LO’JO: Feuilles Fauves

Vstanete, podíváte se na východ a dočkáte se slunce. Podobnou jistotu máte u francouzské skupiny: vždycky bude dobrá a nezklame, i když dobu už dávno nestíhá a revoluce nechává na jiných. Nebude z ní nikdy hvězda velkého formátu, na to mají členové až příliš cirkusácký pohled na svět, kterého se už čtyřicet let s přáteli straní na francouzském venkově, daleko od hlučících metropolí, protože komunitu považují za nejlepší způsob, jak zůstat věrný sám sobě. Zaklesnuti do hudební krajiny bez konce, ve které spontánně a moderní době navzdory nepřestávají míchat šanson s jazzem, blues, rockem nebo decentní elektronikou a vytvářejí jedinečný prostor pro dopad poezie zpěváka, skladatele a klavíristy Denis Péana. S neubývající motivací prozkoumávat svět, přestože ho už několikrát křížem krážem objeli. Ano, přiznávají, zestárli, a spoustu věcí okolo už nechápou, nic ale nevzdávají, protože nepochybují, že nás hudba dokáže zachránit. A než bychom se bez ní ocitli nazí a zranitelní, předkládají nám alespoň tu svou. A vy se pak při poslechu alba přistihnete, jak jste na ně za to, jak jsou znovu nehorázně skvělí, málem naštvaní.

Všechny skladby znovu dýchají hlasy Denise Péana a alžírských sester Yaminy a Nadei Nid El Mourid. A když ztichnou, nastává čas pro houslistu Richarda Bourreaua. To jsou jistoty, podobně jako nervně krásné melodie, afro-karibské rytmy a jazykový babylon, zahrnující dokonce vymyšlenou řeč. Lo’Jo patří ke skupinám majícím přátele snad všude, a když přijde čas vejít do studia, dopředu vědí, kdo si s nimi zazpívá nebo zahraje. Tentokrát vyšla řada na konžského zpěváka Jupitera Bokodjiho, akordeonistu René Lacailleho z ostrova Réunion nebo kanadsko-haitskou písničkářku Melissu Laveaux. Převážně si ale Lo’Jo vystačí sami. Tančí přitom rukama a z úst jim vycházejí perly, jak se zpívá ve skladbě Peu de choses, upozorňující, že když si člověk myslí, že je silnější než vítr, vždycky se u toho spálí.

AFRO CELT SOUND SYSTEM: OVA

Předpokládalo se, že Afrokelty, znovu po letech připomínající rozjetý vlak, loňská smrt zakladatele a ideologa Simona Emmersona zabrzdí. To byl pohled zvenčí, v němž doznívaly zážitky ze strhujících koncertů. Jen zasvěcení věděli, že Simon z posledních sil ve studiu řídí natáčení nového alba, a když už nemohl, svěřil kapelu do rukou Johnny Kalsiho a N´Faly Kouyatého. Dílo k jeho poctě dokončili a proměnili v triumfální návrat. Simonova labutí píseň podtrhuje pozitivismus a vítězství nad nepřízní osudu, což bylo Afrokeltům vždy vlastní. Podobně neodmyslitelně k nim patřilo logo s propletenými písmeny OVA, odkazující na druidy, s jejichž přírodní filozofií se Simon celý život ztotožňoval.

Vyprodané turné 2024 potvrdilo, že Afrokelti nemají sebemenší potřebu točit se v kruhu pietních vzpomínek, ale naopak vyrazit dopředu, jak se na jednu z nejrevolučnějších fusion kapel historie sluší a patří. Programátor a klávesák Simon „Mass“ Massey se drží pro Afrokelty typického valivého techno soundu, viz Kalsim rozbubnovaná skladba The Lockdown Reel s houslemi Ewena Hendersona nebo Magical Love se zpěvačkou Rioghnach Connolly. S nepřeslechnutelným přechodem od „Keltů“ k „Africe“ však elektronika nabývá na sofistikovanosti a za příklad její vyváženosti s akustickými nástroji poslouží nádherný vrchol: rozjímavá velkolepá óda AM s gaelsky zpívajícím Iarlou Ó Lionáirdem a sborem zaranžovaným Johnem Metcalfen, ve které doslova zvoní N´Falyho balafon. Ten se blýsknul dvěma parádami: Nfaly Foli s korou jako by vypadla z jakéhokoliv alba Mory Kanteho a srdceryvná Bâdji Kan Waly s dudami a vokalistkami, věnovaná neteři s dvouletou dcerou umírající na cestě do Evropy. OVA se bez námahy zařadí do seznamu nejlepších alb roku ze dvou důvodů: Afrokelti na něm nepromarnili jedinou příležitost a hlavně, takovou hudbu v nelehké době vyžadující jasná stanoviska s nutností postavit se rasismu a xenofobii potřebujeme.

Keith Jarrett, Gary Peacock, Paul Motian: The Old Country

Roku 1994 vyšla Triu Standards koncertní nahrávka At The Deer Head Inn ze září 1992. Letošní aktualitou ECM je druhá část onoho koncertu s názvem The Old Country. Během více než hodiny zazní osm standardů, většinou ze studnice těch nejklasičtějších, nejčastěji dodnes hraných; všechny jsou především připomínkou časů rafinovaných melodií a podmanivých harmonií, jaké dokázali složit písňoví hitmakeři swingové éry, ve dvou případech také hvězdy raného hard bopu. Možná si mnozí v Evropě mohou klást otázku, proč američtí jazzmani dodnes mají v oblibě standardy. Odpověď je jednoduchá: obrovská záplava písní od počátků jazzu až po moderní proudy vygenerovala množství úžasných melodických nápadů a harmonických kombinací, témat a frází, k nimž se muzikanti rádi vracejí, aby je po svém a inovátorsky interpretovali, aby je využívali ve svých improvizacích. Tak k hvězdným tvůrcům patří Cole Porter, od něhož zazní v podání tria Everything I Love z muzikálu Let’s Face It! (1941) a All Of You, melodie napsaná pro broadwayský muzikál (1955, rovněž film 1957). Nebo I Fell In Love Too Easily Jule Stynea z komediálního filmu Anchors Aweigh (1945), Somebody My Prince Will Come – ústřední melodie Franka Churchila z kreslené grotesky Sněhurka a sedm trpaslíků (1947), Golden Earrings – song Victora Younga pro stejnojmenný romantický film (1947). Nemůže chybět něco od bratrů Gershwinů: How Long Has This Been Going On z historicky raného muzikálu Funny Face (1927). Standardy éry moderního jazzu zastupuje Monkův jeden z nejslavnějších songů Straight No Chaser (1967) a od kornetisty Nata Adderleyho The Old Country (1960), titulní skladba tohoto alba. Nahrávka je úžasným pomníkem někdejšího tria: basista Gary Peacock, bubeník Paul Motian zaskakující za Jacka DeJohnetta, už nežijí. Jarrett svým pojetím podstatu těch úžasných malých skladatelských děl nejen zachovává, ale povyšuje do vyšších hudebně emočních sfér!

NOVÍ KUMPÁNI: I Kobarika Foli

Čtyřčlenná sestava vznikla v Brně roku 2020 a nabízí zajímavou nástrojovou kombinaci: západoafrický buben djembe jako sólový nástroj, baskytaru, saxofon a basové bubny. Což otevírá dveře do několika stran. Kombinace bubnů vede do světa západoafrických rytmů, saxofon pak do komorní verze nigerijského afrobeatu. Ano, Afrika je pro kapelu tou hlavní inspirací, každá z devíti skladeb je podložena jedním specifickým rytmem či kombinací několika. Vše je srozumitelně řečeno v bookletu, aniž by měl posluchač dojem, že ho někdo svrchu poučuje. V tuzemské, až příliš skromné nabídce africky orientovaných kapel vyhmátli Noví Kumpáni podstatu. Nekopírovat, ponořit se, nechat rytmus plynout. Rytmy jsou z osvědčených destinací – Mali, Guineje, Pobřeží slonoviny či Burkiny Faso, což je souvislý pás etnicky spřízněných území, odkud pochází velká část afrického hudebního exportu. Výměna mezi západní Afrikou a Evropou ovšem probíhá oběma směry a výsledky lze i při žánrové rozmanitosti rozdělit do dvou skupin. Jednak účelově vytvořené fúze, a pak hudba s duchem i organickým feelingem. Kumpáni patří do té druhé skupiny. Vedle afrických džinů ale z alba slyšíme i tuzemskou identitu, odlišnou od afrických nahrávek, které do světa proudí ze studií z Paříže, Londýna či Madridu. Nejcitelnější to je, když se objeví vokály či freejazzový saxofon: z hudby najednou vnímáme středoevropskou kulturní zkušenost, kterou nelze popsat v jedné větě. Někdy je to pro Afriku atypická uměřenost, někdy repetitivně depresivní litanie s kořeny v českém undergroundu a protirežimním protestu. Africký živel se tu dostává do nového kontextu, který můžeme brát i jako ruku podanou těm, kdo africkou hudbu teprve objevují. Pro mě je vrcholem alba čistě instrumentální, zvukově pestrá sedmiminutová Madan. Následující Yankadi-Makru nabízí krásnou západoafrickou melodii, která jako by vypadla z klasického repertoáru Aliho Farky Tourého, aby ji vzápětí rozvinuly melodické linky saxofonu. Shrnutí na závěr: jako debut neznámé kapely je album tím nejlepším překvapením.

NichelOdeon & Borda: Quigyat

Nekompromisní ve všech směrech! První dojem, který mi vystřelil z mozku u alba Frattura Comparsa, Dissolvenza pachatelů Alberto Nemo (klavír, hlas), Niccolò ´Whale´ Clemente (klavír, elektronika, hlas, text), Claudio Milano (hlas) plus Teo ´Borda´ Ravelli (elektronika). Záměrně k této desce u muzikantů používám slovo hlas. Hlasy jsou zde totiž nástroji, potýkajícími se bojovně/válečně se zbrojnicí dvojice klavírů… Je to hudební a scénická akce, jež stojí mimo prostor a čas, a vytváří svůj vlastní svět. Liturgický, katarzní, terapeutický a jiný. Malé intro, kterak jsem hodlal napsat recenzi na zmíněné album, ale ze tří čtyř letošních (i participačních) desek alchymistra pěvce, skladatele, divadelníka a muzikoterapeuta Claudia Milana je pro mne albem roku Quigyat.

Grónskými Inuity byly polární záře slovem Quigyat světelnými vlnami duchů dětí, které zemřely násilnou smrtí nebo v den svých narozenin. Pro nás s krátkou civilizační historií, pokud TO vůbec někdy spatříme, překrásný nebeský vizuál, pro Inuity znamení k pokloně a modlitbě. A takové je entrée. Pochopené a přenesené. Devítiminutové Quigyat (Little Symphony for Frozen Soldiers) s elektronickým hukotem (Teo ´Borda´ Ravelli i na bicí), pak úderným klavírem (Francesca Badalini), ševelem a krátkým křikem zpěvu-hlasu, pulsy bezpražcové baskytary (Andrea Grumelli). Velne do následné, velepřekrásné melodické hříčky Alla Statua dei Martiri di Gorla (Requiem in Defence of Children’s Rights), chtělo by se říci až etudické, v níž klavír s basou něžně tkají hebký rubáš umrlým dítkám, a Claudio Milano zprvu jemným, pak vyštvaně zajíkavým diplofonizujícím vokálem odehraje příběh. Malamore e la Luna je ryzím hudebně divadelním dramatem se zapamatovatelnou melodií. Jenže vrchol má teprve přijít. Ciò che Rimane (Co zbývá) se zprvu vine v libosti až odněkud z baroku po chaos zabijácké současnosti. Teatrálnost, brutalita, hrůza. Krása, valivá dynamika, děsivost. Tady UMĚNÍ přesahuje hudbu.     

Misterios del Amor: Alma

Sefardská hudební tradice u nás už nadchla řadu hudebníků. Janu Lewitovou s Rudolfem Měřinským a později s Vladimírem Mertou, Katku Garcia s Kon Sira, ansámbl Avrix atd. Projekt Misterios del Amor jde na věc zase trochu jinak. Propojením interpretů staré hudby s hudebníky s „world“ a jazzovými zkušenostmi. Odtud pojetí aranžmá, frázování a rytmu. Ovšemže v provedení stále odpovídajícím žánru, nečekejme žádný jazzový odpich, ten by se sem opravdu nehodil.

Misterios del Amor je „začínající“ kapela, ovšem tvořená profesionály. V čele s Janem Čižmářem, respektovaným hráčem na loutnu, theorbu a další drnkací nástroje, jinak kapelníkem ansámblu Plaisirs de Musique. Za „starou hudbu“ působí v kvintetu i hráčka na historické flétny Marta Kratochvílová. Rytmiku tvoří Marian Friedl (NOCZ, Jitka Šuranská, RukyNaDudy) a Milan Slezák (Robert Balzar, jazzové bigbandy, Invisible World i Druhá tráva). Duší (alma) projektu je ovšem zpěvačka Eliška Tesařová. Také všestranná, s jazzovými zkušenostmi. Ovšem kvůli masterclass u španělské zpěvačky Beatriz Lafont Murcíi (mimochodem na desce hostuje) propadla právě sefardským písním. Nadčasové nápěvy interpretuje autenticky, ale zároveň po svém, s jistou osobitou křehkostí. Stačí porovnat známé písně Me estas mirando či Morenika, jak je zpívá třeba Yasmin Levy a jak Tesařová. Každá verze jiná, obě jinak přesvědčivé.

Misterios del Amor mají mezinárodní ambice. Přirozeně, vždyť reprezentují důležitou součást kulturní historie Evropy a životnost odkazu sefardských Židů v současném kontextu. Deska včetně CD verze s velkoryse pojatým bookletem vychází u polského labelu. Koncertní činnost kapely zahrnuje Portugalsko, Španělsko, Francii či Chorvatsko, jistě i kvůli kontaktům a pověsti Plaisirs de Musique. Je ovšem hezké, že si onen evropský záběr vybudoval sefardským repertoárem ansámbl ze země spíše s aškenázským (ale pravda, také s barokním) dědictvím v kulturním podloží.

YASMIN WILLIAMS: Acadia

Je to od ní sice milé, že nám sdělí, za co se nepovažuje – za folkařku – když ovšem tvrdí, že hraje folk, odrážející vlivy, ze kterých celý život čerpá a zmiňuje přitom vesmír, moc to těm, co ji neznají, neusnadňuje. Vlastně ani těm, co z jejích předchozích sólových akustických alb zůstali opařeni. V zásadě se nezměnila: stále se drží fingerstylu, lap-tappingu, nečekaných změn temp, nálad a melodických frází. Zkrátka: na kytaru a nově i na banjo dnes málokdo hraje jako ona. Nyní se ovšem ocitla v nečekaných hudebních krajinách, protože jestli to nevíme nebo nám to jenom snad zapomněla říct, ve své hudbě prý vždycky slyšela další nástroje a hlasy. Zůstává neodhadnutelná, s rozkošatělým zvukem přesto vsadila na větší přístupnost. V každé ze skladeb její nevšední hru šperkují hosté, udávající žánrové směřování: banjistka Allison de Groot s houslistkou Tatianou Hargreaves v Hummingbird třeba k energické směsi bluegrassu a old-time music. Pak přijde první střih: akustika zůstává na pozadí a narůstá podíl zasněné ambientní elektroniky (Vigil s harmonickými vokály skupiny Darlingside), perkusí (Dawning s hlasem Aoife O’Donovan) a v Dream Lake s bubeníkem Malickem Kolym bere Yasmin do rukou elektrickou kytaru prohnanou přes efekty. U soft artrockové Sisters se smyčci a marimbou se pak nelze zbavit pocitu, že posloucháte něco od Mika Oldfielda. Všechno zmíněné pořád ale tak nějak odpovídá Yasmin Williams, jak si ji pamatujeme, i když najednou daleko pestřeji zbarvené, konec alba je ovšem už o něčem naprosto jiném, a jak sama tvrdí, ani pořádně neví, kde se to v ní vzalo: skladby NectarMalamu s bubeníky, ostrými kytarovými riffy, syntezátorem a saxofonistou Immanuelem Wilkinsem zprudka naberou na značné hlasitosti, dravosti, kvílivosti a lavírují mezi funky, jazzrockem 70. let a postrockem. Velezábavné? Určitě. Světoborné? To zase ne. Nejodvážnější, co kdy Yasmin udělala? Rozhodně. Vztaženo na celé výborné album.

Wayne Shorter: Celebration, Volume 1

První posmrtná nahrávka kvarteta Waynea Shortera (+2023), záznam koncertu na Stockholm Jazz Festivalu 2014, dokládá, že toto od roku 2000 obsazením stabilní těleso patří k vrcholům vývoje, kam dospěl hlavní proud moderního jazzu po freejazzové extázi. Protagonisté jsou známí: veterán Shorter, hrající geniálně jak na tenorsaxofon, tak na sopránku, pianista Danilo Perez, rodák z Panamy, kontrabasista John Patitucci – klasik éry 80. let, a jeden z nejvytíženějších bubeníků současnosti Brian Blade. Shorterovi spoluhráči se potkávali už dříve v různých formacích, takže s chutí přijali nabídku hrát s protagonistou skupin Milese Davise od jeho tzv. Second Great Quintetu až po elektrické sestavy nebo Weather Report. S vydáním záznamu dal Shorter souhlas ještě na sklonku života. Základ tvoří témata, jež Shorter předepsal ke kolektivní improvizaci pro biografický dokumentární seriál s názvem Wayne Shorter: Zero Gravity režisérky Dorsay Alavi. Na discích zazní skladby v pořadí Zero Gravity To The 15thDimension, Zero Gravity To The 11thDimension, Zero Gravity To The 12thDimension, Zero Gravity – Unbound a na CD2 Zero Gravity To The 90thDimension. Nulovou gravitaci zde můžeme chápat jako kosmický symbol pro pojetí hry této čtveřice, která sice miluje zpěvnost hudby, ale nenechává ji vázat na žádné tradiční formy; melodie se děje a rozvíjí v kolektivních improvizacích. K těmto titulům Shorter přiřadil jakousi svou osobní hitparádu: lyrickou baladu Smilin´ Through z roku 1919 A. A. Penna, s níž si pohrál už na albu Beyond the Sound Barrier (2005). Dále tu máme hudbu z War Games (1983) od Arthura B. Rubinsteina Edge Of The World (End Title), zapadající do baladické imprese Shorterova pojímání hudby. Nechybí Orbits, slavná Shorterova skladba tolikrát znějící z autorových alb, také z alb Milese Davise, už od časů jeho druhého kvinteta (Miles Smiles, 1967). Právě na ní si můžeme číst, jak spoluhráči pracují s tematickým základem: Shorterův nápad je čitelný a můžeme jen s obdivem sledovat, jak se kolem něj, doslova souběžně nad jeho melodií i pod ní, rozvíjí improvizace, přičemž i přímo v ní objevujete původní melodii, pokaždé jakoby v jiném zvukovém hávu. Skladby Lotus a She Moves Through The Fair známe z 3CD alba Emanon (2018), kde Lotus zazní jak v úpravě s Orpheus Chamber Orchestra, tak čistě v kvartetu. She Moves Through The Fair je tradicionál z přelomu 19. a 20. století, jehož melodie zaznívá v obměnách a pod různými názvy. Proto Shorterovu úpravu můžeme přijmout jako autorskou verzi, a tak je také podepsaná. V podstatě rovnocennou úlohu se Shorterem, aniž bych snižoval úlohu rytmiky, hraje pianista Danilo Perez. Často rozehrává úvod, právě s podporou Patitucciho, a má neuvěřitelnou fantazii jak perkusní potenciál klavíru propojovat s harmonicko-melodickou hrou, má slovo i když zrovna saxofon mlčí, nebo si jen pobrukuje, povzdechuje. Hudba této čtveřice se nedá oposlouchat!

Medea’s Children: Milo Rau

Festival Pražské křižovatky, který každoročně probíhá na Nové scéně Národního divadla, přivítal letos mimo jiné provokativního švýcarského tvůrce Milo Raua (ročník 1977), už několik let uměleckého šéfa souboru NT v belgickém Gentu, s projektem Medea’s Children. Rau se českým divákům představil již v roce 2021 na mezinárodním plzeňském festivalu se svou znepokojivou inscenací Rodina, kde podle skutečné události, jejíž okolnosti před započetím zkoušek podrobil důkladným rešerším, předvedl hromadnou sebevraždu dobře situované a nekonfliktní rodiny. Otec, matka a dvě dospívající dcery dospěli k rozhodnutí opustit v klidu tento svět (rozhodnutí bylo pochopitelně na rodičích). Rau dokonce pro realizaci svého projektu získal stejně složenou rodinu, která pak inscenaci úchvatným způsobem sehrála, po představení herci s publikem vyrovnaně a inteligentně diskutovali.

Tentokrát své publikum Rau „zaskočil“ ještě razantněji. O vraždění dětí totiž hrály… děti. Zprvu se na židličky umístěné v řadě před oponou trousí převelice mladí účinkující, s nimiž dospělý herec Peter Seynaeve, který v úvodu působí jako zábavný entertainer, postupně komunikuje. Ptá se jich na konkurs, kterým prošli, než si je Milo Rau pro projekt vybral, děti také hovoří o antickém dramatu, naučené informace o Eurípidovi, pronášené jedním z chlapců vážně, působí roztomile komicky, dojde však i na dotaz, jak se jim hraje v tragédii, i na to, co říkají na propojení s příběhem současné „Médey“. Kontroverzního tvůrce totiž inspirovala pětinásobná vražda dětí jejich belgickou matkou, která tak šokujícím způsobem řešila svoje neutěšené manželství a samotu, sama pak „selhala“, když nebyla schopna realizovat sebevraždu, jíž chtěla hrůzná jatka dořešit. Děti komentují to, co o případu slyšely včetně toho, že vlastně dalším členem širší domácnosti byl starší muž, který měl k jejich otci vztah, termín homosexuální použijí právě děti. V dalším vývoji příběhu se pouto, ve svých počátcích nepochybně podbarvené pedofilně, jeví jako složitější a subtilnější.

Posléze herci cca deseti- až dvanáctiletí (čtyři dívky a dva chlapci) začnou na jevišti ztvárňovat fragmenty Euripidovy tragédie. Iason, který si z Kolchidy do Korintu přivedl Medeu, s níž zplodil dva chlapce, ji posléze zapudí a posílá pryč, vzplál totiž milostnou vášní k jiné ženě. Potomky si hodlá ponechat, jejich zhrzená matka je však zavraždí. Tímto příběhem prolínají momenty z reálné belgické tragédie včetně pokusu vysvětlit také původní rodinné zázemí pachatelky zločinu. Části jsou promítané v dotáčkách a interpretované dospělými herci. „Antika“ kdesi na břehu mořském, ovšem evidentně na severu, i ostatní reálie nesou pečeť spíš jakoby amatérské improvizace (týká se i dotáček k belgické tragédii). Do toho děti s jistou naivitou, ale vlastně o to přesvědčivěji, neboť zcela čistě, bez náznaků jakékoli interpretační machy, oba příběhy hrají, a výjevy již předtočené střídají svými autentickými výstupy za pomoci live cinema (dospělý kolega je natáčí). Mezi jednotlivými výjevy se občas najde chvilka pro zcizovací hovory, Peter (tak ho jako kamaráda oslovují) se jich ptá, jak se jim daná epizoda hrála, taky je občas pochválí. Téma je tísnivé, ale kvůli zvolené prezentaci jím občas prostoupí momenty jemného humoru. K nejhoršímu má ovšem teprve dojít. Belgická vražedkyně zabila pět dětí, čtyři dívky a jednoho chlapce. A když už vlastně dlouho víme, k čemu došlo, začnou „jatka“ na jevišti. Děvče, které ztvárňuje onu nešťastnici, své dětské kolegy jednoho po druhém „vraždí“, výkony jsou přesvědčivé, také tryskání umělé krve jakoby z podříznutých krků nepůsobí vůbec amatérsky. Live cinema je realizováno velice dynamicky a mordy – zvláště ty první dva – se vyznačují drasticky dlouhou stopáží. Při těch dalších už toho na plátně vidíme méně, pátá oběť před matkou utíká, lapit ji však pomáhá i laskavý Peter. Když je po všem, přechází se „do civilu“, děti si otírají potřísněné tváře i svršky od umělé krve. Představitelka Medey si ještě vyžádá čas pro monolog sepsaný Euripidem.

Jevištní dění, které navodí velice silný zážitek, lze jistě kvalifikovat jako eticky hraniční, neměl jsem ovšem pocit, že by děti byly zneužity ve prospěch šokující umělecké výpovědi. Inscenace se obdobně jako suicidální Rodina před několika lety zadírala pozvolna „pod kůži“ a jako by překračováním mezí únosného pootevírala hlubinně zasuté otázky po křehké povaze lidskosti.

Afred Kubin: Die Ästhetik des Bösen

Dát výstavě jméno Estetika zla, to chce odvahu – ovšem jde-li o tvorbu Alfreda Kubina, mistra temnot, vůbec to nepřekvapí. Brodit se močály temných psychických stavů, vidin násilí, sexuálních obsesí i fóbií, bitevních polí plných mrtvol, ano, močály zla ve všech jeho podobách můžeme vidět na velké expozici přichystané vídeňskou galerií Albertina Modern. Albertina má ohromující sbírku Kubinových kreseb, na osmnáct set, bylo tedy z čeho vybírat.

Rakouský malíř, kreslíř, grafik, ale také spisovatel Afred Kubin (1877–1959) byl možná umělcem jediné ražby, zdání však klame. Ano, povětšinou se zdálo, že je zcela v moci svých vidin a je všem těm mocným silám vydán na milost, zcela bezbranný, a jediné, co lze – když selhal pokus o sebevraždu – je hodit vše na papír či plátno. A hlavně nepoddávat se, bojovat. Alfred Kubin, rodák z Litoměřic, dostával zpočátku od života skutečně naloženo, ovšem to, jak dokázal všechna tato traumata ztvárnit, z něj dělá jednoho z nejvýznamnějších kreslířů a grafiků 20. století. A nejen to, jako výjevy mučení, válečných hrůz, hromad mrtvol a všeobecného šílenství jsou – bohužel – stále velice aktuální. Tak například lept Válka, obrovská postava s helmicí, štítem a sekerou dupe po vojích kopiníků, Hrůza, zachycující lebku na dlouhém krku s velikánskou bulvou, potměšile hledící na záď plavidla mizícího ve víru, Most do zásvětí, Nejlepší lékař, na němž vyzáblá ženská postava dlaní dusí bezmocného nemocného, Po bitvě, kde vidíme pouze letku supů nad pustou krajinou či Mučení, jež raději ani nebudeme popisovat.

Alfred Kubin se znal s řadou významných umělců, byl členem skupiny Der Blaue Reiter, psal si s Hermanem Hessem, přátelil se s Franzem Kafkou,

Kubin se přitom snažil své stavy nějak pochopit, studoval dílo C. G. Junga, ovšem soudě podle jeho tvorby, příliš mu to nepomohlo – anebo právě ano, možná by mu zrovna Jung poradil, ať se snaží dostat ze sebe vše ven. Ač to není v přímé vazbě na výstavu, dodejme, že miloval Šumavu, kam často zajížděl, kreslil ji, vytvořil svazek Fantasie ze Šumavy. Zmínili jsme, že byl spisovatel – v roce 1907 ze sebe doslova vychrlil román Die andere Seite, fantasmagorickou vidinu rozpadu všeho, a údajně též možnou předlohou Zámku, již do češtiny přeložil Ludvík Kundera jako Země snivců.

Kubinovy ponory jsou nejen temné, zároveň i jaksi sarkastické až ironické, jako třeba lept Sebepozorování – bezhlavá postava, otočená k nám zády, stojí čelem k možná vlastní hlavě s vytřeštěnýma očima a výrazem děsu. Ano, typický Alfred Kubin. Kochat se všemi těmi nádhernými děsy můžete až do 12. ledna 2025.

sinekfilmizle.com