WILCO: Ode To Joy

Je zajímavé sledovat, jak si kdo představuje Ódu na radost. Pro Jeffa Tweedyho, autora repertoáru Wilco, jde o onu „optimističtější“ a „veselejší“ část jeho typických úvah o smrtelnosti, psychických útrapách a smutku z nacionalistické politiky i válkami neustále zmítaného… Číst dál...

Mejdan s Fat Wreck Chords

Nechtějí mít nic společného s autorskými organizacemi, podepisují smlouvy s kapelami pouze na jednu desku a vůbec dělají spoustu věcí jinak, než jak radí marketingové příručky. Přesto se label Fat Wreck Chords bez potíží protloukl třemi turbulentními dekádami hudební historie a má velké plány směrem do budoucna. Vzhůru na skejtu do slunné Kalifornie. Tenhle mejdan bude v punkově hardcoreovém duchu.

Kapelu NOFX už léta považujeme za jednu z legend punkrockové historie. V roce 1990, kdy dnešní vydavatelský příběh začíná, to byla ještě poměrně neznámá čtveřice spolužáků z vysoké školy, která měla venku dvě elpíčka. Producentské a vydavatelské spojení s Brettem Gurewitzem z Bad Religion respektive Epitaph Records nabízelo kapele poměrně pohodové prostředí, které se rozhodl zpěvák a basák NOFX Michael Burkett alias Fat Mike vytvořit pro nadějné kapely potloukající se okolo něj bez možnosti cokoliv vydat u chápavého a především nadšeného vydavatele. Založil tedy se svojí přítelkyní Erin Kelly label Fat Wreck Chords (vyslovuje se podobně jako Fat Records), a tato dvojice vede pevnou rukou label i v dnešních dnech.

„Měli jsme štěstí na první upsané kapely,“ přiznal Fat Mike před dekádou v rozhovoru pro Tribal Area. „Jak Lagwagon, Propagandhi, No Use For a Name, 88 Fingers Louie, Face to Face, tak i Strung Out, všechny byly úspěšné,“ vyjmenoval základ diskografie vydavatelství. A tak po dvou letech, kdy operovali z kuchyně, ve které měli kopírku, hi-fi soustavu a telefon s faxem, se přesunuli do vlastní kanceláře a opustili svá tehdejší zaměstnání. Mike přestal prodávat ženské boty v otcově obchodě nebo rozvážet léky do lékáren a Erin sekla s prací v PR agentuře. „Od začátku jsme měli jasně rozdělené úlohy. Mike podepisoval kapely, byl s nimi v přímém kontaktu a já se starala o denní běh vydavatelství. Bylo to tak nutné, protože Fat Mike byl s NOFX často na turné,“ prozradila před pár lety Erin v rozhovoru pro portál Bandcamp.

Rok 1994 byl rokem boomu punkrocku. Green Day a The Offspring vydali svá přelomová alba u major labelů, o výraznou pozornost si řekly i desky Bad Religion, Rancid a NOFX vydávající u Epitaph. Se zlou se nepotázal ani label Fat Wreck Chords, který náhle začal vydávat milión desek ročně. Z nedávno ještě domácího labelu bylo vydavatelství s řadou poboček po světě a celkem sedmnácti zaměstnanci. Do rodiny Fat Wreck se začlenili další výrazní nováčci jako například Good Riddance, Bracket nebo Me First And The Gimme Gimmes. Většina z nich dodnes vydává své desky u svých objevitelů. Je to o to zajímavější, že label se stále drží filozofie upisování kapely pouze na vydání jedné desky. „Against Me! byli jednou z mála kapel, které jsme upsali na dvě desky, protože jsme do nich vrazili poměrně dost peněz. Po vydání debutu se o ně začala přetahovat velká vydavatelství. Náš právník mi říkal – mají pro nás natočit ještě jednu desku! – ale když jsem viděl, že by rádi vypadli, tak jsem vydal pokyn, aby si šli, když po tom tolik touží,“ prozradil u příležitosti 25 let fungování labelu Fat Mike v rozhovoru pro portál Consequence Of Sound.

Oba zakladatelé, i když už nejsou deset let manželé, mluví o Fat Wreck Chords jako o rodině. „S našimi kapelami jsme byli vždy úzce propojeni. Nikdy to pro nás nebyly komodity, ale lidé s jedinečnými životy, do kterých jsme se rádi nechali zapojit. Jezdíme spolu na dovolenou. Naše děti si spolu hrají. Chodíme na narozeninové oslavy ostatních. Když jste tak blízcí, chcete, aby se jim dařilo, protože vám na nich záleží,“ odhalila ve stejném rozhovoru Erin míru propojení labelu se svými kapelami.

Od poloviny devadesátých let se vydavatelství nesmírně dařilo, ale jako se vším, po tučných letech, musí přijít i ta hubená. Koncem devadesátých let přešly finanční výsledovky z černých čísel do červených. „Mohli jsme celý kolotoč jednoduše zavřít, zachovat si distribuci a ihned bychom se dostali do velkých zisků. Tuhle variantu jsme ale rychle zavrhli. Museli jsme zavřít pár kanceláří, propustit několik zaměstnanců, ale v zúžené sestavě jsme se rychle znovu postavili na nohy,“ prozradil kroky, které vedení labelu provedlo začátkem 21. století Fat Mike v rozhovoru pro časopis Loudwire. „Všechno špatné je k něčemu dobré. Fat Wreck Chords se prostě vrátil ke svým kořenům,“ dodal.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

POPDIVNOSTI: Ochepovsky Project

Skupinu Ochepovsky Project založil před čtyřmi lety ruský rodák Igor Ochepovsky. Skupina se vymyká škatulkám, její skladby se pohybují na hranici jazzu, soulu, groove a klasické hudby. V roce 2016 vydal Igor Ochepovsky desku I’m The Wind. Loni následovalo již pod hlavičkou Ochepovsky Project EP Take Care of Me. Na nahrávání desky se podílela řada hudebníků: zpěvačka Kristína Mihaľová, rapper Jan Hovorka, klávesista Jan Aleš, baskytarista Ondřej Hauser, violoncellista Šimon Marek, trumpetista Miroslav Hloucal, klarinetista a saxofonista Petr Kalfus, bubeník Michal Daněk a perkusista Oliver Lipenský. Kapela se snaží prolomit zažité klišé jazzu coby hudby pro náročné intelektuály. Skladba Fast, ke které vydala skupina video, spojuje hudební kvalitu s chytlavostí a melodičností a má vyloženě hitové ambice. Pro rozhovor jsem se sešel s Igorem Ochepovskym, Janem Alešem a Ondřejem Hauserem.

 

Igore, proč sis vybral pro své působení právě Prahu?

IO: Když mi bylo sedmnáct, věděl jsem, že chci vyjet někam ven. Maminka tedy na internetu nastudovala, kam se dá jet studovat. Zjistili jsme, že v Německu a Česku je na konzervatoři obor rocková kytara, který mě zajímal. Spontánně jsem vybral Prahu. Přijeli jsme se sem podívat a já se do Prahy zamiloval.

Igor je hlavním člověkem kapely. Jaké slovo mají při tvorbě další členové?

IO: Formulujte to opatrně! (smích)

OH: Nemáme žádné slovo! (smích)

JA: My jsme zjistili, že na začátku, když byl Igor přísný, to bylo nejlepší. Pak nám dal volnost a začalo se to tak nějak rozblemcávat. Ta muzika začala být zaměnitelná. Je dobré, když do toho Igor vnáší nápady a ty jsou jasně dané. Když do toho začneme všichni něco vnášet, končí to zaměnitelně.

Třeba se vrátí staré zlé časy.

JA: To doufám. My to vyžadujeme.

Vaše hudba je na české poměry nezvyklá. Lze nějak popsat vašeho typického posluchače?

JA: Dost na nás chodí lidi, kteří se hudbou sami zabývají. A mladí lidé, kteří jsou přesyceni současnou scénou a chtějí si poslechnout něco nového.

IO: Často přijdou lidi, kteří aktivně hledají novou hudbu, nový zvuk. Když si utváříš vkus, tak se aktivně zajímáš. Několikrát se stalo, že nám lidi řekli, že nevěděli, že taková hudba v ČR vzniká.

Skladba Fast se hraje na Radiu 1 – je to součást snahy získat nový druh posluchačů?

IO: To je jeden z našich hlavních cílů – posunout se do trošku jiné hudební sféry, oslovit nové fanoušky a získat širší publikum.

Snažíte se získat posluchače v zahraničí?

JA: Vzhledem k tomu, že domácí trh není pro tento žánr dostatečně velký, je to jeden z našich hlavních cílů. Potřebujeme v zahraničí víc hrát a oslovit tam víc lidí.

Podnikáte pro to nějaké kroky?

IO: Určitě. Pravidelně hrajeme v Německu, v Polsku, hlavně na hudebních festivalech.

Jste tam přijímaní jinak než doma?

JA: Těžko říct. On je to vždycky krok do neznáma v tom smyslu, že když jsi v Praze, máš v publiku kamarády a cítíš se jistější v kramflecích. Ale myslím, že vlastně nezáleží na tom, v jaké zemi jsi. Lidi poznají, když tam přijede nějaký projekt, který má co říct a stojí si za tím, co dělá. Poznají to a nemusejí být nějak hudebně vzdělaní.

IO: Já byl překvapený, když jsme hráli na Aalener Jazzfestu. Bylo tam strašně moc mladých lidí a ti znali náš repertoár. Po koncertě za námi chodili a ptali se, proč jsme nezahráli tu nebo onu skladbu.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Jsme jen různě vděční účastníci zázraku

Jakub König je tak trochu workoholik. Zpívá příběhy i poezii, které si i skládá, občas píše texty i pro jiné, maluje obrazy, kreslí komiksy, bloguje, profesně se pohybuje v marketingu, a kromě vlastní tvorby má i dar inspirovat ostatní. Nedávno vyšlo Září, druhé album jeho početné formace Zvíře jménem podzim. Navíc už od dob, kdy jsme se kdysi dávno potkali v jedné redakci, mám rád jeho svébytný humor.
 

Poslední dobou jsem zaregistroval hned několik tvých výstav a z povzdálí mám dojem, jako by tě nyní výtvarné vyjádření uspokojovalo víc než to hudební. Zdá se mi to?
Asi to tak z venku může vypadat. Ale v centru všeho, co dělám, je pořád hudba. Je ale pravda, že jsem se po dodělání flipbooku Když piješ a knížky Zvíře jménem Podzim hodně rozkreslil. Magdalena Hájková nám s Vladivojnou uspořádala první výstavu... A pak jsem začal vystavovat sám. Všude, kam jdu, s sebou většinou tahám modrou krabici ve tvaru lego kostky, ve který nosím tuše, fixky a bělítka. A pokud to jenom trochu jde, kreslím si všude. Při čekání na vlak, při dlouhých firemních poradách, během toho, co s kamarádama sedíme v baru a klábosíme.
Takže si kreslím vlastně pořád.
Hudbu bych taky moc rád takhle dělal pořád. A snažím se. V metru cestou do práce dělám v telefonu skladby pro audioknihy nebo vlastní demáče. Ale kreslení je provozně jednodušší. Po prokresleným víkendu můžu nahrát všechny ty obrázky na Facebook, a tak je to všechno rychle vidět... S hudbou je to přeci jenom delší a komplexnější proces.
Před pár lety jsem se rozhodl, že se budu umění věnovat, co to půjde. Uvědomil jsem si, že mě to v životě dělá šťastným. Že mě možnost pracovat na hudbě nebo obrazu nebo textu uklidňuje, vystřeďuje. A pokud se mi daří zůstat v tom tvůrčím proudu, je pak trochu jedno, kterou z těch věcí zrovna dělám. Ale tím rozhodujícím principem, kterej se odráží ve všem, je hudba.

Druhé album kapely Zvíře jménem podzim mělo skvělé ohlasy. Objevilo se v nominacích na album roku, koncerty byly plné... Přesto jsi dopředu avizoval ukončení této kapitoly. Proč?
Když se mi v hlavě vylíhla celá ta věc se Zvířetem, bylo to ráz na ráz. Pár měsíců jsem dumal, zvažoval, odsouval a zase se k tomu nápadu vracel... a pak jsem napsal eponymní písničku a poslal ji na Facebooku dvaceti vybranejm lidem společně s pozváním do studia. A s poznámkou, že se může stát ledasco. Ale že by jim tahle jednorázovka neměla výrazně vlézt do hraní s jejich domovskými kapelami, do jejich prací a projektů. Že natočíme desku a pak budeme hrát pár let za sebou podzimní koncerty, dokud nás to bude bavit. A čau.
První deska vyšla na podzim 2017. A i když jsem trochu doufal, že se budou dít věci, nedovedl jsem si představit, jaké. Netušil jsem, že na pódiu bude mít ta kapela takovou sílu, že mě to bude zouvat z bot. Zážitky, které za ty tři roky mám, se nedají srovnat s ničím, co jsem zatím ve svém hudebním životě potkal.

To je ale spíš naopak důvod, proč to celé nerozpouštět...?
Je opravdu hodně těžké, držet tuhle velikánskou věc v chodu. A protože se chci v životě obklopovat a zabývat co nejvíc uměním a co nejméně organizováním přejezdů, ubytování, termínů zkoušek a rozdělování peněz, rovnou jsem všude ohlašoval, že to bude opravdu jen na krátko.
Je to fakt náročné a to i v oblastech, se kterými jsem vůbec nepočítal. Stojí mě veliké množství energie a času, držet to pohromadě.
Když mi došlo, že máme materiál na druhou desku a že se mi do toho celého kolotoče vlastně chce pustit, protože „koncerty“ a protože „ti talentovaní a úžasní spoluhráči a přátelé...“, stejně jsem se dlouho rozhodoval. A zase to bylo ještě náročnější a intenzivnější, než jsem si představoval.
A i když mi po vyprodaných podzimních koncertech hodně lidí z vnějšku i z nitra kapely říká, že bych to měl přehodnotit, věřím, že je mé rozhodnutí správné. Dojedeme letní koncerty pro rok 2020, a moc rád bych udělal a natočil jedno velké vystoupení v cirkusovým stanu. Ale pak bude čas nechat Zvíře spát. I kdyby jen na pět, šest let, než nám trochu povyrostou děti. Než ve svejch kapelách zúročíme, co jsme se naučili společně.
Málokdy dodržuju do puntíku předem vytýčené koncepty až do krve. Mnohem víc mě zajímá, co se stane. Kam mě ta samotná práce, to samotné dílo vede. Zároveň se učím důvěřovat svým instinktům a ctít předem nastavený hranice. Zvíře je krátkodobý, možná nárazový projekt. Funguje a bude fungovat do té doby, dokud to pro nás bude něco výjimečného, vzácného, v něčem možná posvátného. Ve chvíli, kdy se z toho stane jen kšeft, nemá to kapela, jako je Zvíře jménem Podzim, možnost přežít. Alespoň tak to cítím a tak tomu věřím.

Vedle kapely jsi zmínil i stejnojmennou knihu. Vznikala snadněji než písničky, nebo bylo ji napsat pro tebe těžší?
Mně se písničky většinou skládají do příběhů. Ať už v rámci desky nebo pak v rámci jedné kapely. Často si toho všimnu až po nějaké době, ale u zvířete bylo evidentní, že kromě písniček mám v hlavě ještě příběh. A ten příběh se konkretizoval a konkretizoval a jak jsme dodělávali desku, začal se blížit podzim, kdy měla vyjít... a tak jsem se rozhodl, že to prostě risknu a zkusím to napsat. Byl jsem tehdy nadšený, že se mi povedlo doopravdy udělat a vydat flipbook Když piješ... a jak jsem byl rozradostněný, rovnou jsem pokračoval v kreslení a malování obrázků do zvířecí knihy.
Měl jsem velkou podporu v Báře Klimtové, která se starala o vydání Když piješ... a stála i za přípravou Zvířete. Díky ní jsem věděl, že když knížku fakt napíšu a když nebude pitomá, že se ji nejspíš podaří vydat.
Trochu těžší to začalo být, když došlo na samotné psaní. Zjistil jsem, že mám z „opravdové knížky“ až posvátnou hrůzu a že se furt nemůžu odhodlat. A že když už se odhodlám, pořád se tak nějak připravuju a osměluju, jak ten plavec na plovárně, co si důkladně namočí kotníky a pak ochladí čelo a hrudník a pak vleze do vody po kolena... ale stejně zase ještě radši vyleze, protože dál je hloubka.
Ale termín se blížil. A tak jsem oprášil tu modrou lego kostku, nacpal si ji tušema a fixkama, a s mojí těhotnou holkou jsme celé léto chodili po letenských zahrádkách. A já do velkého sešitu kreslil a psal a psal a psal.

Myslíš, že ten příběh může oslovit i někoho, komu třeba písničky nic neříkají?
Já bych si tipnul, že jo. Ostatně pořád se potkávám s lidmi, kteří znají knížku a neznají kapelu a naopak. A knižní recenze, které vyšly, album většinou v podstatě pomíjejí. Snažil jsem se knížku napsat tak, aby obstála i sama o sobě. Já ty dvě věci ale nedokážu vnímat odděleně... a moc hezky to funguje dohromady v rámci Malého zvířete, což je kombinace čtení, hudební improvizace a projekcí.

Co teď dělá Kittchen? Zaregistroval jsem i písničkářská vystoupení pod tvým občanským jménem, a zatímco první tři alba vyšla v průběhu čtyř let, po další čtyři roky pod touto hlavičkou nic nového nevzniklo?
Kittchen normálka čile hraje. Nekoncertujeme teď záměrně tolik, jako poslední roky, ale pořád hrajeme docela často. Pod svým občanským jménem jsem vystoupil i proto, že jsme měli domluvené koncerty s Kittchen, které měly v podmínkách, že kolem nich nebudu hrát v Praze... a mně se tehdy na těch Osamělých písničkářích a vernisážích moc hrát chtělo. Tak jsem na to šel takhle, za Königa.
Před rokem, v listopadu, jsme se po koncertě v Café v lese dohodli, že do stávajícího dua přibereme Aid Kida. Hrál jsem s ním kvůli Tomášovu vytížení spoustu koncertů během loňský roku... a bylo to super. Když se navíc přidal i Tom, parádně to zaklaplo do sebe. A tak si teď pomalu rezervujeme nějaký termíny na příští rok na nahrávání. A do toho občas zahrajeme koncert, abychom viděli, kam nás to společně vede.

A to je kam?
Na nějakou chalupu nejspíš. Fakticky nám dělá dobře, mít možnost, ponořit se na pár dní jen do práce na hudbě a s Tomášem jsme takhle už párkrát natáčeli třeba v Beskydech na Portáši nebo v Úštěku. A s Tomem a pak i se Zvířetem jsme pár dní strávili na chalupě u Kalle. Ale rozumím, že tak ses úplně neptal.
Co se týká nových skladeb, mám v hlavě první zárodky, který nějak pasují k sobě. V něčem jsou podobnější tomu „starýmu dobrýmu temnýmu“ Kittchenovi. Tematicky vymetají spíš ty temnější kouty. A jak je uděláme, to jsem fakt zvědavý. Bavili jsme se o tom, že bychom po kytarovém Kontaktu pracovali zase víc s elektronikou. Ale je fakt, že jsme si část nápadů vyzkoušeli už se Zvířetem... takže teď budeme muset přijít na nějaké nové.

Čím se z tvého pohledu Kittchenovy skladby dnes liší od těch pro Zvíře jménem podzim, když i oba jeho spolupracovníci hrají s oběma projekty?
Já vnímám dva hlavní rozdíly. Jednak v tématech. I když i Zvíře je na někoho moc melancholické, pořád je to deska namířená jednoznačně vzhůru, ke světlu. Je hodně nadějeplná. Jakoby svolává lidi dohromady. Kittchen je mnohem introspektivnější a temnější. Chlápek z komiksu, co straší lidi s cedulí „konec je blízko“. A druhý rozdíl vnímám v tom kapelním principu. Zvíře je o síle smečky, o tom, že je nás hodně. Že kamkoli přijedeme, máme s sebou svůj vlastní kmen. Šamana, totem, matky s dětmi... Písničky jsou psané tak, abychom se tam do toho mohli na pár místech opřít všichni společně a připravit tak pro sebe i pro ostatní výjimečnou chvíli. Kittchen je v tomhle naopak hodně osekaný na dřeň. Tam, kde je Zvíře barevné, je Kittchen úsporný. Často je vodítkem nějaké omezení, které určí směr desky. Jsem si vědom toho, že pro spoustu lidí je ten rozdíl zanedbatelný. Ale nevadí mi to. Pro mě je důležité, že ten rozdíl poznám a cítím já.

Když je řeč o té úspornosti: Kittchen si také vždy vystačil s minimálním doprovodem, na první desce zní home-made zvuky, na koncertech jsi používal kytaru československé socialistické výroby a jednou jsem dokonce viděl i koncert s doprovodem pouhého iPhonu. Naproti tomu ve Zvíře jménem podzim se objevily i nestandardní nástroje, jako je barytonová kytara nebo cigar box. To způsobil vliv spoluhráčů?
Do určité míry ano. Barytonová kytara mě lákala opravdu dlouho a když jsme dotočili Kontakt, pořídil jsem si ji na Tomův popud, že mě třeba povede k novýmu materiálu. Což nakonec vedla, ale až tak novýmu, že vzniklo Zvíře. A pro první desku byla tahle barytonka, koupená den po smrti Davida Bowieho, určující. Cigar box pak byla láska na první hraní, když mne brněnský hudebník a stavitel nástrojů Jan Fic pozval do zkušebny, kde mi představil portfolio Red Bird Instruments. Jeden cigar box jsem si hned půjčil a hrál na něj doprovod k filmu Frigo na mašině... a po skončení si rovnou objednal jeden svůj kousek. A je to jeden z nejuniverzálnějších nástrojů, co mám.
Pak mi taky bylo před... skoro dvěma lety, čtyřicet. A od kamarádů a spoluhráčů jsem dostal krásného bílého Jazzmastera... což byla tak super kytara, že jsem se na ni rok styděl hrát. A až když se mi rozbila Vraná, teda ta modře přestříkaná Jolana Proxima, na kterou jsem hrál od začátku Kittchena, přesedlal jsem na „novej stroj“. Hraju s ním ovšem hlavně v Kittchenovi. Protože třeba na poslední šňůře Zvířete k Září jsem hlavně zpíval a nehrál vůbec na nic. Až na přídavky jsem si půjčoval kytaru od spoluhráčů.

Jak moc to řešíš, nástroje nebo třeba efekty?
Já nejsem popravdě moc technický typ. Vytvořit si svůj setup mi trvalo patnáct let. A v jednom kuse někde něco nechávám, zapomínám a ztrácím. Jakmile mám příliš mnoho cajků, nejsem to v tom vytržení kolem koncertů zkrátka schopný všechno pohlídat, uklidit na své místo...
Takže ta úspornost je v mém případě nutnost. Nebo vytoužený cíl, protože v současné době stejně jezdím na hraní úplně plným autem a leckdy by se mi ještě hodil vozík.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Postila

Když jsem Pavlu Landovskému, hlavnímu hrdinovi mých postil, ještě za jeho života odhaloval v jednom vůči němu vztahovému městečku pamětní desku, mluvily dvě slavné herečky – a já. Ony se mu vyznaly… Číst dál...

Chvála žánrové všežravosti

Začněme oblíbeným mustrem vtipů. Jaký je rozdíl mezi HC a CM, tedy hardcorem a cimbálovou muzikou? „Vlastně asi žádný,“ když oba hudební světy propojuje label Indies.
Jenže ono na tom není nic k smíchu, zato mnoho obdivuhodného. Obsáhnout odlišné hudební oblasti, aniž by vydavatel házel na trh cokoliv, co zrovna slibuje zisk, ale místo toho se mohl z hlediska dobrého vkusu postavit za každý publikovaný titul, toť jev výjimečný. Zaměření na kvalitu, na posluchačskou zralost a náročnost, čekáme spíše od značek žánrově vyhraněných. Jenže v případě Indies (míním jak původní značku Indies Records, tak pozdější roztrojení) lze prakticky u každého alba věřit mottu, které si brněnská firmička vetkla do erbu už v začátcích: „Vydáváme jen hudbu, která se líbí nám samotným.“ Ne, že bych považoval za skvělé úplně všechny desky, které z produkce Indies za tři dekády vypadly. Ale i u těch, které se zrovna mně nepozdávají, nepochybuji o poctivých pohnutkách zařazení do katalogu. Ne, že by Indies nepřemýšleli ekonomicky. Je to nutnost, chtějí-li dlouhodobě fungovat. Ale střízlivé obchodní uvažování tu neznamená vědomou sázku na líbivý kýč.

Dalo by se rýpnout. Je vůbec možné, aby motto Indies platilo doslova? Může si někdo nechat s gustem propláchnout uši hukotem Meat-House Chicago I.R.A. a pak se láskyplně „přepnout“ na Martina Hrbáče? Můžeme si to představit i vizuálně: Galán ve svátečním kroji, pérko za klobúčkem, křepčí v potemnělém undergroundovém sklepení za zvuku řízného bigbítu. Ale jistě, je to možné. Protože „soudím-li tebe podle sebe“, mám to co do šíře vkusu stejně. Jen bez onoho lidového kroje a křepčení. Navíc nesmíme zapomínat, že pánové z Indies jsou Moravané. Na Moravě bývá ono sepjetí lásky k folkloru s „moderním“ individuálním vkusem daleko přirozenější.

 

Kluci, pěkně popořadě

Fakt, že Indies Records začínali jako brněnská půjčovna CD, mohl o budoucí šíři záběru leccos naznačit. Zakladatelé labelu si od začátku museli udržovat v muzice značný přehled a měli k tomu díky profesi výtečné podmínky. Občas vzpomínají, jak v době posttotalitního nedostatku desek na trhu jezdili do Vídně, na celý den se usadili ve spřáteleném obchodě s cédéčky a poslouchali a vybírali. Stylový rozmach vydavatelství se navíc zvětšoval postupně.

Nejdříve se Indies logicky zaměřili na styly, které nejvíce chyběly na deskách v době totalitní. Základní kámen vydavatelství položili titulem Steak! (1991) královéhradeckých hardcorových Meat-House Chicago I.R.A. a oficiálním vydáním straších demosnímků taktéž hradeckých, s „Chicagem“ personálně propojených Pirátů, věnujících se tehdy čerstvému a neokoukanému míchání hip hopu s rockem. Katalog pokračoval dalšími tituly prvních „stájových koní“. Také projekt MAO byl provázaný s Meat- (resp. Mad-) House Chicago I.R.A. Ale už brzy se objevila v katalogu firmičky i deska Swirl (1993) vyškovských, na zdejší scéně průkopnických „shoegazerů“ Here. Nebo pozoruhodná nahrávka Hvězdná mapa (1993) skupiny Jiná rychlost času s Ondřichem Janotou a Lubošem Fidlerem. Titul Vladimíra Václavka Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj sice Indies reedovali, prvně vyšel v roce 1992 u firmičky MUA/FT Records, ale i převzetí do katalogu se počítá, a navíc naznačuje další směřování.

Skutečný průlom představovalo album Sestra (1994) Psích vojáků s texty Jáchyma Topola. Vydavatelství se definitivně zprofesionalizovalo, otevřela se cesta k alternativě v nejširším smyslu slova. U Indies, kteří se navzdory „regionálnímu očekávání“ nestali (jen) hlásnou troubou agilní brněnské alternativy, ale skutečně federálním vydavatelem, se sešla podstatná část nejzajímavějších interpretů domácí scény. Už jsme doma, Zuby nehty, gothic-rockově experimentující slovenská Ľahká Múza, Rány těla či s folklorními názvuky a cimbálem v obsazení rockové kapely operující Narajama. Od poloviny 90. let měly důležité místo v edičním plánu tituly originálních nezařaditelných, „ne-tak-docela“ nebo „vůbec-ne“ folkových interpretů. Zmíněného Oldřicha Janoty, Majerových brzdových tabulek, Václava Koubka, Jakuba Nohy, Jana Buriana, Dagmar Andrtové-Voňkové, Jiřího Konvrzka etc. V roce 1995 došlo na první výlet do hájemství folkloru, prostřednictvím společné desky Hradišťanu, Gajdošů a Muziky Martina Hrbáče V Brně na Špilberku stojí vraný kůň.

Rozlet mimo žánrová omezení pokračoval i po zbytek druhého tisíciletí a na začátku toho třetího. Stačí namátkou uvést pár jmen. Zuzana Navarová, Iva Bittová, Tata Bojs, Priessnitz, Švihadlo, Lady I, Bluesweiser, Phil Shöenfelt, Zuby nehty, Jablkoň, Radůza, Tara Fuki, Jan Hrubý, Divoký srdce, ZVA 12-28 Band, Chorchestr, -123 min, Terne čhave, Vojtěch a Irena Havlovi, Jiří Dědeček, James Harries, Traband, Ty syčáci, Dún an Doras, Tomáš Kočko, Jaromír Honzák, Glen Hansard & Markéta Irglová, Gipsy.cz, Zuzana Lapčíková, Květy. A také licenční tituly Värttinä nebo Transglobal Underground. Neboli world music, reggae, blues, americana, indie pop/rock, šanson, jazz, „keltská“ hudba, ambient, starý dobrý bigbít, hip hop a elektronika, alternativa v nejširším smyslu toho termínu.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Postila

Ruský mystik Merežkovskij úporně upozorňoval na odstupňovanou proměnu v rytmu radostných zpráv, tedy evangelií. Ježíš na začátku proměňuje v Káni vodu ve víno, na konci pak víno v krev. Post illa verba dodávám, že pro mne mystikou… Číst dál...
Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.