Popdivnosti: Haze

Haze je pražská shoegazová kapela hrající od svého vzniku ve složení Tereza Kodadová (zpěv, kytara), Tymur Kočetkov (bicí), Martin Mašat (kytara) a Šimon Přikryl (basa). Zatím posledním koncertem kapely bylo vystoupení na letošním ročníku festivalu Žižkovská noc. V listopadu loňského roku vydala kapela své první EP Momentary Ease.

Haze je název jedné z nejznámějších písniček od legendární české skupiny Here. Souvisí to s názvem kapely?

TerK: To je náhoda. Já si vůbec neuvědomila, že je to název písničky od Here. Měla jsem to jako přezdívku na Instagramu, a když jsme pak vymýšleli název, tak někdo navrhl, že to slovo samo o sobě je super, a mohli bychom se tak jmenovat.

TymK: Na Instagramu se jmenujeme @shoe_haze, což nám přijde docela vtipný.

Kdo z kapely prosadil, že budete hrát shoegaze?

MM: Já byl zpočátku instrumentální hráč a chtěl jsem tu hudbu spíš atmosférickou. S Tymem jsme hodně jamovali a hráli ambientní hudbu. Shoegaze hodně prosazovala Terka a já s tím v té době úplně nesouhlasil, ale našel jsem si k tomu cestu a hodně mě to chytlo.

ŠP: Já už od čtrnácti miloval postrockové kapely. Tymur mě pak přivedl ke kapelám jako My Bloody Valentine a Slowdive, a mně přišlo, že je to super. Jakmile jsem dostal šanci hrát v shoegazové kapele, tak jsem to hned bral.

TerK: Já s Tymurem jsme měli vždy podobný vkus. Nepřijde mi, že by někdo z nás shoegaze vyloženě prosazoval, nikdy jsme si neřekli: „Budeme hrát tohle“. Bylo to v nás jako v kapele od začátku a vzniklo to přirozeně.

TymK: Já omylem objevil shoegaze přes Coldplay.

TerK: Ježíš!

TymK: Já se za to strašně stydím (všeobecný smích). Ale dopadlo to dobře. Oni mají na albu Viva La Vida (celý název alba je Viva la Vida or Death and All His Friends, pozn. aut.) písničku Yes a za ní je skrytý track, který se jmenuje Chinese Sleep Chant. Ta skladba se mi líbila z celého alba nejvíc. Podíval jsem se na to na Youtube a všechny komentáře byly: „OMG, Coldplay dělají shoegaze, cože?“ Nevěděl jsem, co to znamená, tak jsem to začal zjišťovat a jsme zde. Ta písnička je jedna z mála dobrých věcí od Coldplay.

Možná jsi až moc přísný.

TymK: Ne! Nejsem!

TerK: Teď nás budou Coldplay nesnášet! (smích)

ŠP: Průlomem do českého shoegaze pro mě byla kapela Ecstasy of Saint Theresa a jejich první EP Pigment, neuvěřitelná věc ze začátku 90. let. Mně to dalo velkou dávku naděje a sebevědomí, že i takový žánr se tady dá dělat.

Čerpáte inspiraci spíš v české, nebo zahraniční hudbě?

TymK: Shoegazu je v zahraničí víc než tady, takže jsme přirozeně spíše ovlivněni tím zahraničním.

TerK: Zároveň rozhodně nejsme ovlivněni jen shoegazem. Ta zahraniční inspirace nejspíše převládá, ale já osobně poslední roky objevuji i spoustu českých kapel, a čím jsem starší, tím víc oceňuji a nechám se inspirovat i tuzemskou tvorbou.

Texty vašich písní jsou také „haze“, tedy spíše zamlžené. Jsou založené na konkrétních zážitcích, nebo jde o obecné pocity?

TerK: Texty píšeme já a Šimon. Když přineseme do zkušebny nápad na písničku, rovnou s tím doneseme i text. Já píšu texty odmalička. Většinou nejsou o jedné konkrétní události, spíše je to spojení prožitků a pocitů, které se dějí mně nebo někomu blízkému. Jsou vždy napsané na základě mých zkušeností.

ŠP: Já píšu o konkrétních lidech a jejich životech. Neumím psát o sobě a svých pocitech.

Co znamená název Momentary Ease?

TerK: S tím jsem přišla já. Za prvé se mi hodně líbilo, jak to zní. Ten nápad za tím spočívá v tom chvilkovém uvolnění se od všeho ostatního. Když začneme hrát, tak nemusí být nic jiného. Jsme jen v tomto okamžiku, hrajeme a je nám líp. To samé platí i pro posluchače. Když si pustí naše EP, můžou se na chvíli ztratit a zapomenout na svoje problémy a strasti.

Máte v úmyslu držet se žánru, nebo je pro vás myslitelné i vybočení z něj?

TymK: Nám nejde o to zařadit se do nějakého žánru. Hrajeme, co nás baví, a je to zrovna shoegaze. Zároveň máme každý zkušenosti s jinými žánry a je možné, že něco nového se do naší hudby přenese. Zatím nějaké výrazné vybočení ale v plánu nemáme.

Chystáte album?

TymK: Bude! Až Šimon dodělá bakalářskou práci…

ŠP: Já jsem ji už dodělal!

TymK: Až bude prostě po zkouškovém období, tak se na to vrhneme. Ještě jsme nevymysleli, jestli to bude další EP nebo album, ale něco se vaří.

TerK: Letos se chceme věnovat nahrávání. Nemáme nasmlouvané koncerty a chceme jít do studia.

V klubu Cross jste hráli s Horse a Heike Bartsch z Německa. Jak jste se k tomuto koncertu dostali?

TerK: Tam nás pozval Marek Dočekal, kvůli kterému jsme měli možnost hrát již několikrát na Žižkovské noci a jiných koncertech.

ŠP: Jestli to teď slyší Einstürzende Neubauten, tak rádi budeme dělat předkapelu.

TymK: Z hraní se zahraničními kapelami by šlo vytěžit víc, ale organizace koncertů vypadá často tak, že musíme za patnáct minut postavit bicí, nanosit všechny věci a nazvučit a po koncertu všechno okamžitě udělat v opačném pořadí. Moc prostoru na komunikaci s někým jiným nezbývá. Je to škoda, protože někteří lidé vypadají docela cool.

Je pro vás velký rozdíl v hraní ve studiu a pro publikum?

TymK: Na koncertu je hodně intenzivní neverbální komunikace. Transfer energie je úžasný, i když se nemluví. Tím, že na sebe písničky rychle navazují, působí koncert celistvě. Je to lepší než dělat ve studiu padesát tejků jedné písničky.

TerK: Rozhodně je to obrovský rozdíl. Na koncertě je naprosto jiná energie. Co se týká verbálního spojení s publikem, tak pro nás to není vůbec priorita. Já jsem na pódiu, abych si tu chvíli užila a zároveň přenesla na lidi nějakou atmosféru a pocity. A to dělám čistě skrz hudbu. Hodněkrát jsme se setkali s tím, že za námi lidi chodili a vyčítali nám, že jsme ani nepozdravili, za celý koncert nic neřekli. To bylo samé: „Terezo, tak tam něco řekni, to je určitě tím, že se stydíš a nechceš mluvit“. No, já se vůbec nestydím, ale obecně nejsem zastánce nějakého velkého mluvení mezi písničkami, mně to nepřijde důležité.

TymK: Ono k tomu ani není moc co říct. Naše hudba se vztahuje k pocitům, které by ztratily svou jedinečnost, kdyby se o nich během koncertu mluvilo.

Jaký byl doposud váš nejlepší koncert?

TymK: Celá kapela se shodne na tom, že to byl náš mini-křest EP Momentary Ease v Punctu. Na stage nám dokonce přilítla podprsenka. (všeobecný smích)

TerK: Celý ten večer vyšel skvěle, nad naše očekávání. Kluci se o tu podprsenku i hádali. Ale tak nějak naopak, že se vzájemně přesvědčovali, že určitě byla hozena na toho druhého.

TymK: Je to tak, já říkal, že patří Martinovi a on zase tvrdil, že ji slečna chtěla hodit mně. No zkrátka ta podprsenka nás vlastně víc sblížila. (smích)

ŠP: To samozřejmě nebyl náš nejlepší koncert kvůli té podprsence, ale protože nám tam všechno sedlo. Byli jsme v dobré kondici, koncert byl dobře nazvučený, přišlo hodně lidí a byli nadšení.

Festival Povaleč 2024

Je to neuvěřitelné, ale Povaleč se prokousal přes pubertu a letos o prvním srpnovém víkendu (1. – 3. 8. 2024) oslaví v novém vizuálu svou plnoletost! Barokní zahrada valečského zámku i přilehlé ovocné sady budou patřičně připraveny opět hostit největší hudební událost v Karlovarském kraji. Návštěvníky tak čeká to nejlepší ze současné kultury. Budou to jako již tradičně kapely, DJs, divadla, ale také performance, filmy, workshopy, výstavy, přednášky, koncerty vážné hudby, bojovky a mnoho dalšího! To vše v přátelské a rodinné atmosféře festivalu, kde se setkávají lidé ze všech koutů republiky.

 

HUDEBNÍ PROGRAM

Letošní line-up je tradičně multižánrový. Hlavní „A“ stage ve čtvrtek otevře MMNK a v sobotu zavře slovenské trio ve složení Dušan Vlk, Temný RudoDavid-San. Ze zahraničních hostů se můžete těšit na elektronickou smršť hranou na živé nástroje od ECHT! (BE) či psychedelické vibrace a šílený groove od Freakin‘ Disco (HU). Překvapí nové hudební uskupení Ametyst, rocková stálice The Atavists, nebo hardcoroví Jet8. Chybět nebudou povalečské stálice: superuniverzální duo Hello Marcel, Mutanti hledaj východisko a po letech také zakladatelé českého alternativního rapu WWW Neurobeat.

 

Po vystoupání do menšího kopečka se nám otevírá další, obvykle taneční elektronická „B“ stage. Za denního světla s lehčími beaty, s padající tmou se přitvrdí, aby za úsvitu vyprovodili zdejší interpreti nejvytrvalejší tanečníky do hajan. Za pultem se prostřídají a před stageí roztančí dav 3ska, Akira, DaRoot, DNCK, Ghándí, Idyla, Inside Kru DJs, Iob XION, Kaplick&Saku, Litterbin, Malachi Constant, MNDT, Mystic Sky, s.tian, Stantha feat. MC Tukan, Suubaru, takaDumm, W€TCH¥ & Ψ, Zuzana Hakl, Žofie Eder b2b Alex Raichman a další.

 

Pro ty, kdo preferují klidnější atmosféru, je připravena stage „C“ v ovocném sadu, uprostřed stanového městečka. Stage hraje zejména odpoledne a v brzkém večeru, a nabízí nečekané kombinace. České garage uskupení Cold Meat Party doplní elektroničtí LAOKOON a pěvci tradiční anglosaské lidové muziky Puss‘ O’Liquor. Klidné písničkářské duo z matfyzu Kruh 19 doplní ostří sweet:nothings či sinks. Zahraničními lákadly jsou Reyko (UK/ES) a divoké polské duo Siksa (PL). Dále zahraje Lazer Viking, Čtvrt na smrt, oblíbená Schrödingerova kočka, Yedhaki Nautika, a v sobotu zakončí v sadu festival legenda Vít Hasl.

 

Ani čtvrtá „Pub Stage“ nelpí na jednom konkrétním žánru, a překvapivě doplňuje sousední “Áčko.” Během festivalu zde zazní taneční poezie Lament, Děti deště, Human Ketchup, Acid Row, magické syntetiztory Méta Monde či melodičtí Brigter Days. Dále zazní Lambda, Triponaut, Bariel AV, Sépie z hor…. Právě zde festival ve čtvrtek odpoledne také zahájí Bíťák Aleš a Folkáč Johy.

V barokním kostele Nejsvětější Trojice se během dne odehraje několik koncertů klasické hudby. Můžete se těšit na duo harfy a klarinetu v podání Hedviky Mousa BachaAnny Paulové, duo houslí a vibrafonu s Ludmilou PavlovouŠtěpánem Honem. Solově se představí na akordeon Milan Řehák.

 

DOPROVODNÝ PROGRAM

Vedle hudby, která je jedním z hlavních pilířů festivalu, nezklame ani bohatý doprovodný program, probíhající zejména přes den v zámecké zahradě. Můžete se těšit na divadla na zámeckém nádvoří, promítání filmů, výstavy v kovárně, dětskou stage, pestrý program šapita Pemba nebo různorodou (a rukodělnou) zábavu stanu KZW. Nesmí chybět busker stage, kde se představí neznámé i známější hvězdy a v sobotu se jejich tempo zvolní s poklidným posezením u autorského čtení.

 

V rámci workshopů bude moci například objevit, jakými všemi vynalézavými způsoby se dá připravit káva v polních podmínkách (jako je festival) nebo si pod vedením profesionálky umělecky zdokumentovat své zážitky (focením na telefon). Po roční pauze bude zase možnost si (nejen indiánsky) zabubnovat nebo si s místním prohlédnout Valeč po architektonické stránce. Osvědčila se nám i slackline s profi dozorem a ze „sportovního“ soudku (doslova) jsme přidali i beerpong. Chybět nebude ani AZ kvíz.

 

Protože myslíme i na budoucnost, proto letos připravujeme dva stánky a přednášky na téma stáří, které zaštítí Život90Elpida. Čím starší festival je, tím ale také přibývá maličkatých účastníků. Už potřetí tak bude k dispozici v zahradě tzv. Déčko, neboli dětská stage, letos pouťově stylizovaná. Rozmanitý program bude zahrnovat loutkové divadlo, opravdovou střelnici, tématický výtvarný workshop a kouzlení. Pátční program odstartuje loutkovou pohádkou Sedlák a Plivník divadla ADHD. Odpoledne proběhne výtvarný workshop scénografky Mariany Bouřilové, která přiveze Střelnici, na níž bude možné vystřílet růže a další překvapení. Na ni naváže premiéra loutkové pohádky Růženka ze střelnice, doplněná o kouzelnické vystoupení. Sobota bude hlavně divadelní. Po celé dva dny bude dětská stage přístupná od 10:00 do 17:00. V té době bude možné si pohrát s hračkami, malovat, odpočívat a užívat si festivalu i s dětmi.

 

V safe-festival koutku na konci jídelní zóny nebude chybět DropIn pro řidiče před odjezdem, sanitka s testy na HIV a jiné pohlavní nemoci (testing is sexy) a jurta PSYcare. Nově se připojil i Nábor hrdinů pracující pro Český národní registr dárců kostní dřeně.

 

Chybět nebude ani tradiční filmový program. Ten reflektuje současný světový chaos a s jistou dávkou uvolnění, nadsázky a humoru zároveň hledá naději a radost. Těšit se můžete na dokumentární novinky jako Sestry z kouřové sauny (Anna Hints), Blix not Bombs (Greta Stoklassa), Jiříkovo vidění (Marta Kovářová)  či z trochu ostřejšího soudku Moje nebe je horší než tvoje Peklo (Kateřina Dudová). Tentokrát se na program dostala i hraná senzace Stovky bobrů (Mike Cheslick), která na sebe v posledních měsících strhla nemalou pozornost. Ani letos nebude chybět zahajující roztomilost pro oba promítací dny, Roztomilá koťátka. A protože je festival v barokním areálu, nebude chybět ani film s tajemným názvem Baroko (Payne&Navrátil). Filmový sál bude otevřen v pátek 2. a v sobotu 3. srpna od 11:00.

 

A v neposlední řadě v zahradě nebude chybět výstava, jež i letos proběhne v prostorách kovárny vedle zámku. Zde se tentokrát představí ucelená site specific instalace uměleckého kolektivu StonyTellers. Vytvořením emotivně silného prostředí tvůrkyně povedou návštěvníky k zastavení, pečlivému naslouchání, použití intuice a propojení se s přírodou i jimi samými. Skrze metaforu lesního požáru reagují na téma klimatické krize a zvou k zapojení do hry, která i přes na první pohled nevinný charakter dětského krácení volného času odkazuje k existenciálním celospolečenským rozhodnutím.

 

VSTUPNÉ A PŘEDPRODEJ

Povaleč je festival bez plotů a s doporučeným vstupným. Vstup do areálu není zdarma, ovšem výši vstupného necháváme na návštěvnících. Všechny však laskavě nabádáme, aby přispěli alespoň minimální doporučenou částkou, která činí 950 korun. Vedle výdělku z barů je vstupné zásadní položkou v rozpočtu festivalu a Povaleč (tak, jak ho známe a máme rádi) by bez něj nemohl existovat. Tato částka je za tři dny bohatého programu více než symbolická, k udržení festivalu ale nezbytná. Návštěvníky, kteří se rozhodnou přispět vyšší než minimální doporučenou částkou, čekají navíc různorodé odměny (více informací naleznete na našich webových stránkách).

 

Vstupenky lze letos zakoupit jak na místě, tak na našem webu (viz níže). Ti, kteří si koupí vstupenku v předprodeji, mají možnost si spolu s ní zakoupit i povalečské tričko dle předchozího výběru.

Plavba po řece smrti

V listopadu 2023 proběhl v Praze křest pamětí Roberta F. Lamberga Když holubice v letu strnula (Novela bohemica). R. F. Lamberg (1929 Liberec – 2014 Buenos Aires) byl dítě ze středoevropské židovské rodiny, která přežila holocaust na Slovensku jen s obrovskou dávkou štěstí a invence (zahynuli ale jeho dva starší bratři). V Praze vystudoval práva, kvůli demokratickým postojům mu režim zabránil profesi vykonávat. V padesátých letech emigroval a začal se věnovat novinařině, žil v Norsku, pak v Izraeli, Německu, Mexiku, Brazílii a v Dánsku, nakonec se usadil v Argentině.

Křest jeho pamětí byl mimořádný tím, že řada přítomných se pokoušela přiblížit osobnost autora, a pokaždé jim nestačila slova. Někdo mluvil o jeho názorech: Jeho antikomunismus byl čirý, přesvědčivý, jasný a tvrdý, nikdy nepodlehl žádné ideologii. Jiný vzpomínal na jeho nekonečnou energii. Připomněl se také český původ Lambergovy rodiny, protože jeho pradědeček byl rabínem a učitelem v jihomoravské Miroslavi (díky tomu získali Lambergovi po válce československé občanství). Nakladatel Zdenko Pavelka řekl, že jde o knihu, na kterou může být jako nakladatel pyšný – a zároveň o příběh o antisemitismu. Zdálo se, že po válce usnul, ale 7. 10. se zase probudil. Ředitel Pražského literárního domu autorů německého jazyka David Stecher připomněl, že křest se koná na osmdesáté páté výročí „křišťálové noci“ v Německu. I pro překladatele knihy, diplomata Michala Černého šlo o zvláštní, osobní příběh, jak popisuje následující rozhovor.

Jak se na tento zvláštní projekt díváte?

To, že knížka vyšla, je malý zázrak. Chybí tomu jen Bobby – neboli Bobík, jak jsme mu říkali v naší rodině. Takovouto událost by totiž dokázal patřičně oživit. Ať se objevil v jakékoli zemi, v jakémkoli jazykovém prostředí, tak v kavárně okamžitě navázal hovor a sypal různé historiky a anekdoty z rukávu, a to v nejrůznějších jazycích.

Kolika jazyky hovořil? Dodejme, že znalost jazyků jeho otci a jemu za války zachránila život, jak se čtenář knihy dozví…

Mluvil dvanácti jazyky, latinu nepočítal, protože se s ní nemluví, ale publikoval tuším jen v šesti – česky, německy, anglicky, španělsky, portugalsky a norsky.

Co pro vás Robert Lamberg znamenal?

Překlad jeho knížky je naplněním toho, co jsem si vždy přál Bobbymu věnovat. Jak to na prezentaci formuloval můj bratr, stopovali jsme v něm moment toho, co je to svobodný duch. Duch, který dokáže svou vzdělanost ihned aplikovat. Člověk, který byl permanentně ironický a sarkastický. A s ironií a sarkasmem sděloval věci smrtelně vážné. Setkání s ním byl pro mě určující zážitek. Provázel celý můj život, i když sám R. F. Lamberg byl někde daleko v cizině. Vždy se o něm doma mluvilo, jeho dopisy se četly při rodinných setkáních, ale viděli jsme se minimálně. Bránily tomu zavřené hranice. Poprvé jsem ho viděl v roce 1968 jako malý kluk s maminkou na návštěvě v Bonnu, pak zase spadla klec a ztratili jsme úplně kontakt. Až když jsem studoval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Maďarsku, sám mi nepřímo vkročil do cesty.

Jak?

V Maďarsku bylo tehdy možné volně dostat všechny západní noviny a já si v Neue Zürcher Zeitung všiml jeho jména. Byl to skutečně tento pán, náš rodinný přítel, který emigroval v roce, kdy jsem se narodil – 1957. Obrátil jsem se na redakci, poslali mi jeho adresu – žil tehdy v Rio de Janeiru – a tak jsme navázali kontakt. Ty noviny poznamenaly život celé Lambergovy rodiny. Jeho otec byl předplatitelem Neue Zürcher Zeitung už v roce 1933 v Liberci, kde rodina žila. Když se v Sudetech vystupňovala antisemitská kampaň, rodina se přestěhovala nejprve do Brna. Tam už Lambergův otec nemohl mít noviny předplacené, takže je četl v kavárně. Po okupaci Československa se rodina přestěhovala do Bratislavy, odkud chtěli putovat dál, do bezpečí, ale plán se nezdařil. Uvízli ve Slovenském štátě, zcela bez prostředků, odkázaní jen na pomoc přátel. Žádný z obou Robertových starších bratrů se osvobození nedočkal. Jeden zahynul v transportu, druhý jako partyzán ve Slovenském národním povstání. Zbytek rodiny přežil v hluboké ilegalitě jen díky tomu, že se otec odmítl registrovat jako Žid a vydával se za říšského Němce. Po válce se Robert zapsal v Bratislavě na práva, ale studium dokončil v Praze, už v komunistickém Československu, s cejchem třídního nepřítele. Po studiích se chvíli protloukal jako pomocný dělník, jen se štěstím přežil vojnu v Boru u Tachova, až se mu dílem náhody podařilo zakotvit na jednom z odborů ministerstva financí. Denně dostával Neue Zürcher Zeitung, na jejichž titulní straně bylo kvůli jejich původu z kapitalistické ciziny červené razítko TAJNÉ. Výtisky se musely spalovat v kotelně ve sklepě budovy. V roce 1957 emigroval i s manželkou nejdřív do Osla, kde se naučil norsky a začal se věnovat novinařině. Poté následovala Vídeň, Izrael a konečně Německo, kde pro Nadaci Friedricha Eberta mimo jiné pracoval na odhalování nacistů v řadách německých vyhnaneckých sdružení. Během celé té doby pilně publikoval a postupně se prosadil i ve svém oblíbeném curyšském listu. V roce 1971 se stal korespondentem Neue Zürcher Zeitung na plný úvazek. Dopisoval z New Yorku, Rio de Janeira, Kodaně a naposledy z Buenos Aires. Pracoval pro ně až do odchodu do důchodu v roce 1994.

Setkal jste se s ním osobně i v Maďarsku?

Umění akce na východě Čech

Fenomén akčního umění v Čechách se zdál být historiky umění už poměrně dobře zmapován. V kontextu východních Čech však zelo ještě několik neznámých. Ty byly veřejnosti přestaveny díky kolektivní monografii Milana Langera a v rámci loňské výstavy v GMU v Hradci Králové, kde se objevily zatím nezveřejněné dokumentace z jeho akcí. K dokreslení atmosféry jsem vyzpovídal i Petra Vyšohlída, který byl od devadesátých let Langerovým souputníkem.

Než se dostaneme k samotným východním Čechám pojďme se podívat trochu do historie. Akční umění ve svém principu od svého vzniku představovalo různé formy konceptuálního umění, jako jsou performance, happening, body-art či land-art, kde objektem divákovy percepce už nebyl závěsný obraz ani statická socha, ale fenomén lidského těla, proměnlivé přírodní materiály nebo událost sama. Cílem těchto snah bylo dostat umění ven z příliš „těsných“ a komerčně zaměřených galerií na tehdejším Západě či rezignace na státem organizované, ideologicky vyhraněné instituce ve východním bloku do veřejného prostoru nebo do svobodného teritoria civilizací „opuštěné“ přírody. Zkrátka mimo zaběhlá místa uměleckého provozu.

Protagonisté „umění akce“ tak chtěli navrátit umění rituální funkci, kde důležitější než výsledný artefakt byl samotný proces – AKCE. Ve světovém měřítku šlo o různorodá kulturně-umělecká hnutí, která pomyslně započal kontroverzní akt – vystavení studánky-pisoáru Marcela Duchampa. Akční příběh emancipace umění pokračoval šamanskými „action painting“ Jacksona Pollocka a nabral na síle aktem „Skok do prázdna“ Yvese Kleina, kde se tělo samo stalo pohyblivým artefaktem v prostorových konotacích. Následovala gestická malba, vídeňský akcionismus nebo francouzský situacionismus. Symbolicky umění akce završily aktivity mezinárodního hnutí Fluxus v čele s umělci jako Joseph Beuys nebo John Cage v průběhu šedesátých až sedmdesátých let, razící myšlenku „života jako umění“ a kombinující všechny možné umělecké žánry v jeden intermediální celek – řekněme postmoderní gesamtkunstwerk.

V našem geografickém prostoru přišla odezva i přes „železnou oponu“ vcelku záhy, přestože základní pohnutky byly, jak už bylo naznačeno, politicky odlišné jak u západních kolegů. Obdobně jako revoluční rok 1968 měl opačné konotace. Už počátkem šedesátých let v okolí Karlových Var začal vytvářet své první provokativní akce a happeningy Milana Knížák se skupinou Aktual, kterého si všimlo i samotné hnutí Fluxus, s nímž navázal úzkou spolupráci kvůli Jindřichu Chalupeckému, a stal se dokonce jejich ředitelem pro východní Evropu. O těchto jeho aktivitách však bylo sepsáno nemálo jiných textů, takže není nutné se zevrubně rozepisovat.

Knížáka postupně následovali další průkopníci českého akčního umění jako Petr Štembera, Karel Miler, Jiří Kovanda, Zorka Ságlová, Eugen Brickius, Miloš Šejn, Jan Mlčoch, Tomáš Ruller, Jiří Valoch, Margita Titlová Ylovsky nebo Milan Kozelka, kteří jsou dnes vnímáni jako „klasici“ této hodně specifické odnože výtvarného umění, svou formou připomínající divadelní představení. Performance jako taková však málokdy sklouzává k předem nacvičeným scénářům a bývá spíše improvizací s puncem neopakovatelné události, snažící se vtáhnout do akce i své bezprostřední okolí. Pro své nonkonformní až diverzní sklony vůči tehdejšímu socialistickému režimu se tak umění akce v bývalém Československu stalo součástí neoficiální scény – jakéhosi „uměleckého undergroundu“. Jen málokdo z aktérů tehdy asi věřil, že se dokumentace z jejich akcí v podobě fotografií či filmového záznamu nakonec dostane na veřejnost a zapíšou se do análů českého umění.

Toto rané formativní období a pomyslný „zlatý věk“ českého akčního umění zmapovala historička umění Pavlína Morganová ve své obsáhlé práci Akční umění (Nakladatelství J. Vacl, 2010). Přestože jde o zásadní iniciační dílo s nepřeberným množstvím faktografických materiálů, bylo zde neprávem opomenuto několik méně známých, i když v kontextu regionů, které ještě nebyly tak těsně propojeny dnes (v době internetu), neméně důležitých jmen a událostí, které nebyly přímo napojené na centrální tep pražské scény a fungovaly v době bez internetu převážně na periferiích, což se přihodilo například východočeské akční scéně.

Milan Langer a kolektiv

Jednou z takto pozapomenutých postav akčního umění východních Čech je i Milan Langer, pevně spjatý s teritoriem Hradce Králové a blízkým okolím, jenž byl účastníkem a často i hlavním iniciátorem mnoha tamních akcí a výstav. Langerovi v roce 2021 vyšla dlouho připravovaná Kolektivní monografie (vydalo GMU), jež mapuje jeho kompletní tvorbu, včetně četných performancí a happeningů. Právě její příprava pomohla odkrýt mnohé dokumentární materiály, které zatím kolovaly jen mezi jeho blízkými přáteli a uměleckými souputníky, a možná by je časem zavál prach zapomnění. Nakonec byly ale vystaveny v rámci loňské expozice Akční umění ve sbírkách GMU v Hradci Králové.

Kapitolu o Langerových raných performancích v monografii sestavil Alexander „Lexa“ Peroutka (dnes ředitel náchodské GVUN), kde chronologicky shrnul vývoj jeho performativních akcí ze 60. až 80. let. O Langrových aktivitách rovněž podrobně informovala kurátorka a historička umění Martina Vítková ve svých textech, které jsou i zde odrazovým můstkem k Langerově imaginativní akční činnosti. Počátek Langerových aktivit je zasazen do Brandýsa a Ústí nad Orlicí v polovině šedesátých let, kde vytvářel akce pod názvy volného uměleckého sdružení P.A.J.Z.L nebo PIML spolu se svými přáteli Pavlem Imrichem, Janem Steklíkem (zakladatel Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu) nebo Ladislavem Plívou a Jaroslavem Richterem, s kterými v roce 1970 provedl land-artovou akci Landscape Painting, jež nesla na svou dobu silný ekologický apel. Tehdy společně „konspirativně“ vystavovali a prováděli akce v podloubí Mírového náměstí v Ústí nebo na zahradě některého ze členů skupiny a samotná bohulibá umělecká akce pak často končila hromadnou pijatikou v místní hospodě.

V roce 1975 se Langer přestěhoval do Hradci Králové, kde tvořil po velkou část svého tvůrčího života. Ani zde nebyl izolovaným solitérem. Přestože byl poměrně vyhraněným individualistou s anarchistickými sklony, jeho tvorba byla vždy participativní. A v průběhu osmdesátých let byla konfrontována i s dalšími akčními umělci na řadě společných akcí. Ikonickou se stala i akce Špatné počasí přijde z roku 1977 s hokejkou značky Artis, které byla odříznuta část nápisu Art a byla vržena z balkónu Langerova panelákového bytu na Moravském předměstí. Hokejka tak měla simulovat let bumerangu, který se však už nikdy nevrátil. Dobře zdokumentován byl i happening s Beuysovským názvem Den a noc s králíkem a slepicí uspořádaný v květnu 1979 v Lhotě u Dobrušky na téma putování a bloudění, jež se odehrálo v podhůří Orlických hor. Jeho součástí byla i magická performance Ikarův pád, při které došlo k zabití a stažení čtyř králíků, do nichž byl spolu s holubím peřím a medem při východu slunce „oblečen“ mytologický Ikarus (ztělesněný Mojmírem Puklem). Performance evokovala primitivní atavismus pradávných rituálních obřadů se zvířecími obětmi.

Porevoluční aktivita

Fug You!  XXI.: Když básník vyšetřuje

Když jsme v šestnáctém pokračování našeho seriálu psali, že se ještě předtím, než se vrátíme k Edu Sandersovi coby básníkovi, podíváme blíže na poezii a básníky, z nichž vycházel a jejichž dílo respektuje, bylo to odbočení jistě širší, než by se možná dalo očekávat, doufejme však, že i výživné a poučné, a nešlo o nějaké suchopárné šustění papírem. Naopak že lze i v této oblasti nalézt poučení jak pro vlastní tvorbu – a to v tom nejširším slova smyslu, tedy nejen básnickou, ale i pro čtení (nejen) poezie – ale vůbec vnímání jako takové. Snad…

Takže po tomto poučení se můžeme blížeji podívat na Sandersovu básnickou metodu – má to své opodstatnění, s výjimkou juvenilní rané fáze, o níž jsme již referovali, se totiž často drží vlastního způsobu psaní a také přístupu k poezii.

Sandersovým zásadním objevem je přístup, který sám nazval „investigativní poezií“. Stavěl při jejím postulování na nám již známých základech, především na teorii projektivního verše Charlese Olsona a jeho Maximových básních. Připomeňme si ještě, že Olsonův esej měl na Sanderse mimořádný vliv, a nejen v tom, že mu ukázal cestu, ale také v tom, že jej měl k tomu, aby se hlouběji zaobíral teorií a její aplikací na vlastní tvorbu. A tím samozřejmě nechceme jakkoli tvrdit, že by byl nějaký prosťáček, nepolíbený a uzavírající se před teorií, který by se nad svou tvorbou nezamýšlel, nepřicházel k vlastním závěrům a „básnickým manuálům“. Zkrátka Sanders vzal Olsonovu teorii projektivního verše za vlastní a dále ji – zcela po svém – rozvíjel, což posléze vedlo k jeho objevu investigativní poezie.

Z Olsona si vzal i myšlenku, báseň že musí nést energii, přesně „Báseň je energie přenášená odtamtud, kde ji básník nabyl, přes báseň samu až ke čtenáři“, připomenutí, že „forma nikdy není ničím víc než rozšířením obsahu“, a také že „jeden vjem musí vést okamžitě a rovnou k druhému“.

Sanders ale stavěl také na Ginsbergově Kvílení (o tom jsme, pravda, nepsali, naši čtenáři je však jistě znají), na Poundových Cantos a také na rozsáhlé skladbě Harta Cranea Most (The Bridge, 1930). Pravda, tohoto významného básníka jsme v našem „opáčku“ opomenuli, aspoň tedy pár vět, a to i s vědomím, že právě Craneova poezie se výkladu dosti vzpírá, nemluvě o tom, že není dosud do češtiny přeložena, a nejspíš ještě – pro svou mimořádnou obtížnost – asi dlouho nebude.

Hart Crane (1899–1932), básník nešťastného osudu, homosexuál se sklony k pití, který skončil sebevraždou, po sobě zanechal relativně málo básní, přičemž s jejich publikováním měl vždy velké problémy, a dodnes je částí kritiky odmítán. Jak napsal Allen Tate v Esejích čtyř desetiletí, „Crane byl jedním z těch mužů, které si každá doba vybere jako mluvčího svého duchovního života; prozrazují dobu“. A kritika 70. a 80. let v Craneovi znovuobjevila „příkladného outsidera, jehož intenzivní, neprůhledné metafory odhalovaly kulturní a historické podmínky queer života“. Craneův hermetický jazyk podle Tima Deana „rozvracel binaritu regulující sexuální a psychologický život tím, že vytvářel způsoby soukromí v rozporu s utajovanou homosexualitou, společenským systémem, v němž sexuální identifikace určovala, jak a kde se člověk pohybuje“. Pro kritiky, kteří považují Craneovu homosexualitu za neoddělitelnou součást hutnosti jeho díla, ukazuje jeho poezie „potenciál básnických forem měnit zdánlivě hegemonické konstrukce sexuality a subjektivity“.

Budiž, Sanderse však na poémě Most, ale i na jiných Craneových básních zaujalo především to, jak jsou napsané, jak umně spojoval volný verš s ozvuky klasické formy, jak pracoval s vnitřními rýmy, jak se mu dařilo dostávat do přediva básně své vlastní emoce, traumata – a to píšeme s vědomím její značné neprostupnosti. Bývá v souvislosti s Cranem zmiňován jeho vzor T. S. Eliot a jeho Pustá země, podle některých je dokonce Most lepší. Rozhodně však v této někdy až extaticky laděné básnické skladbě pracuje – podobně jako Eliot – s vlastní vizí Ameriky, a industrializované město mu slouží jako její symbol. Stejně jako most, spojující, i dělící.

A teď jen menší odbočka: Hart Crane byl důležitý též pro Allena Ginsberga, který ve své básni Smrt van Goghovu uchu napsal „Hart Crane věhlasný platonik spáchal sebevraždu, aby udělal díru v prolhané Americe“, a v pozdější básni

Železný oř čteme: „Hart Crane pod / rajským plynem ve dvaadvacátém viděl v dentistově křesle Sedmé nebe / řekl študák z Nebrasky. / V tvém vlaku, Ó Crane, i já zažil malou smrt…“

Jen tak to nalámat?

A nyní, než se podíváme na Sandersovu investigativní poezii podrobněji, zkusíme přiblížit, jak ji vlastně píše, skládá – a proč nesáhnout po jeho vlastních slovech, jak je napsal do eseje Investigativní poezie (1976). A návod je to vskutku – na první pohled – prostý:

když to cvičíš

vypisuješ soupisy moralit nebo datové mřížky

ucítíš, jak se verše lámou

automaticky rozlomíš

tvůj proud dat

do veršů

Proč pouze na první pohled? Inu, vzít jen tak nějaké výpisky či citace a rozlámat je do veršů, to ještě báseň básní nedělá. Prostě, musí to dělat mistr. Sanders v textu provázejícím knihu Amerika, historie ve verších (ještě se k ní dostaneme) píše: „Řazení informací představuje obtížnou poetickou formu, s vlastními múzami. Hledání dobře zpracovaných dat leží v samém srdci investigativní poezie a častokrát jsem musel stokrát přestavět řazení informací, než se ukázala živá poezie.“

Ostatně, proč nepřipomenout Jiřího Koláře a jeho sbírku Černá lyra, v níž „pouze“ rozlámal do veršů různé historické texty, udání, žádosti a podobně, přičemž jejich autorem přirozeně nebyl. A přesto v této podobě fungovaly jako poezie. Stejně jako Sandersovy…

Ostatně, ten v rozhovoru pro Poetry Daily ke svému pojetí investigativní poezie řekl: „Nonfikce je jistou mapou fragmentů informací společně seřazených jako nějaké elegantní baklava s vrstvami významů. Musíte uvažovat o odlišných způsobech řazení informací… Musíte provést příhodnou nebo uměleckou volbu anebo estetickou týkající se toho, co jste do díla vložili – a toho, co vypustíte. Umělecká forma je to, kdy říct ne. A zvláště v investigativní poezii je to poslání.“

Však ve své eseji napsal, že „poezie by měla opět přijmout zodpovědnost za popis historie“, a na jiném místě píše: „Poezie bývala cosi jako ranní zprávy, vyprávěla o všech frustracích, nadějích, touhách a mýtech, tajemstvích a vnitřním smyslu celé civilizace. Přesně tohle je Iliada a Odyssea. A možná právě kvůli rytmu, prozpěvování bylo možné uchovávat informace v paměti, tedy i historické, v dobách před písemnými zápisy. Ale teď, po dvou tisících let, čím je poezie? Ztratila svou vazbu na civilizaci. Jak ji tedy uvést do postavení, v jakém byla před dvěma tisíci lety? Napadá mě, že jednou z cest by bylo vést básníky k tomu, aby psali o historii, věnovali se investigaci a používali přitom všechny techniky poezie posledních dvou set let.“

A toho se také držel.

Ano, není to poezie, jak ji známe a jak si ji představujeme, a přece je to stále poezie.

V roce 1975 byl Sanders požádán, aby v letním programu, který Univerzita Naropa v kansaském Boulderu zasvětila spontánní poetice, promluvil o investigativním verši. Tato v kontextu jeho díla významná a zásadní přednáška byla, jak již víme, příští rok vydána básníkem Lawrencem Ferlinghettim v jeho nakladatelství City Lights Books jako brožura s všeříkajícím názvem Investigativní poezie. Sanders vychází z jedné důležité premisy, že „poezie by opět měla převzít zodpovědnost za popis historie“. Dosáhnout toho měla mimo jiné tím, že „poodstoupí a udělá prostor Herodotovi / poodstoupí a udělá prostor Thukydidovi / poodstoupí a udělá prostor Arthuru Schlesingerovi / poodstoupí a udělá prostor logografům a kronikářům / a badatelům, hnaným nutkáním po objevech / protože básníci / opět / kráčí po vysočinách historie“.

A v knize svou teorii dál vysvětluje: „Mé tvrzení je následující: poezie, aby mohla jít dál, musí podle mého názoru začít vplouvat do popisu historické reality.“ Není to přitom těžké, jak si v tomto notuje právě s Olsonem, oba poetové totiž požadují, aby poezie, má-li se posunout dál, prošla jistou proměnou – a tou je v případě Olsona projektivní verš, u Sanderse pak investigativní poezie.

„Básníci,“ píše Sanders, mají zodpovědnost za „vytváření reality“, a tím i za vytváření svobody. Vede jej totiž přesvědčení, že přístup k realitě prostřednictvím historie a bádání může vést k hlubokému smyslu svobody a jasnému chápání reality. Podrobně rozpracovává způsob, jakým může tato forma poezie co nejlépe posunout naše chápání světa a nás samotných. „Investigativní poezie je osvobozena od kapitalismu, církevničení a dalších totalitarismů. Je osvobozena od rasismu, od loajality k militaristickým policejním státům, které svrhávají napalmové bomby – poezie, jež postačuje k tomu, aby uvolňovala ze svých veršových mřížek čistě destilované tříštivé verše plné vysoké neposkvrněné energie a tím, že používá veškeré bardické dovednosti, metrum a metody posledních pěti šesti generací a může popsat každičký aspekt (už žádné tajné vládní dokumenty!) historické přítomnosti. Zároveň tím, že napomáhá budoucnosti, dokonce opět povyšuje bardické blábolení do role tvarovače budoucnosti.“

V tuto chvíli můžeme již poněkolikáté v našem seriálu dát slovo Allenu Ginsbergovi, který o Sandersově investigativní poezii řekl: „Ed si totiž všímal toho, že vláda, FBI, prezident Nixon, vrchní státní zástupce a již dříve všichni ti lidé od FBI, všichni četli tlusté knihy o ruské revoluci a brali hodně vážně, když byla někde skupina tří čtyř lidí s cyklostylem ve sklepě. Protože přesně takhle revoluce začínají! Rozumíte, prostě jenom pár maníků s cyklostylem a nějakou nezvyklou ideou, tak je třeba si na ně dávat bacha. Jinak totiž porostou, budou bujet jako rakovina a za chvíli se všeho zmocní. Takže to byla vládní paranoia, zabývající se paranoidně-kritickým smyslem humoru (tohle je výrok Salvatora Dalího, „paranoidně-kritický“ styl humoru), který je také nejspíš Sandersův, ve stylu pozdních beatniků.

Jde mi o to, že to poetické zkoumání, které dělal, bylo dostatečně precizní, a že se tak někde dotklo citlivého nervu – a tak, stejně jako on investigativně zkoumal vládu, vyšetřovala vláda jeho. Ale nejenom to, ale manipulovala věcmi, jako to, že se nejspíš prostřednictvím policie vloupala do jeho kanceláře a všechno tam obrátila naruby. V průběhu 60. let jsme se tak já, on i další začali stále více zajímat o prozkoumávání vládních aktivit, hlavně těch protizákonných. A přesně tohle považuji za jeden z aspektů investigativní poezie.“

Básník na hraně

Uvědomíme-li si, že se Sanders ve svých investigativách (Smrt z vody) zaměřoval například na mafii, která na sever státu New York vyvážela nebezpečný odpad, či jeho až detektivní zkoumání Mansonovy Rodiny, může to být pro básníka docela riskantní záležitost. A to bez ohledu, do jak velké míry nasvítí zkoumaná témata. A může být i nepříjemná, když se koncem 70. let společně se studenty svého semináře na Univerzitě Naropa rozhodl „básnicky“ pojednat incident, ke kterému tam došlo a který nevrhal zrovna hezké světlo na chod školy. Šlo o to, že opilý Chögyam Trungpa, buddhistický mistr a Ginsbergův duchovní guru, hrubě obtěžoval přítelkyni básníka W. S. Merwina a jeho nohsledi ji násilím svlékli donaha. Výsledky společného investigativního básnění pak dokonce vydal – a dodejme jen, že k nemalé nelibosti Sandersova guru Allena Ginsberga, který se snažil vše ututlat, protože se obával negativní publicity, odnož této na buddhismus zaměřené univerzity, Škola odosobněné poezie Jacka Kerouaca, byla totiž jeho dítětem. Ovšem Sanders, a za to mu patří obdiv a úcta, se svého záměru jít s výsledky bádání na světlo nevzdal. Guru neguru, publicita nepublicita, protože, jak říkají naši pimprloví politici, padni, komu padni. A celý incident i ne zrovna hezkou, jakkoli možná pochopitelnou snahu Ginsberga a dalších vše zamést pod koberec ještě podrobně popsal Tom Clark v knize The Great Naropa Poetry Wars.

Koneckonců, celé je to zcela v souladu s dalším Sandersovým přesvědčením: investigativní proces musí být založen na poctivosti, otevřenosti, na seriózní konfrontaci faktů a nebojácném získávání a sledování dat, jakkoli mohou být výsledky této činnosti pro básníka-investigativce nepříjemné. Jak jasně formuluje ve své brožuře, „A proto, NIKDY NEVÁHEJ OTEVŘÍT / SLOŽKU / I KDYBY TO MĚLO BÝT NA TU NEJVRAŽEDNĚJŠÍ, NEJHNUSNĚJŠÍ ZRŮDU NEBO PLETICHU“. Na jiném místě ještě dodává: „A zároveň neváhej / otevřít složku / jedno na koho nebo na co! / A když jsi na pochybách, / klaď otázky, podrobně zkoumej…“

Sanders svou metodu investigativní poezie uplatnil při psaní řady knih, první z nich byl životopis ruského dramatika a spisovatele Čechov (Chekhov, 1995), následoval obraz jednoho roku, nazvaný 1968, historie ve verších (1968, A History in Verse, 1997), dále Poezie a život Allena Ginsberga (The Poetry and Life of Allen Ginsberg, 2000) a v témže roce i mamutí Amerika, historie ve verších (America, a History in Verse, 2000 a dále). Na některé z nich se nyní podíváme.

Rok lásky i krve

Lukas Ligeti: Jde o to, kdy přesně udeřím

Lukas Ligeti je synem známého maďarsko-rakousko-rumunského skladatele György Ligetiho, jehož hudbu slyšeli i lidé, kteří o soudobou nebo novou hudbu nikdy neměli zájem. Jeho skladby zazněly v několika filmech Stanleyho Kubricka včetně Vesmírné odyssey. Po premiéře opery György Ligetiho Le Grand Macabre patřila státní opera i programu Ligeti Late Night, kde Lukas Ligeti improvizoval s pianistou Robertem Huberem a sopranistkou Bellou Adamovou.

Když mluvíte o improvizaci, máte nějaký počáteční bod či schéma, nebo začínáte od nuly?

Mám určité nápady, které jsem přinesl. Chtěl jsem vidět, jak by na ně mohli moji kolegové reagovat. Na základě toho, co jsme společně probírali, co se nám líbí a co nelíbí, jsme se rozhodli, o co chceme v improvizaci usilovat. Budu psát velmi schematickou partituru, ne přímo s notami, jen se směry, abychom si zapamatovali oblasti, jimiž se míníme zabývat, které nás zajímají, a my se z toho pokusíme vytvořit skladbu. Řekněme, že jsem autorem této skladby, ale je to skladba určená pro improvizaci, takže je to vždy společná kompozice, ale vnesl jsem do ní určité konceptuální nápady.

Proč jste se rozhodl hrát na bicí? Není to zrovna typický nástroj ve vážné hudbě.

Když jsem byl malý kluk, otec mi pořád říkal, že si myslí, že mám velký talent na hudbu, a kdybych tvořil hudbu, byla by zřejmě velmi dobrá, ale jestli ji nechci dělat, tak je to v pořádku. Když mi bylo osmnáct a končil jsem školu, začal jsem přemýšlet, co budu dělat. Mám rád matematiku a fyziku, ale musel jsem si přiznat, že často myslím na hudbu, takže bych asi měl dělat něco s ní. Lidi mi však říkali – když ti je osmnáct, je pozdě na to, abys byl dobrý pianista nebo houslista. Přemýšlel jsem o nástroji, u něhož by se nikdo nestaral, kdybych na něj hrál špatně. Napadly mě perkuse. Bicí. Začal jsem s bicími, protože jsem si myslel, že nebude těžké se na ně naučit, což bylo samozřejmě velmi hloupé, protože každý nástroj má své obtížné stránky. Taky jsem si uvědomil, že mám velkou představivost o melodii, ale moc jsem nepřemýšlel o rytmu. U bicích se neočekává, že budete hrát komplexní rytmy, očekává se, že budete hrát přesně, což jsem zjistil později.

Vy ale neužíváte bicí jen jako rytmický nástroj, ale také pro tvorbu melodií, vidím tady ve zkušebně elektrickou marimbu.

Hraju na Marimbu Luminu, což je MIDI kontrolér, který navrhl významný průkopník syntezátorů Donald Buchla. Nikdy jsem se neučil hrát na orchestrální marimbu. Začal jsem studovat hru na orchestrální perkuse, ale brzy jsem to vzdal a stal jsem se hráčem na bicí soupravu. Přesto mohu s velkou jistotou říci, že jsem napsal nejsložitější skladbu pro marimbu nazvanou Thinking Songs. Když se ji učila hrát virtuoska na marimbu Ji Hye Jung, tak mi řekla, že si musela vytvořit v mozku úplně novou sekci, aby to mohla hrát, a to mě učinilo velmi šťastným, protože to bylo přesně to, čeho jsem jako skladatel chtěl dosáhnout.

Na tento MIDI kontrolér hraji, protože jsem měl vždy zájem o elektroniku. Většina lidí, kteří se věnují elektronické hudbě, zcela pomíjí hráčskou techniku, kterou se naučila. Já jsem chtěl hrát vlastní elektronickou hudbu s tím, že si zachovám techniku, kterou jsem se naučil jako bubeník. Tázal jsem se sám sebe, co se v tomto případě stane s hráčskými technikami, které jsem se naučil. Jako bubeník určuju, kdy zvuk zazní, ale moc se nestarám o jeho konec, stejně sám odezní. Ale co kdybych měl nástroj, na který bych musel udeřit podruhé, aby zvuk skončil? Jak by se změnila moje hráčská technika? U elektronické hudby jsem se na rozdíl od většiny skladatelů moc nezaměřoval na témbr, ale mnohem více na pohyb, na rytmus a interakci, ale ne moc na interakci s počítačem.

Říkáte, že vás nezajímá moc témbr, ale elektronická hudba je hodně o nových zvucích. Používáte ji i takto?

Dělám to, ale musím říci, že to není můj hlavní zájem, protože si myslím, že elektronická hudba může být o mnoha dalších věcech, a nejen o vytváření zvuků. V této skladbě hodně pracuju se sinusoidami, které jsou jen minimálně rozladěné, což hodně dělám v poslední době. Pomocí úderů vytvářím polyrytmy, které vznikají při hře pomocí vztahu mezi údery a rytmy, které hrají další hudebníci. Jde o to, kdy přesně udeřím, a udeřím-li vůbec. Pro mne jsou tyto otázky mnohem důležitější než zvuk sám. Vezměme třeba Bacha, to je velmi strukturovaná hudba, kterou můžete hrát na různé nástroje, a já si myslím, že moje elektronická hudba je částečně taky taková. Zvuk je přirozeně důležitý a já miluji zkoušet vytvořit nové zvuky, ale taky si myslím, že i když pracuji s konvenčními nástroji, tak se více zajímám o strukturu než o témbr. Miluji témbry, ale nepatřím ke skladatelům, kteří používají rozšířené hráčské techniky (jako hru na okraji rozsahu nástroje), protože si myslím, že nástroj byl po dlouhou dobu optimalizován, aby vytvářel určité témbry. Není nic špatného z nástrojů dostat jiné témbry, ale pak mohu použít elektroniku, která se více hodí k vytváření podivných témbrů. Od té doby, co hraju na MIDI kontrolér, tak mohu zcela oddělit zvuk od pohybu a tato myšlenka je pro mne velmi důležitá – hraju velmi choreograficky. Myslím si, že většina jiných skladatelů elektronické hudby se stará o jiné věci.

Využíváte i samply?

Pěnice a pěníci aneb Jazz a jeho odnože zpoza mikrofonů 3: Sarah zvaná Sassy

Vznik tohoto seriálu, jak řečeno v jeho úvodu, byl podnícen faktem, že si letos jazzový svět připomíná nedožitou stovku dvou vokálních absolutních es, Dinah Washingtonové a Sarah Vaughanové. Na tu první teprve dojde, druhou, narozenou 27. března 1924, se budeme zabývat tentokrát.

Třeba předeslat, že Sarah Vaughanová je u nás určitě méně známá než o něco starší kolegyně Ella Fitzgeraldová, jejíž jméno v Československu silně rezonovalo hlavně v 60. letech, kdy se už jazz konečně „směl“. A Ellinou velkou obdivovatelkou byla tehdejší svítivá hvězda divadla Semafor, pěveckým naturelem jí příbuzná, kterou zase ctil nejjazzovější český spisovatel Josef Škvorecký, což poeticky vyjádřil ve výmluvně nazvané Ódě na Evu Fitzpilarovou. A Ellinu místní slávu také podpíraly četné dojemné, ale i škádlivé duety s Louisem Armstrongem. Když na sklonku dekády přijela do Prahy, byla to velká sláva v podobě dvou vyprodaných koncertů ve velkém sále Lucerny. Devět let po ní, na podzim 1978, tamtéž vystoupila ovšem i Sarah Vaughanová. Byť – myslím aspoň – pouze jedenkrát. A v publiku opět seděly snad veškeré české jazzové zpěvačky; Sarah samozřejmě také dávno znaly. Stejně jako rovněž přítomný Laco Deczi, neboť s Vaughanovou druhdy spolupracoval jeho prvý a jistě dodnes neopuštěný trumpetový idol Clifford Brown. Ale nepředbíhejme…

Rázem mezi polobohy

O vstupu teprve osmnáctileté vokalistky mezi muzikantskou elitu existují dvě verze. Vycházející však ze skutečnosti, že ve středu 21. října roku 1942 soutěžila s dalšími mladými talenty v legendárním harlemském Apollo Theatre a interpretací Billie Holidayovou proslavené balady Body and Soul za doprovodu kapely renomovaného trumpetisty Cootieho Williamse nadchla porotu a vyhrála. Tehdejší moderátor večera Raplh Cooper byl fascinován nejen technicky vybroušeným projevem, bezchybným zralým hlasem, ale také tím, jak obsahově nelehký vztahový text pojímá s takovou přesvědčivostí pouhá teenagerka: „Kdybyste zavřeli oči, byli byste si jisti, že je jí kolem čtyřiceti. A sakra ví, co je život.“

Což ale asi moc nevěděla. Šlo o ukázněnou slečnu z bohabojné rodiny, jíž se dostalo hudební průpravy (oba rodiče muziku bokem provozovali), kterou pak vybrušovala zpěvem za varhanami v kostelním sboru rodného Newarku ve státě New Jersey. Čili žádné zkušenosti pouliční holky, jimiž prošly jak mnohé bluesové vokalistky dvacátých let, tak Holidayová, a dokonce i Fitzgeraldka. Život je občas holt drsnej. Ale jí se to zaplaťbůh vyhnulo.

Vítězka okouzlila také etablovaného zpěváka Billyho Eckstinea, který ji ihned navrhl připojit se k bandu pianisty Earla Hinese. Ten ovšem zas tvrdil, že si ji přivedl sám. Buď jak buď, Vaughanová prestižní angažmá přijala, včetně úvazku případně zaskakující pianistky. A už za tři neděle zpívala v témže sále před – to jsou věci – Fitzgeraldovou.

Když se pak zanedlouho Eckstine osamostatnil a dal dohromady vlastní orchestr, zůstala s ním, a tím pádem se ocitla ve snové společnosti, protože u B., jak kapelníkovi muzikanti říkali, seděli v trumpetové sekci Clark Terry, Fats Navarro a Dizzy Gillespie a v saxofonové Gene Ammons, Dexter Gordon, a dokonce sám Charlie ´Bird´ Parker! A bubnoval Art Blakey! Později tu prošel hudebnickým křtem i začínající Miles Davis, který ve svých pamětech vychvaluje Eckstineův skoro dvacetičlenný big band do nebes. Včetně Vaughanové: „Sarah zněla jako Bird s Dizzym a ty dva zahráli úplně všechno! Prostě na ní koukali, jako by byla další dechař. Zpívala třeba You Are My First Love a Bird sóloval. Každýmu bych přál slyšet ten nářez!“

A to byl přitom elegán Eckstine v podstatě popovou hvězdou. Neboť swing letěl, i když se už v něm objevovaly prvky revolučního be-bopu, který se měl zanedlouho vřítit do newyorských klubů jako lítá saň. A Sarah byla nejen u toho, nýbrž přímou součástí historického zlomu.

Což jí ale zároveň v mladších letech nebránilo také často vstupovat na půdu popu. Některá vydavatelství, u nichž působila, například koncem čtvrté dekády Musiccraft a později velká Columbia, automaticky očekávala, že budou její nahrávky bodovat na hitparádě. Což se do jisté míry i dělo. A když přišla roku 1953 ke značce Mercury, natáčela popové snímky pro ni a u dceřiného labelu EmArcy čistý jazz.

Hlas jako koňak

Hrát na Folkových prázdninách? To je spíš jako návštěva u kamarádů

Pozvání k rozhovoru na dálku přijali dva výjimeční interpreti, kteří zažili víc než jen „dva ro(ční)ky prázdnin“. Kolumbijská zpěvačka Lucía Pulido a skotský akordeonista Phil Alexander se do Náměšti nad Oslavou vracejí jako tažní ptáci na oblíbené stanoviště při svém letu nad planetou. Lucía Pulido počtvrté, Phil Alexander dokonce popáté. Má to ovšem háček. Festivalová dramaturgie Michala Schmidta se až na výjimky drží zásady „pokaždé něco nového“. Lucía i Phil tudíž přilétají každý s novým hejnem, jinou kapelou. Ale to už povědí sami.

Dodejme jen, že Folkové prázdniny letos v Náměšti nastanou od 27. července do 3. srpna a kromě dvou zpovídaných umělců na ně dorazí třeba apalačské duo Nora Brown & Stephanie Coleman, fenomenální norský tubista Daniel Herskedal, lisabonská fadistka Lina, venezuelský pěvecký sbor využívající beatbox Ensamble B11, keltské víly z Walesu a Irska Catrin Finch & Aoife Ní Bhriain, gambijská písničkářka a virtuoska na koru Sona Jobarteh, zpěvačka z Kanárských ostrovů Valeria Castro nebo velvyslanci americany Kelly Hunt a Micah P. Hinson. Nemluvě o důstojném zastoupení domácích i blízce přespolních jako Iva Bittová, Marie Puttnerová, Szidi Tobias, Jiří Slavík s projektem Polka-Boys atd. Proběhne samozřejmě i tradiční „nástrojový summit“, tentokrát se sejdou hráči na citery – z Estonska, Litvy, Finska a od nás.

Phil Alexander, Firelight Trio

Věříme v inkluzi, ne v exkluzi

Skotský akordeonista a pianista Phil Alexander zanechal na Folkových prázdninách největší šlápotu asi s kapelou Moishe’s Bagel, hrající jaksi po keltsku umíchanou směs klezmeru a balkánské muziky s jazzem. Na našich pódiích, včetně toho náměšťského, ovšem vystupoval i s velmi zajímavým seskupením Salsa Celtica, křížícím skotské tradice pro změnu s hudbou latinskoamerickou. Letos přijede s nedávno založeným Firelight Triem, opět hrajícím osobitý crossover. Tentokrát se vypraví za inspirací do Skandinávie, ovšem dojde i na motivy bretonské, pobaltské či východoevropské, aniž by muzikanti zapírali skotské kořeny. Folkově-prázdninový koncert Firelight Tria, tvořeného vedle Phila Alexandera hráčkou na nyckelharpu Ruth Morris a houslistou Gavinem Marwickem, je naplánován na pátek 2. srpna. Ovšem Philův akordeon zazní také o den později, v řadách příležitostného nadnárodního Orchestru folkových prázdnin.

Členové Firelight Tria žijí ve Skotsku, zemi s bohatým keltským dědictvím. Kde se vzala taková vášeň pro muziku kontinentální Evropy? Chcete znít odlišně od ostatních skotských folkových kapel?

To ani ne. Spíš je to o tom, že naše muzikantské zázemí je docela různorodé a každý z nás hrál v minulosti řadu odlišných žánrů. Já za ta léta interpretoval spoustu klezmeru, ale také argentinské tango a brazilské choro. Ruth se pochopitelně kvůli nyckelharpě naučila spoustu švédské muziky (nyckelharpa je typická právě pro švédskou lidovou hudbu, pozn. aut.), ale také se dlouho věnovala tradiční francouzské taneční hudbě. Gavin je nejvíc napojen na tradiční skotskou muziku, a v žánru platí za velmi respektovaného houslistu i skladatele. Ovšem s námi se do jeho kompozic propisuje sousta dalších evropských a také amerických tradic. Protože jsme spolu my tři už dlouhá léta příležitostně jamovali a přitahoval nás nejrůznější „mimoskotský“ repertoár, tak když už jsme se rozhodli založit pravidelnou kapelu, bylo asi nevyhnutelné, aby naše spojení vytvořilo kontinentálně evropský sound.

V „pan-evropském“ soundu pochopitelně můžeme vnímat i hlubší symboliku. Když to naschvál přeženu, takový muzikantský protipól brexitu…

No jasně. Naší hnací silou je primárně samozřejmě muzika, což je vždycky mnohem lepší místo než politika. Ale politicky jsme všichni velmi pro, abychom byli součástí Evropy. Jsme hrdí Evropané, jako muzikanti i jako občané! Brexit byl naprostá smršť sra*ek! (Phil použil krásnou složeninu „shitstorm“.) Můžeš to takhle do časopisu napsat? Pokud ne, použij slovo „katastrofa“. Nejen, že je teď pro muzikanty z UK mnohem těžší cestovat a dělat svoji práci na kontinentu, ale hlavně to vysílá naprosto blbé poselství. My věříme v inkluzi, ne v exkluzi! Nezapomeň, že ve Skotsku hlasovala naprostá většina lidí proti brexitu!

Židovské hudbě ses věnoval jako etnomuzikolog, studoval jsi židovskou hudbu raného 20. století, i jako muzikant ve svojí kapele Moishe’s Bagel. Předpokládám, klezmerové kusy jsi do Firelight Tria přinesl ty?

Strávil jsem takovou spoustu času ve světech židovské muziky, že už si nemohu pomoct a kdykoliv kdekoliv začnu hrát, nesu si nějaký klezmer s sebou. Existuje tolik nádherných klezmerových kusů! Navíc nyní je k dispozici nový úžasný zdroj materiálů v rámci Kiselgov-Makonovetsky Digital Manuscript Project, pokud by to někoho zajímalo, na www.klezmerinstitute.org/kmdmp/. Ale naštěstí se nemusím nijak moc snažit tlačit do Firelight Tria klezmer, protože Ruth a Gav ho také milují. Navíc je zajímavé hrát klezmer s lidmi, kteří v tom stylu nejsou tak doma, a tudíž přinášejí odlišné interpretace a přístupy. Gav má silný a krásný skotský styl hry a houslový zvuk, což do klezmeru vnáší úplně nový rozměr. A co teprve nyckelharpa se svým naprosto specifickým zvukem. Obdivuji hudebníky, jako je Michael Alpert, jenž je strážcem plamene tradičního uchopení klezmeru a židovské hudby, jenže mě také zajímají způsoby a možnosti, jak žánr zařadit do nového a neobvyklého kontextu.

Nyckelharpu používáte v sestavě proto, že jste chtěli interpretovat nějaké skandinávské kusy, nebo interpretujete skandinávské motivy, protože máte nyckelharpu?

Pro Ruth to byl první nástroj. Někdy před dvaceti lety ho pro sebe objevila na St. Chartier Festivalu, a okamžitě se do něj zamilovala. Hru na nyckelharpu začala studovat u švédských muzikantů, jako je Olov Johansson, a přirozeně začala zařazovat do svého repertoáru víc a víc švédské hudby. Ale všechny nás fascinuje švédský žánr polska. Má tak úžasný švih a tolik naprosto nečekaných obratů a změn! Tedy nečekaných pro nás, ne pro Švédy…

Pokud si dobře pamatuji historii Skotska, vedle „útoků Vikingů“ a příchodu skandinávských kmenů fungovalo mezi Skandinávií a Skotskem intenzivní kulturní propojení. Lze něco takového vystopovat i v dochovaném hudebním folkloru?

(Smích) No, lidi z Orknejí a Shetland by ti řekli, že ten kulturní vliv stále trvá. Ale vážně, to silné propojení cítit lze. To, co miluji na naší muzice, je ovšem mnohem rozmáchlejší propojení mezi severskými vlivy, zvláště díky nyckelharpě, a vřelejším jihoevropským zvukem, možná i díky akordeonu. A to, jak Gav může poletovat v prostoru mezi tím vším.

Firelight Trio vlastně spadá do kategorie zvané superskupina. Hrajete každý s řadou různých projektů. Je těžké najít společný čas?

Je, pořádně. Už proto, že každý žijeme jinde. Ruth a Gav spolu bydlí v severozápadním Skotsku, já zase v Edinburgu. Rádi bychom trávili v našem triu víc času, jenže máme účty k zaplacení a ústa k nasycení. (smích) Ale snažíme se využít každé příležitosti ke hraní, což obvykle kombinujeme s takovými těmi společenskými aktivitami jako společná hostina, vínko a tak dál. Ale když už jsme na turné, naší oblíbenou činností je jamování po koncertech. Udržuje nás napojené na to, čím jsme společně začínali.

Trio jste založili v roce 2019. Dá se říct, že jste na něj měli čas paradoxně „kvůli“ covidu, protože jste nemohli vystupovat s ostatními kapelami?

Ano, to je pravda. Jenže ve skutečnosti je toho víc. Gavin měl ještě před covidem velké zdravotní problémy. Naštěstí je už úplně v pořádku. Jenže když udeřil covid, byl stále v rekonvalescenci, a tak žili Ruth a Gavin prakticky dva roky v izolaci. Náš repertoár tak vnikal prostřednictvím internetu, pomocí zoomu, a s ještě větší pomocí whisky. Hrát společně online je docela obtížné. Hudební software Jamulus je sice nápomocný a mnohem lepší než nic, ale zpoždění signálu je za chvíli stejně otravné jako brodit se bahnem. Od té doby vždy hrajeme nejdřív Berlin Jig, abychom se rozveselili! Určitou přednost ovšem fakt, že jsme nejamovali v jedné místnosti, ale přece jen měl. Museli jsme trávit mnohem víc času přemýšlením o aranžmá a individuálních partech. Což bezesporu pomohlo našemu soundu. Ovšem když jsme konečně mohli hrát společně a živě, bylo to ÚŽASNÉ!

Proč k obveselení slouží zrovna Berlin Jig, je za ním nějaký příběh?

Berlin Jig vznikl ve čtvrti Friedrichshain, v apartmá mého už bohužel zesnulého přítele Lenze Hubera (klezmerovného a jazzového kontrabasisty, pozn. aut.). Z nějakého nepochopitelného důvodu mi pokuřování cigára na východoberlínském balkónu přineslo do hlavy takový radostný, anglicky znějící jig…

Názvy skladeb na vydařeném albovém debutu Firelight Tria znějí vůbec zajímavě, kam „vede“ třeba The Radical Road?

Motiv The Radical Road ke mně přišel, když jsem se procházel po krásných kopcích Holyrood Parku v Edinburghu. Kolem útesu Salisbury Crags tam vede úzká kamenná pěšinka, které se říká The Radical Road. Výhledy jsou tamodtud úžasné, jenže ten den byla zrovna mlha, a tak jsem se ztratil ve vlastním hudebním světě.

Zajímavý příběh má ale Gavinův motiv The Latvian’s March. Gavina inspiroval malý průvod v Edinburghu na oslavu nezávislosti Lotyšska v roce 1991. Hodně lidí ve Skotsku v té době ani neslyšelo, že existuje nějaké Lotyšsko, ale velmi je to povzbudilo.

Mimochodem, album má hezký obal s fénixem vzlétajícím z ohně, což jistě symbolizuje…

Symbolizuje přesně to, co bys řekl. Znovuzrození, po covidu, po Gavově onemocnění… A nový začátek!

V Náměšti se přidáš také k Orchestru Folkových prázdnin, příležitostnému ansámblu, ve kterém hrají i děti z hudebních škol. Máš podobné impromptu sestavy rád?

Milujeme je všichni tři. Hrát muziku s jinými lidmi je jedna z nejhezčích věcí, jakou může lidská bytost dělat. Vážně tomu věřím, žádná fráze. Když společně hrajeme, učíme se být více sociální, přátelštější, porozumět jeden druhému, více přející a velkorysejší. Krátce, dělá to z nás lepší lidi.

V Náměšti jsi hrál se Salsa Celtica v roce 2007, s Moishe’s Bagel v roce 2009 a určitě jsem leccos nezaregistroval…

Jasně, s Moishe’s Bagel jsem tam hrál dvakrát a pak ještě jednou s Elizou Carthy. A jsem hodně nadšený tím, že na Folkové prázdniny poprvé jedeme i s Firelight Triem, to už budu na festivalu popáté!

Proč se tak rád do Náměšti vracíš?

Festival působí prostě magicky. A Michal a jeho tým jsou fantastičtí. Většinou se přijede na festival, odehraje se a zase se vypadne na další štaci. Jenže s Michalem na Folkových prázdninách je to jinak. Cítíš se spíš, jako kdyby tě pozvali kamarádi na návštěvu, ať chvilku pobudeš…

xxxxxxx

Lucía Pulido

Muzika nikdy nestaví zdi

Fenomenální kolumbijská zpěvačka Lucía Pulido tentokrát přiveze do Náměšti projekt Two Peoples One Root založený společně s muzikanty z Mexika. Lucíinu hlasu svědčí stejně dobře jako předchozí spolupráce. Ve tvorbě kapely zůstává dost místa jak na spojené nádoby folkloru obou zemí, tak na inspiraci kosmopolitní newyorskou avantgardou i jazzem. Lucía Pulido vystoupí na Folkových prázdninách ve středu 31. července.

Jak vlastně vznikl projekt Two Peoples One Root?

Projekt „Kolumbie a Mexiko, dvojí lid, jeden kořen“ se začal rodit hned, když jsem v roce 2012 přicestovala do Mexika se svým partnerem Rafaelem Rebollarem, mexickým dokumentaristou a filmařem. Je přirozeným výsledem osobní zkušenosti života v Mexiku a setkání s tamními skvělými hudebníky, se kterými od té doby hraji.

Samozřejmě ale navazuji na historické propojení muziky obou zemí. Mexická hudba dorazila do Kolumbie ve zlaté éře mexické kinematografie, ve 30. až 50. letech minulého století. A kolumbijská hudba byla přítomna v Mexiku od samého počátku 20. století, vnesla do tamní tradice nové rytmy. Pro náš projekt jsme dali dohromady výběr písní dokládajících, jak jsou obě země hudebně propletené. Ať už jde o tradicionály nebo skladby se známými autory. Jde zároveň o moji poklonu mexické kultuře a také osobní vzpomínku na Rafaela (Rafael Rebollar zesnul v roce 2021, pozn. aut.).

V repertoáru Two Peoples One Root ovšem čerpáte z početnějších „kořenů“, ve skladbách můžeme slyšet nejen ohlasy lidové muziky, ale také inspirace jazzem, soudobou hudbou…

A vedle těchto prvků, které zmiňujete, také používám rytmy, které v Kolumbii vůbec neexistují. Ovšem Kolumbii mi z nějakého důvodu připomínají nebo jsou součástí mých dětských vzpomínek.

Dá se říci, co konkrétně je tím „jedním kořenem“? Latinskoamerická hudba? Nebo jednoduše humanita?

Tím „jedním kořenem“ jsem myslela rytmy, které sdílíme. Rytmy, které jsou doma v Kolumbii i Mexiku, jako jsou bambuco, cumbia nebo ranchera, ze kterých se v obou zemích rodí nové rytmy. Koneckonců, latinskoamerická hudba je mixem hned několika kultur. Těch přivezených z Evropy a Afriky i těch původních, novosvětských.

Ve svém životopise sdílíte důležitou dětskou vzpomínku na „rudý úplněk nad pláněmi a tátu hrajícího lidovky na kytaru“. Stále vás inspiruje?

Vincent Peirani: Zednické piano patří i virtuosům a vizionářům

Rezidenčním umělcem 9. ročníku Maratonu hudby Brno se stane osobnost mimořádně zajímavá. Francouzský akordeonista a skladatel Vincent Peirani patří ke vzácným hráčům a skladatelům, jimž se podařilo posunout možnosti a vnímání svého nástroje. Jistěže nestavěl na vodě, fňukna už dávno nepatří k podceňovaným až vysmívaným instrumentům. Netřeba vyjmenovávat mistry různých podob tahacích harmonik, kteří novátorsky zapojili varhany chudých do služeb artificiální hudby či jazzu. Vyvinuli předtím neslýchané hráčské techniky a odhalili novou paletu zvukových možností drštěk. Ovšem už jenom žánrový záběr a pestrost výrazu čtyřiačtyřicátníka Vincenta Peiraniho nutí smeknout klobouček.

Do moravské metropole se akordeonista vrací opakovaně. Už tu hrál v duu s Émilem Parisienem v roce 2016 i v kvintetu na JazzFestBrno 2018. Tentokrát ovšem vystoupí rovnou třikrát a zase v jiných konstelacích. V jazz-rock-všelijakém triu Jokers 8. srpna v Sono Music Clubu. S cca world jazzovým kvartetem Les Égarés 10. srpna na World Music Scéně v hudebním a kulturním klubu První patro. A nezařaditelně sólově 11. srpna v Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Od klasiky ke… skoro všemu

Málokterý instrument omotalo tolik stereotypů jako akordeon a příbuzné „tahačky“. Nejčastěji si dršťky alias fňuknu spojujeme s pořváváním v pospolité české, saské či bavorské hospůdce (nic proti). Někomu symbolizuje akordeon typicky šanson, podle dalšího patří především k tangu. Žel, vynoří se také nespravedlivá asociace garmošky s hordami barbarských nájezdníků z východu, za kterou samotný nástroj nemůže. Spektrum výrazu od křehkosti a elegance po razanci a dramatičnost, sofistikovanost i zvukové experimentování Vincenta Peiraniho ale všechny stereotypní předsudky spolehlivě zažene.

Vincent Peirani (*24. dubna 1980, Nice) se k hledačství a neomezenému rozmachu napříč hudebními světy dostal od klasických základů vystudovaných na Conservatóire de Paris i od toho šansonu. Francouzské geny nezapírá. Jeho prvním nástrojem byl klarinet, ovšem právě v akordeonu se našel. Už během studií platil za uznávaného interpreta klasické hudby, v roce 1998 ostatně získal prestižní Prix d’Accordéon Classique. Ještě téhož roku jako kdyby naznačoval, že ve „vážné“ interpretaci dosáhl všeho, co potřeboval, ovšem propadl jazzu a improvizované hudbě. Dále na konzervatoři pokračoval v jazzové třídě. Jedním z jeho pedagogů byl tehdy i švýcarský bubeník Daniel Humair, s nímž o dekádu později vydá desku Sweet And Sour (2011), ale nepředbíhejme. A přidal si navíc i studia základů klasické indické hudby.

Pak už šlo Vincentovo rozšiřování hudebních zájmů rychle. V první polovině nultých let vyzkoušel celou plejádu žánrů a různorodých obsazení. Bigbandový jazz s European Jazz Youth Orchestra na turné a desce Swinging Europe 2003, kde figuruje jako sólista hned ve čtyřech skladbách ze šesti a došlo i na natočení jeho autorského kusu A Trois Plumb du Mat. Roli sidemana jihokorejské jazzové zpěvačky Youn Sun Nah (album Down By Love, 2003, natáčet s ní bude i později). A především se přidal na koncertech i deskách k zavedené bujaré kutálce Les Yeux Noirs, míchající gypsy jazz a romskou muziku vůbec, klezmer i všeliké středomořské ingredience. Na artificiální hudbu nezanevřel, ale už ji bude využívat jako jeden z mnoha zdrojů. Naopak bude přidávat další a další inspirace. Brzy mrkne i do Afriky, díky spolupráci s malijským hráčem na balafon Lansiném Kouyatém. Výlet si později zopakuje, třeba když ho na desku Bonafied (2013) přizve Richard Bona. Samozřejmě ho africká muzika drží dodnes, viz jedna ze zdrojnic repertoáru Les Égarés.

Jako žádaný doprovazeč a fyzická záruka zajímavého akordeonového soundu se Peirani prosadil rychle. První spolukapelnické a spoluautorské album ovšem vydal relativně pozdě. Šlo o titul Gunung Sebatu (2009, pojmenovaný podle slavného balijského chrámu z 11. století, aby bylo těch inspirací ze světa více) dua se saxofonistou Vincentem Lê Quangem. Mimochodem objevil se tu další silný vliv. Pánové si vedle vlastních kusů střihli třeba svéráznou úpravu Every Little Thing She Does Is Magic od The Police. Nebude to naposledy, co si Peirani vezme na paškál nějaký ten bigbít. Například propojí do suity předělávky trvalek KashmirStairway To Heaven od Led Zeppelin na druhém albu svého projektu Living Being II – Night Walker (2018). Nebo v triu Jokers, na eponymní desce z roku 2022, rovnou k nepoznání překope původně industriálně metalové kusy od Nine Inch Nails či Marilyn Manson, se kterými se možná vytasí i v Brně.

Byť se na něj striktně neomezoval, dlouho Peiranimu nejvíce vyhovoval formát dua. S cellistou Françoisem Salquem intenzivně koncertoval a vydal alba EST (2010) s inspiracemi hudbou centrální Evropy a Tanguillo (2023), kde pánové po svém objevovali svět tanga, a abyste mě nechytali s duem za slovo, zahrál si tu i kytarista Tomás Gubitsch, ovšem v roli hosta. S pianistou Michaelem Wollnym natočil titul Tandem (2016). Nemluvě o vystupování s francouzskou legendou Michelem Portalem. Nejvíce ovšem akordeonistovi sedla souhra se saxofonistou Émilem Parisienem. Jak v duu (desky Belle Époque, 2014 a Abrazo, 2020), tak v triu s Portalem nebo kapele Living Being, kterou akordeonista s humorem sobě vlastním popisuje coby „komorní rockový orchestr“ a žánr jako „něco mezi rockem, šansonem a západní psanou klasickou hudbou“. „Hrát s Émilem, to už je něco jako manželství. Odehráli jsme spolu přes tisícovku koncertů. Ze začátku to bývá procházka rajskou zahradou, samá nádhera, jenže vydržet spolu, to je výzva. Pokud se vám to ovšem podaří ustát, dostanete se na vyšší úroveň komunikace,“ vyprávěl akordeonista v roce 2020. O další čtyři roky a nějaké ty stovky štací později ona komunikace stále dosahuje oněch vyšších a vyšších levelů.

Brněnské tři plus jedna

Colours Of Ostrava: Pestré barvy pod povrchem

Ne, že by na headlinerech letošních „Kolorsů“, zabírajících v nabitém festivalovém kalendáři datum 17. až 20. července, bylo něco špatného. Queens Of The Stone Age či Lenny Kravitz vkus neurazí, natož svérázná zpěvačka Bat For Lashes, jež si škatulky dream pop i synth-pop vyložila vlastně docela alternativně. Pravidelným čtenářům, natož návštěvníkům Colours ovšem netřeba vykládat, že to nejobjevnější z dramaturgie festivalu, zajímavé pro příznivce hudby mimo mainstream, najdou v hlubších vrstvách programu, v masových médiích málokdy probíraných. A že je tam onoho zajímavého zatraceně hodně. Snad následující tipy malinko usnadní obvyklé sprintování mezi scénami industriálního areálu Dolních Vítkovic a rozhodování, co stihnout a co oželet.

Mercedes Peón

Začněme v Evropě. Galicijské zpěvačky, hráčky na dudy a skladatelky Mercedes Peón by si teoreticky někdo mohl všimnout na našich pódiích už před hodně dlouhou dobou. Sama totiž vzpomíná, jak v roce 1986 vystoupila „na folklorním festivalu v Československu, v kroji a tak, jako součást folklorního souboru…“ Jenže tehdy, kolem dvacítky, ještě nebyla známá. Od dob, kdy se stala členkou souboru Xacarandaina nebo jako sedmnáctiletá jezdila po galicijských vesničkách s magnetofonem a sbírala od stařenek a stařečků málem zapomenuté písně, se stala jednou z nejvýznamnějších představitelek galicijské scény. Debutové album Isué vydala v roce 2000. A prosadila se tím, že k hudebnímu dědictví Galicie přistupuje naprosto bez předsudků. Ctí jak autentickou podobu folkloru, tak současné ohlasové pojetí, včetně projektů s elektrickými nástroji. Mimochodem, má za sebou i spolupráci s Manu Chaem a Mano Negra. A její koncerty bývají pořádná smršť.

Widad Mjama & Khalil Epi

Tradiční „kolorsovskou“ dramaturgickou linii zaměřenou na world music reprezentuje i marocko-tuniský projekt Aïta mon Amour zpěvačky Widad Mjama a multiinstrumentalisty Khalila Epiho. Widad Mjama je vážně silná a svérázná osobnost. Absolvovala konzervatoř v Casablance v oboru klasický tanec a dramatické umění, ale pak se zhlédla (nebo snad zslechla, učitelé češtiny prominou) v hip hopu, a stala se zřejmě první ženskou raperkou v Maroku. Vystupovala s kapelou Thug Gang, později spoluzakládala francouzsko-marocké seskupení N3rdistan.

V projektu Aïta mon Amour ovšem loví i hlouběji v historii. Do současné podoby převádí po staletí pěstovaný marocký venkovský styl aïta (z arabského písma se přepisuje také jako haita nebo ghita), přičemž termín lze přeložit slovy jako volání, lamentace, nářek. Typická pro něj byla intepretace smíšenými skupinami, muži i ženami, což v muslimské zemi není tak samozřejmé. Widad se pochopitelně soustředí na ženskou část tradice. Khalil Epi (spolupracoval s Widad už v N3erdistanu), tuniský elektronický hudebník, ale vedle kompjůtru a syntezátorů také hráč na tradiční strunné nástroje, se stará o aktuální sound.

Onipa

Ghansko-britská kapela Onipa (v překladu z jazyka akan Člověk, sociální podtext je tudíž jasný) také spojuje tradiční s elektronickým, západoafrické žánry s popem, ale jde o jiné kraje, jiné mravy. Hudebníci mají hodně společného s tím, co se děje na londýnském „tanečně-najazzlém undergroundu“, ostatně na loňské desce Off The Grid s nimi hostoval i starý známý Theon Cross (Sons Of Kemet, Nubya Garcia, Emeli Sandé). Módní samonazvaná škatulka pro podobné projekty afrofuturismus trochu přehání, spíš by seděla fráze „žhavá současnost“. Což ale nijak nesnižuje zajímavost téhle přímočaře hypnotické fúze afrobeatu s jazzovými improvizovanými sóly, klubovou taneční hudbou a rapem.

Avalanche Kaito

Zpěvák, tanečník a též „mnohoinstrumentalista“ (rád hraje třeba na všeliké etnické flétny či drnkátka) Kaito Winse původem z Burkiny Faso se pokládá do autorských ohlasů griotských zpěvů i řevů vážně neobvykle. Nad až noiseovým chropotem zkreslené barytonové kytary Nica Gitta a hodně „punkovými“ bicími Benjamina Chavala. Ve studiu Kaitovu produkci doplnili belgičtí spoluhráči i elektronikou. Elektroniku lehce využívají i na vystoupeních, tam ale „nezměkčuje“ sound, koncerty působí hodně syrově. Západoafrický HC? Tak nějak.

Bixiga 70

Mnohohlavý ansámbl dorazí z Brazílie (jméno kapely je i její adresou v jedné ze starých čtvrtí São Paula) a svůj hudební amalgám slévá logicky i z různých latinskoamerických žánrů. Jenže zdaleka nejen z nich. Jako zcela zásadní inspiraci jmenují muzikanti, kteří dali bigband v roce 2010 dohromady, vedle Gilbarta Gila, Pedra Santose a dalších brazilských velikánů také afrobeat a Felu Kutiho či funk. Ovšem jedním dechem i ethiojazz Mulatu Astatkeho. Na čemž by nebylo nic nepřirozeného, africká hudba asistovala přece už u samého formování té latinskoamerické. A ta latinskoamerická zpětně silně ovlivnila tu moderní západoafrickou. Ovšem Bixiga 70 si klidně sáhnou pro inspiraci třeba k surf rocku a nezní to hloupě. Nakonec na zdrojích nezáleží, protože výsledkem je kompaktní rytmický nápor.

Enkelé

Pokud by člověk dal na převládající halo efekt článků o kapele, bude si myslet, že kolumbijské dámy Enkelé sází především na silný feministický náboj. Což je chvályhodná pravda, opravdu bourají tabu o tom, co vše mohou a nemohou ženy v tradiční kolumbijské hudbě vykonávat, a zároveň se tak trefují do různých podob machismu. Ale soustředí se především na muziku. Velmi temperamentní, přitom aranžérsky promyšlenou a delikátní, vystavěnou převážně jen na perfektních vícehlasech, díky kterým se obejdou i bez harmonických nástrojů (byť nemají problém použít je občas pro zpestření) a perkusí.

Sara Curruchich

Nádherných latinskoamerických anomálií ovšem letošní Colours nabídnou víc. Asi si příliš nespojujeme noirovou jiho-americanu s muzikou Guatemaly, natož s interprety s mayskými kořeny. Jenže takhle nějak hudba Sary Curruchich zní. Tedy alespoň když hraje s elektrickou kapelou. Nicméně tajemně chmurná nálada zůstává zachována i v akustickém provedení. Je to autentické, zvláště když Sara zpívá vedle španělštiny i v dialektu mayského lidu Kakčikelů, a zároveň se „konvergentním vývojem“ dobrala k soundu podobnému třeba Calexico. Nenechejme se splést pestrými šaty. S potemnělou, vzdornou melancholií hudby se podle výkladu autorky pojí i texty často zaměřené na bezpráví páchané na původních obyvatelích Ameriky.

Hudební dráhu zahájila Sara Curruchich jako členka ženské marimbové kapely Teclas en Armoria. Vedle folkloru jí ovšem stále víc dávalo smysl hrát vlastní písně a najít bohatší, kosmopolitnější výrazovou paletu. A protože je moderní indiánskou dívkou, od roku 2015 posílala do světa působivé songy přes sociální média. Za chvíli z toho bylo mezinárodní turné. Nebo slušná mediální pozornost věnovaná proti-trumpovskému koncertu spolu s Drážďanskou symfonií, uspořádanému v roce 2017 přímo na mexicko-americké čáře v Tijuaně. A také dvě zdařilá alba Somos (2019) a Mujer Indigena (2021). Nepřekvapí spolupráce s Lilou Downs, která to „má podobně“. S mexickou kolegyní-zpěvačkou a také kolegyní-aktivistkou natočily song Pueblos (2021) k Mezinárodnímu dni původního obyvatelstva.

Jhen Yue Tang

Tchajwanské hroziče bychom mohli snadno odbýt jako svérázný, vlastně trochu úsměvný krojovaný orientální metal s kořením pro nás neobvyklých nástrojů. Jenže ono je velmi důležité právě propojování kultur. Vyjadřování se prostředky, jaké kdo a kde uzná za vhodné. Možné právě jen ve svobodné, otevřené, liberální společnosti bez „čínských zdí“. Tahle kapela si zaslouží ohromné sympatie, stejně jako její domovský ostrov, permanentně vzdorující pohlcení rozpínavou, devastující totalitou. Která by s podobně vzdornou muzikou rychle zatočila, však si to pamatujeme.

Sauljaljui

Písničkářka Sauljaljui také začínala na tchajwanské metalové scéně. Dobrala se ovšem k mnohem intimnějšímu, dejme tomu (s vědomím nedostatečnosti stylových škatulek) folk rocku s prvky tchajwanského hudebního folkloru. Vedle křehkých songů ovšem pořád umí i pěkně vystrašit razantními pasážemi. K písním se jí hodí jak běžná akustická kytara, tak pro nás exotičtější yue-chin (nebo též ruan), tzv. „měsíční loutna“, prastarý nástroj rozšířený z Číny do Japonska, Koreje či Vietnamu.

Gary Clark Jr.

Texaský kytarista a zpěvák už vlastně svým vyšťaveným elektrickým blues s přesahy do funku a soulu pronikl do mainstreamu. Jenže spíš ve Státech než u nás, ze zdejších komerčních rádií ho asi moc neuslyšíme. Nelze ho tudíž v „důlním“ přehledu vynechat. Co dovede na pódiu jsme mohli zažít už v roce 2015 ve Španělském sále Pražského hradu, kde ovšem jeho koncert poznamenala pro hlasitou muziku nevhodná akustika. Nebo před vystoupením Guns N’Roses v Letňanech v roce 2022, jenže to hrál nejen v podmínkách běžných pro předkapelu, ale hlavně nikoliv před svým publikem. Teď by to mělo být správně.

Navíc se dá podle letošního čtvrtého řadového alba JPEG Raw čekat, že Gary Clark Jr. překvapí. Hodně totiž rozšířil žánrový záběr, nahrávka je jeho nejpestřejší. Vedle infuzí všeho možného od jazzu po hip hop se Clark nechal inspirovat třeba tradičními africkými žánry. Rytmus songu Maktub zatáhne posluchače až někam na Saharu, do krajů pouštního blues.

Cédric Hanriot

Na Colours obvykle nechybí ani trocha jazzu, logicky spíš v jeho přímočařejších, přístupnějších podobách. Francouzský pianista Cédric Hanriot přijede se svým posledním, elektrickým, s hip hopem a nu-soulem fúzujícím projektem a albem Time Is Color, pro „Kolorsy“ jako dělaným nejen co do názvu.

Jde ovšem o mimořádně zajímavého hráče bez ohledu na projekt a zvolený sound. Nejvíce se zviditelnil asi jako jeden ze sidemanů Dianny Reeves na titulu Beautiful Life (2014, Grammy pro „Nejlepší jazzové vokální album“), kam ho přizvala producentka a bubenice Terri Lyne Carrington (se kterou také vydal dvě desky). Má za sebou i spolupráci s Johnem Patituccim, Donnym McCaslinem, Melissou Aldana, Herbiem Hancockem či Metropole Orkest.

Irreversible Entanglements

Americký hudební kolektiv šéfovaný angažovanou básnířkou-recitátorkou s odzbrojující vyřídilkou Camae Ayewa alias Moor Mother ovšem posluchačům nic neulehčuje. Tady nic o přímočařejších podobách jazzu neplatí, byť kapela umí i taneční groovy. Klidně je ovšem proloží vpádem freejazzové improvizace či rovnou řízenou nástrojovou kakofonií. Nevázaný spolek funguje od roku 2015, vydal čtyři řadové desky, tu poslední Protect Your Light v roce 2023 dokonce u Impulse!, a dva koncertní tituly. Důkaz, že free jazz, hlásící se mj. k odkazu The Art Ensemble Of Chicago, is not dead.

Dumai Dunai

Montrealská kapela klame tělem či spíš zvukem. Chvíli balkánský šraml a vlivy východoevropské hudby, neb část sestavy pochází z Bulharska a Ukrajiny. Za chvíli reggae nebo potemnělý soul. Texty vedle angličtiny a francouzštiny taky v ukrajinštině a srbštině. K tomu hodně charismatická zpěvačka Natalia Telentso. Jenže to z nějakého důvodu, čert ví jak, drží pohromadě a euforizuje. Asi díky té Natálii a dechové sekci. Na oblíbené „drajvce“ (Drive Stage) by to mělo fungovat bezvadně.

Ajeet

V případě v Bostonu narozené, v Irsku žijící zpěvačky, multiinstrumentalistky, písničkářky a jak sama zdůrazňuje také jogínky Ajeet Kaur (slyší i na jméno Siobhán Moore) možná blikají všechny červené kontrolky posluchačů, pro které je new age sprosté slovo. No, vlastně mi ta výstražná barva svítí taky. Na první poslech retro irského folk-new age ve stylu Clannad (který byl ale fajn), do kterého okouzlená autorka při výletu do Indie naroubovala něco orientálních postupů a manter. A přisypala „po špetce posvátných tradic z celého světa“ za účelem muzikoterapie. Blik.

Jenže na druhé straně, křehké písničky mají svoje kouzlo, jsou odzbrojující. Proti čistě muzikantské stránce věci také nelze namítat nic. Což platí i pro Ajeetiny uznávané spoluhráče, irskou harfenici a zpěvačku Aisling Urwin a španělského hráče na perkuse z různých koutů světa Raffu Martineze. A navíc není pěkné šlapat na kytičky, že. Ajeetin pražský workshop pár let před covidem měl u meditujících sluníčkářů kladný ohlas. Bude pěkné udělat si obrázek bez předsudků, podle koncertní podoby repertoáru. Navíc zklidnění a rozjímání je v chvatu Colours často nezbytně třeba.

***

Pochopitelně nejde ani zdaleka o vyčerpávající přehled všeho pozoruhodného. Mezi tipy se neprávem leccos nevešlo. Namátkou Gogol Bordello, kteří jsou ale u nás dobře známí, a návrat po letech určitě neunikne pozornosti. Švédské akustické duo niněry a akordeonu Symbio. Pamětnický výlet za historií elektroniky a krautrocku Tangerine Dream. Islanďanka Emilíana Torrini (Davidsdóttir), jež se navzdory někdejší popularitě kvůli účasti na soundtracku k Pánovi prstenů nezhoupla k prvoplánové komerci, ale stále působí sofistikovaně a křehce i v kusech elektronicky-tanečních. Nessi Gomes, která se do Ostravy vrací se svým „portugalským fadem z britských ostrovů“ po pouhém roce. Americký zpěvák José James, schopný propojit ten nejtradičnější vokální jazz s hiphopovými rytmy (mimochodem, hostoval např. s Erikem Truffazem). A další a další odstíny. Ale mezi Barvami se stejně nejlépe „doluje“ ta správná intuicí, stačí sfárat v Dolních Vítkovicích kousek pod povrch.

sinekfilmizle.com