Portugalské kvarteto Danças Ocultas tvoří už od konce 80. let hudbu pro čtyři diatonické akordeony, přičemž se jim podařilo vybudovat naprosto osobitý zvukový svět. Sami svou tvorbu označují jako „impresionistický folk“, který „maluje“ nálady, barvy a emoce spíše než konkrétní příběhy. Za svou poměrně dlouhou kariéru čtveřice spolupracovala s řadou osobností a těles – od brazilského violoncellisty Jaquesa Morelenbauma nebo jeho krajanky a nástrojové kolegyně Dom La Neny až po symfonické orchestry. S Dom La Nenou ostatně pánové vystoupili před deseti lety na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.
Nyní, po několika albech postavených právě na spolupráci s hosty, se Danças Ocultas na své desáté dlouhohrající nahrávce vracejí ke svému nejčistšímu tvaru, k hudbě produkované a nahrané pouze ve čtveřici akordeonistů. Po třech nahrávkách, které by se daly symbolicky chápat jako výdech, přichází opačný pohyb – nadechnutí. Název Inspirar tak označuje nejen proces vdechování, ale také vstřebávání vlivů a hledání inspirace, kterou může hudba přinést samotným tvůrcům i posluchačům.
Kapela za pomoci čtyř diatonických akordeonů vykresluje melodie, které mají v uších a myslích posluchačů vyjádřit nejen vjem zvuku a hudby, ale také času, světla a právě dechu. Výsledkem je komorní hudba ve všech významech tohoto slova – má blízko ke klasické komorní hudbě a zároveň nezapře lidové kořeny. Čtyři akordeony se nepřekřikují, ale doplňují se nenápadně, opatrně, místy téměř bázlivě, aby se až v průběhu jednotlivých skladeb dopracovaly k výrazné souhře. Posluchač tak může vnímat každý jeden tón a každý jeden nástroj, jako by ve skutečnosti šlo o hlasy, které – navzdory tomu, co kapela tvrdí – vyprávěly příběhy. Album Inspirar bude silným zážitkem pro každého, kdo akordeon nevnímá jen jako nástroj pro taneční doprovod, ale jako plnohodnotného nositele melodie a emocí.
Že v progrocku byl loňský rok co do objevnosti dosti jalový – bez progresivity, kdekdo z fanoušků ví a flinta šla hodem do žita. Teď z těch zahozených pušek vyjely nové mohutné šlahouny. Tenhle už z dálky nepřehlédnutelný, nepřeslyšitelný se svým druhým albem pětadvacetiletého Dominica Sandersona je velká věc. A nejde jen o fakt, že si nevymyslel nějaký hurámonstr název kapely, jak bývalo zvykem, ale že se normálně podepsal jménem. Protože si za tou hudbou-dílem stojí, neschovává se alibisticky za kapelu. To není sobectví. Má kolem sebe samozřejmě muzikanty až děsivě perfektní, souherné, a ví, co chce a jak.
Debutním Impermanence (2023) posadil laťku sakra vysoko. Sportovní terminologií řečeno ji s touhle letošní novotou Blazing Revelations o řád přeskočil v suchém triku s prstem v nose. Jasně, samozřejmě velká práce, dřina. Velká invence. Obrovský cit a muzikálnost. Leckdo Sandersonovi vyčítá stejnou až zaměnitelnou barvu hlasu, jakou míval Peter Hammill s Van Der Graaf Generator do půli 70. let, jenže hlas si nevyberete. Je ale fakt, že sám jsem se při poslechu nemohl ubránit čemusi, co jsem si pro sebe nazval novotvarem VDGG 3.0. Byť vstupní From the Weeping Cradle je s celokapelní jízdou rozfofrována vůdčím klavinetem a fenderpianem (Embiye Adalı), rytmicky (bicí Jacob Hackett, basa a housle Tristan Apperley), pak dramaticky spěšně klopýtavě i s frázovaným zpěvem žene skladbu s přídechy hammondek a mručícím mellotronem novotvarně pokřiveným crimsonovským prostorem. Faithless Folly je pak ještě víc fantaskně divadelně-hudební věcí, místy orchestrálně metalickou, rozlámanou jazzy trubačskými špíčky (tenor, alt, bariton saxy a flétny Andy Frizell), aby vplynula skoro v akustický (kytary D. Sanderson, perkuse Joshua Joyner) rituál křivd A Rite Of Wrongs. Čistě překrásná hudba. Lullaby For A Broken Dream s jemným intro, pak řezavá s hlasem zadřeným až pod nehty, klavírní údery, zlom, riff jazz běs a hymnus pro finále. Objev!
Spolupráce vynikajícího slovenského kytaristy Dávida Kollára s předními evropskými jazzovými trumpetisty Arvem Henriksenem nebo Erikem Truffazem vždy nabízely mimořádné zážitky. Lahůdkou byly i jejich nahrávky, které se objevovaly na Kollárových deskách. Pokud však nešlo o celá společná alba, jako v případě A Sense of Destiny a Unexpected Isolation, nebyl už dojem tak přesvědčivý. Bylo až příliš patrné, že jde od postupně nasbíraný materiál, i když spolupráce se zahraničními hvězdami přestavovaly pomyslné třešničky na dortu, celek často nebyl homogenní.
Nové album Calls je ohromným krokem vpřed, i když především přináší čistě sólové Kollárovy nahrávky, v nichž vrství nástroje – kromě kytar využil i basy, piana, syntezátorů a programoval elektrické bicí. Jen ve dvou zní trubka Erika Truffaze a ve třech trubka Paola Raineriho, kterého ve dvou podpořil i bubeník Marco Minnemann. Přestože mají nahrávky široký záběr, od abstraktních zvukových ploch přes ohlasy jazzu až k převažujícímu tvrdému progresivnímu rocku à la King Crimson, působí deska koherentně.
Je tu základní linie, album zachycuje Kollárovy telefonáty s jeho spolupracovníky. Hudba k nim vytváří jakýsi soundtrack, s nimiž má Kollár hodně zkušeností. V telefonátech je naráz patrná Kollárova nejistota nejen ohledně angličtiny a přízvuku, ale i ohledně samotných nahrávek, kdy přiznává, že bude muset všechno přetočit.
Už samotné téma dává albu jednotu. Ještě cennější je, že nechává nahlédnout pod pokličku do Kollárovy tvůrčí kuchyně. Odhaduje část tvůrčího procesu. Po slovech „je to hotové, urobil jsem všetko, čo som mohol, a myslím, že je to hotové, je to, jak to je a neviem s tým už robiť viac“, vyznívá dlouhá rocková skladba It Is What Is It s výraznými Minnemannovými bicími úplně jinak. Kollár však nemluví jen o tvorbě, ale také o výhružkách, že od státu nedostane žádné peníze, protože natočil hudbu k filmu o mafiánském bossovi Černák, který ukazuje i mafiánské praktiky politických špiček. K tomu exaltovaný rock sedne.
Hudba Vítrholce má nejblíž nové vlně nové vlny. Kytary jsou patřičně zkreslené, riffy výrazné, basa hutná a bicí úderné. Občas zabublá nějaký syntezátor nebo zvuk obohatí sampl. Dojde i na reggae rytmus. Nic moc objevného, jenomže jsou tu ještě hlasy, které posouvají vše jinam. Deklamují silné texty.
Vítrholc vznikl v devadesátých letech jako uskupení básníků, kteří se sdružili kolem stejnojmenného almanachu. Chtěli dostat své texty k lidem i jiným způsobem, tak začali vstupovat živě jako voiceband doprovázený bicími, kytarami a elektronikou. O dekádu později by se možná zaměřili na slam poetry, ale tehdy čerpali z odkazu raných DG 307 a inspiroval je Petr Váša a jeho Ošklid.
Vítrholc postupně přešel k pevnějším formám, což je obvyklý vývoj. Podobně jako Zajíček se však nevzdal kořenů, není „jen další“ kapelou, pořád mu jde o texty, o sdělení. V domácí tradici nepřichází jen s autorským pohledem, reprezentovaným hlavně texty Karla Škrabala a Dalibora Maňase, ale také se obrací k básníkům, k veršům Jana Zábrany, Milana Kozelky, Ivony Pekárkové či Anny Pammrové. Nezhudebňují jejich básně, vytrhávají z nich verše, které považují za důležité.
Není to příjemné, Vítrholc ukazuje banalitu dneška, využívání prvoplánových zkratek „Češi jsou dobří houbaři / Japonci mají nejrychlejší vlaky / Američani vymysleli rokenrol“. Hodně patrná je bezvýchodnost: „na konci všech procesů / vypneme vodu a plyn / zhasneme světlo“ deklamují v Perseidách a pokračují „Když padaly perseidy / co sis přál“. Odpověď je: „Nic / Raději nechtít nic“, protože „všechno se opakuje“ a „ve vlnách se vrací zlo“.
Ještě horší je prázdnota, co když „jednoho dne nepřijdou ani Němci ani Rusové ani Marťané“? „Vypustí nám duši / a ventilky zahodí do houští / Co uvidíme, až nám vysadí léky? / Noc najíždí na mělčinu,“ končí album.
Výhradu mám jedinou, hudba by možná měla být méně hutně rocková, ne všechny texty fungují jako slogany.
Když se Justin Lavash na jednom ze starších alb Changing Of Tides (2015) dle vlastních slov vyrovnával s ubýváním sil, dovolil jsem si v deníkářské recenzi takový optimistický závěr. Jakože pocit změny „osobních“ slapových jevů, přílivu na odliv, nemusí v uměleckém životě znamenat nic negativního, na moře se přece nejsnáze vyplouvá s počínajícím odlivem. A pokud jste četli rozhovor v předchozím vydání UNI, je jasné, že Lavash tohle vyplouvání opravdu umí, přesně podle přísloví „co tě nezabije…“ Zkušenost ještě mnohem vážnějších „odlivů“ posílila inspiraci a emotivnost dalšího výtečného alba.
Čeho je deska svědectvím (witness)? V titulní baladě bere Lavash za svědka proti strachu a apatii samotnou hudbu. „Potřebuješ říct pravdu / o instinktu přežít / v těchto neustále se měnících časech / udržuješ moje naděje naživu…. Pravda je hudba, pravda je zvuk.“ V přeneseném smyslu jsou písně prostě svědectvím života, se vší hloubkou i banalitou. Kdo nemá odžito, nemůže napsat (nebo mu nebude věřeno) verše jako „když věk, stejně jako gravitace / stahuje mě dolů / k dopředu zorganizované schůzce / šest stop pod zemí / a já se snažím udržet tuhle mršinu naživu“, kontrastující s „prosluněným“ reggae rytmem My Momma Loved Me.
Písně přitom nevyznívají bolestínsky. Prostě svědčí. S dostatkem prostoru pro humor, ovšem hodně sarkastický. Jako když Lavash v England Expects zpívá o rodné zemi, jedním dechem připomíná „čtyři kluky z Liverpoolu, co vrátili Anglii na mapu“ a zároveň si bez servítků hraje se slovy Angerland, Indebtland, Hungerland.
Dobře funguje i rozdělení LP na dvě strany Beats a Acoustic. Příběh má stejnou sílu v různých jazycích. Lavash by si vystačil s playbacky a počítačem jako one man band, ale o to víc těší zdobení trombonu Štěpána Janouška, akordeonu Aliaksandra Yasinského či violoncella Jonáše Krejčího (z Pražákova kvarteta, s Lavashem spolupracuje opakovaně). Přesvědčivé svědectví.
„Každá z písní na desce se odehrává v atmosféře boje. Boje o přežití, usilování o to být slyšet, ovládat, vyhrát, utéct, někomu pomoci nebo jen žít,“ napsala Suzanne Vega o prvním řadovém albu po více než dekádě autorského mlčení. O mimořádně silném, sugestivním albu. Ono ji totiž ctí, že píše a publikuje písně, jen když opravdu „má o čem“. V těchto pohnutých časech zjevně tvořit musela.
Atmosféra boje přitom nemusí znamenat žádnou vypjatou dramatičnost. Ani epičnost ani nutnost barvitého líčení. Brilantní písničkářce k vykreslení sugestivního příběhu stačí zkratka, podobenství. A dar pěveckého výrazu, vypravěčství. V jedné z nejpůsobivějších písní na desce, baladě Last Train From Mariupol, třeba hluboký smutek ve hlase: „V posledním vlaku z Mariupolu odjíždí samotný Bůh.“ V jediném verši snad vyjádří víc temnoty, beznaděje, pocitu bezpráví a tragiky, než by dokázal obsáhlý román.
Nahrávka je silná i po muzikantské a zvukové stránce. Dvorní Suzannin hudebník a spoluautor Garry Leonard se při aranžování a produkci rozhodně nedržel u zdi. Ani Vega se nestylizuje do nějaké zmoudřelé a zklidněné folkové legendy. Sound Witch nelze popsat jinak než „skoro noise-rockový“, stačilo by jen vytáhnout v mixu zvukové stěny kytar z pozadí. Lucinda zní jako jakýsi folkový hip hop. Love Thief zase neškodně „krade“ v přezásobeném obchoďáku funku a soulu. A Rats jsou prostě punk. Nic z toho přitom netrčí, nevyzní nepatřičně, hudba slouží obsahu textu a desku drží pohromadě charisma písničkářky. Vlastně nás možná při prvním poslechu ani nenapadne, jak je nahrávka žánrově pestrá.
Nechybí ani hudebně zdánlivě bezstarostné, odlehčené folkrockové kousky jako Speakers’ Corner. Podobné, jako když The Byrds hráli Dylana. Ostatně tenhle trik, kdy závažnost veršů o to víc vynikne v kontrastu s „lehkou“ hudbou, umí Vega dokonale. O čem je Speakers’ Corner (jistě, podle onoho slavného místa v Hyde Parku) nejlépe vysvětlila autorka: „To je něco, co v demokracii nechcete, zrušení takových Speakers’ Corners… Ale zároveň by měli lidé nést zodpovědnost za to, co říkají.“ Tušíme, do jaké kráčející dýně kope.
Když jsme u Dylana: Podstatná část harmonie, nápěvu i aranžmá trvalky I Want You je přiznaně, se souhlasem, a hlavně účelně využita v písni Chambermaid, podobenství o „tvorbě v něčím stínu, o inspiraci a možná také o vlastní nedůležitosti – a o tom, jak je obtížné tyto dva pocity oddělit“: „Jsem pokojská velkého muže / sleduji, kde složil svoji posvátnou hlavu (…) uklízím drobty z jeho psacího stroje.“ V případě Suzanne falešná skromnost, ví přece, že má svůj svět i rukopis, o dopadu své tvorby se dávno přesvědčila, ale my zase víme, co chce říct.
Mimochodem, hlas Suzanne Vega pořád zní stejně mladistvě jako na prvním albu. Jak to proboha dělá? Asi dárek od těch andělů, kteří dali desce jméno: „Létám s anděly / najedou jsme v jednom hejnu / vím, že jsou se mnou / cítím je v zádech“ (Flying With Angels).
Kapela Zrní vydává nový singl Patříš mrakům a zveřejňuje k němu videoklip, který vznikl v maringotce u řeky, v komorní atmosféře, bez velké produkce, v duchu poetiky Wabi sabi, která je Zrní blízká. Skladba inspirovaná dětským filmem Ať žijí duchové i snovými úvahami o smrti trvá sedm a půl minuty. Jde o první ze tří singlů, které Zrní letos postupně představí – vždy s jiným producentem a s klipem od režisérky Natálie Kratochvíle.
Kořeny nové písně sahají do domácího soustředění kapely před dvěma lety. Vše odstartoval bubeník kapely Ondřej Slavík, když zrychlil a zasmyčkoval fragment písničky ze stále oblíbeného dětského filmu Ať žijí duchové z roku 1977. „Je to reflexe hiphopovýho samplování u dětí československýho komunismu, který už maj sami děti. Tou dobou v tom naše děti dost frčely, tak to měl Ondřej v hlavě – a je to základ songu,“ směje se frontman Zrní Honza Unger. Výsledkem je snová, a přitom rytmická skladba, která si hlasováním kapely vysloužila prioritu pro dokončení.
Do textu, který tentokrát vznikal netradičně do už hotové hudby, výrazně promluvila četba. „Já byl tou dobou plnej tématu smrti, četl jsem zrovna knížku Umíráme každý den od jednoho tibetskýho mnicha, ve který popisuje, jak málem umřel na otravu jídlem a přitom zažil stav vzdávání se všeho. Svejch přátel, věcí, vlastností, celýho sebe, ale i kopců, slunce a nakonec i samotnýho vzdávání se (mimochodem: přežil),“ upřesňuje Unger, kterého inspiroval i související, velmi živý tematický sen. „V něm jsem se na svůj život díval shora po smrti a cejtil jsem, jak všechno byly jenom úplně nedůležitý kulisy, vtipně maličký, vtipně se jevící jako závažný, který se s naprostou lehkostí a beze smutku smrtí rozplynou.“
Nahrávání probíhalo svépomocí ve zkušebně, tedy u kytaristy Honzy Juklíka doma. Výsledný mix a produkci Zrní svěřili Lukáši Palánovi, mastering připravil Jiří Svoboda. „Líbí se nám, co Lukáš do písničky přidal, jak se to posunulo jinam, než jsme zvyklí. Je to 7,5 minuty zábavy. Svoboda. Tiktokovej track,“ dodává Unger.
Klip natočila dlouholetá spolupracovnice a kamarádka kapely Natálie Kratochvíle. Tentokrát šlo o téměř jednozáběrovku s jedinou hereckou postavou – další kamarádkou Vendy Tomšů – kterou režisérka natáčela brzy ráno v jejich rodinné maringotce a jejím okolí u řeky. „Klip nese kouzlo jejich společnýho rána. A zas žádná velká drahá produkce. Pokračujem v rodinnym naladění, v duchu japonský filosofie Wabi sabi, která říká, že velký jsou malý věci. Jdeme za tim, co nás baví, co je nám příjemný, naproti hezkýmu,“ uzavírá Unger.
Od křtu alba Široko daleko na podzim 2023 má kapela za sebou dvě plodná soustředění, deset akustických koncertů v kostelech, na něž navázala vydáním živého klipu ke starší písni Hýkal. Vedle toho vydal Honza Unger i vlastní sbírku básní Dneska na horu nevylezu, není to potřeba (Triáda, 2024). Během roku 2025 Zrní plánují vydat tři odlišné písně, každou s klipem od Natálie Kratochvíle a s jiným producentem. Nové, osmé řadové album kapela plánuje vydat na podzim 2026.
Letošní ročník Rock for People toho očekávaně přinesl opravdu mnoho. Pět dní nabitých hudbou a horkem dalo zabrat, ale i přes ty horší věci to přece stálo za to.
Jako první letošní koncert jsem navštívila kapelu Poly Noir & The Holy Spirit Smugglers na Solar Stage. Dá se rozhodně říct, že prezentace Polyho, jinak frontmana brněnské metalové Insanie, i jeho kapely na pódiu je velmi temná, jak značí už popis v harmonogramu. Podle odezvy publika bylo znát, že zahráli ty nejlepší písně a že setlist hrál do noty všem zúčastněným.
V pozdějších odpoledních hodinách to už rozjela zpěvačka Poppy na Tesco Stage. Na první pohled nenápadná a něžná slečna ze sebe vydávala neuvěřitelné zvuky a chytlavé melodie, které by zaujaly jak milovníky popu, tak metalu.
Po jejím výkonu následovalo vystoupení Grandsona na hlavní KB Stagi. Zazněla samozřejmě i jedna z jeho nejznámějších písní Blood // Water, nebo jedna z roku 2025 s názvem Brainrot. Za zmínku zde stojí také jeho cover na píseň Masters of War od Grandsonova oblíbeného interpreta Boba Dylana. Píseň si poupravil do svého stylu tak, aby zapadla k jeho tvorbě a myslím, že odvedl skvělou práci. Během svého vystoupení komentoval stinné stránky dnešní doby, mluvil o válce na Ukrajině, o Palestině, o nenávisti k Trumpovi, a fanoušky vyzýval k rebelii skrz hudbu.
Po něm už se hlavní stage začala připravovat na headlinera prvního dne – Avenged Sevenfold. Jejich vystoupení bylo doprovázeno projekcemi na obrazovkách, úpravami obličejů všelijakými efekty a pro lidi, kteří mohli vidět pouze obrazovku to musel být velký, až znepokojivý zážitek (včetně mě). Na jejich setlistu samozřejmě nemohly chybět písně Afterlife, Hail to the King, nebo A Little Piece of Heaven.
Středeční večer završila irská hip-hopová skupina Kneecap na stagi Evropy 2. Skupina je známá svým propalestinským aktivismem a již před vystoupením řada fanoušků skandovala „Free Palestine“. Objevily se i palestinské a irské vlajky.
Plamenný zážitek
Druhý den pro mě odstartoval koncert známé české kapely Vypsaná Fixa. Lepší start jsme si nemohli přát. I přes úmorné horko jsme si zatančili, zazpívali a koncert si znamenitě užili. Poté jsme se podívali do future fest zóny, kde bylo možné za plnění úkolů dostat opalovací krém, nebo si vyrobit tričko a další věci.
Ve večerních hodinách už nás na Tesco Stagi čekal koncert Lorna Shore, deathcorové kapely z New Jersey. Aktivita publika byla neuvěřitelná, provázená moshpity a circlepity v průběhu celého vystoupení, od začátku až do konce. Stejně tak, jako na koncertu hlavní kapely druhého dne – Slipknot. Jejich slíbená ohnivá show rozpálila fanoušky od hlavy až patě. Po tomto plamenném zážitku jsme to šli rozjet na party producenta, kytaristy, zpěváka, dj a skladatele Sullivana Kinga. Spojením dubstepu a rocku si vytváří prostor jak na elektronické, tak na alternativní a rockové scéně. Po vyčerpání tancem a zpěvem všech známých písní, které tento „Král“ dokázal propojit, jsme se vydali do kempu, kde u některých stanů party pokračuje až do ranních hodin.
Sex Pistols stačili od stanu
Třetí den jsme započali vystoupením kapely našich slovenských punk-rockových bratrů Horkýže Slíže z Nitry, kteří oslavili již 33 let na scéně. Jejich hity Silný refrén, nebo Mám v p… na lehátku roztančily široké publikum.
Poté jsme pokračovali na Solar Stage na koncert převážně ženské skupiny BraAgas. BraAgas hrají hlavně tradiční písně z různých koutů světa, doplňují je etnickými nástroji a dokonalými harmoniemi svých hlasů. Z jejich vystoupení mi až naskočila husí kůže a i při pohledu na ostatní diváky bylo znát že mají co dělat, aby jim neukápla slza.
Po krátké pauze u stanů už nadešel čas na dlouho očekávaný koncert Ewy Farne. Říkala, že se trošku bála, aby od rockerů nedostala vynadáno, ale všichni jí prokazovali pouze vlnu podpory, dokonce se rozjel moshpit a pár lidí crowdsurfovalo.
Večer jsme se těšili na koncert kapely Skillet, která se na Rock for People vrátila po třech letech. Od začátku do konce probíhaly moshpity a circlepity, fanoušci byli nezastavitelní, pořád na nás mířili crowdsurfeři a všichni si koncert užívali. Zaslechla jsem i stížnosti toho, že Skillet nebyli na hlavním pódiu, ale na Tesco Stagi. Lidí tam bylo moc a prostoru málo, ale i přes to byl koncert a výkon kapely nezapomenutelný.
Na hlavní KB Stagi ale hned po Skilletech šli na řadu velice očekávaní Sex Pistols s Frankem Carterem. Osobně nejsem velkým fanouškem Sex Pistols a za celý den už mi vyčerpání přerůstalo přes hlavu, takže jsem je poslouchala od stanu, ale ohlasy sklízeli hlasité.
Nervózní zpěvačka se odvázala
V sobotu jsme se probouzeli s Davidem Kollerem a Pražskou filharmonií. Zazněly jak hity kapely Lucie, tak jeho sólové kariéry. Těšila jsem se na vystoupení zpěvačky Sigrid, protože jsem ji znala ze spolupráce s kapelou Bring Me The Horizon, ale jakmile jsem její vystoupení zaslechla z kempu, vůbec mě nezaujalo.
Velkým mínusem tohoto dne byla podle nemalého množství lidí pouze čtvrthodinová pauza mezi vystoupením Motionless in White na Tesco Stage a Linkin Park na hlavní. Hodně lidí odcházelo z MIW dřív, aby měli dobrá místa a pauza jednoduše byla příliš krátká. Koncert Motionless in White byl jako vždy fenomenální a moshpity byly nezastavitelné.
Po skončení jsme se přesunuli na již zmíněné Linkin Park s novou zpěvačkou Emily Armstrong. Byla na ní pochopitelně ze začátku znát velká nervozita, ale během koncertu se odvázala a v druhé polovině už lítala po pódiu a užívala si svoji show. Fanoušci i podporovali a drželi cedule s podpůrnými nápisy. Mimo těch si také všimla jedné, na které stálo (v angličtině) „Emily, prosím, ostříhej mi vlasy.“ Emily text přečetla nahlas do mikrofonu a vyzvala fanouška, aby přišel ke stagi. On jí podal strojek a nechal si oholit část hlavy. Kapela poté následovala s – dle jejích slov – příhodnou písní Bleed It Out. Tento čin rychle obletěl sociální sítě a další různá média. Emily koncert odzpívala perfektně a poradila si i se staršími songy kapely, které původně nazpíval Chester Bennington.
Později ten večer měla vystoupit britská zpěvačka RØRY, ale kvůli technickým potížím měla přibližně 40 minut zpoždění. Fanoušci byli vytrvalí, na její příchod vyčkávali a vzájemně se bavili zpěvem známých českých písní. Všichni jsme se přidávali a užívali si propojenou atmosféru publika. Po vyřešení problému s omluvou nastoupila a předvedla energický set svých nejlepších skladeb, který za čekání opravdu stál.
foto: Petr Klapper
Generační obměna
Tímto dnem pro některé účastníky festival skončil, ale zdaleka ne pro všechny.
S nedělí nadešel Narozeninový den festivalu, jehož zlatým hřebem byla legendární kapela Guns N’ Roses. Už v dopoledních hodinách se sjížděli lidé z různých koutů světa, nejčastěji jsem slýchala španělštinu a němčinu. Mimo to byla také znát lehká generační proměna a přišlo mi, že jsme s přáteli snižovali věkový průměr. Den už koncerty nebyl tak naplněný, ale na energii to neubíralo. Užili jsme si vystoupení švédské rockové kapely Self Deception, amerických Signs of the Swarm nebo také česko-slovenské skupiny IONS.
Před osmou hodinou už přišli na hlavní stage Guns N’ Roses. Očekávala jsem, že na jejich koncert dorazí mnohem víc lidí, ale například v porovnání s Linkin Park byla účast snad poloviční. Zvládla jsem bez obtíží projít až ke stanu se zvukovou technikou. Většina lidí seděla v trávě a zdálo se, že hudbu vnímali tak napůl, což jsem usoudila z často vedených konverzací. Čím blíž jsem byla ke stagi, hustota lidí rostla, ale publikum nebylo zdaleka tak aktivní, jako předešlé dny. Nejhlasitější potlesk sklízel kytarista Slash, zazněly známé písně jako November Rain, Sweet Child O‘ Mine nebo Welcome To The Jungle.
Letošní ročník byl doprovázen každodenním ohňostrojem, rozmanitými stánky s občerstvením, second handem a novinkou byl Tesco obchod, který se nacházel v zadní části areálu poblíž Tesco stage. V obchodu jsme si mohli zakoupit produkty za klasické, nezvýšené ceny, hygienu, čerstvé ovoce a zeleninu nebo pečivo. Jedinou nevýhodou byla platba kartou, protože ne každý počítal s tím, že si bude muset brát do areálu peněženku, ale zvládnout se to dalo.
Třicátý ročník festivalu Rock for People byl opravdu nabitý hromadou kapel, které jsem si přidala do svého playlistu, počasí vyšlo krásně a už nezbývá než se těšit na příští rok.
Španělské dokudrama Smečka, které na základě přepisu soudního procesu a výslechových protokolů zkomponoval katalánský dramatik Jorge Casanovas (ani věta mimo protokoly prý navíc nezazní) se týká procesu s pěti mladíky z roku 2016. Ti během červencových slavností, spjatých též s býčími zápasy, znásilnili v Pamploně osmnáctiletou dívku. Hra byla jako scénické čtení uvedena v listopadu loňského roku v Činoherním klubu, nyní se objevuje jako inscenace v prostorách Archy+. Text nastudovala režisérka a choreografka Adéla Stodolová, v obecném povědomí známá především svými produkcemi na Letní scéně Muzea Kampa (kvartet inscenací o úctyhodných osobnostech Mládková-Werich-Kubišová-Forman).
V sevřeném prostoru malého sálu Archy+ se začíná se židlemi a mikrofony v těsné blízkosti publika, na kterých budou pachatelé i postižená vypovídat o tom, co se osudné noci přihodilo. Na plátně vidíme v klasickém černobílém filmovém záběru býka (po stranách hlediště jsou umístěny i televizní obrazovky), ten se ovšem při zvýšené dynamice dění bude barevně proměňovat, dojde i na detaily, třeba jenom zježenou srst. Vizuální doplňky na zmíněných obrazovkách se občas s děním na ústředním plátně rozcházejí, objeví se třeba i srnka, snad symbol nevinnosti dívky, která padne do osidel zpovykaných mladíků. Ti se na jeviště vřítí v dynamické choreografii, jejich temperamentní projev před promítaným býkem naznačuje jak probublávající maskulinitu, tak atmosféru pověstné španělské kratochvíle, která není pro citlivější povahy. Mladíci Adam Královič, Kristián Laštovka (syn režisérky), Matěj Pour, Tomáš Sedláček a Štěpán Tuček jsou většinou čerstvými absolventy hereckých učilišť, k profesní dokonalosti mají především v mluvním projevu ještě daleko, testosteron však nepostrádají a pro zpodobení nesolidních mladých mužů jsou jednoznačně způsobilí. Vyprávění (u výslechů) začíná popisem setkání dívky s prvním mladíkem, ostatní se později nenápadně jeden po druhém připojují. Ona (citlivě ztvárněná Klárou Tilcerovou) sedí na lavičce, od kamaráda, s nímž přijela na slavnosti, se na čas odpojila a náhle dochází ke kontaktu s neznámým klukem, zprvu ve vší nevinnosti, i když s lehce erotickým podtextem. Aktéři poněkud zbytečně z lavičky umístěné na jevišti přebíhají k výslechovým židlím s mikrofonem a zase nazpět (situace se tak protočí několikrát). I když se sestava mladíků rozroste na pět, ještě se nic zlého neděje, do dívčina tušení se ovšem postupně vkrádá stín znepokojení. Ve vzdálenější části dějiště, tedy když herci nesedí na oněch židlích před mikrofony, začínají pak kolem ní zlověstně kroužit. To už ve výpovědi dochází k tomu, co se stalo, střídají se popisy události jak od poškozené, tak od členů smečky, ona sděluje, že i když k opakovanému násilnému sexu došlo, nezmohla se zcela konsternovaná na odpor a měla zavřené oči, oni to komentují věcně, cyničtěji. Evokace trestného činu se ve výpovědích rozchází, ne ale nijak frapantně, mladí muži argumentují tím, že se nebránila, tedy nejspíš souhlasila. Jsme vlastně coby přísedící u výslechů i u pozdějšího soudu ušetřeni „technických“ podrobností sexuální agrese, na jevišti ani náznakem – k prospěchu věci – ztvárněny nejsou. Soud jako takový pak v divadelním provedení znamená především změnu kostýmů, z násilníků se nasazením konvenčních obleků stávají soudce, žalobce, obhájce, svoje dotazy formulují dost neurvale a s profesionální dotěrností, nejsilnějším momentem inscenace pak je, když kolem trochu zakřiknuté dívky začnou opět výhružně kroužit, připomíná to scénu před znásilněním, navíc interpretovanou týmiž aktéry. Avšak i oběť se později převlékne do „dospělého“ a oficiálního oděvu, v právnické funkci klade pak doplňující otázky obžalovaným, a navzdory jejich zlehčování události zazní finálový verdikt, že jsou odsouzeni každý na devět let. Projednáváno bylo také to, že poškozené ukradli mobil a ona se poté, co byla znásilněna, nemohla nikomu dovolat, celou sexuální eskapádu jeden z nich komentoval cynickou esemeskou kamarádovi, jiný si všechno na chytrý telefon natáčel.
Výkony aktérů lze klasifikovat jako nadějné, prozatím menší profesionální zkušenost byla příčinou toho, že při především pohybově vyčerpávajícím výkonu (inscenace bez přestávky) se u některých s přibývajícími minutami drolila zprvu solidní dikce. Inscenace se jako potřebné memento řadí do současné zvýšené frekvence diskusí i soudních kauz spjatých se sexuálním násilím. Že se netýká jen horkých jižních lokalit, je skoro zbytečné dodávat.
Palác (volného) času je tematická výstava sestavená z děl sedmnácti současných českých a slovenských umělců v barokním zámku Troja. Zámek nechal postavit jako své letní sídlo u Vltavy hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka. Se svou rodinou, přáteli a významnými hosty v něm trávil volný čas, naplněný večírky, koncerty, tancem, hostinami (po loveckých zábavách) anebo lenošením. Kurátorky Karla Hlaváčková a Veronika Janoušek Čechová nám pomáhají užívat si kulturu a zároveň přemýšlet o tom, jak odlišně trávíme svůj volný čas my.
Obrazy Terezy Zichové dávají do souvislosti časová období. Barokní okázalost připomínají vodníci, možná hraběcí sluhové. Jeden je oblečený v kabátci se vzorem žab, druhý má kabát zdobený klikatými čarami, a povídají si pod obrazem prostopášné ženštiny se šokující bílou kšticí, která má u obličeje modré plazy a šklebí se na ně. Na druhém díle elegán s oranžovými vlasy rozpráví s okřídlenou polonahou ženou. I její vlasy jsou zářivě oranžové, nohy má opeřené a místo chodidel má pařáty.
Sekce s historickými panely od Zbyňka Baladrána (Vlys, 2022) připodobňuje roli pracovníků (organizované lidské pracovní síly) ve starověkých civilizacích, řízených vůdci postavenými naroveň bohům, k roli zaměstnanců v korporátech. A protože se starověké kultury rozpadly, možná zpochybňuje i roli válečných finančníků (počítajících ekonomickou hodnotu) – nejprve ve vztahu k produktivitě a následně naprosté destruktivnosti.
V pokoji pro proletariát je instalován nábytek z české komunistické éry a na skříňce s poličkou plnou knih stojí televizor. Kvůli zelené pohovce si můžeme před televizi jednoduše sednout a odpočinout si při sledování Ztraceného případu Romana Štětiny (2014), video montáže ze seriálu Columbo. Montáž využívá záběry od prvních do posledních dílů seriálu a ukazuje scény, které nikam nevedou. Columbo jen dělá svou práci jako popletený detektiv, který shromažďuje stopy, řeší zločiny, dnem i nocí pilně pracuje a v průběhu času stárne. Mísí se tu sestříhané mezihry s Columbem, psychologicky matoucí přechody a snové sekvence ve stylu Alenky v říši divů, bez dialogu a s příležitostnou doprovodnou hudbou. Ručně vyšívané koláže Evy Volfové ve stejné místnosti zobrazují domácí práce: mytí nádobí, žehlení, věšení prádla nebo stírání podlahy.
Rukodělnou tvorbu coby volnočasovou terapeutickou činnost reflektují ručně barvené textilie, použité jako zástěny, od Julie Gryboś a Barbory Zentkové (Teabags on Eyelids II, 2022), i dokonalá keramika a díla naaranžovaná jako na oltáři. Je tu keramická váza, jedlé nádoby nebo perleťové stříbřité medailonky ovlivněné barokem, ale v halucinogenní pokřivené nebo tající podobě, která je v protikladu k ornamentální uhlazenosti samotného zámku. Díla vystavují jako barokní zátiší Johana Hnízdilová, Františka Malasková, Anna-Marie Berdychová a Nicolas Prokop.
Najdeme tu i dvě související videa od Petera Kolárčika: Šedá myška (2020) ukazuje umělcova otce, který na Slovensku staví neobvyklý zahradní domek, inspirovaný Řeckem. Peter mu pomáhá a ptá se ho na práci a koníčky. Peterův otec pokračuje v rodinné tradici, je elektrikář stejně jako jeho táta a stejně jako jeho děda. Chodí do práce, protože musí vydělávat peníze pro rodinu, ne proto, že by ho to bavilo. Ale taková práce mu umožňuje mít od půl třetí odpoledne volno na koníčky (vysněné projekty). V jednu chvíli, když Kolárčik fotografuje zahradní projekt, zavolá z okna matka: „A ty i pracuješ, nebo jenom fotíš?“ Později Kolárčik na videu nazvaném Robota (2024) odpovídá písní, v níž se ptá, jaká práce čeká na absolventa umělecké školy ve věku umělé inteligence. Co bude dělat? Půjde do práce. „Roboti si kreslí obrázky, aby umělci mohli chodit do práce,“ zpívá. Ale měl by vědět, že pro umělce není „práce“ dřina, ale hravý život. Toto poznání zkoumá i uskupení ping pong ping, které vybízí ke hře (na pingpongovém stole), ale bez soutěžení.
