Přes deset let fungující, víceméně improvizační dvojka Dirk Serries (kytary, elektronika) a Thomas Järmyr (bicí všeho druhu) se v minimálně polovině nahrávek i koncertů rozrůstá v trio s norským mistrem dechů Kristofferem Loem (amplifikovaná tuba a flugabone, což je jakýsi hybrid kombinující vlastnosti pozounu a křídlovky). YODOK III je poněkud neuchopitelná kapela. Improvizační svoboda jistě, vřazení do konzervativně zabydlených šuplíků horko těžko, snad divný extrakt kusově jazzového ambientu s kořením postrocku, rozuměj občasné nepatřičné výkřiky a valby nekytarové kytary. Od bubeníka nečekejte standardy bicí soupravy, a to ani jaksi po freejazzovštině, víc jako zvukový element – nikoli přísně rytmický, a pokud, tak spíše k důrazu užitý. Navrch když k tomu Kristoffer Lo rozduje plechy, neurvale či nábožně velebně, slechy se nastraží.
Nidaroský dóm (Nidarosdomen) v Trondheimu je místem, kde 1. srpna 2023 YODOK III odehráli tento koncert s jedinou skladbou. Nejsevernější a největší gotická památka v celé Skandinávii, postavená na místě odpočinku svatého Olafa. Uvnitř kamenných zdí dýchají kolosální Steinmeyerovy varhany o 9 600 píšťalách něhy a hromu. Prostor stvořený pro modlitbu i pro rituál. Místní varhanní virtuoska Petra Bjørkhaugová byla skvělou volbou coby čtvrtý člen kapely. Toho večera pomalu rozšiřovali jeden zvuk za druhým. Serries s kytarou plul spíše ambientními patterny jakoby obrazy srdečního rytmu, Järmyr volně šolíchal činely a kotle, Lo s dechy tlumeně přidýchával. Varhany plodily jednoduché tóny a melodie, vrstveně, do mohutného orgastického crescenda. Okamžik klidu a ticha převede k vrcholné části. Bicí teď odbíjejí dramaticky pomalé údery, flugabone zintenzivňuje v poloze à la lesní roh, kytara a varhany vzlínají v obrazech severských lesů a mlžných scenérií, rozpadajících se pod hromy dunících bubnů, masivně vazbených s ostatními nástroji v prostoru středověkého chrámu. Ohromující coda. Krátké finále rezonance a nářku.

Nic proti předchozím sestavám Pytlí, v hudbě alternativně rockových uhlířů nikdy nešlo o virtuozitu, ale o nadsázku a pointu skladeb. Nicméně obnovené post-covidové obsazení patří k těm i po muzikantské stránce nejpřesvědčivějším. Nejde jen o trubku dokonale všestranného Luďka Emanovského (Kontraband Milana Svobody, Už jsme doma, Věra Špinarová, Marie Rottrová, Leona Machálková, Česká filharmonie), jenž dokáže dostat z nástroje možné i nemožné, od sloního ryku přes kvílení brzd (nebo co to je) v kuse Slepá traktoristka až po průchod elektrického výboje hromosvodem (Hrom). Ale především o konzistentní, pevný, rytmický rodinný podnik Libora a Tadeáše Veselých. Právě jistota v kramflecích umožnila točit album prakticky živě ve studiu, tj. v tomto případě ideálně, se vší záměrnou neotesaností a prací s dynamikou.
Repertoárově jde o obvyklý kolotoč absurdit, výpůjček ze všech (ne)myslitelných žánrů, včetně citátu z country standardu Ghost Riders In The Sky, u nás Matuškova Ďáblova stáda, jupí ja héééé… A štěpně poťapaného humoru textů. Namátkou: Verše „tak si dejte pozor, až půjdete zabít prase, aby to prase nezabilo vás“ z titulní písně ZOO jistě rozněžní všechny vegany a ochránce zvířeny. K veršům pak výtečně sedne deklamování dalšího „nováčka“ mezi staviteli milířů, Michala Cihly.
Na závěr je samozřejmě třeba připojit důrazné varování: Vstup do ZOO, kde se „zvířata stala inteligentníma“, je na vlastní nebezpečí. Nikdy nevíte, kterou klec nechal hlídač otevřenou a jaké výběhy už si umí zmoudřelá zvěř otevřít sama. Ale vejdete-li, a nebudete-li sežráni či zavřeni do pavilonu homo tzv. sapiens, a víte-li, že undergroundový přístup k tvorbě nejen žije, ale vyvíjí se do aktuální podoby (ostatně jak člověk kouká na směřování státu od demokracie směrem k vládě egoistických sociálně úspěšných psychopatů, doba undergroundu se zase blíží), nebudete dobrodružnou návštěvou surreálného zvěroparku zklamáni.

Úvodní tóny první skladby alba, přinášejícího jak reedici desky Kukly z roku 1997, tak EP Křest ohněm (1998), jež vyšla pouze na kazetě, klame tělem. Takže není to Flamengo a jejich Introdukce ke Kuřeti v hodinkách, není to dávná Omega, kroky patří Invalidnímu důchodu. A tím jakákoliv podobnost končí. Kapela, jež působila v Ústí nad Labem od roku 1990, již dávno ukončila činnost, alba jsou k nesehnání a je s podivem, že reedice nepřišla dříve.
Mluví se v souvislosti s jejich muzikou o undergroundu, padají slova o art rocku, ovšem jejich hudba se škatulkování hodně – naštěstí – vzpírala. V čem tkví jejich undergroundovost? Ano, kontakty a osobnost básníka Luďka Markse, autora naprosté většiny textů (a kapelníkova bratra), ovšem hudebně? Na rozdíl od eklektičtějších BBP neslyšíme ani stopu, natolik je to svébytná hudba. A pro zmínky o art rocku platí to samé. Jistě, měli klávesy, skladby jsou spíše delší. Ale co dál? Prostě jsme se škatulkami v koncích. Čítankovým příkladem je první píseň Stuhy – po zmíněných krocích a zvukové koláži, klouzavé kytaře s dynamickými perkusemi, kdy klávesy jedou jak hypnotické figury, znějí přitom až jako cembalo, tak silně rytmizují, převezme štafetu basa a její hybný riff, přijde zpěv, podkládaný varhanami, jež decentně preludují Bacha, anebo v hitu ze 60. let – a to jsme teprve v polovině téměř osmiminutové stopáže. Následuje ostře řezané sólo kytary, přechod perkusí, varhany a po chvíli lehce jazzová mezihra kytary a varhan a divoké flamenkové orgie. Skvělé, a píše-li vydavatel, že „Invalidní důchod nebyl nikdy doceněn, pro ucho undergroundového posluchače byl příliš náročný a do jiných hudebních vod zase ani netoužil vplout… snad tohle album znalcům připomene jeho kvalitu a posluchače, kteří ho neznají, příjemně překvapí“, nelze než bezvýhradně souhlasit. A dodat, že i osmadvacet resp. sedmadvacet let po natočení zní obě desky jako nahrané včera. O kolika nedávných albech, o starších ani nemluvě, se to dá říct?

Letos v říjnu uplynulo třicet let od prvního představení Joshuy Redmana v Praze. Bylo to v rámci festivalu Teachersʼs Jazz, pořádaného Agharta Jazz Centrem s výrobcem skotské whisky Teachersʼs. Redman (1969), syn slavného saxofonisty Deweyho Redmana (1931–2006), spoluhráče Ornetta Colemama či Keithe Jarretta, hrál už třetím rokem s vlastní skupinou a byl na začátku úspěšné kariéry. Tehdy se v jeho kvartetu představil také dnes významný bubeník Brian Blade. Redman hraje především na tenorsaxofon, také na sopránku. V současné kapele hraje s omlazenou sestavou, s pianistou Paulem Cornishem, kontrabasistou Phillipem Norrisem a bubeníkem Nazirem Ebo. Novinka Words Fall Short ukazuje nejen na Redmanovu skladatelskou vyzrálost – muzikantsky to prokázal už dávno. Jeho hra bývá často velmi emotivní, nebojí se lyrického výrazu. V úvodní skladbě A Message To Unsend je slyšet dokonce vliv romantické klasiky, než sólo piána zavede skladbu k živé rychlejší pasáži. V So It Goes Redman zvuk zpestří zdvojením tenorsaxofonového hlasu hostující Melissou Aldanou (1988), umožňující jejich dialog. V titulní Words Fall Short se představí sólem v prologu basista Phillip Norris a Redman skladbu zapěje na sopránsaxofon. Půlnoční klubovou atmosféru má blue laděný titul Borrowed Eyes. Do radostně rozevlátého a rytmického tématu, podstatou hardbopového, skladby Icarus, si Redman ještě přizval dynamického trumpetistu s čínskými předky Skylara Tanga. Poté hudbu zklidní sopránka prologem v Over The Jelly-Green Sea, s impresivním sólem. Redman sopránsaxofon neodloží ani v další skladbě She Nows, která se po lyrickém úvodu expresivně rozjede na hranici free komunikace nástrojů. Závěrečný Eraʼs End je zhudebněnou surreální úzkostnou básní Joshua Redmana, zpívanou hostující vokalistkou Gabriellou Cavassa. Mimořádné album s nadčasovou hodnotou! Na festivalu JazzFestBrno zahraje Joshua Redman se současným kvartetem 5. 5. 2026.

Pražské, nyní už jen kvarteto Končinna, jak napovídá i svým názvem, je volným pokračováním někdejšího výrazného zjevení alternativního šansonu, kapely Činna. S tou ho spojují nejen pianista Petr „Komár“ Soudek a (až na jednu výjimku) texty Zdeňka „Hmyzáka“ Nováka, ale i samotné skladby. Většinu z nich už totiž Činna kdysi hrávala; v novém aranžmá mají ale výrazně modernější a zcela současný zvuk. Ačkoli tak formace oplývá naprosto tradiční sestavou klávesy-basa-bicí-trubka, nešetří samply ani elektronikou, a její hudba se tak přelévá od zamyšlených a někde vyloženě něžných, akusticky pojatých pasáží k až futuristickým okamžikům s tvrdými beaty a expresivním projevem. Proměna a rozdíl mezi oběma soubory je patrný hned na úvodní písni a jednom z největších „hitů“ Činny, skladbě Kuny, kde původně dominantní piano doplňují různé terénní zvuky, hutná rytmika a ve finále jedovatě syntetický klávesový rejstřík, upomínající třeba sólové vyhrávky Michaela Kocába ve skladbách Pražského výběru. Ale i v dalších skladbách mohou posluchače udivit až industriálně nekompromisní a agresivní rytmy, které by nepřekvapily ani u takových Nine Inch Nails či Laibach. To vše v kombinaci s Hmyzákovým textovým surrealismem získává úplně nové rozměry. Protože i v pomalých pasážích, kde nedominují bicí, vystupují na odiv spíš ambientní či krautrockově psychedelické obrazy než někdejší zakouřená barová nálada Činny. Avšak ani tyto kořeny kapela nezapírá; důkazem jsou poklidné písně Hlava kolem a Hroši, zatímco zhudebněný text Ne, to není úsměv Jana Opolského posluchače zanese až někam k art rocku. Na albu zachycenou současnou podobu kapely tak lze doporučit mnohem více třeba fanouškům takových B4 než někdejšímu publiku Činny či jiné devadesátkové alternativy. A je rozhodně fajn, že na značce Guerilla, u které to chvíli vypadalo, že už bude vydávat jen objevené archivní klenoty či mladší klony tradičního undergroundu, vychází právě taková, skladatelsky, aranžérsky i zvukově vypiplaná nahrávka.

V portugalštině mají pro veleněžné pohlazení-prohrábnutí-počechrání vlasů milované bytosti, dítěte, partnerské lásky nebo vzácného předka výraz cafuné. Do italštiny, odkud kapela pochází, jednoslovně nepřeložitelný. Prostý intimní akt. Ani v češtině neexistuje. Toto gesto dalo vzniknout nejen názvu kapely, ale i emocionální a umělecké duši jejich debutového alba Tra le corde dei racconti. Středomořský folk, víc folkrock, vypravěčský folklór střižený proggerskou instrumentační složitostí na posluchačsky vstřícném písničkářství, až se chce říci libosti v nejlepším slova smyslu. Nikoli libovosti. Aniž by stavěli na případném komerčním dopadu, skládají a hrají unikátně vzácně po svém, ze svého cafuné.
Devět písní plyne coby obrazy intenzivní krásy vůdčích i jemných ozdob klasické kytary a buzuki (Antonio Pincione), citlivých perkusí (Michele Vannucci), spodních vod basových linek (Emanuele Casu) i rockově energických vrcholení v úchvatné úvodní titulce, výživném to předkrmu, včetně série odvážných flétnových a varhanních pasáží (Floriana Benedetti) zcela nečekaně vstupujících do třpytivé árie zpívané z nebes (Irene Lippolis). Keltská harfa (Chiara Vatteroni) bere přirozenou jemností ústřední roli k dokonalému kontrastu přísné kytaře ve velkolepé La Huesera až hluboko do středověku, kam předtím uvede temperamentní Fata del Jazz. S radostí a grácií vytváří kapela jakýsi most mezi ozvěnou britského folk-rocku 70. let a těmi nejarchaičtějšími zvuky Středomoří, evokuje vzdálené krajiny zastavené v čase, vize vynořující a rozplývající se v ranní mlze. Atmosféra či nálada velmi stopově připomíná Pentangle, Fairport Convention a snad i byvší velebnost flétny Iana Andersona. Ale v těchto texturách pulzuje autentická, niterná středomořská esence, složená ze země, větru a historek šeptaných kolem ohně. Hudební cesta tvořená příběhy a legendami, pohlazení, které se dotýká akordů paměti a provází posluchače do intimní, poetické, rituální dimenze.

Druhé album Jakuba Königa pod vlastním jménem, tedy bez kuchařské čepice, kapely či projektu, tematicky navazuje na to první, Hvězdy (2023). Tj. přes kosmická podobenství poeticky reflektuje lidskou pozemskou každodennost. Königovu každodennost. Deska je opět hodně o egu, což je v případě sugestivní, niterné tvorby nejen v pořádku, ale možná jediné možné. Protože autor píše o člověku, kterého nejlépe zná, byť se v něm (jako každý) vždy úplně nevyzná, o situacích, jaké hluboce prožíval, a to takovým způsobem, že se s ním leckdo snadno ztotožní. Jde také o naši každodennost.
Hned úvodní píseň Zakopaný dokáže „rozsekat“ (myslím, že jsem tenhle nový výraz ještě nikdy nepoužil, jenže sem padne) tím, jak výstižně popisuje pocit bezmoci vůči nepravostem světa. Příběh následujícího textu Neletím zdánlivě jen o tom, proč autor nelétá s rodinou na dovolenou, může poté vyznít málem banálně, dokud se v závěru neozve zobecňující pointa – nasamplovaná věta: „Cítit úzkost je dneska normální.“ Další zvláště působivá trefa do černého šípem zdánlivé banality? Lo-fi hiphopová vyprávěnka Plán. Obecně platná, ale mrazivě přesně zapadající zvláště do atmosféry doby po volbě vlády národní ostudy. Dojem ze všech odvyprávěných depek je osvobozující. Ve smyslu známé poučky, že definování problému je nutnou podmínkou jeho řešení. A pojmenované zlo je menší než to záhadné.
Hudebně jsou Astronauti hrubozrnější a rozháranější než Hvězdy, což považuji za adekvátnější Königovým výpovědím. Producent Aid Kid trefil správnou míru zvukové nakřáplosti a živelné naléhavosti, ať už využívá elektroniku nebo „živé“ nástroje. Což nijak nebrání zpestřujícím vstupům hostů (Ondřej Galuška, Petr Ostrouchov či Nivva).
Dokonale odzbrojující je Königova vlastní charakteristika alba i tvorby obecně, uvedená v tiskové zprávě: „Je to můj soukromej návod, jak nepodlehnout strachu a pocitům beznaděje.“ Takový návod se dneska zatraceně hodí.

ALBUM MĚSÍCE

„Vstoupil, jako by přišel přímo z bažiny. Měl kožené kalhoty, boty z hadí kůže, velkou country & westernovou přezku na opasku, kožený kovbojský klobouk a tříčtvrteční kožený kabát. Po boku v pouzdře měl skládací slepeckou hůl. V podstatě působil jako dokonale vyfiknutý pro televizní natáčení.“ Takhle nadšeně vypráví jeden z dnes nejvýznamnějších světových hudebních producentů, polovina slavného dua The Black Keys Dan Auerbach, o svém prvním setkání ve studiu se zpěvákem Robertem Finleym.

K tomu došlo před necelými deseti lety. Auerbach odhalil ve Finleym mimořádný pěvecký potenciál, tehdy zpěvákovi bylo přes šedesát, měl za sebou celý život, plný nejrůznějších zaměstnání, ale také let buskování po ulicích. A jednu vydanou desku. Auerbach s ním – včetně této aktuální – natočil během relativně krátké doby už čtyři alba, všechna skvělá. Především autentická, i přesto, že Auerbach je vlastně už mainstreamová osobnost, dokáže dokonale vycítit, co nekašírovaný muzikant, o kterého se stará, potřebuje. A rozhodně není nutné mít pocit, že si na něm přihřívá polívčičku víc, než by bylo zdrávo. Jeho produkce jsou přímo vzorové.

Platí to i pro aktuální album Hallelujah! Donʼt Let the Devil Fool Ya, jehož název naznačuje, že je tentokrát víc než dřív napojeno na gospel. Žánr, se kterým má Finley (jako drtivá většina známých černých zpěváků celého dvacátého i současného století) bohaté zkušenosti už od raného mládí. Protože ten „radostný rámus pro Hospodina“ (jak kdysi krásně popsal gospel Lubomír Dorůžka) je prostě součástí afroamerické DNA, a když se u někoho už v dětství objeví hudební talent, kostelu prostě neunikne.

Album to ovšem není úplně čistě gospelové, to by asi nedávalo úplný smysl. A – v nesouladu s uvedenou Dorůžkovou definicí – nepůsobí ani dvakrát radostně. Je to spíš zatěžkaný, bažinatý gospel, postavený na ostinátních figurách, na úžasně syrovém zpěvu Roberta Finleyho a jeho dcery Christy Johnson v odpovídačkách, a na neméně uhrančivém hudebním doprovodu, který staví na minimalistických figurách (ani Auerbach u kytary ani kdokoli jiný tady opravdu neexhibuje). Celé to hodně připomíná třeba staré nahrávky Howlinʼ Wolfa, a to je velmi vysoká pocta, protože Wolf (a jeho skvělá kapela v čele s kytaristou Hubertem Sumlinem) je nejen nedosažitelným etalonem toho nejdrsnějšího elektrického blues, ale také vlivným guru mnoha zdaleka nejen ryze bluesových muzikantů. Až budete někdy mluvit třeba s PJ Harvey, schválně se jí na něj zeptejte…

Zkazky okolo alba tvrdí, že bylo natočeno improvizační metodou za jeden jediný den. Takové informace kolem Finleyho musíme brát s rezervou, k jeho bluesmanské image patří i trocha pábení, to je v některých ohledech prokázáno. Nicméně zvuk a feeling alba skutečně připomíná mimořádně vydařený jam, takže informace nemusí být daleko od pravdy. O důvod víc se nechat do té neopakovatelné, prapodivně temné, a přitom nadějeplné atmosféry vtáhnout.