Vstanete, podíváte se na východ a dočkáte se slunce. Podobnou jistotu máte u francouzské skupiny: vždycky bude dobrá a nezklame, i když dobu už dávno nestíhá a revoluce nechává na jiných. Nebude z ní nikdy hvězda velkého formátu, na to mají členové až příliš cirkusácký pohled na svět, kterého se už čtyřicet let s přáteli straní na francouzském venkově, daleko od hlučících metropolí, protože komunitu považují za nejlepší způsob, jak zůstat věrný sám sobě. Zaklesnuti do hudební krajiny bez konce, ve které spontánně a moderní době navzdory nepřestávají míchat šanson s jazzem, blues, rockem nebo decentní elektronikou a vytvářejí jedinečný prostor pro dopad poezie zpěváka, skladatele a klavíristy Denis Péana. S neubývající motivací prozkoumávat svět, přestože ho už několikrát křížem krážem objeli. Ano, přiznávají, zestárli, a spoustu věcí okolo už nechápou, nic ale nevzdávají, protože nepochybují, že nás hudba dokáže zachránit. A než bychom se bez ní ocitli nazí a zranitelní, předkládají nám alespoň tu svou. A vy se pak při poslechu alba přistihnete, jak jste na ně za to, jak jsou znovu nehorázně skvělí, málem naštvaní.
Všechny skladby znovu dýchají hlasy Denise Péana a alžírských sester Yaminy a Nadei Nid El Mourid. A když ztichnou, nastává čas pro houslistu Richarda Bourreaua. To jsou jistoty, podobně jako nervně krásné melodie, afro-karibské rytmy a jazykový babylon, zahrnující dokonce vymyšlenou řeč. Lo’Jo patří ke skupinám majícím přátele snad všude, a když přijde čas vejít do studia, dopředu vědí, kdo si s nimi zazpívá nebo zahraje. Tentokrát vyšla řada na konžského zpěváka Jupitera Bokodjiho, akordeonistu René Lacailleho z ostrova Réunion nebo kanadsko-haitskou písničkářku Melissu Laveaux. Převážně si ale Lo’Jo vystačí sami. Tančí přitom rukama a z úst jim vycházejí perly, jak se zpívá ve skladbě Peu de choses, upozorňující, že když si člověk myslí, že je silnější než vítr, vždycky se u toho spálí.
