Sdružení Nekrmit je kolektivní záležitost. Karel Pazdera: kytara, zpěv; Viktor Beneš: harmoniky, zpěv; Jan Mikulička: baskytara; Tomáš Hartl: cajon. Ve skutečnosti jde ovšem o projekt písničkáře, frontmana Karla Pazdery, postavený na textech spisovatele Štěpána Kučery (a Julia Benka a Viktora Beneše). Nutno říci, že texty – hravé i přemýšlivé, zábavné i jímavé, dodávají albu zvláštní kvalitu. Hudebně se kapela definuje jako „hard blues folk“, ve skutečnosti jde o různorodou směs folku s jazzem zahuštěnou zamlženou foukačkou. Karel Pazdera se zkušeností roků veřejného hraní ve všednodenním prostoru klubů a hospod, koncertů i večírků, interpretuje písně s uvěřitelností, jako by právě zpíval jenom pro vás. Chlápek s kytarou, kterého doprovázejí kámoši… A teď ty texty. Prakticky všechny vznikly přímo pro Karla Pazderu, který je zhudebnil. Vyznačují se zdánlivou snadností, plavným spádem, který čeří trefné rýmy a svěží přirovnání. Některé by v podstatě obstály u popové kapely, jiné by se neztratily mezi kainarovkami, a jeden spolu s hudbou ční nad ostatní záležitosti. V písni Otto Popper nechávají Nekrmit promlouvat spisovatele Otu Pavla a vzpomínat ho na jeho bratry, kteří se prolínají s kapry unikajícími pod hladinou. Text syntetizuje rodinou historii Popperových, již Pavel proslavil ve svých povídkách. Kučera posiluje rozměr bratrského vztahu, v povídkách přítomný jen kdesi v pozadí. Přimícháno je téma Pavlova psychiatrického onemocnění, to všechno ve zcela přirozeném, byť překvapivém souznění. Zní to jako nejlepší čeští písničkáři, i když autor recenze nezastírá, že je tématem osobně zasažen. Metafora střídá metaforu, příběh osudových vzdáleností, příběh z doby historického útlaku, který z nás udělá ze všech ryby… Štěpán Kučera svým způsobem rehabilituje literaturu, protože v jeho pojetí dokáže být zrovna tak zábavná jako (hudební) pop, přemýšlivá jako folk a literárně empatická.

Rovnou dvě respektované sopranistky a zároveň harfenistky Hana Blažíková a Barbora Kabátková (není to málo, Antone Pavloviči?), známý německý jazzový bubeník Klaus Kugel (spolupráce Tomasz Stańko, Vijay Iyer, Bobo Stenson etc.) a oblíbené improvizační trio. Tak to vypadá na free masakr. Ovšem když se na sebe muzikanti napojí, a navíc mají společnou historii, ostatně trio Romanovská, Tichý, Hrubý už na albech zaznamenalo přechozí setkání s Blažíkovou i Kugelem, společná improvizace funguje, jako kdyby šlo o zažité mustry. Navíc album se natáčelo dva dny v inspirativním prostředí klasicistního zámku Dobrohoř, bylo z čeho vybírat.
Improvizované pasáže se hladce prolínají s klasickými kompozicemi, což už si trio s Blažíkovou v minulosti vyzkoušelo. Tentokrát zpěvačky zapustily do zvukového dobrodružství madrigal Lavandose le mane eʼl volto bello ze severoitalského hudebního rukopisu Codex Rossi ze 14. století a Soudce všeho světa, Bože z Komenského Kancionálu. Obé patřičně sonicky oživeno. Zkrátka příměr k zahradě z titulu alba sedí. Leccos je tu záměrně ponecháno volnému růstu mimo záhony, leccos lehce zastřiženo či pěstováno v řádcích, ale přesto živelně rašící, kvetoucí a zrající. Pohled na bující zahradu pak může být příjemný jak ctitelům free divočiny, tak milovníkům pravidelnosti a řádu.
Po ukončení činnosti labelu Hevhetia, věčná škoda, se improvizační entita Romanovská, Tichý, Hrubý rozhodla pokračovat pod vlastní značkou. Její název, odkazující na jistou delikátní pochutinu, jejíž příprava vyžaduje citlivé vyvážení ingrediencí (třeba vzhledem ke kyselosti či sladkosti momentální úrody jablek), také leccos napoví.
Mimořádná sestava oslaví vydání alba křestním turné (8. 1. Broumov, 9. 1. Pardubice, Divadlo 29, 10. 1. Dobrohoř, 11. 1. Havlíčkův Brod a 12. 1. Praha, Fortna) a je z principu jasné, že se nikde nic nebude přesně opakovat.

Letní vyprodaný koncert ve Vile Štvanice se postupně změnil v hypnotický obřad. Zpěvačka Sandy Chamoun zůstala v jeho středu jako médium – mezi naléhavostí a vytržením. Kolem ní se valila krajina zvuku: odsekávané elektrické kytary a arabská loutna buzuq se prolínaly s krautrockově úspornou elektronikou a razantními bicími, které hudbu poháněly vpřed jako úprk i modlitbu zároveň. Libanonská skupina Sanam tu potvrdila, že je jedním z nejpozoruhodnějších hlasů nové bejrútské scény. Jejich druhé album Sametou Sawtan navíc dokáže tuto sílu zachytit i mimo koncertní situaci. Jeho vznik můžeme datovat do loňského roku, kdy skupina pendlovala mezi bejrútským studiem Tunefork a středověkým domem Beit Faris u Byblu, aby nakonec zakotvila v pařížském La Frette Studios. Šestice – zpěvačka Sandy Chamoun, kytaristé Anthony Sahyoun a Marwan Tohme, basista Antonio Hajj, bubeník Pascal Semerdjian a hráčka na buzuk Farah Kaddour – zůstává věrná kolektivní improvizaci, kterou podpořil i producent Radwan Ghazi Moumneh z projektu Jerusalem In My Heart. Jejich hudba osciluje mezi křehkostí a výbuchem, mezi rituálem a punkovou energií, aniž by ztratila vnitřní logiku a rytmický tah. Sametou Sawtan – v překladu „Slyšel jsem hlas“ – navazuje na debut Aykathani Malakon, ale působí sevřeněji a vrstevnatěji. V jeho středu stojí téma odcizení, vnitřní odtažitost, ale i snaha o překonání rozkladu, který prostupuje současným Libanonem. Skladby čerpající z letitého díla Omara Chajjáma, egyptských lidových písní, básnických současníků (např. Paul Shaoul) i Chamouniných vlastních textů se pohybují mezi extází a úzkostí, mezi tradicí a experimentem. Zpěv, často využívající efektu autotunu, se střídá s eruptivní instrumentací a vytváří zvláštní, až spirituální napětí – jako by hudba zápasila sama se sebou o prostor pro naději. Sametou Sawtan dokazuje, že současná experimentální hudba Středomoří může obstát vedle západních avantgardních tradic – a někdy je i překonává svou opravdovostí.

Přes deset let fungující, víceméně improvizační dvojka Dirk Serries (kytary, elektronika) a Thomas Järmyr (bicí všeho druhu) se v minimálně polovině nahrávek i koncertů rozrůstá v trio s norským mistrem dechů Kristofferem Loem (amplifikovaná tuba a flugabone, což je jakýsi hybrid kombinující vlastnosti pozounu a křídlovky). YODOK III je poněkud neuchopitelná kapela. Improvizační svoboda jistě, vřazení do konzervativně zabydlených šuplíků horko těžko, snad divný extrakt kusově jazzového ambientu s kořením postrocku, rozuměj občasné nepatřičné výkřiky a valby nekytarové kytary. Od bubeníka nečekejte standardy bicí soupravy, a to ani jaksi po freejazzovštině, víc jako zvukový element – nikoli přísně rytmický, a pokud, tak spíše k důrazu užitý. Navrch když k tomu Kristoffer Lo rozduje plechy, neurvale či nábožně velebně, slechy se nastraží.
Nidaroský dóm (Nidarosdomen) v Trondheimu je místem, kde 1. srpna 2023 YODOK III odehráli tento koncert s jedinou skladbou. Nejsevernější a největší gotická památka v celé Skandinávii, postavená na místě odpočinku svatého Olafa. Uvnitř kamenných zdí dýchají kolosální Steinmeyerovy varhany o 9 600 píšťalách něhy a hromu. Prostor stvořený pro modlitbu i pro rituál. Místní varhanní virtuoska Petra Bjørkhaugová byla skvělou volbou coby čtvrtý člen kapely. Toho večera pomalu rozšiřovali jeden zvuk za druhým. Serries s kytarou plul spíše ambientními patterny jakoby obrazy srdečního rytmu, Järmyr volně šolíchal činely a kotle, Lo s dechy tlumeně přidýchával. Varhany plodily jednoduché tóny a melodie, vrstveně, do mohutného orgastického crescenda. Okamžik klidu a ticha převede k vrcholné části. Bicí teď odbíjejí dramaticky pomalé údery, flugabone zintenzivňuje v poloze à la lesní roh, kytara a varhany vzlínají v obrazech severských lesů a mlžných scenérií, rozpadajících se pod hromy dunících bubnů, masivně vazbených s ostatními nástroji v prostoru středověkého chrámu. Ohromující coda. Krátké finále rezonance a nářku.

Nic proti předchozím sestavám Pytlí, v hudbě alternativně rockových uhlířů nikdy nešlo o virtuozitu, ale o nadsázku a pointu skladeb. Nicméně obnovené post-covidové obsazení patří k těm i po muzikantské stránce nejpřesvědčivějším. Nejde jen o trubku dokonale všestranného Luďka Emanovského (Kontraband Milana Svobody, Už jsme doma, Věra Špinarová, Marie Rottrová, Leona Machálková, Česká filharmonie), jenž dokáže dostat z nástroje možné i nemožné, od sloního ryku přes kvílení brzd (nebo co to je) v kuse Slepá traktoristka až po průchod elektrického výboje hromosvodem (Hrom). Ale především o konzistentní, pevný, rytmický rodinný podnik Libora a Tadeáše Veselých. Právě jistota v kramflecích umožnila točit album prakticky živě ve studiu, tj. v tomto případě ideálně, se vší záměrnou neotesaností a prací s dynamikou.
Repertoárově jde o obvyklý kolotoč absurdit, výpůjček ze všech (ne)myslitelných žánrů, včetně citátu z country standardu Ghost Riders In The Sky, u nás Matuškova Ďáblova stáda, jupí ja héééé… A štěpně poťapaného humoru textů. Namátkou: Verše „tak si dejte pozor, až půjdete zabít prase, aby to prase nezabilo vás“ z titulní písně ZOO jistě rozněžní všechny vegany a ochránce zvířeny. K veršům pak výtečně sedne deklamování dalšího „nováčka“ mezi staviteli milířů, Michala Cihly.
Na závěr je samozřejmě třeba připojit důrazné varování: Vstup do ZOO, kde se „zvířata stala inteligentníma“, je na vlastní nebezpečí. Nikdy nevíte, kterou klec nechal hlídač otevřenou a jaké výběhy už si umí zmoudřelá zvěř otevřít sama. Ale vejdete-li, a nebudete-li sežráni či zavřeni do pavilonu homo tzv. sapiens, a víte-li, že undergroundový přístup k tvorbě nejen žije, ale vyvíjí se do aktuální podoby (ostatně jak člověk kouká na směřování státu od demokracie směrem k vládě egoistických sociálně úspěšných psychopatů, doba undergroundu se zase blíží), nebudete dobrodružnou návštěvou surreálného zvěroparku zklamáni.

Úvodní tóny první skladby alba, přinášejícího jak reedici desky Kukly z roku 1997, tak EP Křest ohněm (1998), jež vyšla pouze na kazetě, klame tělem. Takže není to Flamengo a jejich Introdukce ke Kuřeti v hodinkách, není to dávná Omega, kroky patří Invalidnímu důchodu. A tím jakákoliv podobnost končí. Kapela, jež působila v Ústí nad Labem od roku 1990, již dávno ukončila činnost, alba jsou k nesehnání a je s podivem, že reedice nepřišla dříve.
Mluví se v souvislosti s jejich muzikou o undergroundu, padají slova o art rocku, ovšem jejich hudba se škatulkování hodně – naštěstí – vzpírala. V čem tkví jejich undergroundovost? Ano, kontakty a osobnost básníka Luďka Markse, autora naprosté většiny textů (a kapelníkova bratra), ovšem hudebně? Na rozdíl od eklektičtějších BBP neslyšíme ani stopu, natolik je to svébytná hudba. A pro zmínky o art rocku platí to samé. Jistě, měli klávesy, skladby jsou spíše delší. Ale co dál? Prostě jsme se škatulkami v koncích. Čítankovým příkladem je první píseň Stuhy – po zmíněných krocích a zvukové koláži, klouzavé kytaře s dynamickými perkusemi, kdy klávesy jedou jak hypnotické figury, znějí přitom až jako cembalo, tak silně rytmizují, převezme štafetu basa a její hybný riff, přijde zpěv, podkládaný varhanami, jež decentně preludují Bacha, anebo v hitu ze 60. let – a to jsme teprve v polovině téměř osmiminutové stopáže. Následuje ostře řezané sólo kytary, přechod perkusí, varhany a po chvíli lehce jazzová mezihra kytary a varhan a divoké flamenkové orgie. Skvělé, a píše-li vydavatel, že „Invalidní důchod nebyl nikdy doceněn, pro ucho undergroundového posluchače byl příliš náročný a do jiných hudebních vod zase ani netoužil vplout… snad tohle album znalcům připomene jeho kvalitu a posluchače, kteří ho neznají, příjemně překvapí“, nelze než bezvýhradně souhlasit. A dodat, že i osmadvacet resp. sedmadvacet let po natočení zní obě desky jako nahrané včera. O kolika nedávných albech, o starších ani nemluvě, se to dá říct?

Letos v říjnu uplynulo třicet let od prvního představení Joshuy Redmana v Praze. Bylo to v rámci festivalu Teachersʼs Jazz, pořádaného Agharta Jazz Centrem s výrobcem skotské whisky Teachersʼs. Redman (1969), syn slavného saxofonisty Deweyho Redmana (1931–2006), spoluhráče Ornetta Colemama či Keithe Jarretta, hrál už třetím rokem s vlastní skupinou a byl na začátku úspěšné kariéry. Tehdy se v jeho kvartetu představil také dnes významný bubeník Brian Blade. Redman hraje především na tenorsaxofon, také na sopránku. V současné kapele hraje s omlazenou sestavou, s pianistou Paulem Cornishem, kontrabasistou Phillipem Norrisem a bubeníkem Nazirem Ebo. Novinka Words Fall Short ukazuje nejen na Redmanovu skladatelskou vyzrálost – muzikantsky to prokázal už dávno. Jeho hra bývá často velmi emotivní, nebojí se lyrického výrazu. V úvodní skladbě A Message To Unsend je slyšet dokonce vliv romantické klasiky, než sólo piána zavede skladbu k živé rychlejší pasáži. V So It Goes Redman zvuk zpestří zdvojením tenorsaxofonového hlasu hostující Melissou Aldanou (1988), umožňující jejich dialog. V titulní Words Fall Short se představí sólem v prologu basista Phillip Norris a Redman skladbu zapěje na sopránsaxofon. Půlnoční klubovou atmosféru má blue laděný titul Borrowed Eyes. Do radostně rozevlátého a rytmického tématu, podstatou hardbopového, skladby Icarus, si Redman ještě přizval dynamického trumpetistu s čínskými předky Skylara Tanga. Poté hudbu zklidní sopránka prologem v Over The Jelly-Green Sea, s impresivním sólem. Redman sopránsaxofon neodloží ani v další skladbě She Nows, která se po lyrickém úvodu expresivně rozjede na hranici free komunikace nástrojů. Závěrečný Eraʼs End je zhudebněnou surreální úzkostnou básní Joshua Redmana, zpívanou hostující vokalistkou Gabriellou Cavassa. Mimořádné album s nadčasovou hodnotou! Na festivalu JazzFestBrno zahraje Joshua Redman se současným kvartetem 5. 5. 2026.

Pražské, nyní už jen kvarteto Končinna, jak napovídá i svým názvem, je volným pokračováním někdejšího výrazného zjevení alternativního šansonu, kapely Činna. S tou ho spojují nejen pianista Petr „Komár“ Soudek a (až na jednu výjimku) texty Zdeňka „Hmyzáka“ Nováka, ale i samotné skladby. Většinu z nich už totiž Činna kdysi hrávala; v novém aranžmá mají ale výrazně modernější a zcela současný zvuk. Ačkoli tak formace oplývá naprosto tradiční sestavou klávesy-basa-bicí-trubka, nešetří samply ani elektronikou, a její hudba se tak přelévá od zamyšlených a někde vyloženě něžných, akusticky pojatých pasáží k až futuristickým okamžikům s tvrdými beaty a expresivním projevem. Proměna a rozdíl mezi oběma soubory je patrný hned na úvodní písni a jednom z největších „hitů“ Činny, skladbě Kuny, kde původně dominantní piano doplňují různé terénní zvuky, hutná rytmika a ve finále jedovatě syntetický klávesový rejstřík, upomínající třeba sólové vyhrávky Michaela Kocába ve skladbách Pražského výběru. Ale i v dalších skladbách mohou posluchače udivit až industriálně nekompromisní a agresivní rytmy, které by nepřekvapily ani u takových Nine Inch Nails či Laibach. To vše v kombinaci s Hmyzákovým textovým surrealismem získává úplně nové rozměry. Protože i v pomalých pasážích, kde nedominují bicí, vystupují na odiv spíš ambientní či krautrockově psychedelické obrazy než někdejší zakouřená barová nálada Činny. Avšak ani tyto kořeny kapela nezapírá; důkazem jsou poklidné písně Hlava kolem a Hroši, zatímco zhudebněný text Ne, to není úsměv Jana Opolského posluchače zanese až někam k art rocku. Na albu zachycenou současnou podobu kapely tak lze doporučit mnohem více třeba fanouškům takových B4 než někdejšímu publiku Činny či jiné devadesátkové alternativy. A je rozhodně fajn, že na značce Guerilla, u které to chvíli vypadalo, že už bude vydávat jen objevené archivní klenoty či mladší klony tradičního undergroundu, vychází právě taková, skladatelsky, aranžérsky i zvukově vypiplaná nahrávka.

V portugalštině mají pro veleněžné pohlazení-prohrábnutí-počechrání vlasů milované bytosti, dítěte, partnerské lásky nebo vzácného předka výraz cafuné. Do italštiny, odkud kapela pochází, jednoslovně nepřeložitelný. Prostý intimní akt. Ani v češtině neexistuje. Toto gesto dalo vzniknout nejen názvu kapely, ale i emocionální a umělecké duši jejich debutového alba Tra le corde dei racconti. Středomořský folk, víc folkrock, vypravěčský folklór střižený proggerskou instrumentační složitostí na posluchačsky vstřícném písničkářství, až se chce říci libosti v nejlepším slova smyslu. Nikoli libovosti. Aniž by stavěli na případném komerčním dopadu, skládají a hrají unikátně vzácně po svém, ze svého cafuné.
Devět písní plyne coby obrazy intenzivní krásy vůdčích i jemných ozdob klasické kytary a buzuki (Antonio Pincione), citlivých perkusí (Michele Vannucci), spodních vod basových linek (Emanuele Casu) i rockově energických vrcholení v úchvatné úvodní titulce, výživném to předkrmu, včetně série odvážných flétnových a varhanních pasáží (Floriana Benedetti) zcela nečekaně vstupujících do třpytivé árie zpívané z nebes (Irene Lippolis). Keltská harfa (Chiara Vatteroni) bere přirozenou jemností ústřední roli k dokonalému kontrastu přísné kytaře ve velkolepé La Huesera až hluboko do středověku, kam předtím uvede temperamentní Fata del Jazz. S radostí a grácií vytváří kapela jakýsi most mezi ozvěnou britského folk-rocku 70. let a těmi nejarchaičtějšími zvuky Středomoří, evokuje vzdálené krajiny zastavené v čase, vize vynořující a rozplývající se v ranní mlze. Atmosféra či nálada velmi stopově připomíná Pentangle, Fairport Convention a snad i byvší velebnost flétny Iana Andersona. Ale v těchto texturách pulzuje autentická, niterná středomořská esence, složená ze země, větru a historek šeptaných kolem ohně. Hudební cesta tvořená příběhy a legendami, pohlazení, které se dotýká akordů paměti a provází posluchače do intimní, poetické, rituální dimenze.