Zatím se to ještě příliš neprojevilo, ale letošní rok bude jazzový svět do značné míry žít připomínkami dvou centeniálů. Neboť jde o potentáty obrovských rozměrů. Však považte: 26. května uplyne sto let od narození Milese Davise a 23. září Johna Coltranea! Mimochodem, tehdy v roce 1926 nahrál Louis Armstrong se svou kapelou Hot Five údajně prvý snímek, ve kterém zněl scat – Heebie Jeebies.
Davis se mezi absolutní jazzovou špičku prodral velmi mlád, když začal hrát s Charliem Parkerem revoluční be bop, bylo mu okolo dvaceti. A stál potom, jak známo, několikrát u dalších převratných momentů. Velmi zjednodušeně: od zrodu cool jazzu přes uhrančivá velkokapelová alba s aranžérem Gilem Evansem, rozvinutí konceptu modálního jazzu až k zase převratné fúzi s rockem i etnickou muzikou. A dokázal ze sebe vytvořit hvězdu skoro popových rozměrů. Čemuž i odpovídaly jeho honoráře a životní styl.
Do sebe ponořený Coltrane se v prvoligových kruzích ocitl podstatně později, ale při nástupu do Davisova takzvaného „prvého kvintetu“ v půli páté dekády už měl jisté jméno. A nejen vedle protřelejšího kapelníka (Coltrane hrával tehdy také třeba s Theloniem Monkem) vůčihledně rostl. Zvolna už také vydával desky pod svým jménem. Po zásadním podílu na Davisově veleslavném LP Kind Of Blue (1959) se ale trhnul. A nastala jeho sice už bohužel nedlouhá, ale až překotnou tvořivostí nabitá etapa, ze které pochází i jeho nesmrtelné album: A Love Supreme (1965). Dva roky poté ovšem v pouhých jedenačtyřiceti zemřel. Tehdy toho měl Davis před sebou ještě spoustu. S muzikanty převážně o generaci mladšími a inspirativními. Než roku 1991 také odešel na věčnost. Skoro přesně čtvrt století po Coltraneovi. O kterém můžeme jen spekulovat, kudy by asi dál ubíral.
Vřelejší vztahy mezi nimi nepanovaly, každý byl z dost jiného těsta. Ale Miles vnímal, že je John mimořádný umělec. Akorát ho pak spíš dráždily jeho uvolněné pojetí avantgardního jazzu i všeobjímající spiritualita. Což ale nic nemění na tom, jak hluboko oba ovlivnili vývoj jazzu a moderní hudby vůbec. Jeden čas bok po boku. Týž ročník narození.

Kalamajka. Nad ní májka. Dole tančí žena, zřejmě zatížená. Takovou měl za ženu, kovářovic – kdo chce co víc – Mařenu, mé exchotě strejda. Vždy utrousil „jejda“, a s ní spokojen těžko. Jako když napadne sníh – kronikář v tom řádku zjih – a ty jedeš krajinou s pouhou jednou jedinou běžkou. Kovář ková dnes a znova podkovu, ku sňatku i do rovu. Pro takovou ženu, pro ni kantilénu, nemá slova.
Post illa verba dodávám, jak je důležité míti nejen Filipa, ale hlavně – dokonce i nepohlavně – hodnou ženu. Někdy ovšem je ta hodná ještě horší než ta nás nehodná. Příliš mnoho dobra by snad povalilo obra. Věru smutný obraz. Byť má očka jako já, když jí, mlaská, je to láska do aleluja. Jak nám radí, čáry máry, Tomáš Garrigue. Kalamajka mik mik mik, plným jménem Masaryk. Ta maličká klopí víčka. Tož je třeba „nekrást a se nebát“, a zejména vyčkat.
Leč zpět k oné choti, sani hodné s přísnou lící, svého muže varující do roka a do dne. Bylo nebylo, děno Sibylou, že poblíž birminghamského stadionu Aston Villy přebýval jeden z početných strýců. Ostatní strejdové byli rozptýleni po celém globu. Asi jako Adlerové – v Rusku Orjelčastové – fonetického Karla Máje. A co náš strýc? Méně než nic. Ten měl ženu za vzor plénu, jíž se muže zželelo, ergo bylo veselo. Dokud takto žil ze všech možných sil, pěstoval své tralala. On si prostě sedl a jen svou si vedl, přestože s ním orala. Hodně si užíval, nejprve zaživa, poté i na věčnosti. Šporek se nedíval, sochařů kladiva vytloukla z něho ctnosti. Suma sumárum proti komárům dělal, co mohl. Navenek ale, když byla v bále, před ní se ohl. Chvílemi žil jako velmož, jenž ví, že chodit má s helmou. S pomocí své chotě trpěl na souchotě. Když si všimla, že muž šílí, po sesterské lekci píchla mu injekci rovnou přes košili.
Pozval mě na Aston Villu, já však jménem Devětsilu, dal mu košem. Vždyť nehrála s Tottenhamem s Jimmy Greavesem plným jménem, sportu Krakonošem. Místo Aston Villy vzal mě willy nilly do teátru, kde mi rozsvítil svou vatru. Ozývaly se zde fóry, za něž by se musel stydět místní regenschori. To vše v zemi, drahá je mi, v zemi autora jménem Wilde Oscar. Nenapsal operu Tosca ani, což je k nepoznání, „Ideální manželku“, která by nám hodila se – chytit ji by šlo i lasem. Jemu by šla do celku. Wilde se oddal „manželovi“, kdoví, jak dlouho ho lovil. Proti gustu žádný dišputát. Nutno sedět, ani nedutat. Takové jsou mnohé ženy. Jejich muž je poražený. Nač se vzmužit, nač s ženit.

Naše děti měly Děti z Bullerbynu ve značně „salátovém vydání“. Není divu; knížka v rodině prošla několika dětmi, takže když se dostala k nám, byl to v podstatě už jen soubor volných listů. Nedalo mi to a jednoho dne jsem je všechny posbíral, seřadil (vydání salátové, ale naštěstí kompletní!) a vyrazil do Břevnova. Zjistil jsem totiž, že nedaleko Kaštanu sídlí knihařství s poměrně slušnou pověstí (internetový vyhledávač ukazoval značný počet hvězdiček). Rozhodl jsem se knížku zachránit pro dětské čtenáře budoucnosti! Jistě, mohl jsem koupit nové vydání a „salát“ hodit do papírového odpadu. Tím by odpadlo hledání knihařství a finančně by to asi vyšlo stejně, ne-li levněji. Jenomže, tak to vůbec necítím. Z knížek mám, podobně jako z hudebních nosičů, až přehnaný respekt. Nedokážu chladnokrevně vyhodit ani vyloženě špatný, třeba propagandistický titul. I takový jsem nedávno použil ve zkušebně/studiu naší spřátelené kapely alespoň jako součást vytlumení prostoru. Tím spíš tedy nechci vyhodit kvalitní dětský titul.

Jak se ukázalo, hvězdičky nelhaly a knížku mi svázali opravdu parádně. Nyní se těší pevné vazbě (oproti původní brožované), takže je nejen jako nová, ale dokonce ještě lepší! Při přebírání hotové zakázky se starší pán, který mi „repasovanou“ Lindgrenovou předával, dal se mnou do hovoru o hudbě. To jsem nečekal. Na druhou stranu, lidé od knih mívají přehled, to zase tak překvapivé není. No, a o tolik starší vlastně zase nebyl.

Pan knihař měl základ v osmdesátých letech, v kapelách, které mám také rád. Začal trochu obecněji Pražským výběrem, pak ale přešel na Letadlo, dokonce zmínil mé srdcové Sparks a zjistili jsme, že jsme nejspíš oba byli na stejném koncertě – v Lucerna baru na Garym Numanovi! Potom pokračoval Lydií Lunch a dostal se až ke Swans. Měl jsem ještě nějaké vyřizování, takže jsme museli povídání přerušit, ale třeba někdy, až zas budu potřebovat něco svázat, navážeme. Ostatně už za týden mi volal, aby mi doporučil nějaký zajímavý hudební pořad v rozhlase. Zrovna jsem tehdy nebyl u rádia, měl jsem hraní v Děčíně, ale vděčný jsem mu byl i tak.

Nevím, jestli si to pán přečte, nejspíš ne, ale i tak mě těší, že zde mohu knihařství, kde mi udělali dobrou pevnou vazbu, dát dobrou zpětnou vazbu.