RŮZNÍ Passages: Artists in Solidarity with Immigrants, Refugees and Asylum Seekers

Kompilace Passages není benefičním albem v obvyklém slova smyslu. Nejde o shluk jmen ani o rychlou reakci na aktuální krizi, ale o kolektivní gesto, které pracuje s pojmem domova – místa fyzického, psychického i imaginárního. Producenti projektu Emilie Rex a Rick Alverson vyzvali jednotlivé umělce, aby nahráli skladbu tam, kde se cítí být „doma“. Výsledkem je nahrávka, která zní fragmentárně, civilně a vědomě neuhlazeně. Syrovost není stylovým opatřením, ale součástí obsahu. Domácí studia, terénní nahrávky i řada stop zachycených na mobilní zařízení vytvářejí intimní mozaiku hlasů a nálad. Alan Sparhawk (Low) ve skladbě No More Darkness pracuje s tichým, nalomeným patosem. Stejným směrem se se svými terénními nahrávkami vydali i Bonnie Prince Billy nebo Dirty Projectors. Lonnie Holley nabízí nekašírovaný, emocemi nabitý soulový apel A Border Is Just a Space Between Two Lines, zatímco Daniel Lopatin (Oneohtrix Point Never) nebo Anjou rozšiřují kompilaci směrem k ambientní i experimentální poloze. Erik Hall dokonce nabízí čistě avantgardně minimalistický track Parallels. Posledním překvapením je závěrečná Alone Until I’m Home od Tima Heideckera, který se spoluhráči dodal nečekaně zvukově vypulírovaný americana kousek. Navzdory šíři stylů drží Passages, složená ze sedmnácti položek, pohromadě překvapivě pevně. Není to přehlídka individuálních výrazů, ale spíše soubor drobných výpovědí o nejistotě, dočasnosti a snaze uchovat si lidskou důstojnost. Deska vědomě odmítá velká gesta a místo toho sází na ticho, křehkost a nedořečenost. Výtěžek alba míří na podporu organizací American Gateways a Casa Marianella, což dává projektu jasný praktický rozměr. Passages však funguje i bez znalosti tohoto kontextu – jako citlivý dokument doby, v níž se pojem „bezpečný průchod“ znovu stává politickým i existenciálním tématem. Nehlučný, zato o to trvalejší otisk solidarity.

 

Z přízemí:
Ida The Young

Před pár lety se často objevovaly teorie o tom, že se prý postupně smazávají hranice mezi alternativní a mainstreamovou hudbou… aby následný vývoj šel úplně opačným směrem. Dnes umělci z obou hudebních světů řeší zcela odlišné problémy, na pódiích se potkávají stále méně, a zatímco tvorbu a životy jedněch určují komerční pravidla, počty lajků na sociálních sítích a počty sledujících na YouTube či Spotify, u těch druhých vznikají stále častější spiklenecké bubliny, které se mnohdy už nepřekrývají ani u stejně fungujících tvůrců odlišných žánrů. To, že by se na nějakých jménech shodl širší záběr příznivců a ubývajících zájemců o hudební tvorbu z obou zmíněných světů, je stále vzácnější. Přesto se to občas děje a jméno plzeňské kapely Ida The Young je toho praktickým důkazem. Na počátku tohoto roku se tak objevilo jejich debutové album jak v nominacích napříč žánry rozkročených hudebních cen, tak i například v nominacích cen Vinyla, které mainstreamovou a komerčnější hudbu prakticky ignorují. Vinyla je už o rok dříve zvolila za Objev roku, ale zároveň stranou pozornosti nezůstali ani v Cenách Anděl.
Zpěvačka Iris Hobson-Mazur vyrůstala v Británii, ale její maminka je původem z Čech. Iris chodila do folkového souboru, učila se na violoncello i klavír, studovala univerzitní přípravku Camberwell College of Arts, a počátkem tohoto desetiletí se rozhodla přestěhovat do Čech. „Chtěla jsem studovat animaci a celé dětství jsem byla posedlá českým filmem, který formoval moji identitu Poločecha v Anglii. A univerzita je tady zadarmo, mám české občanství… bylo to samozřejmé,“ shrnuje zpětně Iris důvody. Cesta k setkání s kytaristou Markem Kolihou z proměnlivých Blue Chesterfield byla krátká. „Kapela vznikla, když jsme se s Iris potkali v Plzni. Začalo to jako folkové duo a postupně se k nám přidávali další lidé, až nás je nakonec pět. První koncert jsme odehráli v bývalém pornokině, kde měli zkušebnu naši kamarádi z hardcore kapely Hyacinth. Pořádali tam koncerty a nějak jsme se domluvili, že tam taky zahrajeme, rekapituluje úplné počátky Marek.
K dvojici, která udává jako svůj vznik rok 2021, se nejprve přidal bubeník Filip Simon, se kterým se Marek potkal v kapele China Soup, a o rok poté se připojil i klávesista Jakub Richtárech. To už ale měli Ida The Young venku první EP Strange Shaped Flowers, vydané na počátku roku 2023. Na jeho zvuku spolupracoval Pavel Kielberger, dnes zároveň spolu s Jakubem Cermaquem tvořící rapově-lyrické duo Lament, a ten se nakonec stal i pátým členem kapely. Původně folkové těleso se tím posunulo k eklektičtějšímu projevu a elektronika se stala jeho přirozenou součástí. „V dětství jsem chodila do folkového sboru a na hodně folkových festivalů. Myslím, že to duo tam pořád je, nevnímám to jako něco, co jsme opustili, je to jedna forma kapely, která existuje vedle těch dalších. Písnička Stand Still je toho důkazem. Často v rámci našich koncertů hrajeme ve dvou, ve třech, ve čtyřech…, vysvětluje Iris. „Nebaví mě to vnímat tak, že si člověk musí vybrat nějaký žánr a směr, a že by to znamenalo, že to, co má za sebou, je nějak míň hodnotné… všechno mě to baví. A zjevně to tak nevnímá sama: „Momentálně se snažíme elektroniku zakomponovat do celokapelního formátu, máme pár nových písní a nápadů, kde se ty dva světy začínají víc a víc prolínat,doplňuje ji Pavel. „Tak je to s ,elektro triemʻ otevřené, ale určitě na tu variantu ještě dojde, hlavně proto, že je to zábavná změna a taky nám to umožňuje jet na koncerty vlakem! Ale jak říkala Iris, všechny varianty kapely jsou pro nás důležité, žádná nevyvrací jinou, žádná není definitivní. Baví nás to měnit a lidem nezbývá než to přijmout. Příští koncert bude Iris zpívat sama.
Debutové EP představili v Praze v Kasárnách Karlín po boku Purplefox Town nebo v brněnské Kafaře, zahráli si na festiválcích Stone Smoker, Muziq, Nefestík, Všudybud nebo Moody Moon Noize. Zabodovali i v soutěži Startér na Radiu Wave a představili se na bratislavském showcase festivalu Sharpe. A v květnu 2024 vyšlo druhé EP Silver Thing na žánrově široce rozkročené severomoravské značce Korobushka Records. „Když jsme vydávali druhé EP, chtěli jsme ho vydat také fyzicky na kazetě, vysvětluje Marek. „Napsal jsem tedy Karlovi z Korobushky a nakonec to dopadlo tak, že nám ho vydal na vinylu. Spousta našich oblíbených kapel – sinks, Fotbal, Hello Incognito a dalších – tam už vydalo svoji tvorbu, takže to rozhodnutí pro nás bylo takové přirozené.

Kapela začala koncertovat po celé zemi, přijala pozvání na další festivaly, zkrátka praktické důkazy, že jejich hudba získává přirozený ohlas a příznivé reakce. I při tom všem ale dokázala skládat a do repertoáru zařazovat nové písničky. Zatímco hudba často vzniká kolektivním jamováním, texty jsou od počátku doménou Iris: „Upřímně si často nepamatuji, jak a kdy jsem je napsala, ale myslím že se to často vyvine z nějakého silného obrazu, nápadu, příběhu, který mě dokáže natolik zaujmout, že se ta písnička v mojí hlavě tak trochu napíše sama. Jednou za čas mě baví psát o mém životě, ale většinou spíš míchám fantazii a realitu a přeskakuju z jednoho na druhé. Nevím, jak to vnímají kluci, protože občas mi třeba někdo řekne, že je nějaká písnička romantická, a přitom je to o něčem úplně jiném…,“ směje se zpěvačka.
Rok 2025 byl pro kapelu velmi důležitý už v lednu poprvé vyrazili hrát do Německa, aby se tam opakovaně vrátili na jarní malé turné, které pokračovalo přes Belgii do Nizozemí, kde zahráli třeba v Gemertu či Rotterdamu. V květnu pak následovala série koncertů v Polsku. „Myslím, že je pro nás důležité být upřímní a dělat takovou hudbu, která je nám zrovna přirozená. Podle mě by to tak měly mít všechny kapely. Přijde mi důležité se nějak vyvíjet a neopakovat se, hudebně i produkčně, zkoušet nové věci. A to se myslím týká i živého hraní,zamýšlí se Pavel. „Asi by nás nebavilo pořád hrát na stejných místech a ve stejných městech. Je pro nás důležité objevovat nové pořadatele a hudební prostory, seznamovat se s novými lidmi. Nevím, jestli se to dá považovat za nějakou filozofii, ale třeba právě to, že jsme více než polovinu koncertů ten rok odehráli v zahraničí, nám přijde správné.
I přestože se kapela v průběhu roku na Slovensko, do Německa či Polska znovu vrátila, spolu s rakouským zvukařem a producentem Julianem Werlem, známým jako Nichi Mlebom, nahrála i své první regulérní album. To nakonec pod názvem Tell Me When You Pass The Sun prošlo finálními zvukovými pracemi v Hamburku a vyšlo počátkem listopadu znovu u Korobushka Records. V únoru 2026 ho kapela zahraje i slovinskému publiku na Lublaňském festivalu Ment. A kdo že je vlastně ona Ida z názvu kapely? „Měla jsem afrického šneka, jmenoval se Ida,“ vzpomíná Iris. „Ztratila jsem ho, když byl ještě malinký. Jednou jsem prostě zvedla ulitu a nebyl tam. Asi se rozhodl vyrazit na slimáčí cestu…

Mejdan s Big Scary Monsters: Čtvrtstoletí velkého hráče v malé bublině

Některé labely sbírají hity, jiné sbírají příběhy. Big Scary Monsters díky neúnavnému zakladateli Kevinu Douchovi už pětadvacet let systematicky buduje katalog, který vypráví o proměnách ema, indie, post-hardcoru i citlivé písničkářské intimity. Od studentského DIY experimentu až po značku, která dnes formuje vkus celé generace posluchačů. Vydáváme se po stopách jednoho z nejvlivnějších nezávislých vydavatelství současnosti. Hurá na mejdan do Oxfordu!

Když Kevin Douch vypálil na začátku roku 2001 jako sedmnáctiletý středoškolák ve svém pokoji v Oxfordu první kompilaci A Taste of the Horrors to Come, šlo spíš o spontánní gesto nadšeného fanouška než o promyšlený byznys plán. „Nechtěl jsem zakládat label. Jen jsem chtěl, aby hudba, kterou miluju, existovala fyzicky a aby se k ní dostali další lidi,“ vzpomínal u příležitosti dvaceti let fungování vydavatelství v rozhovoru pro časopis Kerrang!. Právě z téhle prosté motivace ale vyrostlo vydavatelství Big Scary Monsters (dále jen BSM) – dnes jedna z nejrespektovanějších značek nezávislé kytarové hudby posledních dvou dekád. Už od počátku bylo zřejmé, že BSM nebude klasickým žánrovým labelem. Přesto se kolem něj postupně vyprofiloval poměrně čitelný hudební svět: emo v jeho různých generacích, indie rock, post-hardcore, math rock, DIY punk i intimnější písničkářství.

Nešlo ale o programové vymezení, spíš o přirozený důsledek vkusu. „Nikdy jsme si neřekli: tohle je emo label nebo indie label. Vždycky šlo jen o to, jestli ta hudba působí opravdově a jestli v nás něco spouští,“ vysvětloval šéf labelu v roce 2018 v profilovém rozhovoru pro DIY Magazine. Právě díky tomuto instinktu se v katalogu BSM objevila alba, která dnes fungují jako generační orientační body. Comebackové, druhé řadové album American Football (2016) vrátilo emo do současného jazyka bez nostalgické pózy. La Dispute na deskách jako Wildlife (2011) nebo Panorama (2019) posunuli hranice post-hardcoru směrem k literární výpovědi. Modern Baseball zachytili generační nejistoty s odzbrojující otevřeností. Joyce Manor přinesli nervní, úsečné písničkářství na pomezí punku a indie. A americký písničkář Kevin Devine, nejčastěji vydávaný interpret labelu, vydal právě na BSM podstatnou část své diskografie.

Hudební web Drowned in Sound už v roce 2008 poznamenal, že Big Scary Monsters působí jako „label, který

Milan Jakobec: Z Kostariky na Kubu, chceš-li dostat přes hubu

Diplomat, spisovatel a písničkář Milan Jakobec se ve své prvotině Bohemia a Albion (2023) věnoval svému působení na českém velvyslanectví v Londýně. Před užaslým i pobaveným čtenářem roztočil kaleidoskop portrétů osobností, s nimiž se potkal.

V nové knize se spisovatelsky rozvinul. Nejen proto, že líčí své velvyslancování v Kostarice a dalších středoamerických zemích, plus vedení velvyslanectví na Kubě. Především díky tomu, že nasadil ještě barvitější, zábavnější a paradoxnější styl než u prvotiny. Jestliže u ní ho možná ještě zdržovaly zažité principy loajality, tady se projevuje jako vtipný volnomyšlenkář. Druhou Jakobcovu knihu odlišuje ale i větší přítomnost vážnějších, až osudových tónů. Podmalovává ji popis onemocnění, které ho na Kubě skoro stálo život. Jeho tehdejší úvahy činí z memoárů náhle duchovní literaturu. Koktejl obého je nečekaný a působivý.

Obsahuje i neiluzorní popis české pomoci středoamerickým indiánům v Kostarice – kmeni Ngäbe. Překvapivou, ale ústrojnou součástí rukopisu jsou překlady legend kmene – zachovaly se jen díky Jakobcovu zájmu, protože zástupce kmene ztratil jedinou kopii jejich záznamu…

Kubánské zápisky mají pro českého čtenáře možná ještě významnější úlohu – realisticky postihují, co se stane se zemí, kde socialistická revoluce zvítězila. Jakobec opět nesoudí, jen popisuje. A jeho dialogy s masérkou, v nichž zdravý rozum svádí souboj se stranickou propagandou komunistických novin, jsou výmluvné. Kubánské pasáže také postihují dosavadní český zájem o Kubu a snahu podpořit lidská práva tamtéž. Jakobec popisuje osudy disidentů, politických vězňů a jejich partnerek, které měl příležitost poznat. Jsou to strhující obrazy lidí, jejichž integrita se vzdaluje našim představám o morálních výzvách na světelné roky, protože ty jejich (zatím) řešit nemusíme.

Jakobec zároveň popisuje zdravotní nátlak, kterému jsou na Kubě vystaveni diplomaté demokratických zemí. Tento fenomén zůstává stranou zájmu, protože jeho zmapování by pro diplomatické služby přineslo nemilou výzvu v podobě odškodnění pro postižené.

Karol Sidon: Svoboda se nedostává darem, ale platí se za ni jednoznačným odhodláním

Tipy

Karol Sidon představuje autorsky mnohoznačný, zdánlivě nezařaditelný typ. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let vydal dvě pozoruhodné novely Sen o mém otci a Sen o mně. Jeho reflexi rodinných kořenů ale překryla vykořeňující historie. Jeden z nadějných autorů šedesátých let se po roce 1968 dostal do nemilosti, odešel do emigrace, stal se exilovým autorem a zároveň se věnoval rabínským studiím.

Po roce 1989 jeho rabínské působení v očích veřejnosti nejspíš překrylo to spisovatelské, dokud se pod pseudonymem Chaim Cigan nevrátil s mimořádnou tetralogií Kde lišky dávají dobrou noc, kde nepřehlédnutelně spojil židovská témata se sci-fi.

Kniha s dlouhým názvem Svoboda se nedostává darem… ukazuje, jak pozoruhodný spisovatel byl Sidon již v šedesátých letech a jak se zřejmě nutně musel dostat do konfliktu s rigorózním režimem. Jedna ze zařazených reportáží z roku 1965 například popisuje spisovatelovu zkušenost s brigádou mezi kopáči: objektivně popisuje realitu, v níž dělníci nepracují. Sidon neironizuje, neodsuzuje, jenom líčí systém, v němž s vykořisťováním odpadla i práce. Text je zcela přesný, dnes zřejmě nepochopitelný. Nese název Tak to bylo. Reportáž Kdyby civilizace nebyla je věnovaná Romům, včetně detailního popisu návštěvy romské osady na Slovensku. Reportáž uvádí věta, která je trestí Sidonova reportérského naturelu: „Snad už nastala doba, kdy jsme schopni vidět skutečnost takovou, jaká je.“ Stejně neiluzivně Sidon dokázal popsat „besedu“ hudebních hvězd K. Gotta a J. Štaidla s mladými fanynkami, s veškerou rozdychtěností, trapností, komičností… otištěny jsou i kritické dopisy čtenářů, které se na něj pak sesypaly. Rozhlasová hra Páté přikázání na dokonale rozehraném příběhu ukazuje korupci a denunciaci jako pilíře tehdejšího systému a jejich prorůstání do rodinného prostředí lidí, kteří se chtějí chovat slušně – ale realita to vlastně vylučuje.

Reportáží se Sidon chopil i jedné z tragédií srpnové okupace, kdy okupanti v pražském Podolí bezdůvodně rozstříleli nákladní auto, v němž zahynuli dva mladíci. A jeho reportáž o činu Jana Palacha se uzavírá větou, která dala název celé knize.

U všech těchto textů je zřetelná jejich neslučitelnost s normalizační servilností a prolhaností, která nastoupila. Nejde přitom o žádnou ostentativní antikomunističnost. Komunistický systém se pouze neslučuje s takovýmto psaním.

Miroslav Salava: Přibij mne ke dnu, Dybbuk 2025

Tipy

Básníka Miroslava Salavu (1960–2016) mám před očima. S polodelšími vlasy zastrčenými za uši, v semišovém sáčku a v džínách, s vyrovnaným, zdánlivě nepřístupným výrazem. Jeho zdrženlivé vystupování neodpovídalo vnitřnímu boji, který vedl. Název sbírky ostatně vychází z jeho gnómického dvojverší: „Přibij mne ke dnu Pane pevně,/ Ať nevyjdu z bytí levně!“ V případě M. Salavy nešlo o přehánění.

Básník temných, introspektivních tónů se inspiroval barokem s jeho vnímáním rozporu mezi životem a smrtí, tělesností a duchem, lidskými choutkami – a snahami o dokonalost. Salavovy verše mají typicky „nenablýskané“ metrum, nepravidelný rytmus, neokázalé verše. „Trn co projel dlaní./ K pláči jsem a k pousmání.“ Nemilosrdné ohledávání vlastních slabostí se protíná s undergroundovým rabiátstvím. Neokázalé vulgarismy to všechno koření.

Michal Šanda v doslovu popsal ojedinělý způsob, jak vznikaly Salavovy verše a sbírky. Vydával se z domovské Zbraslavi prvním autobusem do Prahy a v Klementinu psal, než přišli první kolegové. Pak se věnoval knihovničině. Básně zapsané do sešitů svěřil editorovi a do výsledku nezasahoval. Každá z jeho sbírek je tak výtvorem konkrétního editora – zde Michala Šandy. Kniha zaujme věrohodností, základní poctivostí. Civilností básníka se svědomím.

S odstupem skoro deseti let od jeho smrti se zdá, že ty básně nijak nezestárly. Prošly barokním testem konečnosti bez úhony. Verše jako Salavovo prosté, minimalistické přání: „Potkat tak v sobě člověka“ prostě fungují.

Všechno mohlo být jinak, s Milanem Kunderou

Když koncem šedesátých let pařížský nakladatel Gallimard uvažoval, jestli vydat knihu neznámého českého autora Milana Kundery, objednal si lektorský posudek. Ten dopadl negativně. Jenže za knihu se postavil významný komunistický básník Louis Aragon, kterého Gallimard respektoval. Co teď?

Gallimard si objednal druhý posudek. Ten nenapsal nikdo jiný než Marcel Aymonin, někdejší ředitel pražského Francouzského institutu, zanícený bohemista a letitý Kunderův přítel. Byl to právě Aymonin, kdo Žert doporučil Aragonovi. Posudek Gallimarda přesvědčil, kniha v roce 1968 vyšla – v Aymoninově překladu – a založila Kunderovu světovou slávu.

O nějakých dvanáct let později se ovšem Kundera od překladu distancoval. Zapověděl, aby M. Aymonin překládal jeho další knihy. Překlad nemilosrdně zkritizoval s tím, že překladatel si nepřípustně vymýšlel, překlad poetizoval, rozkošaťoval… oproti přesnému jazyku originálu.

Co se to vlastně stalo?

I o tom hovořil 22. 10. 2025 v cyklu Velká debata v pražském Francouzském institutu Antoin Marès význačný francouzský historik zaměřený na střední Evropu, autor monografie Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem (česky 2016) – a „zprostředkovatel“ mezi francouzskou a českou kulturou.

A také autor knihy Marcel Aymonin, une passion tchèque (Marcel Aymonin, česká vášeň, francouzsky 2025), kterou v Institutu představil. Popsal, jak se Aymonin seznámil s češtinou během středoškolských studií v Dijonu, kde (stejně jako dnes) pobývali i čeští studenti. Jak vystudoval filosofii v Praze, učil na zdejším francouzském lyceu… a po válce se vrátil jako někdejší odbojář napojený na novou, poválečnou francouzskou elitu. Tři roky řídil Francouzský institut a komunistický převrat v roce 1948 přivítal. Do té míry, že v roce 1951 vystoupil na tiskové konferenci, kde napadl Francouzský institut z toho, že podporuje západní špionáž, a podpořil jeho uzavření. Současně požádal v Československu stalinských politických procesů o politický azyl. Text jeho prohlášení obsahuje formulace ve stylu Státní bezpečnosti, se kterou tehdy začal i se svou manželkou spolupracovat.

Marcel Aymonin byl upřímně přesvědčen, že ke komunistickému převratu dojde i ve Francii. Uvízl nicméně v Československu, kde vedl nuznou existenci vyučujícího na filosofické fakultě a překladatele. S Milanem Kunderou si psal roky a věděl o jeho přání prosadit se ve světě. Kundera byl s Aymoninovým překladem nejprve spokojený. Jeho literární dráha se rozjela.

Později už ale nechtěl být spojován ani s překladem, ani s Aragonovou předmluvou, ani s Aymoninem – tak jako s vlastní stalinistickou minulostí. Tvrdil, že není žádný disidentský spisovatel. Že Žert není román o politice, ale o „lásce“. Zde bych snad zmínil postřeh jedné čtenářky, která postoj hlavního hrdiny Žertu k starší ženě, již ze msty svede, vidí jako čirou „nenávist“. Mělo to i své politické souvislosti, protože Kundera se vystěhoval do Francie legálně a československé úřady si nechtěl znepřátelit.

Vtip je ovšem v tom, jak popsal A. Marès, že bez Aymoninova „květnatého“ překladu – a Aragonovy předmluvy – by kniha zřejmě vůbec neměla takový úspěch. Vzešla z přátelského spojenectví těch, kterým tlouklo srdce nalevo. A na léta stalinismu se dívali jako na dobu romantického vzplanutí, ne bezprávného teroru.

Byl to pozoruhodný večer ve Francouzském institutu, věnovaný zajímavě nejednoznačné osobnosti. Vlastně osobnostem.

Dnešní Zpěvy zavržených

Rozhovor s Danielem Soukupem, autorem doslovu k výboru ze staré hebrejské poezie v překladu Jiřího Langera (ed. Michal Kosák, Jiří Flaišman, Dybbuk, 2025).

Jiřího Langera známe jako autora líbezných chasidských příběhů ve sbírce Devět bran. Psal ale také hebrejsky vlastní poezii a překládal. Jeho výběr ze staré hebrejské poezie Zpěvy zavržených vyšel poprvé v r. 1938, v době sílícího evropského antisemitismu. Nyní vychází již poněkolikáté.

Jaké byly Langerovy předpoklady, aby se mohl pustit do výběru a překladu? Před první světovou válkou sice pobýval mezi chasidy… ale byla to dostatečná průprava pro starou hebrejskou poezii?

V Jiřím Langrovi podle mého názoru zápasí dvě protichůdné tendence – touha někam patřit, být součástí komunity, systému, zároveň ale vystupovat nekonvenčně, jako solitér. To lze dokumentovat i na jeho vztahu k staré hebrejské poezii. Neměl akademické vzdělání, byl samouk, do hloubky židovské tradice pronikl v haličských ješivách, zároveň ale velmi pozorně sledoval odbornou hebraistickou rozpravu. Psal například recenze na práce soudobých učenců věnujících se středověké židovské poezii. Jedním z nich byl pražský rabín, Dr. Heinrich Brody, jeden z největších odborníků první půlky 20. století, který vydával antologie a studie o hebrejském básnictví. Ten měl na Langra nepochybně značný vliv. Jistý druh amaterismu kombinovaný s nadšením a originalitou prostupuje celé Langrovo dílo – ať jde o jeho vlastní hebrejskou poezii, psychoanalytické studie, či texty o chasidismu. Měl nepochybně ambice promlouvat k různým čtenářským typům, některé práce však jako by vznikaly jen pro něj samotného.   

Jaké texty Zpěvy zavržených obsahují?

Langer pro svůj výbor Zpěvy zavržených vycházel ze zmiňovaných kritických edic H. Brodyho či J. Schirmanna – ty mu poskytly chronologicky řazený materiál, z něhož mohl vybírat básně k překladu. O vhodnosti či reprezentativnosti textů a autorů, které Langer zvolil, se vedla diskuse už v dobových recenzích. Sbírka obsahuje dvaadvacet básní od dvaceti autorů středověku a raného novověku, zastoupeni jsou velikáni španělské oblasti Al-Andalus (např. Ibn Gabirol, Ibn Ezra), italská škola, liturgičtí skladatelé středo- a východoevropského Aškenázu, ale také pěvci Blízkého východu. Langrovi se podařilo předestřít pestrou mozaiku předmoderní hebrejské poezie, která ukazuje její bohatost – i když pravda volil skladby spíše světského zaměření, čtenářsky atraktivní.

Jak je to se vztahem Langerova překladu k tehdejšímu dění? Slovo zavržený mělo tehdy velmi aktuální význam

V dopise nakladateli Václavu Petrovi z konce července roku 1938 Jiří Langer otevřeně přiznává, že svým výborem reaguje na politickou situaci v předválečné Evropě. Vydat české překlady hebrejského básnictví chtěl Langer již dříve, nicméně aktuální perzekuce Židů po anšlusu sousedního Rakouska jeho plán uspíšily. Zpěvy zavržených lze však vnímat v rozmanitějším osobním, společenském a kulturním kontextu. V roce 1937 vydal Langer chasidská vyprávění Devět bran a následně i osvětovou příručku Talmud – oběma díly se obracel k širšímu českojazyčnému publiku, jako by se snažil židovskou tradici popularizovat, připomenout její neodmyslitelné ukotvení v evropském prostoru. Zároveň byl v této době mezi básníky zájem o překlady „cizokrajné, exotické, primitivní“ poezie. To vše sehrálo svou roli.

V knize jsou i texty autorů s výraznou českou vazbou. K čemu se vztahují?

Jiří Langer se svou antologií obracel k českému čtenáři – nežidovskému, ale i židovskému. Nemohl proto opomenout autory spojené s českými zeměmi. Elegie pražského rabína Avigdora ben Jicchaka Kary oplakává oběti hrozivého protižidovského masakru, k němuž došlo v Praze na jaře roku 1389. V rámci české židovské historické paměti se jedná o jednu z klíčových traumatických událostí, která se otiskla i do židovské liturgie. V době, kdy byli Židé v hitlerovském Německu utiskováni, šlo číst tuto báseň jako zřetelnou aktualizaci. Naproti tomu báseň rabiho Jehudy Leva, zvaného Maharal, sice nevyniká literárními kvalitami, přesto Langer její překlad do sbírky zařadil, protože legendární pražský rabín Löw „nepatřil jen“ Židům. Díky Jiráskovi, Alšovi, Šalounovi, ale také Voskovci a Werichovi byl součástí české kultury – hebrejská poezie se tak v jeho osobě protnula s domácím prostorem, domestikovala se.

Lze v Langerových překladech najít odezvu jeho vlastního básnictví v hebrejštině?

Langrovy dvě autorské básnické sbírky psané v hebrejštině (první vyšla již v roce 1929, druhá posmrtně v roce 1943) skutečně čerpají ze staré hebrejské poezie – jazykově i tematicky. Osobně si myslím, že se jedná o texty poměrně náročné, které jsou těžko srozumitelné nejen kvůli jazykové bariéře. Skutečnost, že Langer své intimně laděné básně psal hebrejsky, souvisí nejen s jeho upřímným sionismem, ale možná i s tím, že v nich odhaluje příliš mnoho ze svého nitra, co jednoduše nemohlo být odkryto každému. Některé žánry starého hebrejského básnictví, například písně opěvující lásku mezi muži, mohly Langrovi pomoci formulovat jeho vlastní vnitřní nastavení a životní zkušenost. V tom je pro mne Langer fascinující – s jakou opravdovostí a upřímností k sobě i své vlastní tvorbě přistupoval. 

Balkan Beats: An Oral History

Balkánské dechovky, hitmaker Goran Bregović, hudební jugonostalgie, romská hudba východní Evropy, srbský megafestival Guča, bosenské balady sevdalinka, nacionalisticky generovaný turbofolk, to vše jsou dílčí pramínky spletitého trendu, který trvá přes 30 let. Za jeden z jeho počátků je považován film Underground režiséra Emira Kusturici, inspirovaný jugoslávskou válkou. Už tento výčet napovídá, že se jedná o víc než hudební fenomén a že k jeho zmapování bude zapotřebí celý team fundovaných autorů. A přesně tím je kniha, která byla loni prezentována v rámci veletrhu Womex. Což ovšem probíhalo na osobní úrovni, skrytě a v kuloárech. Mateřskou organizací Womexu je totiž Piranha Arts AG, zastřešující i vydavatele knihy. Bombastický střet zájmů by nebyl dobrý nápad.
Kniha nepřináší detailně vystavěnou chronologii, což skrytě naznačují podtituly Orální historie a Toto je skutečný příběh. Oba spoluautoři, původem bosenský DJ Robert Shoko a americký hudební novinář Robert Rigney, žijí v Berlíně, spolu s velmi početnou ex-jugoslávskou diasporou. Knihu poskládali ze 130 rozhovorů, článků i osobních memoárů. Mezi autory citovaných textů jsou univerzitní profesoři, novináři s mezinárodním renomé, i muzikanti z kapel jako Dubioza Kolektiv, Gogol Bordello, Balkan Beat Box, Mr. Žarko či Laibach. Výsledkem je různorodý, ale čtivý řetězec postřehů, vzpomínek, kontroverzních názorů, z nichž se autorům často podařilo vystavět překvapivé kontrapunkty. Specifickou partii představuje konfrontace ex-jugoslávské diaspory s německou mentalitou.
Jedná se o příběh značně komplexní, zahrnující jak válečné osudy, tak i otisk ex-jugoslávské kultury do evropské, a především berlínské diaspory. Zatímco na poválečně rozparcelovaném jugoslávském území bujely nacionalistické kulturní trendy, v berlínských diskotékách kvetly interakce, a to jak vzájemné, tak i s německým publikem, pro které měla balkánská hudba, temperament i rakija statut rajského, a tedy rizikového ovoce. Pletivem memoárů se prolínají privátní, často velmi intimní výpovědi obou spoluautorů, partnerské vztahy natvrdo naroubované na imigrantská řešení pasových problémů.
V internetové éře je to ideální text pro těkavého čtenáře. Knihu otevřete na jakékoli straně a ihned vstoupíte do děje. Autoři tvrdí, že k formátu je inspirovala kniha Please Kill Me – Uncensored Oral History of Punk autorů Legs McNeila a Gilliana McCaina z roku 1996, též kompilovaná z archivních rozhovorů.
Jenže punk je vlastně naše západní domovská kultura, zatímco na Balkáně se ocitáme v teritoriu bez limitů. Černohorský muzikant-provokatér s pseudonymem Rambo Amadeus jen tak bokem vymyslel termín turbofolk, který se ujal pro srbskou nacionalistickou komerci, konceptem blízkou dalším stylům, které by Rambo mohl stejně elegantně zařadit pod střechový termín „taxikářské porno“: Tecnobrega z Brazilie, čalga z Bulharska, rumunská manele či indopakistánská bhangra. Jinými slovy, „nekompetentní využití technologie“, upřesňuje Rambo.
Kniha barvitě líčí konfrontaci balkánských rytmů s publikem v Japonsku, New Yorku či Jižní Americe. Spoluautor Robert Šoko srovnává: „Čím je pro Američany Mexiko, tím je pro Evropany Balkán. Mexičani jsou šíleně emocionální. To my taky. A někdy také nebezpeční. V Mexiku si připadám skoro jako doma.“ A upřesňuje rizika DJského řemesla: „Alkohol patří k naší práci, ale pokud zvolíte rakiji, bleskově vás odbourá. Řešením je pivo. Jenže je problém chodit na záchod přes celý sál. Já měl pod DJským pultem vždy plastovou lahev. Druhou, volnou rukou jsem mával nad hlavou, abych nic netušící dav ujistil, že party běží dál.“
K perličkám knihy patří, když se Laibach vyjadřují k otázce, jestli ovlivnili Rammstein. „Rammstein jsou Laibach pro masy a Laibach jsou Rammstein pro gurmány. To, že si od nás půjčili pár nápadů, není důležité, my si taky půjčujeme odjinud. Jenže Slovinci byli vždy lepší v roli Němců než Němci samotní, pokud to okolnosti vyžadovaly.“
Zajímavým srovnáním přispěl Goran Bregović: „Romské dechovky, to není jen o hudbě. Mně přijdou, alespoň v estetické rovině, blízké punku. Protože punk do hudby přináší šílenství. Totéž platí o romských dechovkách. Ty nehrají jen hudbu. Vytvářejí šílenství. Na Balkáně nestačí jen hrát hudbu. Musí v tom být otisk šílenství. Na jednu ze svých desek jsem si dal motto: Pokud tě to nepřipraví o rozum, nejsi normální.“

Spotify playlist

Česká rocková alba 2: Nahrávky z let 1968–1986

Jaroslav Riedel si jistě u příštích generací hudebních publicistů a rockových fanoušků vyslouží epiteton Důkladný. Ve druhém dílu „diskofilské bible“ se s obvyklou podrobností (ale rozumnou podrobností, do nesmyslných detailů nikdy nezabředne) zaměřil na vše alespoň trochu rockové, co se za totality ocitlo na vinylu od sestav kolem Michala Prokopa, Radima Hladíka, Vladimíra Mišíka, Jiřího Schelingera (sem zařadil anachronicky, ale z logiky věci i posmrtně a posametově natočený repertoár pro zamýšlené album Zemětřesení), kapel The Beatmen, The Rebels, Katapult, různých inkarnací Progressu a zdejších jazzrockových veličin Energit (s přídavkem alb Andrštových a Viklického), Bohemie, Impulz a Combo FH. Nezapomněl ani na rockové album Marthy Elefteriadu Kresby tuší (1980). A hlavně, při přepečlivém průzkumu archivů, materiálů z dobového tisku, ověřování kreditů, a hlavně kvůli plejádě vlastních rozhovorů s muzikanty dokázal vylovit řadu důležitých informací, které už v povědomí i těch zasvěcených posluchačů nejsou – a možná ani nikdy nebyly.
Přibližné žánrové zacílení dílu naznačil dalším podtitulem knihy Art Rock / Hard Rock / Jazz Rock. Ovšem od zásadních osobností, v jejichž případě na žánry nehleděl, přihodil i nějaký ten socík-pop, bubble-gum, ba i normalizační agitku. Protože ani na ty se nesmí zapomínat, byť třeba i jen z důvodů varovných. Zde mu neunikl ani singlík, ani píseň na obskurních kompilacích jako Přátelství v nás – Sovětská píseň 1983 Ostrava. Prý nikoliv ze zlomyslnosti, ale protože i mezi těmito bahnitými nánosy normalizačního mainstreamu lze nalézt příslovečnou perličku na dně.
Předmětem Jaroslavovy publikace totiž navzdory názvu nejsou jen řadová rocková alba zvoleného období, byť těm se samozřejmě věnuje především. Přidělal si užitečnou práci i tím, že do „pomyslných alb“ shrnul třeba výčty singlů. Ostatně u takových The Bluesmen ani jiná možnost nezbývala a autor vychází z recentního CD kompletu nahrávek kapely. Reflektuje ovšem i singly, které nikdy souborně v rámci dlouhohrajícího formátu nevyšly. Což platí pro kapitolu o jednotlivostech Michala Prokopa, z nichž jen minimum bylo oživeno v podobě bonusů reedic řadových alb a zůstávají zapomenuty na malých vinylových kotoučcích. Neb s jejich reedicí nesouhlasil z pochopitelných důvodů interpret. Jarda ale neopomněl ani snímky, které v době vzniku nevyšly nebo se šířily jen jako samizdaty. Konkrétně koncertní nahrávky volného spolku Čundrgrund z let 1976 až 1978, publikované až v roce 2023 na 3CD. Nebo rozhlasové snímky Bohemie či Comba FH.
Samozřejmě, autor využil v knize řadu svých textů, které už někde publikoval. Typicky coby sleeve-note alb, která pomáhal připravit k reedici. Což ovšem vůbec nevadí, je v řádu věci mít vše pěkně uspořádáno v (pořádně veliké) kostce a nemuset pracně dohledávat v bookletech. Někomu by mohlo připadat nadbytečné, že Riedel v různých kapitolách zopakuje stejný citát. Do statí o prvních dvou albech Prokopových Framus Five, Framus Five / Blues In Soul a Město Er, zařadil totožnou pasáž z Aktualit Melodie 1969: „Původní soulová sféra působnosti se začíná přesouvat k bílému blues… Úspěšně se také rozjíždí domácí kutilská dílna, ve které všichni přikládají ruku ke společnému dílu.“ Jenže nejde o překryvy nijak dlouhé a hlavně, ono to má dobrý důvod. Citace se hodí k „ději“ kolem obou desek. A asi málokdo (na rozdíl od recenzenta) bude knihu číst od první do poslední stránky jako beletrii. Spíše využije encyklopedický aspekt díla a půjde rovnou po konkrétním albu, o kterém se chce dozvědět více.
No jo, encyklopedický aspekt. Ale ona se série profilů, koláž citací a příběhů mnohdy napínavých, opravdu dá číst od začátku do konce jako beletrie. Aniž je zájemce ochuzen o hutnost dat a informací.
Riedel samozřejmě tematizuje boje s cenzurou, zákroky proti rocku obecně, zákazy hraní a publikování, nedůstojné jednání s hudebníky ze strany institucí a vůbec marasmus doby. Ale nezapomíná ani na známou pravdu, že „sranda musí bejt, i kdyby tátu věšeli“. S chutí vybírá i citáty a reprodukuje historky zvláště štěpné. Ty lehce lechtivé a alkoholické nevyjímaje. Sám komentuje reálie záživně, s nadhledem a často vtipně: „No, pokud chtěl Zich z Framusu vyhodit Prokopa i Trnku, není divu, že se jim to nelíbilo.“ Nebo komentář k songu Madam Curie: „Taky jedna z nahrávek, k nimž se Prokop moc nehlásil, i když za ni byl oceněn Českým svazem žen a možná dojal i samotnou soudružku Kabrhelovou. (…) Ještě že se vědkyně této úžasné pocty nedožila.“ Legračním komentářům a citátům z dobových recenzí pochopitelně nahrávají na smeč kapitoly o deskách Katapultu: „Dorůžka byl první, ale zdaleka ne poslední, kdo se podivoval, proč Supraphon nahrávky tak nezajímavého souboru vůbec vydává.“
Aby nedošlo ke zkreslení vytržením z kontextu, Riedel píše v drtivé většině případů věcně a typicky velmi shovívavě. Byť se nevyhýbá oprávněně kritickým hodnocením. Rýpnout si ale umí také pěkně: „Ringo vnitřně nesl kritiku opravdu úkorně. Maskoval to svým obvyklým šaškováním, s postupujícím věkem se mu však zapšklost daří skrývat čím dál hůř. (…) Koneckonců i jeho tragikomická porevoluční politická kariéra zjevně pramenila z pocitu zneuznanosti. Ještěže si nakonec roku 2015 mohl jít ke svému kamarádovi Zemanovi na Hrad pro vyznamenání Za zásluhy. Už předtím veřejně spílal Mišíkovi za to, že si takovou úžasnou poctu od prezidenta dovolil v roce 2013 odmítnout.“
Zasvěcenou „encyklopedii s přidanou hodnotou“ Česká rocková alba Jaroslav zamýšlel původně rozčlenit na dva díly. V prvním, s podtitulem Zákazům navzdory 1969–1989 (recenze UNI 2/2025), se věnoval všem zásadním známým (tedy vyjma marginálií) samizdatům a „neoficiálním“ nahrávkám z volně vymezeného okruhu undergroundu a alternativy. Potažmo jejich profesionálním reedicím z doby po pádu totality. Díl druhý měl zahrnout všechny cca rockové nahrávky, které se podařilo režimu navzdory protlačit a vydat během totality oficiálně. Díky oné chválené důkladnosti se mu však všechny příběhy, kredity a seznamy děl do více než čtyřsetstránkového svazku nevešly. Pokud vám ve výčtu některá důležitá jména chybí, bez obav. Dojde na ně ve třetím pokračování, ve kterém se autor hodlá zanořit v čase až do roku 1957, k samému prvopočátku natáčení rock’n’rollu v České kotlině.

sinekfilmizle.com