Výstava Nové realismy v Galerii hlavního města Prahy ukazuje, jak se žilo v meziválečném Československu.
Přes tři sta uměleckých děl popisuje prostý i moderní život poháněný rozvojem technologií, možnostmi cestování, komunikace a zábavy mezi lety 1918 a 1945.
Scény z kaváren, zachycení radosti, ale i odvrácené strany života ve městě i na venkově. Ženská emancipace, národnostní menšiny, móda a technologie. To vše ukazuje skrze malbu, sochu, fotografii, film i reklamu výstava Nové realismy v GHMP. Expozice přináší nový pohled na zažité vnímání výtvarné kultury a umění v letech 1918 až 1945 ve tři sta třinácti uměleckých dílech. Návštěvníci zde mohou vidět fotografie Karla Čapka a Josefa Sudka, malby Jana Zrzavého a Milady Marešové, sochy Otty Gutfreunda, ale také díla opomíjených malířů, jako byl liberecký Erwin Müller, Gejza Schiller z Košic či kosmopolitní Středoevropanka Ilona Singer. Výstavu Nové realismy lze v druhém patře Městské knihovny v Praze navštívit od 27. března do 25. srpna 2024.
„Výstava je unikátní nejen v novém pohledu na meziválečnou éru Československa, ale i svým rozsahem a skladbou děl. Úplně poprvé se vedle sebe v tomto rozsahu potkávají realistické malby a fotografie, ale i film, sochy a reklama z tohoto období,” vysvětlují kurátoři Anna Habánová, Ivo Habán a Helena Musilová. Na výstavě s díly od více než 100 autorů a autorek pracovali společně přes dva roky. Výstava navazuje na výzkum, který trval od roku 2016 a jehož součástí je i kniha z roku 2020 Nové realismy.
Moderní realistická díla meziválečného Československa reagují na společenský úspěch nově se etablující střední třídy a zároveň si všímají sociálních problémů ekonomicky rozdělené společnosti. Odráží proměny běžného života poháněné rozvojem technologií, možnostmi cestování, komunikace a zábavy. Zajímají se o město, současně se snaží o reflexi každodenní reality i na venkově a v příhraničních či horských regionech.
Na začátku expozice představí návštěvníkovi časová osa vybrané mezníky z historie meziválečného Československa v kontextu kulturního a výtvarného dění. „Geopolitické pozadí našeho území bylo neuvěřitelně složité. V jednom státě žilo několik etnik a národností,” vysvětlují kurátoři. Poté expozice návštěvníky zavede do patnácti tematických místností, z nichž každá přináší na umění této doby jiný úhel pohledu.
Ženská emancipace, životní styl a reklama
Námětem jedné z místností se stala proměna životního stylu, kterou lze sledovat na vyobrazení ženy. Dvacátá léta minulého století jsou v očích publika často idylkou, která zhmotňuje to, co už dnes není běžné. „Například v té době bylo moderní, když ženy kouřily. Šlo o určitou eleganci a pokrokovost. To zachycují i portréty, které tu máme,” popisují kurátoři. Na vystavených dílech jsou ženy, které samy popíjí v kavárnách a salonech. Návštěvník může obdivovat jejich účesy, oblečení, detaily líčení, ale i sebevědomí, které z nich sálá. To doplňuje i sestřih z filmu zapůjčeného z Národního filmového archivu Ze soboty na neděli režiséra Gustava Machatého z roku 1931. V něm dvě mladé dívky hledají únik z monotónní kancelářské práce a o sobotním večeru vyráží do večerních podniků svádět muže.
Pokojové rostliny jako gumovník, tchynin jazyk, amarylis či různé druhy kaktusů patřily k dobově frekventovaným námětům, které lze spojit se zachycením atmosféry obývacích pokojů střední třídy. To se odráží i na stránkách dobových časopisů pro ženy, doprovázených bohatou fotografickou dokumentací, často i od známých fotografů, jako byli Alexander Hackenschmied či Josef Sudek. Rostliny s oblibou fotografoval i vášnivý amatérský fotograf a milovník kaktusů Karel Čapek. Jedním z výrazných děl na výstavě je i Zátiší s kaktusy malířky židovského původu Ilony Singer. Autorce se povedlo zachytit rostliny tak nadčasovým způsobem, že by snadno zapadly i do dnešních domácností.
K tomu jsou k dispozici dobové časopisy Eva a Pestrý svět, které si oproti běžným výstavám mohou návštěvníci volně prohlížet. Nahlédnout tak mohou i na dobovou reklamu a reklamní fotografii. Tvorba s propagací spojená rychle přijala „praktické“ aspekty nové fotografie, tedy ostrost, novost pohledu a soustředění na předmět. Slavné jsou snímky nápojových servisů Ladislava Sutnara od Josefa Sudka.
Práce a odvrácená strana zlaté doby
Další z místností představuje práci a obyčejnou denní rutinu i dřinu s ní spojenou. Výstava v této části ukazuje soubor reliéfů předního představitele dekorativismu Jaroslava Horejce. „Je velmi zajímavé, že přesto, že v té době všichni pracovali a museli společnými silami po válce nastartovat ekonomiku, díla zachycují také, jak se bavili. Zábava a odpočinek získaly samostatnou místnost s názvem Žitá realita, která ukazuje díla spojená s nočním životem ve městech,” říkají kurátoři. Do jednoho z děl mohou ostatně návštěvníci sami vstoupit a zažít tehdejší atmosféru na vlastní kůži. Obraz Milady Marešové Pražská kavárna je totiž ve zvětšené podobě natištěný na stěnách ve vestibulu Městské knihovny a lidé se tak mohou posadit přímo do roku 1924, kdy byl namalován.
Že meziválečné období nebylo jen plné technologického optimismu a moderních výdobytků, ukazuje další místnost s podtitulem Odvrácená strana idyly. Zde jsou k vidění díla zachycující témata z opačného pólu společnosti: chudoba, nevěstince, sociální problémy. Výrazným dílem je zde obraz Cypriána Majerníka Milenci na periferii. Ten možná nečekaně zachycuje vraždu mladé ženy. „V Československu se s takto extrémní kritikou společenské situace zprostředkovanou výtvarným uměním setkáváme jen ojediněle. Proto může na návštěvníka tato místnost působit trochu překvapivě,” vysvětlují kurátoři.
Umělci známí i neznámí
Pohled do každodenního života skrze objektiv nabízí i místnost věnovaná Dášeňce Karla Čapka. Návštěvníci si na výstavě mohou prohlédnout první fotografie ze zpracovaného archivu Karla Čapka. Spisovatel se představuje jako amatérský fotograf a propagátor fotografie, jehož kniha Dášeňka čili život štěněte patřila k zásadním fotografickým publikacím začátku třicátých let.
Vedle Josefa Sudka či Karla Čapka se návštěvníci setkají i s díly od dalších umělců známých jmen, jako jsou Jan Zrzavý, Otto Gutfreund či František Muzika. Jedinečnost výstavy Nové realismy spočívá v představení česky, slovensky, německy a maďarsky hovořících umělců a umělkyň v rámci jednoho výstavního prostoru. Přestože je mezi sebou dělil jazyk a stovky kilometrů, jejich paralelní reagování na každodenní podněty a jejich vidění byly podobné. Návštěvníci tak rovněž uvidí díla slezského malíře Paula Gebauera, v Košicích činných Sándora Bortnyika a Gejzu Schillera, fotografky Ireny Blühové, studentky Otto Dixe Eriky Streit a mnohé další.
Výstava Nové realismy je v GHMP k vidění od 27. března do 25. srpna 2024. V říjnu tohoto roku a v únoru 2025 bude projekt uveden v upravené verzi na dvojvýstavě ve Východoslovenské galerii v Košicích a v Liptovské galerii Petra Michala Bohúňa v Liptovském Mikuláši.
NOVÉ REALISMY
MODERNÍ REALISTICKÉ PŘÍSTUPY NA ČESKOSLOVENSKÉ VÝTVARNÉ SCÉNĚ 1918–1945
- 3. – 25. 8. 2024
Galerie hlavního města Prahy
Městská knihovna, 2. patro
Mariánské náměstí 1, Praha 1
út–st, pá–ne 10–18 h, čt 10–20 h
Kurátorský tým, koncepce výstavy: Anna Habánová, Ivo Habán, Helena Musilová
Architektonické řešení: Richard Loskot
Grafické řešení: Jan Havel
Výstava se koná pod záštitou Mgr. Martina Baxy, ministra kultury České republiky, a JUDr. Jiřího Pospíšila, náměstka primátora hl. města Prahy pro oblast kultury, cestovního ruchu, památkové péče, výstavnictví a péče o zvířata.
Výstavní program Galerie hlavního města Prahy je podporován Ministerstvem kultury České republiky.
Mediální partneři: Art&Antiques, ArtMap, Artalk, Flash Art, A2larm, Artikl
Vstupné: 200 Kč plné (dospělí) / 90 Kč snížené (studenti a senioři)
THE PUBLIC – SANCTIFY
Jsou kapely, u nichž je od prvopočátku zřetelné, že se mermomocí snaží bušit na bránu slávy a obecného povědomí. A pak jsou naopak kapely, o kterých nic moc nevíte, a přitom jsou schopny vám kdykoliv svou produkcí vyrazit dech. Příkladem těch druhých jsou bezpochyby slovenští The Public. Na prknech, co neznamenají zase tolik, se pohybují už pěknou řádku let, a přitom se maximálně občas objeví info, že kdesi hrají a výjimečně se vyloupne rozhovor v nějakém nízkonákladovém podzemním fanzinu. Utajená kapela, dalo by se říct… jenže pak je ale uslyšíte a spadne vám čelist.
Z nástrojů léty vyhraných muzikantů se na vás line nekompromisní hudební tlak podrážející nohy. To co, kdysi začalo jakýmsi osobitým pojetím hardcore punku plným vlivů crustu, grindu, metalu, powerviolence, ale i jazzu, se brzy vykrystalizovalo ve svébytnou tvrdou muziku se spoustou tvůrčích nápadů. Navíc s texty, nad nimiž se vyplatí zamyslet. A přesně na tomto místě přichází na řadu otřepané klišé, které ale u The Public sedí jako prdel na hrnec – čím je kapela starší, tím je jednoduše lepší. Vlastně trochu náhodou jsme objevili třetí řadové album Sanctify, které moc fans nezná a přitom bylo nahráno už v roce 2020, akorát se doposud nedočkalo vinylové podoby. A uznali jsme, že to je chyba. Veliká chyba, která se musí napravit.
Zahajujeme tedy předprodej tohoto výjimečného alba, které bude na obalu obdařeno speciálním zlatým tiskem.
Nová výstava Nedobrovolný sběratel v galerii Prostora představí fotografa a umělce Martina Poláka
Galerie Prostora i v roce 2024 pokračuje s představováním sbírek současných výtvarných umělců. Výstava představí umělecký výběr konceptuálního fotografa Martina Poláka. Sbírka vznikala po dlouhých čtyřicet let jako vedlejší dopad sběratelovy hlavní činnosti – fotografování uměleckých děl, výstav a aktivit zdejších umělců několika generací. Sbírka zahrnuje i některé z akvizicí Markéty Othové, sběratelovy družky.
Definice sběratelství (wikipedia.org): G. Jung byl přesvědčen, že sběratelství pochází z evolučně vyvinutého lidského pudu z doby lovců a sběračů. Naopak S. Freud se domníval, že jde o trauma z mládí – neschopnost kontrolovat vylučování.
Specifická instalace v galerii Prostora využívá původního zasklení oken drátosklem a představuje několik desítek děl a to jak obrazy, kresby, tak fotografie či sochy menších rozměrů. Na výstavě bude možno spatřit díla takových osobností jako jsou například: Jan Merta, František Skála jr., Jiří Kovanda, Jiří David, Jaroslav Róna, Čestmír Suška, Petr Písařík, Jiří Černický, Petr Pastrňák, Antonín Střížek, KW, Jiří Středa, Petr Veselý, Miroslav Pacner, Tomáš Smetana, Jakub Špaňhel, skupina Kamera Skura, Vít Soukup, Jaromír Novotný, Pavel Švec, Jan Nálevka, Martin Kuriš, Štefan
Tóth, Fraser Brocklehurst, Dobromila Petrasová, Dominik Lang, Patricie Fexová, Petr Pavlík, Jaroslav Koléšek, Epos257, Vladimír Houdek, Monika Immrová, Veronika Holcová, Jiří Kobr, Josef Achrer, Karel Štědrý a kresby pacientů psychiatrické léčebny.
Vystavené fotografie jsou od těchto autorek a autorů: Ivan Vosecký, Pierre Daguin, Michal Kalhous, Veronika Bromová, Jolana Havelková, Martin Hlavica, Jiří Thýn. Sbírka obsahuje i hodnotné dary od umělců starší generace – Jana Kubíčka, Viktora Pivovarova, Zdeňka Sýkory, Adrieny Šimotové a Jindřicha Zeithammla. K vidění bude i skutečný popelník Karla Malicha.
Výstava Tělo v těle o proměnách těla, jeho schopnostech a nekonečných možnostech
Ve čtvrtek 4. dubna uvede Galerie Atrium další ze série výstavních projektů s názvem Tělo v těle. Autorem výstavy je Ondřej Horák (Fuczik), za výstavní instalací stojí Jan Tomšů (#omlouvamesepardon), autorkou doprovodných programů je Tereza Beranová (Máš umělecké střevo?). Své práce představí dvojice Ondřej Brody & Kristofer Paetau, Thea JaCobra, František Fekete, Eva Jiřička, Tomáš Džadoň a Mark Ther. Audiovizuální instalace představuje lidské tělo v nejrůznějších podobách a zdůrazňuje téma odlišnosti jako nositele pozitivních impulzů a změn ve společnosti, je oslavou nekonečných možností a mystéria lidského těla.
Záměrem výstavy Tělo v těle je upozornit na naše tělo, na to, jak se během života proměňuje, jak ho ne-vnímáme, jak si osvojuje nové návyky, jak o něm přemýšlíme nebo jak dokážeme překonávat nejrůznější vrozená či časem získaná omezení.
Návštěvník se v prostoru galerie ocitá v jakési buňce, v nepojmenovaném a neurčitém prostoru, který navozuje pocit hluboké intimity. Instalaci doplňují díla, která otevírají jednotlivá témata spojená se zvoleným námětem.
Umělkyně Eva Jiřička pro tento konkrétní prostor připravila zvukovou instalaci, kde si návštěvníci mohou vyslechnout osobní výpovědi lidí, jak vnímají své tělo, jeho přednosti či nedostatky.
„Podklady jsem získala v rozhovorech, ve kterých jsem se zaměřila na to, jak rozumíme zvukům, které naše tělo vydává a jak to ovlivňuje vnímání a prožívání vlastního těla v různých fázích života,“ říká k projektu umělkyně.
Pocit tělesného znevýhodnění se ve výstavě promítá v díle Františka Fekete. Videa, ve kterých se zdravý člověk snaží dosáhnout vytyčeného cíle za ztížených fyzických podmínek, nutí pozorovatele přemýšlet nad komplexností problematiky každodenního fungování osob s nejrůznějším postižením.
Dvě fotografie Tomáše Džadoně, na kterých je zachycený autor se svými rodiči, otevírá téma věku, stárnutí těla a mezigeneračního vztahu.
Výstava nabízí i další témata tělesnosti. V pohybové performance EXPOSURE od nebinární Thea JaCobra, může diváctvo nahlédnout na komunitu, jako na lidské tělo v dialogu samo se sebou. Zároveň performance podprahově otevírá téma fluidity a ne-hierarchie ve společenských vztazích, a s ní i debatu o kolektivním nevědomí tady a teď. Naopak v performanci SENSE JaCobra rozpracovává nová paradigmata, která v blízké budoucnost budou nutná k překonání klimatické, ekonomické a mentálně-spirituální krize.
Téma genderových pozic se objevuje i ve videu Marka Thera, kde na rozhovoru popové star Madonny a operní pěvkyně Marie Callas může návštěvník sledovat přebírání identity a otevírání tématu umělce a svobody realizace.
Další videoinstalací je starší práce dvojice Ondřej Brody a Chris Paetau. Jejich tři videa poukazují na otázku historického diskurzu vnímání tělesnosti a vnímání vzhledu jako normy. I tato díla, stejně jako celá výstava, se snaží poukázat na fakt, že běžný či výjimečný život můžeme prožít v jakémkoliv těle.
„Cílem výstavy je otevírat debatu o vnímání těla v našem životě a v naší společnosti. Podobně jako ve všech předchozích výstavách v Atriu je naší hlavní snahou vyvolat otázky a následný dialog,“ říká kurátor výstavy Fuczik.
„Vzdělávání a kreativní učení vnímáme jako naše významné poslání, edukační programy, které připravujeme pro školní skupiny i v rámci této výstavy, se tak opět snaží jejich účastníkům představit poutavou a interaktivní formou, jak je možné přemýšlet o objektech současného umění a inspirovat se jimi. Záměrem je, aby se pro ně návštěva galerie stala pozitivním zážitkem, který může formovat jejich vztah k výtvarnému umění v budoucím životě. Rádi bychom se nejen skrze edukační programy podíleli na výchově nové generace sebevědomého, vnímavého a otevřeného galerijního publika,“ dodává Marie Kašparová, ředitelka Kultura Praha 3, která Atrium Žižkov provozuje.
Výstava bude v Galerii Atrium Žižkov (Čajkovského 12/12a, Praha 3) otevřena až do 6. října 2024 vždy od středy do neděle mezi 14. a 19. hodinou. Vernisáž proběhne 4. dubna 2024 od 18 h. Výstava je bezbariérová, vstup zdarma.
Více na www.atriumzizkov.cz.
Walter Trout (US), Support: Steven´s
Walter Trout, výjimečný kytarista a hudebník, několikanásobný držitel Blues Music Awards a British Blues Awards, který byl například časopisem Planet Rock vyhlášen pátým nejlepším bluesovým kytaristou všech dob, zahraje 23. dubna v pražském prostoru Archa+.
Spoluhráč největších jmen jako John Lee Hooker, Big Mama Thornton, John Mayall & the Bluesbreakers nebo Canned Heat zde představí své nejnovější album nazvané Broken, které vyšlo letos 1. března. Jako předkapela zahrají čeští Steven´s. Koncert pořádá agentura Liver Music v rámci celoroční série Prague International Bluenight. Vstupenky jsou k dostání v síti GoOut.
Walter Trout se v roce 1985 stal členem kapely Bluesbreakers Johna Mayalla, v roce 1989 se vydal na solovou dráhu. Předcházely tomu ale chaotické a sebedestruktivní roky, kdy hrál s bluesovými pionýry jako John Lee Hooker nebo Big Mama Thornton. V roce 2015 dokázal za podpory svých fanoušků zvítězit nad závažným onemocněním. I jeho návrat byl impozantní. Hned rok poté, co mu byla úspěšně transplantována játra, získal dvě hudební ceny. Byl oceněn Blues Music Award za skladbu Gonna Live Again a za album Battle Scars jako Rock Blues album roku.
Walter Trout (US)
Support: Steven´s
- 4. 2024, 20:00
Archa+
Prague International Bluenight no.:162
MEZIGENERAČNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL VOCAL – NOC ZPĚVAČEK JIŽ PODRUHÉ V PRAZE
Po obrovské vlně zájmu z minulého roku se i letos v Praze uskuteční hudební festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK navazující na bohatou tradici projektu Vokalíza Jany Koubkové.
Večer plný emocí a talentu, kde se představí šest zajímavých českých a slovenských interpretek, bude zahájen 20.4.2024 v pražském klubu Jazz Dock.
Hudební festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK založila etablovaná pražská zpěvačka Petra Ernyeiová v roce 2023 s myšlenkou každoročně během jednoho koncertního večera představit posluchačům šest ženských hudebních osobností české a mezinárodní scény. Během druhého ročníku v klubu Jazz Dock zazpívají Yvonne Sanchez, Marta Marinová, Veronika Vítová, Jana Orlická, Gabriela Vermelho a letošní objev Pavla Baráková.
Jeden večer, šest nezaměnitelných ženských hlasů
“Žánrově pestrý a ojedinělý koncert je oslavou a propagací ženského zpěvu mezi širokou veřejností. Chceme českému publiku představit výjimečné vokalistky a objevit pro posluchače nové talenty,” vysvětluje Petra Ernyeiová. Koncert slibuje unikátní zážitek pro všechny milovníky živých vystoupení. Dramaturgie tříhodinového večera prezentuje interpretky tak, jak je jejich posluchači možná neznají, s písněmi ve speciálně upravených aranžích připravených právě pro tento večer. Doprovod zpěvačkám zajistí čtveřice zkušených instrumentalistů – Ondřej Kabrna, Adam Tvrdý, Rasťo Uhrík a Dano Šoltis. Součástí festivalu je i odpolední pěvecký workshop pro veřejnost vedený zkušenými hlasovými
lektorkami Petrou Ernyeiovou a Mirkou Novak. „Těšit se tak můžete i na vystoupení účastníků pěveckého workshopu, kteří v průběhu večera představí své dovednosti na scéně,“ uvádí Petra Ernyeiová.
Oslava ženského zpěvu
VOCAL – NOC ZPĚVAČEK přímo navazuje na tradici projektu Vokalíza, který probíhal každoročně v Praze v letech 1981 – 2000. Duší tohoto pravidelného setkávání jazzových, bluesových a rockových hudebníků byla legenda české jazzové scény Jana Koubková, která je dnes čestnou patronkou festivalu. “Nabitý program bude ochutnávkou nejen hudby různých žánrů, ale i talentu, zkušeností, autorské hudby a osobité intepretace, která nechá nahlédnut do širokého spektra ženského hudebního světa,” říká o festivalu Petra Ernyeiová, která bude posluchače celým večerem provázet.
Více informací o festivalu najdete na facebookové stránce “Hudební festival Noc Zpěvaček”
Předprodej vstupenek na koncert i workshop je spuštěn na webu Jazz Docku (https://bit.ly/3TugmCW)
Mezigenerační festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK uvádí špičkové vokalistky české a mezinárodní hudební scény, které v průběhu jednoho večera zaujmou osobitou interpretaci autorských písní i světových evergreenů. Žánrově pestrý a ojedinělý koncert je oslavou a propagací ženského zpěvu mezi širokou veřejností. Českému publiku se představí výjimečné vokalistky, zkušené interpretky i nově objevené talenty. Festival každoročně začíná na jaře v Praze, na podzim se pak přesouvá do dalších krajů. Zakladatelkou festivalu je zpěvačka a lektorka Petra Ernyeiová, která se na české hudební scéně pohybuje již 30 let. Roli patronky koncertu přijala legendární jazzová zpěvačka Jana Koubková, zakladatelka Vokalízy, na kterou festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK navazuje.
Uvnitř banánu: Pavel Klusák, Jan Mikulášek, Dora Štědroňová, Martin Kyšperský
Knížka povídek Pavla Klusáka Uvnitř banánu o muzikantech-outsiderech, existujících i „vymyšlených“, inspirovala tvůrčí tandem Divadla Na zábradlí, režiséra Jana Mikuláška a dramaturgyni Doru Štědroňovou, k vytvoření téměř halucinogenní inscenace, hudebně pak ke zrodu jevištního díla přispěl Martin Kyšperský, vůdčí osobnost brněnských Květů. Jednotlivé příběhy plus minus sympatických mimoňů jsou tu sklenuty v jen lehce ironický, především však snový celek, v němž se hlavní hrdina inscenace, bipolární poruchou trpící Daniel (David Petrželka), poprvé s ostatními kolegy – v plánu inscenace jen napůl reálnými – setkává na konkurzu, kde alternativnost, ba vychýlenost od běžných očekávání je považována za zásadní přednost. Hlas hodnotitelky („mimo obraz“ Johana Matoušková) všem neustále zdůrazňuje, „ať vybereme kohokoliv z vás, vy všichni jste naprosto výjimeční“! Zprvu jen šestice účastníků vykazuje široký rozptyl stylů, ať už ve vokální prezentaci, jako je bizarně intonující a „metalově“ postrojená figura v podání Michala Bednáře či čestně s looperem zápasící introvertka, ztvárněná Annou Kameníkovou. Rozdílnost stylů se objevuje i v rafinovaném kostýmování, dvorní výtvarník scény Marek Cpin opět nezklamal. V jakoby konfekčním obleku a s výrazně vlasatou parukou se nad ostatními ofrňuje Tiny Tim (Vojtěch Vondráček), výkony konkurentů nepovažuje za hudbu, postrádá v nich melodii, imitátor Elvise Presleyho (Jiří Vyorálek) dorazí pro změnu na konkurz opožděně a je překvapen, že o napodobeninu ikony nikdo v tomto soupeření nestojí. Také se pak objevují v ostrém zelenkavém odění dvě sestry ze skupiny Shaggs (Kateřina Císařová a hbitě převlečená Anna Kameníková), které ovšem tvrdí, že nemohou vystoupit, protože třetí sestra, sedávající za bicími, nepřišla. S přepjatým temperamentem ovšem dávají k lepšímu, že otec je prý stále nutí cvičit a živí v sobě naději, že dcerky budou jednou slavnější než Beatles. Děvčata nám ovšem již v plné sestavě svoji bizarní, poněkud uječenou písničku nabídnou ve finále po děkovačce jako přídavek. Hudebně ze všech nejzajímavěji působí právě Daniel (ještě student DAMU Petrželka se jeví jako výrazný talent), songy, které během večera interpretuje, jsou podivně podmanivé, navíc témbr herce trochu připomíná právě Kyšperského vokál. Daniel na začátku konkurzu žehral na to, že si vylosoval šestku, číslo ďáblovo, je však instruován, že od toho si lze snadno pomoci. Stačí jen symbol otočit a je tu devítka, dle numerologie znak duchovnosti či číslovka božská. Mladík se po skončení konkurzu, v němž byl úspěšný, ocitá v nemocničním (či snad hotelovém?) zařízení, na minijevišti Zábradlí se objeví chodba s vchodem do pokoje číslo šest (které se již avizovanou aktivitou občas změní v devítku). Ze stran přicházejí a zase mizí kovboj v podání Michala Bednáře, ošetřovatelka či uklízečka nebo možná pokojská Johany Matouškové, pěvec přeoperovaný v ženu (Vojtěch Vondráček) a také Vyorálkův Elvis Neelvis, který se v kratičkých výstupech prezentuje jako unavená hvězda toužící po tom, aby mu všichni dali pokoj. Chodbami podivného domu bloudí ovšem i Danielova matka (Dita Kaplanová), která ho s obavami hledá, neboť zná jeho zdravotní handicap. Po onom surreálně laděném bloudění, setkávání i míjení se, které mají občas charakter tripu při intoxikaci, matka syna konečně nalézá, odcházejí domů, jeviště se zatmívá a při zemi se rozsvěcuje několik malých objektů, takto během inscenace přibyvších scénografických doplňků, totiž „muchomůrky bílé“. Danielovo tričko ostatně zdobil po celou dobu motiv houbiček.
V kontextu Mikuláškových inscenací Na zábradlí patří novinka k toku projektů „nepravidelné dramaturgie“, zpracovávající ve tvarech, které by se daly charakterizovat jako pásma či koláže, různá témata, či vycházející z povídkových souborů. I když dávám přednost režisérovým opusům opírajícím se o kompaktnější celky (Mýcení podle Thomase Bernharda, Vzkříšení inspirované vrcholným Tolstého románem), nemohu jeho poslednímu jevištnímu dílu upřít prokazatelné kvality: snovou naléhavost a při veškeré bizarnosti zobrazovaných postav přesnost v jejich herecké charakterizaci. Standardní kvality produkcí zdejší scény osvěžil tentokrát i vklad komponisty Kyšperského.
Zabijáci rozkvetlého měsíce: režie: Martin Scorsese
Příběh i hlavní zápletka bezmála třiapůlhodinového filmu nejsou kupodivu až tak složité. Voják Ernest Burkhardt (Leonardo DiCaprio) se dva roky po konci první světové války vrací do Fairfaxu v Oklahomě. Ujme se ho strýc William King Hale (Robert De Niro), který mu hned dává důležité rady ohledně místních indiánů kmene Osage, v té době majitelů veškeré půdy s ropou. Ti jsou teď největšími boháči široko daleko, ba tehdy dokonce nejbohatším etnikem na zeměkouli. Nechávají si stavět opulentní domy, najímají služebnictvo, nakupují drahá auta i s řidiči, osobní letadla, indiánské ženy si nechávají do ponožek vplétat diamanty, tam, kde není ropný vrt, z prérie udělají přepychová golfová hřiště atp. Ve scéně, kdy na jejich pozemku vytryskne první obří gejzír hnědolepkavé hmoty a indiáni se v něm euforicky ráchají, ne nepodobni bělošským zlatokopům nad objevem valounu zlata, je zjevné, že v tu chvíli zapomněli na své předky, na Wakan Tanku, na Matku Zemi, a v hrůzném oblouznění se začnou chovat jako ta nejhnusnější vrchnost, kterou dosud opovrhovali. Což nelibě nese velká část bělošských usedlíků. Ernest potká indiánskou dívku Mollie (Lily Gladstone), zamilují se do sebe, a brzy je svatba. Pomalu začne vyplouvat, že kdosi skrytě praktikuje sňatkovou politiku, díky níž se majetek Osedžů dostává pod kontrolu místních bělochů. Je tedy Ernestova láska k Mollie opravdová? Následná série podivných úmrtí (nejen) Osedžů, a z toho plynoucí změna uvnitř příběhu vrství zápletku, když se do toho vloží agent FBI, který sice do očí bijící skutky vypátrá a předloží soudu s tím, že by se za množstvím záhadných úmrtí mohla skrývat organizovaná trestná činnost, ale… Dejte si tenhle film jako obřad v temnotě kina nebo si připravte celovečerní domácí promítání v klidu pro zažití a zatrávení mohutného návalu tohoto filmařského skvostu s nádherným score, žel v jeho životě posledním, jednoho z nejskvělejších muzikantů/rockerů s indiánskou krví, Robbieho Robertsona. Soundtrack funguje brilantně i bez obrazu jako regulérní album.
Zabijáci rozkvetlého měsíce obsahují spoustu vhledů/pitev do ponurých míst severoamerické historie: nespravedlnost, manipulace s vlivy a způsob, jakým bílý muž dominuje v dobrém i zlém, to především. Každá postava má svůj osud, který musí naplnit, aniž by se bála ukázat své nejhorší vlastnosti. Jako vlčí smečky se navzájem konfrontují/rvou o kořist, která přetéká prolitou krví a strachem, všichni zastávají premisu, že zlo není nic jiného než zhmotnění nejhorších etických vlastností a bolesti, zde filmovým jazykem převedené do způsobu vyjádření toho, co chtějí, co potřebují a dříve nebo později si to vezmou. Historické drama zkoumá kolektivní strach. To je gró Scorseseho filmu. Pokud však autor knihy David Grann (u nás jako Krvavé prachy: Osedžské masové vraždy a zrod FBI, 2019) chtěl prozkoumat racionální konflikty a kolonialismus z historické perspektivy, Scorsese se chytře rozhodl vytvořit temný epos o povaze zla. Nadčasový či mimočasový, nepříjemně syrový a surový v takřka všech úrovních, ale dobře vyprávěný příběh o cíleném vyhlazení kmene Osage kvůli ropě je ze všech Scorseseho filmů nejnemilosrdnější. Zejména postava Ernesta je truchlivým zamyšlením nad nuancemi morálky, hledáním pozdního vykoupení, a nakonec i pádem do tenat zločinu a pekla. „Všichni jsme předurčeni dotknout se dna našich nejhrubších a nejbolestivějších tužeb,“ říká hříšník Scorsese. I ti, kteří věří, že konají a přinášejí dobro. Režisér vytváří napjatou atmosféru, která se bez odhadnutelného schématu vyhýbá jednoduchému vysvětlování. Vrstvy informací se překrývají, a zatímco děj obklopuje a reflektuje ústřední záhadu, zárověň vytváří znepokojivé dohady o tom, co se děje mimo obraz (kameru). Je tento boj indiánských vlastníků bohaté části země bojem za svou bytostnou záchranu? Nebo i bojem se státem, zde zosobněným agentem FBI s ironicky prvoplánovým jménem White (Jesse Plemons), který se snaží zjistit, proč jsou vražděni? Řešení se až analyticky dotýká hmatatelné reality. Lokální padre W. K. Hale, který patří k nejváženějším mužům v kraji, se postupně ze žoviálního chlápka cíleně nahazujícího bonmoty přerodí v hlavního hybatele drastické zápletky. Je nejdrsnější demontrací moci, již se zvrácenou přirozeností promění ze zlověstného vnucování po naplnění. V De Nirově postavě jako by nebylo příliš rozdílu od dominance režiséra. Kamera často dlouze shovívavě pozoruje a zdá se, že Scorsese-umělec se raduje ze své existence: tvůrce obdivuje své stvoření, a zachází dokonce tak daleko, že mu dodává jistou a znepokojivou důstojnost. Ne nepodobně, jako se Haleovi vlastně snadnou hrou slov daří synovce Ernesta přesvědčit k podání jedu jeho milované ženě. Finále filmu se shoduje s historickou událostí, na níž je založen. Neexistují žádné dobré zprávy ani definitivní uzavření podivných vražd indiánů uprostřed ropné horečky v Oklahomě. Jedenaosmdesátiletý Scorsese tímto spektáklem vyslal zprávu: „Jsme jako vlci na lovu!“ Tato metafora otevírá i zavírá film. Hrůzně perverzní zlo je součástí lidské bytosti a čeká jen na šanci, než se projeví. Film stahuje do víru emocí a nekonečné amorality. Vnitřní neklid postupně roste a nabírá na na síle. Tolik zla, tolik kriminality, tolik cynismu, tolik hanby, tolik rasismu, tolik pokrytectví maskovaného za lásku. V závěrečném posvátném obřadu Vlčího tance se za Robertsonovy hudby z nadhledu v jednom záběru protvoří kruh do pradávného elementu všech indiánů, pak dál a výš do kruhu vesmírné dálavy.
„READ“: Elmgreen & Dragset
Knihovny plné knih jsou svatyně vědění směřující k zániku. Výstava „READ“ dvojice Elmgreen & Dragset proto vzdává knihám hold vytvořením fiktivní knihovny jako živého organismu; jinak řečeno jako jakési exotické botanické zahrady slov a umění v podobě umělecké instalace.
Dvě podlaží Kunsthalle Praha jsou naplněná knihami (v mnoha jazycích), které si můžete vytáhnout z regálu a ve volném čase pročíst. V rámci celé výstavy můžete vidět také publikace o umění, koláže slov, vizuální poezii, literární archivy, sochy, instalace a (ve vybraných dnech) i performance, které vytvářejí interaktivní zážitek jakéhosi společenství milovníků knih, mezi nimiž jsou podle všeho rozptýleni nebo přinejmenším vítáni rošťáci a mladiství delikventi.
Součástí výstavy jsou díla šedesáti umělců, většinou vybraná ze sbírky Kunsthalle a propojená s místně specifickými sochami a necudnou instalací na záchodcích od dvojice Elmgreen & Dragset, berlínských umělců původem z Dánska a Norska. Ti jsou ve spolupráci s Christelle Havranek a Barborou Ropkovou zároveň kurátory a choreografy.
K nejvýznamnějším mezinárodním umělcům na výstavě se řadí Marcel Broodthaers, Giorgio de Chirico, Isa Genzken, Nam June Paik, Sophie Calle a Kurt Schwitters. Mezi slavnými Čechy tu najdeme Jindřicha Štyrského, Jiřího Koláře, Bělu Kolářovou a Milana Knížáka spolu s českými literárními autory samizdatových děl, Seifertem, Hejdou, Jirousovou, Patočkou, Grušou, Chalupeckým, Vladislavem, Šiktancem, Hiršalem a Grögerovou a dalšími – ti všichni k takovému počinu (nebo dobrodružství) nevyhnutelně patří.
V čítárně či studovně probíhá performance Pražské deníky. Mladí muži sedí u stolu, píšou si osobní deníky a návštěvníci se jim mohou dívat přes rameno a číst si jejich nejskrytější myšlenky. Když jsem byl na výstavě já, jeden slovenský mladík si do deníku zapsal: „Nevím, co ještě říct (nebo napsat). Tohle dneska vážně nechci dělat.“ Přečetl jsem si to, když odešel na záchod.
S odkazem na neustálé snahy o cenzuru určitých knih a autorů naší doby, a to dokonce i v demokratických společnostech, je tu stěna s padesáti knihami, které byly zakázané ve školních knihovnách státu Florida v USA. Jsou mezi nimi tituly jako Flamer, Crank, Red Hood, Being Jazz a Lawn Boy. V další části je „Knihovna nevypůjčených knih“ (přehlížených knih z českých knihoven, které se vyznačují tím, že si je nikdy nevypůjčil ani jediný čtenář). Najdeme tu většinou sbírky poezie, například Herbáře lásky nebo Rič rač rumbikum bum blues.
Koncepci této rozvratné expozice inspiroval jedinečný obraz Les jouets defendus/Zakázané hračky (1916) od de Chirica, vystavený v samostatné místnosti s výhledem do prostoru. Nic netušící návštěvníky zároveň na jednom místě láká jakýsi šibal na ovoce poznání. A to na jinak velmi podrobné a poučné mapě instalovaného labyrintu není.