil v roce 1885 – na Slovensko. To mu bylo teprve 22 let. Putování začal na „moravském Slovensku“, tedy dnešním Slovácku, které dával za příklad smířlivosti a česko-slovenské vzájemnosti – prý mimo jiné i tím, že lidé zde přijali to „děsivé“ české „ř“.

V následujících letech Kuba za písněmi procestuje křížem krážem – nejčastěji koňmo – všechny slovanské země. Většina Kubových zápisů lidových písní byla vůbec první a takto řadu lidových písní bezpochyby zachránil před zapomněním. Celkově zapíše přes 4 000 lidových písní slovanského světa, a to bez možnosti nahrávky! Samozřejmě se kvůli svým sběrům a komunikaci s lidmi na venkově musel naučit jejich jazyky, včetně různých krajových nářečí.

Všechny písně přitom nejenom prostě dokumentuje, ale i harmonizuje pro klavír a zpěv, a se spolupracovníkem je přeloží do češtiny pro jejich snadnější popularizaci v Čechách. Harmonizací do písní samozřejmě vnese svůj „západní“ pohled, a tím je také přizpůsobí českému publiku. Možnosti doprovodu jsou ovšem svým způsobem omezeny použitím klavíru, který neumožňuje hraní menších než půltónových intervalů, takže třeba u balkánské hudby aranžmá vyžaduje určitou invenci.

Zveřejňování písní je však velice náročné. Desátý díl Slovanstva ve svých zpěvech (Písně dalmatské) mohl být vůbec posledním, protože vydávání tak rozsáhlého díla vlastním nákladem přivede Kubu do značných finančních potíží. Na dlouhých třicet let musí proto vydávání Slovanstva přerušit. Zbývajících pět knih Slovanstva může vyjít až za první republiky, mimo jiné i díky štědré podpoře prezidenta T. G. Masaryka.

Canciones Sefarditas z Bosny a Hercegoviny

Ludvík Kuba se však zajímal o písně a kulturu všech lidí ve slovanských zemích. O tom svědčí i fakt, že v jeho pozůstalosti byl nalezen také nikdy nepublikovaný rukopis notových záznamů písní sefardských židů z Bosny a Hercegoviny. Kuba jej zřejmě nezveřejnil proto, že nebyl spokojen s kvalitou a úplností svého zápisu textů v jazyce ladino. Jak se ale ukázalo, jedná se o jediný záznam písní „jugoslávských“ židů před 20. stoletím. Více než sto let po jeho vzniku byl proto detailně studován a v roce 1990 publikován v Jeruzalémě.

Sefardské písně z Bosny a Hercegoviny pak nebyly v přirozeném prostředí zaznamenány kromě Ludvíka Kuby vlastně nikdy. Teprve po druhé světové válce, spolu s tzv. folkovým revivalem v padesátých letech, oživila písně své babičky např. bosensko-americká zpěvačka Flory Jagoda (1923–2021), která však po útěku před holokaustem v té době již mnoho let žila v USA.

Ani v Čechách zpěv ještě neumlkl

Ludvík Kuba zapsal – přímo od lidí – mnoho lidových písní i v českém prostoru. Například roku 1893 na základě úkolu Národopisné společnosti a stipendia Akademie věd zmapoval velké množství písní chodské lidové hudby. V té době už byl etablovaným odborníkem a měl vydaných deset dílů svého Slovanstva. Stipendium od Akademie pro něj přesto nebyla žádná malá „brigáda“: na Domažlicku se mu podařilo zapsat celkem 592 písní, většina z nich přitom nebyla nikdy předtím vydána.

Úspěch sběru u Chodů ho samotného překvapil: lidová píseň se v té době už vytrácela:

„Zde v Čechách totiž již umlkl národní zpěv. Dnes uslyšíme již jen chroptění opilce nebo školskou píseň, jež odrostlému děvčeti v hlavě uvázla, a podobné, pro etnografii zcela bezvýznamné zpěvy,“ napsal Kuba již o dekádu dříve, v roce 1884.

Knižně Kuba vydal v bohatě ilustrovaném populárním zpěvníku Česká muzika na Domažlicku pouze výběr chodských písní, a to až v roce 1947. Další písně z Kubových sběrů vyšly v šedesátých letech. Kompletní sborník Ludvíka Kuby Lidové písně z Chodska ale Akademie věd ČR zveřejnila knižně až v roce 1995, tedy více než sto let po jejich sběru.

Původně totiž měla být sbírka péčí Akademie vydána již na počátku 20. století ve známém Vilímkově nakladatelství. Avšak to bohužel vyhořelo a tisk referoval i o zničení Kubova opusu. Kubu nehoda trápila více než 40 let, než byl rukopis znovu nalezen – zapadlý ale téměř nepoškozený v archivu Ústavu pro lidovou píseň. Chybělo jen několik skladeb, z nichž část se ale v devadesátých letech pro monografii Akademie naštěstí ještě podařilo dohledat.

Těžké pořízení sběratele – na lovu „úhořů“

Ze svých cest psal řadu fejetonů a odborných článků, které se běžně dostávaly na titulní stránky českých i jiných novin. Později je zveřejnil i knižně ve své sérii Čtení o… jednotlivých navštívených zemích. O sbírání lidových písní vydal rovněž několik odborných knih: Cesty za slovanskou písní, Křížem krážem – Slovanským světem a další.

Vylíčil v nich velké množství historek a anekdot zejména s venkovskými lidmi, z nichž je patrné, jak moc si je oblíbil. Právě oni mu zpívali své písně. Od „hojákání“ bačů mezi salašemi přes zpěv pasáků na pastvině nebo děvčat dojících krávy až po cikánské písně, jejichž pěvci se prý upraveností i oděvem tehdy podobali bankéřům. Že sbírání nebylo vždy jednoduché, ukazuje i tato roztomilá historka s pasáky krav Floriánem a Karolem Chlebkem a Jozefem Salašem z okolí Námestova:

Doufali jsme uloviti od hochů nějakou písničku, ale zdráhali se zpívat. Ani gazda, jenž se tu nachomýtl a pobízel chlapce, řka: „Len naučte tych pánov spievať!“, ničeho nesvedl. „Sa hambíme“, byla jejich stálá odpověď. Slibujeme, že jim zaplatíme, ale marně. „Tož si vlezte támhle za křoví, když je vám hanba!“ navrhuji a hoši opravdu mizí v zeleni, kde po delší úradě spustí.

L. Kuba, Hlas národa, Praha 1888

Jindy zase písně přicházely téměř samy:

Zašli jsme si s přítelem na vínko do dubňanské hospody, které se už také Musa lidu zmocnila. (…) A když k nám později doléhala řeč pana starosty vedle ze šenkovny, pozvali jsme ho k sobě. Mého přítele měl od srdce rád a po nedlouhém zdráhání uvolil se zazpívati. Podívav se na pohár vína, nebyl v rozpacích, jakou spustiti.

Ej, vínko, vínko, dobré je,

Ej, kdo nám ho naleje?

Naleje nám ho svatý Ján,

Požehná nám ho Kristus pán.

Šelmové – Slováci! Nezapomínají při víně na pobožnost, aby zase při pobožnosti směli mysliti na víno.

L. Kuba: Cesty za slovanskou písní

Ale i tehdy, když už se píseň podaří zapsat, ještě zdaleka není vyhráno. Jednou mu třeba v šenku (kam se údajně uchýlil kvůli lijáku) ve vesnici Račice (ve Slovinsku) doporučili jistou Apolenu, pomocnici hostinské, která teprve po dlouhém přemlouvání zanotovala nyvou píseň – ale byla to známá umělá skladba, ne lidová. Kuba zapisuje o sto šest, aby se Apolena neurazila a přidala i další. Tak to prý šlo celý večer a Kuba si pak ve svém cestovním deníku povzdechl:

„Zapsanou píseň můžete pohodlně studovati, rozebírati a srovnávati jako živočišný preparát v museu. Ale to už není živá bytost, to není živočich sám. To je jen mrtvola. Jeho život je pryč. Život písně můžete pozorovati jen na písni živé. Ta nežije na papíře, ale v duši, v srdci, v mysli lidu. Taková je pak jako úhoř. Nesnadno se vám zjeví, ještě nesnadněji se uloví. Dnes jsem o ni ani nezavadil.“

L. Kuba: V okolí Bledu, Hlas národa, 1890

Ludvík Kuba – spisovatel prý důstojný a platný

O fejetonech a cestopisech Ludvíka Kuby se později velice pěkně vyjádřil i jeho rodinný přítel, spisovatel, básník, překladatel z dvanácti jazyků a literární vědec Pavel Eisner, blízký spolupracovník Jaroslava Seiferta – zejména z válečných let, kdy Eisner kvůli svému židovskému původu nemohl publikovat.

„Ludvík Kuba, k jehož životnímu dílu budou pokolení budoucnosti vzhlížet jako k čemusi sice skutečnému, ale přece legendárnímu, je také velmi významný spisovatel, dosud ani zdaleka nedoceněný. Významný spisovatel je takový, který o dosažených obsazích pojednává důstojně a platně, s osobitou promyšleností, s obohacující původností, a který tím přimnožuje nejen naše vědění, ale i naši citlivost a zřivost. A naši vůli k životu,“ napsal Pavel Eisner v rozsáhlé předmluvě k jedné z Kubových knih.

Lidové písně a P. I. Čajkovskij

Již Kubovy první sbírky (česká, moravská a slovenská) byly zřejmě na svou dobu zcela mimořádným počinem. Vycházely o nich recenze i mimo Rakousko-Uhersko, a dokonce si jich velice cenili i hudební skladatelé Béla Bartók nebo Pjotr Iljič Čajkovskij. S ním se mladý Ludvík Kuba osobně seznámil na Čajkovského klavírním koncertě v Praze 19. února 1888 a roky si potom dopisovali. Část jejich korespondence byla zveřejněna i v sebraných spisech P. I. Čajkovského v Moskvě. V jednom z dopisů tehdy 48letý Čajkovskij na vrcholu své kariéry nadšeně píše:

„Od svého návratu do Ruska na vás často živě vzpomínám, protože vaše krásná sbírka mě velmi zajímá a čas od času věnuji svůj volný čas jejímu studiu. Dovolíte-li, jednou Vám sdělím některé své upřímné soudy o Vaší nádherné práci, – ale už teď mohu říci, že se skláním před vynikajícími kvalitami Vaší sbírky. Vložil jste do ní mnoho trpělivosti, svědomité práce, lásky k umění a ke své národnosti a konečně i mnoho hudebního talentu, neboť Vaše harmonizace jsou nádherné. Prohlédl jsem si nyní Vámi zmíněné moravské a slovenské písně a shledávám je opravdu plné půvabu.“

(P. I. Čajkovskij, červenec1888)

„World music“ Ludvíka Kuby

Sbírky lidových písní Ludvíka Kuby byly uznávané již ve své době a nejspíš ovlivnily i (česko)slovenskou historii. Ludvík Kuba totiž po poradě s vůdčími osobnostmi slovenského národního hnutí vybral jako první píseň do své vlivné slovenské sbírky (vycházela na pokračování mezi lety 1884–1887) píseň Nad Tatrou sa blýska, budoucí slovenskou hymnu. V české sbírce Kuba uvedl jako první píseň chorál Ktož jsú Boží bojovníci.

Jaroslav Seifert napsal nejen ódu Malíř Ludvík Kuba citovanou v úvodu, ale monumentální sbírky Ludvíka Kuby také přímo využil. S Kubovou pomocí si z ní vybral několik desítek písní z různých zemí a znovu je nádherně přebásnil do češtiny pro svou známou sbírku Láska v písních celého světa.

Písně z Kubových sbírek najdeme dnes u řady hudebních skupin slovanského světa. V České republice jmenujme za všechny Lidovou muziku z Chrástu, Linha Singers (sefardské písně) nebo Ahmed má hlad. Oblíbený pražský profesionální NeoKlasik orchestr Václava Dlaska celkem 25 písní ze sbírek Ludvíka Kuby v nedávné době poprvé upravil i pro komorní orchestr. Písně z Kubových sbírek v současnosti ale využívají zpěváci a tělesa z celého slovanského světa.

Ludvík Kuba – malíř dvou století

Veřejnost však Ludvíka Kubu zná možná spíše jako malíře. Vedle sbírky písní vytvořil totiž na svých cestách po slovanských zemích i rozsáhlý soubor obrazů dokumentujících lidové tradice a místní reálie. Malířství se proto rozhodl věnovat důkladně a v již relativně pokročilém věku 28 let jej začal studovat. Zpoždění pak dlouho litoval. Jako druhé ze třinácti dětí v rodině zámečníka by si ale studium dříve nejspíš ani nemohl dovolit. Studoval nejprve na pražské Akademii, později na Académie Julian v Paříži. Od roku 1896 celých osm let strávil ve škole Antona Ažbeho v Mnichově. Mezi jeho spolužáky patřila řada později věhlasných malířů, např. Vasilij Kandinskij, který do školy nastoupil v témže roce.

Maloval pak neúnavně až do samého konce svého dlouhého života – dožil se na svou dobu obdivuhodných 93 let. Kolekce jeho obrazů proto zahrnuje celkem téměř 4 000 děl. Vedle běžného života obyčejných lidí rovněž krajinky, zátiší a (auto)portréty.

Vítězslav Nezval, další z blízkých přátel Ludvíka Kuby, zachytil své dojmy jak jinak než básní:

Vaše podobizny nestárnou,

Ve Vašich barvách je stále větší jas.

Vašim pivoňkám a růžím neublížil čas.

Mluvil jste všemi lidskými jazyky,

Jejich nejvroucnější mateřštinou.

Hle, hodiny, dny, léta plynou.

Vítězslav Nezval: K 90. narozeninám Ludvíka Kuby, 1953 (úryvek)

Pět souběžných výstav obrazů

Malířské dílo Ludvíka Kuby se však ještě nedávno zdálo v ČR nedoceněné a možná slavnější byl v jiných zemích. V posledních zhruba deseti letech se ale opět stává velmi populárním malířem. Jistě i kvůli rozsáhlé retrospektivní výstavě Poslední impresionista v Národní galerii v Praze, kterou v roce 2013 připravila kurátorka Veronika Hulíková k jeho tehdejším 150. narozeninám.

U příležitosti stošedesátého výročí byly nyní jeho obrazy jen v České republice ke zhlédnutí na pěti samostatných výstavách. Spolu s nimi se také konalo mnoho dalších kulturních akcí, včetně koncertů z jeho sbírek lidových písní slovanského světa, mj. pražské Slovenky Světlany Sarkisian, bosenské zpěvačky Aidy Mujačić nebo Polky Ewy Żurakowské.

Náměty Kubových obrazů zahrnují celý slovanský svět, od „naší“ Lužice (především v dnešním Sasku a Braniborsku) až na tajemný Balkán ke slovanským muslimům z Bosny a Hercegoviny. Návštěvníci výstav zejména oceňují, do jakých detailů je v obrazech Ludvíka Kuby zpracován každý kroj, každý knoflík a každá výšivka, se všemi barevnými odstíny, a jakou pozornost a úsilí jim musel věnovat. Krásné slunečné barvy jeho venkovských motivů jsou další obdivovanou signaturou Kubova malířského rukopisu– a jiní malíři mu je mohou jen závidět.

Ludvík Kuba – první národní umělec-malíř

Za své práce na zachování slovanských lidových tradic získal Ludvík Kuba, vpravdě renesanční osobnost slovanského světa, mnoho ocenění v celé řadě zemí. Jeho jméno nesou ulice nejen v ČR (včetně Prahy a Brna), ale také v dalších zemích Evropy, zejména bývalé Jugoslávie. V Československu byl jako vůbec první malíř v roce 1945 vládou jmenován národním umělcem, společně s malíři Václavem Rabasem, Václavem Špálou a Maxem Švabinským. Předtím, v době první republiky, mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy, čestné členství Jugoslávské akademie věd a umění v Záhřebu nebo francouzské Société de musicologie. Mimo jiné rovněž obdržel Bulharskou cenu nebo srbský Řád sv. Sávy. V roce 1928 se stal zástupcem Československa v Mezinárodní komisi pro lidové umění při Společnosti národů (předchůdkyni dnešní OSN), kde byl zvolen do jejího pětičlenného řídicího výboru. V roce 1945 byl rovněž poctěn čestným občanstvím srbské Lužice.

Ludvík Kuba opět učitelem

Ludvík Kuba strávil život studiem a podporou slovanských myšlenek. Ne nadarmo jej proto v několika zemích považují za jejich národního buditele.

Malby, kresby i akvarely se i dnes často draží v aukcích a mezi širokou veřejností se těší čím dál větší oblibě. Písně z jeho sbírek přebírají, upravují a hrají početná česká i zahraniční hudební tělesa. Věříme proto, že jeho dílo je nejen živé, ale že se od Ludvíka Kuby můžeme leccos přiučit i dnes.

——–

V den 160. narozenin Ludvíka Kuby loni v dubnu o něm autor začal publikovat soubor článků v hlavních denících slovanských zemí, pro něž Ludvík Kuba vykonal veliké dílo. Články dosud vyšly v Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Černé Hoře, České republice, Chorvatsku, Makedonii, Německu (srbské Lužici), Slovensku, Slovinsku a v Srbsku.

Alois Nožička: Dát svou tmu blednoucímu znamení na omítce

Poznal jsem ho nejdřív přes fotografii. Jednu konkrétní, černobílou. Tu z obálky manifestačního Surrealistického východiska (1969). V obdélníku se tam ztrácí menší obdélník, v něm ještě menší atd. Pozadí je nějaká rozsekaná zeď, zřejmě tam, pod povrchem reálu, něco nefungovalo, haprovalo. Měřítka v tom záběru se mění s geometrickou pravidelností, objekt se vzdaluje, smysl rozostřuje. To vzdalování a rozostřování je pro Aloise Nožičku typické.

Jako fotograf snímal vždycky nejednoznačnosti, výseky skutečnosti se zřetelným herním nebo fantazijním potenciálem. Navenek blízko abstrakci nebo surrealismu, od struktur k analogiím – od povrchů, které žijí pohybem, nečekanými čarami svých magických energií, po známé tvary, které najednou vybafnou na diváka z konstelace, kterou nečekal, odjinud; tu se vynoří nenápadně kus těla, postava, tu oči, tvář, celá hlava na tisíc a jeden způsob. Akcenty se pak různí: jednou komika, jindy erotika, do třetice kritika. Anebo všecky ty tři fazety naráz.

01

Alois Nožička, narozený právě před devadesáti lety, 19. srpna 1934, se ale vzdaluje, rozostřuje, vymezuje i celkově, koncepčně – když se jeden snaží definovat jeho poetiku. Je umíněný, autonomní, zarytě svůj. „Surrealisté na moji tvorbu přímý vliv neměli,“ řekl mi v rozhovoru před sedmnácti lety. A chtěl tu větu dát rovnou do titulku. Byla pro něj důležitá. A nejen ta. Po otázce na Milana Nápravníka (1931–2017), který mu představil kontexty zdejšího surrealismu konce padesátých, a především šedesátých let, seznámil jej s hybateli tehdejšího skupinového dění, jako byli Vratislav Effenberger, Stanislav Dvorský nebo Petr Král, přišla odpověď ostrá jak břitva: „… on pro moji tvorbu nebyl nikdy podstatný – to je mýtus, omyl.“ A pak zúčtování do třetice: „Nápravník dostal v roce 1967 nějaké literární stipendium v Berlíně, a když rok nato přijely do Prahy tanky, už se nevrátil. Tanky rozdrtily celou, tehdy spíše básnickou skupinu: Král s Linhartovou odešli do Francie, Dvorský se stáhl a zbytků kolem Effenbergera se ujali výtvarně agresivní Švankmajer a jeho společníci. Tím pro mě celá věc skončila.“

Nožička se narodil v Rudíkově u Třebíče; té Třebíče, kterou zapsal na mapu evropské nebo aspoň středoevropské kultury minulého století Ladislav Novák. S ním toho ale fotograf moc společného neměl: Novák byl odstředivý, neklidný typ, Nožička dostředivý, soustředěný; Novák šel po cestě spontaneity, náhody, hledal všemi směry, Nožička trval od osmapadesátého urputně na svém. V roce 1958 otevřel svůj dosud neuzavřený cyklus, který pojmenoval „Komplementární svědectví“. Čili svědectví doplňkové, ukázky toho, co v realitě chybí, co v ní není k mání. Jakkoli se Nožička distancuje od Jana Švankmajera (mimochodem mladšího jen o dva týdny), mají oba právě tohle v jádře společné: ukázat skutečnosti, co ztratila, co nemá, o čem se jí ani nesnilo. Ovšem skutečnosti prefabrikované, nikoli té přírodní, přirozené; skutečnosti poničené účelností a užitností civilizace, toho dobyvačného tažení, co člověk rozjel pod praporem rozumu. Proto hledal Nožička potravu pro své záběry vždycky na okraji nebo rovnou za ním – na skládce, na smetištích, v kupách všeho toho, co bylo označeno jako zbytné a zbytečné. Vytěsněno jako nedůstojné, nehodnotné. Právě tady začal fotograf soustavný lov všech těch fantómů, mátoh a antropomorfizovaných děsů, které daly jeho dílu základnu i úběžník.

02

Nožičku to táhlo k vidění od počátku. Nejdřív studoval užitou fotografii a grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, absolvoval ji rok po Stalinově smrti; pak přešel do Prahy na FAMU, kde nastoupil na katedru filmové kamery. Už v Brně měl štěstí na učitele: „Jelikož vedoucím našeho ročníku byl skalní fotoreportér K. O. Hrubý, podnikali jsme často výlety na různá místa kolem Brna a zkoušeli reportážní snímky. Jindy portréty; ve škole jsme dokonce kreslili podle živého modelu. Ale především šlo o témata pro užitou fotografii – třeba obrazové ilustrace k upoutávkám na nové filmy nebo reklamu na právě otevřený obchodní dům. Díky K. O. Hrubému, který nějakým způsobem získával švýcarský měsíčník Camera, což byl luxusně tištěný a evropsky uznávaný časopis o fotografii, a dával nám ho k dispozici, jsem objevil třeba Mana Raye.“ Karel Otto Hrubý (1916–1998) byl člověk jemného, citlivého přístupu a všetečného typu: zčásti nostalgik po předminulém století, zčásti průkopník nových cest z minulého století blíž k současnosti. Celým svým životem a dílem hledal a poznával, otvíral prudce a doširoka jedny dveře za druhými; jako učitel musel být inspirativní, podnětný, a pokud jde o tvůrčí autonomii, pak jistě nabádavý – navzdory brutálnímu režimnímu dozoru.

Na FAMU to měl Nožička v letech 1954 až 1959 podobně: „Jakmile jsem zjistil, že na FAMU existuje obor filmová kamera, vzal jsem pakl svých fotografií a jel dělat zkoušky. Přijali mě napoprvé. Nastoupil jsem do ročníku s Jaromilem Jirešem, Vladimírem Skalským, Sašou Štrelingerem a Jurajem Šajmovičem, který byl mým dobrým kamarádem po celá studia – i když po letech jsem zjistil, že na mě psal celou dobu kádrové posudky.“ Když studia dokončil, nastoupil do Československé televize. Vydržel tam jako kameraman šestatřicet let. Podílel se na více než čtyřech stech padesáti filmech, od drobností po velké věci. Bral tu práci jako nutné světlo, aby mohl vzniknout a vyniknout stín, jeho „komplementární svědectví“ – „můj osobní doplněk k tomu, co jsem dělal oficiálně, reakce na ty falešné ksichty a prostředí, na které jsem se musel kamerou dennodenně koukat“. To dává Nožičkově fotografii docela podvratnou dimenzi: navenek kameroval oficialitu, ovšem privátně tuhle práci karikoval, předváděl její jednorozměrnost, zoufalou prózu. Fotografiemi zbásňoval zakázané prostory, věci totálně mimo hru.

Uchamžiky

Vždycky se mi děsně líbilo, jak Andy Warhol v knížce Od A k B a zase zpět mluví o tom, že se oženil s magnetofonem. Přišlo mi to jako geniální řešení lidské touhy po partnerství. Pop Art Nerství. Také jsem zatoužil pořídit si nějaké přenosné nahrávací zařízení! Stal se jím takový starý rozhrkaný walkman, kterého mi kdosi přenechal někdy na jaře 1993. Aniž bych chtěl koukat na zuby darovanému koni, nebyl nic moc. Nahrával jen mono, ale hlavně děsně vrzal a skřípal. Takže na každé nahrávce bylo nejvíc slyšet právě toto vrzání a skřípání. Teprve až potom trochu povídání, hudby, zvukových efektů nebo cokoli, co jsem se snažil zaznamenat. Z určitého pohledu ovšem neexistuje špatná nahrávka. „Kvalitní“ nebo „nekvalitní“ zvuk je jen sociální konstrukt, že? To, že jste chtěli nahrát něčí povídání a na kazetě máte jen nesrozumitelné hučení překryté hlasitým skřípáním, sice neodpovídá vašemu záměru, ale neznamená to, že se jedná o nezajímavou nahrávku! Jen s tím asi neuspějete u špionáže nebo u novin.

Na svůj druhý rekordér ale už nedám dopustit. Byl to model Sony TCM 359V, který jsme v roce 1996 pořídili s mámou v nějakém letištním tax free shopu. Skvělý přístroj! Mikrofon na dvířkách walkmana měl dvě úrovně nahrávání, takže se dalo pěkně nahrát jak běžné povídání, tak hlasitý „bordel“ ze zkušebny. S tímto přístrojem se ze mě stal regulérní lovec zvuků. Nahrával jsem kecání s kamarády, dopravní hlášení, zkoušky kapely, vzkazy na záznamníku. Měl jsem ho u postele, takže jsem si rozespalý mohl zaznamenávat nápady před usnutím – ty bývají nejlepší, ale člověk je většinou zapomene. S TCM 359V tenhle mýtus trochu padl, nahrávky dokázaly, že zas tak zázračné nápady to nebyly, ale i tohle zjištění bylo vlastně cenné.

Shodou okolností jsem nedávno zjistil, že tento diktafon je pro mnohé hudebníky stále kultovním modelem. Na bandcampu jsem si pořídil desku Jabka Hrušky Meotary od Stratocluster a album zvukových koláží, výstřižků a úryvků od jednočlenného projektu Count Portmon nazvaného přímo Sony TCM-359V. Obě desky jsou víc než deset let staré, ale nikdy není pozdě objevit nějakou zajímavou starou novinku! A je mi jasné, že jsem tím jen lehce štrejchnul špičku ledovce analogového království. Každopádně na obou albech poznávám nezaměnitelný charakter nedostižného soňáckého diktafonu. Něco, o co jsem s digitalizací svého terénního nahrávání kolem roku 2000 přišel. Ale o tom až příště…

Postila

V pražské Ruzyni není jen letiště, ale i věznice, svého druhu vazební. V té druhé budově jsem měl tu čest v roce 1967 přebývat, naštěstí dočasně. Do cely pro čtyři přinesli stejný počet knížek. A jaké. Josef a bratří jeho od Thomase Manna, Safijánská zima od Matěje Kuděje, Jan Maria Plojhar od Julia Zeyera a konečně Její pastorkyňa od Gabriely Preissové. Inu, s různými stupni potěšení jsem si je četl.

Post illa verba dodávám, že četba byla nepovinná. Přemýšlel jsem, čí je vina, že chovanci nečtou Manna. Je to chyba výchovy, když jim nikdo nepoví, že svět vět je z nebe mana? Přitom o sobotě ulehčil chléb otěž, jako by ho pekli v nebi. To byla též shůry mana, dík ní zas byla mens sana, což poznal poslední nebich. I vězněná kurtizána. Ale nemylte se, vazba není plesem. A zde bylo publikum – trestanecké unikum. Přestupníci a co více – oddělená přestupnice. Nastojte i pastorkyně, najmě jedna ve své vině. Byla to ta pravá „Její“, svíjící se v beznaději. A co pravá kostelnička? Zdvihla víčka do nebíčka. Byla potrestána vina? Inu, jak jinak než jinak.

Jinakosti „jináče“

zhudebnil sám Janáček

objevený Brodem Maxem

díky dodnes platné taxe.

Než stačím vytáhnout kolt

než koně přeskočí Taxis

taxislužba

moje tužba

přijede rychlej než Bolt.

Bolt se tyčí jak pylon

jako před zet ypsilon.

Zda roznáší

vtipnou kaši?

Zatím mi ji bez hesla

taxislužba přinesla.

A já

jak k pylonu majík

v kvaltu jí

účtuji

za heslo

z více slov:

Je to holt Bolt!

Ad hot

V 70. letech české máničky, ať jen tak po ramena, nebo až na lopatky, vzývaly asi nejvíc vedle Zappy ještě „Majála“. Ačkoli si byli hudebně vzdáleni. Ale když britský pravověrný bluesman John Mayall zjara 1968 vyrazil na cosi jako studijní prázdniny do L.A., u Zappových bydlel! V místech, o kterých hned po návratu natočil LP Blues From Laurel Canyon, na němž je song 2004, což bylo číslo tehdy Frankem pronajatého dřevěného domu, v podstatě průchoďáku nejen rockových celebrit. A domácí pán byl jako kytarista jistě zvědav na chlapíka, v jehož The Bluesbreakers se těsně za sebou vystřídala šestistrunná esa Clapton, Peter Green a Mick Taylor. Nadto skupiny Cream, Fleetwood Mac a Colosseum založili muzikanti od Mayalla vždy po dvou po třech ve stejnou chvíli uteklí. Čuch na talentované měl nesporný. Jenže ti zase rychle rostli a kvetli.

Plejáda těchhle výtečníků mu také vynesla zlatý zápis do rockových análů. Ale bylo by nefér vnímat Johna Mayalla, který 22. července zemřel v devadesáti letech, jen skrze proslavené a většinou kreativnější kolegy. Hrál po svém a výborně na harmoniku, prostředněji na piano, varhany i kytaru, jako zpěvák zůstával nevšedně ve vysokých polohách (určitě ho ovlivnil J. B. Lenoir i Otis Rush) a psal si na tělo songy vycházející z bluesových základů. A hlavně několikrát, svižně a úplně změnil charakter kapely. Když Rolling Stones zlanařili Micka Taylora, otráveně se po letech zřekl dominantní sólovky a sestavil průzračné akustické kvarteto se saxofonem, španělkou a šokujícně bez bubeníka! Viz LP The Turning Point (1969). Pak pořád žádné bicí, ale strhující elektrické housle (Don ,Sugarcaneʻ Harris hrával také se Zappou!), na desce USA Union (1970). Načež angažoval černé soul-jazzmany, včetně slavného trumpetisty Blue Mitchella, a nechal je v podstatě jamovat (Jazz Blues Fusion, 1972). Takové odvážné a překvapivé tahy mu přitom zblajzly i ty dávné české máničky. A spousta se toho dá vyzobávat z cca sedmdesáti alb, půl na půl studiových a živých. Ale co naplat, při vyslovení Mayallova jména asi vždycky vytane na mysli jako první deska z roku 1966, na jejíž obálce sedí čtyři bluesbrejkři u zaflákané zdi a Eric Clapton (trochu s účesem à la Kájínek), si čte komiks The Beano. A hraje tam tak, že se z toho celý kytarový svět úplně pobláznil.

Do Trutnova na The Jesus And Mary Chain

Už je to čtyřicet lety, kdy se poprvé Martin Věchet s přáteli pokusil uspořádat první ročník hudebního festivalu v Trutnově. Tehdy pořadatele i návštěvníky rozehnala komunistická policie. V současné době patří TrutnOFF k nejstarším festivalům v Česku. Ke svému výročí si přiveze v tradičním termínu od 22. do 25. srpna hned několik pozoruhodných zahraničních kapel. Největším jménem mezi nimi jsou bezesporu The Jesus And Mary Chain, vrcholní představitelé shoegaze rocku, kteří v současné době slaví velký comeback i s úspěšným novým albem. Publikum roztančí folk-punkoví Flogging Molly a rozpogují legendární britští punkeři UK Subs, zahrají i hardcoroví Walls Of Jericho nebo představitelé africké world music NDOX Electrique; podporu svobodě Ukrajiny vyjadřuje festival pozváním ukrajinské folk-elektronické kapely Go_A.

Tradičně velmi široký záběr bude mít trutnoffský program po domácí linii. Na festivalu vystoupí celkem zhruba čtyřicet účinkujících, mezi nimi například David Koller & Band, MIG 21, Visací zámek, Monkey Business, Cocotte Minute, Michal Prokop & Framus Five, Michal Horák s kapelou, Mucha, Znouzectnost, Rozálie, Hentai Corporation, Bára Hrzánová & Bachtale Apsa, Kill The Dandies!, SPS, Garage & Tony Ducháček, Záviš, Jaroslav Hutka, Petr Váša a Ty Syčáci, Monika Načeva a Zdivočelí koně, Satisfucktion, Fru Fru, Vítrholc, !V.V.Ú., Totální nasazení a další.

UNIfest 2024 představí držitele Andělů i zahraniční hosty

Čtvrtý ročník festivalu UNIfest, který zaštiťuje kulturní magazín UNI, se uskuteční v sobotu 14. září v Kaštanu – scéně Unijazzu. Devět účinkujících se vystřídá na třech scénách, dvou pod širým nebem a jedné vnitřní. Nebude chybět ani doprovodný program v podobě výstav a široká nabídka produkce magazínu UNI.

Hlavními hvězdami letošního UNIfestu budou November 2nd, skupina, která se na domácí scéně pohybuje dlouhá léta, koncertovala doma i v zahraničí a její zvuk a výrazný autorský rukopis určuje frontmanka Saša Langošová a kytarista Roman Helcl. Za svoje poslední, eponymní album, získali November 2nd Cenu Anděl v nejprestižnější kategorii Album roku.

UNIfest 2024 bude mít i svoje zahraniční hosty. Jedním z nich je britský, v Praze ovšem domestikovaný písničkář James Harries, rodák z Manchesteru. Jeho tvorba má celosvětový dosah, skládá hudbu k filmům a jeho zatím poslední, loňské album Hiraeth se setkalo s mimořádně příznivým přijetím posluchačů i recenzentů.

Ze Švédska přijede na UNIfest kapela Baba Iaga. Od svého vzniku v roce 2017 je ve zvláštní symbióze s rodným městem Stockholm. Jsou ovlivňováni jeho chladnou, drsnou a zároveň vstřícnou undergroundovou sférou, již zároveň ovlivňují. S rytmy, kterým nechybí ani taneční potenciál, se jejich hudba pohybuje na pomezí hlučného postrocku, krautrocku a punku.

Táborské duo Kalle, jež tvoří Veronika a David Zemanovi, je pověstné skladbami prodchnutými intimní atmosférou a silnými emocemi. Zatím vydali čtyři alba, z nichž tři získala Cenu Anděl. Výbušné brněnské trio Sinks ve své expresivní hudbě obaluje vlivy devadesátkového post-punku a autentickou poetiku do kousavé vrstvy noisu. Koncertně patří k tomu nejlepšímu, co lze vidět na českých pódiích. Hudební projekt brněnsko-jesenického písničkáře Aleše Macenauera Zapomělsem zaujal v roce 2021 albem Měsíc ve váze, původní folkovou estetiku na druhé desce Jesnou z roku 2023 nahradil elektronický zvuk. Nenápadná ale uhrančivá brněnská písničkářka Tereza Hrabini loni debutovala albem Přerod, na kterém nabízí autorské písně v ambientní náladě. Kytara a jemná elektronika prostupují skladby, ve kterých Terezin hlas vypráví o zranění, bolesti, ale i nalezení stability a kráse života. Příbramská kapela Russian Sleep Experiment od roku 2018 přináší nevšední mix žánrů, parodií, divadelních prvků a nevšedního humoru. „Jako kdyby měl Petr Marek temné období,“ pravili o nich ve Startéru na Radiu Wave. Nejnovější jméno letošního ročníku představí v pražské premiéře společný projekt moravského bluesového písničkáře Jana Fice a kytaristy rockové kapely DPvJU Maxe Brauna Domalis & Oralis. Výhradně akustické duo se rozhodlo na bázi nových originálních písní testovat nejrůznější souzvuky akustických nástrojů (různé druhy kytar, cigar box, banjo, dulcimer, buzuki ad.).

 

Součástí programu UNIfestu 2024 budou i dvě výstavy. Na jedné se představí výseky svého díla tři výtvarníci neodmyslitelně spojení s kulturním magazínem UNI, totiž Michal Cihlář (autor řady obálek monotematických čísel UNI), Jiří Janda (ilustrátor seriálů i obálek) a Richard Fischer (jeho komiksový seriál Já to slyšel… provází pravidelně UNI už čtyři roky). Druhá výstava, umístěná v plenéru, představí fotografie z Festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice, kterou pořádá Unijazz, vydavatel kulturního magazínu UNI.

 

Vstupenky zde

Magor 80: koncert v ARCHA+

Ivan Martin Jirous zvaný Magor, jedna ze zásadních postav československé kultury, by se 23. září 2024 dožil osmdesáti let. Při této příležitosti pořádá hudební vydavatelství Guerilla Records večer k jeho poctě. ten proběhne v prostoru ARCHA+ v sobotu 21. září.

Od 17:30 hodin na dvou pódiích vystoupí soubory a umělci, kteří patří k historii českého undergroundu: Bílé světlo, Umělá hmota, Svatopluk a také proběhne poslední koncert skupiny PPU v rámci Egon Bondy Tour 2024. Akustická sekce bude zastoupena Dášou Vokatou, Miroslavem Skalákem Skalickým, Karlem Vepřekem a přítomen bude i Vlasta Třešňák. Speciální program uvede Vráťa Brabenec a Post Pal Unit. Jirousovy verše zpřítomní Jiří Lábus a Oldřich Kaiser, součástí večera bude projekce filmů Jana Ságla, výstava fotografií Abbe Libánského a ve foyer uvede své historické video-okénko František Čuňas Stárek.

 

Vernisáže výstav spojené s letní slavností živého umění plnou performancí, hudby a tance v nezávislém centru pro současné umění Bohemia Farmstudio na Kokořínsku.

Vystavující umělci: David Helán a Eliška Perglerová, Pavlína Fichta Čierna, spolek Barvolam, Ester Nemjó
Performance, hudební, taneční  a filmové představení: David Helán a Eliška Perglerová, Jana Orlová, Frida Kakao, Lenka Vořechovská, Ester Grohová, Anne Sofie Stubbe Lindeberg, Tereza Lenerová a Adam Vačkář, Nikola Klinger.
Jednodenní minifestival současného výtvarného a performativního umění proběhne v sobotu 3.srpna 2024 v Bohemia Farmstudio v obci Vysoká u Mělníka. Tradiční součástí akce je neformální setkání s umělci u ohně, občerstvení a možnost kempování. Vstupné je dobrovolně.

PROGRAM

17:00

Zahájení výstavy David Helán a Eliška Perglerová: Nesmyslbek a výstavy Pavlína Fichta Čierna: Terapie dechem aneb Odplouvání

Peripetuneální performance Davida Helána a Elišky Perglerové: Nesmyslbek

Doprovodné performance Jana Orlová a Frida Kakao

Křest kulturně společenského magazínu Farmstudio Journal 7

18:30

Taneční představení Taxon eight Terezy Lenerové a Adama Vačkáře, Edit Antalové a Evy Rezové

19:30

Hudebně-taneční performance WASHAWAY / collected – taken apart (work in progress) Lenky Vořechovské, Ester Grohové a Anne Sofie Stubbe Lindeberg

21:00

Projekce experimentálního filmového dokumentu La Reine od Nikoly Klinger

22:00

Posezení u ohně, mluvení či mlčení či jiné

________

Eliška Perglerová a David Helán
výstava Nesmyslivna a performance Nesmyslbek / 2024


  1.  Perglerová a D. Helán (v autorské dvojici jako nesmyslitel + nesmyslivec) vystaví ve Farmstudiu diváka. Tento bude vystavěn zlomyslnému proudu znesmyšlenek plných (anti)smyslnosti, až co do smysluprázdnosti je dosti, cele kotveném na mentální nepřítomnosti, dlouhodobém pobytu v stavu mysli, nesmysly si sysli, a co více kdo ví, jednonázvově popsaném jako Nezamyslice, tam, kde domov sebenevědomí, coby soudy slovy slouhy souhry pojmy propisoty sovy, výstavu za tebe ti nikdo další vymyslí. Autor odprezentuje nové práce dlouhodobě vznikajícících hned několika pásem pláten, montážní pěnou malířsky doplněný o novo mnoho slovo stručných hesel, láteř, látej básně nemá páteř, nes na mysli, aby na to kníže Třesomysl sešel. Autorka pro výstavu poskytne čerstvá betonová objektuální díla doplněná malbou, vycházející z neusmyslitelné skutečnosti pozvolného požírání jejího ateliéru přiléhající železniční stavbou. Událost uvedena bude za účasti autorů performancí Nesmyslbek, a o tom, že i tato postrádala by na dosti nesmyšlenek, nebo naplněna byla, hlubšího nesmyslu co věk, dojem nenabude byť jen Neznamysl, knížečlověk, z díla siláž silná na kila, ani jiný namyšlenec. Performance pojedná složitý vztah filozofično – nábožensko – křížovky a osmisměrky, všecko, tak, aby tomu rozumělo byť každičké děcko. Hlava přeplněná dumá, myslbekotéka rychle pryč kam, není únik textu tričkám, tříská krizičkama tryskáč, Hitchcock hýčkán, myslblekot, Antikřišna, zneklidněna nezůstane tuna, než jediná pryčna.

    David Helán
    Originálním způsobem syntetizuje dva různé vlivy, performance a kabaretní zábavu. Rozptyl jeho tvorby je velmi široký. Zahrnuje nejrůznější performance, video-performance, akční umění, instalace, práci s fotografií, výtvarným uměním i novými médii a jejich fúzemi. Studoval na Akademii výtvarných umění, kde působil v Ateliéru konceptuální tvorby, jenž vedl prof. Miloš Šejn. Příznačné pro práci Davida Helána je využití dadaistických principů, spontánní bezprostřednosti, experimentu a humoru. Jeho živé akce obsahují prvky absurdního divadla s přesahy do ryze současných témat i vážných problémů.

    Eliška Perglerová
    Absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze. Ve své tvůrčí práci osciluje mezi sochou, instalací, performance či happeningem. Pracuje samostatně i v kooperaci s jinými autory a autorkami. V roce 2016 s Ivetou Čermákovou založila Galerii Jedna hodina. Od roku 2017 také pravidelně spolupracuje s Lenkou Kerdovou. Vystavovala v ČR i zahraničí, účastnila se řady festivalů umění ve veřejném prostoru. Věnuje se také záchraně starých věcí, hledání pokladů a výrobě experimentálního vína.

 

 

Pavlína Fichta Čierna
Výstava Terapie dechem aneb Odplouvání / 2024

Na základě různých schémat dýchání vzniknou skleněné bubliny – objekty z foukaného skla. Koncept, který vychází z terapeutických procesů, je podpořen v prostorové instalaci prvky, které budou s diváky komunikovat skrze naraci přežívání a reimaginaci přeměny.

 

Pavlína Fichta Čierna je vizuálna umelkyňa, režisérka, producentka, kurátorka a aktivistka. Prostredníctvom mediálneho umenia, filmu a interaktívnych projektov sa zameriava predovšetkým na témy sociálneho vylúčenia, politické témy a témy osobných tráum. Je laureátkou Ceny Oskára Čepana (2002) a jej diela sú súčasťou zbierok napr. Slovenskej národnej galérie, Musea d’Art Contemporani de Barcelona alebo Museum of Contemporary Art Tokyo. Dlhoročne sa venuje pedagogickej činnosti. V súčasnosti pôsobí na Katedre intermédií FU Ostravskej univerzity, kde vedie Ateliér koncept – objekt – instalace.

 

 

Jana Orlová
Pražská performerka, básnířka a výzkumná pracovice. Orlová získala doktorát na Katedře teorie na Akademii výtvarných umění v Praze a ve své disertační práci se zabývala rozdílem mezi vizuální performancí a divadlem. Orlová se ve své kritické a kurátorské praxi zabývá performancí a hraničními formami umění. V současné době působí jako pedagožka na Slezské univerzitě a zkoumá experimentální možnosti dokumentace performance a způsoby vystavování této dokumentace.

 

 

Frida Kakao

Brněnská multižánrová performerka/výtvarnice. Psychedlic-noise na tenké hranici mezi pohádkou a hororem. Les, zrcadlo, mechové kameny, ocelový most. Ex. Mateřídouška.

 

 

Tereza Lenerová a Adam Vačkář
taneční představení Taxon eight

“Taxon” je označení skupiny konkrétních organismů, které mají společné znaky. Nový taxon vyhodnocuje, zda-li je výhodnější se naučit žít s novým tělem, či se ho naopak zbavit. Mutující tělo, které se teprve učí chodit, nezná své možnosti. Sledujeme proces proměny, tělo se proměňuje jako open source kód. Nový tvor je uzamčen v limitech důsledku svého vývoje a pomalu si podmaňuje protézy, která mu “příroda” nadělila. Prozatím se umí hledané vertikality jen dotknout.

koncept Tereza Lenerová, Adam Vačkář
choreografie Tereza Lenerová
scénografie Adam Vačkář
tančí Edit Antalová, Eva Rezová Tereza Lenerová
hudba Harald Austbø
kostýmy Overall Office, Marjetka Kürner Kalous

Tereza Lenerová vystudovala The Theaterschool v Amsterdamu. Zkušenosti sbírala nejprve jako tanečnice u různých choreografů v ČR a zahraničí. Později se jako choreografka s Einat Ganz kvalifikovala na Aerowaves Spring Forward s duetem Proměnná. Pro další experimenty spoluzaložila prostor Truhlárna, kde vytvořila svoje dosud nejúspěšnější sólo Švihla, oceněné hlavní cenou na České taneční platformě a řadou pozvání do zahraničí na prestižní festivaly. Její další dílo Nepřestávej získalo zvláštní uznání poroty na České taneční platformě 2019 a je součástí prestižního výběru Aerowaves Twenty21. V roce 2021 uvedla představení dis pla y, které vytvořila s Jitkou Čechovou, a Existuje dojem bytí, které volně navazuje na serii performance Taxon. V roce 2023 uvedla představení Rukavičkářské závody.

Adam Vačkář diplomoval na ENSBA v Paříži. Účastnil se rezidenčních programů v Palais de Tokyo v Paříži a Residency Unlimited v New Yorku. Jeho práce byly vystaveny na výstavách v Palais de Tokyo, Centre Pompidou, Art Basel, Kölnischer Kunstverein, Museum Morsbroich a na dalších místech. Ve své práci se zabývá se vztahem člověka a přírody.

 

Lenka Vořechovská, Ester Grohová, Anne Sofie Stubbe Lindeberg
work in progress hudebně-taneční představení WASHAWAY taken apart

 

Zvukově-taneční performance vznikající skrze somatickou praxi a spolupráci se zvukovým designem, která zkoumá hranice mezi člověkem a přírodou, tělem, materiálem a prostředím.
tanec a choreografie: Lenka Vořechovská, Anne Sofie Stubbe Lindeberg
sound design: Ester Grohová

 

Nikola Klinger
dokumentární film La Reine

Drogy provázejí 73letého nonkonformního Iana celý život, ale doba se změnila. Zatímco v šedesátých letech byly součástí kontrakultury, dnes je levandulová farma místem daleko od okolního světa, kam se sjíždějí závislí, kteří nehledají jinou nebo lepší společnost, ale přinášejí si svá vlastní traumata. Portréty individuální a kolektivní paměti ukazují, že existují dva způsoby, jak si užívat svobodu – buď jako léčivou bylinu, nebo jako jedovatou drogu.

Nikola Klinger

Vystudoval fotografii na UJEP a audiovizi na FAMU, zaměřuje se na dokument a experimentální film. Inspiraci hledá v odloučených komunitách a mimo populární témata. Často pracuje na projektech při cestování nebo kempování. Zabývá se hlavně režií, prací s kamerou a střihem.

Další články
sinekfilmizle.com