Dvojice Philipp Hager a Christian Bündel z německého Würzburgu se jako Zement vydala na společnou hudební pouť v roce 2014. Od té doby vydala čtyři dlouhohrající desky, na které letos navazuje pátý pokračovatel pojmenovaný Passagen. Už od začátku svého fungování dvojice vzdává svou minimalisticky motorickou hudbou hold velkým krautrockovým hrdinům. Jsou alba, na která Němci umístili pouze čtyři nebo pět skladeb a hravě jimi zaplnili stopáž vinylového LPčka, to ale není případ Passagen. Duo totiž na mnoha místech novinky sevřelo svou hudbu do těsnějších písničkových okovů, i tak ale jsou vlivy krautrocku na tvorbu Zement stále zásadní. Vedle nich do hudby vstupuje láska k analogové elektronice, disco groovu i jazzovému hračičkovství. A už otvírák během prvních taktů prozradí, že ani na páté řadovce dvojice z klíčového krautrockového směřování neuhne. Otvírák Move/Procession připomene našláplý rukopis Neu!, následující klipovka Station To Station není coverem stejnojmenné písně Davida Bowieho, ale dostane se nám jiného hudebního zážitku – vzpomínky na Talking Heads kombinované s poťouchlou drzostí Devo. V sevřené Making a Living (I Don’t Know What I Want, but I Know How to Get It) poprvé do hry výrazně vstoupí saxofon, abychom se v téměř desetiminutové Journeys To A Beautiful Nowhere přiblížili zamyšlené tváři jinak dancepunkových velikánů LCD Soundsystem. Podobné fígle na nás Zement vytáhnou i v druhé polovině stopáže. Vlivy post-punku, krautrocku, afrobeatu, industrial rocku, nové vlny a no wave se ve skladbách střídají jak svatí na orloji, stejně tak okamžiky tanečního charakteru i jistého jemnějšího zamyšlení v jinak strojovém, rovném rytmu. V Passagen se zkrátka Philippu Hagerovi a Christianu Bündelovi podařilo sjednotit řadu nesourodých stylů pod jednou střechou tak přirozeně, že když na konci alba prohlásí, že viděli Ducha svatého, na místě jim tuto skutečnost podepíšete. S takovou hudbou, se totiž není čemu divit.

Druhé album potvrzuje výjimečný pěvecký a písničkářský talent Veroniky Borákové a působí, jak jinak, co do témat i provedení zraleji než prvotina. Nika se cítí jako příslovečná rybka ve vodě v čirém doprovodu „klavírního“ tria (tedy elektrifikovaného, s elektrickým pianem a baskytarou) nebo jen piana, který jí dává prostor k práci s výrazem i k emotivním vokalizacím. A když je v písni třeba další barva či role, přidá se třeba saxofon. V textech se Nika vyjadřuje vlastně přímočaře, ale se sympatickým odstínem dívčí poetiky. Jako kdyby zmoudřele, ale nikoliv přemoudřele mluvila s vrstevníky na ta vážnější vztahová témata.

Jediná věc trochu mate. Prohlášení o „odvážných hudebních experimentech“ uvedené v tiskové zprávě, které tudíž zaplavilo i rychlou webovou publicistiku. Na téhle hudbě není experimentálního prakticky nic. Což ale vůbec není špatně! Jde o kvalitní pop či dejme tomu písničkářský pop-jazz kvůli rozvinutějším harmoniím, tu s přesahem do průzračnějších folkových atmosfér, onde s hutnějším funkovým groovem. Prostě o podobný styl, jaký masově proslavily (příklady berte volně, i Nika je osobitá) dámy Norah Jones, Melody Gardot, Madeliene Peyroux atd. Nika bezesporu dokáže kultivovat hudební vkus popového publika v opozici k vypočítavé produkci, což ovšem není experimentální, ale „jen“ velmi chvályhodné. Uvozovky v „jen“ jsou tu míněny hodně tučně, protože tvořit hudbu přístupnou a zároveň neprvoplánovou i obsažnou je úctyhodný kumšt. Darem Niky je především odzbrojující upřímnost v prožitých textech a elegantních melodiích, korunovaná brilantním zpěvem, jaksi citově rozechvělým i silným zároveň.

Přesvědčivý osobní rozměr písní a jejich precizní interpretace pochopitelně nejlépe vynikne na koncertech. Kdo slyšel Niku naživo, potvrdí. Kdo neslyšel či chce slyšet znovu, doma v Ostravě Nika křtí album 14. června v klubu Barrák.

Pětašedesátiletý zpěvák je liška podšitá a pořád dobře ví, na jakou strunu zabrnkat. Po nedávných albech určených především senegalskému publiku, a roli v tom sehrála určitě domácí politika a zpěvákova blízkost k bývalému prezidentovi Mackie Sallovi, se teď rozhodl „rozzářit svět“ a spoléhá na to, že ten na něho nezapomněl. A soudě podle okamžité odezvy, opravdu ne, vždyť se od 80. let stal symbolem průniku africké hudby na Západ a roli nejpopulárnějšího průkopníka mu v roce 2022 přiznal také magazín Songlines cenou World Pioneer Award. A i když se škodolibě říká, že to nejhorší, co ho v životě potkalo, byl hit 7 Seconds, a přes všechny kompromisy, na které v minulosti se západními muzikanty přistoupil, dokázal mnohokrát ohromit přelomovými alby nadupanými mbalaxem. Rytmicky zapeklitým stylem, který v podstatě vymyslel, teď velmi šetří a dává přednost nekomplikovanému optimistickému afropopu s americkým espritem. Za producenta a aranžéra skladeb si totiž vybral Michaela Leaguea od Snarky Puppy. Z věrné kapely Super Etoile si vytáhl pouze kytaristu Moustapha Gayeho a fenoména talking drumu Assane Thiama. Kytar je v mezinárodní doprovodné sestavě tentokrát vůbec pomálu, přednost mají tradiční nástroje a bubeníci vedení ghanským koproducentem Weedie Braimahou, jenomže ten už léta operuje z New Orleans, a tak bubnování občas zní dost karnevalově (stadionová oslava fotbalu On l’a fait!) a k dobrodružnému mbalaxu má daleko. Skladba Mbëggėel doole má být pocta Orchestru Baobab, ze „snarkypuppy“ verze se smyčci zůstanou jeho fanoušci ale nejspíš v rozpacích, stejně tak echt zpěvákovi obdivovatelé z alba ponejvíc sešitého komerčním stehem, což neznamená nic špatného, svět se dnes v éře afrobeatu ani jinak ozářit asi nedá; nicméně třeba rozjásanou skladbu Say Thank You asi rádi přeskočíte. Ty nejzajímavější – Nof laay a Sam Fall – jsou paradoxně spojeny s vyznáním náboženskému bratrstvu Baye Fall, ke kterému se zpěvák hlásí. Vyšlo z toho dobré a zvukově dotažené album, víc „senegalství“ by mu ale neuškodilo.

Není moc čistokrevných indiánů s Pulitzerovou cenou. Skladatel a performer Raven Chancon z národa Diné (Navaho) ji má v šuplíku za Voiceless Mass z roku 2022. Mše je z hudebního hlediska povětšinou sborem zpívaná velevážná záležitost. Chancon to pochopil a otočil jak v názvu, tak v provedení. Hlasy mlčí, neexistují. Bezhlasá mše pro chrámové varhany a velký ansámbl složil speciálně pro varhany Nicholse Simpsona z katedrály Sv. Jana Evangelisty v Milwaukee ve Wisconsinu. Prostor shromáždění, ritů, svatebních polibků, pohřbů i duší předků.

Chancon tu s orchestrem Present Music dává tři skladby, z nichž každá nabízí jiný pohled na využití zvuku a ticha. Vstupem je úvodní osmnáctiminutová Voiceless Mass, která vciťuje a přenáší do hluboko nepamětných krajin podvědomí s přístupem k místům setkávání s předky a k půdě, nad níž snad přebývají. Byla psána důsledně pro místo provedení v modlitebně a s elementárně zvukovým duchem, v němž je architektura kostela neoddělitelná od umění. Další dvě skladby – Biyán a Owl Song, jsou pak z jiného hudebního ranku – snímají proměnlivou povahu orchestru zvuku(ů) a ticha a zdůrazňují trpělivost a jemný vývoj Chanconovy hudby, časový aspekt jeho postupů, složený z rozvolněných a nepoddajných tónů, které se míhají a mizí. Biyán je meditací o užívání zpěvu, zde nástrojů, při navažských obřadech. Každá část skladby nabízí několik různých témbrů, s nimiž si lze hrát: cvrlikání a trylky, rezonanční hučení, sykotné vírné chuchvalce, skřípavé zrnění – a zamotávat je a rozplétat. Podobně se v Owl Song cyklicky střídají témbry, především ty, které vytváří lidský hlas od sykotu až po zakrnělý výkřik, kde se tóny mohou ozývat nebo mizet a odhalovat se stejně tak v chaosu jako v tichu. Dílo-stavba je o komunikaci s místem. Ačkoli je fyzická přítomnost v místnosti odstraněna, stále jsou duše přítomny, jsou neviditelnou hybnou silou. V místě, v čase, ve zvuku i v tichu je stále lze slyšet.

Druhé „gratulační“ album Josefa Vejvody, nazvané s nádechem nostalgie I Remember, je pochopitelně jazzové. Obsahuje dvě archivní živé nahrávky dvou odlišných ansámblů. Obnoveného Jazztetu Josefa Vejvody a Big Bandu Gustava Broma. Vznikly v poměrně dlouhém časovém odstupu. Snímek Jazztetu v roce 2021 a ten s Bromovci v roce 1996, v dobách, kdy Vejvoda s rozhlasovým big bandem už nebubnoval, ale působil jako hostující dirigent. Snímky ovšem spojuje místo konání koncertů, festival JazzNights v Hořicích, a pochopitelně Vejvodovo autorství všech skladeb. Svým způsobem jde o živé skladatelské „best of“ s kusy jako Wakin‘ And Talkin‘, Regards To Chick, respektive Cassiopea, Super Jet, Agogo či Canopus v bigbandovém aranžmá.

Jazztet je zde zachycen v sestavě sexteta s trojicí dechařů, saxofonistou Osianem Robertsem, mezi klasikou a jazzem rozmáchlým trumpetistou Františkem Tomšíčkem a trombonistkou Přemyslem Tomšíčkem (mj. sestavy Milana Svobody, Big Band Českého rozhlasu). V rytmice all-stars skupiny si k sobě kapelník-bubeník vybral všestranného (klasika, filmová hudba, jazz) pianistku Vladimíra Strnada a kontrabasistu Ondřeje Štajnochra. A hraje mu to s „mladší krví“ náramně. V bigbandové části alba má zase pod taktovkou například Štěpána Markoviče. A také brilantního trumpetistu Pavla Husičku (1945‒2010), snímek tudíž můžeme brát i jako pietní vzpomínku.

Zvuk obou koncertních nahrávek patří k těm syrovějším, dravějším, což je jedině k dobru věci. Tedy ne, že by předchozí Vejvodovy studiově vycizelované nahrávky zde uvedených skladeb nezněly autenticky, ale je fajn mít k poslechu i tu živelnější podobu hudby, do které si autor klidně s chutí zakřičí.

S Oslavou trombonů, líčenou o odstavec vedle, má album I Remember společnou, kromě melodického rukopisu také onu nakažlivě pozitivní náladu. Popřejme, ať má podobnou atmosféru nejen oslava osmdesátin pana Vejvody, ale i následující etapa „života a díla“.

Osmdesátiny tak tvůrčí osobnosti jako je Josef Vejvoda (*13. 7. 1945) zaslouží mimořádnou oslavu. Skladatel a bubeník si nadělil hned dvě svým způsobem retrospektivní a zároveň premiérová CD. No, nadělil si… Pochopitelně jde o dárek posluchačům, je přece zvykem oslavenců zvát na hostinu, v tomto případě hudební.

První z alb spadá do klasicizující části Vejvodovy diskografie. Shrnuje objednávky „partičky“, která prý vznikla v rámci České filharmonie čistě z bujarosti. „Hráči pozounové a tubové sekce tvoří nejdružnější skupinu tělesa, která se spontánně schází i mimo zaměstnání. Právě tato skutečnost vnukla jejím členům myšlenku společně si zamuzicírovat i nad rámec pracovních povinností,“ píše se ve sleeve-note.

Dost o špičkových interpretech a zpět k oslavenci. Proč hráči jako s jedním z dvorních skladatelů spolupracují právě s Vejvodou? „Propojení vzniklo na základě dlouholetého profesního pouta mezi Josefem Vejvodou a legendárním Oktetem Zdeňka Pulce, který je dodnes považován za otce a guru trombonového umění v Čechách,“ vysvětluje kapelník ansámblu Robert Kozánek. Skladatel tak mohl komponovat pro specifickou sestavu pěti trombonů (vč. jednoho altového a jednoho basového) a tuby. Na albu ovšem nechybí ani Tři duety pro trombon a klavír, ve kterých hostuje Ivana Kozánková Hlavoňová. A protože je autor zároveň bubeník, zahrál si i na perkuse a přizval také kolegu Camila Callera.

Není vůbec třeba řešit žánrové zařazení, zda jde o hudbu artificiální nebo „lehkou“. Jasně, hned úvodní suita Stars And Constellations začíná latinou Canopus. Jsou tu cítit jazzové prvky (nejen úprava latiny Regards To Chick či Tribute To Jaroslav Ježek) a zároveň i odkaz salónní hudby Belle Époque. Především však jde o kolekci melodicky nápaditých, brilantně zaranžovaných a zahraných kompozic se zajímavým zvukem. A také navozujících pocit pohody, což vůbec není málo.

Je hodně věcí, které se o čtyřiačtyřicetileté mexické zpěvačce dají říct, obdiv našinců mezi ně ale bohužel nepatří. Držitelku mnoha Grammy u nás totiž skoro nikdo nezná. A je rozumné nepředpokládat, že španělsky zpívané album, protkané kulturně vzdálenou symbolikou a emocemi, které naší krajině nejsou vlastní, na tom něco změní. Naskočit poprvé do tohoto vlaku také ještě neznamená, že s vámi zamíří tam, kam byste chtěli. Fanoušky Chavely Vargas, Lhasy de Sela nebo Violety Parra do cílové stanice nejspíš odveze, s Natalií Lafourcade je to ale přece jenom složitější. Sice jako ony těží z latinskoamerického mystéria, ale převzaté nebo autorské skladby ukládá do daleko intimnějšího a teatrálnějšího prostoru, v němž se prolínají pop, klasika, jazz a zvukové elektrokoláže Soundwalk Collectivu. K nynější nostalgické směsi připomínající dopis napsaný moderní propiskou na hodně starý papír dospěla bývalá hvězda mexického indie popu po vydání obrovsky úspěšného alba Hasta La Raíz, považovaného za milník zpěvaččiny kariéry, protože k tak opulentní popové produkci se od roku 2015 už nikdy nevrátila a z mnoha důvodů začala stranit minulým érám. Její, z mexických tradičních stylů vycházející hudba má opravdu patinu pradávnosti, přesto nás pro ni dokáže nadchnout nadčasovými aranžemi „popového mystika“ Adána Jodorowskyho pro smyčce, dechy, harfu a klavír Emiliana Dorantese.

Zpívá, jako by vám smyslně šeptala do ucha. Tiše, ale i vášnivě, s vypjatou romantickou grácií, která je tolik vlastní Latinos a mistrům flamenka. Na bolero Amor Clandestino se španělským zpěvákem Israelem Fernándezem proto jen tak nezapomenete, ani na setkání s lap steelkou dvojice Hermanos Gutiérrez nebo zpěvaččino prosté podání La Bruja. A tak by se dalo pokračovat až do konce. Natáčelo se analogově, všichni pohromadě na jeden zátah, a když to klaplo, tak si, jak slyšíme, někdy úlevně zakřičeli. A k snadnějšímu vniknutí do alba přijměte dobrou radu a podívejte se na jeho rovnocennou součást: úžasné videoklipy.

Ačkoli debut a jeho následovníka dělí jen pouhé dva roky, ten rozdíl doslova bije do uší. V sestavě se tu poprvé objevuje bubeník Jan Chaluš, kterého souběžně už léta můžeme vídat i po boku Mikoláše Chadimy, ubyla jedna kytara a slyšitelně přibylo elektroniky. Se změnou na postu bubeníka přišlo výrazné rytmické oživení, a i aranžérsky kapela už tehdy výrazně vyzrála, takže nemá potřebu se – jako na debutu – vyžívat v dlouhých plochách a minimalisticky se opakujících pasážích; mnohem častěji si hraje s kontrasty, pestře využívaným střídáním akustických a elektronických zvuků a rozbíjením očekávatelnosti ve struktuře písní. Je jasné, že se zúčastnění autorsky i zvukově poučili z předchozího, a prakticky žádné neduhy z alba George’s vision tu už nenalezneme.  Kombinace elektronických rytmů a nápaditých akustických bicích se skvěle proplétá a tentokrát dobře sejmutý zpěv umožňuje užít si i působivé existenciální texty. Těm nemálo pomáhá i možnost střídání mužského a ženského vokálu, které stejně jako razantní kytara vedle elektronických struktur přispívá k výborně načasovaným kontrastům. Je také znát, že z vlivů českého undergroundu tu zdaleka největší inspirační stopu nezanechali obligátní „Plastici“, ale Zajíčkovi věčně hledající DG 307, a to i po textové stránce. A tam, kde zazní ženský zpěv, zas jako bychom si připomněli Hlavsovy Fiction.

Při poslechu textů jako by se ono čtvrtstoletí od vzniku kamsi ztratilo. Nadčasovost témat, stále platné úvahy o pomíjivosti, kontrastu snů a reality, o osobním vyrovnávání se s tím, co se děje okolo nás a my to nemůžeme ovlivnit. Albová „dvojka“ je tentokrát nepředstíraným koncepčním dílem, u kterého i pořadí písní prozrazuje logické uvažování, a skládá příběh, který snadno posluchače vtahuje do svých zákrut. Díky zamyšleným textovým úvahám a neodhadnutelným vývojům skladeb tak jde o nestárnoucí záležitost. Která díky občerstvenému zvuku získala až nečekanou aktuálnost. 

Původem benešovské Jiříkovo vidění se už s pauzami pohybuje na scéně třicet let. To je docela hezké výročí k reedici raných nahrávek, kdysi zrealizovaných vlastními silami a šířených jen neoficiálními cestami. Ačkoli z tehdejších členů dodnes vydrželi jen zpívající kytarista Milan Jaroš a baskytarista Jiří Kraus, je pozoruhodné se vrátit a uvědomit si, jakou cestu kapela urazila. To zásadní se nezměnilo: hudba se hrdě hlásí k českému undergroundu, ale zároveň se nikdy nespokojovala jen s napodobováním, ale spolu s post-punkovými a dalšími vlivy vždy vše přetavovala v osobitý výsledný tvar. Nezapře tak lásku jak k temným Bauhaus, tak k s atmosférou i elektronickými zvuky podobně zacházejícím Legendary Pink Dots.
První, co u poslechu remasterovaného debutu až zaskočí, jak – ačkoli vznikal v primitivních domácích podmínkách – dobře to zní. Moimir Papalescu, který je pod remasteringem podepsaný, odvedl vynikající práci. Navzdory současným produkčním možnostem album zvukově i dnes bez problémů obstojí, a nezní jen jako „retro“, u kterého je nejcennější jeho autenticita. Potemnělá atmosféra skvěle navozuje dekadentně-romantický pocit, známý od gotických kapel, ale nezůstává jen u něj. Skladby jsou pestré, dokážou i po letech překvapovat. Debut sice ještě trpí nepříliš srozumitelnými zpěvy i občas až kolovrátkově nudnými beaty, ale je jasné, že potenciál nechybí. Některé skladby jsou neúměrně dlouhé a zkušený producent by asi razantně krátil a vysekával podstatné pasáže, ale už zde je zřejmé to, co provází kapelu celou její dráhu – při poslechu nastává jakési bezčasí a nadčasovost zároveň, cosi, co se u jiných objevuje kvůli zhudebněné poezii, ale Jiříkovo vidění to dokázalo dostat i do své hudby. Pohrávání si s mystikou zapadá do pečlivě budované sexy temnoty a rovněž názor je patrný už od prvních minut. Reedice tak není jen připomínkou pro pamětníky, ale překvapivě se tak snadno může postavit vedle současných alternativních debutů a možná i mnohé mladší inspirovat.

Olomoucká skupina Tak co? začínala jako cover band. Už na svém debutovém albu Utajený výtah z doby covidu (2020) se ovšem prokázala kvalitní autorskou tvorbou a na novince Ministr nitra dokládá, že autorská dvojice Marcel Harvánek (hudba, klávesy, kytara, zpěv) a David Hrbek (texty, baskytara) si pozornost skutečně zaslouží. Album vznikalo ve spolupráci s Honzou Ponocným (Circus Ponorka) jako producentem, mezi hosty figurují Emma Smetana nebo herec Hynek Čermák.

Hudbu, kterou skupina Tak co? na novém albu představuje, lze charakterizovat jako solidně zahraný poprock s nápaditými přesahy leckam jinam. I když není novátorská, je řemeslně výborně napsaná i zahraná. Skvělá souhra elektrické kytary, basy, bicích a kláves posouvá zvuk tu k melodickému rocku (Píseň ještě nenapsaná), tu k funku (Jeruzalém), tam zase k elektronickému popu (Podzim). Do celku je dobře zakomponovaná také trubka Marka Novotného. Zpěv je občas malinko utopený, ale ve většině případů jsou texty Davida Hrbka srozumitelné.

Pokud bychom hledali nějakou vzdálenou podobnost, pravděpodobně bychom se dostali k Davidu Stypkovi a jeho propojení řemeslně velmi dobrých textů se skvěle šlapající hudební složkou. Ostatně kapela zesnulému zpěvákovi věnovala píseň Zpívej, baladu o ztrátě, vděčnosti a síle hudby, která zůstává, i když její autor odešel. I další Hrbkovy texty jsou osobní, reflektují vnitřní boje, ztráty, nostalgii i vztahovou nejistotu, a rozhodně nezní jako prázdné fráze. V jednotlivých písních řeší otázky viny (Tulák), sociální reflexe i globální problémy (Chodí sem i doktor Foltýn), ale nechybí ani prvek grotesky. Texty jako Dveře nebo Zběh obsahují i zajímavou vnitřní gradaci. Samotný název alba (a titulní píseň) sice není úplně originální (viz Jablkoň a píseň Pět policajtů), ale skvěle koresponduje se zaměřením textů na vnitřní prožívání v kombinaci se společenským rozměrem.