Zachytit Fujakovu košatou uměleckou osobnost v knižním rozsahu je zcela v řádu věci. A hudebnímu publicistovi, estetikovi, pedagogovi a také bubeníkovi-konzervatoristovi Ľubomíru Pavelkovi se podařilo napsat a z Fujakových textových materiálů sestavit pochopitelně nikoliv vyčerpávající (to nejde), ale svrchovaně informovaný, pestrý a k dobru věci zhutněný portrét osobitého hudebníka, skladatele, teoretika umění, sémiotika, vysokoškolského pedagoga, organizátora kulturního dění, publicisty atd. atd.

Úvod knihy tvoří užitečná Pavelkova stať na pomezí kritické biografie, přehledu nejdůležitější tvorby a úvah nad Fujakovým dílem, které autor nazývá „kaleidoskopickým“. Což je příměr vážně přesný. Ač může pouhý soupis umělcových činností působit krajně různorodě, hodíme-li jednotlivá různobarevná a různotvará „sklíčka“ skladeb soudobé hudby, poťouchlých písní ve spektru „od dechovky po Zappu“ (jak Pavelka popsal repertoár alternativně rockové kapely Teória Odrazu), kabaretu, elektroniky, improvizace, divadelně-hudebních performancí, happeningů či teoretických pojednání do krasohledu, vytvoří konzistentní obrázek. Byť nikoliv snadno dešifrovatelný obrázek, a to je dobře.

Do druhé části knihy shrnul Pavelka sedm vybraných rozhovorů z let 2006 až 2024 třeba z časopisu Hudobný život či Jazzport. Což byl vzhledem k autentičnosti a bezprostřednosti odpovědí, sebe-charakteristik, vyjádření se k…, vysvětlení, či naopak ironických až mlžně mystifikujících vyjádření (viz zábavná diskuse „Mne“ je úplne jedno, kto som z periodika Rozum – Rozhovory a rozmýšľanie o literatúre) výborný a knihu oživující nápad: „Odkdy píšete poezii?“ „Poezii? Tak tu nepíšu, a když už, tak jen v duchu známého Magrittova výtvarného gestotextu Toto není dýmka…“

Samotný editor pak pořídil poslední a nejnovější z rozhovorů, což mu umožnilo usoustavnit „příběh“ a doplnit fakta zatím nevyřčená/nenapsaná.

Největší část svazku pak po zásluze patří Fujakovým esejům a úvahám. Třeba o teorii tzv. kulturní periferie (Ambivalentnosť periférnosti) nebo o americkém skladateli, publicistovi a aktivistovi Bobu Ostertagovi (Sfejsbukovaný antropocén v dobe plastovej). Zbylo místo i na vtípek – nebo chcete-li hluboký literární odkaz na legendární Cageovu (ne)kompozici 4’33. Ano, Fujak jí vysekl poklonu čistě bílými stránkami 4 a pol strany textu ticha Johnovi Cageovi (1 strana = 1 minúta). V bibliografické poznámce Pavelka uvádí, že jak rozhovory, tak eseje pro potřeby knihy krátil, pochopitelně s Fujakovou autorizací. Nesrovnával jsem texty s těmi původními z různých sborníků Fujakovy domovské Univerzity Konštantína Filosofa či publikovanými v periodiku Vlna, ale zestručnění není nijak poznat a jistě bylo k dobru věci.

Velkoryse pojal editor fotodokumentaci s řadou historických snímků, včetně záběru klanu Fujakovců z roku 1908, Fujaka jako žáčka ZŠ Žatec, sedícího v nenáviděně povinném pionýrském kroji při představení za pianinem, a také Teórie Odrazu řádící na pódiu. Pitoresknost se tu potkává se seriózností, což také dobře vystihuje povahu Fujakovy tvorby v její žánrové rozmáchlosti. Nemůže chybět ani podrobně zpracovaná diskografie a soupis hudebních a multimediálních děl. Ovšem zásadní je především „externí“ digitální součást knihy, hudební kompilace, dostupná přes QR kód nebo „kliknutelná“ na bandcampu vydavatelství Hevhetia. Kolekce ale funguje i sama o sobě. Takový „Fujak v kostce“, ve čtyřiceti názorně vybraných kusech, rozdělených do čtyř žánrově soudržnějších částí: Skladby (zjednodušeně charakterizované kompozice soudobé hudby, včetně spolupráce s Marianem Vargou), Ex-peri-menty (opět dejme tomu artificiální diskurz, ovšem zahrnující i volnou hudbu, odkazy k jazzu nebo třeba sestřih ze site-specific zvukového happeningu Síla sila), Alternativy (od svébytného post-punku Teórie Odrazu až k ukázkám z recentních projektů, jako je abstraktní kabaret transVAXitions!) a Piesně (nadžánrové akustické trio Ne:bo:daj, spolupráce se Zuzanou Homolovou, s Janou Lewitovou a Vladimírem Mertou při improvizaci na němého filmového Jánošíka z roku 1921 atd.)

Zkrátka ve svazku najdete vše, řečeno s Woody Alienem (abychom využili umělcovy vlastní slovní hříčky z názvu kompozice), co jste kdy chtěli vědět o Fujakovi, ale báli jste se zeptat.

Literární publicista, kritik a kulturolog Jan Lukavec se ve své knize zabývá celou řadou zdánlivě obyčejných předmětů naší každodennosti. Zasazuje je do kulturního rámce, který mnohdy započíná antikou a obsahuje řadu perspektiv: praktickou, duchovní, symbolickou, módní… Snad nejlépe příklad. Na smutném osudu kvalitních sýrů v Rusku (jsou stále nedostupnější) dokazuje, proč se jim v této zemi nikdy nedařilo. Na základě ozdrojovaných citátů uvádí, že ruský zemědělec nikdy nebyl tak produktivní, bohatý a úspěšný, aby si mohl nechat dovolit zrát kvalitní sýr. Společenské poměry mu nedovolovaly ani spolehnout se na to, že mu sýr vrchnost jakéhokoli typu prostě nezabaví. Ze stejného důvodu je proto v zemi tak populární tvaroh (produkt na pomezí sýru), který je zkrátka vůči útlaku daleko méně citlivý. Tento pregnantní potravinářsko-politický výklad obsahuje i informaci, že zrající sýry západního typu jsou v Rusku ztotožňovány s plesnivějícím, dekadentním Západem.

Pozoruhodný je popis oblouku, který produkty v lidských dějinách často opíší. Tak se džíny vracejí ke své původní roli praktického pracovního oděvu – ovšem dnes v městském prostředí. Poté, co si prošly rolí společenského symbolu plného významů (leckdy protikladných). Svoboda, kterou v nich pociťoval zlatokop, možná byla odlišná od svobody hippies a ta zase od svobody těch, kteří si v džínách na západní svobodu hráli ve východním bloku, ta zase od svobody dnešního občana…, anebo ne? Dle knihy jsou džíny pracovním šatstvem, které se výjimečně zbavilo příslušnosti k mužskému či ženskému šatníku. – Oblouk vznikl i u chápání coca-coly, již dnes mnozí požívají jako lék na uklidnění žaludku, a právě roli léku zastávala v době svého vzniku, uvádí Lukavec.

Kniha představuje rejstřík historických postřehů v nečekaných souvislostech. Kromě oblouku v chápání věcí zachycuje i jejich polidšťování. Tedy to, jak motorista, cyklista případně strojvůdce splývají se svým strojem a přisuzují mu lidské vlastnosti. Naopak, stroj vyvolává odezvu v lidském chování: Lukavec důvtipně pojednává politické, sociologické a literární chápání strojů jako nástrojů zkázy i prosperity, lidského zotročení i osvobození. Právě lidský rozměr předmětů je vlastně Lukavcovým tématem, ať už je to lidskost praktická, náboženská, filozofická či magická. Anebo intuitivní. Věci nejsou zdaleka jenom tím, čím se zdají být.

Když v Evropě probíhá válka vyznačující se plošným bombardováním jak vojenských, tak civilních cílů – je možná na čase sáhnout po knize někoho, kdo o věci něco věděl. Německý literární vědec a spisovatel W. G. Sebald (1944–2001) přesídlil koncem 60. let do Británie, protože se nedokázal smířit s německým alibismem ve vztahu k druhé světové válce. V curyšské přednášce Letecká válka zkoumá, jak se v německé poválečné literatuře projevila zásadní dramata: plošné bombardování německých měst Spojenci. A jak je pro něj typické, kombinuje data, postřehy, odkazy a závěry s literárním přístupem.

Jenže přestože Sebald dokumentuje množství svržených bomb a počet obětí, literární ztvárnění nenachází. Pro Británii živořící počátkem 40. let na okraji nacistické expanze bylo plošné bombardování zřejmě jediným nástrojem, jak ovlivnit logiku války. (Bez známek, že by bombardování německé obyvatelstvo demoralizovalo.) Sebald popisuje monstróznost ohnivých sloupů, které tavily vše neživé a živé. A naráží na to, že němečtí spisovatelé takovému obrovskému společnému prožitku nevěnovali pozornost. Přeživší byli často po monstrózním zážitku zvláštně otupělí. A spisovatelé, konstatuje Sebald, se po válce věnovali hlavně tomu, co se dělo s nimi samotnými.

Což výstižně konstatuje na eseji o německém spisovateli Alfredu Anderschovi, který s odstupem důvtipně maskoval své postoje v době nacistického režimu, například účelový rozvod se židovskou manželkou. Až úsměvné je pozorování, jak Andersch ve svých novinářských textech přejímal někdejší nacistický slovník a frazeologii – jenom teď vybízel stejným způsobem k vybudování demokracie… Sebald konstatuje, že Němci si po válce kolektivně zvolili cestu zapomnění. Jakou roli v tom sehrál pocit provinění, to přímo neříká.

Současní ukrajinští spisovatelé se popisu války věnují s nasazením. Jakpak to bude asi u těch ruských? Dočkáme se po válce textů, které budou dokládat, že se v Rusku našli lidé, kteří nepodlehli propagandě? Anebo dojde k dalšímu kolektivnímu zapomnění? V případě ruského vítězství bychom se ruské literatury k tématu jistě dočkali. Podobala by se té nacistické a sovětské.