Prague Sounds 2025

Letošní ročník Prague Sounds se opět snažil přicházet s mimořádnými projekty, i když jeho součástí nebyl výjimečný koncert jako v případě devadesátin Jiřího Suchého, osmdesátin Jiřího Stivína nebo loňské pocty Karlu Krylovi. Ukázala to už pocta Fennesze a Alvy Nota Rjúčimu Sakamotovi Continuum. Jejich společné vystoupení však zklamalo, i když bylo zvukově zajímavé a doprovázené působivými projekcemi. Bylo to však hezky zabalená vata, Continuum nepřinášelo nic nového, oba jen recyklovali svůj obvyklý přístup.
Také komorní koncert Lambchop (5. 11., Divadlo X10), kde Kurta Wagnera doprovázel jen pianista Andrew Broder z Fog, který hrál už na uměřeném albu The Bible, jež tvořilo jádro programu, se rozjíždělo pomalu. Wagner má pravdu, když říká, že se písně dají hrát v různých aranžmá, ale v takto osekané komorní podobě je to složité. Posluchač není vtažen zajímavými aranžemi nebo zvukem, musí stačit samotná struktura písní a síla hlasu. Wagner si byl vědom, že je potřeba udržet posluchače zaujatého, že to není jednoduché, a dodržel, co sliboval, že přecházel z písně do písně bez přestávek, z His Song Is Sung přešel rovnou do So There a pak do Dylan At The Mousetrap, aby udržel napětí.
Asi až po půlhodině přišla první pauza. Teprve v druhé půlce, kdy došlo i na Up With People z desky Nixon, se Wagner více odvázal a také rozpovídal, takže koncert dostal další dimenze, zvláště když i Broder začal hrát divočeji a přecházel až do fortissima. Až moc však používal pedál piana, což ubíralo na dynamice.
I když se Wagner držel převážně intimního, skoro polomluveného projevu, a jen chvílemi ukazoval, jaký má rozsah technik, když přešel do okrajových poloh zpěvu, dokázal si publikum získat. Přispěla k tomu otevřená snaha kašlat na pravidla showbusinessu. Před koncem řekl, že teď by třeba odešel do zákulisí a pak se na pódium vrátil. Místo toho začal rovnou přidávat, přičemž došlo na nové písně. Pak stylově odešel a už se nevrátil.
Wagnerova snaha neustále měnit žánry a styly je obdivuhodná, asi bych dal přednost přece jen širšímu obsazení, byť mám rád strohost. I když se Wagner snažil vystihnout nuancemi podání náladu každého verše, v takto komorní podobě by bylo třeba, aby byl materiál pestřejší. Upravit jen pro piano takřka výhradně písně z komorního alba The Bible se nabízelo, ale výsledek byl trochu jednorozměrný.
Ani letos nepominuly Prague Sounds na soudobou „vážnou“ hudbu. Sice už nepřijíždějí tak velká jména, jako byl Steve Reich nebo členové Bang On The Can, ale Caroline Shaw je dobrá skladatelka, což ukázala už loni její Parita for 8 Voices. Letos se představila se souborem Sō Percussion (7. 11., La Fabrika), který hrál v první polovině večera sám. Úvod patřil klasické Reichově repetitivně polyrytmické skladbě Music For Pieces Of Wood z roku 1973. Prolínají se v ní čtyřčtvrťový, tříčtvrťový a šestičtvrťový rytmus, což vytváří fascinující, neustále se proměňující texturu. Soubor rytmicky obtížný kus zvládl na výtečnou, ale přece jen jde z dnešního pohledu pomalu o klasickou skladbu.
Následující Music For Woods And Strings napsal v roce 2013 kytarista skupiny The National Bryce Dessner, který už skládal i pro Kronos Quartet. V díle spojoval dřevěné perkuse s torzy elektrických kytar, na které se hrálo paličkami. Spojení bylo zvukově zajímavé, ale ne až tak v zemi, kde se hraje na cimbál. Ten nabízí při použití rozšířených technik větší možnosti. Druhá půlka večera patřil písním Caroline Shaw ze společných alb se Sō Percussion Let the Soil Play a Rectangles and Cirsumstaces. Ukázaly, jakými odlišnými aranžemi lze vytvářet křehké písně, melodii často hrají melodické bicí nástroje, v úvodu Other Song dokonce hra na keramické obaly na květináč. Vše doplňují samply a občas bicí. Některé písně v sobě měly něco z křehkosti Suzanne Vega, ovšem s výrazně propracovanější vokální linkou, další ukazovaly inspiraci Meredith Monk. Jiné jako Cast the Bells in Sand byly plnější a elektroničtější s výraznějším rytmem bicích, takže se blížily až jakési futuristické alternativě popu. Zážitek to byl mimořádný, ale přece jen představoval posun od puristického pojetí blíž k mainstreamu.
Jedním z vrcholů letošního ročníku byl koncert bubeníka Natea Smithe (8. 11., Lucerna Music Bar). Není to sice jméno z kategorie Sonnyho Rollinse nebo Branforda Marsalise, ale jeho vystoupení nemělo mnoho slabin. Nate Smith je vynikající bubeník se širokou paletou výrazu, umí vytvořit hybný groove, ale taky hrát citlivý decentní doprovod a zbytečně na sebe nestrhávat pozornost. Fascinující byla především jeho souhra s baskytaristou Snarky Puppy Michaelem Leaguem, který ze svého nástroje vyluzoval s pomocí efektů a techniky hry až neuvěřitelné zvuky, kdy baskytara zněla jako nějaký elektronický nástroj, a přecházel z experimentálního funku a hip hopu do tradičnějšího pojetí jazzu. To nebyla jen souhra, basa a bicí působily, jako by to byl jeden organismus. Rytmika chvílemi zastiňovala i saxofonistu Joshe Johnsona, jeho sóla ovšem byla dotažená, i hráče na klávesy Jamese Franciese, který hrál i s Patem Methenym.
Volba Smithe byla šťastná, ačkoli i ona potvrzovala, že dramaturgie sází na lidi z už osvědčeného okruhu, ať to byl Alva Noto, nebo Caroline Shaw či Lambchop.
To nejlepší ale přišlo nakonec – Cécile McLorin Salvant (19. 11., Velký sál Lucerny) je skutečně výjimečná zpěvačka už svým rozsahem přesahujícím tři oktávy, což ukázala na začátku, kdy přešla z vysokého, až dětského sopránu do hlubokého altu. Působilo to jako by na scéně byly dvě zpěvačky, a ne jedna. Obdivuhodná je i její výrazová pestrost, i když na koncertu se držela povětšinou jazzu s občasnými přechody do blues a šansonu, kdy zpívala i francouzsky. V přídavku však došlo i na futuristický funk s techno rytmem, ve kterém se její hlas také nijak neztrácel. Cécile McLorin Salvant se už teď řadí mezi nejlepší jazzové zpěvačky po bok Bessie Smith či Elly Fitzgeraldové, ovšem její záběr je ještě širší a sahá až k opeře a barokní hudbě.
Její výkon podtrhla doprovodná kapela, která byla mimořádně citlivá, nesnažila se na sebe strhávat pozornost, i když ji tvoří vynikající instrumentalisté, jak ukázala sóla Jasušiho Nakamury na basu a Kylea Poolea na bicí. Bubeník dokázal měnit styl hra a pokaždé ho přizpůsobit náladě skladby, střídal paličky se soft sticky a metličkami.
Cécile navíc dokázala skvěle navázat kontakt s publikem, ať už ve chvíli, kdy říkala, že zná jediné české slovo „prosím“, které se ale vždycky hodí, nebo když uváděla písničku Take This Stone a popisovala, jak ji inspirovalo, když viděla kudlanku chytit vrabce, nebo když žádala o vodu výměnou za písničku. A když dostala druhou láhev, komentovala to slovy, že je bohatá. Závěr korunoval dílo.

Recenze dalších koncertů festivalu Prague Sounds jsme přinesli v minulém čísle.

Klang Systematiek

Bernhard Lang je jedním z nejoriginálnějších žijících rakouských skladatelů. Známý je především jeho postup, kdy z klasických děl vytrhává motivy, zasmyčkovává je a pak je v této remixové podobě nechává hrát orchestry. Nečerpá však jen z loopingu, ale též z free jazzu a rocku, punku a industriálu, což bylo znát především v jeho posledním díle Paranoia II, které mělo premiéru 12. prosince v pražském divadle X10, v podání mezinárodního souboru Klang Systematiek vedeného Garethem Daviesem.
Asi hodinové dílo bylo promyšlenou kombinací nejrůznějších samplů včetně nějakých kovových od Einstürzende Neubauten, hlukových a šumových ploch v osmi kanálech, jejichž poměr měnil sám autor. Vystupovaly z něj tu divoké free sólo Daviesova basklarinetu, tu perkuse Martina Švece, kontrabas Daria Calderoneho nebo elektronika, kterou měl na starosti Mikuláš Mrva. Pak přišel zlom, kdy zazněly vysloveně rockové bicí člena Zu a Motorpsycho Tomase Järmyra, ženoucí hudbu vpřed, než skončily tak náhle, jako začaly. Proměnlivou hustou texturu zvuku občas obohatil i tichý soprán Anny Linardou.
Klíčovou roli měl text, který pocházel ze tří zdrojů. Jednu část tvořily titulky článků z undergroundového časopisu Paranoia zaměřeného na paranormální jevy, konspirační teorie a alternativní historii jako JFK a mandžuský kandidát nebo Plazí agenda pro nový světový řád či Darwin a vědecká diktatura.
Další díl tvoří Protokoly CIA o politických vraždách z padesátých let z Guatemaly. Součástí odtajněného materiálu je i manuál, jak je provádět s upozorněním, že zabíjet holýma rukama většinou není snadné ani pro zkušeného judistu: „Nejjednodušší nářadí je často nejúčinnější. Postačí kladivo, sekera, pohrabáč, kuchyňský nůž, stojan lampy nebo cokoli tvrdého a těžkého. Pro utajenou vraždu je nejlepší zinscenovaná nehoda. Pokud je provedena úspěšně, vyvolá jen malou pozornost. Nejúčinnější nehodou je pád z výšky 23 metrů a více na tvrdý povrch.“
Část Justificatons zas tvoří útržky internetových textů o paranoii jako politickém prostředku, z nichž část je z dark netu: „Diana, černá magie a – a rituální vražda, návrat – životy – mimo – zabití politického vůdce, jehož…“ atd.
V podání těžkého textu odvedl skvělou práci John Greaves z Henry Cow, který se před pár lety v Praze objevil i v jejich reinkarnaci Henry Now. Pohyboval se na hranici emotivního přednesu a polozpěvu, přičemž svůj projev ještě doprovázel výraznou gestikulací.
Paranoia II je těžko zařaditelné dílo, které se pohybuje na průsečíku alternativní hudby a mnohovrstevnatého soundscapingu. Asi nejlépe by se dalo označit za Hörspiel, dílo k poslechu, které ale není klasickou rozhlasovou hrou. Silná je nejen výpověď, která se trefuje do paranoidní doby, ve které žije, ale také nadžánrová hudba. Soubor Klang Systematiek prokázal při nastudování kompozice své mimořádné schopnosti a cit pro obtížný materiál a schopnost vyrovnat se s partiturou pro nezvyklé obsazení.
První polovina večera patřila živému provedení skladby The Disintegration Loops od amerického avantgardisty Williama Basinského. Ten pracoval podobně jako minimalisté s repeticemi, vytvářel smyčky s opakujícími se tvořenými zvuky z rozhlasového vysílání FM stanic i z ulice. Magnetofonové pásky, na které své kompozice v sedmdesátých letech natáčel, však s plynoucími roky a s dalším přehráváním degradovaly, takže se postupně původní motiv vytrácel a utápěl v šumu. Toho využil v Disintegration Loops z let 2002 a 2003.
Jádrem díla je mizející nahrávka. Doprovod nástrojů byl velmi střídmý, aby nezanikla smyčka mizející v šumu. Tu občas doplnil temný tón basklarinetu, nebo tah prutem smyčce po strunách nebo korpusu kontrabasu. Tomas Järmyr hrál téměř výhradně na činely jako na desce Entrails. Smyčec používal i Švec.
Klang Systematiek zaujal už na druhém koncertu 4. listopadu, kdy byla na programu díla Luigiho Nona Io, frammento dal Prometeo a Nicoly Saniho Archa B. Mimořádný zážitek představovala především Nonova kompozice pro dva soprány, sbor, flétnu, basklarinet a živou elektroniku, která předznamenávala operu Prometeo. Tragedia dell’ascolto uvedenou před pár lety v Ostravě.
Už volba obsazení ukazovala Nonův cit pro zvuk, protože basklarinet a flétna se dobře snoubily se sborem, který vytvářel vznosné plochy. Nono se v té době už odklonil od darmstadtské školy a experimentů z šedesátých let a začal pracovat s jednoduššími strukturami, ovšem se zvukem rozprostřeným v prostoru. Patrný vliv na Nona měla v té době filozofie Waltera Benjamina.
Vynikající byl nejen Davies, ale také flétnista Daniel Havel. Zpívali členové souboru Canticum Ostrava, sólových partů se chopily Livia Rado a Federica Livi. I když je Prometeo nedílnou součástí historie soudobé hudby, má přesah inspirující i tvůrce z jiných oblastí.

 

Rudolf Dzurko: Jako celej život

Výstava v litoměřické Severočeské galerii výtvarného umění přibližuje celoživotní tvorbu umělce stojícího stále ještě bohužel stranou zájmu velkých institucí. Rudolf Dzurko (1941–2013) se sice narodil na Slovensku, po válce ale rodiče i s dětmi odešli v rámci dosídlování Romů do severních Čech, kde i vyrůstal. Vystřídal mnoho zaměstnání i bydlišť, když bydlel koncem 70. let v Úštěku, skončil v blázinci („protože jsem se stýkal s chartistama“) a hrozil mu kriminál. Vše díky primáři dobře dopadlo, na radu přátel ale z Úštěka odešel zpět do Prahy, kde ovšem přežíval bez bydlení, střídal místa, kde ho známí nechávali přespat, až nakonec za úplatek získal dvě mrňavé cimry, do dalších dvou se naboural. A v Praze již zůstal.
Dzurko, a litoměřická výstava to jen podtrhuje, byl mistrem barev, jeho obrazy jen září a zářit nepřestanou – zásluhou techniky, již používá. Rudolf Dzurko, naprosto bez nějakého formálního školení, přišel s osobitou technikou. K tvorbě totiž nepoužívá barvy, ale své obrazy vysypává z rozdrcených kousků barevného skla, jež na podkladu drží v lepidlovém loži. Jak vzpomíná, již jako chlapce jej kolem Nového Boru (bydleli tehdy v nedaleké Skalici) fascinovaly kusy barevného skla, které se skvěly snad v každé zahrádce. Zajímavé je, jak vidíme z dokumentárního filmu, který o Dzurkovi vznikl v roce 1987, že pracoval bez nějakých náčrtů, musel vše tedy předem vidět ve své fantazii, jež byla jistě bohatá a nezatížená. A témata? Řekneme-li běžný život, je to vlastně dost zužující, Dzurko samozřejmě vycházel z běžných situací romské reality, zároveň je povyšoval. A vezmeme-li jeho portréty, vždy se mu podařilo dostat do výrazu zpodobňovaných mnohé z jejich osobností, ono „vnitřní“. Důležité pro něj přitom bylo vlastní vyjádření, nedělal „umění“. Sám k tomu v rozhovoru pro Revolver Revue 32/1996 řekl: „Mně nezáleží na tom, co o mně píšou druhý, dřív jsem se kvůli tomu zlobil, ale dneska mi záleží jen na tom, co dělám. Já taky nedělám proto, aby se to někomu líbilo, chci, aby se to líbilo mně, abych s tím byl spokojenej.“ A měl být proč. Máme-li jmenovat nějaké spřízněné umělce, za všechny snad Marca Chagalla, anebo Nika Pirosmaniho či celníka Rousseaua. Ale dost srovnávání… Dodejme jen, že v Litoměřicích jsou k vidění i Dzurkovy dřevěné plastiky, leckdy zpodobňující ženské postavy, ostatně žena byla jeho častým výtvarným objektem.
Bylo by zavádějící a vůči Dzurkovi nespravedlivé a neslušné vnímat ho jako nějakého amatéra, naivního sypače skla – kdepak, ani náhodou! Rudolf Dzurko byl skutečným umělcem, jen on přitom věděl, co všechno se za tím skrývá, když například pro RR trochu trpce poznamenal: „Když se já jako cikán chci někde prosadit, tak musím bejt stokrát lepší než bílej, to platilo v mým mládí a platí to dodnes.“ Ostatně dlouhý rozhovor v RR, přinášející i mnohé reprodukce, má všeříkající titul Nejsem žádná vopice. Vše pak doplňuje přepsané vyprávění, z něhož je vidět nejen, že měl na to Dzurko talent od Boha, ale ta témata! Rodinní příslušníci, známí, samé postavičky, nad kterými by takový Hrabal skákal nadšením, Dzurkovo vyprávění si s ním přitom nijak nezadá. Vše je přitom prodchnuto nejen dosti nespoutanou fantazií, ale také láskou k těm všem, o nichž se tak rozpovídal.
Zmínili jsme „velké instituce“, proč tedy nebýt konkrétnější. Tak například Národní galerii tvorba lidí jako Dzurko nezajímala, tehdejší ředitel Milan Knížák totiž prohlásil, že díla romských výtvarníků nedosahují takových kvalit, aby si zasloužila viset v NG – až po protestech za tak ignorantské, a hlavně plošné odsouzení obrátil a několik Dzurkových děl do fondu NG zakoupil. Aspoň tak, přesto je dodnes řada Dzurkových děl buďto v soukromých sbírkách, ale například i v brněnském Muzeu romské kultury, Národopisném muzeu, Slovenské národní galerii, a naštěstí také v Litoměřicích, kde se ostatně právě na podobné „outsiderské“ autory zaměřují. Kurátorce Janě Milota Foltýnové se podařilo soustředit v několika sálech vše podstatné z Dzurkovy tvorby, výstava je doplněna krásným katalogem, a tak nelze než výlet do Litoměřic doporučit. Ostatně, například z Prahy to není tak daleko…

12:15 Přece…

Přestože má výtvarná skupina 12:15 již dlouho své zasloužené místo v historii našeho poválečného umění, je – opět – s podivem, že si na svou skutečně reprezentativní soubornou výstavu musela dlouhá desetiletí počkat. Neznamená to, že by jednotliví aktéři zůstávali stranou kurátorského zájmu, ovšem společně, tak to ani náhodou.
Umělci, sdružení ve skupině 12:15 Pozdě, ale přece byli každý jiní, a přesto v jejich synergii vzniklo něco, co v té době, tedy přibližně v polovině 80. let, nemělo u nás obdoby – a nebylo to pouze díky jejich, řekněme, výtvarné stránce. Protože, a to je třeba zdůraznit, si skupina zakládala na své otevřenosti. A ještě než se pustíme do dalšího probírání, je jistě namístě ozřejmit onen poněkud zvláštní název – jak na tiskovce vzpomínal Michael Rittstein, šli někdy tou dobou s Ivanem Kafkou ve Francouzském institutu po schodech a za nimi kráčela Rittsteinova žena. „Bavili jsme se o tom,“ řekl Rittstein, „že takoví starý klackové zakládají skupinu a že už to je za pět minut dvanáct. Ale moje žena řekla, kdepak, chlapci, to je patnáct minut po dvanáctý.“ A bác, název, a to pěkně trefný, byl na světě. Mimochodem, v přepychovém katalogu je to i anglicky a zní to moc pěkně: Better Late Than Never!
Takže koho všeho můžeme v GASKu vidět? Syrové a vpravdě mohutné dřevěné plastiky Jiřího Beránka (1945–2021), sestavované z nahrubo tesaných trámů různě tesařsky čepovaných a proplétaných, díla, která se dle Druryho dotýkala až „rituálního chápání lidské existence“, a to v jejích největších hlubinách. Dále obrazy Václava Bláhy (1949), jehož oleje jsou „metaforou pro křehké, lidské bytí“, vystaven je ale také společensky výrazně kritický olej Ukřižován blahobytem Jaroslava Dvořáka (1946), jehož silně stylizované figury, eventuálně čisté plochy hezky kontrastují s výrazně expresivní malbou Michaela Rittsteina (1949), a na druhé straně třeba s hravými objekty Kurta Gebauera (1941), včetně Mávačů, které Gebauer při prvním Rockfestu v roce 1987 vystavil na Paláci kultury, přičemž hleděli směrem k husákovskému Hradu. Vidíme zde i jediného, byť abstraktního krajináře skupiny Ivana Ouhela (1945–2021), introvertního umělce, který o sobě říkal, že je „jakési tavidlo, jímž ty emoce protečou a pak se vyjeví na plátně“, Tomáše Švédu, který své „představy o jakési niterné proudící energii ztvárnil jak ve dvou verzích v malbě, ale také jako objekt“. Dalším z vystavených umělců je Jiří Sopko (1942), pro jehož plátna je charakteristická zářivá, nelomená, možná až fauvistická barevnost, Ivan Kafka (1952) pracující především s instalacemi, Petr Pavlík (1945), jehož kompozice zaplňují jakési amébovité útvary (Autoportrét) či později výrazně stylizované figury, ve výrazně existenciální výpovědi, Jiří Načeradský (1939–2014), mimochodem nejstarší člen skupiny (od nejmladšího Kafky jej dělilo třináct let) a jeho brutálně deformované figury (Rotující žena nebo Dynamické ušatky), a nakonec Vladimír Novák (1947–2024), jehož silně expresivní figurální malba opět akcentuje existenciální motivy.
Již to bylo naznačeno, k výstavě vyšel reprezentativní katalog, galerie nabízí k výstavě i bohatý doprovodný program.

Itʼs Never Over, Jeff Buckley

Po světové první veřejné projekci na festivalu Sundance koncem ledna 2025 bylo dlouhé ticho. Paralyzované ticho z ohromení ve tmě zdejšího největšího kinosálu pro 600 diváků. Až snad po minutě absolutního ticha, když světla na stěnách sálu pomalu vzlínala a jako slunce za rozbřesku živé tvory probírá z uhranutí spánku s nejživějšími sny k životu, vstávali z baldachýnových sedaček tvorové lidští-diváci, usebraní k mnohaminutovému potlesku. Pro mne film roku 2025.
Urputně citlivá, to není nonsens, autorka a režisérka Amy Bergová materiály pro tenhle film rešeršovala a skládala skoro osm let. Pak všechny ty unikátní informace nacpat do stopáže sdělného celovečerního dokumentu je opravdově smeknutý klobouk až k zemi. Před deseti lety si prošla podobnou hledačskou anabází se skvělým, skoro až „živým“ dokumentem Janis: Little Girl Blue. Jenže tam měla širší možnosti pracovat s řádově větším archivem – jak vizuálním/filmovým, tak i „pamětnickým“. Jeff Buckley (17. 11. 1966–29. 5. 1997) nahrál a vydal za svého života jediné studiové album Grace v roce 1994.
„Potkali jsme se na střední ve třídě francouzštiny. Nenápadný kluk s ulízanými hustými vlasy. Dotkl se sponky v mých vlasech, nic neřekl, usmál se. Pak byl najednou slavný. Timothy byl pro mě, nejen pro mě, wow! Ty jeho teď kudrnatý vlasy, neustálý podmanivý poloúsměv neviňátka, hlas, nádherný hlas… Aniž bychom se trochu víc poznali, hned si mě vzal. Bylo mi sedmnáct a v šestašedesátém jsem otěhotněla. Tim nepočkal na dítě. Ten rok jsme se rozvedli.“ Vypráví nádherná šedovlasá dáma Mary Guibertová, ve filmu nejdůležitější průvodce – faktograficky i emočně – o výbuchu lásky s Timem Buckleyem, který v tom šestašedesátém nahrál své první album, nádherné, ale vztahu-rodiny-lásky-dítěte-vazby se bál a zdrhnul. Jeff bezpochyby už v děloze musel vnímat otcův podraz i matčinu sílu se s tím vyrovnávat. Zároveň podědil geny od obou rodičů. Mary i Tim z imigrantských rodin, tedy potřebně silné nátury, navíc rody silně múzicky založené. Tohle všechno potřebné se divák dozví během prvních osmi minut filmu! Přičemž úvodní titulky se začnou objevovat až po třech minutách pod Jeffovou slavnou skvělou písní Lover I Shouldʼve Come Over (Miláčku, měl jsem přijít), z jejíhož textu je převzat název dokumentu, výtečně rytmicky nastříhanou ze všech možných koncertních záznamů, klipů, coverů, krátkých poct jím ovlivněných muzikantů, z historických záznamů ještě za jeho života, čili nikoli pro film dotočených (!), mj. Alanis Morissette, David Bowie, Chris Cornell (Soundgarden) a vlastně celá prvotní grunge scéna.
Amy Bergová natočila, lépe říci stvořila film Itʼs Never Over, Jeff Buckley v době, kdy se hudební dokumenty stávají stále více stereotypními a často se spoléhají na stejnou unavenou/unavující šablonu mluvících hlav prokládanou archivními záběry, aby nám vyprávěly příběhy, které si lze přečíst třeba na Wikipedii. Autorka-režisérka však vytvořila něco výsostně emocionálně rezonujícího, než nabízí přehršel tzv. rockových dokumentů. Přestože nikdy neskrývala, že byla a je obrovskou ctitelkou Jeffa Buckleyho, její film je hluboce a niterně přesvědčivý, protože Jeffa odmítá mytologizovat. Prostřednictvím rozhovorů s těmi, kteří ho znali nejlépe, zejména s jeho matkou Mary Guibertovou a bývalou partnerkou Rebeccou Mooreovou, vidíme komplexní portrét umělce s břemenem mimořádných darů. Maminka Mary, jejíž přítomnost v celém filmu poskytuje jak emocionální kotvu, tak i narativní páteř, odhaluje syna, který si byl zároveň jistý svými schopnostmi a trýzněn pochybnostmi o sobě samém, mladého muže, který dokázal (nejen) svým hlasem ovládnout dav, ale bojoval s tou nebezpečnou silou, která z toho přicházela. „Někdy mi připadá, že sám už nejsem reálný. Chci a potřebuju se přilnout k zemi, na zem, třeba v mrazu si sundám boty a jdu k řece. Je mi zima, ale aspoň to cítím.“ Amy Bergová naprosto přesně na správných místech vsadí mluvené citace z diktafonu – jako je tato, které si Jeff sám deníkově natáčel (poskytnuto od Mary Guibertové). Unikátní obrazové záznamy ze studia při nahrávání alba Grace komentuje dirigent a skladatel Karl Berger slovy: „Jsem jazzman a klasik, z jiného světa než tahle zakázka pro Columbia Records. Diriguju orchestr, Jeff sedí kdesi v pozadí, pokyvuje hlavou, jenže když jsem někde přidal trochu víc sytějších smyčců, hned vystartoval ze židle. Nic neřekl, jen se postavil a orchestr nebyl můj, nebyl jsem dirigent, protože muzikanti z něj cítili, že to není správně, že to není pravda. A měl pravdu. Prostě to věděl. Měl naposlouchané Šostakoviče, Counta Basieho…, snad všechno.“
Největší silou filmu je mistrovské užití zřejmě veškerého bohatství, většinou dosud neviděného a neslyšeného (viz zmíněné diktafonové deníky či nahrávky z telefonních záznamníků, to když mu došla kazeta, volal si poznámky a vyznání pro blízké na svůj domácí záznamník) archivního materiálu, které Bergová mohla dlouhé roky vyhledávat a poté digitalizovat díky finanční podpoře výkonného producenta Brada Pitta, oddaného Jeffova fanouška. Unikátní záznamy starých koncertů z půlky 80. let, kde je Jeff Buckley s kapelou rozběsněným pankáčem, ve filmu fungují jako dramatické kontra akcenty k jeho tzv. zažité podobě baladického rockera. Stejně tak dané prolínané připomínky Edith Piaf, Led Zeppelin, Niny Simone či mistra qawwali Nusrata Fateha Aliho Khana coby jasných vlivů, mimo jiné. Přestože je film vystavěn především na vyprávění nejbližších, jen málokdy zůstává u oněch „mluvících hlav“, s nimiž si většinou vystačí ty běžné hudební dokumenty, na které druhý den zapomenete. Tady Amy Bergová nenechá diváka zírat na obličej mluviče, ale dotáčí a doplňuje o další vrstvy – třeba animace, které se snad Jeffovi honily hlavou, třeba začne větou toho kterého respondenta a ostře vskočí do písně = textem doplní, rozvětví nakousnuté jeho dobásněním. To ve filmu promlouvá univerzálním jazykem, který pozorný divák najednou rozpoznává sám v sobě.
Rozhodnutí strukturovat film chronologicky nám umožňuje sledovat Buckleyho umělecký vývoj v reálném čase. Vidíme, jak se syrový talent jeho raných koncertů postupně zušlechťuje do sofistikovaného umění. S krví, potem, slzami. Radostmi i děsy. Záběry ze zákulisí nahrávání Grace jsou naprosto odhalující. Umělec v nejvyšším bodě tvoření, jak propojuje vlivy snad z celého hudebního spektra do něčeho zcela vlastního, unikátního. Když poprvé hraje píseň Mojo Pin a představuje si ji jako originální skladbu, pozornost kapely i orchestru se přímo fyzicky přenáší a zrcadlí v té naší, rozuměj diváka. V tu chvíli se Jeff Buckley, autor coveru-obalu alba Grace, promění v Jeffa Buckleyho skladatele, a Amy Bergová to do svého filmu zakomponuje s úctou a pokorou. Nevyhýbá se ani temným stránkám jeho příběhu, zejména komplikovanému vztahu s otcem Timem, ikonou folkrocku, který zemřel na předávkování heroinem ve 28 letech, jen několik týdnů po krátkém pokusu o spojení se svým synem, kterého opustil, když byl ještě v děloze. Tento vztah, respektive jeho absence, pronásledoval Jeffa po celý život v napětí mezi touhou ctít zděděné dary a potřebou vytvořit si vlastní identitu. Režisérka s tímto delikátním tématem zachází s citlivostí a nechává bolest mluvit samu za sebe, aniž by ji zneužívala k dramatickému efektu.
Ač to takhle psané může vyznít nepatřičně, filmařské „zvládnutí“ smrti Jeffa Buckleyho je výsostně mistrovské. Neděsí citovým vyděračstvím. Místo aby se zabývala záhadně tragickými okolnostmi jeho utonutí ve Wolf River v Memphisu, tak mezi syrové zpravodajské záběry místní TV, v nichž policisté na břehu do plachty balí a odnášejí tělo, stříhá život Jeffových posledních týdnů. Pod touto zhruba osmiminutovou finální sekvencí zní jeho verze Cohenovy Hallelujah. Žel si nikdo ve filmu netroufl říci, že až Jeff Buckley tuhle píseň povýšil do až hmatatelných nebes. Desítky telefonátů snad všem svým známým, často hluboko v noci, spíš k ránu, pročež spadlé do záznamníku coby monology. Tady podává-představuje jeho smrt takovou, jaká byla. Náhlý, nevysvětlitelný konec života, který hořel intenzitou a romantismem až příliš ohromujícím. Jeff Buckley už ve své době představoval něco stále vzácnějšího: umělce, který nevnímal hudbu jako kariéru, ale jako duchovní poslání. Střihová stavba plynule propojuje desítky let staré filmové materiály a s dotáčkami plus animacemi vytváří pocit intimity, díky němuž se cítíme, jako bychom příběh sami objevovali a žili. Minulost je tady a teď. Nikdy to neskončí.

Nana a zabiják: Émile Zola a Iva Klestilová

Ve své největším sále, tedy v Divadle ABC, uvádějí Městská divadla pražská další ze svých „velkých pláten“, tentokrát dramatizaci dvou stěžejních románů francouzského naturalisty Emila Zoly Zabiják a Nana, i když titul inscenace nabízí opačné pořadí než na jevišti i v chronologii příběhů. V žánru velkých společenských fresek se již léta daří režiséru Michalu Dočekalovi, připomeňme alespoň v MDP realizované Anděle v Americe či Vojnu a mír. Romány v adaptaci zkušené autorky Ivy Klestilové jsou rozvrženy tak, že jejich fabule je oddělena divadelní přestávkou.
Zabiják alkohol v první části projektu postupně likviduje rodinu klempíře Coupeaua (Aleš Bílík). Ten sice zprvu odvedl z nevydařeného manželství Gervaisu (Ivana Uhlířová) i se dvěma syny, dařilo se jim relativně dobře, ona si dokonce otevřela prádelnu, finančně ji založil soused Gouet (Viktor Dvořák), projevující ženě výraznou náklonnost. Po manželově nehodě – Coupeau spadl ze střechy – to však jde s rodinou z kopce. On se sice ze zranění vykřeše, začíná však ve společnosti svých kumpánů stále více propadat alkoholu, což postihne později i Gervaisu. Výraznou součástí scénografických efektů Dragana Stojčevského je nepřeberné množství prázdných zelených lahví, protagonisté je rovnají, přemisťují, sedají či padají do nich. Dcera alkoholem postupně devastovaných rodičů Nana (Karolína Knězů) vmete jednou matce do tváře „Já neskončím jako ty! Já budu bohatá!“ Tento „slogan“ se objevuje i jako leitmotiv na obálce programové brožurky. Alkohol oba rodiče v podstatě zabije a oba postupně umírají.
Nana to o několik let později rozjede ve velkém stylu, jako herečka i jako rafinovaná, ba „vyděračská“ kurtizána. Stojí za zmínku, že tento zolovský osud zpracovali v českém divadelním prostředí v roce 2005 pro Městské divadlo Brno jako muzikál Milan Uhde a Miloš Štědroň. V pražské inscenaci zůstala jenom Karolíně Knězů její role z první části, všichni herci ze „Zabijáka“ vystupují i nadále, mají však na starosti jiné interpretační úkoly. Nana zprvu nechce podlehnout obchodování s vlastním tělem, k němuž ji nabádají její komorná Zoe (Ivana Uhlířová) i kolegyně z kabaretu Triconka (Dana Batulková). Vydělat víc si však potřebuje také proto, aby mohla platit paní Leratové (Eva Salzmannová), která se stará o Nanino nemanželské dítě. Je žádanou milenkou mnoha mužů, vydírá je, některé přivede do záhuby, o majetek například připraví hraběte Muffata (Petr Konáš), k sebevraždě dožene mladého Jiřího Hugona (Vojtěch Franců). Ani její konec není záviděníhodný.
Dočekalova inscenace hýří množstvím jevištních nápadů, někdy je jich možná příliš. Herci se občas stylizují do voicebandového chóru, přičemž jim k odosobnění od původních rolí z příběhu poslouží i masky. Na jevišti je zbudován mělký vodní příkop, do něhož protagonisté, zvláště při zobrazení alkoholického potácení, padají, hladinu však také občas počechrá eroticky rozdováděná Nana „sado-maso“ bičíkem do té míry, že kapky dopadnou i do první řady (seděl jsem ve druhé, takže efekt mohu dosvědčit). Rafinovaně se pracuje také s promítací a jindy průhlednou stěnou, zahlédneme na ní vodní odraz, rozvíjející se poupata, ale také „právě vznikající“ verše z finále Apollinairova Pásma v Čapkově překladu, které herci souběžně deklamují. A občas se téměř na celý horizont promítnou dobové rodinné fotografie, nejspíš z 19. století, kdy Zolovy romány vznikly. Jako výrazný scénografický prvek funguje moderní pračka (Gervaisa přece vlastní prádelnu), z jejíhož „okna“ také vykukují různé jednající postavy, ve druhé části je nezbytná pomůcka domácností položena naležato, trůní na ní občas na polštářích usazená Nana, ale očistné zařízení zakrývá také sexuální hrátky, občas se nad pračkou objeví milostně propojené ruce, někteří pánové se pak – již pro publikum zviditelnění – chvatně zapínají.
Inscenaci zdobí nadprůměrné herecké výkony, na což jsme si už rádi přivykli v inscenacích MDP, především v těch Dočekalových. Mladý talent českého jeviště Karolína Knězů se v roli Nany proměňuje z protivného děcka v divoce nespoutanou milostnici, i její fyzické nasazení je ohromující. Nikdo z účinkujících není jenom do počtu, všichni vytvářejí věrohodné charaktery. Připomeňme tedy ještě Denisu Čapkovou, Marii Annu Myšičkovou, Evellyn Pacolákovou, Hanuše Bora, Milana Kačmarčíka a Tomáše Krutinu.
Dění na jevišti se vyznačuje výraznou vypjatostí, ta chvílemi ovšem i poněkud unaví. Při nabízející se otázce, proč dnes převádět na jeviště Zolu, zůstávám poněkud na rozpacích, ovšem kolonku „vhodné k maturitě“, kterou především velké divadelní domy v poslední době v anotacích uvádějí, naplňuje projekt dokonale.

 

Co se děje v Unijazzu: únor 2026

Kaštan

Kolektivní halucinace a Petr Linhart

Kaštan – Scéna Unijazzu, Praha 6, Bělohorská 201/150, 26. 2. 2026

Petr Linhart a kladenská kapela Kolektivní halucinace se hudebně potkali poprvé na křtu jejich alba Reality v pražské Malostranské besedě. Obohacující setkání a vzájemná přízeň pak pokračovala v podobě několika dalších společných hraní, např. když Petr pozval kapelu na křest svého alba To bylo to Kladno. Petra považuje kapela Kolektivní halucinace za žijící legendu, má ráda jeho tvorbu od posledního sólového alba až po začátky v kultovních Čp. 8. Dojde tedy tentokrát na společně zahranou tragickou romanci ze Sudet nebo snad Motýlka z časů Čp. 8? Každopádně půjde o magický večer plný překvapení.

Blanka Dvořáková: Strach v hrsti prachu

Výtvarnice Blanka Dvořáková v roce 1981 emigrovala do USA a v letech 1983─1985 v Seattle studovala obor umění a grafiky na Cornish College of thé Arts. Od roku 2000 znovu žije v Česku. Obrazy představené na výstavě v Kaštanu jsou výběrem z tvorby posledních let a vznikaly jako olejomalby na sololitu. K manipulaci barev jsou použity štětce nebo stěrky, které si autorka sama vyrábí. Celý proces je intuitivním hledáním představy, která zahrnuje to podstatné v lidském podvědomí, co by radši mělo být skryto.

Čítárna Unijazz

Jana Janoko Šemberová: „Je Mi Jemně“

Čítárna Unijazz, Praha 3, Husitská 22, vernisáž 2. 2., výstava potrvá do 28. 2.

„Jak se vypořádat se světem, který je příliš hlučný, příliš rychlý, příliš intenzivní a složitý?“ Tak se ptá malířka Jana Janoko Šemberová a odpovídá: „V sobě se pokouším vytvářet a uchovávat klid a směřovat k jednoduchosti. Stromy rostou, vítr fouká, řeka teče… Uchyluji se do přírody, do meditace a z nabytého klidu vznikají obrazy. Obrazy, které kolem sebe vytvářejí meditativní prostor a zklidňují mysl. Takové perpetum mobile.“

Poezie života je zkrášlení, neutuchající prožitky a konfrontace se světem. Ten však nabízí i neblahé skutečnosti, a proto jsou v jejích obrazech přisuzovány jiným energiím, přetavujícím se v hledaný klid a rovnováhu. Tomu všemu odpovídá i svébytně nalezený výraz koloritu barevnosti a linií.

Funky basovej večírek – Marek Bero

19. 2. 2026

Baskytarista Marek Bero zahraje v úpravě pro sólovou baskytaru s backing tracky svoje oblíbené funkové, soulové, reggae, rnb a popové písně. Zazní například skladby Tower of Power, Blockheads, Sade, Jamiroquai, Stevieho Wondera, Petera Gabriela, Queen, Jamese Browna nebo Johna Mayera. Po koncertě bude následovat diskuse s Honzou Mikuleckým (basa u Vlasty Hortvátha, Rock the Opera) o tom, proč lidé neslyší basovou linku ve skladbě, proč vždy funguje 3x E nebo o mýtech ohledně talentu či hudebnících. Bude příležitost i pro pokládání otázek.

UNI na pódiu

Ildikó Kali sólo – Příběhy, které nezmizely

28. 2. 2026

Hudebnice Ildikó Kali přináší na koncertní pódia hudbu ze svého oceňovaného studiového alba Jore Jore a nové písně z připravovaného alba. Vystoupení si zachovává atmosféru studiové nahrávky, ale přináší nové impulsy, svěží aranžmá a energii živé interpretace. Album Jore Jore je autorský projekt Ildikó Kali, který staví na tradičních textech a poetice lidových balad a hudebně je transformuje do současného jazyka. Nové písně zpívané v rusínském jazyce jsou balady východního Slovenska a jsou inspirovány hudbou světa. Archetypální motivy, první horor ve slovenské literatuře, archaismy, regionální nářečí, interkulturní propojení (slovensko-africká fúze) a romská poetika v písních se setkávají s hudebními aranžmá obohacenými o přírodní motivy. Dominantou je autentický vokální projev, který nese silnou archaickou emoci.

UNI naživo

Josef Rauvolf uvádí The Fugs

23. 2. 2026

Už pátým rokem renomovaný publicista a překladatel Josef Rauvolf ve stejnojmenném seriálu představuje americkou kultovní skupinu The Fugs. Seriál, který původně měl být pouze dvoudílným profilem kapely, se začal autorovi rozrůstat pod rukama a vzniká – v českém jazyce zcela unikátní – panoramatický pohled na celou americkou kontrakulturu shromážděnou v tom nejširším záběru právě kolem The Fugs. V rámci série UNI naživo nyní v únoru a následně také 23. března uvede v Čítárně Unijazz poslechový pořad, v němž představí jakýsi „výběr z hroznů“ tohoto svého seriálového tématu.

První jména programu Boskovic

Boskovice se v létě 2026 opět stanou dějištěm multižánrového festivalu zaměřeného na alternativní kulturu a propojí historické prostředí města se současným uměním. 34. ročník festivalu pro židovskou čtvrť proběhne od 9. do 12. července 2026 a nabídne čtyři dny hudby, divadla, tance, filmu, performancí, výtvarného umění, přednášek a diskuzí včetně programu pro děti.

Dramaturgie uvolnila první jména programu, z jejichž hudební části vybíráme WWW Neurobeat, patřící k nejoriginálnějším projektům domácí elektronické a hiphopové hudby, Nauzea Orchestra, kapelu známou propojením punkové energie s dechovou sekcí, nebo Island Mint, zástupce mladé české alternativní kytarové scény. Zahraniční scénu zastoupí polští Fish Basket s temným postpunkovým zvukem a japonští Green Milk of Planet Orange, legenda psychedelicko–hardcorové scény proslulá intenzivními koncerty. Na jazzové scéně vystoupí Matyáš Papp trio, uskupení mladého talentovaného klavíristy z Konzervatoře Jaroslava Ježka, spojující originální přístupy k jazzu s hráčskou i skladatelskou vyspělostí. Bluesový večer, který tradičně vzniká ve spolupráci se šumperským festivalem Blues Alive, nabídne vedle bluesových legend i objevy z jarní soutěže Blues Aperitiv, pořádané tímto festivalem.

Ad hot

Zatím se to ještě příliš neprojevilo, ale letošní rok bude jazzový svět do značné míry žít připomínkami dvou centeniálů. Neboť jde o potentáty obrovských rozměrů. Však považte: 26. května uplyne sto let od narození Milese Davise a 23. září Johna Coltranea! Mimochodem, tehdy v roce 1926 nahrál Louis Armstrong se svou kapelou Hot Five údajně prvý snímek, ve kterém zněl scat – Heebie Jeebies.
Davis se mezi absolutní jazzovou špičku prodral velmi mlád, když začal hrát s Charliem Parkerem revoluční be bop, bylo mu okolo dvaceti. A stál potom, jak známo, několikrát u dalších převratných momentů. Velmi zjednodušeně: od zrodu cool jazzu přes uhrančivá velkokapelová alba s aranžérem Gilem Evansem, rozvinutí konceptu modálního jazzu až k zase převratné fúzi s rockem i etnickou muzikou. A dokázal ze sebe vytvořit hvězdu skoro popových rozměrů. Čemuž i odpovídaly jeho honoráře a životní styl.
Do sebe ponořený Coltrane se v prvoligových kruzích ocitl podstatně později, ale při nástupu do Davisova takzvaného „prvého kvintetu“ v půli páté dekády už měl jisté jméno. A nejen vedle protřelejšího kapelníka (Coltrane hrával tehdy také třeba s Theloniem Monkem) vůčihledně rostl. Zvolna už také vydával desky pod svým jménem. Po zásadním podílu na Davisově veleslavném LP Kind Of Blue (1959) se ale trhnul. A nastala jeho sice už bohužel nedlouhá, ale až překotnou tvořivostí nabitá etapa, ze které pochází i jeho nesmrtelné album: A Love Supreme (1965). Dva roky poté ovšem v pouhých jedenačtyřiceti zemřel. Tehdy toho měl Davis před sebou ještě spoustu. S muzikanty převážně o generaci mladšími a inspirativními. Než roku 1991 také odešel na věčnost. Skoro přesně čtvrt století po Coltraneovi. O kterém můžeme jen spekulovat, kudy by asi dál ubíral.
Vřelejší vztahy mezi nimi nepanovaly, každý byl z dost jiného těsta. Ale Miles vnímal, že je John mimořádný umělec. Akorát ho pak spíš dráždily jeho uvolněné pojetí avantgardního jazzu i všeobjímající spiritualita. Což ale nic nemění na tom, jak hluboko oba ovlivnili vývoj jazzu a moderní hudby vůbec. Jeden čas bok po boku. Týž ročník narození.

Postila

Kalamajka. Nad ní májka. Dole tančí žena, zřejmě zatížená. Takovou měl za ženu, kovářovic – kdo chce co víc – Mařenu, mé exchotě strejda. Vždy utrousil „jejda“, a s ní spokojen těžko. Jako když napadne sníh – kronikář v tom řádku zjih – a ty jedeš krajinou s pouhou jednou jedinou běžkou. Kovář ková dnes a znova podkovu, ku sňatku i do rovu. Pro takovou ženu, pro ni kantilénu, nemá slova.
Post illa verba dodávám, jak je důležité míti nejen Filipa, ale hlavně – dokonce i nepohlavně – hodnou ženu. Někdy ovšem je ta hodná ještě horší než ta nás nehodná. Příliš mnoho dobra by snad povalilo obra. Věru smutný obraz. Byť má očka jako já, když jí, mlaská, je to láska do aleluja. Jak nám radí, čáry máry, Tomáš Garrigue. Kalamajka mik mik mik, plným jménem Masaryk. Ta maličká klopí víčka. Tož je třeba „nekrást a se nebát“, a zejména vyčkat.
Leč zpět k oné choti, sani hodné s přísnou lící, svého muže varující do roka a do dne. Bylo nebylo, děno Sibylou, že poblíž birminghamského stadionu Aston Villy přebýval jeden z početných strýců. Ostatní strejdové byli rozptýleni po celém globu. Asi jako Adlerové – v Rusku Orjelčastové – fonetického Karla Máje. A co náš strýc? Méně než nic. Ten měl ženu za vzor plénu, jíž se muže zželelo, ergo bylo veselo. Dokud takto žil ze všech možných sil, pěstoval své tralala. On si prostě sedl a jen svou si vedl, přestože s ním orala. Hodně si užíval, nejprve zaživa, poté i na věčnosti. Šporek se nedíval, sochařů kladiva vytloukla z něho ctnosti. Suma sumárum proti komárům dělal, co mohl. Navenek ale, když byla v bále, před ní se ohl. Chvílemi žil jako velmož, jenž ví, že chodit má s helmou. S pomocí své chotě trpěl na souchotě. Když si všimla, že muž šílí, po sesterské lekci píchla mu injekci rovnou přes košili.
Pozval mě na Aston Villu, já však jménem Devětsilu, dal mu košem. Vždyť nehrála s Tottenhamem s Jimmy Greavesem plným jménem, sportu Krakonošem. Místo Aston Villy vzal mě willy nilly do teátru, kde mi rozsvítil svou vatru. Ozývaly se zde fóry, za něž by se musel stydět místní regenschori. To vše v zemi, drahá je mi, v zemi autora jménem Wilde Oscar. Nenapsal operu Tosca ani, což je k nepoznání, „Ideální manželku“, která by nám hodila se – chytit ji by šlo i lasem. Jemu by šla do celku. Wilde se oddal „manželovi“, kdoví, jak dlouho ho lovil. Proti gustu žádný dišputát. Nutno sedět, ani nedutat. Takové jsou mnohé ženy. Jejich muž je poražený. Nač se vzmužit, nač s ženit.

 

Uchamžiky

Naše děti měly Děti z Bullerbynu ve značně „salátovém vydání“. Není divu; knížka v rodině prošla několika dětmi, takže když se dostala k nám, byl to v podstatě už jen soubor volných listů. Nedalo mi to a jednoho dne jsem je všechny posbíral, seřadil (vydání salátové, ale naštěstí kompletní!) a vyrazil do Břevnova. Zjistil jsem totiž, že nedaleko Kaštanu sídlí knihařství s poměrně slušnou pověstí (internetový vyhledávač ukazoval značný počet hvězdiček). Rozhodl jsem se knížku zachránit pro dětské čtenáře budoucnosti! Jistě, mohl jsem koupit nové vydání a „salát“ hodit do papírového odpadu. Tím by odpadlo hledání knihařství a finančně by to asi vyšlo stejně, ne-li levněji. Jenomže, tak to vůbec necítím. Z knížek mám, podobně jako z hudebních nosičů, až přehnaný respekt. Nedokážu chladnokrevně vyhodit ani vyloženě špatný, třeba propagandistický titul. I takový jsem nedávno použil ve zkušebně/studiu naší spřátelené kapely alespoň jako součást vytlumení prostoru. Tím spíš tedy nechci vyhodit kvalitní dětský titul.

Jak se ukázalo, hvězdičky nelhaly a knížku mi svázali opravdu parádně. Nyní se těší pevné vazbě (oproti původní brožované), takže je nejen jako nová, ale dokonce ještě lepší! Při přebírání hotové zakázky se starší pán, který mi „repasovanou“ Lindgrenovou předával, dal se mnou do hovoru o hudbě. To jsem nečekal. Na druhou stranu, lidé od knih mívají přehled, to zase tak překvapivé není. No, a o tolik starší vlastně zase nebyl.

Pan knihař měl základ v osmdesátých letech, v kapelách, které mám také rád. Začal trochu obecněji Pražským výběrem, pak ale přešel na Letadlo, dokonce zmínil mé srdcové Sparks a zjistili jsme, že jsme nejspíš oba byli na stejném koncertě – v Lucerna baru na Garym Numanovi! Potom pokračoval Lydií Lunch a dostal se až ke Swans. Měl jsem ještě nějaké vyřizování, takže jsme museli povídání přerušit, ale třeba někdy, až zas budu potřebovat něco svázat, navážeme. Ostatně už za týden mi volal, aby mi doporučil nějaký zajímavý hudební pořad v rozhlase. Zrovna jsem tehdy nebyl u rádia, měl jsem hraní v Děčíně, ale vděčný jsem mu byl i tak.

Nevím, jestli si to pán přečte, nejspíš ne, ale i tak mě těší, že zde mohu knihařství, kde mi udělali dobrou pevnou vazbu, dát dobrou zpětnou vazbu.

Další články
sinekfilmizle.com