Pěnice a pěníci aneb Jazz a jeho odnože zpoza mikrofonů 13: Kandace

Už tu byla řeč o José Jamesovi, který mimo jiné nahrál před časem poctu Billie Holidayové. A nebyl první ani poslední. Například letos vysekla Billie hodně specifickou albovou poklonu Kandace Springs. I když třeba poznamenat, že ne tak docela z vlastní iniciativy. A že ona sama, podobně jako James, souvisí s jazzem jednou víc, podruhé méně. Prostě hledá různé cesty. Uvidíme, kam ji to zavede. Jde ještě pořád o dost mladou umělkyni ve stadiu rozvoje. Zatím velmi útěšného.

Kandace Springs

A když padla zmínka o Holidayové, skočme na Kandacinu kariéru odzadu. To jest k projektu reinterpretace LP desky Lady In Satin z roku 1958, nahrané rok před Billiinou smrtí a poslední vydané ještě za jejího života. Finální snímky pod titulem Last Recording pak přišly na trh krátce po odchodu teprve čtyřiačtyřicetileté zpěvačky 17. června 1959. Lady In Satin vzniklo z popudu Holidayové, která už delší dobu chtěla udělat desku písní velkých meziválečných autorů. Jenže začal vznikat rozsáhlý projekt Elly Fitzgeraldové pro label Verve, u kterého Holidayová také byla, série desek s velkým nástrojovým obsazením, věnovaných tvorbě jednotlivých skladatelů. Rozčarovaná Billie tedy Verve Normana Grantze opustila, podepsala smlouvu s Columbií a přišla ihned s návrhem volnější kolekce takzvaných „torch songs“, zjednodušeně sentimentálních písní o zlomených srdcích. Nahrát je chtěla s Rayem Ellisem, jehož to překvapilo, protože se pohyboval spíš na půdě uhlazeného popu. Byl ale oslovením výsostně jazzové umělkyně polichocen. Columbia nehleděla na výdaje a Ellis připravil aranžmá pro čtyřicetičlenný ansámbl, big band plus komorní orchestr. Výsledek byl zpočátku přijat s jistými rozpaky, protože dekády nevázaného, respektive zničujícího, životního stylu se na Billiině jakoby poraněném hlase slyšitelně podepisovaly. Ale dodatečně je album považováno za skvost svého druhu a roku 2000 mimochodem vstoupilo do Síně slávy

Bruno Ferrandis: Pro mě je Josef K. Kafkou

Operu Philipa Glasse Proces (recenzi najdete v kuléru) nastudoval s členy operního orchestru Národního divadla moravskoslezského francouzský dirigent Bruno Ferrandis, který klade důraz na uvádění soudobé hudby. Nastudoval díla Salvatore Sciarrina, Klause Langa i Petra Kotíka nebo Michala Rataje. Dvanáct let stál v čele kalifornského Symfonického orchestru Santa Rosa. Od roku 2017 pravidelně diriguje koncerty ostravského orchestru ONO na Ostravských dnech. Diriguje i inscenace na Dnech nové opery v Ostravě. Spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským. Dirigoval však i operetu Netopýr.

Čím je pro vás zajímavý Proces od Philipa Glasse?

Je to relativně nová opera, dokončená v roce 2014. Glass je speciální, protože patří ke skladatelům repetitivní hudby, k minimalistům. Zaznamenáníhodná je na tomto Glassově díle komplikovanost samotného příběhu. Je velmi těžké přiblížit tak dlouhé vyprávění. Asi nejsilnější je pro mě v tomto ohledu třetí scéna v druhém jednání, kde se Josef K. chce setkat s Huldem, aby viděl, jestli ho může obhajovat v procesu. Je tam dlouhé vysvětlování, co by měl udělat a že toho není schopen. Jako skladatel se ptáte sám sebe – jak toto udělat v hudbě. Popsat emoce je pro skladatele možné, ale popsat příběh s právnickou terminologií opravdu těžké. Po této dlouhé zkušenosti jsem zjistil, což bylo u Glasse pozoruhodné, že v tom uspěl.

Když jsem před deseti lety slyšel, že složil operu Proces, byl jsem překvapen, protože jsem to považoval za nemožné.

Je to úplně šílené, takže tu musím zdůraznit jedno – musíme ocenit libretistu Christophera Hamptona, On je opravdu velmi dobrý, myslím, že dělal další Glassovy opery (AppomattoxWaiting for the Barbarianas). Vybral podstatné linie témat. Když čtete román, je v něm opravdu mnoho věcí, kdyby tam bylo všechno, mohla by to být pětihodinová opera.

Co pro vás znamená Kafka?

Z rozhovorů se staršími lidmi jsem zjistil, že Kafka je tady tak slavný jako Kundera. Přitom psal v němčině. Jako Francouz jsem Kafku znal už od školy, v rámci výuky zahraniční literatury jsem musel přečíst jeho Proměnu. Jako student jsem si říkal, o čem ten člověk sakra mluví. Bylo mi patnáct, ale ani dlouho potom jsem to nechápal. Když jsem teď četl francouzský překlad Procesu, ve Francii jsem nebyl schopen najít německý originál, tak jsem si zase říkal – co je to za příběh? Je velmi frustrující. Josef K. nikdy nenajde ženu, nenajde řešení svého procesu a končí to jeho smrtí. Nemožný příběh, ale jak jsem poznal od druhých, Kafka je skutečný monument, každý má rád Kafku.

Pro nás je v příběhu patrné rakousko-uherské mocnářství, které bylo byrokratické.

Takže Kafka je odrazem byrokracie mocnářství. Pro mě je Josef K. Kafkou, je to obraz Kafky nebo sebeprojekce Kafky.

Ale on situaci bere i jako druh groteskního žertu.

Je to vtipné.

Jaké to je uvádět Proces v kostele sv. Václava v Ostravě?

Moc se mi líbí, že je to v kostele, protože je tam kněz, který přichází k Josefu K. A vezměte si – Kafka je Žid, Glass je Žid a my operu uvádíme v katolickém kostele, navíc nejstarším v Ostravě.

Na druhou stranu to nemohlo být úplně snadné, v kostelech je dlouhá ozvěna.

Ano, ale řešení je v zásadě jednoduché. Co uděláte, když normální zvuk, který rychle odezní, trvá tři vteřiny, než opadne? Požádáte hudebníky, aby hráli

Randy Newman: Od Vidláků k Putinovi

Randy Newman (nar. 1944) je u nás pravděpodobně nepříliš známým, nicméně prvoligovým americkým židovským hudebním umělcem hned ve dvou zcela odlišných žánrech – jednak intelektuálsky pronikavé a lakonicky podané sžíravé politické písňové satiry pro opravdové fajnšmekry, a jednak Oscarem a nesčetnými nominacemi na cenu Emmy ověnčeným autorem filmové hudby a textů písní pro (chytřejší) Hollywood. Napsal třeba hudební soundtrack pro Formanův snímek Ragtime, stejně jako hudbu a písně všech dílů dětských filmových animací Cars nebo Toy Story z produkce Pixar-Disney Film Studios a jejich frančíz. Je příslušníkem několik generací hvězdně zářícího kalifornského rodinného hudebnicko/filmového klanu (jeho strýcem je slavný komponista a filharmonický dirigent, Alfred Newman).

Robert Hilburn je zase proslulým hudebním kritikem, jehož brilantní styl psaní a vhled do problematiky si sám dobře pamatuji jako jeho zavilý čtenář v druhé polovině jeho působení coby šéfa hudební rubriky listu The Los Angeles Times (1970–2005). Dlužno říci, že setkání těchto dvou, neváhám říci, věci vskutku znalých a inteligentních gigantů, se plnou měrou podepsalo na tomto skvostném díle.

Newman započal svoji kariéru na začátku 70. let jakožto autor hudby pro TV programy. Byla to ale i éra písničkářů (Dylan, Warren Zevon, James Taylor atd.), čemuž neodolal a zkusil se prosadit také jako autorský zpěvák/pianista s velmi nekonvenčním hlasem a ještě podivnějšími texty. Kritici jej milovali, širšímu publiku jeho um teprve musel „dojít“.  Ale rané sedmdesátky byly ještě velkoryse permisivní…

V době, kdy Eagles pěli svůj Hotel California, Newman přišel třeba s písní Sail Away, kde tématem je „verbířské“ vábení kapitána otrokářské lodi přistavší v Africe u tamních domorodců a vybízejících je k odjezdu s ním do Ameriky:  „V Americe tam dostanete najíst/nebudete muset bosí běhat džunglí jako tady/kde máte nohy dokrvava rozedřený/budete zpívat chválu na Ježíše a dají vám víno k pití/je skvělý být občanem Ameriky…“

Další Newmanovou písňovou klasikou tohoto typu vidění světa, literárně kánonickým prizmatem tzv. nepříliš spolehlivého vypravěče, jsou třeba jeho další proslulé perly jako Vidláci (Rednecks – viz můj český překlad v příloze tohoto článku) nebo Short People, kterýžto song se sice v roce 1977 dostal až na 2. místo singlové hitparády odborného periodika Billboard, ale současně jej odmítly vysílat některé rozhlasové stanice a rovněž na živých koncertech při jeho interpetaci docházelo k fyzickým útokům na publikum i autora ze strany údajně dotčených „lidí malého vzrůstu“ z ulice a jejich uvědomělých zastánců.

Jiným jeho ohromným úspěchem byl song I Love L.A. (1985), kdy videoklip  (Newman v něm po městě řídil rudý Cadillac Coupé de Ville Convertible s nápadnou blond kráskou sedící na opěradle zadního sedadla za ním a sekundující mu) rotovalo tehdy snad stokrát denně na MTV, mimo jiné i proto, že to bylo zrovna v době olympijských her konaných v tomto Městě Andělů. Půvab a kumšt Randyho Newmana spočíval ironicky v tom, že se samotný text písně úplně, jak bych to řekl, nedme pýchou „huráá vlastenectví“: „Koukněte tam na ten kopec/pohleďte na ty krásný stromy/Pohleďte na toho vandráka támhle/je na kolenou a leží na zemi/A teď koukněte na ty nádherný ženský/Jim podobný nikde jinde nenajdete/ Já prostě miluju El Ej…“

Poté se začal opět více věnovat filmové hudbě, i když své příznivce tu a tam odměnil dalšími písňovými pop-rockovými perlami. Zmínku si zaslouží jeho úhel pojetí dosavadní historie velmocenského imperialismu (The Great Nations of Europe), dojem z tehdejšího prezidenta George W. Bushe (Big Hat, No Cattle), pocházejícího z Texasu, bohatých mogulů z byznysu zajímajících se o velmi mladé holky (Shame) či urputných TV evangelistů, kteří „tmářsky“ popírají vědecký výzkum (The Great Debate).

Zde bych rád připodotkl, že jistou (ale snad jedinou) slabinkou Hilburnova díla je jeho až možná příliš velkoryse pojatá náklonost pro samotný subjekt své knihy ve snaze o jeho „imakulativní“ nedotknutelnost. Newman není svatoušek.  Prošel těžkým heroinovým feťáctvím a příliš morální od něj též nebylo, že svého času opustil svoji první ženu (a dvě děti) pro jistou blonďatou dvacítku z univerzity. Je ale pravda, že s ní, a všemi svými (už několika dalšími) dětmi žije dnes spořádaně a harmonicky.

Říkám to proto, že vyjma nepatrně letmé zmínky o jeho někdejším heroinovém návyku, nic z toho Hilburn nezmiňuje, třebaže faktografickým detailům autor  musel očividně věnovat spoustu pozornosti, času a až hnidopišské péče. Což vyplývá z v poznámkovém aparátu zdokumentovaného výčtu konverzací či ověřovacích interview s rozvětvenou rodinou newmanovského klanu.

Newmanovo zatím poslední vydané album písňových balad, řekněme, je titul Dark Matter z roku 2017 na velmi prestižním labelu Nonesuch, který je přístavem  takových týpků, jakými jsou Laurie Anderson či Kronos Quartet.  Album je náladou ponuré, jak již nasvědčuje jeho samotný název Temná záležitost.

Mě osobně nejvíc fascinuje

David Pomahač zve na výstavu a křest své knihy Naslepo

Hudebník David Pomahač, osobitý skladatel a textař, zakládající člen dua Kieslowski a moderátor podcastu Na kafe s Davidem Pomahačem nebo pořadu Art Café na ČRo Vltava, rozšiřuje svou uměleckou činnost o vizuální formát a zve na první výstavu svých fotografií a křest knihy Naslepo.

David Pomahač se na sólovou uměleckou dráhu vydal v roce 2020, kdy vydal album Do tmy je daleko (Indies Scope). Na úspěšnou desku navázal o dva roky později albem Neviditelný (Minority Records). Nyní představí výstavu polaroidových fotografií, které soustavně sbíral v průběhu let.

“Mám rád svéhlavost Polaroidu, nedokonalosti a kouzlo. Moment překvapení, když se nakonec vybarví něco trochu jiného, než člověk zamýšlel. ” Říká David Pomahač.

Nakladatel Richard Pecha oslovil Pomahače, aby fotografie doplnil o úvodní slovo. To vedlo k obohacení fotografií o krátké textové útržky nasbírané během několika posledních let a původně ani neměly být určeny k publikování, ale k ukázalo se, že se k fotografiím výborně hodí. Katalog k výstavě se tak během příprav neplánovaně proměnil v knihu.

“Někdy někoho jen vidím naproti v kavárně sedět a domýšlím si příběh, ve kterém se nachází nebo jen zaslechnu z kontextu vytrženou větu a domyslím situaci. Je to takový trochu sarkastický pozorování světa okolo sebe. Vlastně humoristická kniha. ” Doplňuje autor.

V knize jsou zaznamenané také autentické zážitky nebo záznamy konverzace s nakladatelem Richardem Pechou. Kniha Naslepo vychází v nakladatelství Vršovice 2016. Grafiku a sazbu knihy zpracovala Gabriela Polomíková.

Vernisáž výstavy Polaroidů a křest knihy Naslepo se bude konat 10.12. 2025 v Polní Galerii – Rekomando, Trojanova 9, Praha 2 od 18:00. V rámci vernisáže vystoupí David Pomahač s norskou hudebnicí Ane Bjerkan a s hudeníkem Ondřejem Černohorským.

JMW 30: JAZZ I SVĚTOVÁ HUDBA OBJEKTIVEM BARKY FABIÁNOVÉ

To nejlepší z jazzu a world music ve fotografiích Barky Fabiánové představí Galerie Nora

Výstava JMW 30 představuje fotografie z let 2014–2024, kdy Barka Fabiánová dlouhodobě zachycovala koncertní sérii Jazz Meets World, propojující jazz s hudbou různých tradic a kultur. Její snímky nepůsobí pouze jako dokumentace koncertů, ale jako vizuální svědectví o hudební otevřenosti a tvořivosti, kterou již tři desetiletí v České republice rozvíjí agentura P&J Music. Rok 2025 je zároveň spojen s 30. výročím Mezinárodního festivalu jazzového piana, který agentura rovněž pořádá. Vernisáž výstavy se uskuteční 2. prosince v 18 hodin.

Barka Fabiánová se ve své tvorbě zaměřuje na zachycení hudebního prožitku – okamžiku, kdy se zvuk mění v obraz a emoce ve světlo. Její fotografie se pravidelně objevují v bookletech alb, hudebních publikacích, knihách, novinách i časopisech. Spolupracuje s řadou festivalů, promotérů a hudebních projektů, pro něž vytváří osobité vizuální svědectví o koncertních událostech. Má za sebou více než tři desítky samostatných i kolektivních výstav doma i v zahraničí, je dvojnásobnou laureátkou mezinárodní soutěže Jazz World Photo a její práce jsou součástí knihy Fotografie, které hrají (Ondřej Bezr, Galén 2018).

Hudební publicistka Anna Mašátová o autorce říká:
Barka má dar. Zachytit krásu nejen v tom, co je očividné, ale i v tom, co se odehrává mezi tóny, v tichu po potlesku, ve zlomku vteřiny, kdy hudebník zapomene na svět kolem sebe.

barkafabianova.com

Galerie Nora, Gorazdova 3, 120 00 Praha 2

Za Pultem (Behind the Counter) – výstava tří umělkyň v Telegraph Gallery přináší nový pohled na proměnu role žen ve společnosti

Výstava Za Pultem (Behind the Counter) v olomoucké Telegraph Gallery se zaměřuje na různé podoby ženskosti a prostřednictvím současných děl ukazuje, jak byly ženy zobrazovány během socialismu a československé normalizace. Inspirací je kultovní seriál Žena za pultem, jehož vizuální jazyk tři umělkyně – česká malířka Adéla Janská, polská autorka Paulina Olowska a skotská malířka Caroline Walker – přetvářejí do současné umělecké řeči. Jejich obrazy, video a prostorové instalace odkazují k ženské práci, každodennosti a viditelnosti žen ve společnosti. Výstavu lze navštívit od 20. listopadu 2025 do 19. února 2026.

Tři výrazné autorky se v této sestavě potkávají vůbec poprvé. Ve svých dílech se vracejí k motivům z 50. až 90. let a otevírají témata ženské práce, soukromí a toho, jak jsou ženy viděny doma i na veřejnosti. „Výstava ukazuje rozporuplný obraz ženy, která měla být podle tehdejší ideologie ‚emancipovaná‘. Mohla působit silně, ale jen v rámci toho, co režim považoval za užitečné. Opravdová svoboda byla potlačena a ženy byly často zobrazovány jen jako ‚matky národa‘ nebo ‚soudružky dělnice‘,“ vysvětluje autorka doprovodného textu k výstavě Joanna Zielińska.

Autorky využívají malbu k tomu, aby znovu objevily a přetvořily vzpomínky na minulost. Jejich obrazy doplňuje rozsáhlá instalace a filmové dílo, které společně vytvářejí silnou vizuální atmosféru.

Součástí výstavy jsou kovové prvky připomínající prostředí práce. Nové video zachycuje hlasy a tváře samotných autorek a mezi hromadami kovového materiálu zkoumá proměnu společnosti po pádu socialismu z feministické perspektivy.

Významnou roli hraje také scénografie. Galerie se mění v mnohovrstevnatý prostor, kde se divák může cítit jako zákazník, zaměstnanec nebo pozorovatel.

Výstava Za Pultem (Behind the Counter) nabízí víc než jen vizuální zážitek — vtahuje diváka do prostředí, které otevírá otázky práce, ženskosti i každodennosti.

Projekt doprovází publikace s texty Yeleny Yemchuk a Joanny Zielińské, editovaná Krzysztofem Gutfrańským, a také program s komentovanými prohlídkami, projekcemi a diskusemi s umělkyněmi.

PAULINA OLOWSKA

Paulina Olowska (*1976) je malířka, jejíž tvorba vyrůstá z politických a společenských dějin východní Evropy, popkultury a feminismu. Ve svých malbách často pracuje s ženskou figurou a pomocí výrazné barevnosti vytváří snové, místy surrealistické scény. Je absolventkou School of the Art Institute of Chicago a Akademie výtvarných umění v Gdaňsku. Vystavovala v řadě evropských institucí i v MoMA či Tate Modern a v roce 2014 získala Aachen Art Prize. Její díla jsou součástí významných světových sbírek. Žije a pracuje v Rabka-Zdrój v Polsku.

CAROLINE WALKER

Caroline Walker (*1982) se zaměřuje na zobrazení ženské identity a každodennosti v prostředí, kde se prolíná soukromé s veřejným. Je známá realistickými malbami žen při běžných činnostech – od salonů krásy až po londýnské pracovní kulisy – skrze které zkoumá sociální kontext i tvorbu komunity. Vystavovala v Británii, USA, Číně i Evropě a její díla jsou zastoupena v řadě mezinárodních sbírek. Českému publiku se představila v roce 2023 v Telegraph Gallery. Studovala na Glasgow School of Art a Royal College of Art. Žije a pracuje v Dunfermline ve Skotsku.

ADÉLA JANSKÁ

Adéla Janská (*1981) se ve své malířské tvorbě věnuje ženské identitě, kterou zkoumá prostřednictvím figur inspirovaných porcelánovými panenkami – symbolem idealizované krásy. Její postavy s charakteristickou lesklou pletí umisťuje do uzavřených, intimních prostorů připomínajících domečky pro panenky, čímž vytváří atmosféru izolace i napětí. Janská vystudovala Akademii umění v Banské Bystrici a dlouhodobě vystavuje doma i v zahraničí, v posledních letech například v Paříži, New Yorku, Římě či Vídni. Žije a pracuje v Olomouci.

O TELEGRAPH GALLERY

Telegraph Gallery vysílá tuzemské i zahraniční umění posledních tří dekád. Zachycuje vlny známých i přehlížených autorů. Její kód je univerzální: Přijímá všechny formy vyjádření nehledě na žánr.

Telegraph přináší výstavy v pravidelných frekvencích. S rozsahem 350 m² pokrývá i workshopy a umělecké kurzy. Umělcům nabízí přímé spojení také v podobě rezidenčních pobytů.

John Taylor: Tramonto

My, posluchači, máme tu výsadu, že když významný muzikant nežije, jeho vydavatel při nějaké příležitosti dokáže v páscích vyhrabat neznámé interpretovy nahrávky, a nám ho tak v plné síle posmrtně připomenout. John Taylor, pianista a později také hráč na elektrické klávesové nástroje, pochází z anglického Manchestru (1942–2015). Vzešel z komunity generace konce 60. let, po boku rovněž časem světově uznávaných Britů, saxofonistů Johna Surmana a Alana Skidmorea, kytaristy Johna McLaughlina. K nim se později ještě přidal trumpetista Kenny Wheeler – právě s ním a jeho ženou, zpěvačkou Normou Winston, stvořil Taylor trio Azimuth, s nímž vstoupil do „stáje“ ECM. Posmrtné album, vydané k desátému výročí Taylorova odchodu, je koncertním záznamem z ledna 2002. Rytmiku dotváří vynikající američtí rytmici – Marc Johnson na kontrabas a Joeye Baron na bicí. Na albu je sice jen 5 titulů, protože se jedná o koncert, minutami se nešetří: Týká se to hlavně skladby basisty Stevea Swallowa Up Too Late z alba Playing in Traffic (2009), s níž si trio pohraje přes tucet minut, ale závěrečná Taylorova Ambleside je čtvrthodinová. Druhou převzatou skladbou je Tramonto kytaristy Ralpha Townera, který ji nahrál v duu s basistou Garym Peacockem (1996). Dalšími tématy Johna Taylora jsou bopová Pure and Simple stylově vrstevnatá, jak jsme u něj zvyklí, s klasicizujícími pasážemi. Starší skladba Between Moon je lyrickým zamyšlením, s rytmicky výraznější střední pasáží. Hardbopově výrazná, až s rockovou rytmizací, je Swallowa Up Too Late, s Johnsonovým basovým sólem smyčcem a delší pasáží bicisty Barona. Basa rovněž uvádí melodické Tramonto. Posluchačsky nejnapínavějším kouskem je Taylorovo závěrečné Ambleside, v němž basa s bicími navodí orientální zabarvení skladby, basa je podpoří opět hrou smyčcem; struny klavíru monotónností náladu ještě doplní, pak Taylor spustí „dervišovsky“ taneční pasáž a skladbu uzavírá „tabla sound“ Baronovy soupravy.

Jaromír Honzák, Milan Kohout: Vztek

Album dua Honzák – Kohout bude pro mnohé fanoušky Honzákových nahrávek překvapením, možná budou až zaskočeni. A jistě to nebude pouze tím, že jméno jeho spolupracovníka jim není známé – aby ne, Kohout, který se podle textu na bandcampu zapojoval do činnosti Charty 77 a „druhé kultury“, žije od svého nuceného vystěhování v roce 1986 v americkém Bostonu. V Česku měl sice po listopadu 1989 několik výstav, jeho performance vzbudily řadu kontroverzí a nyní se spojil s jazzovým kontrabasistou, aby nám zprostředkoval svůj pohled na současnou společnost. Nutně se tedy musíme zabývat i touto složkou celého alba s hezkým a výstižným názvem. Jak píše wikipedia, „ve své angažované tvorbě kritizuje kapitalismus, americkou ekonomiku, náboženství, mediální manipulace, ropnou politiku, rasismus a společenské předsudky“. Tedy nic, s čím by se ve větší či menší míře nemohli ztotožnit i oni potenciální zaskočenci. A stejně tak lze souznít s některými Kohoutovými texty, jež pravda dosti expresivně popisují věci dobře známé. „Jazyk ti obrousí zežloutlým papírem/navěky dokonalým […] Zbude ti jen mozek v tichu lebky.“ Někdy se ale nelze vyhnout dojmu, že se autor nechal unést slovy („Svět poezie je v nenažraném nebezpečí“), stejně jako v textu kritizujícím (možná jsem to ale nepochopil?) Václava Havla. Rozhodně vadí generalizace (oni jsou ti špatní, já o tom vypovídám a jsem z obliga), střelba, po níž nepřichází jednání. Diagnózy (autorské!) s absentující představou léčby.

Pokud jde o Honzákův vklad, působí většinou uměřeně, kdy Kohoutův zvučný a věcný přednes podmalovává spíše miniaturami, motivy, podobně jako je tomu třeba v reklamě. Tento doprovod na sebe bere různou podobu, v kratších, ani ne minutových číslech slyšíme chvějivě držené tóny (Něco) či drony, v delších skladbách pak rozvíjející se linky, jakoby zárodky skladeb, ale i jeden rozeznívaný tón (Jak začít revoluci), Honzák sáhne též po klavíru, opět ale disciplinovaně vzadu. Jistě by bylo zajímavé slyšet pouze hudební složku, v každém případě jde o mimořádně zajímavý a potřebný počin, podněcující k přemýšlení. Ať již tak, či onak.

Poslední letošní Kino Utajeno se zabydlí v prvorepublikové vile v Bubenči

V Muzeu literatury objevíte skrytá zákoutí i jeho zahradu

Kino Utajeno připravuje svá poslední letošní uvedení. V magické atmosféře tří večerů v období adventu bude mít diváctvo možnost objevovat zákoutí a neveřejná místa prvorepublikové vily Marianne Gellertové-Petschkové, ve které sídlí Památník národního písemnictví a jeho Muzeum literatury. Ve dnech 9.–11. prosince tak ožije “žlutý dům” v Bubenči site-specific performancí, živým uměním a utajenou filmovou projekcí.

Diváctvo čeká tematická imerzivní performance, která je vtáhne do děje chystaného snímku. Prosincová uvedení se odehrají nejen v prostorách noblesní vily, ale zásadní roli sehraje tentokrát i zahrada, kde proběhne performance. Jedno ze zastavení dovede návštěvnictvo až do vypuštěné fontány. Vyvrcholením divadelní části bude živé hudební vystoupení houslistky Kateřiny Švecové z balkonu vily. „Genius loci Muzea literatury vnímám nejsilněji právě v zahradě, jež vilu obklopuje. Její dokonalá symetrie je pokojným dialogem mezi přírodou a architekturou. Každý tvar i průhled tu funguje samostatně a zároveň i jako součást většího celku. Jednotlivé architektonické prvky mají své místo, svůj vyhrazený prostor a přesné načasování. Mým cílem je tento pocit přenést i do prosincové performance, jež funguje jako klíč k celému večeru. Právě skrze ni může diváctvo snímek nejen odhalit, ale i prožít v kontextu vily a její historie,” říká režisérka prosincových uvedení, Vojta Dubcová.


Kino Utajeno tradičně propojuje film, divadlo a participativní hru. I tentokrát bude uvedení filmu až do poslední chvíle tajemstvím. Výběr snímku není náhodný, odehrává se v zasněžené vile, jejíž obyvatelé čelí nepřízni počasí. Adventní nálada, pocit uzavřeného mikrokosmu i jemné hudební motivy se promítnou jak do performance, tak do výsledné atmosféry celého večera. Snímek pracuje s botanickými symboly, tvůrčí tým se na tuto rovinu příběhu zaměřil a motivy archetypů, symboliky a rostlinné typologie zakomponoval do kostýmů a scénografie. Víc už ale k filmu opravdu neprozradíme…


V rámci uvedení nebude chybět tradiční komentovaná prohlídka po projekci. Komplexnost zážitku pak dotvoří i tematické občerstvení v režii veganského podniku Bis.tro a Prager’s, které opět vychází ze snímku, který hraje ústřední roli celého večera.

Projekt připravuje tým studentstva pražských vysokých uměleckých škol – FAMU, DAMU, AVU a FF UK, který dlouhodobě rozšiřuje hranice filmového večera. Po industriálních halách, historických objektech i skladech tentokrát zve do prvorepublikového salonu, kde se potkává film, performance, architektura a literatura.

KINO UTAJENO | PROSINCOVÁ EDICE

KDY | 9.–11. prosince 2025, vždy od 19.30
KDE | Vila Marianne Gellertové-Petschkové, Pelléova 44/22, Praha 6-Bubeneč
Vstupenky na GoOut | Více informací na www.kinoutajeno.cz

O KINĚ UTAJENO
Imerzivní site-specific divadelní a filmová akce na místech, kam se standardně nedostanete. Na místech neznámých, zapomenutých i povědomých – ale vždycky jinak, než čekáte.
Pokaždé jiné unikátní místo v Praze, participativní divadlo, komentované prohlídky skrytých architektonických skvostů a vzdělávací program.

Projekt je realizován s finanční podporou Státního fondu audiovize, Akademie múzických umění v Praze (Mezifakultní spolupráce AMU) a Ministerstva kultury ČR.Partner prosincových uvedení: Muzeum literatury
Mediální partneři: art2friends a kulturní magazín UNI
Partneři doprovodného programu: Bis.tro a Prager’s.
Sledujte nás
Instagram | @kinoutajeno
Facebook | @kinoutajeno
Web | kinoutajeno.cz
Kontakt pro média:
Míša Sikorová, ahoj@kujmepik.li, +420 776 712 858

VYPLUJEME!

Je to navenek smutná bilance. Loni vyšlo v Česku zas o trochu míň knížek než předloni a pro letošek prý platí, že lidi v knihkupectvích nakupují taky míň a míň. A nejspíš to nevytrhne ani Dan Brown, jakkoli se jeho novinky za první týden prodalo víc než sto tisíc výtisků; a nejspíš to nevytrhnou ani každoročně ekonomicky nejrentabilnější předvánoční týdny. Ono s tím smutkem není divu: současná globální i lokální politika deleguje ty nejzákladnější úzkosti a strachy do každé rodiny s takovou vervou, že se prostě důrazy a preference přeskupují. Jenže pak si vyzvednete tašku s novými tituly řady Opium poezie – a všecko je jinak! Aspoň na chvíli.
Tu řadu odstartovalo nakladatelství dybbuk před pěti lety. Navazuje ideou na mladofrontovní Květy poezie (1958–2008). Nejnovější svazek má číslo třicet osm. A vyšly ještě dva nečíslované bonusy. To je osm knížek do roka. A jakých! Samý okraj, stín a noc, výlovy z kategorie zatracených a opomíjených – anebo takových, kde by čtenář báseň ani nečekal. Věděli jste, že s veršem byl zadobře filozof Heidegger (sv. 30) nebo romanopisec Solženicyn (sv. 31)? Za zmínku stojí i titul, co tuhle dvojku morálně poněkud haprujících osobností skvěle doplňuje: výbor z díla ruských avantgardistů Sapgira, Cholina a Kropivnického, nazvaný případně Průvod idiotů (sv. 34). Ale řada jde i hlouběji do dějin, třeba k Lewisi Carrollovi (a novému vydání jeho potrhlé skladby Lovení snárka; sv. 33), k jediné dceři v bratrstvu prerafaelitů Christině Rossetti (sv. 37) nebo až ke starořeckému lyriku Pindarovi (sv. 25).
A domácí? Buď připomínky nešťastných, tragických osudů, jako Miroslav Salava (sv. 32) nebo Karel Šebek (sv. 24), anebo kreativní výbory z díla zavržených (S. K. Neumann, sv. 36) a zapomenutých, například Jana Tumlíře (sv. 29), od devětačtyřicátého exulanta, který v Německu, později ve Švýcarsku udělal solidní kariéru na poli ekonomie. Nad vším pak pluje mystický verš D. Ž. Bora (sv. 38). Citací z jeho díla se dá útěšná chvíle, kdy jdou všecky ty úzkosti a strachy, preference a důrazy na druhou kolej, trochu prodloužit: „Vyryl jsem v zemi loď / vztyčil jsem bílý / topol // čekám teď na listí / čekám dnes čerstvý vítr // vyplujeme.“

 

sinekfilmizle.com