Nejsou nikoho blíženci: jejich drsný afrofuturismus nemá ani po dvaceti letech v Africe obdoby. Skupinu z proslulé čtvrti Soweto, napojené na metropoli Johannesburgu, navíc charakterizuje jediné slovo: nepopsatelná. Nestačí ji pouze poslouchat: sedm zpěváků a bubeníků s baskytaristou musíte za každou cenu vidět hlavně na koncertu. Teprve pak pochopíte, odkud se v nich bere energie atomové elektrárny. Jedou úplně nadoraz a všechno vám to přijde jako zuřivá mše vedená zpívajícím kazatelem Jovim Nkosim. Namísto nástrojů spoléhají pouze na hlasy, bubny a radikální poezii. V improvizačním rauši chrlí směs tradičních stylů, soulu, gospelu, hip hopu a punku, které říkají hudba od lidí pro lidi.
BCUC volně překládáme jako lidé Bantu si svobodně uvědomují život. A členové skupiny se vidí jako moderní bojovníci za svobodu, nucení světu vyprávět příběh o minulosti, přítomnosti a budoucnosti Soweta. Tenhle symbol apartheidu je pro BCUC alfou a omegou všeho. Vztahuje se k němu i název alba Cesta nebyla nikdy snadná. Apartheid sice skončil, ale život chudých dělníků ze zlatých dolů se tu prý moc nezměnil a většina snů a nadějí vyšuměla v politické realitě a segregaci, měnící se z rasové na třídní. „Lidé tu vždycky nosili těžká břemena, ale když seš ze Soweta, nemůžeš se nikdy vzdát,“ zpívají BCUC ve skladbě Sebenzela.
Strhující album nahráli na jeden zátah během posledního turné v bývalém vojenském bunkru z druhé světové války, který v Mnichově předělali na studio. Vysvětlení si zaslouží také obal s vyobrazenou krabičkou zápalek, což je další ze symbolů ze Soweta, kde během apartheidu s nimi zapalovali vládní budovy a auta. Krabička pak sloužila jako nositel tajných zpráv a telefonních čísel. A ještě jedna novinka: BCUC přestoupili k labelu Outhere a jeho majitel a producent Jay Rutledge je vyslal do světa s prohlášením: „Tahle hudba vám vyrazí dech, a když skončí, máte pocit, že na světě už nejste sami.“
Poslední květnový víkend na festivalu Pražské jaro bude v rámci projektu Prague Offspring patřit soudobé hudbě. Rezidentním souborem zůstává vynikající nadžánrový Ensemble Modern, zaměřený na soudobou hudbu, který nahrál i díla Franka Zappy. Tentokrát se soustředí na tvorbu nejvýznamnější soudobé jihokorejské skladatelky, šedesátnice Unsuk Chin (používáme zavedený anglický přepis jména, správný český přepis je Un–suk Čchin).
Po studiích hudby v Soulu Unsuk Chin studovala v Hamburku u Györgyho Ligetiho a pracovala ve studiu elektronické hudby. Své korejské kořeny ale neskrývá a snaží se obohacovat orchestr o řadu zejména perkusních nástrojů. V jejím Dvojkoncertu pro klavír, bicí nástroje a ansámbl, který zazní v pátek 29. května spolu s Akrostichonem-Wortspiel, se objevují vedle tympánů, vibrafonu a tří tomů i litofon, jávské gongy, japonské chrámové zvony, šest kravských zvonců a lahve. O širokém záběru skladatelky svědčí i to, že ve svém berlínském studiu měla rozloženy noty několika Mozartových děl, která si přehrávala na klavíru.
Co pro vás znamenají perkuse, které hodně používáte, což není typické pro evropské skladatele? V klasické hudbě využívali většinou jen tympány a vy máte mít na pódiu celou sadu nejrůznějších perkusí.
Myslím, že to ukazuje, že jsem korejská skladatelka, protože v naší hudbě máme velkou tradici perkusí. I když skládám orchestrální díla, tak nemám ráda zvuk orchestru devatenáctého století. To je stará hudba. Vždycky proto zkouším do zvuku klasického orchestru přidat odlišnou barvu. Použití perkusí je tím nejlepším způsobem. S perkusemi můžete dělat hodně věcí a taky pracovat s temperamentem. My Korejci máme hodně temperamentu.
Nemáte přitom problém s laděním? Gamelan je má úplně odlišné.
A každý gamelanový orchestr má navíc vlastní ladění, ale dá se tomu přizpůsobit.
V Praze taky uvedete skladbu Gougalon, inspirovanou korejským pouličním divadlem. Co pro vás znamená tradice korejské hudby?
Korejské kořeny se pro mě stávají stále důležitějšími. Korejská hudební tradice je ovšem zcela odlišná od evropské. Jako mladá skladatelka jsem měla zúžené vidění a zaměřovala jsem se jen na jednu věc, jak však stárnete, máte větší zkušenosti, tak se váš pohled přeci jenom trochu rozšiřuje. V současné době mám přirozeně velký zájem o veškerou evropskou klasickou hudbu včetně soudobé, ale vždycky mě zajímala také tradiční indická hudba či africká hudba, gamelan a taky tradiční korejská hudba. Velký potenciál v oblasti hudebního divadla vidím v pansori, což je úžasné divadlo jednoho herce. Není to jen stará forma korejské tradiční hudby, kterou byste mohli slyšet jen jednou v roce. Pansori je součástí života Korejců, většina pansori je nová. Sama plánuji v příštích letech napsat dílo v duchu hudebního divadla, ve kterém by byl zpěvák pansori.
Ensemble Modern (foto Milan Mošna)
Vy sama jste však nestudovala korejskou hudbu, vaším učitelem byl György Ligeti. Čím vás zaujal?
Ligeti byl tehdy jedním z několika málo velkých mistrů soudobé hudby, jako byli Karlheinz Stockhausen, Pierre Boulez, Luigi Nono, Iannis Xenakis a Krzysztof Penderecki. Jejich hudbu jsem slyšela už v Koreji ještě jako studentka. Ligetiho hudba mi byla skutečně velmi blízká, protože pokračovala v linii nebo byla nějakým způsobem ovlivněná Bartókem. Ligeti by nesnesl slyšet něco takového, skládal po svém, ale měl zkrátka vazby na folklor. To byl také můj zájem. Jeho hudba se mě tak hluboce dotýkala, že jsem u něj chtěla studovat, a odjela za ním do Hamburku.
Podobně jako on nebo Stockhausen máte i vy zkušenosti s elektronickou hudbou. Co vám dala?
Kvůli pokračujícímu vývoji techniky mě už dneska elektronická hudba nezajímá. Zní to trochu divně a bláznivě, ale v době Stockhausena, kdy jsem se věnovala elektronice, byly počítače velmi primitivní, takže i na nich skladatelé tvořili skutečnou hudbu, protože museli v pravém slova smyslu skládat. Dneska však nemusíte dělat nic, každý může udělat všechno, takže to přestalo být zajímavé. Ale v osmdesátých a devadesátých letech nebo ještě na počátku nového tisíciletí pro mě byla důležitá. Mým záměrem však nebylo skládat elektronickou hudbu, chtěla jsem pracovat ve studiu se zvukem a využívat techniku, měnit s její pomocí zvuk a další hudební parametry, prostě se skutečně podívat do vnitřního života zvuku. To byl pravý důvod pro práci ve studiu elektronické hudby, ne sama o sobě její tvorba. Poskytlo mi to hodně inspirace pro klasickou tvorbu instrumentální hudby.
Takže jste získala, co jste chtěla?
Ano, domnívám se, že ve své tvorbě pro ansámbly a ve svých orchestrálních dílech mám vždy prvky ze světa zvuku, který přichází z imaginace ve světě elektronických zvuků.
V Akrostichonu, který také uvedete v Praze, pracujete s textem. Jak důležitá jsou pro vás slova?
Text je velmi důležitý, ale můj způsob práce s hlasem se od té doby hodně změnil. Zpočátku jako právě v Akrostichonu jsem měla velký zájem o umělé jazyky a absurdní divadlo nebo surreálné texty. Tehdy jsem používala text výhradně jako prostředek ke zpěvu. Teď preferuji používat text se sémantickým významem nebo libreto.
Proč jste to nedělala dříve?
Když jsem byla mladá, bála jsem se používat text, který měl nějaký význam, protože jsem se nedokázala vyrovnat s emocemi, ale nyní to už zvládám.
Vytvořila jste však dílo Silence of Sirens, které naznačuje, že váš přístup k textu je ambivalentní. Proč ticho?
Silence of Sirens je velmi speciální kus. Přála jsem si napsat skladbu přímo pro Barbaru Hannigan (další hvězda letošního Pražského jara, pozn aut.), pro její uměleckou osobnost. Hledala jsem text nebo téma a náhodou jsem zrovna četla Kafku, jeho Mlčení sirén, kde mlčení sirény je mocnou zbraní, nebezpečnější než její zpěv, což jsem shledala velmi zajímavé. Samozřejmě jsem text nepoužila přímo, ale chtěla jsem složit skladbu o siréně s odlišným charakterem. Na počátku jde o Homérovu „běžnou“ sirénu, kterou všichni známe. A pak je to siréna Jamese Joyce, u něhož je siréna bardáma.
Takže vás inspiroval i Joyceův Odysseus, scéna, jak Leopold Bloom je sváděn v hotelu?
Ano, ale zpracovala jsem jen kratičkou pasáž o bardámě, což je velmi komplexní a neuvěřitelně muzikální text. Už když ho čtete, můžete cítit jeho rytmus a zvuk. Vlastně mohu říci, že skladbu zkomponoval text Jamese Joyce.
Co pro vás znamená postava Alenky z knihy Lewise Carrolla? Právě to je téma vaší první opery. Ten příběh je velmi anglický.
Pro Evropany jsem množná Korejka, ale všichni jsme lidé a jsme otevření jakékoli kultuře. Pro mě je tu veškerá literatura i hudba. Alenka v říši divů je mezinárodně známá, ten příběh jsem četla už jako dítě a byl ok. Když jsem však studovala u Ligetiho, tak nám vyprávěl, jak byl příběhem Alenky jako student fascinován. On byl skutečný fanda Lewise Carrolla.
Na povrchu je příběh velmi prostý, ale když jdete hlouběji, je opravdu sarkastický s množstvím vazeb na řadu oblastí: na vědu, psychologii, literaturu nebo matematiku. Objevovat všechny tyto věci pod povrchem je velmi zajímavé. Text je také velmi muzikální. Skládat operu na toto téma mi přinášelo velkou radost.
Přenést mnohovrstevnatý fantastický příběh do opery ovšem nemusí být jednoduché.
Měla jsem libretistu Davida Hwanga, ale nedodělal to. Hledala jsem dalšího, ale marně, takže jsem si nakonec napsala libreto sama. Zabralo mi to dvacet měsíců.
Jakým způsobem skládáte? Vím, že píšete noty na papír.
Můj způsob skládání je, jak bych to řekla, divný nebo bizarní. Po dlouhou dobu pracuji na kusu v hlavě, klidně i rok. Až když je idea tak jasná, že už je jako dítě, které by chtělo ven, tak to hodím na papír. Jakmile jednou začnu, tak napíšu skladbu celou v jednom tahu až do konce. Nedělám si žádné skici. Píšu rovnou partituru, jakmile skončím s psaním, je skladba hotová. Není tam žádné přepisování, vytváření koláží, je to vždycky jasné od první do poslední noty.
Máte tedy nápady promyšlené předem?
Ano, ale během psaní dostávám další nápady.
Notační programy nepoužíváte?
Nikdy, vždycky píšu v ruce a pak zápis pošlu svému nakladateli, u něhož ho přepíší do počítače. Počítač při psaní partitury nikdy nepoužívám. V programu nevím, kde jsem.
Vaše skladby uvede v Praze Ensemble Modern, který na Pražském jaru hrál už loni. Jaké to je s ním pracovat?
Ensemble Modern je jako rodina. Známe jeden druhého skoro třicet let a spolupracujeme velmi často. Je skutečné privilegium pracovat s takovým typem ansámblu, protože jako skladatel můžete fungovat bez omezení. Můžete zkoušet cokoli a oni jsou ochotní udělat cokoli, co skladatel chce. Je to skutečný luxus. Spolupracovali jsme mnohokrát a už teď máme další budoucí projekt. Představit svou hudbu v Praze s Ensemble Modern v Praze je ta nejlepší možnost. Jsou skvělí. Vždy byli skvělí a pořád jsou skvělí.
Grandmothers Favourite je mezinárodní hudební uskupení, které vzniklo na konci roku 2022 ve Vídni setkáním dvou osobitých hudebních entit.
Duo improvizátorů Daniela Bierdümpfla a Jakuba Švejnara se pohybuje na křižovatce jasných struktur a abstrakce, hluku a melodie, preciznosti i syrovosti. Spojuje je potřeba tvořit hudbu v reálném čase a vědomě opouštět zavedené konvence.
Jejich tvorba stojí na principu instantní kompozice, hutné elektroniky, bleskurychlé souhry a intenzivního, fluidního groove. Vedle svých výchozích nástrojů (kytara/klávesy a bicí) využívají také elektroniku, objekty, flétny a hlas, čímž vytvářejí bohatou a proměnlivou zvukovou krajinu.
Daniel Bierdümpfl – elektrická kytara, efekty, syntezátor
Interdisciplinární umělec působící ve Vídni. V minulosti se věnoval výrobě drnkacích a smyčcových nástrojů, studoval časová a interaktivní mediální umění na Kunstuniversität Linz. Dnes pracuje jako nezávislý umělec napříč hudbou, performancí, divadlem, choreografií, poezií, filmem a fotografií.
Je vedoucím dramaturgem a producentem prostoru Raumschiff v Linci, který se zaměřuje na současnou, improvizovanou a žánrově otevřenou hudbu a performativní umění.
Působí mimo jiné v projektech CHOLESTERIN, DonauVerhau, SODA CITROEN a dalších.
Jakub Švejnar – bicí nástroje, perkuse, no-input mix
Loď Tajemství a Imaginárium, dva projekty Matěje Formana a přátel Divadla bratří Formanů, startují. Loď Tajemství 8. května zahájí svůj 26. ročník a nabídne pravidelný program pro děti, divadelní představení i koncerty mladých kapel a hudebníků. Již 10. května v 15 hodin se na ostrově Štvanice otevře také rozsáhlá interaktivní výstava Imaginárium pro celou rodinu, která bude k vidění až do 30. června. Vše v červnu propojí i Festival ARENA Divadla bratří Formanů, který od 4. do 25. června 2026 promění ostrov Štvanice v cirkusovou a divadelní vesničku a část programu tradičně uvede také na Tajemství na Rašínově nábřeží.
Startuje 26. sezóna lodi Tajemství
Loď Tajemství 8. května zahájí sezónu večerem Swingové Osvobození s orchestrem Ježkovy stopy, který promění palubu v tančírnu první republiky s živou hudbou a atmosférou 30. let.
Během celé sezóny zve loď na pestrý kulturní i komunitní program od pohádek přes improvizační divadlo uskupení My kluci, co spolu chodíme, slam poetry a benefiční večery až po talkshow, dokumentární projekce a koncerty současné hudební scény. Vystoupí například čerstvá držitelka ocenění Anděl v kategorii Objev roku Marie April spolu s Aloisem Göbelem, Lazer Viking a Beata či další výrazné talenty nezávislé hudby
Loď bude hostit mimo jiné studentský festival nonverbálního divadla Théseova loď, festival portugalské kultury Lusofóna nebo japonskou performerku Sumako Koseki. Během celé sezóny je loď Tajemství také oblíbeným denně otevřeným podnikem s barem a grilem, ale hlavně s neopakovatelnou atmosférou a výhledem na panorama Pražského hradu.
Imaginárium na Štvanici
„Na Imagináriu budou letos poprvé v Čechách k vidění objekty, které jsme vytvořili pro olympijské hry v Paříži v roce 2024, kde se Imaginárium stalo součástí doprovodného programu. Celý náš výtvarný a řemeslný malý vesmír zabydlíme na Štvanici ve veliké mobilní hale, kterou pro nás kdysi postavili francouzští cirkusoví mistři k inscenaci Deadtown. Je to úctyhodný kočovný prostor, ve kterém můžeme rozehrát světlo, stíny i podivuhodné krajiny pro děti i dospělé, kteří ještě nezapomněli snít,“ uvedl Matěj Forman.
Nová interaktivní instalace navazuje na dosud největší pražskou výstavu cyklu Imaginárium, která se v roce 2021 uskutečnila v Holešovické tržnici. Tentokrát se celý fantazijní svět zhmotní jen o pár desítek kroků dál – na ostrově Štvanice pod lávkou HolKa, kde ožijí pod rukama malých i velkých od 10. května do 30. června divadelní rekvizity, loutky, hybohledy, hry a další objekty. Součástí bude také doprovodný program včetně výtvarných dílen a komorního divadélka pro 80 diváků pod dramaturgickou taktovkou festivalu ARENA. Na všední dny dopoledne je možné si již nyní rezervovat prohlídky pro školní skupiny.
Festival ARENA zve na Ptačí sněm i na zahraniční hosty
Od 4. do 25. června se na Štvanici uskuteční festival ARENA, který nabídne divadlo, nový cirkus, výtvarné dílny i program pro děti. Vedle úspěšného představení v režii Petra Formana Ptačí sněm představí i zahraniční hosty. Francouzský vizuální umělec Boris Gibé uvede českou premiéru performance Anatomie touhy, označované zahraniční kritikou za radikální smyslový zážitek. Belgický soubor Les P’tits Bras přiveze akrobatické představení Vent d’Ouest, strhující „westernovou cirkusovou fresku“ plnou vzdušné akrobacie, živé hudby a groteskního humoru.
Loď Tajemství v rámci festivalu ARENA
I během ARENY kotví loď Tajemství na Rašínově nábřeží a hostí zde speciální festivalový program. Diváci se mohou těšit na oblíbenéhoAladina Matěje Formana, hudební bajky Cirkus Los Animales Fantásticos se slovutným principálem lišákem, které vznikly ve spolupráci Loutek bez hranic a Divadla bratří Formanů i premiéru divadelní road movie Alenka souboru Snadně na dně. Ta vypráví příběh o tom, kdo odešel, a přesto zůstává – o hledání na cestě k dospělosti, zaplněné zrcadly, s knihou Lewise Carrolla pod paží.
Festival Open House Brno otevírá od letošního ročníku novou sekci Pop-up. Letos tak vůbec poprvé opouští hranice moravské metropole a zamíří za architekturou Boskovic. Jednodenní výprava festivalu architektury a městského prostoru Open House nabídne v sobotu 30. května zájemcům jedinečnou příležitost nahlédnout do běžně nepřístupných budov Boskovic a zažít atmosféru festivalu v novém kontextu.
„Boskovický program v těchto dnech finišujeme, už teď ale mohu slíbit prohlídky Židovského obecního domu, Katolického domu, Hraběcí rezidence, areálu společnosti LANIK či VOŠ ekonomickou a zdravotnickou a SŠ Boskovice. Zpřístupněné objekty budou otevřeny na základě předchozí rezervace. Termín spuštění rezervačního systému zveřejníme v následujících dvou týdnech, stejně jako kompletní seznam budov, které se do letošního pilotního ročníku zapojí. Za možnost vydat se za hranice Brna děkujeme za spolupráci Jihomoravskému kraji, vedení Boskovic, Kulturním zařízením města Boskovice a Muzeu regionu Boskovicka,“ upřesňuje kreativní ředitelka festivalu Open House Brno Lucie Pešl Šilerová.
Jedním z duchovních otců nápadu vypravit se s festivalem Open House mimo Brno je boskovický architekt Petr Ondráček. „Před dvěma lety jsem se při prohlídce pavilonů CEITEC a SIMU v areálu brněnského Kampusu, kterou jsem jako architekt provázel, potkal s jedním z organizátorů Open House Brno Martinem Pešlem. Spoluzakladatele brněnského festivalu jsem pozval na prohlídku Boskovic, pro které jsem v roce 2023 vytvořil ArchiMapu. Zřejmě se mu u nás líbilo, a tak jsme se dohodli, že společně ukážeme Boskovice i dalším zájemcům. Věřím, že fanoušky architektury o posledním květnovém víkendu naše město potěší i okouzlí,“ komentuje nápad Ondráček.
Součástí programu bude také doprovodný kulturní a vzdělávací program, který rozšíří samotné prohlídky o další formy poznávání architektury a místa.
Koncept jednodenního festivalu mimo Brno představuje pro Open House Brno nové pojetí a zároveň nabídku: zájemci o architekturu mohou prozkoumat zajímavosti menších měst v koncentrované podobě v průběhu jednoho dne a s odborným komentářem, pro města jde o další možnost, jak se prezentovat v nové perspektivě. Tento nový formát „putovního“ či pop-up festivalu se pak bude každý rok přesouvat do jiného města. Cílem je přinášet festivalový zážitek i mimo hlavní centrum dění a otvírat diskusi o architektuře, veřejném prostoru a hodnotách místa v širším regionálním kontextu.
Festival v Boskovicích představuje první krok v nové koncepci a zároveň pozvání k objevování architektury jinak – intenzivně, lokálně a v jedinečné atmosféře jednodenní události. Jedná se o koncept, kdy si mohou lidé zcela zdarma prohlédnout budovy a místa, která jsou široké veřejnosti běžně nepřístupná – unikátní stavby, kancelářské či výukové prostory, technická zázemí apod., objevit veřejná prostranství v novém kontextu či úhlu pohledu, a to vše s odborným výkladem. „Bez dobrovolníků, kteří jsou klíčovou součástí festivalu, bychom nebyli schopni zajistit bezplatné prohlídky pro naše návštěvníky. Našemu dobrovolnickému týmu velmi děkujeme, a budeme rádi, pokud se do našich řad přidají i Boskovičtí,” doplňuje mluvčí festivalu Vratislav Vozník. Přihlásit se lze na webu https://openhousebrno.cz/cs/dobrovolnici.
Informace o Open House Brno,pop-up Boskovice najdou zájemci na webu https://openhousebrno.cz/cs/pop-up-festival-boskovice, na facebookové události https://www.facebook.com/events/975872078128401 či na Instagramu instagram.com/openhousebrno. Festival spadá do celosvětové rodiny Open House Worldwide, což je síť více než padesáti metropolí napříč kontinenty, v nichž se festivaly architektury pro veřejnost organizují. Pořádané akce každoročně oslovují více než dva miliony lidí po celém světě. Brno je součástí této sítě od roku 2018.
Michael Balzary, jak zní občanské jméno jednoho z nejslavnějších rockových baskytaristů, jehož všichni známe z Red Hot Chili Peppers pod pseudonymem Flea, se krátce po šedesátce rozhodl k radikálnímu řezu. Album Honora, vydané koncem března 2026 u Nonesuch Records, není běžnou „bokovkou“ rockové hvězdy, která se nudí v hotelovém pokoji. Je to hluboce intimní, téměř meditativní návrat k nástroji, který miloval dávno předtím, než si začal nezanedbatelně vydělávat basou – k jazzové trubce.
Flea k projektu přistoupil s až dojemnou pokorou. Namísto toho, aby využil své globální jméno k prodeji laciného crossoveru, pro který by si zaplatil největší jména ochotná s ním spolupracovat, naložil si dvouletý režim každodenního cvičení. Výsledek, pojmenovaný po jeho praprababičce, možná není v jazzovém slova smyslu hráčsky úchvatný, ale je dokonale autentický. Velkou zásluhu na tom má producent a saxofonista Josh Johnson, který kolem Fley postavil tým moderních jazzových vizionářů, včetně kytaristy Jeffa Parkera známého i z postrockových Tortoise nebo kontrabasistky Anny Butterss. I když se na desce mihnou také Fleovi parťáci z RHCP Chad Smith a John Frusciante, jejich přítomnost je jen jemným kořením v propracovaném zvukovém celku.
Deska startuje naléhavou skladbou A Plea, kde Flea v roli beatnického básníka káže o míru a lidskosti nad neúprosně funkovou basovou linkou a flétnou Rickeyho Washingtona. Zbytek alba je mnohem snovější. Spolupráce s Thomem Yorkem v Traffic Lights je jedním z vrcholů; éterický hlas frontmana Radiohead se vznáší nad latinsko-afrobeatovými rytmy tak přirozeně, že člověk snadno zapomene, že poslouchá „sólovku rockového baskytaristy“.
Zajímavé jsou i Fleovy interpretace klasik. Předělat Maggot Brain od Funkadelic tak, že kytarové orgie Eddieho Hazela (a vůbec jedno z nejslavnějších kytarových sól všech dob) nahradíte tesknou trubkou, vyžaduje buď obrovskou drzost, nebo hluboké pochopení předlohy. Fleovi se daří to druhé; jeho verze je ještě melancholičtější než originál a podpořená jemným vibrafonem. Stejně tak Wichita Lineman country skladatele Jimmyho Webba s hostujícím Nickem Cavem dostává díky Fleově „flumpetu“ (hybridu trubky a křídlovky) až sakrální rozměr. Cave, který nikdy v minulosti k Fleově mateřské kapele zrovna nehořel láskou, zde zní naprosto odevzdaně a v souladu s Fleovou vizí.
Lze namítnout, že album občas až příliš volně plyne, jako v desetiminutové, v podstatě ambientní ploše Frailed. Takový rozměr je pro Fleu-skladatele přece jen příliš velký krajíc. Nicméně v rámci jeho „nového života“ lze i tohle respektovat.
Je skutečně inspirující sledovat šedesátníka, který má všechno, jak se znovu stává žákem vedle opravdových jazzových hudebníků. To, že se album Honora hned po vydání stalo číslem jedna v jazzových hitparádách ve spoustě zemí světa, samozřejmě hodně vypovídá o síle Fleova jména, ale i o tom, že i v jazzu se stále ještě vysoko cení autenticita.
Pražská indie-popová čtveřice I Love You Honey Bunny potvrzuje svou pozici jedné z nejaktivnějších českých kapel v zahraničí. Po úspěšných letech na evropských pódiích ohlašuje své dosud nejrozsáhlejší turné, které během roku 2026 protne 11 zemí. Šňůra čítající 41 koncertů odstartuje v květnu v Berlíně a představí novou show postavenou na skladbách z poslední studiovky Don’t Look When I’m Changing. Název turné „On the run from everyone“ je přímým odkazem na text skladby Voices in my Head, ke které kapela při této příležitosti vydává také videoklip tematizující marný útěk nejen před ostatními, ale především před sebou samým.
Turné je naplánováno do několika intenzivních bloků, které po jarním startu v Berlíně a Praze plynule přejdou do nabitého festivalového léta a podzimní klubové části. Během srpna a září kapela projede střední Evropu, Itálii i Švýcarsko, aby následně zamířila na rozsáhlou sérii koncertů do Velké Británie, Beneluxu nebo Francie. Celý maraton, čítající zastávky v metropolích jako Londýn, Paříž, Dublin či Kodaň, vyvrcholí v listopadu koncerty v Německu.
Velkou část turné absolvují I Love You Honey Bunny po boku amerického dua MISSIO. „Máme radost, že si nás k sobě MISSIO vybrali jako support. Seznámili jsme se s nimi před několika lety na festivalu Rock for People a jsme rádi, že se s nimi zase uvidíme,“ říká zpěvák Sebastian Jacques.
Fanoušci se na kapelu mohou těšit také v rámci největších tuzemských letních festivalů jako Colours of Ostrava, Metronome Prague či KVIFF v Karlových Varech. Zde se kapela představí se speciální AV show s projekcemi od audiovizuálního umělce Romana Gordienka a jako hosté vystoupí Marie April nebo Miroslav Patočka z kapely teepee. V této rozšířené sestavě je v plánu také pražská klubová zastávka v Paláci Akropolis v rámci série PULZ.
„Když jsme I Love You Honey Bunny zakládali, nikdy by nás nenapadlo, že si někdy zahrajeme po celé Evropě. Jsme zároveň vděční, že je to za současné situace vůbec možné,“ vysvětluje kytarista Martin Šolc. „Je za tím obrovský kus práce několika lidí, bez kterých bychom to nikdy nedali dohromady, patří jim za to obrovský dík,“ dodává baskytarista Kristián Kraevski.
Na koncertech zazní téměř kompletní repertoár třetího alba Don’t Look When I’m Changing. Energické kytary, agresivní syntezátory a výrazné melodie plynule navazují na zvuk a atmosféru předchozí desky We Just Had a Wonderful Time (2023). Singly Kintsugi, Under the Weather a Playground Friends naznačují široké sonické rozkročení nahrávky, která vznikala znovu ve spolupráci s producenty Stevenem Anselem (UK) a Koenem van de Wardtem (NL) v Brighton Electric Studios a STMPD Studios. Dílčí části pak vznikly v pražském studiu Space Tape.
Hudebnice a herečka Julie Goetz, která dlouhodobě propojuje herectví s živou hudbou na scénách Divadla Komedie, Nové scény Národního divadla nebo divadel ABC a Rokoko, dokončila své debutové album NON TE AUDIO, vzniklé v hudební produkci Ivana Achera. Otevírá jej dvojicí skladeb, jejichž vznik byl pro autorku aktem fyzického přežití – Jestem vznikla ve chvíli, kdy přemýšlela, jak se dožít dalšího dne, a zjistila, že jediné, co jí ulevuje, je skládat s looperem a zpívat. Kontinenty naopak vyrostly z lásky, která obnažuje až na kost a je jí tolik, až děsí. Goetz, působící také v kapele Cermaque a dříve vystupující sólově pod jménem Zhilee, přichází svou prvotinou poprvé sama za sebe.
Jestem je vůbec první autorská skladba Julie Goetz, která vznikla v okamžiku krajní vnitřní tísně. „Jestem považuju za svoji záchrannou síť. Je to píseň, kterou jsem si utkala, abych svoji tehdejší situaci vydržela,“ říká autorka. Polština není stylizace, ale jazyk, ve kterém bylo možné tyto věci vyslovit. Finální zpěv vznikl v momentě fyzické slabosti. Julie ho nahrávala s extrémně silnou chřipkou, která jí zasáhla hlasivky, a měl být původně jen pracovní. Ale právě tahle nucená křehkost a bezradnost projevu nakonec na nahrávce kvůli způsobu, jakým text komunikuje, zůstala.
Lyric video k této písni pracuje s jednoduchými záběry stromů, které se po zimě probouzí k životu, a staví je do kontrastu s textem o tom, jak ze světa zmizet, a brutální krásou světa, který jenom tak je. V syrové verzi se skladba objevila už před čtyřmi lety ve videu Jakuba Čermáka, nyní se vrací v definitivní albové podobě.
Kontinenty zachycují intenzivní, fyzickou a neklidnou zkušenost lásky. Blízkost tu obnažuje kosti a hojí traumata v nich ukrytá. „Z mého těla ven se tlačí zlé příběhy / o tom, jak mlčení znamená: ano,“ zpívá Julie v jednom z klíčových momentů skladby. Píseň se už dříve objevila rovněž s videoklipem Jakuba Čermáka. Všechny hudební party kromě bicích v této skladbě tvoří violy – vrstvené a zboostrované, místy prohnané přes bass efekt.
NON TE AUDIO je pro Julii Goetz albem hluboké proměny. „Je o hledání a nalézání hlasu. Přes všechny strachy, přes všechny překážky a bolesti. Vším, co jsem kdy udělala, jsem svůj hlas hledala,“ říká Julie Goetz. „To, co jsem celý život potřebovala říct, teď může znít nahlas a svobodně.“
Na výsledné podobě nahrávky se podílel hudební skladatel a producent Ivan Acher, s nímž Julie našla silné tvůrčí napojení. Obě zveřejněné skladby ukazují, jak autorka spolu s ním pracuje se slovem a zvukem. „Slovo pro mě není prázdná informace. Je to kouzlo. Závazek. A tón není jen zvuk, který skončí – určitým způsobem zůstává, i když už není slyšet,“ dodává Julie Goetz, která na albu zpívá česky, polsky, francouzsky, anglicky i vlastním vymyšleným jazykem.
Singly Kontinenty a Jestem vycházejí 30. dubna. Album NON TE AUDIO vyjde digitálně i na vinylu 22. května 2026.
Také česká jazzová historie si protrpěla temné období německé okupace. Hodinový dokument režiséra a filmového pedagoga Josefa Lustiga, žijícího a působícího v USA, který navazuje na témata svého otce Arnošta, se věnuje hledání stop krátkého života swingaře Bedřicha Weisse, zvaného Fricek. Spolurežisérem a spoluscenáristou je kameraman Marek Jícha. Weiss byl nadaný klarinetista, trumpetista a altsaxofonista, narozený v Praze (1919). Od studentských let hrál ve swingových kapelách, a především byl prvním aranžérem, který pochopil, jak psát moderní úpravy swingových písniček a instrumentálek.
Na počátku roku 1940 se stal členem proslulé kapely Emila Ludvíka. Ještě téhož roku začala platit protižidovská nařízení, a tak nemohl veřejně vystupovat – leda v utajení. O to více se soustředil na aranžérskou práci, nejen pro Ludvíka, ale také pro orchestry Kamila Běhounka či Karla Vlacha. Rok poté byl odvezen do Terezína. Tam působil v jazzových skupinách Weiss-kvintet a Ghetto Swingers; jejich činnost byla umožněna nacisty očekávanou návštěvou Červeného kříže a natáčením propagandistických filmů o „radostném“ životě v terezínském ghettu.
Průvodcem děje je sám Lustig, jeho zvídavým partnerem je Jan Onder, herec a tanečník. V první části filmu se oba snaží dobrat tehdejší situace naší swingové scény, pátrají po místech, kde se swing hrál, padne i dotaz, proč tato hudba nacistům ideologicky vadila. Film krátce představí taneční swingovou školu divadla Ypsilon, právě s protagonistou Onderem. Dostaneme se do některých sálů, v nichž se swing hrál – v hledišti divadla ABC dojde k obsáhlejšímu rozhovoru se zpěvákem Ondřejem Havelkou, který je už od časů účasti v Originálním synkopickém orchestru 70. let dodnes oživovatelem swingové populární hudby. Připomenou se swingové párty na lodích vltavské flotily, místo, kde se hudba natáčela v holešovické Domovině.
Děj dokumentu se postupně přibližuje nejtragičtějšímu místu, terezínské pevnosti a tamním kasárnám, přestupní stanici Židů do plynových komor, hlavně v Osvětimi. Děj probíhající dosud vodlehčené atmosféře dneška se zlomí v dramatickou exkurzi do Terezína, dnes tichého svědka hrůz. Zde se průvodci filmu setkávají s pamětnicí paní Michaelou Vidlákovou – Lauscherovou. Onder prochází prázdnými prostorami budov někdejšího ghetta s historiky Petrem Kourou (autorem vynikající knihy Swingaři a potápky v protektorátní noci) a Šárkou Jarskou.
Jak známo, místa lidských tragedií mají svou paměť, jež na současníka tísnivě doléhá. Procházejí půdou, v níž se odehrávaly hudební produkce – což vše ukončil odjezd Červeného kříže – obnovily se transporty k plynovým komorám. Koncem srpna 1944 se týkaly také Bedřicha Weisse. Protože v Osvětimi nechtěl opustit svého otce, byli krátce poté zavraždění oba. Lustig se stává Onderovým průvodcem po terezínském ghettu, divák je seznamován s otřesnými událostmi, jež má také ze vzpomínek svého otce. Pro mě nejemotivnější je tichá scéna z místa, kde byl vysypán do řeky popel dvaceti tisíc mrtvých: Lustig v zamyšlení stojí na břehu nad řekou a nad svahem v otřeseném zahloubání stojí opřený o strom Jan Onder. Oba jsou na stejném záběru fyzicky oddělení vší tou hrůzou – a ptáci zpívají.
Ve filmu zazní mnoho dobových písniček tuzemské tvorby, s níž byl Weiss spojen, dokonce i jeho aranžmá několika amerických standardů. Jsou zde záběry Ghetto Swingers z nacistických dokumentů. Atmosféru Terezína dokresluje melodiemi klarinetista a altsaxofonista Radek Žitný. Jsou použity úryvky z filmu Transport z ráje podle povídek Arnošta Lustiga (1962). Tanec nad propastí vznikl za podpory Nadačního fondu Josefa Lustiga, Brémského spolku pro česko-německou spolupráci. V Brémách bude mít premiéru letos v dubnu. U nás měl premiéru 28. 9. 2025 v pražském kině Atlas. Autoři film promítají zatím jen svým studentům nebo pro zájmové publikum (Olomouc, Ostrava), a je také dostupný na internetu. Vím, že stopáž 63 minut byla limitní a že existuje další natočený materiál – úvaha o celovečerní verzi tohoto závažného dokumentu je oprávněná.
V Kampusu Hybernská, C.0 Čítárna, Hybernská 998/4, Praha 1, se ve čtvrtek 7. května 2026 od 18.00 uskuteční vernisáž putovní výstavy portrétních fotografií „Osudy Romů za druhé světové války“. Výstava zachycuje silné životní příběhy romských přeživších, kteří během druhé světové války čelili rasovému pronásledování. Autorkou fotografií je Jana Stachová. Výstava bude veřejnosti přístupná zdarma až do 30. června 2026.
V úterý 30. června 2026 od 18.00 se v prostorách Kampusu Hybernská, C.0 Čítárna, uskuteční doprovodná přednáška historika Mgr. Michala Schustra na téma „Dějiny Romů a jejich pronásledování během druhé světové války“. Návštěvníci se seznámí s historickým kontextem života Romů v meziválečném Československu i s jejich tragickým osudem v období nacistické okupace.
Zahájení výstavy se zúčastní autorka fotografií Jana Stachová a zástupci pořádající organizace Živá paměť, o. p. s.
Vstup na vernisáž i přednášku je zdarma a registrace není nutná.
Otevírací doba výstavy (7. 5. – 30. 6. 2026):
po – pá: 9:00 – 22:00; so: 10:00 – 21:00; ne: zavřeno
________
Výstavu připravila Živá paměť, o. p. s. s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a Nadace EVZ. Vznik výstavy podpořilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR.
