Název uskupení Santini’s Shoes odkazuje k baroknímu architektovi Janu Blažeji Santinimu, který na počátku 18. století přestavoval klášter v Plasích. Právě v tamním konventu se v roce 1995 sešla v rámci zde probíhajícího sympozia Hermit česko-mezinárodní sestava improvizátorů, aby v unikátním akustickém prostoru nahrála několikahodinovou hudební seanci. Teprve nyní, po třiceti letech, vychází záznam v pečlivě vybraném výřezu na albu Plasy 1995. Santini’s Shoes tvoří čtveřice českých hudebníků – Jaroslav Kořán, Marek Šebelka, Vojtěch Havel a Miloš Vojtěchovský – rozšířená o dva zahraniční hosty: Michaela Deliu z New Yorku a Allana Paivia z Montrealu. Jejich instrumentář bere dech: od violoncella, houslí a piana přes harmonium, mbiru či kovový dulcimer až po dechové rohy, perkuse a lidské hlasy. S tímto arzenálem by snadno mohli vytvořit zvukovou hradbu, oni však zvolili cestu ticha, dozvuku a jemného vrstvení. Každý tón má možnost nadechnout se a rozplynout v prostoru, polyrytmické struktury se střídají s meditativními plochami, dialog strun a dechů se přelévá od subtilních souzvuků k eruptivním výbojům. Album nabízí jedenáct „Session“, prostě očíslovaných, ale ve skutečnosti nabitých dramatem i silnou atmosférou. V šesté části zazní nečekaně noisové, na hranu jdoucí tóny, které narušují kontemplativní tok, jindy se prosazuje tklivé violoncello Vojtěcha Havla (sólové Session 7 nebo za doprovodu perkusivních nástrojů v Session 8) nebo archaické kouzlo Vojtěchovského harmonia. Významnou roli hraje samotný prostor plaského kláštera, jehož výrazný dozvuk dodává hudbě posvátnou auru – tóny se ztrácejí v klenbách, aby se znovu vracely v ozvěnách. Plasy 1995 je dokumentem doby, kdy se na pomezí svobody devadesátých let a genia loci historického, komunismem pošramoceného místa rodila hudba bez hranic. Je to album, které působí zároveň jako svědectví i jako nadčasová duchovní výpověď – živoucí důkaz, že tichá improvizace na výjimečném místě byla nejen životaschopným experimentem, ale i očistným rituálem.

Jan Spálený už před lety vysvětloval, že se neomezuje tím, zda mají být na momentálně chystané desce jen nové písně, či také nějaké už ověřené. Skládá skladby dohromady spíš podle nálady, podle rezonujících témat. Stejnou metodu setkání známého s neoposlouchaným, jež je v převaze, zvolil i tentokrát.

První dojem? Určitá nostalgie, téma konečnosti, ale pojaté tak nějak pozitivně a mile, jestli rozumíte. Jako v úvodním reggae Strakatý kotě pozdě k ránu („tak tedy dveře otvírám / tomu co přišlo pozdě k ránu / zubatá nebo kočka, já si nevybírám…“) nebo v závěrečném povzdechu nad zběsile letícím časem Sedm černejch jezevčíků. Mimochodem, Spálený se v obou případech vrátil ke zhudebňování básní z pozůstalosti Barbary Ježkové. Do volného příběhu pak nejen tematicky zapadá, ale volnou koncepci zdůrazní (pod)titulní píseň Aviatik (Úplně šedivej panáček), a vůbec nevadí, že už ji ASPM vydali na albu Vytopená dáma (1989). Protože přece díky „balónkům snů… dneska z nás ještě nebudou starci“. Navíc dnešní ASPM přistoupilo k písni jinak: Zůstal zachovaný rytmus reggae, ale tempo je volnější a instrumentace průzračnější. O vývoji pěveckého výrazu nemluvě.

Nevadí dokonce, že kolekci doplňují notoricky známé staré standardy z repertoáru ASPM. Jako zdomácnělé až zlidovělé verze St. James Infirmary / Špitál u sv. Jakuba či The Bourgeois Blues / Měšťácký blues. Spálený ctí u posluchačů zažité frázování Petra Kalandry, zároveň nemůže být jiný než svůj. K tomu přidejme elegantní sólka vibrafonu Radka Krampla a baskytary Filipa Spáleného (Špitál), resp. akordeonu hostujícího Ondřeje Kabrny (Měšťácký blues).

Muzikantsky je vše labužnicky opečováno, ale nepřeprodukováno, stále „živelno“, mistrovsky provedeno výtečnými muzikanty a pocitáři. S vítanou posilou Jakuba Doležala, jenž do sestavy „profi amatérů“ zapadl se sobě vlastním entuziasmem.

Úplně šedivej panáček přinesl podzimně pestrou muziku.

Saint Etienne je jeden z nejoriginálnějších britských popových projektů devadesátých let, který se většinu kariéry neprávem krčil za tematickými, rozmáchlejšími a vizuálně výraznějšími Pet Shop Boys. Trio s vydáním nové desky naznačuje, že se může jednat o tečku za jejich více než tři dekády dlouhou kariérou. Album International každopádně představuje důstojnou oslavu, ke které si Sarah Cracknell, Bob Stanley a Pete Wiggs pozvali celou řádku výrazných hostí. Zapomeňte na covidové experimenty alba I’ve Been Trying to Tell You, kolekce vrací Saint Etienne na písničkové pole, kde i po letech trojice působí lehce, hravě a zároveň emotivně. Hned úvodní singl Glad nese rukopis Toma Rowlandse z The Chemical Brothers a Jeze Williamse z Doves, kteří skladbě vtiskli taneční energii a euforickou atmosféru. V duetu The Go Betweens lehce hrubší hlas Nickq Heywarda dodává písni osmdesátkový feeling. Dalším duetem je Brand New Me, který tentokrát propojuje Sarah Cracknell s Janet Planet z australských Confidence Man. Jako by Angličané pomyslně předávali štafetu mladším kolegům, kteří mají také zálibu v zasazování svých popových nápadů do šablon různorodých hudebních dekád. Tím hudebníci připravují nejen euforické momenty pro tanečníky na parketu, ale zároveň tvoří křížovky pro hudební nerdy lapající v aranžích po využitých nápadech předchozích módních vln a stylů. Z Take Me to the Pilot vytvořil Paul Hartnoll z Orbital nejtanečnější položku alba, zatímco Vince Clarke (Erasure, ex-Depeche Mode) přispěl svými klávesovými linkami do melancholické Two Lovers. Když už jsme u klidnější stránky desky, táhlými plochami potáhl kousek Sweet Memories producent Erol Alkan. A nesmíme zapomenout na zapojení Tima Powella z producentské dílny Xenomania, který výrazně ovlivnil hned několik skladeb. Na International se zkrátka stále něco děje. Saint Etienne v rozhovorech vypráví, že jejich záměrem je odejít na vrcholu. Pokud třinácté řadové album má být onou tečkou, tak se záměr podařilo naplnit.

Neil Young jako věčný hudební sukničkář mění kapely stejně jako témata z tvůrčí nutnosti. Album Talkin to the Trees je jeho 49. studiová deska a první vydaná s novou skupinou Chrome Hearts. Není důležité, jestli Young aktuálně hraje folk nebo rock, je tu obojí, a obojí stejně důvěryhodné.

Young svou volbu hudebního doprovodu podřizuje estetickým cílům. Pokud potřeboval syrovou, garážovou destrukci a hluk, měl Crazy Horse. Když hledal jamovací energii na podporu environmentálních témat, sáhl po Promise of the Real. Chrome Hearts představují návrat k strukturovanějšímu folkrockovému přístupu. Youngovi zjevně v roce 2025 jde hodně o to, aby jeho slova nezapadla do hlukové clony, což potvrzuje i skromná stopáž desky. Album tak balancuje víc než kdy jindy na hraně zuřivého vzteku a vnitřní křehké něhy. V baladách jako Family Life nebo Bottle of Love nachází Young útočiště před světem v základních osobních hodnotách.

Druhou tváří Neila Younga je politická naléhavost. Je jedním z posledních žijících bardů, pro které je tvorba něčím víc než „skládáním hezkých písniček“. Skladby big change a Lets Roll Again jsou součástí explicitní antitrumpovské linie. Young povyšuje kritiku administrativy na morální manifest, ve kterém se nebojí otevřeně mluvit o „fašistických pravidlech“ a potřebě „vyčistit Bílý dům“. Slogan „Make America Great Again“ obrací se sarkastickým „No more great again“.

Talkin to the Trees je krátké, úderné a v dnešní době absolutně nezbytné dílo. Young se ani tentokrát nestal laskavým, stárnoucím zpěvákem, který by se odvrátil od aktuálního dění. K rodině a přírodě, tedy titulním stromům, se obrací jen proto, aby získal sílu postavit se lidské hlouposti s novou energií. V tomhle kontextu je úplně jedno, že písničku First Fire of Winter už od něj známe s jiným textem jako Helpless a Silver Eagle de facto hudebně složil Woody Guthrie jako This Land is Your Land. Tyhle detaily Youngovo svědomí Ameriky, mluvící jasně a bez metafor, neoslabují.

Desítky let strávil Marc Ribot prací v pozadí pro takové ikony, jako jsou Tom Waits, Elvis Costello nebo John Zorn, ale vplul také do mainstreamu za zády například Roberta Planta. Ribotova sólová diskografie je demonstrací hudební schizofrenie v tom nejkrásnějším smyslu slova. Na jednom konci spektra se nachází jeho – i u nás koncertně dobře známé – trio Ceramic Dog, definované jako agresivní avant-rock, na opačném pólu pak stojí například projekt Los Cubanos Postizos, zaměřený na žánrově čisté afrokubánské rytmy. Ribot dokáže s lehkostí cestovat od hlukového extrému a agresivní improvizace Zornovy Electric Masady až po lounge hudbu The Dreamers.

Map of a Blue City představuje Ribotův radikální obrat: zaměřuje se na vlastní hlas a písničkářství v téměř ryzím smyslu. Album vznikalo celá desetiletí, původní studiové nahrávky produkované Halem Willnerem (zemřel v roce 2020) Ribot dlouho shledával „příliš uhlazenými“, a tak finální mixy Bena Greenberga kombinují tyto staré záznamy s novějšími domácími nahrávkami.

Album není úplně tradiční písničkářský projekt, to by zřejmě Ribot nepřipustil. A to přestože některé písně jsou jednoznačný akustický folk klasického typu, jako hned úvodní Elizabeth, kde akustická kytara a violoncello evokují komorní, osudovou atmosféru blízkou Leonardu Cohenovi.

Naproti tomu je třeba Daddy’s Trip To Brazil je skoro až post-punkovou ozvěnou Jobimovy bossa novy, postavenou sice na doprovodu akustické kytary a se saxofonem, jako by jej držel v rukou samotný Stan Getz, ale doplněnou uhrančivě temnými dalšími zvuky a „spodními proudy“. Meditativní a polomluvená titulní píseň vrací v převažujícím akustickém kontextu do hry elektrickou kytaru a melancholie songu není vzdálena tomu, co Ribot kdysi dělával s Tomem Waitsem. Celým albem prozařuje jak pozitivní vztah ke klasické písňové formě, tak – snad vrozená – potřeba její dekonstrukce. Skvělé album na mnoho poslechů.

Americký projekt Autumn Tears patří k nenápadným protagonistům temné neoklasické scény. Od poloviny 90. let buduje skladatel a klávesista Ted Tringo svébytný svět na pomezí temné symfoniky, filmové hudby a neofolku. Po návratu z dlouhé pauzy v roce 2018 se skupina znovu nadechla k tvůrčí plnosti. Už ne pouze klávesy a rockové nástroje zdobí písničky projektu, ale symfonická pompa s desítkami hostujících muzikantů. Letošní album Crown of the Clairvoyant jde v touze po masivním, omračujícím soundu prozatím nejdále. Malý symfonický orchestr se smyčci, varhany, dechy, harfou, ale i perkusivní baterií s pochodovými bubny a tympány – to vše za podpory více než desetičlenného pěveckého sboru a řady hostujících sólistů. Každá skladba se odvíjí jako dramatická miniatura, v níž se darkwave romantické nálady potkávají s temnějšími podtóny. Úvodní Silhouettes at Sunset otevírá album tichou, world music ovoněnou náladou s výraznými vstupy oudu a duduku, zatímco Lunar Coronation už frontálně zaútočí s bombastickým soundem, o kterém si svého času mohli slavní Dead Can Dance pouze nechat zdát. Ve třetí, mlhavě blouznivé Ancestral Premonition poprvé zahostuje Francesca Nicoli od italských temných romantiků Ataraxia, zatímco následující Ghosts and Empaths nechává v hlavní roli různé formy vokálních vstupů (od sólových až po výrazné sborové poryvy). Autumn Tears si jasně uvědomují, že nemohou na posluchače pouze útočit. Instrumentace není samoúčelně dechberoucí; album umí být jemné a intimní, stejně jako vznešené a monumentální. Starším posluchačům se mohou vybavit asociace s dnes polozapomenutými darkwave spolky jako The Days Of The Moon nebo sToa, které také neodolaly prolnout darkwave elegantně temnou melodickou linku s vážnohudební estetikou. Nikomu se ale nepodařilo přiblížit symfonickému rozmachu jako na posledních deskách právě Autumn Tears. Crown of the Clairvoyant je nahrávka, která potěší nejen fanoušky darkwave či neoklasicismu, ale i posluchače filmové hudby a milovníky nadčasových zvukových vizí.

Během dvaceti let od debutového alba svého prvotního sólového projektu Jasper TX I’l Be Long Gone Before My Light Reaches You v roce 2005 vydal švédský zvukový umělec Dag Rosenqvist cirka 30 dlouhotonážních nahrávek i EP v široké škále různých stylo/nestylo více či méně podivínských výplodů. Spolusousloví stylo/nestylo je namístě. Vytvořil a nahrál score k hororu Toad Road (2012), mysterióze Midnight Special (2016), dramatu z ultraortodoxního prostředí v jidiš Menashe (2017), tanečním představením ve Švédsku nebo k baletnímu dílu choreografa Paola Mangioly pro Královskou operu v Londýně. Rosenqvist vždy pro své skladby užíval široké škály akustických a elektrických nástrojů, čímž dokázal stvořit vlastní hudební krajinu. Prvky dronu, improvizace, noise a lo-fi estetiky jsou filtrovány skrze zkreslenou, přesto harmonicky melodickou citlivost, což vede k něčemu velmi niternému.

Název alba Dvě stě slov pro samotu je zároveň slovní i významovou hříčkou na mytické rčení Inuitů, kteří mají dvě stě slov pro sníh – což je ovšem variační výraz i pro osobní ozdravnou meditaci nebo absolutní bílou = očištění. V jádru je to album o osamělosti jako základní součásti lidského údělu. Na rozdíl od loňského vychvalovaného Geographers of Solitude, kde sem tam vyjede až do řezavě tříštivých elementů, je Tvåhundra ord för ensamhet jakýmsi cvičením ve zdrženlivosti. Filmovou řečí lze hudbu připodobnit způsobem, že výchozím bodem byla reflexe o tom, jak pracovat s elementárními vztahy, tj. mezi popředím a pozadím, postavou a záběrem, mezi zvukem a jeho absencí. Možná povaha této reflexe inspirovala výsledek, který se při každém poslechu jeví jako poměrně abstraktní. Dílo by se však dalo vnímat i jako dokument zkoumání možných postav, hlasů, jevů, a dokonce i způsobů naslouchání: Jak přemýšlíme o někom/o něčem skrze stopy, které po sobě zanechal, nebo očekávání jeho příchodu, nebo možná ještě lépe: můžeme naslouchat světu jen skrze zvěsti o něm.

UNI se recenzím EP zrovna často nevěnuje, neb tenhle krátký formát dnes slouží spíše jako „rozšíření singlu“, propagační materiál k albu. Jenže tentokrát jde o něco úplně jiného. O ucelené monotematické dílo, navíc ve svojí stručnosti emočně i umělecky mimořádně silné a autorkou prožité dílo. Samotná Nvotová EP označuje jako „zprávu o stavu země“. Jasně, z úvodní písně Slovenská ľudová tieseň a klipu k ní se stal tzv. virální hit. Ovšem ne proto, že by šlo o podbízivou singlovou popůvku, ale protože prostě mluví posluchačům z duše. „Ľudová tieseň“ je jistě vtipná slovní hříčka, jenže z veršů jako „nad Tatrou sa blýska, nad nami sa stmieva“ zatrne. A klip s historickými záběry přidá i další chmurný podtext či druhý plán: připomene typické zneužití folkloru propagandou totalitních a autoritářských režimů.

Dvě balady z pěti ale působí ještě závažněji. Requiem za krajinu zní, jako kdyby země už zemřela, kdo mohl, odešel a Dorota Nvotová k tomu zpívá poslední modlitbu. Ale tak to není, jde spíš o prosbu o naději, ono ‚dělejte něco, dokud ještě je nějaký čas‘. A možná nejzásadnější skladbou je žalozpěv Balada o Jánovi a Martině. Duet s Jurajem Benetinem (Korben Dallas), jehož text napsal režisér a libretista Nikita Slovák (jinak je EP Dorotino autorské). Jak je vidět, tuhle děsivou, vlastně důsledně nepotrestanou vraždu novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové je třeba co nejsugestivněji připomínat. Neboť na její pozadí spousta lidí na Slovensku asi zapomněla, když neovlivnila jejich volbu.

Umění versus zneužitá státní moc a chytrá manipulace s velkou částí spoluobčanů, to je – možná – nerovný boj. Ale opravdový umělec nesmí mlčet, když země nejen leží ladem (což je, pokud vím, původní význam slova lazy, byť později přenesený na roztroušené horské osady), ale je spíše morálně plundrována. Nvotová patří k těm, kdo jsou slyšet, už jenom kvůli hořké kráse, jakou do písní vetkla.

Producent Petr Ostrouchov v informačním e-mailu označil živé album 24/11/2019, sestřih záznamu „jediného koncertu Vladimíra Mišíka s Blue Shadows“ a zároveň křest alba Jednou tě potkám, konaný v Arše onoho do názvu vetknutého data, za „takový bonus k trilogii“. Ale jde určitě o víc. Koncertní titul obstojí sám o sobě. Jako nový a svěží aranžérský pohled na klasické písně včetně Já a dým ještě z časů Flamenga. Jako vítané zakonzervování onoho večera velmi dobré Mišíkovy pěvecké formy, rok před covidovým závěrem jeho pódiové činnosti. Nebo prostě jen jako kolekce výtečných písniček, odehraná s gustem a ve slyšitelně příjemné atmosféře.

Na albu v poměru 6:3 převládají Mišíkovy trvalky nad (také výtečným!) křtěným repertoárem. Což je také zajímavé, protože aranžmá nových kusů z Jednou tě potkám odráží ta studiová, zatímco evergreeny jsou pojaty příjemně a přiměřeně jinak, než máme naposloucháno. Ne natolik jinak, aby nerespektovaly jedinečný charakter a původní náladu písní, ale dostatečně odlišně, aby bavily právě nezažitými jinakostmi. Příklady? Krátká sólka a vyhrávky pedálové steelkytary Josefa Štěpánka a správně „à la honky tonk“ máznutého piana Martina Brunnera ještě pestřeji vybarví původní country inspirace (dnes bychom řekli „americana“) Jednohubek. Dvacet deka duše zní nyní víc „roots“ a nadčasověji než původní kytarovka. A když se přidá vedle hostů z Etc… (jak muzikantů, kteří v té době ještě s Mišíkem pravidelně vystupovali, tak i bývalého zásadního člena Olina Nejezchleby) také dechová sekce (Jakub Doležal a spol.), má zpěvák za zády sound slušného mini-bigbandu. Což odpichu muziky jenom svědčí. Všichni muzikanti, ač si užijí hvězdné chvilky, přitom ukázkově skromně „hrají na legendu“.

Krom toho všeho, když už Vladimír Mišík bohužel nekoncertuje a nemůžeme zajít někam do klubu, je prostě fajn mít co nejvíc autentických připomínek, že nad Špejcharem pořád svítá.