Skrol: Eschaton

Skrol patřili k nejvýznamnějším představitelům tuzemské industriální scény přelomu tisíciletí. Neměli sice baterie želez jako Paprsky ing. Garina, ani nekoketovali s hlukovými stěnami jako VO.I.D, ale jejich temné kompozice ovlivněné symfonickou hudbou… Číst dál...

Byli jsme jen prostředníci, aby hudba mohla přijít na svět.

Mezi některými lidmi asi opravdu existuje nějaké mimosmyslové propojení. V době přípravy magazínu byli Iva Bittová a Vladimír Václavek každý na jiné straně Atlantiku, na okolnosti vzniku alba Bílé inferno vzpomínali odděleně. Přesto se v odpovědích na stejné otázky přirozeně doplňovali. Jako kdyby věděli, co ten druhý řekne, a dodali zbytek.
 

Jak vlastně nahrávka Bílého inferna začala vznikat? Přišel někdo z vás s nápadem na desku v duu, nebo vše přirozeně vyplynulo ze situace?

Vladimír: Nějak to přirozeně vyplynulo. S Ivou už jsme spolupracovali dlouho předtím a nazrál čas. Oba jsme cítili, že chceme společně něco nového vytvořit. Kdo to ale vyslovil první už nevím.

Iva: Vzpomínám na to období velmi intenzivně, protože bylo ovlivněné rozpadem partnerského vztahu. V Lelekovicích jsme s Vladimírem vytvořili nové skladby během čtrnácti dnů. Vladimírovy motivy pro kytaru jsem poskládala do forem a nad ně stavěla melodické linky vokální a houslové. Následně jsem vybírala texty a Reynkova poezie na nás v té době silně působila. Vlastně je pro nás inspirací dodnes. Emotivní období osamocení v rodině se prolnulo do tvorby a díky hudbě jsem mohla uniknout z reálného světa. Byla to vlastně taková terapie, léčba. Vladimír mi svým talentem, trpělivostí a pokorou umožnil získat novou energii a sílu tvořit. Zcela přirozeně jsme oba začali uvažovat o práci ve studiu.

Bílé inferno navázalo na obnovené muzikantské setkání v Pustit musíš, působivé připomínce původního Dunaje. Spolupráce ve dvou, byť s hostujícími hudebníky, musela být ale úplně jiná než v rockové skupině.

Vladimír: Bylo to úplně jiné napojení než v hlasité „rockové“ a převážně mužské kapele. Mohli jsme v tvorbě vstoupit do hlubší intimity, vnímat energii, která mezi námi proudila a následovat ji. Každý z nás také přirozeně cítil své místo a funkci. Odpadly takové ty kohoutí zápasy, které probíhají mezi mladými muži. Jezdil jsem autobusem do Lelekovic, přehrával a nahrával Ivě své party a ona do nich vstupovala těmi svými. A to geniálně citlivým způsobem. Moc rád na to období vzpomínám.

Iva: Práce v užší konstelaci je více intenzivní a soustředěná, navíc po letech spolupráce s Dunajem jsme já i Vladimír získali nové zkušenosti a posunuli se dál v životě nejen v tvůrčím. Kompozičně byly primární housle, hlas a kytara, ale postupně se ve studiu připojovaly další nástroje a hlasy. Dívčí sbor Lelky byl od počátku součástí celku. Ve studiu V ve Zlíně se pak střídali hosté, včetně mé sestry Idy a již zesnulého cellisty Toma Cory.

V novější produkci Zvon, která zahrnovala i skladby z Inferna, je v některých úpravách znát, jak je intimita původní skladby zahlušena velkým obsazením orchestru. Ovšem Petr Ostrouchov a Beata Hlavenková zacházeli s materiálem velmi citlivě.

Tušili jste, že materiál přirozeně vydá na dvojalbum, nebo šlo o spontánní tvorbu a najednou, ejhle, vzniklo téměř 80 minut zaznamenané hudby, za kterou si stojíte?

Iva: Čas jsme nikterak nesledovali, opravdu to byla nesmírně radostná práce, plná porozumění a lásky. Velmi spontánní.

Vladimír: Byla to naprosto nekoncepční tvorba. A najednou z ní bylo to, co bylo. Celé Bílé inferno se zrodilo nějak mimochodem, bez velkých ambicí a očekávání. Ale cítili jsme, že je to ono, že si za tím stojíme bez pochybností.

Samotné nahrávání probíhalo relativně dlouho, v období od března do června 1997, ale určitě ne v kuse. Vraceli jste se ke skladbám a předělávali je, nebo spíš postupně dohrávali, zvali hosty?

Iva: Opravdu to nebylo období ve znamení každodenní práce ve studiu. Je zdravé občas získat odstup. Záleželo na volných termínech hostů, vůbec jsme nikam nespěchali. Ivo Viktorin je úžasný hudebník a zvukař, který opravdu na čas netlačil a nechal se unášet naší společnou „lodí“ po moři.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Ad hot

Uf uf. Na podkladu naprosto nekonkrétního záznamu z deníku jistého českého podstatného překladatele a skvělého básníka, který ale nemohl mít relevantní informace, kdosi zcela vzdálený vážně rozvine teorii, že smrt francouzského nositele Nobelovy… Číst dál...

Black Isla Mystic Brothers: Na hraně přijetí veřejným míněním

Koncert, na němž Paprsky inženýra Garina rozbíjely prasečí hlavu překrytou československou vlajkou, která pomalu rudla krví, či vystoupení, kdy Suicidal Meditations zavřeli diváky v sále, takže nemohli uniknout brutálnímu noisu, působí jak legendy z dávnověku. Hudba už dávno přestala být provokativní. I Mucha už zjemnila od dob, kdy jí „mrdalo v hlavě“. A tak zbývá Řezník, kterého však nelze brát úplně vážně. Prapor provokace ale zvedli pohrobci country rapových Cold-Boy-Klan, multimediální Black Isla Mystic Brothers, kteří na sebe v posledních letech upoutali pozornost propagačně laděnými provokativními videi a vloni přišli s nahrávkou Unser Kampf. Jejich tvorba odráží nástup militantního islámu, ovšem nejde o laciné výzvy ultrapravicových fašizujících národovců k akci. Ukazují hrůznost, ale i přitažlivost militantní ideologie, s níž si pohrávají podobně jako Laibach. A nutno podotknout, že to nedělají jen v případě islámu, ale i u křesťanství, a jako The Residents ukazují podobnost mezi pop kulturou, propagandou a náboženstvím. Hranice mají posunuté hodně daleko, jak ukázal klip The Golden Cut parafrázující popravy Islámského státu, místo nože ovšem jezdí po krku oběti žíně smyčce, přičemž zní gospelové Halelujá. A nechybí ani spojení husitského chorálu s techno rytmem a pohrávání si s posunutými výrazy jako v dvojverší „jsem víc než národ, sloužím slasti“.

 

Proč využíváte islámské motivy a symboliku?

El Profesor: Projekt vznikl zhruba před šesti lety, kdy byl ještě aktuální Islámský stát, to byl velký politický a informační fenomén a my jsme se na to snažili reagovat. Projevilo se to ve videích, v textech i v samplech. Ale mezitím jsme urazili další kus cesty.

Ptám se, protože se využití islámských motivů a strachu z islámu objevuje od osmdesátých let, stačí si vzpomenout na Jihad Girl od The Cassandra Complex nebo kapelu Fearless Iranians From Hell či na náš projekt OOP, ale můžeme jít i víc do minulosti, k černým muslimům ze šedesátých let. Není to jistá inflace?

K1: Když začal Islámský stát, vytvořil se jakýsi celek, který byl v tu chvíli svébytný. Začalo se tam cosi rodit, panovalo tam nějaké pnutí a to nás fascinovalo, rajcovalo a nějakým způsobem jsme na to reagovali. Pak se situace vyvíjela jinam a s tím, co se tam dělo, samozřejmě nesouhlasíme. Ten začátek byl nicméně docela fascinující.

El Profesor: A my jsme ho částečně parodovali.

Ale nebyla ta symbolika a tematika přece jen trošku otřepaná?

El Profesor: V době vzniku nám to tak nepřišlo. Chtěli jsme pracovat s tím, co je aktuální a současné. A ten až iracionální strach lidí z té symboliky byl takový, že i když jsme to ironizovali, tak jsme stejně měli ohlasy, jestli už to nepřeháníme, jestli už si nenabíháme, jestli po nás nikdo nepůjde. Tak to už je skutečně iracionální strach.

Kde jste měli limity, kam až zajít? Narážím na klip The Golden Cut se smyčcem na krku oběti.

K1: Je to přesně hranice mezi tím, co ještě může být lyrické, když se to převrátí, a co už začíná být poněkud dráždivé. Přicházíme na úroveň mezi životem a smrtí, kde se vždycky něco děje. Jsme na hranici a posluchač si musí sám ujasnit, na které straně stojí. A má dvě možnosti, kam se může přiklonit. Může si vybrat. My mu jen něco předkládáme. Pro nás je to lyrika, pro něj to může být cokoli jiného.

Tu otázku jsem myslel ryze z hlediska úcty ke skutečným obětem. A to podotýkám, že mně to připadalo vtipné.

El Profesor: Protože tam nikdo není mrtvý. A ještě tam bylo obrácení barev.

K1: Ta symbolika barev oběti a toho druhého byla obrácená. (Oběť byla v černém a po krku jí jezdil smyčcem muž v oranžovém vězeňském oděvu – pozn. aut.)

V reálu byli mrtví.

El Profesor: Ale tady se nic takového nedělo. Ani to nebyla parodie, žádné béčkové podřezávání.

K1: Byla to prostě performance, kdy jeden člověk hraje na hlasivky toho druhého a tím rozkmitává „haleluja“. A má to ještě takový country podtext, kdy na začátku přijde, otevře pouzdro a z něj vyndá smyčec jako v úvodu westernu.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.