Posledně jsme – prozatím – pohřbili kapelu The Fugs, dnešní vyprávění bude též pohřební, ovšem bohužel doslova. A to přesto, že se bude dotýkat i bohudíky stále žijícího Eda Sanderse.
Před téměř šedesáti lety, během dvou horkých srpnových nocí roku 1969, Charles Manson nařídil svým stoupencům zavraždit sedm lidí v Los Angeles a okolí. Mezi oběťmi byla herečka Sharon Tateová, která byla s režisérem Romanem Polanským v osmém měsíci těhotenství, Tateové přítel a bývalý milenec, módní kadeřník Jay Sebring, dědička kávového impéria Abigail Folgerová a její milenec Wojtek Frykowski, Steven Parent, čerstvý absolvent střední školy, který přes léto pracoval jako prodavač stereo zařízení a doručovatel, a manželé Leno a Rosemary LaBiancovi, kteří bydleli několik kilometrů od Tateové.
Mansonovy vraždy a jejich skryté motivy se s postupem času stávaly stále méně srozumitelné, a to navzdory celé řadě knih a filmů, které se snaží odhalit význam události často popisované jako apokalyptický vrchol 60. let – a jako konec hnutí hippies a utopické kontrakultury ve Spojených státech. Nejznámější asi bude Tarantinův úspěšný snímek z roku 2019 Tenkrát v Hollywoodu, ale například Vincent Bugliosi, který vedl v tomto případu žalobu, napsal bestseller Helter Skelter (1974), v němž vycházel z teze, že Manson a jeho přívrženci vyznávali podivnou teorii o blížící se rasové válce, kterou vyvodili ze stejnojmenné písně The Beatles. A v nedávné knize Chaos. Charles Manson, CIA a tajná historie 60. let (2019) novináři Tom OʼNeill a Dan Piepenbring tvrdí, že Manson byl informátorem tajných služeb, což mu umožnilo vyhnout se trestu za trestné činy, které spáchal v letech a měsících před sérií vražd. Na pouhých dvou příkladech tak je vidět, jak protichůdné a možná i ujeté mohou pohledy na otřesné činy Mansonovy bandy být.
Rozhodně však jakékoli vyprávění o Mansonových vraždách vděčí za mnohé jedné z prvních knih o tomto případu – The Family (1971, česky jako Rodina, 1995) od Eda Sanderse. Vzhledem ke všemu, co jste si o něm doposud mohli v UNI přečíst, byl Sanders možná velice překvapivým, ba až nepravděpodobným kronikářem Mansonových vražd. Jako výsostný básník však zachytil násilné rytmy a hlubokou hrůzu vražd lépe než kdokoli jiný, kdo o tomto případu psal před ním nebo po něm.
Takže jak se to vše sběhlo? Omlouváme se, ale historii Mansonových činů, jeho kriminální minulost i vraždy samotné a vše, co jim předcházelo, přeskočíme. Jednak je to známé, hlavně však dohledatelné. Soustředíme se tedy spíše na Sandersovu roli a knihu samotnou.
Sympatičtí naháči
V říjnu 1969 dostal Sanders výtisk enviromentálního zpravodaje Earth Read-Out, kde byl přetištěn článek z deníku San Francisco Chronicle z 15. října 1969: „Úřad šerifa včera uvedl, že poslední přeživší z party nahých a dlouhovlasých zlodějů, kteří se potulovali po Údolí smrti v kradených pouštních buginách, byli dohnáni a zatčeni. Šerifova jednotka, podporovaná pátracím letadlem, zatkla při dvou pouštních zátazích dvacet sedm ženských a mužských příslušníků potulné bandy. Šerifovi muži uvedli, že vedle nich zadrželi i osm dětí, včetně dvou kojenců trpících podvýživou. Některé ze žen byly úplně nahé, jiné pouze v kalhotkách. Muži zákona také mluvili o tom, jak těžké je bylo dostihnout, velice šikovně totiž maskovali svá ležení a zametali veškeré stopy.“
Earth Read-Out se o potulné komuně hippies vyjadřoval příznivě, píše ve své autobiografii Sanders, ovšem šest týdnů poté, co si zprávu přečetl, byly titulní stránky novin plné fotografií Charlese Mansona, včetně jeho skelného pohledu, a jeho řeznické bandy. Ovšem, dodává Sanders, ze žádné zprávy se nedaly pochopit motivy šílených činů a toho, jak se ze skupiny mladých Američanů mohla vyvinout krvelačná banda. Zároveň, a nebyl jistě sám, měl pocit, že to vše je možná jen výmysl či snaha ušít na Mansona a jeho partu nějakou boudu, tak neuvěřitelně zvrácené to vše bylo.
Sanders se ale chtěl přesvědčit, zdali ideály hippies, to znamená osobní svoboda, volný sex, drogové výlety a zpochybňování autorit, mohly vést až k šokujícím vraždám. „Často mne napadala otázka,“ píše Sanders ve své knize, „proč jsem se vlastně před dvaceti lety pouštěl do případu, nad kterým se vznášelo tolik otazníků. Zřejmě pro svůj utkvělý dojem, že skupina lidí kolem Mansona tím vlastně pomohla pohřbít ten nádherný sen o šedesátých letech. […] Tento případ v sobě zahrnoval opravdu všechno – sex, drogy, krev, Hollywood, černou magii i hippies. Masové sdělovací prostředky se rozjely naplno, opojené touto neobvyklou senzací. Fotoaparáty vytáhly do boje, přední stránky světového tisku se konečně mohly pochlubit směsicí pořádného vzrušení a odporu. Mansonova Rodina zasadila těžkou ránu těm nejlepším vlastnostem své vlastní generace – její soudržnosti a sebejistotě, její hudbě a křiklavým barvám, její lásce pod širým nebem uprostřed nádherné americké přírody, jejímu hledání odlišného způsobu života a rodícímu se smyslu pro potřebu chránit si své životní prostředí. Dá se říci, že se jedné jediné skupince lidí podařilo dost bizarně a tragikomicky korunovat vrchol desetiletí, které přitom vypadalo do budoucna tak slibně a nadějně.“
Nedělá si přitom – a to je v kontextu jeho života možná překvapivé – velké iluze, protože, jak píše, „v parcích se pod širým nebem konaly koncerty a další akce. Lidé žili pro lásku. Milovali se v parcích i na ulicích. To byla Svoboda. Svoboda, která byla neomezená. Měla však také svá úskalí: květinové hnutí bylo stejně tak nechráněné a bezbranné jako údolí plné tisíců spokojených bílých králíčků obklíčené hladovými a rozzuřenými kojoty. Jistě, vůdčí osobnosti byly velice významné, někteří z nich byli opravdoví géniové a velcí básníci. Ale většinou byli květinoví konzumenti LSD ze středních vrstev jen obyčejní prevíti“.
Dennis Hopper to ví nejlíp
Koncem roku 1969 začal Sanders shromažďovat všechny
