Hrát na Folkových prázdninách? To je spíš jako návštěva u kamarádů

Pozvání k rozhovoru na dálku přijali dva výjimeční interpreti, kteří zažili víc než jen „dva ro(ční)ky prázdnin“. Kolumbijská zpěvačka Lucía Pulido a skotský akordeonista Phil Alexander se do Náměšti nad Oslavou vracejí jako tažní ptáci na oblíbené stanoviště při svém letu nad planetou. Lucía Pulido počtvrté, Phil Alexander dokonce popáté. Má to ovšem háček. Festivalová dramaturgie Michala Schmidta se až na výjimky drží zásady „pokaždé něco nového“. Lucía i Phil tudíž přilétají každý s novým hejnem, jinou kapelou. Ale to už povědí sami.

Dodejme jen, že Folkové prázdniny letos v Náměšti nastanou od 27. července do 3. srpna a kromě dvou zpovídaných umělců na ně dorazí třeba apalačské duo Nora Brown & Stephanie Coleman, fenomenální norský tubista Daniel Herskedal, lisabonská fadistka Lina, venezuelský pěvecký sbor využívající beatbox Ensamble B11, keltské víly z Walesu a Irska Catrin Finch & Aoife Ní Bhriain, gambijská písničkářka a virtuoska na koru Sona Jobarteh, zpěvačka z Kanárských ostrovů Valeria Castro nebo velvyslanci americany Kelly Hunt a Micah P. Hinson. Nemluvě o důstojném zastoupení domácích i blízce přespolních jako Iva Bittová, Marie Puttnerová, Szidi Tobias, Jiří Slavík s projektem Polka-Boys atd. Proběhne samozřejmě i tradiční „nástrojový summit“, tentokrát se sejdou hráči na citery – z Estonska, Litvy, Finska a od nás.

Phil Alexander, Firelight Trio

Věříme v inkluzi, ne v exkluzi

Skotský akordeonista a pianista Phil Alexander zanechal na Folkových prázdninách největší šlápotu asi s kapelou Moishe’s Bagel, hrající jaksi po keltsku umíchanou směs klezmeru a balkánské muziky s jazzem. Na našich pódiích, včetně toho náměšťského, ovšem vystupoval i s velmi zajímavým seskupením Salsa Celtica, křížícím skotské tradice pro změnu s hudbou latinskoamerickou. Letos přijede s nedávno založeným Firelight Triem, opět hrajícím osobitý crossover. Tentokrát se vypraví za inspirací do Skandinávie, ovšem dojde i na motivy bretonské, pobaltské či východoevropské, aniž by muzikanti zapírali skotské kořeny. Folkově-prázdninový koncert Firelight Tria, tvořeného vedle Phila Alexandera hráčkou na nyckelharpu Ruth Morris a houslistou Gavinem Marwickem, je naplánován na pátek 2. srpna. Ovšem Philův akordeon zazní také o den později, v řadách příležitostného nadnárodního Orchestru folkových prázdnin.

Členové Firelight Tria žijí ve Skotsku, zemi s bohatým keltským dědictvím. Kde se vzala taková vášeň pro muziku kontinentální Evropy? Chcete znít odlišně od ostatních skotských folkových kapel?

To ani ne. Spíš je to o tom, že naše muzikantské zázemí je docela různorodé a každý z nás hrál v minulosti řadu odlišných žánrů. Já za ta léta interpretoval spoustu klezmeru, ale také argentinské tango a brazilské choro. Ruth se pochopitelně kvůli nyckelharpě naučila spoustu švédské muziky (nyckelharpa je typická právě pro švédskou lidovou hudbu, pozn. aut.), ale také se dlouho věnovala tradiční francouzské taneční hudbě. Gavin je nejvíc napojen na tradiční skotskou muziku, a v žánru platí za velmi respektovaného houslistu i skladatele. Ovšem s námi se do jeho kompozic propisuje sousta dalších evropských a také amerických tradic. Protože jsme spolu my tři už dlouhá léta příležitostně jamovali a přitahoval nás nejrůznější „mimoskotský“ repertoár, tak když už jsme se rozhodli založit pravidelnou kapelu, bylo asi nevyhnutelné, aby naše spojení vytvořilo kontinentálně evropský sound.

V „pan-evropském“ soundu pochopitelně můžeme vnímat i hlubší symboliku. Když to naschvál přeženu, takový muzikantský protipól brexitu…

No jasně. Naší hnací silou je primárně samozřejmě muzika, což je vždycky mnohem lepší místo než politika. Ale politicky jsme všichni velmi pro, abychom byli součástí Evropy. Jsme hrdí Evropané, jako muzikanti i jako občané! Brexit byl naprostá smršť sra*ek! (Phil použil krásnou složeninu „shitstorm“.) Můžeš to takhle do časopisu napsat? Pokud ne, použij slovo „katastrofa“. Nejen, že je teď pro muzikanty z UK mnohem těžší cestovat a dělat svoji práci na kontinentu, ale hlavně to vysílá naprosto blbé poselství. My věříme v inkluzi, ne v exkluzi! Nezapomeň, že ve Skotsku hlasovala naprostá většina lidí proti brexitu!

Židovské hudbě ses věnoval jako etnomuzikolog, studoval jsi židovskou hudbu raného 20. století, i jako muzikant ve svojí kapele Moishe’s Bagel. Předpokládám, klezmerové kusy jsi do Firelight Tria přinesl ty?

Strávil jsem takovou spoustu času ve světech židovské muziky, že už si nemohu pomoct a kdykoliv kdekoliv začnu hrát, nesu si nějaký klezmer s sebou. Existuje tolik nádherných klezmerových kusů! Navíc nyní je k dispozici nový úžasný zdroj materiálů v rámci Kiselgov-Makonovetsky Digital Manuscript Project, pokud by to někoho zajímalo, na www.klezmerinstitute.org/kmdmp/. Ale naštěstí se nemusím nijak moc snažit tlačit do Firelight Tria klezmer, protože Ruth a Gav ho také milují. Navíc je zajímavé hrát klezmer s lidmi, kteří v tom stylu nejsou tak doma, a tudíž přinášejí odlišné interpretace a přístupy. Gav má silný a krásný skotský styl hry a houslový zvuk, což do klezmeru vnáší úplně nový rozměr. A co teprve nyckelharpa se svým naprosto specifickým zvukem. Obdivuji hudebníky, jako je Michael Alpert, jenž je strážcem plamene tradičního uchopení klezmeru a židovské hudby, jenže mě také zajímají způsoby a možnosti, jak žánr zařadit do nového a neobvyklého kontextu.

Nyckelharpu používáte v sestavě proto, že jste chtěli interpretovat nějaké skandinávské kusy, nebo interpretujete skandinávské motivy, protože máte nyckelharpu?

Pro Ruth to byl první nástroj. Někdy před dvaceti lety ho pro sebe objevila na St. Chartier Festivalu, a okamžitě se do něj zamilovala. Hru na nyckelharpu začala studovat u švédských muzikantů, jako je Olov Johansson, a přirozeně začala zařazovat do svého repertoáru víc a víc švédské hudby. Ale všechny nás fascinuje švédský žánr polska. Má tak úžasný švih a tolik naprosto nečekaných obratů a změn! Tedy nečekaných pro nás, ne pro Švédy…

Pokud si dobře pamatuji historii Skotska, vedle „útoků Vikingů“ a příchodu skandinávských kmenů fungovalo mezi Skandinávií a Skotskem intenzivní kulturní propojení. Lze něco takového vystopovat i v dochovaném hudebním folkloru?

(Smích) No, lidi z Orknejí a Shetland by ti řekli, že ten kulturní vliv stále trvá. Ale vážně, to silné propojení cítit lze. To, co miluji na naší muzice, je ovšem mnohem rozmáchlejší propojení mezi severskými vlivy, zvláště díky nyckelharpě, a vřelejším jihoevropským zvukem, možná i díky akordeonu. A to, jak Gav může poletovat v prostoru mezi tím vším.

Firelight Trio vlastně spadá do kategorie zvané superskupina. Hrajete každý s řadou různých projektů. Je těžké najít společný čas?

Je, pořádně. Už proto, že každý žijeme jinde. Ruth a Gav spolu bydlí v severozápadním Skotsku, já zase v Edinburgu. Rádi bychom trávili v našem triu víc času, jenže máme účty k zaplacení a ústa k nasycení. (smích) Ale snažíme se využít každé příležitosti ke hraní, což obvykle kombinujeme s takovými těmi společenskými aktivitami jako společná hostina, vínko a tak dál. Ale když už jsme na turné, naší oblíbenou činností je jamování po koncertech. Udržuje nás napojené na to, čím jsme společně začínali.

Trio jste založili v roce 2019. Dá se říct, že jste na něj měli čas paradoxně „kvůli“ covidu, protože jste nemohli vystupovat s ostatními kapelami?

Ano, to je pravda. Jenže ve skutečnosti je toho víc. Gavin měl ještě před covidem velké zdravotní problémy. Naštěstí je už úplně v pořádku. Jenže když udeřil covid, byl stále v rekonvalescenci, a tak žili Ruth a Gavin prakticky dva roky v izolaci. Náš repertoár tak vnikal prostřednictvím internetu, pomocí zoomu, a s ještě větší pomocí whisky. Hrát společně online je docela obtížné. Hudební software Jamulus je sice nápomocný a mnohem lepší než nic, ale zpoždění signálu je za chvíli stejně otravné jako brodit se bahnem. Od té doby vždy hrajeme nejdřív Berlin Jig, abychom se rozveselili! Určitou přednost ovšem fakt, že jsme nejamovali v jedné místnosti, ale přece jen měl. Museli jsme trávit mnohem víc času přemýšlením o aranžmá a individuálních partech. Což bezesporu pomohlo našemu soundu. Ovšem když jsme konečně mohli hrát společně a živě, bylo to ÚŽASNÉ!

Proč k obveselení slouží zrovna Berlin Jig, je za ním nějaký příběh?

Berlin Jig vznikl ve čtvrti Friedrichshain, v apartmá mého už bohužel zesnulého přítele Lenze Hubera (klezmerovného a jazzového kontrabasisty, pozn. aut.). Z nějakého nepochopitelného důvodu mi pokuřování cigára na východoberlínském balkónu přineslo do hlavy takový radostný, anglicky znějící jig…

Názvy skladeb na vydařeném albovém debutu Firelight Tria znějí vůbec zajímavě, kam „vede“ třeba The Radical Road?

Motiv The Radical Road ke mně přišel, když jsem se procházel po krásných kopcích Holyrood Parku v Edinburghu. Kolem útesu Salisbury Crags tam vede úzká kamenná pěšinka, které se říká The Radical Road. Výhledy jsou tamodtud úžasné, jenže ten den byla zrovna mlha, a tak jsem se ztratil ve vlastním hudebním světě.

Zajímavý příběh má ale Gavinův motiv The Latvian’s March. Gavina inspiroval malý průvod v Edinburghu na oslavu nezávislosti Lotyšska v roce 1991. Hodně lidí ve Skotsku v té době ani neslyšelo, že existuje nějaké Lotyšsko, ale velmi je to povzbudilo.

Mimochodem, album má hezký obal s fénixem vzlétajícím z ohně, což jistě symbolizuje…

Symbolizuje přesně to, co bys řekl. Znovuzrození, po covidu, po Gavově onemocnění… A nový začátek!

V Náměšti se přidáš také k Orchestru Folkových prázdnin, příležitostnému ansámblu, ve kterém hrají i děti z hudebních škol. Máš podobné impromptu sestavy rád?

Milujeme je všichni tři. Hrát muziku s jinými lidmi je jedna z nejhezčích věcí, jakou může lidská bytost dělat. Vážně tomu věřím, žádná fráze. Když společně hrajeme, učíme se být více sociální, přátelštější, porozumět jeden druhému, více přející a velkorysejší. Krátce, dělá to z nás lepší lidi.

V Náměšti jsi hrál se Salsa Celtica v roce 2007, s Moishe’s Bagel v roce 2009 a určitě jsem leccos nezaregistroval…

Jasně, s Moishe’s Bagel jsem tam hrál dvakrát a pak ještě jednou s Elizou Carthy. A jsem hodně nadšený tím, že na Folkové prázdniny poprvé jedeme i s Firelight Triem, to už budu na festivalu popáté!

Proč se tak rád do Náměšti vracíš?

Festival působí prostě magicky. A Michal a jeho tým jsou fantastičtí. Většinou se přijede na festival, odehraje se a zase se vypadne na další štaci. Jenže s Michalem na Folkových prázdninách je to jinak. Cítíš se spíš, jako kdyby tě pozvali kamarádi na návštěvu, ať chvilku pobudeš…

xxxxxxx

Lucía Pulido

Muzika nikdy nestaví zdi

Fenomenální kolumbijská zpěvačka Lucía Pulido tentokrát přiveze do Náměšti projekt Two Peoples One Root založený společně s muzikanty z Mexika. Lucíinu hlasu svědčí stejně dobře jako předchozí spolupráce. Ve tvorbě kapely zůstává dost místa jak na spojené nádoby folkloru obou zemí, tak na inspiraci kosmopolitní newyorskou avantgardou i jazzem. Lucía Pulido vystoupí na Folkových prázdninách ve středu 31. července.

Jak vlastně vznikl projekt Two Peoples One Root?

Projekt „Kolumbie a Mexiko, dvojí lid, jeden kořen“ se začal rodit hned, když jsem v roce 2012 přicestovala do Mexika se svým partnerem Rafaelem Rebollarem, mexickým dokumentaristou a filmařem. Je přirozeným výsledem osobní zkušenosti života v Mexiku a setkání s tamními skvělými hudebníky, se kterými od té doby hraji.

Samozřejmě ale navazuji na historické propojení muziky obou zemí. Mexická hudba dorazila do Kolumbie ve zlaté éře mexické kinematografie, ve 30. až 50. letech minulého století. A kolumbijská hudba byla přítomna v Mexiku od samého počátku 20. století, vnesla do tamní tradice nové rytmy. Pro náš projekt jsme dali dohromady výběr písní dokládajících, jak jsou obě země hudebně propletené. Ať už jde o tradicionály nebo skladby se známými autory. Jde zároveň o moji poklonu mexické kultuře a také osobní vzpomínku na Rafaela (Rafael Rebollar zesnul v roce 2021, pozn. aut.).

V repertoáru Two Peoples One Root ovšem čerpáte z početnějších „kořenů“, ve skladbách můžeme slyšet nejen ohlasy lidové muziky, ale také inspirace jazzem, soudobou hudbou…

A vedle těchto prvků, které zmiňujete, také používám rytmy, které v Kolumbii vůbec neexistují. Ovšem Kolumbii mi z nějakého důvodu připomínají nebo jsou součástí mých dětských vzpomínek.

Dá se říci, co konkrétně je tím „jedním kořenem“? Latinskoamerická hudba? Nebo jednoduše humanita?

Tím „jedním kořenem“ jsem myslela rytmy, které sdílíme. Rytmy, které jsou doma v Kolumbii i Mexiku, jako jsou bambuco, cumbia nebo ranchera, ze kterých se v obou zemích rodí nové rytmy. Koneckonců, latinskoamerická hudba je mixem hned několika kultur. Těch přivezených z Evropy a Afriky i těch původních, novosvětských.

Ve svém životopise sdílíte důležitou dětskou vzpomínku na „rudý úplněk nad pláněmi a tátu hrajícího lidovky na kytaru“. Stále vás inspiruje?

Vincent Peirani: Zednické piano patří i virtuosům a vizionářům

Rezidenčním umělcem 9. ročníku Maratonu hudby Brno se stane osobnost mimořádně zajímavá. Francouzský akordeonista a skladatel Vincent Peirani patří ke vzácným hráčům a skladatelům, jimž se podařilo posunout možnosti a vnímání svého nástroje. Jistěže nestavěl na vodě, fňukna už dávno nepatří k podceňovaným až vysmívaným instrumentům. Netřeba vyjmenovávat mistry různých podob tahacích harmonik, kteří novátorsky zapojili varhany chudých do služeb artificiální hudby či jazzu. Vyvinuli předtím neslýchané hráčské techniky a odhalili novou paletu zvukových možností drštěk. Ovšem už jenom žánrový záběr a pestrost výrazu čtyřiačtyřicátníka Vincenta Peiraniho nutí smeknout klobouček.

Do moravské metropole se akordeonista vrací opakovaně. Už tu hrál v duu s Émilem Parisienem v roce 2016 i v kvintetu na JazzFestBrno 2018. Tentokrát ovšem vystoupí rovnou třikrát a zase v jiných konstelacích. V jazz-rock-všelijakém triu Jokers 8. srpna v Sono Music Clubu. S cca world jazzovým kvartetem Les Égarés 10. srpna na World Music Scéně v hudebním a kulturním klubu První patro. A nezařaditelně sólově 11. srpna v Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Od klasiky ke… skoro všemu

Málokterý instrument omotalo tolik stereotypů jako akordeon a příbuzné „tahačky“. Nejčastěji si dršťky alias fňuknu spojujeme s pořváváním v pospolité české, saské či bavorské hospůdce (nic proti). Někomu symbolizuje akordeon typicky šanson, podle dalšího patří především k tangu. Žel, vynoří se také nespravedlivá asociace garmošky s hordami barbarských nájezdníků z východu, za kterou samotný nástroj nemůže. Spektrum výrazu od křehkosti a elegance po razanci a dramatičnost, sofistikovanost i zvukové experimentování Vincenta Peiraniho ale všechny stereotypní předsudky spolehlivě zažene.

Vincent Peirani (*24. dubna 1980, Nice) se k hledačství a neomezenému rozmachu napříč hudebními světy dostal od klasických základů vystudovaných na Conservatóire de Paris i od toho šansonu. Francouzské geny nezapírá. Jeho prvním nástrojem byl klarinet, ovšem právě v akordeonu se našel. Už během studií platil za uznávaného interpreta klasické hudby, v roce 1998 ostatně získal prestižní Prix d’Accordéon Classique. Ještě téhož roku jako kdyby naznačoval, že ve „vážné“ interpretaci dosáhl všeho, co potřeboval, ovšem propadl jazzu a improvizované hudbě. Dále na konzervatoři pokračoval v jazzové třídě. Jedním z jeho pedagogů byl tehdy i švýcarský bubeník Daniel Humair, s nímž o dekádu později vydá desku Sweet And Sour (2011), ale nepředbíhejme. A přidal si navíc i studia základů klasické indické hudby.

Pak už šlo Vincentovo rozšiřování hudebních zájmů rychle. V první polovině nultých let vyzkoušel celou plejádu žánrů a různorodých obsazení. Bigbandový jazz s European Jazz Youth Orchestra na turné a desce Swinging Europe 2003, kde figuruje jako sólista hned ve čtyřech skladbách ze šesti a došlo i na natočení jeho autorského kusu A Trois Plumb du Mat. Roli sidemana jihokorejské jazzové zpěvačky Youn Sun Nah (album Down By Love, 2003, natáčet s ní bude i později). A především se přidal na koncertech i deskách k zavedené bujaré kutálce Les Yeux Noirs, míchající gypsy jazz a romskou muziku vůbec, klezmer i všeliké středomořské ingredience. Na artificiální hudbu nezanevřel, ale už ji bude využívat jako jeden z mnoha zdrojů. Naopak bude přidávat další a další inspirace. Brzy mrkne i do Afriky, díky spolupráci s malijským hráčem na balafon Lansiném Kouyatém. Výlet si později zopakuje, třeba když ho na desku Bonafied (2013) přizve Richard Bona. Samozřejmě ho africká muzika drží dodnes, viz jedna ze zdrojnic repertoáru Les Égarés.

Jako žádaný doprovazeč a fyzická záruka zajímavého akordeonového soundu se Peirani prosadil rychle. První spolukapelnické a spoluautorské album ovšem vydal relativně pozdě. Šlo o titul Gunung Sebatu (2009, pojmenovaný podle slavného balijského chrámu z 11. století, aby bylo těch inspirací ze světa více) dua se saxofonistou Vincentem Lê Quangem. Mimochodem objevil se tu další silný vliv. Pánové si vedle vlastních kusů střihli třeba svéráznou úpravu Every Little Thing She Does Is Magic od The Police. Nebude to naposledy, co si Peirani vezme na paškál nějaký ten bigbít. Například propojí do suity předělávky trvalek Kashmir a Stairway To Heaven od Led Zeppelin na druhém albu svého projektu Living Being II – Night Walker (2018). Nebo v triu Jokers, na eponymní desce z roku 2022, rovnou k nepoznání překope původně industriálně metalové kusy od Nine Inch Nails či Marilyn Manson, se kterými se možná vytasí i v Brně.

Byť se na něj striktně neomezoval, dlouho Peiranimu nejvíce vyhovoval formát dua. S cellistou Françoisem Salquem intenzivně koncertoval a vydal alba EST (2010) s inspiracemi hudbou centrální Evropy a Tanguillo (2023), kde pánové po svém objevovali svět tanga, a abyste mě nechytali s duem za slovo, zahrál si tu i kytarista Tomás Gubitsch, ovšem v roli hosta. S pianistou Michaelem Wollnym natočil titul Tandem (2016). Nemluvě o vystupování s francouzskou legendou Michelem Portalem. Nejvíce ovšem akordeonistovi sedla souhra se saxofonistou Émilem Parisienem. Jak v duu (desky Belle Époque, 2014 a Abrazo, 2020), tak v triu s Portalem nebo kapele Living Being, kterou akordeonista s humorem sobě vlastním popisuje coby „komorní rockový orchestr“ a žánr jako „něco mezi rockem, šansonem a západní psanou klasickou hudbou“. „Hrát s Émilem, to už je něco jako manželství. Odehráli jsme spolu přes tisícovku koncertů. Ze začátku to bývá procházka rajskou zahradou, samá nádhera, jenže vydržet spolu, to je výzva. Pokud se vám to ovšem podaří ustát, dostanete se na vyšší úroveň komunikace,“ vyprávěl akordeonista v roce 2020. O další čtyři roky a nějaké ty stovky štací později ona komunikace stále dosahuje oněch vyšších a vyšších levelů.

Brněnské tři plus jedna

Colours Of Ostrava: Pestré barvy pod povrchem

Ne, že by na headlinerech letošních „Kolorsů“, zabírajících v nabitém festivalovém kalendáři datum 17. až 20. července, bylo něco špatného. Queens Of The Stone Age či Lenny Kravitz vkus neurazí, natož svérázná zpěvačka Bat For Lashes, jež si škatulky dream pop i synth-pop vyložila vlastně docela alternativně. Pravidelným čtenářům, natož návštěvníkům Colours ovšem netřeba vykládat, že to nejobjevnější z dramaturgie festivalu, zajímavé pro příznivce hudby mimo mainstream, najdou v hlubších vrstvách programu, v masových médiích málokdy probíraných. A že je tam onoho zajímavého zatraceně hodně. Snad následující tipy malinko usnadní obvyklé sprintování mezi scénami industriálního areálu Dolních Vítkovic a rozhodování, co stihnout a co oželet.

Mercedes Peón

Začněme v Evropě. Galicijské zpěvačky, hráčky na dudy a skladatelky Mercedes Peón by si teoreticky někdo mohl všimnout na našich pódiích už před hodně dlouhou dobou. Sama totiž vzpomíná, jak v roce 1986 vystoupila „na folklorním festivalu v Československu, v kroji a tak, jako součást folklorního souboru…“ Jenže tehdy, kolem dvacítky, ještě nebyla známá. Od dob, kdy se stala členkou souboru Xacarandaina nebo jako sedmnáctiletá jezdila po galicijských vesničkách s magnetofonem a sbírala od stařenek a stařečků málem zapomenuté písně, se stala jednou z nejvýznamnějších představitelek galicijské scény. Debutové album Isué vydala v roce 2000. A prosadila se tím, že k hudebnímu dědictví Galicie přistupuje naprosto bez předsudků. Ctí jak autentickou podobu folkloru, tak současné ohlasové pojetí, včetně projektů s elektrickými nástroji. Mimochodem, má za sebou i spolupráci s Manu Chaem a Mano Negra. A její koncerty bývají pořádná smršť.

Widad Mjama & Khalil Epi

Tradiční „kolorsovskou“ dramaturgickou linii zaměřenou na world music reprezentuje i marocko-tuniský projekt Aïta mon Amour zpěvačky Widad Mjama a multiinstrumentalisty Khalila Epiho. Widad Mjama je vážně silná a svérázná osobnost. Absolvovala konzervatoř v Casablance v oboru klasický tanec a dramatické umění, ale pak se zhlédla (nebo snad zslechla, učitelé češtiny prominou) v hip hopu, a stala se zřejmě první ženskou raperkou v Maroku. Vystupovala s kapelou Thug Gang, později spoluzakládala francouzsko-marocké seskupení N3rdistan.

V projektu Aïta mon Amour ovšem loví i hlouběji v historii. Do současné podoby převádí po staletí pěstovaný marocký venkovský styl aïta (z arabského písma se přepisuje také jako haita nebo ghita), přičemž termín lze přeložit slovy jako volání, lamentace, nářek. Typická pro něj byla intepretace smíšenými skupinami, muži i ženami, což v muslimské zemi není tak samozřejmé. Widad se pochopitelně soustředí na ženskou část tradice. Khalil Epi (spolupracoval s Widad už v N3erdistanu), tuniský elektronický hudebník, ale vedle kompjůtru a syntezátorů také hráč na tradiční strunné nástroje, se stará o aktuální sound.

Onipa

Ghansko-britská kapela Onipa (v překladu z jazyka akan Člověk, sociální podtext je tudíž jasný) také spojuje tradiční s elektronickým, západoafrické žánry s popem, ale jde o jiné kraje, jiné mravy. Hudebníci mají hodně společného s tím, co se děje na londýnském „tanečně-najazzlém undergroundu“, ostatně na loňské desce Off The Grid s nimi hostoval i starý známý Theon Cross (Sons Of Kemet, Nubya Garcia, Emeli Sandé). Módní samonazvaná škatulka pro podobné projekty afrofuturismus trochu přehání, spíš by seděla fráze „žhavá současnost“. Což ale nijak nesnižuje zajímavost téhle přímočaře hypnotické fúze afrobeatu s jazzovými improvizovanými sóly, klubovou taneční hudbou a rapem.

Avalanche Kaito

Zpěvák, tanečník a též „mnohoinstrumentalista“ (rád hraje třeba na všeliké etnické flétny či drnkátka) Kaito Winse původem z Burkiny Faso se pokládá do autorských ohlasů griotských zpěvů i řevů vážně neobvykle. Nad až noiseovým chropotem zkreslené barytonové kytary Nica Gitta a hodně „punkovými“ bicími Benjamina Chavala. Ve studiu Kaitovu produkci doplnili belgičtí spoluhráči i elektronikou. Elektroniku lehce využívají i na vystoupeních, tam ale „nezměkčuje“ sound, koncerty působí hodně syrově. Západoafrický HC? Tak nějak.

Bixiga 70

Mnohohlavý ansámbl dorazí z Brazílie (jméno kapely je i její adresou v jedné ze starých čtvrtí São Paula) a svůj hudební amalgám slévá logicky i z různých latinskoamerických žánrů. Jenže zdaleka nejen z nich. Jako zcela zásadní inspiraci jmenují muzikanti, kteří dali bigband v roce 2010 dohromady, vedle Gilbarta Gila, Pedra Santose a dalších brazilských velikánů také afrobeat a Felu Kutiho či funk. Ovšem jedním dechem i ethiojazz Mulatu Astatkeho. Na čemž by nebylo nic nepřirozeného, africká hudba asistovala přece už u samého formování té latinskoamerické. A ta latinskoamerická zpětně silně ovlivnila tu moderní západoafrickou. Ovšem Bixiga 70 si klidně sáhnou pro inspiraci třeba k surf rocku a nezní to hloupě. Nakonec na zdrojích nezáleží, protože výsledkem je kompaktní rytmický nápor.

Enkelé

Pokud by člověk dal na převládající halo efekt článků o kapele, bude si myslet, že kolumbijské dámy Enkelé sází především na silný feministický náboj. Což je chvályhodná pravda, opravdu bourají tabu o tom, co vše mohou a nemohou ženy v tradiční kolumbijské hudbě vykonávat, a zároveň se tak trefují do různých podob machismu. Ale soustředí se především na muziku. Velmi temperamentní, přitom aranžérsky promyšlenou a delikátní, vystavěnou převážně jen na perfektních vícehlasech, díky kterým se obejdou i bez harmonických nástrojů (byť nemají problém použít je občas pro zpestření) a perkusí.

Sara Curruchich

Nádherných latinskoamerických anomálií ovšem letošní Colours nabídnou víc. Asi si příliš nespojujeme noirovou jiho-americanu s muzikou Guatemaly, natož s interprety s mayskými kořeny. Jenže takhle nějak hudba Sary Curruchich zní. Tedy alespoň když hraje s elektrickou kapelou. Nicméně tajemně chmurná nálada zůstává zachována i v akustickém provedení. Je to autentické, zvláště když Sara zpívá vedle španělštiny i v dialektu mayského lidu Kakčikelů, a zároveň se „konvergentním vývojem“ dobrala k soundu podobnému třeba Calexico. Nenechejme se splést pestrými šaty. S potemnělou, vzdornou melancholií hudby se podle výkladu autorky pojí i texty často zaměřené na bezpráví páchané na původních obyvatelích Ameriky.

Hudební dráhu zahájila Sara Curruchich jako členka ženské marimbové kapely Teclas en Armoria. Vedle folkloru jí ovšem stále víc dávalo smysl hrát vlastní písně a najít bohatší, kosmopolitnější výrazovou paletu. A protože je moderní indiánskou dívkou, od roku 2015 posílala do světa působivé songy přes sociální média. Za chvíli z toho bylo mezinárodní turné. Nebo slušná mediální pozornost věnovaná proti-trumpovskému koncertu spolu s Drážďanskou symfonií, uspořádanému v roce 2017 přímo na mexicko-americké čáře v Tijuaně. A také dvě zdařilá alba Somos (2019) a Mujer Indigena (2021). Nepřekvapí spolupráce s Lilou Downs, která to „má podobně“. S mexickou kolegyní-zpěvačkou a také kolegyní-aktivistkou natočily song Pueblos (2021) k Mezinárodnímu dni původního obyvatelstva.

Jhen Yue Tang

Tchajwanské hroziče bychom mohli snadno odbýt jako svérázný, vlastně trochu úsměvný krojovaný orientální metal s kořením pro nás neobvyklých nástrojů. Jenže ono je velmi důležité právě propojování kultur. Vyjadřování se prostředky, jaké kdo a kde uzná za vhodné. Možné právě jen ve svobodné, otevřené, liberální společnosti bez „čínských zdí“. Tahle kapela si zaslouží ohromné sympatie, stejně jako její domovský ostrov, permanentně vzdorující pohlcení rozpínavou, devastující totalitou. Která by s podobně vzdornou muzikou rychle zatočila, však si to pamatujeme.

Sauljaljui

Písničkářka Sauljaljui také začínala na tchajwanské metalové scéně. Dobrala se ovšem k mnohem intimnějšímu, dejme tomu (s vědomím nedostatečnosti stylových škatulek) folk rocku s prvky tchajwanského hudebního folkloru. Vedle křehkých songů ovšem pořád umí i pěkně vystrašit razantními pasážemi. K písním se jí hodí jak běžná akustická kytara, tak pro nás exotičtější yue-chin (nebo též ruan), tzv. „měsíční loutna“, prastarý nástroj rozšířený z Číny do Japonska, Koreje či Vietnamu.

Gary Clark Jr.

Texaský kytarista a zpěvák už vlastně svým vyšťaveným elektrickým blues s přesahy do funku a soulu pronikl do mainstreamu. Jenže spíš ve Státech než u nás, ze zdejších komerčních rádií ho asi moc neuslyšíme. Nelze ho tudíž v „důlním“ přehledu vynechat. Co dovede na pódiu jsme mohli zažít už v roce 2015 ve Španělském sále Pražského hradu, kde ovšem jeho koncert poznamenala pro hlasitou muziku nevhodná akustika. Nebo před vystoupením Guns N’Roses v Letňanech v roce 2022, jenže to hrál nejen v podmínkách běžných pro předkapelu, ale hlavně nikoliv před svým publikem. Teď by to mělo být správně.

Navíc se dá podle letošního čtvrtého řadového alba JPEG Raw čekat, že Gary Clark Jr. překvapí. Hodně totiž rozšířil žánrový záběr, nahrávka je jeho nejpestřejší. Vedle infuzí všeho možného od jazzu po hip hop se Clark nechal inspirovat třeba tradičními africkými žánry. Rytmus songu Maktub zatáhne posluchače až někam na Saharu, do krajů pouštního blues.

Cédric Hanriot

Na Colours obvykle nechybí ani trocha jazzu, logicky spíš v jeho přímočařejších, přístupnějších podobách. Francouzský pianista Cédric Hanriot přijede se svým posledním, elektrickým, s hip hopem a nu-soulem fúzujícím projektem a albem Time Is Color, pro „Kolorsy“ jako dělaným nejen co do názvu.

Jde ovšem o mimořádně zajímavého hráče bez ohledu na projekt a zvolený sound. Nejvíce se zviditelnil asi jako jeden ze sidemanů Dianny Reeves na titulu Beautiful Life (2014, Grammy pro „Nejlepší jazzové vokální album“), kam ho přizvala producentka a bubenice Terri Lyne Carrington (se kterou také vydal dvě desky). Má za sebou i spolupráci s Johnem Patituccim, Donnym McCaslinem, Melissou Aldana, Herbiem Hancockem či Metropole Orkest.

Irreversible Entanglements

Americký hudební kolektiv šéfovaný angažovanou básnířkou-recitátorkou s odzbrojující vyřídilkou Camae Ayewa alias Moor Mother ovšem posluchačům nic neulehčuje. Tady nic o přímočařejších podobách jazzu neplatí, byť kapela umí i taneční groovy. Klidně je ovšem proloží vpádem freejazzové improvizace či rovnou řízenou nástrojovou kakofonií. Nevázaný spolek funguje od roku 2015, vydal čtyři řadové desky, tu poslední Protect Your Light v roce 2023 dokonce u Impulse!, a dva koncertní tituly. Důkaz, že free jazz, hlásící se mj. k odkazu The Art Ensemble Of Chicago, is not dead.

Dumai Dunai

Montrealská kapela klame tělem či spíš zvukem. Chvíli balkánský šraml a vlivy východoevropské hudby, neb část sestavy pochází z Bulharska a Ukrajiny. Za chvíli reggae nebo potemnělý soul. Texty vedle angličtiny a francouzštiny taky v ukrajinštině a srbštině. K tomu hodně charismatická zpěvačka Natalia Telentso. Jenže to z nějakého důvodu, čert ví jak, drží pohromadě a euforizuje. Asi díky té Natálii a dechové sekci. Na oblíbené „drajvce“ (Drive Stage) by to mělo fungovat bezvadně.

Ajeet

V případě v Bostonu narozené, v Irsku žijící zpěvačky, multiinstrumentalistky, písničkářky a jak sama zdůrazňuje také jogínky Ajeet Kaur (slyší i na jméno Siobhán Moore) možná blikají všechny červené kontrolky posluchačů, pro které je new age sprosté slovo. No, vlastně mi ta výstražná barva svítí taky. Na první poslech retro irského folk-new age ve stylu Clannad (který byl ale fajn), do kterého okouzlená autorka při výletu do Indie naroubovala něco orientálních postupů a manter. A přisypala „po špetce posvátných tradic z celého světa“ za účelem muzikoterapie. Blik.

Jenže na druhé straně, křehké písničky mají svoje kouzlo, jsou odzbrojující. Proti čistě muzikantské stránce věci také nelze namítat nic. Což platí i pro Ajeetiny uznávané spoluhráče, irskou harfenici a zpěvačku Aisling Urwin a španělského hráče na perkuse z různých koutů světa Raffu Martineze. A navíc není pěkné šlapat na kytičky, že. Ajeetin pražský workshop pár let před covidem měl u meditujících sluníčkářů kladný ohlas. Bude pěkné udělat si obrázek bez předsudků, podle koncertní podoby repertoáru. Navíc zklidnění a rozjímání je v chvatu Colours často nezbytně třeba.

***

Pochopitelně nejde ani zdaleka o vyčerpávající přehled všeho pozoruhodného. Mezi tipy se neprávem leccos nevešlo. Namátkou Gogol Bordello, kteří jsou ale u nás dobře známí, a návrat po letech určitě neunikne pozornosti. Švédské akustické duo niněry a akordeonu Symbio. Pamětnický výlet za historií elektroniky a krautrocku Tangerine Dream. Islanďanka Emilíana Torrini (Davidsdóttir), jež se navzdory někdejší popularitě kvůli účasti na soundtracku k Pánovi prstenů nezhoupla k prvoplánové komerci, ale stále působí sofistikovaně a křehce i v kusech elektronicky-tanečních. Nessi Gomes, která se do Ostravy vrací se svým „portugalským fadem z britských ostrovů“ po pouhém roce. Americký zpěvák José James, schopný propojit ten nejtradičnější vokální jazz s hiphopovými rytmy (mimochodem, hostoval např. s Erikem Truffazem). A další a další odstíny. Ale mezi Barvami se stejně nejlépe „doluje“ ta správná intuicí, stačí sfárat v Dolních Vítkovicích kousek pod povrch.

Einstürzende Neubauten: S Wagnerem nemáme nic společného

Einstürzende Neubauten vydali začátkem dubna Rampen /AMP. Jde o jednu z nejrozsáhlejších nahrávek, poprvé v historii kapely jde o studiové dvojalbum. Vzniklo netypicky, na posledním turné v roce 2022 kapela zahrála na každém koncertu jednu improvizaci. Z nich pak vybrala ty nejzajímavější a znovu je nahrála naživo ve studiu v několika verzích, a z těch vybrala ty nejlepší. Z improvizací už dříve vzešly některé skladby jako například Redukt.

Důležitou součástí skladeb Neubautenů jsou texty. Opět se v nich střídá angličtina s němčinou a jsou plné podivných odkazů a pohrávání si s jazykem, kdy je ve verši slovo nahrazeno podobně znějícím, avšak s úplně jiným významem. I o nich jsme hovořili s frontmanem Blixou Bargeldem.

Předposlední skladba se jmenuje Trilobiten. Znamená to, že vás zajímá paleontologie, když zmiňujete silur a fosilie?

Když se podíváte na všechno, co jsem udělal v hudbě, tak je tam několik oblastí, z nichž používám metafory. Jsou to přírodovědné metafory, zejména z astronomie a biologie, ale taky geologie a paleontologie. Jsou rozhodně vrstvou, které prochází vším, co jsem napsal. A všechno, co jsem napsal, je samozřejmě metaforické. Když říkám něco o trilobitech, neznamená to, že mám zájem o paleontologii. Když jsem však hrál v polovině osmdesátých let na EXPO ve Vancouveru, tak mi po koncertě organizátorka Myra Daviesová dala trilobita se slovy: „To je z doby před legendami.“ To je ukázka, jak použít metaforu: „já / ty, já / ty, ještě nerozdělení“.

Jste posedlý jazykem.

Vždycky jsem byl. To je další pole metafor. V zásadě používám metafory z vědy, z jazyka, z lingvistiky, z identity a mytologie. Když tyto oblasti propojíte, tak se velmi přiblížíte panu Bargeldovi.

Jste lapen v jámě jazyka?

To zpívám.

A hned poté zpíváte o téru a peří.

To je úkrok od písně The Pit of Language, kterou jsme hráli v Londýně. V The Pit of Language jsme dokonce použili na začátek kus improvizace z Londýna, aby se to rozjelo. V zásadě mezi nimi nejsou velké rozdíly, ale na desce je to lepší.

Tím úkrokem

Uchamžiky

Svým minulým sloupkem jsem si opět ověřil, jak ošemetné je hodnotit budoucnost. Trochu jsem si posteskl, že jsem prošvihl koncert Springsteena, když tu se ukázalo, že koncert nakonec prošvihl sám Springsteen! Onemocnění hlasivek, snad ne extra vážný, ale pro zpěváka dost zásadní zdravotní problém, přinutilo Bosse vynechat několik koncertů, včetně toho pražského. Tato nepříjemná okolnost mi ale zároveň přináší naději, že vystoupení v náhradním termínu třeba nepropásnu. Ale už se raději nebudu pouštět do žádných věšteb, víme, jak to dopadá. Respektive, právě že nevíme.

Přivedlo mě to ovšem na jiné, docela zajímavé téma: „Zásadně nepochopené písničky“. Kdyby měly svou rubriku v časopise, klidně by se mohla jmenovat Born In The U.S.A. Většině posluchačů totiž stačil její název, našláplý osmdesátkový „optimistický“ zvuk, proklatě americké symboly na obalu (vlajka, bejzbolka, džíny) a měla jasno: Nadšené opěvování Států! Reklama na Ameriku! Že je text písničky reflexí vyhořelého vietnamského veterána, už tolik lidí netrápilo.

Bruce je sice z daleka, ale není zdaleka jediný, jehož písnička byla zcela špatně pochopena. Například jsem v nějakém dokumentu viděl mluvit kytaristu losangelské punkové kapely X o jejich skladbě Johny Hit and Run Paulene. Tahle písnička z jejich debutu produkovaného Ray Manzarekem pojednává o neveselé tematice domácího násilí a dalších nepěkných věcech, které se někdy odehrávají za zavřenými dveřmi. Kytarista vzpomínal, jak si jednou s úděsem všiml na koncertě fanouška, který skladbu a její text nadšeně kvitoval. Bohužel ovšem souhlasně. Skupina s frontwoman Exene Cervenka ji pak na nějaký čas raději stáhla z repertoáru.

Naopak skoro až úsměvné, byť s přídechem tragikomiky, bylo naše domácí a celkem radikální nepochopení písničky Swastika Eyes skotských Primal Scream. Rada ČRo kvůli ní obvinila Radio Wave z propagace fašismu! Těžko říct, co by pro levicové indie hrdiny mohlo být absurdnějším nařčením. Jestli to bylo amatérské nepochopení nebo neobratná záminka k útoku na alternativní stanici, těžko říct. V očích písňové „hrdinky“ jsou sice hákové kříže (proto se Rada s Wavem pustila do křížku), ale kromě názvu je dobré zabývat se také textem a kontextem písně a tvorby kapely.

Tohle je jen pár vyzobaných rozinek. Fatálně nepochopené písničky by asi opravdu mohly vydat na jiný, pravidelný sloupek.

Postila

Dnes se stanu postilionem sebe sama. Ostatně jako vždycky. Viz úryvek z románu Kraj náš vedlejší:

Galerie Václava Špály svým svislým vzezřením vždy připomínala trojposchoďový model světa: nebe, země, peklo. Děly se tam psí kusy, pokusy a opusy. Však co se stalo, nestalo. Spíš se stalo nastálo. V březnu 1968 přivezl posel z Paříže právě vyšlé číslo Paris Match s dvoustránkovou fotografií, kterou Jindřich Chalupecký osobně vyvěsil v přízemí, odkud se logicky i teologicky vycházelo do nebe a sestupovalo do pekla, vše ve službách umění. Obří fotografie zobrazovala objímající se dvojici. Tehdy se ještě směly fotit heterosexuální páry. Záběr objetí Eugena a milky Emilky, jíž Eugen namluvil, že je jeho múzou, byl pořízen při komponování zimního zátiší s půllitry piva v únoru 1968 na pražské Kampě. Šlo vlastně o reprízu letní premiéry žánrově téhož zátiší z roku 1967. I tehdy namluvil Eugen své milce, nikoli té samé, že je jeho múzou.

Vystavené objetí uprostřed uměleckého díla bylo francouzským ministrem kultury prohlášeno za symbol nastávajícího „pražského jara“. Jak známo, do Špálovky přicházely houfy kunsthistoriků a výtvarných novinářů z celého světa. Jeden takový přišel z Města světla, jak Paříž nazýval člen Osmy Emil Artur Longen. Když renomovaný kunsthistorik spatřil doličné zobrazení, svým usmáním potvrdil, že Francouzi jsou milovníci symbolů. „My také milujeme symboly, zejména symboly učiněné tělem,“ poznamenal Chalupecký a ukázal na vedle stojícího Eugena. „Proč neučiníte tělem i tu symbolickou dámu? Ta je přece též hodna uvidění,“ naléhal kunsthistorik. „Zeptejte se Eugena, kam ji zašantročil,“ vykroutil se ze začínající šlamastyky komisař Špálovy galerie. Eugen, neznalý franštiny, poněkud presokraticky ukázal nahoru. Francouzský host odhodlaně vystoupil do prvního patra, kde spočívala kráska z Paris Match a napůl trpělivě, napůl náruživě čekala, až Eugen vyřídí s Chalupeckým obvyklou agendu. Dolů sestupovala jen s Eugenem, a to až v noci, do sklepení. Měl totiž od galerie klíč.

Chalupeckému nezbylo než čekat a Eugenovi též. Když se konečně francouzský šarmér objevil, nebyl sám. Vedl si symbolickou krásku, jako by patřila jemu, a ne Eugenovi. Před vyvěšenou fotografií porovnal skutečný symbol s jeho zobrazením a uklidněn naprostou shodou nabídl dámě rámě a bez rozloučení vyvedl první dámu „pražského jara“ na tleskající Národní třídu.

Ad hot

Nevím už, jestli jsem tu někdy psal o výjimečné americké zpěvačce a autorce s irskými kořeny Aoife O´Donovan, jejíž křestní jméno se kupodivu čte Ífa! Prase aby se v té gaelštině orientovalo… Ale pokud jsem psal, pak se to rozhodně nemohlo týkat jejího letošního, už desátého a zcela brilantního alba All My Friends, prvého, které sama produkovala. A to ve velkorysém stylu, neboť tu zní dechový ansámbl The Wrestlines, symfonické obsazení (aranžmá Tanner Porter), dívčí sbor a leccos zase patří do kategorie výsostně moderního folku s jazzovými názvuky.

Aoife už je na scéně nějakou dobu, roky trávila s kapelou Crooked Still, doma má Grammy z roku 2020 za song Call My Name natočený v triu I´m For Her, které tvoří se Sarah Jaroszovou a Sarah Watkinovou (ze skupiny Nickel Creek), spolupracovala s řadou es akustické muziky od Yo Yo Ma přes Kronos Quartet až k Jerrymu Douglasovi nebo Chrisu Thilemu. A také například interpretuje většinu skladeb alba Be Still (2012) kvintetu dalšího Douglase, svéhlavého jazzového trumpetisty Davea. 

Zvukově i náladami bohaté All My Friends vzniklo z výzvy představované zakázkou roku 2019 k dílu oslavujícímu sto let od přijetí 19. dodatku Ústavy, tedy zavedení volebního práva amerických žen. Tehdy ovšem ještě nadlouho jen bílých, Afroameričané obého pohlaví se k této vymoženosti dostali až v pětašedesátém, za prezidenta Johnsona, Kennedyho nástupce. A téma ji zaujalo natolik, že mu věnovala celou desku. Na níž v textech vychází z dopisů a dalších písemností aktivistky Carrie Chapman Cattové; tehdy se bojovnicím za emancipaci říkalo sufražetky. „Představuji si tu dobu, tu společnou touhu, aby země, ve které se americké ženy narodily, otevřela konečně náruč. Představuji si mohutné úsilí, kdy scházel poslední hlas státu Tennessee a ony za úsvitu pochodují přesvědčit zákonodárce, že je třeba učinit onen zlomový krok.“ Podmanivé album symbolicky uzavírá jediná převzatá píseň, Dylanova The Lonesome Death of Hattie Carroll z roku 1963, ve kterém dostal ve státě Maryland za zabití černé barmanky mladý běloch ze zámožné tabáčnické rodiny trest pouhých šesti měsíců v okresním vězení. Song úžasně instrumentoval Gabriel Kahane, skladatel vážné hudby, který ale čas od času vydává desky svých podivuhodných písní.

Což je můj druhý dnešní tip, zkuste nejen Aoife O´Donovanovou, ale také Kahaneho! V nerudovské parafrázi: přitisknete-li k nim ucho, neodtrhnete více!    

Nejrozsáhlejší Pop Messe

Brněnský hudební festival Pop Messe, naše přední akce zaměřená na současnou pop, elektronickou, rap a indie scénu, která proběhne od 25. do 27. července v areálu Velodromu a jeho okolí na výstavišti BVV, nabídne letos historicky nejrozsáhlejší line-up. V červenci do Brna přijedou například světové legendy devadesátkové taneční scény Leftfield, britská provokativní elektropunková dvojice Sleaford Mods, islandské elektronické legendy GusGus a Kiasmos, zasmušilí belgičtí melancholici Warhaus, čerstvý držitel největší ostrovní ceny Brit Awards v kategorii Rap/Grime Casisdead, australský taneční producent Partiboi69, kanadská klubová provokatérka Marie Davidson, špička současné britské klubové scény Blawan nebo dvojice newyorských raperů v čele s billym woodsem, Armand Hammer.

Z České republiky pak jsou na programu například The Ecstasy of Saint Theresa, post-hudba, Bert & Friends, DVA, František Skála a Provodovjané, 1flfsoap, Lenka Dusilová & Band, Anna Vaverková, Badfocus, Burian, Dukla, Rohony a řada dalších. Celkově vystoupí padesát osm zahraničních i domácích kapel, hudebníků a DJs. Vedle prodloužení na tři plnohodnotné programové dny festival připravuje další novinky – možnost zakoupit si speciální ÖFF MÅSSE BRNOPAS, který vedle dopravy brněnskou MHD zdarma nabídne slevy či volné vstupy do městských turistických cílů. Festivalový areál nabídne sedm nejen hudebních scén – od velkých venkovních až po kryté klubové. Program vedle koncertů a party zahrne nově i mezinárodní konferenci a třeba Kinostage České televize. Více informací a podrobný program najdete na www.popmesse.cz.

Beseda klade důraz na aktuální českou scénu

Jednatřicátý ročník festivalu Beseda (dříve Beseda u Bigbítu) proběhne 2. a 3. srpna v Tasově u Veselí nad Moravou. Na třech scénách se představí na pět desítek účinkujících. Budou mezi nimi například nashvilleský punkrockový kvintet Snõõper, industriální Kollaps z Melbourne, radikální zambijsko-kanadská raperka a producentka Backxwash a energické britské elektronické trio PVA.

Klíčový pro Besedu je kurátorovaný průřez zejména aktuální českou a slovenskou nezávislou scénou. Tu budou reprezentovat mimo jiné Ecstasy of Saint Theresa, Moimir Papalescu & The Nihilists, Petra Hermanova, Manon Meurt, whyohwhy, Blue Uandi, Bolka, Iggy Mayerov, Chief Bromden, BoLs/sLoB, Chorobopop, Krajina Ró, Ida The Young nebo Mutanti hledaj východisko. Kompletní program a další informace na www.besedaubigbitu.cz.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou zahájí Jiří Slavík s radikálními úpravami polky. Návštěvníci s kvalitní hudbou procestují celý svět

Zazní pečlivě vybraná hudba z Portugalska, Kanárských ostrovů, severní Evropy, Kolumbie, Pobaltí, Mexika, Venezuely, USA, Walesu nebo Skotska

 

Náměšť nad Oslavou, 10. července 2024 – Osmatřicátý ročník Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, který proběhne od 27. července do 3. srpna, zahájí v premiéře jazzový skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík a jeho desetičlenný soubor Polka-boys s projektem nazvaným Polkatime, který vrací do polky taneční odvázanost a humor. Následující festivalové večery pak nabídnou na třech hudebních scénách pečlivě vybraný program z celého světa. Vůbec poprvé do České republiky přijede zpěvačka Valeria Castro z Kanárských ostrovů, která loni zazářila na veletrhu Womex a získala nominaci na Latin Grammy. Velmi silné zastoupení bude mít letos americký  kontinent – od old-time music z Apalačských hor přes americanu ze Středozápadu, gotický folk z Texasu až po rytmicky strhující hudbu z Kolumbie, Mexika a Venezuely. Dále zazní například portugalské fado, citery z Litvy, Estonska i Finska, gambijská kora, virtuozní tuba s looperem z Norska, irské housle v duu s velšskou harfou nebo tradiční akustická hudba ze Skotska. K českým a slovenským letošním jménům patří například Jiří Pavlica s Hradišťanem, Bratři Ebenové, Iva Bittová s Pavlem Fischerem, Jakubem Jedlinským a sborem Babačka, Marie Puttnerová, šansoniérka Szidi Tobias, stará beskydská muzyka RukyNaDudy nebo dívčí skupina Devany z Těrchové. Nebudou chybět ani tématické koncerty Citery nad Oslavou nebo velký Orchestr Folkových prázdnin. Festival tradičně nabídne řadu divadel, výstav, workshopů, happeningů a překvapení včetně programu pro rodiny s dětmi. A v neposlední řadě je obrovským lákadlem krásné prostředí náměšťského renesančního zámku, parku i přilehlého okolí řeky Oslavy. Více na www.folkoveprazdniny.cz. Předprodej vstupenek probíhá zde.

Letošním tématem festivalu se staly „generace“. „Téma má pro mě dva významy. Ten první, zásadní, je předávání hudební tradice, poselství z generace na generaci v rodině, ve společenství, v oblasti, v národě. Ten druhý význam je generační výpověď,“ vysvětluje dramaturg festivalu Michal Schmidt.

 

Letošní Rok české hudby probíhá ve znamení oslav 200 let od narození Bedřicha Smetany. Festival proto zahájí 27. července premiéra mimořádného projektu Polkatime jazzového skladatele a multiinstrumentalisty Jiřího Slavíka. „Z polek slavných českých skladatelů jsem si vypůjčil témata, která však přetvářím, dekoruji a jak káže tradice jazzového muzikanství, improvizuji na ně,“ vysvětluje Slavík podstatu své autorské rekompozice děl Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a dalších. V jejich dílech se podle Slavíka klavírní polka do značné míry proměnila v salonní umění. „Občas se z ní úplně vytratil její původní účel – tanec,“ uvádí důvody, proč se s Polka-boys rozhodl polce vrátit její taneční charakter a přímočarou odvázanost.

 

Dramaturg festivalu Michal Schmidt část účinkujících vybírá každoročně na světovém veletrhu world music WOMEX, kde má možnost vidět výběr toho nejzajímavějšího, co se na scéně lidové hudby, folku, world music a jazzu v daném roce objevilo. „Vloni mě naprosto okouzlila svým výjimečným projevem zpěvačka Valeria Castro z Kanárských ostrovů, která zosobňuje příklad umělkyně současné mladé španělské generace zaujímající k dnešku daleko otevřenější, empatičtější a i radikálnější postoje než umělci před nimi,“ vysvětluje Schmidt. Valeria Castro do svého písničkářství vtiskla reflexe tradiční hudby z Kanárských ostrovů, Španělska a Latinské Ameriky, jemný folkrock, elektropop a mnoho akustických nástrojů, včetně malé ostrovní kytarky timple.

 

K dalším mimořádným hudebním osobnostem napříč žánry z letošního programu patří velšská harfenice Catrin Finch s irskou houslistkou Aoife Ni Bhriain, famózní Firelight Trio s hráčkou na nyckelharphu Ruth Morris, houslistou Gavinem Marwickem a klavíristou a akordeonistou Philem Alexandrem, portugalská zpěvačka fada Lina, hráčka na koru Sona Jobarteh z Gambie, nebo emotivní a virtuozní hráč na tubu Daniel Herskedal z Norska, který zároveň díky práci s loopingem a vrstvením zvuků, bubnováním i s vlastním dechem posouvá svůj nástroj až na hranici možností.

 

„Na letošních Folkových prázdninách bude mít také velmi silné zastoupení americký kontinent,” upozorňuje Schmidt. Po dvou letech přijede mladá americká banjistka Nora Brown, která hraje old-time music z Apalačských hor – tentokrát v duu s houslistkou Stephanií Coleman. Americanu ze Středozápadu zastoupí písničkářka a banjistka Kelly Hunt. Od Micaha P. Hinsona se posluchači dočkají temné americany a gotického folku neboli noir písní. Kolumbijská zpěvačka Lucía Pulido přijíždí s mexicko-kolumbijským projektem Two Peoples One Root. Rytmickou strhující hudbu z Venezuely představí a cappella smíšený sbor Ensamble B11.

 

Z České republiky a Slovenska vystoupí na hlavní scéně například Jiří Pavlica s Hradišťanem, Bratři Ebenové, Iva Bittová s Pavlem Fischerem, Jakubem Jedlinským a sborem Babačka, zpěvačka Marie Puttnerová, šansoniérka Szidi Tobias, stará beskydská muzyka RukyNaDudy a dívčí skupina Devany z Těrchové.

 

Páteční večer přinese tradiční projekt Citery nad Oslavou, v rámci kterého Jausmė z Litvy zahraje na kanklés, Eva Väljaots z Estonska na kannele, Barbora Xu z Liberce na finské kantele a čínský guzheng a Michal Müller na českou citeru. Festival pak v sobotu 3. srpna zakončí irský písničkář Glen Hansard.

 

Hlavní podvečerní koncerty, z nichž každý den má uvozující téma, doplňují vystoupení na dalších dvou místech. Program scény Šapitó v zámeckém parku nabízí večer české a slovenské muzikanty, kteří korespondují s tématem festivalu – Dis Is Markéta, Janek Běťák s kapelou, Lada & kapela, Trojka Zuzany Homolovej a Wolf Lost In the Poem. V unikátním prostředí Staré tkalcovny pak v rámci nočních koncertů vystoupí Jiří Plocek, Barbora Xu, Jausmė z Litvy, Eva Väljaots z Estonska a Páté na světě.

 

Folkové prázdniny nabídnou také oblíbený „divadelní den“, rodinami s malými dětmi i dospělými hojně navštěvované výtvarné a hudební workshopy, celou řadu doprovodných akcí, výstav, happeningů a nečekaných překvapení.

 

V kempu za Špitálkem je možnost levného ubytování a stravování po celý festivalový týden.

 

Více informací najdou zájemci na www.folkoveprazdniny.cz. Předprodej vstupenek probíhá zde.

Moře dní – Dovolená

Čas léta, čas dovolené. Ne vždy je ale kam a s kým. Co se stane, když si lidé zbydou? Moře dní vydává singl a videoklip Dovolená.

Pět let ležela v šuplíku demonahrávka s nejasným tématem a textem. „Po letech to na mě odněkud vyskočilo a Lukáš mě přiměl celou věc dopsat. Nutno dodat, že nebýt mé dobré kamarádky Emy, která mi nezištně u kafe ponoukla téma dovolené, možná bych s tím už nikdy nehnul. Pak to najednou přišlo – při letní šňůře se skupinou Buty jsem to na jeden zátah dopsal v autě na cestě mezi koncerty. Každému se to může stát: dvě duše si zbydou a jedou spolu na dlouhý výlet. Neví, co čekat, ale změna prostředí prospívá a jakékoli zpestření času na světě je plus. Může se stát, že půjde o všechno, stejně tak nemusí jít vůbec o nic. Zkusit si něco nebo se držet zkrátka? Myšlenky nahlodávají a vybízejí k mnoha variantám…,“ vzpomíná na vznik písně Dovolená frontman Moře dní Marcyn.

 

Jako hosty přizvali trombonistu Štěpána Janouška a zpěvačku Alex Denisu Katzer (20 minutes), zvonkohru nahrál klávesista Petr Mlynář a housle Robin Lefner.

 

Singl doprovází i klip. „Natáčení v Lomnici u Tišnova vzniklo jako spontánní nápad. Jde o místo, kde trávil dětství kytarista Lukáš Lukáš. Brali jsme to jako malou kapelní dovolenou, ale zároveň jsme si užili dost práce kolem natáčení. I když byl květen, při stmívání na Veselském Chlumu jsme doslova mrzli. Klip na letní píseň vznikal paradoxně se zkřehlýma rukama všech zúčastněných,“ dodává Marcyn. Spolu s Dovolenou natočili Moře dní v Lomnici na Veselském Chlumu i živé záznamy písní Jabko a Vlasy.

 

Moře dní se zrodilo roku 2022. Ústřední autorskou dvojici tvoří Martin ‚Marcyn‘ Hampel a kytarista Lukáš Lukáš, které během živých koncertů doprovází baskytaristka Kristýna Krompolcová, kytarista Marek Slon Slonina, mandolínista  Robin Lefner, klávesista Petr Mlynář a bubeník Petr Novák. V říjnu 2023 vydali eponymní debut Moře dní nominovaný  na Moravskoslezské umělecké ceny Jantar v kategorii Populární a alternativní hudba. V nejbližší době vystoupí Moře dní 17. července v Praze na Výstavišti, 20. července na festivalu Let v Hranicích na Moravě, 30. srpna na Slezskoostravském hradě v Ostravě a 31. srpna na festivalu Dolnolhotský buben.

Další články
sinekfilmizle.com